Temná rána by Nakladatelství JOTA

Zbyněk Vičar

Temná rána POVÍDKY JOTA

Text © Zbyněk Vičar, 2021 Ilustrace © Aleš Čuma, 2022 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2022 ISBN 978-80-7565-966-8

ZÁNIK SVAZU ZIEGLERIKŮ Na pohřbu nás bylo pět – já a čtyři dědovi známí ze Svazu ziegleriků. Popravdě, i tato účast mě překvapila. Dědu neměl nikdo rád. Byl sebestředný, lakomý a i na stará kolena stále nepředstavitelně vilný. Vím, že měl pod postelí plnou krabici dopisů od milenek. Asi je tam najde ten šťastlivec, kterému odkázal svůj dům, polorozpadlou barabiznu na předměstí s okny polepenými novinami. Nechtěl bych ji ani za milion. Ten dům mi připadal jako esence špíny a rozkladu. Čtveřice dědových přátel po celou dobu obřadu nehnutě civěla na rakev s jediným skromným věncem. Působili netrpělivě. Proč asi přišli? Sotva stáli na nohou. Nemoc je táhla k zemi, čtvero hrbů, čtvero vytřeštěných, uslzených očí. Věděl jsem však, že nejde o slzy smutku,

že s dojetím bojuji sám. Jsem citlivý. Pohřební hudba mi svírá duši, stejně jako všechen ten mramor, těžké koberce, květiny, svíce s umělými plameny a primitivní samohrajkové aranže pohřebních hitů. Konečně – rakev klesá kamsi do hlubin. Za chvíli budou dědovy ostatky stoupat komínem a obohatí atmosféru dávkou skleníkových plynů. Na roštu prý potom z popela zůstane obrys lidské postavy. Ach, dědo, je to smutný konec. Byl jsi génius. Nastal čas pro kondolování. Napřahuje se ke mně první zieglericky studená ruka. Tvář muže mi připomíná supa. Je v ní jakási chtivost. „Upřímnou soustrast.“ „Děkuji.“ Muž na mne hledí a neodchází, ostatní se tísní za ním. „Je to strašné. Zabila ho ta nemoc,“ říká muž. „Proklatá nemoc.“ Přikyvuji. „Už má to trápení za sebou.“ „Tak tak. Vy jste dědic?“ Vrtím hlavou. Muži se naklánějí, srocují se kolem mě, zcela proti smutečnímu protokolu. „Kdo je dědic?“ ptá se kdosi. Je mi nepříjemně, cítím zkažený dech a pach staroby. Není úniku. „Nevím,“ říkám podrážděně. „Vám nic neodkázal?“ „Nic. Nic jsem nechtěl. Dovolíte?“ „Počkejte, je to důležité. Říkal vám něco před smrtí? Dali vám po něm něco v nemocnici?“ Otázky na mě prší, snažím se prodrat pryč, starci jsou ale neoblomní, pevně mě svírají mezi sebou. Je to jako zlý sen.

„Musím už jít,“ říkám co nejtvrději. „Nic neví… Nic mu neřekl… Nic mu nedal,“ muži zklamaně ševelí a konečně se rozestupují. „Darebák,“ stačím ještě zaslechnout na odchodu. Nevím, jestli tím mínili mě, nebo dědu, ale bylo mi to jedno. Prchal jsem pryč.

= Jak jsem se dozvěděl o dva dny později, dědicem veškerého dědova majetku byl Svaz ziegleriků. Nezáviděl jsem jim. Zdědili ohromnou hromadu celoživotně pečlivě střádaného nepořádku. „Chcete se soudit?“ ptala se notářka JUDr. Pravdíková, když mě seznámila s dědovou závětí. „Měl byste nárok…“ „Ne, děkuji.“ „Jak myslíte. Chcete s nimi mluvit?“ „Popravdě, nechci je ani vidět. Jestli je to takto vyřízené, tak půjdu. Mám jiné starosti.“ JUDr. Pravdíková krčí rameny a roztržitě se probírá spisem. Je jí to jedno, koneckonců nejde o žádné velké peníze. Kancelář mi svojí neútulností připomíná krematorium. Ještě tady potkat ty zvědavé muže, to by mi fakt chybělo ke štěstí. Pár podpisů a opět prchám. Sbohem, JUDr. Pravdíková!

