Tento překlad byl vydán s laskavou finanční podporou NORLA. © Cappelen Damm AS, 2008 Translation © Miluše Juříčková a Štěpán Lichorobiec, 2013 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2013 ISBN 978–80–7462–260–1
V jídelně je narváno. Musí se rozhlížet, než najde stůl. Sedí hned u pódia. Na stole láhev červeného, poloprázdná. Arne pije pivo, takže to všechno vyžahla sama. Sedí k němu zády, ale on vidí, že už má v hlavě. Má ji na stranu, a čím víc má v hlavě, tím víc jí bude hlava padat. Nini usnula v dětské židličce. Truls přežvykuje párek. Obličej se mu rozjasní, když zpozoruje staršího bráchu. Ve stejném okamžiku spatří Jo dívku o dva stoly dál, dívku odvedle. Nechce, aby ho viděla ve společnosti jeho matky a Arneho, ti se zvládnou akorát ztrapnit, proto zůstane stát pár metrů od nich. Naštěstí si ho dívka ještě nevšimla. „Nechceš si s náma dát taky nějakou drobrůtku, Jo?“ říká matka, je nadrátovaná víc, než si myslel. „Nemám hlad. Dal jsem si před chvílí párek.“ To souhlasí, až na ten párek. Ale pořád ho ještě bolí břicho z toho, jak pod vodou doplaval skoro až do Afriky. I hlava ho bolí. Celé tělo. „Pěkná blbost,“ míní Arne. „Nech ho, má vlastní rozum,“ brání ho matka, jako by to mělo něčemu pomoct. „Jdu, mám sraz s kámošema.“ „Dobře,“ mává matka. „Pak se ale vrátíš a vezmeš s sebou Trulse a Nini,“ přikazuje Arne. „Co budete dělat vy?“ Matka se pokouší o úsměv. „Pěkně je večer pohlídáš, abychom měli s Arnem taky trochu volno. Víš, že je to naše dovolená.“ — 17 —
„Volno, abyste se zas mohli zřídit,“ mumlá Jo. „Cos to říkal?“ bručí Arne. Jo pohlédne směrem ke stolu, kde sedí dívka. Ta oplácaná blondýnka tam sedí taky. A dva dospělí. Jsou zaneprázdněni jídlem. V jídelně je příliš horko, Jo neměl nikdy horko rád. Cítí sám na sobě, že se něco stane. Když zavře oči, pohltí ho černočerná tma. Když je znovu otevře, objeví se ten stín. Třímá něco podobného perlíku… Otočí se a jde, než si stínu všimnou ostatní. „Hey, Joe.“ Jo se zastaví u kraje bazénu a rozhlíží se. Na jednom z lehátek u zdi poznává muže, se kterým si povídal včera večer. Toho, který chtěl, aby mu Jo říkal Sako. Sedí a čte knížku, na stolku vedle něj hoří svíčka. „Ahoj,“ řekne Jo a cítí, jak se mu dech tady v té temnotě venku zklidňuje. „Busy?“ zeptá se muž a chce si očividně povídat i dneska. Jo k němu popojde několik kroků. Sako má na sobě pořád ty khaki šortky a černou košili s krátkým rukávem. „Je všechno v pořádku? Myslím tvou mámu a tak…“ Jo neodpovídá. „Nechceš se na pár minut posadit?“ Sako napřahuje ruku k vedlejšímu lehátku. Jo si sedne na okraj. „Co to čteš?“ zeptá se, aby něco řekl. Sako zvedne tenoučkou knížku. „Takovou dlouhou báseň.“ „Báseň?“ „Vlastně takový příběh. O putování v mrtvém světě. Nebo ve světě mrtvých.“ „Jako nějaký strašidelný příběh?“ „Přesně tak,“ vyrazí ze sebe Sako. „Četl jsem to mockrát, přesto pořádně nevím, jak to dopadne.“ Jo přemýšlí, co tím asi myslí. „Část, kterou zrovna čtu, se jmenuje Death by water.“ „Mohlo by to být o utonutí?“ zkouší to Jo. — 18 —
