Stíny nad Pecan Hollow

Zničující lásce ani temné minulosti neutečeš

STÍNY NAD PECAN HOLLOW

CAROLINE FROSTOVÁ

Shadows of Pecan Hollow

Toto vydání vychází ve spolupráci s William Morrow, imprintem HarperCollins Publishers. Všechna práva vyhrazena.

Copyright © Caroline Frost, 2022

Translation © Simoneta Dembická, 2022

© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2023

ISBN 978-80-7689-147-0

P R O L O G PROLOG

Round Top, Texas, 

Probudilo ji cvakání nůžek. Mrkáním rozehnala ospalou mlhu z očí a překulila se na zmuchlaném prostěradle, aby ho pozdravila. Mohlo jí být tak devatenáct, ale vráska mezi obočím a unavená pleť svědčily spíše o životě trpělivě snášeném než radostně prožívaném.

Seděl nahý pod oknem, vedle sebe stoh novin, a něco z nich vystřihoval. Světlo mu stékalo z lesklých černých vlasů a tvořilo jasné tůňky na ramenou a kolenou, ale obličej skloněný nad prací měl skrytý ve stínu.

„Brýtro,“ pozdravila ho hlasem drsným jako struhadlo. Tápavě

sáhla na noční stolek po něčem tekutém a dopila zbytek zteplalé, kdovíjak staré sodovky Dr Pepper. „Co to máš? Viděli nás?“

Odfrkl si a dál cvakal velkými, těžkými nůžkami s černými držadly.

„Měla sis na to dát led,“ řekl.

Přiložila si dlaň na tvář, horkou a opuchlou jako zralá letní švestka. Kdyby do ní cvrnkla, praskla by jí od oka až k uchu, napadlo ji.

„Nebolí to,“ prohlásila.

„No ale mělo by,“ namítnul. „Co to s tebou do prdele je?“ Udělal jí tu podlitinu včera, když se snažila odjet tak rychle, že motor přetížením zastavil. Okamžitě dostala ránu pěstí do hlavy.

Rozložil výstřižky před sebe, všechny je otočil lícem dolů a zadní strany natřel lepidlem. Jeho výpary se táhly po místnosti; tu vůni měla vždy ráda. Zlatý řetízek s medailónkem, který stáhl z krku chlápkovi, co ležel namol opilý za barem, se mu při práci pohupoval na krku a ťukal mu do hrudi.

„Jestli nás viděli, měli bychom odsud vypadnout. Zůstat na chvíli v Louisianě,“ navrhovala. Nevšímal si jí. Neustále pokoušel osud a porušoval zákon; jednou přijde den, kdy je dostane oba za mříže. Takový život nestál za nic. To věčné ponocování, život na útěku a hrozný strach, že je zatknou. Byl to drsný život, dokonce i pro ni, ale zatím se jí nepodařilo přijít na to, jak z něj vycouvat a neztratit přitom jeho.

Posadila se, ovinula si kolem těla motelové prostěradlo a uvelebila se na zemi vedle něj. Voněl po jejich divokém nočním zápase, ještě se neosprchoval. To bylo dobré znamení; když se osprchoval, obvykle se chystal někam, kde nebyla vítána. Ale choval se chladně. Nevadilo jí, když byl naštvaný. Jeho chlad však nedokázala snést a udělala by cokoli, aby ho přivedla zpět.

Odtáhl se, odbyl ji pokrčením ramen. Cítila, jak jí začíná tepat krev za očními víčky, narůstal v ní pocit něčeho strašného.

„Chceš vědět, jestli nás viděli?“ zeptal se. Odložil nůžky a přilepil poslední výstřižek na kartonovou podložku. Pak jí svůj výtvor podal.

Podložka byla celá polepená novinovými články a rozmazanými záběry pod titulkem texacká dvojka zachycena kamerou. Na obrázku odjíždějí od pumpy v mustangu dvě maskované postavy. Jedné čouhá noha z ještě otevřených dveří na straně spolujezdce. Řidička se dívá dopředu, oči se jí odrážejí ve zpětném zrcátku a dlouhé tmavé vlasy jí vlají za hlavou. „Viděli nás, ale pamatovat si budou tebe.“

Měla chuť s tím vším okamžitě skoncovat. Poprosit ho, aby se takového života vzdali a někde se usadili. Mohli by si změnit jména

a třeba si i pořídit psa. Možná dokonce něco vybudovat, místo těch věčných úprků a loupení cizích věcí. Ale na tom, co chtěla ona, nezáleželo.

