Text copyright © Terry Miles, 2021
Translation © Radka Knotková, 2022
© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2022
ISBN 978-80-7689-029-9
„Co o hře víte?“
Nashromážděné skupince konspiračních teoretiků a hledačů kuriozit na hlubokém webu se vytratily úsměvy z tváří, jejich soukromé rozhovory utichly uprostřed věty, telefony rychle zmizely v batozích a kapsách nejrůznějších tvarů a všichni se usilovně pokoušeli vypadat cool a lhostejně, zatímco se podvědomě nakláněli dopředu, uši napnuté a oči rozjasněné dychtivým očekáváním.
Kvůli tomuhle tu koneckonců byli.
Kvůli tomuhle sem přišli, tomu a ničemu jinému. Přesně o tomhle zdlouhavě a beze špetky elegance blábolili, když si poprvé nainstalovali prohlížeč Tor a zamířili někam na fórum, přesně to je jako první upoutalo v soukromém subredditu nebo na blogu nějakého cvoka, který si na hlubokém webu pěstoval zálibu v undergroundových konspiracích, neobvyklých a vzácných.
Přesně tohle jim strašilo v hlavě, hryzalo je v tom koutku mozku, který si zoufale přeje věřit, že na světě existuje něco víc.
Přesně tohle je přimělo vyrazit uprostřed noci do hustého deště a vydat se do napůl pizzerie, napůl arkádové herny, kterou by úřady nejspíš už před desetiletími určily k demolici, kdyby někoho zajímala dost na to, aby si dal tu práci udělat v ní inspekci.
Lidé sem chodili, protože tohle záhadné „něco“ jim připadalo jiné. Dávalo jim vzpomenout na nějaký nevysvětlitelný zážitek, co se jim zapsal do života: UFO, které s bratránkem zahlédli v létě z kánoe, přízrak, který uviděli stát v nohách své postele, když se probudili uprostřed noci před oslavou svých osmých narozenin. Tohle něco jim dávalo vzpomenout na elektrizující dotek mrazu na zádech, když je starší bratr zamkl ve sklepě a zhasl světla. Jak říkával děda, bylo to pro ně, jako když je zajíc kousne do zadku.
„Já slyšela, že je to náborovej test, snad do NSA nebo CIA,“ řekla mladá žena, od pohledu krátce po dvacítce. Dorazila i minulý týden. Tehdy při prezentaci žádné otázky nekladla, ale po skončení si mě odchytila na parkovišti a ptala se na fraktály, a jestli si myslím, že by mohly souviset s posvátnou geometrií (ano) nebo propracovanými konspiracemi Johna Lillyho (ne).
Na nic, co by šlo přímo k meritu věci, se nevyptávala.
Takhle to chodilo vždycky.
Otázky o hře většinou mívaly podobu šuškandy na internetu nebo zaznívaly v davu stejně smýšlejících konspiračních pošuků, na bezpečných místech, jako jsou obchody s komiksy nebo tahle arkádová herna. Když o ní člověk mluvil v opravdovém světě, připadal si odhalený, jako by se ocitl příliš blízko čemusi nebezpečnému, nakláněl se na nástupišti až moc dopředu, zatímco k němu přijíždí burácející vlak.
Hra jedním takovým vlakem byla.
„Tisíce lidí při hraní umřely,“ ozval se hubený zrzek krátce po třicítce. „Tyhle věci se zametaj pod koberec, jako by k nim, do prdele, vůbec nedošlo.“
„Teorií je spousta,“ řekla jsem jako tisíckrát předtím, „a ano, někteří se domnívají, že v souvislosti s hrou došlo k úmrtím.“
„Proč tomu říkáte ‚hra‘, proč tomu neříkáte jménem?“ promluvila žena na vozíčku. V minulosti jsem ji zde párkrát zahlédla. Byla oblečená jako knihovnice z padesátých let minulého století, kolem krku jí visely brýle na korálkovém řetízku. Jmenovala se Sally Berkmanová. Vedla ten nejoblíbenější klub pro hráče Dungeons & Dragons ve městě: Original Advanced D&D.