= „V čem byl tvůj děda génius?“ „V balení ženských.“ Děda to fakt uměl. Byl to dar. Uměl se na ženský dívat tak, že jim měkla kolena, uměl s nimi žertovat, dotýkat se jich, lichotit jim. Ty, co mu odolaly, by se daly spočítat na prstech jedné ruky.

„Hm.“ Řekl bych, že Jitku moje odpověď neuspokojila. Podezřívavě se na mě dívala, jestli si nedělám legraci. A já jsem zatím usrkával piva a cítil se spokojený. Mám ženskou! Poprvé po pěti hubených letech. Samota už mi lezla na mozek. Obcházení diskoték s kamarády je jednou z nejlepších cest k hluboké depresi – všude se vrtí zadky, na které nesmíte sáhnout. A seznamovací aplikace? Samé matky s dětmi hledající nového taťku. Jitka byla vysvobozením. Seznámil jsem se s ní docela nečekaně v tramvaji. Sama mě oslovila. Zapomněla mobil a neměla ani platební kartu, tak jsem jí koupil jízdenku. Tohle by třeba děda v životě neudělal. Neměl to zapotřebí. Odpustil jsem jí všechny vady, aspoň prozatím. Blahořečím její macaté tělo, velká prsa a roztomilou nešikovnost v sexu, vyváženou o to větším zápalem. “Děda jich měl stovky,“ řekl jsem. „Závidíš mu?“ Pokrčil jsem rameny. Závidím, to je jisté, ale Jitka to nemusí vědět. „Čeho je moc, toho je příliš. Ta nemoc byla trest za všechny dědovy hříchy. A že jich bylo. Ani nevím, kolik mám příbuzných. Antikoncepce tehdy nebyla… A děda byl jak včelka vypuštěná na ohromný lán květin.“ Sáhl jsem Jitce na koleno a políbil ji. „Mohli jsme mít domek,“ připomněla. „Musela bys to vidět. Nechtěla bys tam.“ „Opravili bychom ho.“ „To nešlo.“ „Jak to?“

„Prostě to nešlo.“ „Takhle nemáme nic.“ „To není tak úplně pravda. Mám dědovy zuby.“ „Cože?“ „Zubní protézu.“ Po dědovi mi v nemocnici zbyl jeho chrup a pouzdro s brýlemi. Peněženku někdo stačil ukrást, ale to mi bylo jedno. Zubní protéza vypadala dost nevábně, přišlo mi však hloupé ji vyhodit do popelnice. Bylo v ní dost zlata. Měl jsem ji uloženou doma v komoře. Nepříjemný pocit. Co jen s těmi zuby podniknout? Přece je nerozlámu a neprodám? Připadal bych si jako nějaký nacista z koncentračního tábora. Jitka na mě prostoduše hleděla. Vsadil bych se, že ona by ty zuby prodala. „Co s tím budeš dělat?“ „Nevím,“ řekl jsem. „Ty zuby jsou naprosto k ničemu. Je to esenciální hnus.“ „Jsi citlivka.“ „Jo, to jsem. Na tom pohřbu jsem se málem rozbrečel.“ Jitka obrátila oči v sloup. „Už je to ale za mnou, už jsem opět veselým a sympatickým společníkem. Nepůjdeme ke mně?“ „Ne, dnes musím být doma. Slíbila jsem to babičce.“ No jo, zase babička. Jitka u ní pořád bydlí. Ještě ve svých jednatřiceti! Co dělat.

