The Tunnel and The Light: Essential Insights On Living and Dying All rights reserved. No part of this book may be reproduced or transmitted in any form or by any means, electronic or mechanical, including photocopying, recording or by any information storage or retrieval system, without permission in writing from The Barbara Hogenson Agency Inc. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována, uchovávána v rešeršních systémech nebo jakkoliv elektronicky, fotograficky či jinak přenášena bez předchozího písemného souhlasu The Barbara Hogenson Agency Inc.
Copyright © The Elisabeth Kübler-Ross Family Limited Partnership, 1999 Photographs © Ken Ross Translation © Jiří Královec, 2012 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2012 ISBN 978-80-7462-145-1
Člověk na Zemi existuje už čtyřicet sedm milionů let a ve své současné podobě, jejíž součástí je i aspekt božství, pak sedm milionů let. Každý den lidé všude na světě umírají. A naše společnost, která dokáže vyslat člověka na Měsíc a zase ho živého a zdravého dostat zpátky, přitom nevynaložila vůbec žádné úsilí na to, aby prozkoumala smrt a aby dospěla k její aktuální, komplexní a úplné definici. Není to zvláštní? Nějaké definice samozřejmě existují, ale u všech narážíme na nějaké výjimky. Po požití barbiturátů nebo při silném podchlazení může EEG monitor ukázat jen rovnou čáru, a přesto vás bude možné přivést zpátky k životu, aniž nastane poškození mozku. Jakákoli definice, z níž existují výjimky, očividně nemůže být definicí úplnou a dokonalou. A tak jsem ve svém mladickém nadšení tomuhle duchovnímu řekla: „Učiním před Bohem takový slib – budu žít tak dlouho, dokud tu definici smrti nenajdu.“ Byla to velice naivní, dětinská představa – myslet si, že budeme-li mít pořádnou definici smrti, rázem ustanou soudní spory a my lékaři se vrátíme ke své původní roli těch, kdo léčí a uzdravují. S jinými představiteli církve jsem v té době měla spoustu problémů, protože toho hodně napovídali, a přitom svým slovům snad ani sami nevěřili a vůbec podle nich nežili. A tak jsem si toho svého přítele trochu dobírala: „Vy faráři pořád jen stojíte na kazatelně a hlásáte: proste, a bude vám dáno. Tak já tě teď prosím: pomoz mi udělat výzkum o smrti.“
Prožitky blízké smrti
110
Kdesi se píše: „Proste, a bude vám dáno, tlucte, a bude vám otevřeno.“ Nebo, řečeno trochu jiným jazykem: „Učitel se objeví, když je žák připraven.“ Potvrdilo se mi, že je to naprostá pravda. Neuplynul ještě ani týden od chvíle, kdy jsem vznesla tuhle důležitou otázku a zavázala se, že na ni najdu odpověď, když za námi přišly sestřičky z oddělení a vyprávěly nám o jakési ženě, nějaké paní Schwartzové, která už patnáctkrát pobývala na jednotce intenzivní péče. Pokaždé měli všichni za to, že ta žena zemře, ale ona přesto vždycky dokázala z jednotky intenzivní péče odejít po svých a žít několik dalších týdnů nebo měsíců. Zkušenosti paní Schwartzové pro nás byly prvním případem toho, čemu dnes říkáme prožitky blízké smrti. Tahle událost přišla takřka zároveň s tím, jak vzrůstala má citlivost vůči dalším nevysvětleným jevům, k nimž docházelo v okamžicích, kdy mí pacienti byli velmi blízko smrti. Mnozí z nich začali mít „halucinace“, při nichž zažívali přítomnost svých blízkých a zjevně s nimi i nějakým způsobem komunikovali, i když já sama v tu chvíli nikoho dalšího neviděla ani neslyšela. Všimla jsem si také, že i ti nejzlostnější pacienti, s nimiž bylo velmi těžké vyjít, se krátce před svou smrtí najednou hluboce a dokonale uvolnili a působili dojmem naprostého klidu a vyrovnanosti. Přestala je sužovat bolest, a to třeba i navzdory tomu, že jejich rakovinou napadené tělo bylo plné metastáz. V samotném okamžiku smrti vyzařovaly rysy v jejich tváři neuvěřitelný klid a vyrovnanost a jakýsi vnitřní jas, což jsem nedokázala pochopit, protože to bylo často v situaci, kdy smrt nastala ve fázi hněvu, smlouvání
111