„Telefony a jinou elektroniku si dejte do krabice,“ řekla jsem, aniž bych Sallyinu otázku zodpověděla. Zbožňovali, když jsem byla teatrální, vzbuzovala v nich dojem, že celá ta věc je nebezpečnější, undergroundovější.
Všichni předstoupili a telefony, laptopy i další elektroniku, kterou u sebe měli, si uložili do velké cedrové truhly na podlaze.
Truhla byla stará. Čaroděj si ji před pár lety přivezl z výletu do Evropy. Na víku měla vyražený obrázek, cosi jako obřadní grafiku loveného zajíce. Byl to důmyslně propracovaný a děsivý výjev. V pozadí skupinka lovců se psy doháněla svou kořist v popředí, pozornost ale poutal hlavně výraz v zajícově tváři. Na tom, jak na člověka ze spodní části obrázku zíral, na jeho vykulených divokých očích a pootevřené tlamě, bylo cosi temného a vědoucího. Při pohledu na zajícův výraz jsem z nějakého důvodu vždycky měla strach spíš o lovce než o loveného. Truhla vypadala, jako by ji vyrobili někdy ve dvacátých nebo třicátých letech minulého století. Při těchhle prezentacích jsem ji používala pokaždé: její zvláštní patina dodávala ceremoniálu autenticky staromilskou konspirační atmosféru.
Jakmile uvnitř skončil i poslední telefon, s dramatickým bouchnutím jsem víko přikopla a vytáhla stařičký kotoučový magnetofon. Nahrávku jsem přirozeně měla i v digitální verzi. Ve skutečnosti jsem pásku, kterou jsem se chystala pustit, z MP3 souboru vyrobila. Na analogovém kotouči je ale cosi romantického. Podobně jako ta cedrová truhla byl starý přehrávač pro efekt a ti lidi sem, do staré arkádové herny ve čtvrti University District v Seattlu, koneckonců přišli, protože toužili po něčem efektním.
Přišli ze suterénů svých rodičů, svých zaneřáděných garsonek, střešních bytů ve věžácích a lesních chat z hrázděného zdiva postavených v polovině minulého století. Přišli si poslechnout, jak mluvím o hře. Přišli si poslechnout Prescottové soutěžní manifest neboli PSM.
Než jsem stačila zmáčknout tlačítko přehrávání, zaslechla jsem odkudsi ze zadní části místnosti hlas. „Je pravda, že se znáte s Alanem Scarpiem?“
„Jo, Scarpia znám. No, přesněji řečeno jsem se s ním potkala, když jsem hrála deváté kolo,“ řekla jsem a snažila se v davu vypátrat osobu, která mi otázku položila.
Moc posluchačů tam nebylo, možná tak čtyřicet nebo padesát, ale herna byla malá a těla se místy natlačila do tří až čtyř řad.
„Většina lidí se domnívá, že Scarpio vyhrál šesté kolo,“ řekla jsem.
„Jo, to víme. Co takhle abyste nám řekla něco, co je pro nás novinka?“
Pořád se mi nedařilo zjistit, kdo to mluví. Hlas patřil muži, ale přes bzukot videoher a pinballov ých stolů bylo obtížné určit, odkud přesně se line.
„Alan Scarpio je playboy, co má na kontě bůhvíkolik milionů a paří s Johnnym Deppem,“ řekl mladík, který se opíral o starý automat na hraní Donkey Kong Jr. „To přece není žádnej hráč.“
„Možná hrál, ale neexistujou žádný důkazy, že by vyhrál,“ řekla žena v tričku s nápisem Titanica. „V Kruhu je jako vítěz uvedenej Californiac, ne Alan Scarpio.“
„A jak teda vysvětlit, že doslova přes noc zbohatl?“ odtušila Sally Berkmanová. Zažitá námitka, kdykoli Scarpio přišel na přetřes. „Musí to bejt Californiac. Prostě to dává smysl. Narodil se přece v San Franciscu.“
„No tak to jo, když se narodil v San Franciscu, tak to holt musí bejt on.“ Donkey Kong očividně hledal, do koho by si bouchnul.