= Třetí místo naprosté bezútěšnosti během jednoho týdne. Ach Jitko, kde je tvá něha, tvoje sténání? Namísto toho – strohá policejní kancelář a arogantní vyšetřovatel

ve služební silonové košili, který co chvíli buší dvěma prsty do klávesnice počítače s mimořádně archaickým operačním systémem. Všude se vrší papíry, nevyřízené případy se sesouvají jako lavina od železného stolu až k oprýskaným skříňkám v rohu. „Znám ho, zcela určitě,“ přikyvoval jsem. Na fotograﬁi byl muž se supím vzhledem. Ústa měl pootevřená a oči ještě víc vypoulené. Tvář vypadala nepřirozeně. Někdo ho vzal sekerou přes hlavu, aspoň to tvrdil vyšetřovatel. „Vypadá dost divně. Je mi z toho nanic.“ „Víte, jak se jmenuje?“ „Nemám tušení. Viděl jsem ho jen jednou. Na pohřbu mého dědečka.“ „Je to nějaký Stanislav Rýs, bytem v Žabovřeskách.“ „Hm. Nic mi to neříká.“ „Ale pamatujete si ho. Čím vás upoutal?“ „Připomínal mi supa. Promiňte. Jsem dost senzitivní typ.“ „Senzitivní typ… tohle jsem ještě neslyšel.“ Cítil jsem z vyšetřovatelova hlasu pohrdání, a to mě dráždilo. „Mívám noční můry. Něco mě pořád pronásleduje. Znáte to, najednou se vztyčíte v posteli, zpocený, srdce až v krku, a chce se vám křičet. Hledáte vypínač – proboha, jen ať už je světlo.“ „No, zpátky k věci.“ „Promiňte, ale když mi tady ukazujete takové hrozné fotograﬁe a říkáte ty věci, chtěl jsem vás jenom požádat, abyste byl ohleduplný.“ Vyšetřovatel na mě zkoumavě hleděl zpoza svého monitoru. Pak si unaveně přejel dlaní po obličeji a vzdychl.

„Dobře. Kdo byl ještě na tom pohřbu?“ „Moc lidí tam nebylo. Bylo nás pět. Já a zbytek ze Svazu ziegleriků.“ „To je zase co – tihle zieglerici?“ „Zieglerismus je velmi vzácná nemoc. Bortí se vám kosti, vůle k životu se vytrácí, skoro nic si nedokážete zapamatovat. Za chvíli ani nevíte, kdy jste se narodil. Za rok je s vámi konec. Nedá se to léčit ani zpomalit, aspoň zatím. Děda cvičil, ale bylo to k ničemu, aspoň si myslím. Sprchoval se ve studené vodě. Můžu se jít vyčůrat?“ „Běžte.“ Měl mě za naprostého idiota a já jeho taky. Jak běžná životní situace. Ale řekl bych, čistě objektivně, že větší idiot byl on. Nic nevypátrá, o tom nepochybuji. Vytvoří jen další spis, který skončí na té hromadě. Bude tam žloutnout a postupně ho překryjí další odložené spisy, pod kterými bude petriﬁkovat a poskytovat potravu drobnému kancelářskému hmyzu. Avšak pro případ, že by ten spis někdy znova spatřil světlo světa, pro ten případ jsem se rozhodl trochu obohatit suchý úřední jazyk a prostinké logické konstrukce. Doufám, že vyšetřovatelův záznam byl přesný. Z toalety jsem se vracel v trochu lepší náladě. Vyšetřovatel se podíval na hodinky. „Zdědili dědův dům,“ řekl jsem. „Kdo?“ „Svaz ziegleriků.“ Policistovi svitla v očích naděje. „To vás muselo naštvat, že mám pravdu?“ Máchl jsem rukou. „Ať si to vezmou. Nosí to jen neštěstí. Jako tomu chudákovi Rýsovi – šel se asi podívat

na ten domek a někdo ho přepadl. Se sekerou, to je dost brutální. A na ulici. Divná věc.“ „Dobře, shrňme to. Takže vy vůbec netušíte, proč by někdo chtěl toho Rýse zavraždit?“ „Vůbec.“ „Pohyboval jste se někdy v poslední době v blízkosti domu vašeho dědečka?“ „Ne.“ „Určitě?“ „Na beton.“ „Co takhle dnešní noc?“ „Byl jsem doma, v posteli.“ „A máte na to svědka?“ Ach Jitko, proč jsi jen nevyslyšela moje vábení! Doufám, že se ti aspoň u babičky líbilo.

