Tajemství závojů by Nakladatelství JOTA

atya se snažila vyhnout pohledu na nafouklou, zarudlou a puchýřovitou pokožku na rukách a tváři té ženy. Pohledem lpěla na čistých bílých zdech nové pitevny, na kovových umývadlech a zamčených šedých skříňkách, v nichž lékaři měli knihy. Zatím se nepodařilo ženu identiﬁkovat, ale když ji policie přivezla, přezdívali jí „Eva“. Katya se střídavě podivovala, jestli musí být přítomná celé pitvě a — pokud to přežije — jestli bude ještě někdy schopná jíst maso. Už podruhé ji Adara pozvala do pitevny. Poprvé se Katye udělalo špatně téměř okamžitě. Nebyla zvyklá dívat se na mrtvoly; pracovala se vzorky na sklíčkách, s vlasy, chlupy a vlákny, a jen příležitostně s obrazy smrti. Teď dostala druhou šanci. Nemusela se dívat na celou pitvu. Adara už ji měla hotovou. I okolnosti byly vhodné: její šéf a ostatní muži ze soudní laboratoře odešli na oběd. Zajnab, neoﬁciální šé a ženské laboratoře, byla doma s nemocným dítětem. Tělo leželo na stole. Mořské ryby jí vyžraly jedno oko a téměř celé tváře i rty. Bylo vidět spodní tkáň a kost. Jen na čele a podél linie vlasů bylo vidět, kde měla popáleniny. Zbytky kůže byly od krve. Katya už se necítila ve své kůži. „Proč má na tváři krev?“ zeptala se a ze všech sil se snažila udržet pozornost. „Cožpak se nesmyla ve vodě?“ „Nejspíš ne,“ řekla Adara. „Utopené tělo se na vodě obvykle vznáší tváří dolů, což způsobuje hromadění krve v hlavě. Takže prosákla. Muselo se to stát až po smrti.“ Adara jako první odhrnula přikrývku a dotkla se nahého těla. Uchopila předloktí ženy a jemně jím otočila. Eviny ruce byly tak strašně popálené, že šance na sejmutí otisků prstů se zdály mizivé. Skvrny pokrývaly paže až nahoru. 67

„Tady můžeme odebrat několik vzorků vláken,“ řekla Adara a ukázala na místo ve spodní části levé paže. Katya uchopila několik vláken z kůže a upustila je do skleněné nádobky. Stěží ovládala třes rukou. Zoufale se snažila nehledět na popáleniny, ale když uhnula očima, zrak jí spočinul na rozlehlých černých jizvách po pitvě na Evině hrudi a bojovala s nevolností. „Je tu několik věcí, kterým bys měla věnovat pozornost. Za prvé, tahle nepatrná zhmožděnina v horní části pravé paže. Má kruhový tvar. Před smrtí.“ Adara přešla k levé paži a ukázala na několik zhmožděnin podobného typu. Katya musela uhnout pohledem, aby se sebrala. „Katyo.“ Adara na ni upřela zrak. „Proč jsi souhlasila, že sem přijdeš?“ „Víš, požádala jsi mě, tak jsem —“ Na chvíli se odmlčela, aby si uvědomila, že Adara chce — nebo možná potřebuje — slyšet pravdu. „Já chtěla přijít.“ Viděla, že Adara trpělivě čeká, a přinutila se pokračovat. „Chci dělat víc. Už mě nebaví sedět v laborce a jen si představovat, co se asi stalo všem těm mrtvým. Vždyť víš, že se k nám dostanou jen kusé informace.“ „Vím, taky jsem pracovala jako laborantka.“ Katyu to překvapilo; tak nějak si vždycky představovala, že se Adara vyloupla v dokonalé formě z dělohy fakulty medicíny. „A jak jsi se stala patoložkou?“ „Potřebovali ženu, aby si vzala na starost některé z těch ožehavějších záležitostí jistých obětí ženského pohlaví.“ Elegantně pokynula k těle na stole, ale oči gesto neprovázely. „Řekli mi, že je to kvůli rodinám těch obětí, vyžádaly si to. Lidé, kteří nechtěli, aby se cizí muž dotýkal jejich milovaných dcer a manželek. Pravda ale je, že ke mně se dostávají případy, kterými se páni lékaři nechtějí zaobírat. Většinou služky.“ Teď pohlédla na tělo. „Tím neříkám, že tohle je služka. Ale při důležitých případech je vždycky muž. Nevěří nám, že umíme dělat svou práci, v tom je ten problém. Jediná sebemenší chybička z mé strany ospravedlní všechny jejich předsudky 68

