Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována, uchovávána v rešeršních systémech nebo jakkoliv elektronicky, fotograficky či jinak přenášena bez předchozího písemného souhlasu majitele práv a nakladatele knihy.
© Michal Petrov, 2013 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2013 ISBN 978–80–7462–422–3
Žízeň jako trám Když se pamětníci sejdou, aby zavzpomínali, co pili před rokem 1989 – a je jedno, zda se scházejí osobně anebo jen tak klábosí na internetu –, velmi často přijde řeč na první v Československu vyrobenou Coca-Colu a na to, jak výjimečné pití to bylo. Jako by to ostatní bylo běžné, všední a ne příliš zajímavé. To je typický příklad milosrdné paměti, protože ani ty nejběžnější limonády se nepily jedna za druhou. Standardní pití za socialismu představoval nápoj zvaný „šťáva“. Nebylo to nic jiného než hodně sladký sirup zředěný většinou vodou z kohoutku a servírovaný proti všem zásadám stolování do porcelánového hrnku. To na šťávě vyrostly celé generace socialistických dětí a leckde na ní vyrůstají i děti kapitalistického Česka. Ovocné
98
sirupy se prodávaly v drtivé většině v typizovaných čirých litrových lahvích nevábného, obézního vzhledu; korunová záloha, standardní korunkový uzávěr. Byly těžké a ulepené, pro caparta sotva přesahujícího pult kredence představovalo jejich zvedání značnou námahu – zvlášť když se dno láhve ještě přilepilo k podložce. Na čemkoli, co bylo za socialismu k pití, bylo typické, že bez otvíráku láhví či konzerv se k obsahu člověk téměř nedostal. Čechoslováci tak dodnes představují světovou špičku ve vynalézavosti při otvírání korunkových uzávěrů – zuby počínaje přes zednické kladívko a skládací metr až po hranu stolu kombinovanou s mocným úderem dlaně. Určitou změnu přinesly plastové láhve z Technoplastu Chropyně na začátku
sedmdesátých let. K otevření nebyl potřeba otvírák, nýbrž obyčejné nůžky. Tenhle obal, používaný na nealko sirupy právě tak jako na saponáty, byl charakteristický pro sirup Expreso Tea. Díky použitým surovinám (čajový extrakt a rumová a punčová tresť) se chuťově naprosto vymykal průměru a koneckonců i použití mělo být jiné – měl se zalévat horkou vodou, což také někteří lidé dělali. Zdaleka ale ne všichni. Československo platilo za cukrovarnickou velmoc, nejenže bylo v té době ještě ve výrobě „bílého zlata“ zcela soběstačné, ale velká část šla i na export. Bohužel se to projevilo na chuti sirupů, kterým se někdy z málo pochopitelných důvodů říkalo ovocné. Bez ohledu na deklarovanou příchuť totiž všechny chutnaly velmi podobně, protože cukr přebil chuť všeho ostatního. Byly zkrátka sladké jako cumel, a když se naředily tak, aby nebyly, ztratily zase nadobro chuť. Ovocná složka a cukr se tu prostě nacházely v tak nevhodném poměru, že najít zlatou střední cestu při míchání s vodou nebylo možné. Kromě Expreso Tea ale existovaly i další výjimky. V kontrapunktu k ultrasladkým příbuzným stál určitě sirup Amara. Ten se na trhu objevil jako souputník velmi hořké limonády ze Středo-
české Fruty, kterou reprezentovala obchodní značka Bri liant. Amara, jedna z nejpopulárnějších limonád šedesátých let, měla snížený obsah cukru a obsahovala podobně jako toniky chinin. Charakteristická svou ostře zelenou barvou (o to zelenější byl později vyráběný sirup), nebyla v obchodech k přehlédnutí. Naprostý převrat pak v druhé polovině sedmdesátých let znamenala řada sirupů Ovocit. Stačilo málo – jen aby chutnaly po tom, co etiketa slibovala: po malinách, jahodách, pomerančích nebo citronech. A to nebylo všechno. Obsah sice vězel pořád v neskutečně nepraktických láhvích, ale etikety vypadaly na svou dobu extrémně moderně. Postavička zahradníka Ovocínka s přehledem vytlačila hlemýždě, který zdobil chuťově bezpohlavní Zahradní směs, a poprala se i s veverkou z Lesní směsi. Příběh, kde slabá konkurence podléhá favoritovi trhu, ale v historii socialistického konzumu nelze najít. Téměř všechny sirupy dodával na trh konglomerát podniků schovaný pod deštník tak zvané výrobně hospodářské jednotky Konzervárny a lihovary. Stojaté sirupové vody rozčeřil až v druhé polovině osmdesátých let nákup dánské licence na výrobu pomerančového koncentrátu Sunquick, který sjížděl z linky
99
100