„San Francisco je v Kalifornii,“ odvětila Sally Berkmanová. „Californiac.“
„Proboha, to jako vážně?“ řekl Donkey Kong a potřásl hlavou.
„Co takhle abych vám pustila, co jste si přišli poslechnout?“ řekla jsem.
Kdybych je nechala dál se dohadovat o Alanu Scarpiovi a o tom, jestli je, nebo není Californiac, vítěz šestého kola hry, strávili bychom tu celou noc. Zase.
Pohodila jsem hlavou směrem ke kudrnaté blondýnce, která stála u hlavních dveří, a ona zhasla.
Jmenovala se Chloe. Byla to moje dobrá kamarádka. Pracovala pro Čaroděje.
Arkádová herna Čaroději patřila.
Sídlila v bývalém lokále, kde se za prohibice prodával alkohol a který v osmdesátých letech předělali na napůl hernu, napůl pizzerii. Pec na pizzu přestala fungovat už před více než deseti lety, takže teď zbývala jen ta herna. Nikdo nechápal, jak ji Čaroděj zvládl udržet otevřenou, zatímco se do popředí dralo domácí a později ruční počítačové vybavení, ale nějak to dokázal.
Když člověk do herny vešel, měl pocit, jako by vcházel do úplně jiné éry.
Cihlové zdi a odhalené potrubí na stropě se bily s jasnými videoobrazovkami a pronikavými osmibitovými zvuky arkád, což vytvářelo podivnou, ale úžasně příjemnou směsici anachronismů.
Chloe tomu říkala osmdesátkový industriál.
Čaroděj byl na průzkumné výpravě mimo město, ale on na tyhle akce beztak nikdy nechodil.
Pořádat tu schůzky nám dovolil po osmém kole hry. Z Čarodějovy herny se stala v podstatě klubovna, neformální shromaždiště pro ty, kdo se posedlosti hrou nezbavili ani dlouho poté, co většina ostatních odpadla.
Stiskla jsem na kotoučovém magnetofonu tlačítko a místnost zaplnil hlas doktorky Abigail Prescottové.
… Míra tajnůstkářství, která hru obestírá, je znepokojivá, a totéž platí i o počtu kandidátů… ŠUM… od počátku stezky až
Následující říkačku údajně našli napsanou na zdi veřejné prádelny v Seattlu roku 1959, pod ručně načmáraným nápisem MANIFEST a nad ručně natištěným obrázkem králíka:
Hraješ a nikdy neprozradíš. Najdi kliky bran, portálů a dveří. Nás Správci dbale hlídají a střeží. Hraješ a běda, pokud zradíš.
A bylo to. Rabbits. Důvod, proč sem dorazili v honbě za novými informacemi, za vodítkem, čímkoli, co by je dovedlo k důkazům o příštím číslovaném kole: Jedenáctce neboli XI.
Začala?
Chystá se začít? Opravdu desáté kolo skončilo? Spatřil někdo Kruh?
Nechala jsem ozvěnu slov doktorky Abigail Prescottové dramaticky doznít a potom jsem přešla k dalšímu úseku své prezentace.
„Nějaké otázky?“
„Co nám můžete o Prescottové říct?“ zeptal se dunivým hlasem muž v kanadském smokingu (tmavé džínové košili a světle modrých džínech). Hrál Robotron: 2084, střílečku z osmdesátých let od společnosti Williams Electronics.
Jmenoval se Baron Corduroy a byl to můj kamarád: nastrkovala jsem ho do davu, aby mi pomáhal přejít ke konkrétním aspektům přednášky.