nebo deprese. Třetí a možná nejsubjektivnější věc, které jsem si všimla, vycházela z faktu, že jsem měla ke svým pacientům vždycky velice blízko a nebránila jsem se tomu, aby se mezi námi vytvořil hluboký a láskyplný vztah. Oni se dotýkali mého života a já se dotýkala jejich životů velmi intimním, smysluplným způsobem. A přesto jsem často už jen pár minut po smrti toho člověka necítila žádnou lítost nebo bolest, žádné vnitřní pohnutí, až jsem si říkala, jestli se mnou třeba není něco v nepořádku. Když jsem se podívala na tělo nějakého zemřelého pacienta, měla jsem podobný pocit, jako bych se dívala třeba na zimní kabát odložený s příchodem jara, zkrátka na něco, čeho tu už není zapotřebí. V duchu jsem měla před očima neuvěřitelně zřetelný obraz skořápky, lastury – a ten člověk, kterého jsem měla ráda a na němž mi záleželo, už v ní nebyl. Zjistili jsme, že i život po smrti je možné zkoumat. Tenhle objev pro mě byl mimořádně silnou a dojemnou zkušeností. A já se teď pokusím shrnout, co jsme se dozvěděli za celá ta léta výzkumu zaměřeného na „prožitky blízké smrti“, jak tento jev alespoň prozatím označujeme. Naším ideálním cílem bylo shromáždit alespoň dvacet případů. Dneska jich máme dvacet tisíc. Nikdy jsme je nepublikovali – a já jsem ráda, že jsme to nikdy neudělali. Když jsme ty případy začali vyhledávat, zjistila jsem, že sice existuje spousta lidí, kteří jsou ochotni svěřit se mi se svými prožitky, ale své vyprávění vždycky začínali větou: „Doktorko Rossová, já vám něco povím, ale jen když mi slíbíte, že o tom neřeknete živé duši.“ Někteří lidé byli v tomto ohledu téměř paranoidní, protože když se ze svého úžasného
112
prožitku probrali a pokusili se o tom, co pro ně bylo tak posvátné a intimní, někomu vyprávět, druzí jim většinou shovívavě poklepali na rameno a řekli: „To dělají ty léky. Je normální, že lidé v takovou chvíli blouzní.“ Občas také dostávali nálepku psychiatrického pacienta, což v nich samozřejmě vyvolalo velký vztek anebo depresi. Kdykoli něčemu nerozumíme, potřebujeme si pro to hned najít nějakou škatulku. Hodně věcí dosud neznáme, ale to ještě neznamená, že neexistují. Sbírali jsme takové případy nejenom ve Spojených státech, ale také v Austrálii a Kanadě; nejmladšímu z našich pacientů byly dva roky, nejstarším byl sedmadevadesátiletý muž. Součástí našeho výzkumu byli lidé různého kulturního a náboženského zázemí včetně Eskymáků, původních obyvatel Havaje, australských Aboriginálců, hinduistů, buddhistů, protestantů, katolíků, Židů a několika lidí bez vyznání, z nichž někteří sami sebe označovali za agnostiky nebo ateisty. Považovali jsme za důležité shromáždit údaje od co nejrozmanitějšího spektra lidí, reprezentujících různá náboženství a různé kultury, protože jsme chtěli mít jistotu, že náš výchozí materiál nebude zkreslený, ale že bude zachycovat obecně lidské prožívání nezávislé na tom, jakým formativním vlivům byl kdo v raném věku vystaven – ať už šlo o vlivy náboženské nebo jiné. Významný je také fakt, že podobné prožitky měli lidé stejně tak po nehodě jako po vražedném útoku, sebevražedném pokusu nebo třeba po pomalém a vleklém umírání. Více než polovina případů v našem výzkumu se týkala náhlých událostí. V těchto situacích neměli pacienti možnost nějak se na smrt
113
připravit nebo ji předjímat. Ti z vás, kdo jsou připraveni a ochotni slyšet pravdu, nebudou muset při hledání svých vlastních případů chodit příliš daleko. Pokud děti vycítí vaši motivaci, podělí se s vámi o své poznání velmi lehce a bez zábran. Ale pokud jste vůči těmto věcem nastaveni negativně, velmi rychle na to přijdou a nesvěří se vám vůbec s ničím. Vůbec nepřeháním, když vám říkám: dokážete-li se zbavit vlastní negativity, všechno se před vámi otevře dokořán. Pacienti to vycítí a budou se vám svěřovat. A vy časem zjistíte, že vám předají veškeré poznání, jaké právě potřebujete a na něž jste připraveni – ale ne víc. Víte, někteří z vás už jsou jakoby na střední škole, a jiní zase chodí teprve do první třídy. Vždycky se vám dostane toho, co potřebujete, ale ne vždy dostanete