vůči mně. Pozitivní stránkou věci je, že ten nátlak ze mě udělal nejlepší patoložku v budově.“ Pronesla to hrdě, beze stopy studu, a Katya ji za to nesmírně obdivovala. „Nejsem si jistá, že bych si s tebou chtěla vyměnit práci,“ řekla Katya a zírala na zhmožděnou paži oběti. V duchu si právě přestavovala všechen ten stres, který nesla Adara na svých bedrech. „Mám svou práci ráda,“ řekla Adara. „Poslal mě sem Alláh, ale pracovat tu znamená nepřetržitý džihád. Vždyť víš, co řekl Prorok, ať odpočívá v pokoji: Práva žen jsou posvátná. Dohlížej, ať ženy pečují o práva, jež jim byla dána.“ Katya uctivě přikývla. Adara měla v tváři pevné odhodlání, nikdy nepoužila ani kapičku mejkapu a nenosila burku. Nezdobila se šperky. Každou chvíli byla těhotná, ale nikdy si nestěžovala na dlouhou pracovní dobu, ani během tříměsíčního období, kdy nemohla jíst, ani během sedmého měsíce, kdy už měla kotníky nateklé jako konve. Nikdy ani náznak stížnosti. Praktická chůze, přesně vyměřené pohyby z jedné části místnosti do jiné, to vše promlouvalo rozhodností osamělého keře v poušti. Katya si připadala jako nezkušená školačka. „Už nemůžu jen tak sedět s rukama v klíně. Nemůžu nahlížet do lidských životů skrz vzorky tkáně a biopsie. Chci ven. Chci vědět, koho znali. Kde žili. Kde zemřeli. Chci vyšetřovat.“ Adara obdařila Katyu takovým pohledem jako kdysi její matka, když byla nucena uznat, že důvod, proč se Katya odmítá provdat, je ten, že její potenciální ženich je vlastně osel. „Tak budeš,“ řekla Adara. „Pokud se toho budeš držet.“ Pohledem se vrátila k tělu na stole. „Co soudíš o těch modřinách?“ zeptala se Katya. „Týrání?“ „Už jsem viděla podobné modřiny na pažích u služek. Tady je popadnou, když je vláčejí. Ovšem tyhle nevypadají jako stopy po stisku, jsou spíš jako poranění. Hádám, že je 69

mohla utržit v zápase s útočníkem. Jsou pořád velmi nepatrně vybarvené. Musela k nim přijít těsně před smrtí.“ „A zpátky k obličeji a rukám,“ řekla Adara. „Tenhle typ popálenin způsobuje horký olej. Možná kyselina. Ale oheň to nebyl.“ „Možná kuchyňský olej?“ Katyu překvapil klid ve vlastním hlase. Pohlédla na Adaru; vypadala zachmuřeně. „Můžeme vzít vzorek kůže?“ „Jistě, udělám to.“ Zatímco Adara sejmula část spálené kůže, Katya si prohlížela Eviny nohy. Na stehnech viděla řadu řezných ran. Sled ran netvořil žádný vzor. Nevypadaly jako od ryb; byly to příliš čisté řezy. „Myslíš, že tyhle rány způsobil nůž?“ zeptala se Katya. „Ano,“ odpověděla Adara. „Už jsem prohlížela zadní stranu nohou, a tam žádné rány nejsou, pouze vpředu a ještě tady na boku. Prohlédla jsem i její oblečení, pořezali ji skrz džíny.“ Ukázala na obzvlášť velkou ránu na Evině levém stehně. „Každopádně, ať už to udělal kdokoli, stál před ní. Neotočila se k němu zády.“ Došla ke stěně a rozsvítila světla na displeji, kde se objevily rentgenové snímky Eviných nohou. Adara ukázala na pravou nohu. „Tohle je starší zranění. Zlomená holenní kost, nejspíš tak před půl rokem.“ „Takže je možné projít nemocniční záznamy a identiﬁkovat ji?“ navrhla Katya. „Jistě, v tom případě hodně štěstí!“ Adara se nepřítomně usmála. „Můžeš to zkusit, ale pochybuju, že něco najdeš. Tohle zranění nebylo pořádně zhojené, takže hádám, že se nikdy nedostala ke slušnému doktorovi.“ „A co tahle velká modřina na boku?“ zeptala se Katya. Podlitina byla bledá, rozsáhlá a skvrnitá. Začínala u pasu a šířila se dolů až tam, kde začíná stehno. Adara se vrátila ke stolu. „Řekla bych, že těsně před smrtí upadla. Další zranění při útoku. Myslím, že by ses měla zaměřit na tu holenní kost. Budou chtít vědět, co tu frakturu způsobilo.“ 70

