Tajná válka by Nakladatelství JOTA

The Secret War. Spies, Codes and Guerillas: 1939–1945

TAJNÁ VÁLKA 1939-1945

dbojová o a y r f ši Špioni,

hnutí

MAX HASTINGS JOTA/2020

Obsah

Kapitola první

ÚVOD.................................................................................... 9 PŘED ZÁPLAVOU............................................................. 22

1 Hledači pravdy............................................................ 22 2 Britové: gentlemani a hráči....................................... 29 3 Rusové: Chrámy špionáže......................................... 39 Kapitola druhá

BOUŘE ZAČALA................................................................ 62

1 „Fiktivní povodeň“..................................................... 62 2 Sledování Canarise.................................................... 76 Kapitola třetí

ZÁZRAKY TRVAJÍ TROCHU DÉLE: BLETCHLEY....... 87

1 „Nápady“ a „hlouposti“.............................................. 87 2 Flirtování s Amerikou..............................................115 Kapitola čtvrtá

PSI, KTEŘÍ ŠTĚKALI......................................................122

1 Lidé ze skupiny Lucy................................................122 2 Sorgeho varování.....................................................129 3 Orchestr hraje..........................................................132 4 Hluchý muž v Kremlu..............................................141 Kapitola pátá

BOŽÍ VÍTR........................................................................153

1 Čajová souprava paní Fergusonové.........................153 2 Japonci......................................................................158 3 Muž, který vyhrál bitvu u Midway..........................173 Kapitola šestá

ZMATEK A TÁPÁNÍ: RUSOVÉ VE VÁLCE....................191

1 Centrum se mobilizuje.............................................191 2 Konec Sorgeho.........................................................195 3 Druhý zdroj informací.............................................200 4 Gurevič jede vlakem.................................................203

Kapitola sedmá

BRITÁNIE VEDE TAJNOU VÁLKU................................211

1 Ostrý hrot.................................................................211 2 Mozek........................................................................216 3 Na moři.....................................................................228 Kapitola osmá

„MARS“: NEJKRVAVĚJŠÍ KLAMNÁ OPERACE..........239

1 Gehlen.......................................................................239 2 Agent „Max“..............................................................244 Kapitola devátá Kapitola desátá

POSLEDNÍ KONCERT ORCHESTRU...........................255 Partyzáni...........................................................................268

1 Odpůrci a útočníci....................................................268 2 Oddělení pro zvláštní operace čili SOE..................274 Kapitola jedenáctá

HOOVEROVI G MUŽI A DONOVANOVI DIVOCÍ MUŽI.....................................296

1 Dobrodruzi................................................................296 2 Věže ze slonoviny.....................................................311 3 Allen Dulles jedná s Němci......................................318 Kapitola dvanáctá Kapitola třináctá

RUŠTÍ PARTYZÁNI – TERORIZOVÁNÍ OBOU STRAN..................................................................328 OSTROVY V BOUŘI........................................................341

1 Abwehr a jeho irský tanec.......................................341 2 Území nikoho...........................................................348 Kapitola čtrnáctá

PŘÁTELÉ JIM TROCHU POMOHLI..............................359

1 „Smrdí to, ale někdo to udělat musí“......................359 2 Američtí zrádci.........................................................377 Kapitola patnáctá

TOVÁRNY NA ZNALOSTI..............................................396

1 Agenti........................................................................396 2 Šperk mezi zdroji.....................................................403 3 Výrobní linky............................................................410 4 Pekelné stroje...........................................................425 Kapitola šestnáctá

ANGLICKÝ PACIENT, KRYCÍ JMÉNO „HLUPÁK“......438

Kapitola sedmnáctá

ÚSTUP ABWEHRU ZE SLÁVY......................................453

1 Hitlerův Bletchley Park...........................................453 2 Cicero........................................................................466 3 Fantastové................................................................470 4 „Dobrý“ nacista........................................................479 Kapitola osmnáctá

BOJIŠTĚ...........................................................................489

1 Zbraň zvaná Ultra....................................................489 2 Sebevražední špioni.................................................496 3 Zkalený úspěch.........................................................502 Kapitola devatenáctá

ČERNÉ VDOVY A JEN PÁR BÍLÝCH RYTÍŘŮ............509

1 Boj proti Japonsku...................................................509 2 Vzájemně proti sobě.................................................518 3 Nepřítel – tápání ve tmě..........................................523 Kapitola dvacátá

„ENORMOZ“.....................................................................529

Kapitola dvacátá první VÍTĚZSTVÍ – A CO DÁL..................................................541 PODĚKOVÁNÍ..................................................................563

POZNÁMKY A ZDROJE..................................................565

BIBLIOGRAFIE................................................................585 REJSTŘÍK........................................................................592