„Ano. Mladík, Féničan.“ „Féničan?“ přeruší ho Jo. „Myslíš ty lidi, co tu žili před několika tisíci lety?“ Sakovo obočí se zdvihne a vytvoří dva vysoké oblouky. „Teda, musím říct, Joe, že ty asi ve škole dáváš pozor.“ Jo pozor dává. Když se mu chce, umí být pilný. „Takže ten Féničan se utopí,“ pronese Jo a nechá hlas vyznít lhostejně. „Je to voják?“ „No, vlastně to spíš vypadá na obchodního cestujícího. Na dně už leží nějakých čtrnáct dnů. Moc z něj nezbývá, kůže a svaly jsou obrané na kost. Byl to asi docela boháč, ale z ničeho, co kdy vlastnil, už nemá potěšení. Leží tam v tom druhém světě v hlubinách a neslyší ani křik racků.“ Joovi je najednou lehce. Sako si s ním povídá rád. Nepředstírá to. „Docela dobrý způsob, jak umřít,“ nadhodí a v mihotavém světle svíčky pozoruje, co na to muž řekne. Sako sedí a studuje jeho obličej. „Přemýšlel jsem o našem včerejším večerním rozhovoru,“ řekne nakonec. Tenhle chlapík byl několikrát v televizi, a teď tu sedí z masa a kostí asi metr od něj a přemýšlí nad věcmi, které mu řekl nějaký dvanáctiletý kluk. Najednou Jo zpozorní. „Bylo vůbec o čem přemýšlet?“ Sako si zapálí cigaretu. „Dáš mi taky jednu?“ „Co myslíš, že by řekla matka na to, že tě tu nějaký cizí chlap učí kouřit?“ Jo si odfrkne. „Do toho jí nic není. Vůbec to nezjistí. A jestli na to přijde, tak jí to bude putna. A mimoto jsem už stejně mockrát kouřil.“ Sako mu podá cigaretu. „Budeš se muset spokojit s jedním šlukem. Jestli o tom cekneš, jsem v průšvihu. Stačí fakt málo a rázem jsem na titulních stránkách všech bulvárů, víš, co tím myslím.“ Jo se ušklíbne. „Tak to se pěkně napakuju. Tip za všechny prachy.“ — 19 —
„Přesně,“ řekne Sako. „Celebrita na dovolené u moře láká děti na cigarety.“ Teď se musí smát Jo. Potáhne si zhluboka z cigarety a zadrží kouř v plicích, cítí, jak ho okamžitě přepadá líbezná slabost. „Vždycky tě tu vídám samotného,“ podotkne po dalším šluku. „Jsem tady sám.“ „Vyjedeš si na prázdniny jen tak sám? To nemáš rodinu nebo tak?“ Sako se na něj znovu dlouze zadívá. „Potřeboval jsem na chvilku vypadnout,“ odpoví a opře se v lehátku. „Rozhodl jsem se jednou večer, příští ráno jsem už seděl v letadle a úplnou náhodou jsem skončil tady. Překvapivě dobré místo. Možná si tu koupím i dům.“ Není mnoho dospělých, kteří by žili takovým způsobem. Zničehonic se sebrat a sednout na letadlo. A koupit dům na Krétě, když se jim zlíbí. „Takže to s tvou matkou není úplně v pořádku?“ Z nějakého důvodu se Sako vrátí přesně k věci, o které Jo nemá sebemenší chuť se bavit. Neodpovídá a Sakovi to asi konečně došlo, protože se alespoň nezačal dožadovat odpovědi. Místo toho začne Jo vyprávět o dívce od sousedů. Má dlouhé nohy a prsa a vůbec je krásná na pohled. Tak akorát nedostupná, prostě trošku princezna. „A co s tím hodláš dělat?“ chce vědět Sako a podává Joovi cigaretu. „Dělat?“ „Abys navázal kontakt. Abys tu o ní jenom nefantazíroval.“ Jo nemá žádné plány a rád si nechá poradit od očividného odborníka přes tyto záležitosti. „Jak se jmenuje?“ Jo pokrčí rameny. „To bys měl zjistit,“ míní Sako. „Je důležité nazývat věci pravým jménem. To bude tvá výhoda. Ve kterém apartmánu bydlíš?“ „1206.“ — 20 —
„A ta holka v tom vedle? Počkej tady.“ Sako se zvedne a zmizí směrem ke vchodu do hotelu. Zůstat tam jen tak sedět je moc příjemné. Na druhé straně zdi, daleko pod terasou, hřmí vlny. Blikající světlo daleko ve tmě, loď na cestě temnotou. A když Jo zakloní hlavu, vidí souhvězdí, která nepoznává, a jeden satelit proplouvající hvězdnými obrazci. Za čtyři pět minut je Sako zpátky. Nese dvě coly, podá jednu Joovi a klesne znova na lehátko. „Jmenuje se Ylva.“ „Kdo?“ Sako se křivě usměje. „Holka, cos mi o ní vyprávěl. Jmenuje se Ylva Richterová. Stačilo se zeptat na recepci.“ Joovy oči se zúží v štěrbiny. „Říkal jsem si, že bych ti mohl na začátku trochu pomoct,“ dodává Sako jiným tónem, možná vidí, jak Jo zneklidněl. „Holky jsou zdravý zájem. Lepší než skaut nebo sport nebo domácí úkoly.