Středoslovenských konzerváren a lihovarů v Liptovském Mikuláši. Do československých kuchyní se tak dostal „skutečný“ západní výrobek, dostupný ovšem jen v přednostně zásobovaných obchodech, například v potravinách Prioru anebo v síti prodejen ESO. Vedle něj se sporadicky začala objevovat domácí obdoba Sunquicku, koncentrát Fruktus, rovněž ze Slovenska. Vedle „šťávy“ si člověk mohl připravit pití i z instantních nealko nápojů. Už prvorepublikovou tradicí se mohly pochlubit Šuměnky. Celá desetiletí jim ale stejně nikdo neřekne jinak než „šumák“. Těžko identifikovatelnou chuť nabízely sáčky, které se svou cenou 20 haléřů řadily k tomu vůbec nejlacinějšímu, co socialistické obchody
mohly nabídnout – stejně málo stála například krabička zápalek. O chuť tady ale nešlo, a po pravdě řečeno vlastně ani o zahánění žízně. Šumák byl úchvatný tím, že v mžiku, nasypán do úst, vytvořil takové množství pěny, že by se za ně nemusela stydět ani cisterna šamponu. Neuvěřitelné zbarvení jazyka, nejlépe ještě v kombinaci s dlaní, dokázal zase vytvořit Vitacit z kaznějovské pobočky brněnské Lachemy. Na trh přišel začátkem sedmdesátých let, nejprve jen v citronové variantě a plastových kelímcích, o něco později přibyly verze jahodová a pomerančová, všechny byly k mání v sáčcích za korunu padesát. Z víc než devadesáti procent šlo o krystalový cukr, zbytek tvořily kyselina citronová, vitamín C, aromata a barviva.
Spíše než pro výrobu nápoje děti Vitacit používaly jako bonbon v prášku. S trochou nadsázky se dá tedy říct, co měly instantní limonády dlouho společného: nesloužily k výrobě limonád. To se změnilo až v osmdesátých letech především zásluhou byšické Vitany, která vrhla na trh celou řadu vita-přípravků (Vitacola, Vitaoranž, Vitagrep, Vitamalina a Havaj ananas). Sáčky po koruně padesáti už chutnaly po deklarované příchuti, přinejmenším tehdy, když se tomu člověk rozhodl uvěřit. A se svým Lipo Tonikem se přidal i liberecký výrobce Šuměnek. Do hry už dříve vstoupila i brněnská Lachema, která si u Balíren obchodu v Bohumíně nechala do sáčků a o něco luxusnějších skleněných dóz balit instantní citrusový nápoj SAP,
vyráběný ( jen považte) z řeckého koncentrátu. Vybrat se dalo ze čtyř druhů: pomeranč, grep, citron a mandarinka. A pak tu byla jednotná zemědělská družstva v Pozořicích (Morava) a Ondavě (Slovensko), vyrábějící vitamínové nápoje v prášku Vitasport a TEA-Vit. Neomezené kralování českých instantních nápojů skončilo s invazí „amerického“ prášku Tang. Do Československa ho ovšem dodávala jugoslávská Podravka. Malou odbočku od sortimentu nápojů si určitě zaslouží něco, co dokázalo obyčejnou šťávu proměnit tak trochu v limonádu. A nejen to. Umělo to – alespoň podle tvůrců oblíbených televizních inscenací té doby – proměnit i obyčejný československý interiér v americké apartmá
101
102
a v případě nouze to zvládlo i hasit požáry. Kdo ani po téhle nápovědě nezabral, pak asi nespadá do kategorie „pamětník“ a pomůže mu spíš modernější paralela „socialistický Soda Stream“. Sifonové láhve, ať už hliníkové, nebo skleněné, patřily do československých kuchyní tak neodmyslitelně jako ve svícny proměněné láhve od Chianti z Domu potravin, ba možná i nerozlučněji. Při narážení bombiček občas ušel kysličník uhličitý stranou, občas se do láhve dostal jen napůl, takže bylo potřeba natankovat ještě jednou, někdy tlak plynu zvítězil nad pojistkou a obsah sycené vody vytryskl nekontrolovatelně ven a někdy docela jednoduše v bombičce žádný plyn nebyl. Ano, tohle všechno se stávalo, moudří také nikdy nespoléhali na jedinou bombičku (mít jich zásobu se vyplatilo ostatně i proto, že zkrátka jako obvykle nebyly vždycky k dostání) a neplnil sifon jinak než nad dřezem. Všechno riziko vyvážila osvěžující sodovka, kterou se daly ředit sirupy i instantní nápoje – ty ale potřebovaly míchat, a tak se člověk o drtivou většinu bublinek darmo připravil. Lahvové sifony z děčínského družstva Kovočas zkrátka nebývalou měrou zvyšovaly životní úroveň československých domácností – často i nepřímo: bombičky byly na zálohu a zásoba těch prázdných představovala v každém případě alespoň
drobnou finanční rezervu. Co krabička prázdných bombiček, to dvanáct korun – to bylo mnohem příjemnější než táhnout síťovku s dvanácti cinkajícími vratnými láhvemi!