Úvod Tato kniha je o některých nejvíce fascinujících účastnících druhé světové války. Vojáci, námořníci, letci a civilisté měli za sebou opravdu nejrůznější minulost utvářenou bojovou činností, geografickými podmínkami, ekonomií i ideologií; ti, co jeden druhého zabíjeli, byli nejnápadnější, ale v mnoha ohledech také nejméně zajímaví, zatímco výrazně dosažený výsledek ovlivnilo velké množství mužů a žen, kteří se nemohli pochlubit jedním jediným výstřelem. Období mezi velkými bitvami tehdy klidně trvalo dokonce i v Rusku celé měsíce, všichni účastníci bojů však vedli neustálou tajnou válku, jejímž cílem bylo získat informace o nepříteli prostřednictvím špionážní činnosti, jakož i díky prolomení jeho šifrovacích systémů, porazit pozemní armádu, námořnictvo i letectvo protivníka. Minimálně ve vztahu k prolamování šifer to potvrdil i generálporučík Albert Praun, poslední velitel spojovacích jednotek wehrmachtu, když řekl: „Všechny stránky této moderní ‚studené války ve vysílacích vlnách‘ probíhaly bez ustání, tedy i když zbraně zrovna mlčely.“ Spojenci kromě toho zahajovali i partyzánské a teroristické kampaně, a to v jakékoli části území okupovaného státy Osy, kde k tomu měli prostředky, takže tajné operace nabyly takové důležitosti jako nikdy předtím. Kniha, kterou držíte v rukou, si neklade za cíl být úplným a zcela vyčerpávajícím líčením, to by musela mít nespočet dílů. Jde jí o něco jiného – přiblížení prostředků, jaké obě strany v této tajné válce používaly, a postav, které je ovlivnily. Je nepravděpodobné, že se objeví ještě nějaké nové převratné poznatky, snad jen kdyby Vladimír Putin zpřístupnil sovětské archivy. Japonci většinu svých zpravodajských dokumentů v roce 1945 zničili a to, co zbylo, zůstává uzamčeno v Tokiu, i když váleční veteráni po válce poskytli důležitá svědectví, některé z nich jsem ostatně před deseti lety sám zpovídal. Většina děl o zpravodajské činnosti za války se zaměřuje na to, co podnikala jedna vybraná země, zatímco já jsem se pokusil danou problematiku zkoumat v celosvětovém měřítku. Některé pasáže v této publikaci budou tedy nepochybně odborníkům již známé, nabízí se tu však možnost nového pohledu na věc tím, že zmíněné epizody jsou uvedeny do širšího kontextu. O špionech i luštitelích šifer vzniklo obrovské množství publikací, čtenáře však možná některé příběhy uvedené v této knize překvapí stejně jako mne poté, co jsem se s nimi seznámil. Obšírně jsem se rozepsal o Rusech, protože jejich činnost

TA J NÁ VÁ LK A

je západním čtenářům daleko méně známá než to, co se dělo v anglickém Bletchley Parku, americké Arlington Hall či Op-20-G. Vynechal jsem naopak řadu legend a rozhodně nezkoušel převyprávět nejznámější příběhy protinacistického odporu v západní Evropě či agentů německého Abwehru v Británii a Spojených státech, kteří velmi rychle skončili ve vězení nebo byli „obráceni“ a stali se z nich dvojití agenti v rámci systému Double Cross. Na druhou stranu aktivity agentů Richarda Sorgeho a „Cicera“1 byly natolik významné, že si zaslouží nebýt vynechány, i když jsou již po mnoho desetiletí známy. Některým z protagonistů tajné války se podařilo dosáhnout úžasných věcí, stejně „obdivuhodné“ však byly i chyby těch dalších. Britové, jak zde popíšu, několikrát umožnili nepříteli, aby se zmocnil citlivých dokumentů, které mohly nesmírně ohrozit projekt Ultra. Je také třeba upozornit, že spisovatelé zabývající se špionáží jsou až posedlí vlastizrádnou činností pěti absolventů univerzity v Cambridgi, jen relativně málo z nich však neopomíjí také skupinu levicově smýšlejících Američanů, kteří také pracovali jako informátoři pro sovětskou výzvědnou službu. Označit bychom je mohli za „pět set z Washingtonu a Berkeley“. Nechvalně známý senátor Joseph McCarthy sice řadu jednotlivců obvinil nespravedlivě, ale měl pravdu, když prohlásil, že ve třicátých až padesátých letech zaměstnávala vláda Spojených států, jakož i největší společnosti a instituce USA, neuvěřitelné množství lidí, kteří neprojevovali na prvním místě loajálnost vůči své vlastní zemi. Pravda, v letech 1941 až 1945 byli Rusové spojenci Británie a USA, ovšem Stalin na tento vztah pohlížel s neutuchajícím cynismem jako na něco dočasného s pouze omezeným cílem zničit nacisty za pomoci národů, které přitom zůstávaly i nadále historickými nepřáteli a rivaly Sovětského svazu. Četné knihy o zpravodajské činnosti za druhé světové války se zaměřují na to, čeho špioni nebo kryptoanalytici dosáhli. Záleží však pouze na tom, do jaké míry změnily získané tajné informace vývoj událostí. Sovětská špionáž byla svým rozsahem mnohem větší, než jakou se mohla pochlubit kterákoliv jiná bojující strana, a poskytla Rusům nesmírně cenné informace technického charakteru pocházející z Británie a ze Spojených států, nicméně Stalinova paranoia využívání tajných politických a vojenských materiálů nepřátel ochromovala. Jeden můj přítel, nejvýznamnější americký historik, pokud se odhalování kódů za války týče, mi v roce 2014 řekl, že poté co se daným tématem zabýval polovinu svého života, dospěl k závěru, že zpravodajská aktivita Spojenců téměř nijak k vítězství nepřispěla. Něco takového se zdá být názor příliš extrémní, jeho výrok však ukazuje, jak se v průběhu jednotlivých desetiletí, kdy se doslova brodil marasmem fantazijních představ, zrady a nekompetence, v nichž se většina šéfů špionáže a jejich podřízených pohybuje, zvětšovala 1 Krycí jména agentů budou v této publikaci uváděna v uvozovkách.