“ Jo se zklidní. Sako je v pohodě. Není snadné pochopit, že se o něj zajímá, že se vůbec namáhá takhle si povídat s nějakým dvanáctiletým klučinou. Ne jen tak do větru, ale doopravdy. O věcech, co něco znamenají. Jo nemusí myslet na to, jak se matka a Arne ztrapňují v restauraci. On není jako oni. Sere na ně. *** Jde pískem. Pálí, ale on to necítí. Všechno prostupuje bílé světlo. Ylva Richterová jde vedle něj. Má na sobě ty bikiny s tmavočervenými srdíčky. „Vím o jednom místě, kde nás nikdo neuvidí,“ říká. „Je to jeskyně, kde můžeme být sami.“ Pokračují k okraji pláže. Kolem nich rostou květiny přímo z písku. „Jak vůbec může na takovém místě něco růst?“ ptá se Ylva. Na to Jo nemá odpověď, takže se možná ani nezeptá, ale přitiskne se k němu, když ji obejme paží kolem nahých ramen. Vtom zaslechne zvenku chrastění klíčů. Popadne ručník a přetáhne ho přes sebe. — 21 —
Stojí tam matka. Opírá se o zárubeň. „Ahoj, kamaráde,“ usmívá se a mžourá na něj. Ramínko šatů si ušpinila něčím červeným. „Sedíš si tu takhle potmě?“ Odpoví jí úšklebkem. „Jsem asi trochu unavená,“ vysvětluje a vyzuje se ze sandálů na vysokém podpatku. Z lednice vytáhne jednu láhev vody, naplní sklenici a pije. Koutkem jí vytéká čůrek, který pádí rovnou dolů do sluncem spálené rýhy mezi prsy. Pak vejde do obýváku, letmo ho pohladí po vlasech, skloní se nad Nini, poslechne si, jak dýchá, znovu se otočí a stojí těsně u něj. „To musí být skvělý, mít takovýho staršího bráchu.“ Hlas má neostré, rozplizlé obrysy. Ale matka není našrot. Obejme ho. Políbí ho na tvář. Dech je cítit vínem a parfém připomíná šeříky. Snaží se vykroutit, ale úplně se mu to nepovede. Matka jde na záchod. Čurá dlouho. Spláchne, umyje si ruce. Pak pootevře dveře a ptá se: „To tu chceš sedět potmě celej večer?“ Pokrčí rameny. „Žádný jiný pokoj tu není.“ „Pojď na chvilku ke mně. Měli bychom si spolu občas popovídat.“ Jde za ní. Matka odklidí svršky z dvojlůžka, kalhotky, trička a mokré plavky, pověsí je na víko kufru v rohu, lehne si na přikrývku. Jo se opře o stěnu. „Posaď se sem,“ řekne a poplácá okraj matrace. Udělá, co po něm matka žádá. Nehodlá se s ní bavit o tom, jak se opíjí a pak se přede všemi ztrapňuje, až se jí všichni posmívají. „Ty jsi moc hezkej kluk, Jo,“ řekne, a on chce, aby už byla zticha. Nebo aby vysvětlila, co tím myslí. „Víš, v poslední době to nebylo zrovna lehký,“ říká matka. O tom on ví všechno. A vlastně nic. Nechce o tom vlastně vůbec nic vědět. Bojí se, co se stane, když o tom matka začne mluvit. „Není vždycky jednoduchý být zrovna mnou,“ říká a Jo se chce zvednout, v jejím hlase slyší, že brzo začne natahovat. „Spoustu — 22 —
toho ještě nevíš, Jo.“ Hladí ho po zátylku. „Potřebovala bych pořádně obejmout,“ řekne. Nedokáže si ani představit, že by se nad ní měl sklonit. Ale slyší, jak tichounce vzlyká. Pohne nohama, aby se postavil, ona si myslí, že se obrací k ní, a stáhne ho dolů k sobě. Jedna noha je na zemi, druhá ještě v posteli. „Ty jsi byl vždycky můj chlapeček, víš? Postarám se o tebe.“ Kecá, pomyslí si, a vůně šeříků je tak silná, že se mu z ní zvedá žaludek. A pod šeříky — vůně její pokožky, pot a cibule, a něco, co v něm okamžitě vyvolá představu nevymáchaného hadru, který najde po několika dnech pod špinavým nádobím ve dřezu. Bolí ho noha, musí ji přitáhnout k sobě, leží teď v posteli přitisknutý celým tělem k matce. Ona ho objímá jednou rukou, druhou má nataženou podél jeho stehna. Cítí, že se tam dole něco děje, matka si toho nesmí všimnout, nedokáže se však otočit, a ona tiskne stále silněji. „Ty jsi tak krásný kluk, Jo. Ty jsi tak krásný… tak krásný.“
— 23 —