Původní anglické vydání The Artful Universe Expanded, Second Edition, vyšlo v roce 2011. Tento překlad vznikl ve spolupráci s Oxford University Press. The Artful Universe Expanded, Second Edition was originally published English in 2011. This translation is published by arrangement with Oxford University Press. Copyright © John D. Barrow, 2005 Translation © Martin Krejza, 2013 © Nakladatelství JOTA, 2000, 2013 ISBN 978–80–7462–333–2
Kronika ohlášené smrti: o smrti a nesmrtelnosti | 67
Kronika ohlášené smrti: o smrti a nesmrtelnosti Dokud existuje smrt, existuje i naděje. Anonymní politik usilující o vyšší funkci
Rychlost rozpínání vesmíru, a tedy i jeho velikost a stáří, je diktována celkovou hustotou hmoty v něm, protože hustota určuje velikost gravitace, která rozpínání vesmíru zpomaluje. Vesmír dostatečně starý na to, aby v něm byl život, musí být velmi rozlehlý a musí mít velmi nízkou průměrnou hustotu hmoty. Spojitost mezi velikostí, stářím a hustotou vesmíru znamená, že civilizace jsou od sebe ve vesmíru pravděpodobně odděleny ohromnými vzdálenostmi. Jakýkoli složitý přírodní jev, který se spoléhá na řadu nepravděpodobných procesů, bude ve vesmíru vzácný a jeho vzácnost bude odrážet drahocennost hmoty samé. Těm, kteří by rádi komunikovali s mimozemšťany, to přináší zklamání, ale pro nás ostatní to může být netušená výhoda. Totiž že civilizace se budou vyvíjet nezávisle na sobě, dokud nebudou vysoce technicky vyspělé – nebo alespoň dokud nebudou schopné vysílat do vesmíru rádiové signály. Znamená to rovněž, že jejich vzájemné kontakty jsou (téměř jistě) omezeny na vysílání elektromagnetických signálů rychlostí světla. Kvůli nesmírným vzdálenostem, které by musely překonat, se nebudou moci vzájemně navštěvovat, napadat ani kolonizovat. Přímé návštěvy by byly omezeny na malé automatické kosmické sondy, které by se mohly samy reprodukovat pomocí surovin, jež jsou ve vesmíru k dispozici. Kromě toho tyto astronomické vzdálenosti znamenají, že i rádiovým signálům bude trvat velmi dlouho, než překonají vzdálenost mezi civilizacemi v sousedních hvězdných soustavách. Žádná konverzace v reálném čase nebude možná. Odpovědi na otázky položené jednou generací dostanou přinejlepším generace budoucí. Konverzace bude odměřená, opatrná a těžkopádná. Kulturní izolace v důsledku ohromné mezihvězdné a mezigalaktické vzdálenosti chrání civilizace před úklady nebo kulturním imperialismem mimozemšťanů, kteří jsou na mnohem vyšším vývojovém stupni. Zabraňuje meziplanetárním válkám a podněcuje umění čisté spekulace. Kdyby mohl člověk přeskočit proces kulturního a vědeckého pokroku tím, že by se otázal orákula, které disponuje věděním, k jehož získání bychom jinak potřebovali tisíce let, pak by nebezpečí plynoucí ze zacházení s věcmi,
68 | Vliv evoluce
kterým člověk plně nerozumí, převážilo nad prospěchem z nich. Veškerá motivace lidského pokroku a objevování by se nejspíše ztratila. Základní objevy by byly navždy nedosažitelné. Výsledkem by mohlo být upadající a zbídačené lidstvo. Pohlédneme-li nazpět do historie západní civilizace, můžeme sledovat nepřetržitou diskuzi o pravděpodobnosti života na jiných světech. Naše neschopnost rozhodnout otázku tak či onak podněcovala spekulativní debatu o teologických a metafyzických důsledcích mimozemského života. Pro svatého Augustina (354–430) znamenala předpokládaná jedinečnost Kristova vtělení, že mimozemský život nemůže existovat, jelikož by bylo třeba jeho vtělení i na těchto světech. O staletí později postavil tento argument na hlavu protikřesťanský deista Thomas Paine (1737–1809): ten soudil, že existence mimozemšťanů je očividná, protože na nás není nic zvláštního. Ježto je tento stav neslučitelný s jedinečností vtělení, dovozoval, že křesťanství se mýlí. V novější době vážně zkoumal ve své vědeckofantastické trilogii třetí možnost C. S. Lewis:11 podle něj jsou mimozemské bytosti dokonalé, a proto nepotřebují ani spásu, ani další vtělení. Země je cosi jako morální pária vesmíru. Účelem těchto poznámek je pouze ilustrovat, jak ohromné rozměry vesmíru a obrovské vzdálenosti, které nutně dělí civilizace, vyvolávaly konkrétní teologické otázky a metafyzické spekulace. Ačkoli teologové, kteří o moderní vědě přemýšlejí vážně, se o teologické důsledky mimozemského života nezajímají, stále se objevují stíny dávné debaty o teologických dopadech existence jiných světů, které náš problém staví do jiného světla. Mnozí z nadšenců, kteří pátrají po signálech z jiných světů, tvrdí, že signály od vyspělejších civilizací by lidstvu přinesly nesmírný užitek. Frank Drake, vedoucí dlouhodobého projektu SETI (Search for Extraterrestrial Intelligence – Pátrání po mimozemské inteligenci), říká, že kontakt s vyspělými mimozemšťany by lidstvu pomohl moudře se vypořádat s „nebezpečím období, kterým nyní procházíme“. Carl Sagan předpovídal přitažlivou možnost: dostaneme zprávu, která „může být podrobným návodem, jak se vyhnout technologické katastrofě“. Jelikož je nejpravděpodobnější, že kontakt s námi naváží nejstarobylejší společnosti, budou to ty, které nejspíše prošly krizemi, jako je šíření zbraní hromadného ničení, vyhnuly se smrtícím účinkům 11 / Návštěvníci z mlčící planety, Perelandra a Ta obludná síla. Přeložila Jana Pošmourná (Portál, Praha 1995–1997).