Žlutá nebo červená Zejména děti ale dávaly přirozeně vždycky přednost limonádě kupované před tou domácí. Tak nějak všechno na ní bylo lepší – bublinky vyprchávaly pomaleji, barva byla obvykle sytější a také chuť připomínala konečně něco, nejčastěji malinu nebo pomeranč. To taky byla základní možnost výběru. Proto při objednávání limonády většinou zazněl od prodavače jen dotaz, zda chce capart červenou, nebo žlutou. Čas průmyslových limonád přicházel většinou na výletech nebo při návštěvě koupaliště. Obsah buď přímo z pípy, anebo z láhví putoval do třetinkových pohárků z voskovaného papíru anebo z plastu, vyráběných v sušickém PAPu. Na dně měly nápis Solokup. Vyrábějí se tam mimochodem dodnes. Charakteristickým rysem limonád produkovaných za finišujícího československého socialismu bylo to, že nenesly žádnou etiketu. Veškeré údaje jako
značku, cenu a výrobce musel zákazník hledat na potištěném víčku. Ty úplně nejobyčejnější druhy se spokojily dokonce jen s vyraženými písmeny. Samotná láhev, tři anebo sedm deci, byla typizovaná a říkalo se jí prostě nealko. Občas se objevil tenhle nápis na láhvi i vytištěný, ale šlo spíš o výjimku. S láhvemi byl někdy kříž, zejména v letní sezóně, kdy se jich prostě vyrobilo příliš málo. A tak se stávalo, že prodavačky prodaly limonády, jen když na oplátku dostaly prázdné nádoby. Jindy naopak bylo láhví moc, a to pak člověk musel dokazovat, že nápoje opravdu koupil v dotyčné prodejně. Docházelo při tom k absurdním rozhovorům, do kterých se mohl za souhry okolností zapojit celý krám („Ale přece si na mě musíte pamatovat, ve čtvrtek jsem tady bral celou basu!“ „Já jsem pána viděla, Boženko, vážně to koupil
103
104
tady u nás!“ „A tak to jo, ale příště už mi budete muset ukázat lístek...“). Limonády dodávaly na trh různé konglomeráty podniků. V hlavním městě nebo v Olomouci to například byly podniky cukráren a sodovkáren – ten olomoucký se později přejmenoval na Nealko a dnes je zajímavý tím, že v jeho někdejším krnovském závodě se vyrábí současná Kofola. Jinde zase limonády vyráběly Konzervárny a lihovary, někdy pod lidštějšími značkami jako Fruta, Briliant, Kord nebo Rekord, bublinkové nealko se stáčelo do láhví také v některých pivovarech a družstvech a dokonce i pod hlavičkou pekáren (v jižních Čechách). Zdá se, že nealko se tak trochu vymklo obvyklému socialistickému schématu a v každém koutě Československa si teklo trochu svou vlastní cestou. Obvyklá byla praxe, kterou známe i odjinud – totiž, že stejné značky se vyráběly v různých závodech, aby vůbec bylo možné uspokojit poptávku. Přesto ale existovaly i místní speciality. Co bylo doopravdy všude, byla sodovka, nejlevnější nealko nápoj, který se dal za socialismu v láhvi (nebo točený) koupit. Na třetinku stačil hliníkový čtvrťák – ano, pětadvacetihaléře tehdy
vážně existovaly. A jestliže nebyl ani ten, jako kluci jsme navzdory okřídlenému rčení vlezli do zakouřené hospody i bez peněz a nepamatuji hostinského, který by nám odepřel sklenici obyčejné vody. Když člověk pomine hostince, restaurace a stánky, byla za socialismu taková limonáda vlastně zboží k domácímu po(u)žití. Prosklené lednice, jak je známe z dnešních samoobsluh, v obchodech nestály a z chladicích boxů se prodávaly jen potraviny. Zvlášť během letní sezóny, kdy byla poptávka nejvyšší, dokázaly být „limči“ odporně teplé a bez dochlazení doma takřka nepoživatelné. Přes základní rozdělení na červenou a žlutou existovalo mnoho značek limonád a bylo by těžké je všechny vyjmenovat. Ty obyčejné se nemusely jmenovat nijak, na zátce prostě stálo označení „Limo“ a basta. Měly extrémně krátkou záruční dobu – jen několik dnů – a to byla jedna z příčin volání po inovacích a licencích. Motivů můžeme ale vyjmenovat samozřejmě víc. V případě Kofoly, tedy výrobku, který dnes představuje nespornou retroikonu, to byla také snaha o obohacení trhu a efektivní využití zbytků z výroby. V padesátých letech vznikaly při