„Ano, jistě, víme, že doktorka Abigail Prescottová údajně pracovala jak pro Roberta Wilsona ze Stanfordovy univerzity, který se primárně zajímal o teorii her v souvislosti s ekonomikou, tak pro kvantového fyzika Ronalda E. Meyerse, ale nic dalšího, co by mělo jakoukoli reálnou cenu, nikomu známo není. Někteří se domnívají, že Abigail Prescottová je pseudonym, ale jistě se to neví.“
„Čí pseudonym?“ zeptala se Sally.
„Netuším,“ odpověděla jsem, což byla pravda. Abigail Prescottová představovala záhadu. Najít o ní cokoli online nebo kdekoli jinde bylo téměř nemožné – a věřte mi, že jsem se o to pokusila.
„Odkud tu nahrávku máte?“ Zase ten hlas, co přicházel odkudsi zezadu. Pořád se mi nedařilo zjistit, komu patří.
„No, jak většina z vás ví, Prescottové soutěžní manifest je mimořádně vzácný. Sotva ho někdo vyvěsí na crowdsharingovou stránku, zmizí rychleji než autorská díla velkých filmových studií. Žádný zázrak to není, ale tenhle klip je ten nejlepší zdroj informací, jaký o hře máme.“
Další dramatická pauza, abych svým slovům dodala váhu.
„Klip jsem dostala od kamaráda, kterému moc nescházelo a býval by vyhrál Osmičku.“ To byla lež. Ve skutečnosti jsem ho koupila na darknetu za bitcoiny v hodnotě dvaceti šesti dolarů.
V místnosti zavládlo ticho.
Strašně se jim líbilo, když jsem zapředla řeč na věci, které nějak souvisely s očíslovanými koly hry nebo jejich výherci. Kruh. A jak jinak, Hazel, nejnechvalněji proslulý hráč všech dob.
Hazel nebyl jediný slavný účastník. Existovali i dva známí kanadští hráči Nightshade a Sadie Palomino, ControlG, což byl výherce desátého a zatím posledního kola, brazilský anarchista, který vystupoval pod přezdívkou 6878, a jak jinak, Murmur, jenž z nich všech byl nejstrašlivější a údajně obětoval vlastní choť, aby získal náskok při hraní Devítky. Ale bez ohledu na jejich úspěchy je Hazel o třídu převyšoval.
Hazelem jsem končívala. Pokaždé jsem si o něm vyšetřila na závěr zmínku.
„Ale no tak, řekněte nám něco, co nevíme.“ Zase můj kamarád Baron.
Tentokrát se ke mně při řeči ani neotočil. Pomyslela jsem si, že si s ním budu muset promluvit, protože nadšení, s jakým si vydělával svůj podíl, na mě moc dojem nedělalo.
„No, šušká se, že v zákulisí hry působí nějaká síla: cosi mocného, záhadného a příležitostně smrtícího. Něco tam venku, co se odkudsi dívá, z nekonečné temnoty zírá do našeho světa a čeká, až hráči udělají chybu.“ Opět jsem se dramaticky odmlčela a potom jsem pokračovala, o trošku hlubším tónem než předtím. „V jednom irském obchodě s použitým zbožím se v šuplíku našel knihovní lístek, na jehož rubu bylo napsané tohle varování.“
Odkašlala jsem si a pak jsem začala odříkávat:
Pamětliv buď hry, sic svět zkamení.
Pamětliv buď vzorů, klíčů, znamení.
Ve stínech osud tvůj spřádáme tiše.
Když slepý plazíš se vpřed po břiše.
Vše je rozhodnuto, nač pod pokličku koukat.
Tak běž, človíčku, běž hádanky si louskat.
„Páni, tomu teda říkám drámo.“ Opět ten schovaný muž. Rozhlédla jsem se a spatřila kus vojenské bundy, jak se prodírá davem.