= Jitka si dala vinný střik a já jedno Hlinsko. Reprodukovaná hudba příjemně podbarvovala náš rozhovor. „Jak bylo u babičky?“ „Dobrý.“ „A v práci?“ „Šlo to.“ „Co pan vedoucí? A Laděna? Neotravovali?“ „Normálka. Zase na to skočili ve skladu. No a co ty?“ Smutně jsem se usmál. „Mám za sebou příšerný den. Byl jsem na policii.“ „Na policii? Cos tam dělal?“ „Zabili nějakého chlápka. Shodou okolností přímo před dědovým domem. A sousedy nenapadlo nic lepšího než říct, že jsem tam chodíval.“

„To je hrozný.“ „To jo. Je to pěkně zamotané, já toho mrtvého viděl na dědově pohřbu, a co hůř, je ze Svazu ziegleriků. Takže nakonec mě policie podezřívá, že jsem ten vrah.“ „Neblázni.“ „Blázním. Je to trest. To mám za to, že jsem se na dědu jako jediný nevykašlal. To mě ty zuby, co mám v krabici, vyšly pěkně draho.“ Jitka přikývla. „To teda jo.“ „Kdybys nešla za babičkou, měl bych alibi.“ „Musela jsem tam včera zajít. Dělají jí koupelnu.“ „A co dnes? Mám doma nějaké víno, můžeme se dívat na televizi.“ „Promiň, ale zítra musím brzo do práce. Přivezou zboží.“ Vzdychl jsem. Najednou mně to s Jitkou začínalo lézt na nervy. Možná by mi bylo lépe samotnému. Skutečně se mi nějak v poslední době nedaří. Co dělám špatně? Pořád se bráním uvěřit tomu, že prohrávám z podstaty, že mé duševní ustrojení je zkrátka takové. Samé potíže. „Nad čím přemýšlíš?“ zeptala se Jitka. „Ale nad ničím.“ Podívala se mi do očí a pohladila mě po ruce. „Zítra si uděláme pěkný večer. Uvařím večeři, chceš?“ Přikývl jsem. „Co mám koupit?“ „To nech na mně.“ Zase jsem se cítil lépe.

= Krve by se ve mně nedořezal. Nejistě jsem obracel fotograﬁi v rukou. Tvář jsem samozřejmě znal. Další

z kondolujících to měl za sebou. Nepřirozený výraz, hrubé stehy patologa křižující čelo. „Tak nám ti ziegleristi padají jak mouchy, co?“ řekl ironicky vyšetřovatel. Zavrtěl jsem se na nepohodlné židli. Policista už mi nepřišel tak legrační. Měl jsem problém. „Máte na to nějakou teorii?“ zeptal jsem se. „Otázky tady kladu já,“ pravil vyšetřovatel studeně. Tušil jsem, že jde do tuhého. Starý slídil má pocit, že chytil stopu. „Mohla to být nehoda,“ podotkl jsem tiše. „Spadnout ze schodů v takovém věku, to není žádné umění.“ „To nebyla nehoda. Pan Sova jezdil zásadně výtahem. Bydlel v šestém patře.“ „To jsem nevěděl.“ „Vážně?“ „Vážně. Podívejte, jaké proti mně máte vlastně důkazy?“ vzmohl jsem se na odpor. „Chtěl bych mluvit se svým advokátem.“ Žádného jsem sice neměl, ale doufal jsem, že to vyšetřovatele trochu zklidní. Jen se zasmál. „Moc se díváte na americké ﬁlmy, že?“ „Přestává se mi to líbit.“ „Mně taky.“ „Podívejte, nemám žádný důvod ty starce zabíjet. Do půl roku všichni pomřou. Proč bych to dělal? Kvůli té barabizně?“ „Setkal jsem se už s různými blázny.“ „Takže mě teď zatknete?“ „Ne.“ Zvedl jsem se. „No, tak tedy půjdu. Pana Sovu jsem viděl jedinkrát v životě a nevím, co bych k tomu víc řekl.“