Stáhl z ní prostěradlo, s plesknutím ho rozprostřel ve vzduchu a rozhodil na podlahu pod oknem. Z náhlého chladu jí naskočila husí kůže. Slunce se odráželo od ostří nůžek ležících před ní. Rychlým gestem naznačujícím cvakání jí nařídil, aby mu je podala. Zvedla je. Cítila jejich váhu v dlani a do nosu ji udeřil jejich kovový pach.

„Klekni si,“ poručil jí. Poslechla a svezla se mu k nohám. Opět ji gestem požádal o nůžky. Vložila mu rukojeť do dlaně, ale ostří nepustila. Vytrhl jí je z ruky a zvedl hustý pramen jejích dlouhých vlasů. Zabořil do nich obličej a vdechl jejich vůni. Pak jí vlasy ostříhal; pramen po prameni, těsně u hlavy.

P R V N Í K A P I T O L A PRVNÍ KAPITOLA

Pecan Hollow, Texas, 

V korunách pekanových strom sklánjících se nad farmářským domkem chrastily cikády. Kit Walkerová stála na zadní verandě a odhadovala svého protivníka, hustý porost ostružiní. Jeho divoké výhony obrůstaly celou verandu, nadzvedávaly podlahová prkna a ovíjely se kolem sloupků zábradlí, takže zadní dveře, skryté v jejich houští, už nešlo vůbec otevřít. Setřela si pot z paží a osušila dlaně do džínsů. Měla to udělat v lednu, kdy z šarlatových prutů opadalo listí, kořenové trsy byly dobře vidět a daly se snadno vyrýt. V lednu slunce tolik nežhnulo a vzduch nebyl tak vlhký a nasycený nasládlým pachem hnoje a rozpálené trávy. V lednu by to bylo lepší.

Ačkoli Kit nad ničím zbytečně nehloubala, dnes se jí z paměti vynořila prchavá vzpomínka, usadila se jí na rameni jako nějaká přízračná vrána a dráždila ji tím, jak jí s třepetáním křídel mizela z dohledu, kdykoli otočila hlavu. Bylo to něco vzdáleného, dávno zapomenutého, zavrženého či pohřbeného v minulosti.

Kit přežila jen díky tomu, že se důsledně a s nedůvěrou soustředila na přítomnost – jakékoliv plánování bylo zbytečné, o lítosti nemluvě. Neměla smysl pro tajemno, zabývala se hmatatelnými

věcmi. Mohla si na to sáhnout? Mohla tím švihnout, vydrhnout to nebo rozmačkat? Mohla to vložit do úst a ochutnat? Vystopovat a stáhnout z kůže? Pokud to nemohla vzít do ruky nebo si to hodit na záda, pokud to nemělo barvu nebo nevydávalo zvuk, nechtěla s tím mít nic společného. Utrhla z trsu na šlahounu několik svůdných černých plodů, šťavnatě sladkých a třísnících, a snědla je.

Podsaditá a silná jako kůň, s obličejem lemovaným obloukem vlasů ledabyle ustřižených pod ušima, vypadala Kit jako aztécký válečník. Lícní kosti měla vysoké a ostře řezané, úzké oči těkaly zleva doprava, vždy ve střehu. Její pleť byla zemitou mozaikou stop. Popálenin a odřenin vlhce krvavých, když byly čerstvé, a bledě růžových a pokrytých strupy, když se hojily. Škrábance měla na všech kloubech a pod okem zakřivenou jizvu, jako mrknutí. Vytrhla mačetu z hromady měkké hlíny, kam ji předtím zabodla, a pustila se do sekání. Párek sýkorek vyplašeně vzlétl z dobře skrytého hnízda, ale Kit se tím nenechala vyrušit. Jak se oháněla ostřím, nejdřív trochu kostrbatě a potom v dlouhých příčných secích, mysl se jí vyjasnila. Mačeta se stala prodloužením její paže a zmocnil se jí pocit, že ničí něco nežádoucího. Odštěpky a větvičky se rozlétaly do všech stran, ulpívaly jí na tričku a vplétaly se jí do vlastnoručně stříhaných vlasů.