to, co chcete. To je univerzální zákon. *** Občas říkávám, že to, co vidíte, když se na sebe díváte do zrcadla, nebo když se den co den strachujete, že jste příliš tlustí, že máte příliš plochou hruď nebo příliš široké boky nebo moc vrásek, že to nejste vy, jací jste doopravdy. Tohle všechno je naprosto nepodstatné. Jste krásní svou jedinečností. Na světě žijí miliardy lidí a žádní dva nejsou úplně stejní, dokonce ani jednovaječná trojčata ne. A já jsem jedno takové trojče. (s mírným pousmáním) Na památku dětí, které zahynuly v Osvětimi a Majdanku, používáme přirovnání ke kukle a motýlu. Říkávám, že se podobáme kukle. Kukla je to, co vidíte v zrcadle. Je to jenom dočasný příbytek pro
114
vaše skutečné, pravé já. Když se kukla poškodí tak, že už ji nelze spravit, zemřete. Dojde k tomu, že kukla, tvořená fyzickou energií, uvolní – použijeme-li symbolického vyjádření – motýla, který se až do té doby skrýval v jejím nitru. Subjektivně prožíváte svou smrt stejně, ať vaše kukla zanikne v důsledku vraždy, sebevraždy, náhlé smrti nebo pozvolného umírání. Příčina úmrtí nemá žádný vliv na to, jak okamžik své smrti vnímáte. Nesmrtelná část vaší bytosti se vymaní z vaší tělesné schránky, z fyzické skořápky. To, co potom necháte pohřbít nebo spálit, to už nejste vy, to už je jenom ta kukla. Je velmi důležité, abychom tomu rozuměli. Když pracuji s malými dětmi, názorně jim předvádím, jak se to odehrává. V ten okamžik naráz zkrásníte. Budete mnohem krásnější, než jak teď sami sobě připadáte ve vlastních očích. Budete dokonalí. Všemožné zásahy do integrity vašeho těla, jako třeba mastektomie nebo amputace, vás po smrti nedoprovázejí. Tělo, které budete mít pak, už nebude tvořeno fyzickou energií, ale energií psychickou.
Společní jmenovatelé A teď se s vámi podělím o tři společné jmenovatele, které z našeho výzkumu vyplynuly. Až opustíme fyzické tělo, nebudeme pociťovat naprosto žádnou paniku, strach nebo úzkost. V té chvíli budeme disponovat plným uvědoměním. Uvědomění stojí výš a je obsáhlejší než vědomí, protože zahrnuje také všechno to, co se děje v okolí místa, kde ze svého fyzického těla vystoupíte. Uvědomujete si, co se lidem,
115
kteří jsou blízko vašeho těla, honí hlavou, jakými výmluvami sami sebe obelhávají a podobné věci. Vždycky budeme zažívat fyzickou neporušenost a celistvost. Budeme si plně uvědomovat prostředí, v němž k oné nehodě nebo vůbec k úmrtí došlo, ať už to bude pokoj v nemocnici, naše vlastní ložnice po nějaké koronární příhodě, nebo třeba místo havárie nebo leteckého neštěstí. Budeme plně vnímat členy resuscitačního nebo záchranného týmu, kteří se budou snažit vyprostit naše tělo z vraku auta. Budeme to sledovat z odstupu několika stop, v takovém poněkud netečném, nezaujatém stavu mysli – pokud zde ovšem vůbec mohu použít slova „mysl“, protože ve většině případů už touhle dobou nebude žádné spojení s myslí, s fungujícím mozkem, existovat. To všechno se odehrává ve chvíli, kdy přístroje neukazují žádné projevy mozkové aktivity a kdy lékaři často nezjistí už vůbec žádné známky života. Naše druhé tělo, jehož existenci si nyní uvědomujeme, už není fyzické, ale éterické. Za chvíli si řekneme něco o energiích, z nichž se jednotlivé existenční formy utvářejí – tedy o energii fyzické, psychické a spirituální, a také o tom, čím se mezi sebou liší. Je pochopitelné, že mnozí z našich pacientů, které se nakonec podaří úspěšně resuscitovat, nejsou vždycky zrovna vděční, když se jejich motýl musí znovu vtěsnat zpátky do kukly. S oživením tělesných funkcí totiž musíme znovu přijmout všechny bolesti a handicapy, které naši existenci ve fyzickém těle doprovázejí. V éterickém těle nezažíváme bolest ani žádná tělesná postižení. Mnozí z mých kolegů si kladli otázku, zda nejde prostě jen o projekci našich toužebných přání, což si samozřejmě lze snadno představit – a bylo
116