Ú VOD

skepse a vlastně i cynismus tohoto člověka. Pohled do minulosti naznačuje, že oficiální utajování chrání především samotné zpravodajské agentury před zodpovídáním se z vlastní hlouposti ve svých zemích, zatímco ochrana před nepřítelem je až na druhém místě. Jaký mělo například smysl utajovat před britskou veřejností identitu osob, které řídily špionážní činnost země, když Kim Philby, jeden z nejvýše postavených lidí v agentuře MI62, tedy rozvědce, vyzrazoval její nejtajnější operace Rusům? Vláda Spojených států zase za druhé světové války odmítla vzájemnou výměnu zpravodajských informací se sovětskou tajnou službou NKVD3, kterou dojednal generálmajor William Donovan z americké agentury OSS. Oficiální obezřetnost Washingtonu ovšem národní bezpečnost v podstatě nezajistila, protože někteří z bezprostředních podřízených tohoto člověka předávali tajné dokumenty agentům Moskvy. Sběr zpravodajských informací není vědecký obor. I když má jedna ze stran možnost číst interní korespondenci druhé strany, nic zde není zcela jisté; dá se prostě hovořit o jakési kakofonii způsobené „šumem“, v němž je třeba hledat určité „signály“, tedy menší i větší pravdy. V srpnu roku 1939, v předvečer uzavření paktu Molotov-Ribbentrop, si jistý úředník na britském ministerstvu zahraničí zoufal nad protichůdnými zprávami, které přicházely do jeho úřadu a týkaly se vztahu mezi Berlínem a Moskvou. „Pokoušíme se zjistit hodnotu těchto tajných informací,“ psal tehdy a uchyloval se přitom k terminologii, jakou používá i většina výzvědných služeb, „zjišťujeme však, že jsme tak trochu v podobném postavení jako vůdce čtyřiceti loupežníků po označení vchodu do domu Ali Baby křídou, protože zjistil, že služka Mardžána udělala něco podobného na dveřích v celé ulici, a on tudíž nevěděl, které jsou ty pravé.“ Zabývat se izolovaně zpravodajskými úspěchy kterékoliv země, jejími takříkajíc odhalenými perlami, k ničemu nevede. Je třeba na ně pohlížet v kontextu stovek tisíc stran bezvýznamných sdělení či dokonce vyslovených nesmyslů, které se dostávají na stůl příslušným analytikům, ale i velitelům a státníkům. „Diplomaté a tajní agenti jsou dle mých zkušeností ještě větší lháři než novináři,“ napsal britský špion za druhé světové války Malcolm Muggeridge, který něco věděl o všech třech zmíněných profesích a byl i sám tak trochu šarlatán. Sterilní charakter valné většiny špionážní činnosti svého času názorně 2 Tato agentura je často známa i pod svým druhým názvem, kterým je zkratka SIS, tedy Secret Intelligence Service, v této publikaci se však o ní bude kvůli přehlednosti všude hovořit jako o MI6, dokonce i v citovaných dokumentech, mimo jiné aby si ji čtenář nepletl s americkou armádní SIS, tedy Signálovou zpravodajskou službou (Signals Intelligence Service). 3 Sovětská zpravodajská služba (a jí podřízené organizace v SSSR i zahraničí) byla mezi roky 1934 a 1954, kdy vznikla KGB, opakovaně reorganizována a přejmenovávána. V této knize se všude používá zkratka NKVD, zároveň však bude zmiňována i organizace Směrš čili Směrť špionam, existující od roku 1943 a zabývající se kontrarozvědnou činností, a také GRU neboli Čtvrté oddělení, tedy zpravodajská služba Rudé armády, existující již od roku 1926, která byla jak v samotném Sovětském svazu, tak za jeho hranicemi zuřivým konkurentem NKVD.

TA J NÁ VÁ LK A

demonstroval František Moravec z vojenské zpravodajské služby Československa. Jednoho dne v roce 1936 hrdě předložil svému velícímu důstojníkovi zprávu o jisté nové zbrani německé armády, za kterou informátorovi slušně zaplatil. Generál ji zběžně přelétl a pak řekl Moravcovi, že mu ukáže něco lepšího, načež hodil na stůl výtisk časopisu Die Wehrmacht, ukázal prstem na článek o příslušné zbrani a suše prohlásil: „Předplatné tohoto periodika stojí pouhých dvacet korun.“ Do stejné kategorie spadá i přepis dokumentu amerického ministerstva zahraničí z prosince 1944 jmenujícího nového ekonomického radu při polské exilové vládě v Londýně, který provedl Abwehr, tedy nacistická výzvědná služba. V textu se mimo jiné praví, že „výdaje na dopravu z Tunisu do Londýna přes Washington, jakož i stravné, a stejně tak dopravné a denní diety pro jeho rodinné příslušníky, a také přeprava zavazadel, schváleny v rámci příslušných nařízeních o služebních cestách“. Skutečnost, že Němci tento jednostránkový materiál dešifrovali, přeložili a označili razítkem Přísně tajné, jinými slovy že na tuto zpravodajskou „perlu“ nacistická válečná mašinerie vynaložila určitou sumu peněz a jejím zpracováním zaměstnala několik lidí, ukazuje, jak výzvědné služby často „hýbají horami“, které nakonec „porodí myš“. Předností a jednotícím poutem svobodných společností je důvěra. Zpravodajští analytici a osoby, které řídí agenty, ovšem vnímají důvěřivost a respektování soukromí naopak coby nesmírně závažné nedostatky. Jejich práce vyžaduje přemluvit občany jiných zemí, aby opustili tradiční myšlenku patriotismu, ať již pro peníze, z přesvědčení nebo občas také kvůli osobnímu vztahu mezi verbujícím a verbovaným. Zůstane vždy sporným, zda ti, kdož vyzradí nějaké tajné informace o své vlasti, jsou odvážní a zásadoví hrdinové, kteří vyznávají loajalitu nějakého „vyššího“ stupně, jak se to moderní Němci domnívají v případě protihitlerovského odporu, nebo zrádci, jakými jsou v očích většiny z nás Kim Philby, Alger Hiss nebo v současné době Edward Snowden. Každodenním chlebem mnoha zpravodajských důstojníků je podporovat zradu, což pomáhá pochopit, proč toto povolání přitahuje tolik podivných existencí. Malcolm Muggeridge prohlásil opovržlivě, že daná profese „v sobě nutně zahrnuje takovou míru podvádění, lhaní a zrazování, že má doslova zhoubný vliv na charakter člověka. Nikdy jsem nepoznal nikoho působícího v této oblasti, komu bych byl v jakékoliv míře ochoten důvěřovat“. Stalin svého času řekl, že „špion by měl být jako ďábel, tedy aby mu nikdo nedůvěřoval, ale aby nedůvěřoval ani on sám sobě“. Vzestup nových ideologií, především komunismu, vedlo některé osoby k tomu, že začali vyznávat loajálnost překračující hranice, v očích fanatiků nadřazenou pouhému patriotismu. Nemalý počet z nich poté, co došli k závěru, že zrada může být i něčím kladným, pociťoval jisté vzrušení, i když další dávali přednost zrazování za peníze. Mnozí lidé řídící za války agenty si nebyli jisti, pro koho de facto tito jejich