105
106
pražení kávy jako odpad saze, které ovšem ještě obsahovaly kofein. Jak tuto surovinu ještě zpracovat, to byl úkol, který měl vyřešit tým z Výzkumného ústavu léčivých rostlin v Praze. Psal se rok 1957 a zadání přišlo z nejvyšších stranických míst. Po dvouletém výzkumu se na světě objevil sirup Kofo. Pamětníci výroby v cyklu České televize Retro poodhalili tajemství jeho receptu: základní surovina se louhovala několik hodin s malinovým listím a lékořicí v teplé vodě, načež se přidal karamel, pomerančová esence, anýz a kardamom. Produkce sirupu pro nápojový průmysl byla svěřena opavskému podniku Galena, fungujícímu v té době v rámci Spojených farmaceutických závodů (Spofa). První Kofoly vyráběly od roku 1960 Pražské cukrárny a sodovkárny, které ještě tehdy nesly název národní podnik Zátka. Vůbec první kolový nápoj tuzemské výroby vyvolal obrovskou poptávku, a tak se brzy Kofola stáčela i leckde jinde – v Jihomoravských a Východočeských pivovarech, olomouckém Nealku, žitavských Sodovkárnách, božkovském Liku… Z úspěchu těžily i družstvo Budoucnost Ostrava, Jihočeské pekárny i pivovar Zlatý bažant ve slovenském Hurbanově. Výčet nejspíš není úplný. V polovině sedmdesátých let se ročně vypilo úctyhodných 200 milionů litrů. Od začátku měla být Kofola jako československá alternativa k americké Coca-Cole něčím výjimečným. Speciálně tvarované láhve, představené i na bruselské světové výstavě Expo v roce 1958, vypadaly skvěle a zdobily je originální etikety. Nápoj sklidil obrovský úspěch i na domácí přehlídce potravinářského zboží – veletrhu Ex Plzeň. Časem ale originalita poněkud vyprchala – Kofola putovala do obyčejných nealko láhví, etikety zmizely a koneckonců i na nesoutěžním socialistickém trhu vznikala občas konkurence. V závodě
Severomoravských pivovarů a sodovkáren Solo Olomouc tak v roce 1967 vznikla Aro Cola, která se ještě víc blížila chutí západním kolám. A vznikaly další, například Citro Cola, družstevní Fru-Kola nebo Prago Cola, na Slovensku Slovkola. V závěru šedesátých let se poprvé objevila na trhu další legenda československého nealka – tonik Chito (zkratka ze slov CHInin a TOnic). Chito se po letech už zase vyrábí – značka patří firmě Kofola v Krnově, která pokračuje i v produkci limonády, jejíž jméno si dala do štítu. Mezník v dějinách československého nealka znamená určitě rok 1968, kdy se v závodě brněnské Fruty v Modřicích začala vyrábět podle americké licence česká verze Coca-Coly. Modřice produkovaly celou řadu nealko nápojů, kromě různých limonád s označením Fruta také oblíbené Ovocenky, sycené ovocné šťávy. Dát si pravou kokakolu, to v tehdejších poměrech nebyla jen otázka uhašení žízně, jak ji nabízely reklamy v zahraničí. Šlo o vyjádření společenského postavení. Na uzavřeném trhu země ve východním bloku se najednou objevilo něco, co neoddiskutovatelně ztělesňovalo americký způsob života. Coca-Cola, prodávaná zásadně v charakteristických skleněných láhvích, symbolizovala pití lepších lidí a nebyla ostuda objednat si ji i v těch nejlepších podnicích. Nestála zrovna málo – čtyři padesát za dvě a půl deci ve volném prodeji (v restauracích druhé cenové skupiny ovšem s přirážkou 70 procent), to byly násobky cen běžných limonád. V samém závěru osmdesátých let se navíc v karlovarské Becherovce začaly stáčet nové typy Coca-Coly – višňová Cherry a bezkofeinová. A v Chrasti u Chrudimi a v Českých Budějovicích odstartovala licenční výroba dalších značek z atlantského impéria – ovocných šťáv Cappy a citronového Liftu.
107