Z kuchyně k ní dolehlo kovové řinčení telefonu. Zřídka jí někdo volal a nesnášela vyrušování. Ať si klidně zvoní, pomyslela si a zarputile pokračovala v  sekání. Dotěrné drnčení se ozvalo ještě deset- nebo jedenáctkrát, než konečně ustalo. Vysekala v porostu velkou díru a strhala ze zdi většinu úponů, které naházela na rostoucí hromadu troudu. Uvolnění popínavých šlahounů ze zábradlí nechávala na Charlie, ta měla větší trpělivost s jemnou prací. Když začal být vzduch – horký a vlhký

jako polévka – nedýchatelný, tnula naposled, zabodla mačetu do země a šla se dovnitř napít.

V chladném domě si s úlevou vydechla. Byla to bytelná patrová stavba, i když nepečlivě pobitá kdysi bílými překládanými prkny, postavená původními majiteli na začátku století. Vnitřek byl omšelý, ale útulný, navržený pro pohodlí obyvatel, s širokými dveřmi a chodbami, velkými panoramatickými okny a kuchyňským koutem propojeným s prostornou formální jídelnou. Ačkoli v něm Kit bydlela čtrnáct let, stále měl atmosféru cizího domova. Kit neměla chuť ani prostředky, aby ho zařídila podle svého, a tak spokojeně žila mezi kytičkovanými tapetami, látkovými přehozy a dalšími babičkovskými proprietami.

Smočila kuchyňskou utěrku pod kohoutkem a otřela si šíji, záda a hrdlo. Stoupla si před zaprášený stolní ventilátor a vypila dvě velké sklenice vody. Cítila, jak se jí vodou nadýmá břicho, když se telefon znovu rozezněl. Ten telefon, to bylo prokletí, držel ji v okovech. Škola si vyžádala telefonní číslo, když do ní před léty zapisovala Charlie, a od té doby toho litovala pokaždé, když jí volali. Nikdy si nezvykla na představu, že by lidé měli vědět, kde se v kterémkoli okamžiku nachází, aby ji mohli zastihnout, kdykoli je to napadne. Chystala se telefon zvednout a rovnou sluchátkem zase praštit, ale vzpomněla si na Charlie a rozmyslela si to.

Sundala bleděmodré sluchátko z nástěnného přístroje. Na druhém konci si nějaká žena odkašlala.

„Paní Walkerová? Tady je Lorraine Fowlerová,“ ozvala se ředitelka Charliiny školy monotónním, nezaujatým hlasem. Kit se připravila na informaci o dalším přestupku, jehož se Charlie dopustila, a na nepříjemnosti, které jí to pravděpodobně způsobí. Ředitelka čekala na odpověď; ve sluchátku se ozýval jen

její astmatický, mírně pískavý dech. „Paní Walkerová, asi byste měla radši přijet a Charlie si vyzvednout. Došlo k jistému incidentu.“

„K incidentu?“ zeptala se Kit. „Je v pořádku?“ Charlie už předtím několikrát předvolali do ředitelny, ale obvykle to bylo kvůli chození za školu anebo drzému chování k učitelům. „Incidentem“ to nazvali jen jednou, když Charlie dočasně vyloučili ze školy za to, že šeptala spolužákovi do ucha nenávistné řeči. Řeči, které ani jeden z nich nebyl ochotný prozradit, však chlapce tak rozrušily, že ho museli poslat domů, aby se vzpamatoval. Vyloučení trvalo týden, což Charlie náramně vyhovovalo, ale pro Kit to představovalo opravdové utrpení, protože její dcera byla od začátku puberty tvrdohlavá a náladová.

„Ale ano, je v pořádku,“ odpověděla ředitelka Fowlerová. „Jen sem přijeďte, abychom to mohli probrat u mě v kanceláři, dobře?“

Kit se podívala na hodiny nad sporákem. Ukazovaly čtvrt na deset, a v práci musí být v deset.

„Do prdele.“

Paní Fowlerová cosi nespokojeně zabručela a pročistila si hrdlo. „Takže brzy na shledanou.“

Kit nesnášela, když se Charlie dostala do problémů. Nebylo to ani tak kvůli jejímu chování – Kit v jejím věku vyváděla mnohem horší věci –, ale vadily jí ty důsledky. Problémy znamenaly kontrolu, schůzky s jinými rodiči a smiřování se s nimi. Měla ráda klidný život, do kterého se nikdo nepletl.

Sotva vykročila ke dveřím, telefon se znovu rozdrnčel, se stejnou neutuchající naléhavostí. Pokud je to Fowlerová, klidně může tu čtvrthodinu počkat, než se Kit dostane do školy. Když otevírala síťové dveře, zaslechla pípání a rachot záznamníku – byl to zrenovovaný starý model, který uměla obsluhovat jen Charlie.