by to také naprosto pochopitelné. Pokud byl někdo po mnoho let ochrnutý, němý, slepý nebo nějak jinak postižený, může se samozřejmě těšit na okamžik, kdy jeho trápení skončí. Je ale velmi snadné zjistit, zda jde o pouhou projekci vlastních přání, nebo ne. Za prvé: v polovině našich případů šlo o náhlé, nečekané nehody nebo o jiné situace, kdy prožitek blízký smrti přišel náhle a nečekaně a kdy lidé nebyli schopni předvídat, co se jim stane. Tak tomu bylo třeba v případě jednoho našeho pacienta, kterého srazil bezohledný řidič – pacient přišel o nohu a řidič z místa nehody ujel. A přece: když se náš pacient ocitl mimo své fyzické tělo, viděl svou amputovanou nohu ležet na dálnici, a současně si plně uvědomoval, že ve svém éterickém, úplně dokonalém a kompletním těle má nohy obě. V takové situaci sotva můžeme předpokládat, že pacient o ztrátě své nohy věděl předem, a do nastalé situace tudíž promítal své toužebné přání moci znovu chodit. A za druhé: je ještě jeden, mnohem jednodušší způsob, jak projekci toužebného přání vyloučit: ptát se nevidomých lidí, kteří nevnímají ani rozdíl mezi světlem a tmou, jak prožitek blízký smrti vypadal v jejich případě. Kdyby se jednalo jen o projekci jejich přání, nebyli by nám tihle lidé schopni tak přesně a dopodrobna popsat prostředí, v němž se nacházeli. Vyptávala jsem se několika úplně slepých lidí, kteří nám byli o svém prožitku blízkém smrti ochotni vyprávět, a oni nejen dokázali uvést, kdo vešel do místnosti jako první a kdo se podílel na jejich resuscitaci, ale uměli nám naprosto přesně a do nejmenších detailů popsat, co měl kdo z přítomných na sobě. Pokud by se tu jednalo o pouhou projekci vlastních přání,
117
nemohl by slepý člověk něco takového dokázat. Je třeba, abyste pochopili, že to, o čem teď mluvím, není vzkříšení, jak je popsáno v křesťanské věrouce. Tělo, které dostáváme při prožitku blízkém smrti, je jenom přechodnou, dočasnou formou. Je tvořeno psychickou energií a pomáhá nám prožívat smrt jako příjemné setkání, ne jako děsivou událost, která budí strach a hrůzu. *** Jakmile projdeme něčím, co symbolizuje přechod, proměnu – konkrétní podoba tohoto přechodu je kulturně podmíněnou záležitostí a zpravidla ji vnímáme jako bránu, most nebo tunel – začneme si uvědomovat světlo. Je to světlo, které se vymyká jakémukoli popisu. Je bělejší než bílé, nepředstavitelně jasné a v okamžiku, kdy se k němu přiblížíme, nás zcela obklopí dokonalá láska, láska bez podmínek a omezení. A jakmile jednou něco takového zakusíme, už nikdy, opravdu vůbec nikdy nemůžeme mít ze smrti strach. Smrt není děsivá. Problémem je pouze to, jak nakládáme se svým životem, v co jej proměníme. Lidé, kteří tohle světlo spatří, jsou na kratičký okamžik obdařeni veškerým poznáním. Pokud se však musejí zase vrátit – tedy pokud jde o prožitek blízký smrti – velkou část toho bohužel znovu zapomenou. Jednu věc si ale často pamatují – a je to něco, co bychom měli mít neustále na paměti i my – totiž, že zodpovědnost za svůj život máme zcela ve vlastních rukou. Za svůj život nemůžeme nikoho kritizovat a vinit a odsuzovat a nenávidět. Jen a pouze my sami jsme odpovědni za to, jak bude vypadat konečný účet
118
našeho života ve fyzickém těle. Tohle poznání může pořádně zahýbat s pořadím našich priorit. V přítomnosti onoho neuvěřitelného světla, které lidé nazývají Kristem nebo Bohem nebo Láskou nebo Světlem, v závislosti na tom, z jakého prostředí pocházejí, se budeme zodpovídat ze všeho, co jsme v životě udělali. V tu chvíli pochopíme, jak často jsme se nerozhodli pro tu nejlepší a nejušlechtilejší z daných možností, a byli jsme pak nuceni nést důsledky svých rozhodnutí a trpět kvůli nim. Tam už budeme vědět, že tou absolutně jedinou věcí, na níž doopravdy záleží, je láska. Všechno ostatní, naše úspěchy, naše tituly, peníze, které jsme vydělali nebo to, kolik norkových kožichů jsme nahromadili ve svém šatníku, je naprosto nepodstatné, nemá to vůbec žádný význam. A bude nám také dáno pochopit, že to, co děláme, není samo o sobě důležité – důležité je, jak to děláme. Jediné, na čem záleží, je, abychom to, co děláme, dělali s láskou.
119