Ú VOD

podřízení pracují, a v některých případech taková nejistota panuje dodnes. Britský podvodníček Eddie Chapman alias „agent ZigZag“ měl coby hračka v rukou německé a britské zpravodajské služby opravdu mimořádné válečné zážitky. V různých chvílích se odevzdával buď jedné, nebo druhé straně. Zdá se však být nepravděpodobné, že jeho činnost oběma nějak prospěla, užitek z ní měl jen on sám, a to jak finanční, tak co se žen týče. Chapman byl záhadnou, ale bezvýznamnou postavou, prostě jednou z mnoha „neřízených střel“ na bojištích tajné války. Zajímavějším člověkem (a veřejnosti téměř neznámým) byl jeho krajan Ronald Seth, agent SOE čili Special Operations Executive, kterého Němci zajali a následně vycvičili na dvojitého agenta v jeho rodné zemi. Nejistotu panující jak v SOE, MI5, MI6 a MI9, tak v Abwehru, pro kterou stranu nakonec pracoval, popíšu na stránkách této knihy. Sběr zpravodajských informací je ve své podstatě marnivou činností. Doslova mne fascinuje, kolik je důstojníků výzvědných služeb všech národností, kteří během svého přidělení do zahraničí – jejich zaměstnavatele to muselo stát pěknou sumu peněz – dosáhli jediného úspěchu, a to že zůstali naživu, zatímco získaná fakta a poznatky ani v nejmenším nepomohly válečnému úsilí země. K obratu nějaké bitvy za druhé světové války přispěla možná tak jedna tisícina procenta informací, vytěžených všemi bojujícími stranami z nejrůznějších tajných materiálů. Tento zlomek měl ovšem takovou hodnotu, že vojenští velitelé pro jeho nabytí nelitovali utracených liber, rublů, dolarů či říšských marek a dokonce ani životů svých podřízených. Zpravodajská činnost samozřejmě války odedávna ovlivňovala, do dvacátého století se však pohyb nepřátelských vojsk dal zjistit jen díky špionům anebo přímým pozorováním, tedy sčítáním mužů, zbraní, lodí atd. Pak ale nastoupila bezdrátová komunikace, která do této oblasti přinesla obrovské nové možnosti a s dalším technickým vývojem po roce 1930 začala dokonce růst exponenciálně. „V žádném jiném historickém období neexistovalo nic svým významem srovnatelného s vlivem radiokomunikace,“ napsal svého času dr. R. V. Jones, velice významný britský zpravodajský důstojník zaměřující se na otázky vědy. „Šlo o výsledek jedné z nejnápaditějších činností, k jakým kdy došlo ve fyzice, činností, která se natolik přiblížila k nějakému zázraku, jak si jen mohl kdokoliv představit.“ Nejen že si miliony lidí najednou mohly postavit doma své vlastní přijímače, jak to udělala i řada špionů nasazených v zahraničí, ale elektronická odposlouchávací zařízení v Berlíně, Londýně, Washingtonu, Moskvě a Tokiu byla schopna získávat informace o nasazování vojenských sil a zbraní nepřítele (a někdy i o jeho úmyslech), aniž k tomu museli přispívat agenti, teleskopy či fregaty. Jedním z témat této knihy je i skutečnost, že vedení války v signálovém zpravodajství bylo minimálně zpočátku méně nakloněno ve prospěch Spojenců, než jak se lidé všeobecně domnívali. Němci získaných tajných informací velmi dobře využili například při plánování invaze do Francie a zemí Beneluxu

TA J NÁ VÁ LK A

v roce 1940. Přinejmenším do poloviny roku 1942 – do určité míry dokonce i později – byli schopni číst důležité spojenecké kódy na pevnině i na moři, což mělo významný dopad na boje v Atlantickém oceánu i v severní Africe. Během prvních dvanácti měsíců operace Barbarossa dokázali prolomit slabou bezpečnostní ochranu radiové komunikace Rudé armády. Od konce roku 1942 už ovšem nacističtí kryptoanalytici začali čím dál víc zaostávat za jejich protějšky u Spojenců a žalostné byly i pokusy Abwehru o špionáž v zahraničí. Japonská vláda a vrchní velitelství armády útoky na Pearl Harbor a evropské državy v jihovýchodní Asii v letech 1941 a 1942 připravily velmi pečlivě. Od té doby už však přistupovalo Japonsko ke zpravodajské činnosti s přezíravostí a bojové aktivity vedlo v určité mlze nevědomosti, pokud se aktivit nepřítele týče. Jistých pozoruhodných úspěchů dosáhla v prvních letech války italská výzvědná služba a její kryptoanalytici, ale od roku 1942 už byli Mussoliniho vojenští velitelé nuceni se spoléhat jen na sledování sovětské hlasové komunikace za pomoci ruských zajatců. Usilovat o tajné materiály Itálie se ostatní země snažily jen relativně málo, protože její vojenská síla velice rychle upadla. „Náš obraz o italském letectvu byl neúplný a naše znalosti zdaleka ne kvalitní,“ přiznával plukovník Harry Humphreys, zpravodajský důstojník britského letectva, když komentoval situaci na bojišti ve Středozemním moři, domýšlivě však dodal: „Totéž ovšem platilo i o samotném letectvu Itálie.“ První předpoklad úspěšného využití nějakých tajných dat spočívá v tom, aby je příslušní velitelé byli ochotni pečlivě analyzovat. Herbert Meyer, bývalý místopředseda Národní zpravodajské rady ve Washingtonu, charakterizoval svou práci jako předkládání „uspořádaných informací“. Oddělení zabývající se výzvědnou službou by podle něj v ideálním případě měla velitelům poskytovat podobnou službu jako námořní a letecké navigační systémy. Pracovník zpravodajství britského námořnictva Donald McLachlan zase říká, že „zpravodajská činnost má mnoho společného s vědeckým bádáním, a normy v něm požadované by měly platit i ve výzvědné práci“. Po válce přeživší němečtí velitelé ze všech selhání nacistických výzvědných aktivit obviňovali vůdcovo odmítání přistoupit na objektivní vyhodnocování získaných informací. „Po celé válečné období Hitler … bohužel … projevoval nedostatečnou důvěru ve zpravodajství v oblasti komunikačních prostředků, zejména pokud se obdržená sdělení lišila [od jeho vlastních názorů],“ připomínal náčelník spojovacích jednotek wehrmachtu Albert Praun. Zachycené zprávy, které byly zemím Osy příznivé, například o těžkých ztrátách Spojenců, se posílaly do Berlína jako vůbec první, protože vůdci dělaly radost, zatímco negativním se věnovala daleko menší pozornost. Generál Georg Thomas z ekonomického oddělení wehrmachtu zvaného WiRuAmt, který ještě před napadením Ruska v červnu 1941 předložil odhady sovětské zbrojní výroby do značné míry odrážející reálnou situaci, i když úplně ještě ne,