Kit už byla příliš daleko, aby slyšela, kdo volá, a příliš rozzlobená, než aby se zdržovala posloucháním.

Kit se posadila v čekárně před ředitelčinou kanceláří v budově střední školy v Pecan Hollow. Zdi byly polepené oznámeními a přehnaně veselými výkresy, vzduch zatuchle páchl po hoblinkách z tužek a lepidle. Cítila se za problémy své dcery částečně zodpovědná, protože za těch téměř čtrnáct let, co žily v Pecan Hollow, je nedokázala začlenit do místní komunity. Občas si přála, aby se uměla zařadit, ale bylo pro ni mnohem snazší hledět si svého. Nic z toho nechápala. Ani pravidla, ani způsoby chování, ani nevyslovené dohody. Jediné, co dokázala zvládnout, byl jejich malý svět, který vytvořila jen pro sebe a pro Charlie.

Ředitelka Fowlerová, od hlavy až k patě v béžovém, se světle kaštanovými vlasy načesanými a nalakovanými do paruce podobného mikáda, otevřela dveře a vrhla na ni rozhořčený pohled.

„Paní Walkerová, nechtěla byste se jít umýt?“ Otázky v jejím podání zněly jako rozkaz.

Kit si až do té chvíle neuvědomila, že má ruce i šaty, a jak si dovedla představit, i obličej, potřísněné křiklavě purpurovými stříkanci.

„Radši bych to měla rychle z krku,“ řekla Kit.

Ředitelka Fowlerová vypadala, jako by to měla také raději rychle za sebou. Gestem pozvala Kit dál.

Charlie seděla nasupeně v rohu přeplněné místnosti. Dlouhé vlasy jí splývaly po zádech v hustých vlnách a stejně jako matka měla vysoko postavená ramena, jako by byla neustále připravená vyhnout se ráně. Židlička, na které seděla, pro ni byla příliš malá, takže kolena měla až u hrudi. Kit napadlo, že to není tak

dávno, co ji nosila na boku. Přitom teď byla Charlie dokonce o kousek vyšší než její matka. Kit se posadila naproti ředitelčinu stolu a zkřížila ruce na prsou.

„Řekne mi někdo, co se vlastně stalo?“ zeptala se.

Ředitelka se posadila a složila ruce tak, že se dotýkaly špičkami prstů. Pohlédla na Charlie, potom zpět na Kit, a mělce, unaveně si povzdechla.

„Paní Walkerová, pozvala jsem vás sem, protože Charlie píchla ostrou tužkou spolužačku do tváře. Špička prošla hladce skrz.“

Prstem pantomimicky vyjádřila pohyb tužky proti tváři a rty vydala pukavý zvuk. „Propíchla ji jako šiš kebab.“

„Kristepane!“ zareagovala Kit.

„Paní Walkerová, prosím,“ pokárala ji ředitelka Fowlerová sešpulenými rty. „Pozor na jazyk.“

„Je to pravda, Charlie?“ zeptala se Kit.

Charlie přikývla, ale do očí se jí nepodívala.

„No to je ale… Proč bys…?“ koktala Kit a cítila se přitom trapně, že se takto nechala zaskočit před svědky. „Koho že to propíchla?“

„Leigh Prentissovou. Však víte, holku Sugar Fayeové,“ odpověděla Fowlerová. Leigh byla páté dítě a jediná dcera Sugar Fayeové, a celý život ji rozmazlovali tak, jako by byla posledním dítětem na zemi. Tohle Sugar Fayeová Kit nikdy neodpustí.

Kit měla sto chutí s dcerou okamžitě odkráčet a zavřít ji někam, kde nebude moci dělat jakékoliv problémy. Ale Charlie vypadala tak melancholicky a nepřítomně. Kit natáhla ruku, aby ji pohladila po vlasech, ale nakonec jí místo toho pevně stiskla šíji, dokud se Charlie z jejího sevření s trhnutím nevyprostila. U Kit něžné city málokdy vedly k něžným činům.

„Nechtěla jsem,“ zamumlala Charlie. „Prostě se to stalo.“

„To ale nedává smysl,“ divila se Kit. „Co ti Leigh provedla, žes ji musela píchnout?“

„To nemůžu říct, nejsem práskač,“ prohlásila Charlie rezolutně. Proti tomu Kit v zásadě nic nenamítala, ale také si nemyslela, že by měla Charlie sama pykat za něco, co nebyla jen její vina.