„Takže tohle je hra,“ pokračovala jsem. „Rabbits.“
Znovu jsem se místností pomalu rozhlédla. „Když se vezme v potaz, že pořádně nevíme, jaké ceny se za účast udílejí, a že ti, kdo poruší její utajení a ducha, se podle všeho můžou těšit na ošklivý trest, je až zatěžko uvěřit, že ji někdo hraje.“ Nacvičeně jsem se zhluboka nadechla a dodala jsem: „Nějaké další otázky?“
„Můj kamarád prý má důkazy, že probíhá další kolo, jedenáctý.“ Tohle řekl někdo úplně nový, žena s červeným šátkem na hlavě, usazená na podlaze a opřená o automat na Dragon’s Lair.
„Při vší úctě k vašemu kamarádovi, odborníci se shodnou, že od konce desátého kola je hra u ledu. Nacházíme se ve fázi útlumu. Kdy hra znovu začne, pokud vůbec, nikdo neví.“
„A co Hazel?“ Opět Baron Corduroy, na vteřinu přesně.
„Obávám se, že nám vypršel čas.“
Z davu se ozvalo úpění.
„Pokud byste se ale rádi dozvěděli něco víc, na webu mám vyvěšené zbrusu nové PDF, které si můžete stáhnout.“
Obvykle to chodilo tak, že se alespoň polovina obecenstva zdržela na neformální diskuzi, během níž jsem se podělila o pár historek, v nichž figuroval Hazel a jiní nechvalně proslulí hráči Rabbits, ale dnes večer se v The Grand Illusion Cinema konala půlnoční projekce Donnieho Darka, která měla začít asi za dvacet minut.
Vennův diagram lidí, kteří se zajímají o Rabbits a o tenhle sci-fi thriller od Richarda Kellyho z roku 2001, je v podstatě kruh.
Rozloučila jsem se s každým účastníkem, který si ke mně přišel vyzvednout elektroniku a pak vyběhl ven do deště, aby stihl film.
Když z arkády odešel i poslední z nich, otevřela jsem malou zelenou bezpečnostní schránku a spočítala, kolik jsem dnes vybrala na příspěvcích. Dvě stě dva dolarů. Slušný. Nechala jsem Čarodějovi jeho podíl a šoupla schránku pod pult.
Je běžný pracovní den. Jste plně zabraní do činnosti, a když si dáte na chvilku pauzu, hodiny ukazují 4:44 odpoledne. Mrknete do e-mailové schránky a vidíte, že máte 44 nepřečtených zpráv.
Mr k ne t e do e-mailové s S úlekem si uv ě do au t a a vydát e Náhoda? Ane b
S úlekem si uvědomíte, že dnes je 4. 4. A když nasednete do auta a vydáte se domů, všimnete si, že tachometr ukazuje 44 444 najetých kilometrů.
„Ve vynikajícím technothrillerovém debutu Terryho Milese se na první pohled nepodstatné náhody mění v neuvěřitelnou honbu za tajemstvím… Miles mistrovsky kombinuje záhady, nebezpečí a vědecké teorie a vdechuje hraní život, až jsou nakonec čtenáři do hledání vodítek stejně zabraní jako samy postavy. Je to divoká jízda, od níž se prostě nejde odtrhnout.“
„Ve vy ni in ka k ají j cím te první pohl h led nep za tajemstvím… a vědecké teorie a hledání vodítek st o
Publishers Weekly
jsou fascinující směsicí paranoie a věrohodnosti, která posouvá hráčství na novou úroveň. Tento ambiciózní a spletitý román ve vás vyvolá potřebu ohlížet se přes rameno a zamýšlet se nad vším, co vám vyhledávání na Googlu vyhodí.“
Rabbits jsou f posouvá hráčství pot co
Alexandra Oliva, autorka Otisku
jsou mimořádně sebevědomý debut, zručně napsaný a prodchnutý intrikami. Snoubí se v něm surreálnost běžného života z knih Harukiho Murakamiho a strhující tempo i popkulturní narážky ve stylu Ready Player One: Hra začíná. Byl jsem naprosto unešený.“
Rabbits jso a prodchnut života z knih H na r
Nicholas Eames, autor Králů Wyldu
B E L E T R IE 9788076890299
prac c h