Ú VOD

upozorňoval, že pokud SSSR ztratí svou evropskou část, nebude to nutně znamenat zhroucení jeho průmyslové základny. Hitler ovšem Thomasova vysoká čísla okamžitě zavrhl, protože mu nezapadala do jeho pohrdání vůči všemu slovanskému. Polní maršál Wilhelm Keitel nakonec oddělení WiRuAmt vydal instrukci, aby přestalo vydávat zpravodajské informace, které by vůdce mohly rozčílit. Válečné úsilí západních demokracií naopak obrovsky těžilo z relativní otevřenosti svých společností a řízení státu. Churchill někdy dostával záchvaty zlosti, když jeho spolupracovníci přicházeli s nevítanými zprávami, ale v mocenských centrech Spojenců včetně většiny armádních velitelství se udržela pozoruhodně liberální diskuse. Generál sir Bernard Montgomery byl například dost velký despota, ale ti, kterým důvěřoval (třeba brigadýr Bill Williams, v civilu učitel na Oxfordské univerzitě, ale za války šéf Montgomeryho zpravodajství), mohli bez problémů říkat své názory. Co se týče obrovských zpravodajských úspěchů Spojených států, všech bylo dosaženo díky prolomení šifrovacích systémů, přičemž nejvíce se tato odhalení zužitkovala v námořních střetech v Pacifiku. Američtí armádní velitelé ovšem na rozdíl od Britů jen zřídkakdy projevovali nějaký větší zájem o zpravodajské informace s cílem oklamat nepřítele. Jedinou vojenskou operací, kdy s nimi v tomto ohledu bezvýhradně spolupracovali, bylo vylodění v Normandii v roce 1944. I tehdy však vše aktivně řídili Britové, zatímco Američané jim pouze takříkajíc vyšli vstříc. Přistoupili například na to, aby generál George Patton vystupoval jako velitel fiktivní První armádní skupiny Spojených států, která měla zaútočit ve francouzském departementu Pas de Calais. Někteří vysoce postavení američtí velitelé pohlíželi na britské nadšení uvést protivníka v omyl s podezřením, protože se domnívali, že je pouhým odrazem snahy jejich spojence využít lsti, místo aby tvrdě bojovali, což je přece podstatou každé války. Takzvaná Vládní kódovací a šifrovací škola (GC&CS) v Bletchley Parku samozřejmě nebyla jen nejdůležitějším zpravodajským střediskem druhé světové války, ale od roku 1942 také obrovským příspěvkem Británie ke konečnému vítězství. Mezi lidmi panuje všeobecné přesvědčení, že vznik elektromechanického zařízení zvaného bomba, které sestrojil Alan Turing, Spojencům odhalil celý komunikační systém nacistického Německa, jelikož prolomil způsob šifrování přístroje Enigma. Pravda je ovšem daleko složitější. Hitlerovci používali desítky různých klíčů a mnohé z jejich zpráv se Britům podařilo přečíst jen někdy, navíc občas mimo „reálný čas“, jinými slovy ne dost rychle, aby mohli operativně zareagovat, a pár jich dokonce zůstalo zcela nedostupných. Pravda, dostali se k nejrůznějším nesmírně cenným informacím, jejich rozklíčování však zdaleka nebylo úplné, což platilo zejména v případě komunikace v německé armádě. Čím dál větší množství těch nejtajnějších zpráv navíc hitlerovci posílali prostřednictvím dálnopisu, který byl o něčem zcela jiném

TA J NÁ VÁ LK A

než Enigma. Když se matematikům a lingvistům v Bletchley Parku podařilo odhalit, jak funguje šifrovací zařízení Lorenz Schlüsselzusatz, šlo o záležitost dosti odlišnou (a také obtížnější). Koneční příjemci rozluštěných textů v terénu znali výsledky veškeré podobné činnosti prostě pod názvem „Ultra“4. Bill Tutte, mladý absolvent matematiky na univerzitě v Cambridgi, který stál za rozhodujícími prvními objevy v této oblasti, je mezi příslušníky následujících generací v podstatě neznámým člověkem, i když si zaslouží být oslavován téměř stejnou měrou jako Turing. Zprávy z Ultra umožnily vedení spojeneckých armád ve druhé polovině války plánovat své strategické kampaně a operace se sebevědomím, jakým v dosavadních dějinách lidstva nedisponovali žádní vojevůdci. I když tito velitelé znali úmysly protivníka, jeho údernou sílu to nezmenšovalo; Britové se tak v letech 1941 a 1942 opakovaně dozvídali, kde se země Osy chystají zaútočit, konkrétně například na Krétě, v severní Africe a v Malajsii, přesto však prohráli bitvy, které v těchto oblastech světa následně proběhly. K využití znalostí tajného charakteru bylo třeba tvrdé síly, ať již na pevnině, na moři nebo ve vzduchu, a také bystrého uvažování britských a amerických velitelů i příslušníků jejich štábů, kterého se těmto lidem nápadně nedostávalo v klíčových momentech během bojů v severozápadní Evropě v letech 1944 a 1945. Vysoká inteligence ovšem výrazně přispěla ke zmírnění některých situací zpočátku vysloveně katastrofických. Mladý Reginald V. Jones například ukázal, kudy se ubírat, aby bylo možné rušení signálů naváděcích německá letadla, což výrazně zmenšilo ztráty Britů během útoků Luftwaffe na jejich zemi. Schopnost Ultra stanovit polohu nacistických ponorek (s nebezpečnou devítiměsíční přestávkou v roce 1942) zase pomohlo měnit plavební kurz konvojů, což bylo ještě významnějším příspěvkem k zachování volné zásobovací cesty přes Atlantický oceán než ničení nepřátelských ponorek. Američané byli ovšem přesvědčeni, a do jisté míry oprávněně, že jejich spojenci mají poněkud romantické představy o účinnosti klamání. Britský plukovník Dudley Clarke, kterého dobře znala španělská policie, protože jej svého času zatkla oblečeného do ženských šatů na ulici v Madridu, například stál v čele masivní krycí operace v severoafrické poušti ještě před vypuknutím bitvy o El Alamein v říjnu 1942. Historici oslavovali jeho genialitu, jelikož dal dohromady fiktivní jednotky, které Rommela přinutily rozmístit významné síly dosti daleko na jih od hlavního směru Montgomeryho útoku. I přes tuto lest však musela britská Osmá armáda čtrnáct dní tvrdě bojovat, než se jí podařilo 4 Američané označovali diplomatické depeše Japonců, které se jim podařilo rozšifrovat, výrazem „Magic“ [doslova „Kouzlo“, poznámka překladatele], ale já v celé této knize pro zjednodušení používám obecný název „Ultra“, který se stal na obou stranách Atlantiku všeobecně uznávaným v případě složitých dekódovaných zpráv, i když v Bletchley Parku se s ním kupodivu pracovalo jen velice zřídka.