Oni. Skuteční vyšetřovatelé. „Znásilnili ji?“ zeptala se Katya a předem se obávala odpovědi. „Ne,“ řekla Adara laskavým hlasem. Tělo děsivě osvícené zářivkami vypadalo jako vosková ﬁgurína se zářivě rudými palčáky. Když se dívala na tohle tělo, Katya nezakoušela ten divný bezprostřední pocit, jako by se mrtvá měla každou chvíli probudit, jako tomu bylo, když se dívala na tělo Núf. Nyní měla pocit, jako kdyby ten člověk, který tohle udělal, měl vstoupit do místnosti a udělat to znova. „Jak zemřela?“ „No, tady to začíná být ošemetné. Za prvé, má zlomený vaz.“ Adara pokynula k rentgenovým snímkům. „Vlastně ji nejdřív popálili, pobodali a zbili. Potom ji vhodili do vody. Ale bude těžké určit, kdy přišla ke zlomenému vazu. Je to naprosto čistá fraktura. Kdyby se to stalo ještě za života, přestala by dýchat a okamžitě by zemřela. Může ale jít i o pasivní posmrtné zranění, když byla ve vodě. Taky měla kolem krku omotaný šátek, když ji našli, ale ten nebyl dost upevněný na to, aby ji mohl uškrtit, a ani neměl volné konce, které by se mohly za něco zachytit a zlomit jí vaz.“ „Není možné určit, jestli byla mrtvá, když ji vhodili do vody?“ Adara se ironicky pousmála. „Myslím, že ze své práce dobře víš, že nic není tak jednoduché, jak to někdy vypadá v televizních seriálech. Tady máme problém: v plicích jsem našla stopy pěny, což je příznačné pro utopení. Kdyby se do vody dostala ještě živá, vdechla a spolykala by hodně vody. To vytváří bílou pěnu v dýchacích cestách. A to jsem objevila, jenže v malé míře. Pokud by měla spoustu mořské vody v žaludku, byla bych spíš přesvědčená, že utonula, ale i tam jí bylo jen velmi málo. Pravda je, že tahle pěna v plicích, nebo to, čemu říkáme plicní edém, může stejně jednoduše indikovat i další příčiny smrti: předávkování drogami, selhání srdce nebo zranění hlavy. Vyloučila jsem selhání srdce, ale stále ještě čekáme na krevní testy kvůli drogám. 71

Vzhledem ke zhmožděninám vzadu na hlavě a také skutečnosti, že měla zlomený vaz, je zranění hlavy dost pravděpodobnou možností.“ „Takže si myslíš, že ji vrah hodil do vody poté, co zemřela?“ „To není bohužel tak jednoznačné, jak bych si přála, ale ano, napíšu do zprávy, že příčinou smrti nebylo utonutí. Můj primární důvod pro to je existence všech těch zranění. Uvedu, že je velká pravděpodobnost, že k fraktuře vazu došlo až po ostatních zraněních, ale předtím, než ji vhodili do vody.“ Katya zmobilizovala veškeré síly, aby se vyhnula představám o tom, jaké musely být Eviny poslední hodiny života. „Můžeš určit čas úmrtí?“ „Přesně ne, ale je tomu alespoň pár dní. Trvá o něco méně než týden, než tělo vyplave k hladině, což taky záleží na teplotě moře. Může to být víc než pět šest dní. Je mi líto. Vím, že to není nejlepší odpověď, ale v případech, jako je tento, kde příčina smrti není zcela zjevná, je to už na vyšetřovatelích, aby zjistili okolnosti.“ „A nic, co by vedlo k identiﬁkaci, se u těla nenašlo?“ zeptala se. „Přesně tak. A otisky prstů jsou zjevně vyloučené. Ale už jsem kontaktovala ženu, která se specializuje na rekonstrukce tváře na základě kosterních rysů. Je ze Sýrie a prý přijede odpoledne. Možná nám pomůže udělat si představu, jak oběť vypadala.“ Obě pohlédly na její tvář, hromádku nicneříkajícího masa. Katya rychle uhnula pohledem. Původně měla v úmyslu poblahopřát Adaře k novorozenému synkovi, ale měla pocit, že by to na chlapečka vrhlo ohavný stín, mluvit o něm tady, a poslat jeho matku domů s vidinou toho těla smíšenou s myšlenkou na své miminko. „Vymazali jí identitu,“ řekla Adara. „Hádám, že měla spálený i obličej.“ Testy DNA? Kdyby to vrah býval vzal v úvahu, věděl by, 72

že neexistuje žádná databáze, s níž by mohli porovnat identitu té ženy. Ale to ho pravděpodobně nenapadlo vůbec. Se všemi těmi zraněními bylo víc než pravděpodobné, že násilí spáchané na téhle ubohé ženě bylo výsledkem záchvatu hněvu. Katya byla rozhodnutá odhalit identitu oběti stůj co stůj, ačkoli měla skličující pocit, že pro tuhle zemi je Eva stejně anonymní po smrti, jako bývala za života.