„Dáme si na vás pozor,“ řekl vyšetřovatel. Bože, to je idiot, pomyslel jsem si. Fantom ziegleriků, to jsem já. Strašlivý fantom ziegleriků. Doufám, že dnes neznámý vrah zabije svoji další oběť – tentokrát už mě policista bez alibi nenachytá.

= Zanechal jsem Jitku v kuchyni, jen ať si tam klohní. V hlavě se mi honily nejčernější myšlenky. Neměl jsem ani chuť na tak dlouho odpíraný sex. V televizi se míhaly obrazy, ozývaly se z ní hlasy, já však nevnímal, pohroužen do mrákotného, úzkostného stavu. „Kde máš sůl?“ halekala Jitka z kuchyně. „Nad sporákem!“ Bylo slyšet bouchání dvířek a harašení nádobí. Otevřel jsem víno a rozlil ho do dvou číší. Ze své jsem se hned napil. Vyšetřovatel se jmenoval Chmel. Ervín Chmel. Obával jsem se, že ho zase brzy uvidím. Iritoval mě jako celek, ale nejvíc mi vadila propocená podpaždí, mokré kruhy zřetelně viditelné na silonové košili. Kdo bude tentokrát na fotograﬁi? Dozajista se ti hrozní starci vraždí mezi sebou. Jsou šílení. „A pepř je kde? Aha, už ho mám!“ zakřičela Jitka. Otřásl jsem se zimou, vstal a začal nervózně popocházet po pokoji. Třeba chtějí ty zuby, napadlo mě. Ale proč, proč? Myšlenky v hlavě horečnatě vířily. Skončím v kriminále. Musím se opít. Než byla Jitka hotová, vypil jsem polovinu láhve. Přinesla kuřecí prsa nadivoko s hranolky. „Promiň, že jsem na tebe nepočkal,“ ukázal jsem rozpačitě na načaté víno.

Temná rána

může být něco v našich životech, co přichází z šera a zanechává nezhojitelné jizvy. Mohou to být také kocoviny po probuzení z nočních můr. Světlem, které nám v takových situacích ukazuje cestu vpřed, bývá mnohdy už jen černý humor. Autor ho naštěstí postavám, ponechaným jeho rozmarům, dopřává v patřičné míře. Jsou to zvláštní příběhy. Některé z nich by se mohly stát každému z nás třeba v kanceláři. I tam se mohou skrývat nevyzpytatelní démoni moderního věku. Některé se vynořily jako ozvěna drsných minulých časů. A některé nás možná teprve čekají, budoucnost může vypadat všelijak a vždycky jí nakonec budeme muset čelit my, lidé. Všechny texty mají společnou rychlost, jakou se řítí vpřed. Stejně jako životní pouť autora, který povídky shromážděné v této knize vytvářel řadu let. Malou ochutnávkou vám mohou být jeho stand-upy, které možná znáte z pořadů Na stojáka, Comedy Club na kanálu Paramount Network nebo z návštěvy některého z živých vystoupení. K této směsi si přidejte pořádnou dávku absurdity, okořeňte špetkou nemravnosti (ale jen trochou) a ponořte se do světů, ze kterých se rádi vrátíte zpět do prosluněné reality. I když…

BELETRIE

9 788075 659668 MOC .ÿ