Ú VOD

prorazit linii protivníka. Němci stejně prohlašovali, že Clarkova činnost nakonec nebyla k ničemu, jelikož měli ještě před rozhodujícím úderem Britů čas přesunout svá vojska na sever. V Barmě plukovník Peter Fleming (bratr autora knih, jejichž hlavní postavou je agent James Bond) podnikl složitou a riskantní operaci, v rámci které nechal v havarovaném džípu na místě, kde vozidlo nutně musel objevit nepřítel, brašnu plnou falešných „tajných materiálů“, když tam ovšem Japonci dorazili, nějakých dokumentů si vůbec nevšímali. Od roku 1942 už měla britská výzvědná služba téměř dokonalé znalosti o systému německé protiletecké obrany a elektronických zařízeních, která při ní nacisté používali. Spojenecké bombardéry měly však i nadále velké ztráty, zejména do jara 1944, kdy americké stíhačky dlouhého doletu uštědřily Luftwaffe těžkou porážku ve vzduchu. Ať již byly britské taktické klamné operace v severní Africe jakékoliv, skutečností zůstává, že dvakrát Spojenci dosáhli důležitého a téměř nepřekonaného strategického úspěchu. V letech 1943 a 1944 vznikla v rámci operace Zeppelin fiktivní britská armáda v Egyptě, která Hitlera přiměla udržovat početné jednotky v Jugoslávii a Řecku, jejichž úkolem bylo zabránit vylodění spojeneckých vojsk na Balkáně. Právě tato zdánlivá hrozba, nikoliv Titovi partyzáni, donutila dvaadvacet divizí Osy setrvat nečinně v této části Evropy až do otevření druhé fronty ve Francii. Druhým úspěchem byla samozřejmě operace Fortitude (Statečnost), probíhající před i po vylodění Spojenců v Normandii. Je třeba zdůraznit, že ani v jednom případě by se nedosáhlo takového efektu, kdyby Spojenci zároveň nedisponovali dostatečnou tvrdou silou a neměli pod kontrolou situaci na moři – s těmito dvěma předpoklady si mohli věřit, že jsou schopni se vylodit v podstatě kdekoliv. Ještě mnohem většího rozsahu než britské a americké klamné akce dosahovaly některé ruské. Příběh agenta „Maxe“ a rozsáhlá operace, která odlákala pozornost Němců od ofenzivy u Stalingradu (i když operace stála život 70 000 sovětských vojáků), patří k nejúžasnějším v celé druhé světové válce, a čtenářům na Západě je přitom téměř neznámá. Další lsti Rusů v letech 1943 a 1944 pak opakovaně donutily Němce soustředit své jednotky v nevýhodném prostoru, kde je následně Rusové rozdrtili. Zásadní předpoklad podobných úspěchů Spojenců spočíval v jejich nadvládě ve vzduchu na Východě i na Západě, jelikož takové ambiciózní triky se daly uskutečnit pouze proto, že Němci nebyli schopni provádět letecký fotoprůzkum, který by „pohádky“ obdržené éterem nebo prostřednictvím falešných dokumentů popřel. Britové a Američané dosahovali daleko menších úspěchů v oblasti zvané humint než v té, které se říká sigint5. Západní spojenci totiž nedokázali získat 5 „Humint“ neboli human intelligence je odborný výraz pro zpravodajské informace získané špionážní činností, zatímco „sigint“ čili signal intelligence ze zachycení bezdrátové (nejen rádiové) komunikace nepřítele.