„Zatím nevíme, co mohlo vyvolat tak… brutální počin,“ ozvala se Fowlerová. Kit se cítila dotčená slovem brutální a usoudila, že to nebylo přeřeknutí. Ředitelka pokračovala: „Nedovedu si představit, že by se to stalo bez příčiny, ale Leigh nám zatím nemohla povědět svou verzi, protože má do tváře zabodnutou tužku. Právě teď je u doktora Metzgera na ošetření. Budeme se muset sejít s vámi i s Leighinými rodiči, abychom se pokusili zjistit, co se vlastně stalo. Do té doby, paní Walkerová, budete muset Charlie vzít domů a nechat si ji tam až do konce závěrečných zkoušek.

Za dva týdny se může vrátit a dopsat si testy, při kterých si vezmu dozor já osobně.“

„To je vyloučená až do konce roku?“ žasla Kit. „Ne, ne, to rozhodně nepůjde.“

„Nemůže zůstat, aby mi tady propichovala studenty, ať už to bylo vyprovokované či nikoliv.“

Kit zatnula zuby a zdržela se dalších protestů. V poslední době, kdykoli byla Charlie sama doma, se věčně někde potulovala, a nikdy Kit neřekla, kam jde. Kit si pak celou dobu dělala starosti, dokud Charlie nevplula do dveří, jako by neprovedla nic špatného.

Ředitelka Fowlerová se naklonila přes stůl a ztišila hlas.

„Paní Walkerová, nepřemýšlela jste o tom, že Charlotte možná potřebuje mužskou autoritu?“ Hleděla na Kit spatra. „Nevím, jak vedete vaši domácnost, ale děti potřebují disciplínu. Zejména pubertální dívky.“

Kit cítila, jak jí v hrudi vzkypěl hněv, tepal jí za ušima a před očima se jí udělalo temno. Vystrčila čelist a klepla kotníky prstů do zažloutlé, lakované desky stolu.

„Vážně mě nezajímá váš názor na to, jak vedu svou domácnost.“ Spolkla řadu nadávek, které se jí draly na jazyk, a vypochodovala ven. Cestou popadla Charlie za ruku a táhla ji za sebou. Na chodbě se jí Charlie vytrhla a hnala se před matkou ven dvojitými dveřmi vedoucími na parkoviště. Kit ji nechala běžet a opřela se o zeď. Pak se otočila čelem k ní a zírala na nástěnku s planetárními systémy namalovanými křiklavými neonovými barvami a polepenými třpytkami na barevných výkresech. Nikdy z ní nebude matka, která zůstává vzhůru do noci, aby lepila takové sračky na barevný papír, kterou baví kartáčovat dceři vlasy, dokud se nelesknou, anebo balit malé, pečlivě rozkrojené sendviče do hnědých papírových pytlíků a přelepovat je veselými nálepkami. Všechno jí to připadalo falešné a přehnané. A přesto dívku litovala, protože musí žít s matkou, jako je ona. Sevřela růžek podkladového papíru nástěnky špičkami potřísněného ukazováčku a palce a celý ho odloupla, až se odhalil pórovitý korek pod ním. Neohlédla se, jestli není někdo poblíž, a celou tu věc strhla ze zdi. Pak vykráčela ze dveří.

„Srdceryvné… Frostová šikovně využívá svých zkušeností z manželské a rodinné poradny při vytváření hlavní postavy Kit. Z pera méně vnímavých spisovatelů by Kit vzešla jako klišé, ale Frostová čtenáře vede tak, aby pochopil Kitin příběh a příčiny její náklonnosti k charismatickému egoistovi.“

BookPage

„Próza Frostové je poutavá a vybroušená, pečlivě sladěná s postavami, které díky tomu působí živě a realisticky. Stíny nad Pecan Hollow mapují dojemné a spletité zkoumání marných pokusů jedné ženy, jak překonat svou minulost.“

Kirkus Reviews

„Stíny nad Pecan Hollow jsou nesmírně uspokojivým románem, který pomalu graduje až do strhujícího, nezapomenutelného rozuzlení. Frostová zkoumá životy svých složitých a působivých postav se všemi nuancemi, soucitem a neochvějným pohledem. Vřele doporučuji.“

LOU BERNEY, autor románu November Road, oceněného americkou literární cenou Edgar