TA J NÁ VÁ LK A

jediného vysoce postaveného spolupracovníka v okolí německé, japonské nebo italské vlády či případně ve vrchním velení armád; až teprve v roce 1943 začal Allen Dulles dostávat do Úřadu pro strategické služby (OSS) určité kvalitní informace z Berlína. Mnohem úspěšnější byli v tomto ohledu Rusové, kteří měli své lidi v Londýně, Washingtonu, Berlíně a Tokiu. V posledně jmenovaném městě pracoval Richard Sorge na německém velvyslanectví. Spojené státy vlastně začaly praktikovat špionáž v zahraničí až po útoku na Pearl Harbor, jinak se zaměřovaly spíše na sabotáže a prolamování šifrovacích systémů než na vysazování agentů na nepřátelském území, ačkoli vysazování paravojenských skupin prováděly. Obdivuhodnějších výsledků než okázalé, ale nesystematické polní operace OSS dosáhlo výzkumné a analytické oddělení tohoto úřadu, sídlící ve Washingtonu. Tím, že Britové a Američané podporovali partyzánské hnutí, podle mého názoru podpořili spíše poválečnou sebeúctu národů okupovaných Německem, než že by uspíšili konec nacismu. Ruské partyzánské operace byly vedeny daleko ambicióznějším způsobem než kampaně amerického Úřadu pro strategické služby a britského Oddělení pro zvláštní operace (SOE), sovětská propaganda tyto úspěchy ještě umocňovala, a to jak v průběhu války, tak i po jejím skončení. Nyní dostupné dokumenty SSSR (s nimiž široce pracovala má ruská badatelka dr. Ljuba Vinogradova) nicméně naznačují, že bychom na úspěchy partyzánských hnutí ve východní Evropě, tedy minimálně do roku 1943, měli pohlížet se značnou skepsí. Já se tak jako ve všech svých knihách snažím čtenáři poskytnout „úplný obraz“ a do tohoto základu vplétat lidské příběhy špionů, kryptoanalytiků a šéfů zpravodajských služeb sloužících svým příslušným pánům, ať již to byl Alan Turing v Bletchley Parku, Nimitzovi kryptoanalytici v Pacifiku, sovětský „Rudý orchestr“ agentů v Německu, Reinhard Gehlen z Vrchního velitelství německé armády (OKH), šéf Úřadu pro strategické služby William Donovan a řada dalších neobvyklých postav. Hlavní důvod, proč ve zpravodajství byli nejlepší západní spojenci, spočíval v tom, že vynikajícím způsobem pracovali s civilisty, kterým jak americká vláda, tak ta britská poskytovaly volnost, pravomoc, a pokud to situace vyžadovala, i vojenskou hodnost, což jejich protivník nedělal. Když před třiceti lety vyšel první díl oficiálních dějin britské zpravodajské činnosti za druhé světové války, jejímž hlavním autorem byl profesor Harry Hinsley, řekl jsem tomuto bývalému pracovníkovi v Bletchley Parku, že ta publikace jako by naznačovala větší přínos amatérů než profesionálních zaměstnanců tajných služeb. Na to mi on trochu dotčeně odpověděl: „Samozřejmě – snad si nemyslíte, že v mírových časech největší mozky naší země marnily své životy ve zpravodajství?“ Tento názor jsem vždy považoval za důležitý, o daném tématu psal i další vysokoškolský pedagog Hugh Trevor-Roper, který dřív pracoval jak v MI5, tak v MI6, a zdá se, že díky svým pracovním úspěchům byl jedním z těch

Ú VOD

pozoruhodnějších britských zpravodajských důstojníků činných za války. V dobách míru plní většina výzvědných služeb své úkoly odpovídajícím způsobem nebo přinejmenším působí jen minimální škody, přičemž jejich zaměstnanci jsou osoby přiměřené kvalifikace. V momentě, kdy začal zápas o přežití země, se však zpravodajství muselo stát součástí určitého centrálního velení, odkud bylo řízeno válečné úsilí. Na bojiště mohli být posíláni muži s relativně omezenými schopnostmi, asi takovými, jaké jsou potřebné ke sportování, tedy s fyzickou způsobilostí, odvahou, trochou iniciativního chování a selským rozumem. Zpravodajské služby najednou potřebovaly naprosto mimořádné talenty. Když řeknu, že musely najímat inteligentní pracovníky, zní to banálně, ale jak ve dvacátém století poznamenala řada moudrých lidí, v mnoha zemích se tento princip přesto většinou nedodržoval. A nyní několik slov o uspořádání knihy, kterou držíte v rukou. Obecně vzato postupuji chronologicky, abych příliš chaoticky nepřeskakoval mezi zrádci ve Washingtonu, sovětskými špiony ve Švýcarsku a matematiky v Bletchley Parku, některých témat se však držím průběžně, aniž přihlížím k časovým souvislostem. Při psaní této publikace jsem výrazným způsobem těžil z nejuznávanějších děl na daném tematickém poli (k těm nejvýznamnějším autorům patří Stephen Budiansky, David Kahn a Christopher Andrew), ale plně jsem využíval i archivy, konkrétně v Británii, Německu a USA. Pracoval jsem i s dosud nepřeloženými texty v ruštině. Matematickými aspekty prolamování šifer jsem se ovšem zaobírat nepokoušel, to učinili autoři, kteří jsou v počtech daleko schopnější. Často se říká, že thrillery Iana Fleminga jsou něčím zcela jiným než skutečný svět špionáže. Když však čtu soudobé sovětské zprávy a přepisy nahraných rozhovorů, jakož i paměti ruských zpravodajských důstojníků pracujících za války, fascinuje mne, jak zlověstně odrážejí šílené a hrozné dialogy lidí, které on vymyslel do své knihy Srdečné pozdravy z Ruska. A některé z operací naplánovaných a provedených NKVD či GRU nebyly o nic méně fantastické, než jaké uvádí sám Fleming. Všechny historické texty jsou samozřejmě nutně hypotetické a spekulativní, když ale jde o špiony, platí to ještě mnohem víc. Když někdo píše o bitvách, může spolehlivě uvést, kolik při nich bylo potopeno lodí, sestřeleno letadel, zabito vojáků a získáno či naopak ztraceno území. Oblast zpravodajství ale produkuje obrovské množství neseriózní literatury, kdy některé tituly píší například jeho protagonisté, aby se proslavili nebo případně ospravedlnili. Například kniha Bodyguard of Lies z roku 1975, která se zabývala výzvědnými aktivitami Spojenců a byla velmi čtenou, je do značné míry pouhou fikcí. Sir William Stephenson, Kanaďan řídící za války koordinační kancelář britské zpravodajské služby v New Yorku, odvedl cennou práci coby styčný důstojník, ale špionážním šéfem nikdy moc nebyl. To mu však nebránilo pomoci na svět

TA J NÁ VÁ LK A

jeho vlastnímu životopisu plnému výmyslů, který vyšel v roce 1976 pod názvem A Man Called Intrepid, i když neexistuje žádný důkaz, že jej právě tak někdo někdy označoval. Válečné vzpomínky agentů britského SOE, zejména žen a obzvláště působících ve Francii, ve své většině obsahují spoustu pouhého romantického tlachání. Rusové, kteří v průběhu času neztratili nic ze své prolhanosti, v oficiálních dějinách zpravodajské činnosti KGB, vydaných poměrně nedávno, v roce 1997, tvrdí, že britské ministerstvo zahraničí stále ukrývá dokumenty svědčící o jeho konspirativním vyjednávání s „fašistickým“ Německem a dokonce o jakési tajné dohodě s Hitlerem. Operace Spojenců, díky nimž byly prolomeny šifrovací systémy Německa, Itálie a Japonska, měly daleko větší význam než jakýkoliv špion. Je ovšem nemožné tento jejich dopad nějak kvantifikovat. Když tedy oficiální historik Harry Hinsley tvrdí, že práce expertů v Bletchley Parku pravděpodobně zkrátila druhou světovou válku o tři roky, je to naprosto nepochopitelné. Takový názor je stejně tendenční, jako když profesor M.R.D. Foot ve svých oficiálních dějinách činnosti SOE ve Francii prohlašuje, že díky odboji v této zemi trvala válka podle spojeneckých velitelů o šest měsíců kratší dobu. Ultra byl nástrojem Britů a Američanů, kteří sehráli ve zničení nacismu méně důležitou roli, jeho porážka byla především a hlavně výsledkem ruské vojenské činnosti. Definovat, nakolik přispěl ke konečnému vítězství Bletchley Park, je asi tak reálné jako určit, jak moc se o něj zasloužil Winston Churchill, lodě třídy Liberty nebo třeba radar. Stejně tak fantazírují novináři, když oznamují, že ta či ona senzační nová kniha líčí „špionážní příběh, který změnil průběh druhé světové války“. Winston Churchill formuloval jeden ze svých nejvýznamnějších názorů v říjnu roku 1941, když reagoval na požadavek, který vznesl sir Charles Portal, velitel britského Královského letectva. Portal chtěl, aby vláda přislíbila výrobu 4000 těžkých bombardérů, které by podle jeho názoru do šesti měsíců srazily Německo na kolena. Premiér mu odepsal, že se samozřejmě dělá maximum pro to, aby jejich země získala velký počet takovýchto letadel, nicméně rozhodně nesouhlasí s jakoukoliv snahou vkládat naprostou důvěru pouze v jeden způsob dosažení vítězství. „Všechno se vždy děje současně,“ upozorňoval doslova. Jde o nesmírně významné vyjádření k nějaké lidské činnosti, zejména co se válek týče a především ve vztahu ke zpravodajské činnosti. Je nemožné přisoudit spravedlivě veškerou zásluhu na úspěchu nějaké operace (nebo naopak vinu za její neúspěch) pouze jednomu jedinému faktoru. Skepticismus ve vztahu ke světu výzvědných služeb je tedy nezbytný, na druhou stranu bychom však měli být připraveni i na některé úžasné věci, které se skutečně staly. Ještě teď se červenám, když si vzpomenu na ten den v roce 1974, kdy mne jedny noviny vyzvaly, abych napsal recenzi na knihu The Ultra Secret, jejímž autorem byl F. W. Winterbotham, za války důstojník MI6, a která

Ú VOD

měla právě vyjít. Já jsem byl samozřejmě v letech 1939 až 1945 coby student pouhým mladým bezstarostným „uchem“ a o Bletchley Parku stejně jako zbytek světa v životě neslyšel. Publikaci jsem jen zběžně prolétl a recenzi odmítl, jelikož Winterbotham v ní přicházel s tak fantastickými tvrzeními, že jsem jim nevěřil. Skutečnost přitom byla taková, že tohoto člověka pověřili, aby poodhalil jedno z největších a nejvíce fascinujících tajemství druhé světové války. Žádná jiná země nikdy nevydala oficiální dějiny, které by se tak explicitně zaměřovaly na její zpravodajskou činnost za války a dosahovaly takového rozsahu. The Ultra Secret, vycházející postupně v letech 1978 až 1990, mělo přes tři tisíce stran rozložených do pěti dílů. Tato široce pojatá publikace splatila dluh historiografii ve válečném období a odráží britskou hrdost na úspěchy v dané oblasti, která díky takovým nesmírně úspěšným filmům, jako byl Kód Enigmy z roku 2014 (i když zároveň absurdním, jelikož nerespektují reálná fakta), pokračuje i v jednadvacátém století. Většina vzdělaných lidí dnes uznává, jak druhořadý byl ve srovnání se Sovětským svazem a Spojenými státy přínos Británie k vítězství Spojenců, ale zároveň si uvědomují, že něco přece jen Churchillovi lidé dělali lépe než kdokoliv jiný. Třebaže jsou v této knize popsány příběhy selhání a fatálních chyb zpravodajců, výsledek je nakonec stejný jako ve většině ozbrojených konfliktů – nevyhrávají ti, kteří chyby nedělají, ale ti, kteří jich dělají míň. Z tohoto pohledu byl konečný triumf Britů a Američanů v oblasti tajné války stejně velký jako při střetu armádních, námořních a leteckých sil, jelikož reálným faktem zůstává, že Spojenci zvítězili. Závěrem bych ještě chtěl zdůraznit, že některé epizody v této publikaci popisované mohou působit komicky či dokonce směšně a poukazují na lidské slabosti a pošetilosti. Nesmíme však nikdy zapomínat, že během celosvětového konfliktu šlo ve všech ohledech o otázku života a smrti. Stovky tisíc lidí mnoha národností život riskovaly a řada z nich jej obětovala, často v pustém osamění za rozbřesku před popravčí četou, protože se snažili získat nějaké zpravodajské informace nebo se zapojili do partyzánských akcí. Žádný zpětný pohled z jednadvacátého století na osoby a události té doby, na úspěchy i nezdary, by neměl zmenšovat náš respekt a dokonce i úctu k památce těch, kdo za účast v tajné válce tvrdě zaplatili. Max Hastings červen 2015 West Berkshire & Datai, Langkawi