Kronika ohlášené smrti: o smrti a nesmrtelnosti | 69
znečištění životního prostředí v důsledku průmyslového rozvoje, přestály astronomické katastrofy a překonaly oslabující genetické choroby nebo společenský úpadek. Doveden logicky do důsledků, vede nás tento způsob argumentace k úvahám o tom, že s největší pravděpodobností dostaneme signály od superstarobylých civilizací, které již objevily tajemství nesmrtelnosti, protože přežily nejdéle. Drake tvrdí: „Děláme strašnou chybu, že nesoustřeďujeme veškeré hledání … na objevení signálů nesmrtelných, neboť s největší pravděpodobností objevíme právě nesmrtelné. … Nejlepším zajištěním bezpečnosti pro nesmrtelnou civilizaci by bylo učinit ostatní společnosti také nesmrtelnými, a nikoli pouštět se do riskantních vojenských dobrodružství. Můžeme tedy předpokládat, že takové civilizace budou aktivně šířit tajemství své nesmrtelnosti mezi mladými, technicky se rozvíjejícími civilizacemi.“ To, co je na všech těchto citacích zajímavé, je způsob, kterým stanoví cíle pátrání po mimozemské inteligenci a který připomíná tradiční náboženství. Hledají transcendentní vědění u bytostí, které znají odpovědi na všechny naše problémy a které těmto problémům za nás čelily a překonaly je. Tím dosáhly nesmrtelnosti. Jejich cílem je předat nám nyní ono tajemství věčného života. Můžeme však oponovat, že nesmrtelnost není pravděpodobným vyvrcholením pokročilé evoluce živých tvorů. Někdy se zdá, že univerzálním dědictvím evoluce přirozeným výběrem je vytvoření způsobů chování, které jsou sice výhodné pro přežití v předtechnologické éře, ale později, když získáme přístup k prostředkům naprostého zničení, ukáže se jejich nevyhnutelná osudovost. Anebo, podle méně pesimistického názoru, se nevyhnutelným rozšířením života vyčerpají prostředky nutné k jeho udržení. To jsou dva důvody, proč „nesmrtelní“ (i kdyby byla jejich nesmrtelnost slučitelná s konečným stářím vesmíru vzniklého velkým třeskem12) nebo i civilizace, které jsou miliony a nikoli jen tisíce let staré, nemohou zřejmě v praxi existovat – jakkoli mohou existovat v teorii. Rozmanitosti života napomáhá podstatným způsobem smrt a periodická vyhynutí. Již jsme rozebírali, jak náhlé vyhynutí druhů 12 / Jednou z potíží nyní již překonané kosmologie ustáleného stavu (steady–state) Bondiho, Golda a Hoylea, podle níž vesmír nemá ani začátek, ani konec a stále udržuje tytéž průměrné vlastnosti rozpínání, hustoty a teploty, bylo, že ve vesmíru by se to muselo životem jen hemžit. Tento argument předložil autor této knihy a F. J. Tipler v 9. kapitole knihy The Anthropic Cosmological Principle (Antropický kosmologický princip) (Clarendon Press, Oxford).
70 | Vliv evoluce
umožňuje zrychlení procesu evoluce. Podle této logiky by se nesmrtelní vyvíjeli pomaleji než smrtelníci. Nesmrtelnost dělá rovněž podivné věci s naléhavostí. Tady si člověk připomene památnou povídku Alana Lightmana13 o světě, kde všichni žijí věčně. Společnost se rozdělí na dvě zcela odlišné skupiny. Jednu skupinu představují ti, kteří vše odkládají a nic pro ně není dost naléhavé, s vyhlídkou na věčnost před sebou měli na vše dostatek času – jejich heslem mohlo být třeba slovo mañana, ale bez onoho nádechu naléhavosti. Naproti tomu stála druhá skupina lidí, kteří reagovali na neomezené množství času tak, že podléhali záchvatům aktivity, protože viděli možnost udělat všechno. Nepočítali ovšem s neblahým vlivem konzervativismu, který bránil veškerému pokroku, znemožňoval dokončení jakéhokoli velkého projektu a ochromoval společnost. To se jen projevoval hlas zkušenosti. Když je otec řemeslníka a jeho otec a všichni předci před ním stále naživu, pak přestává zkušenost přinášet jen prospěch. Hierarchie postavení, bohatství zkušenosti a rozmanitost alternativ nemá konce. Země nesmrtelných bude patrně poseta nedokončenými projekty, rozštěpena na lenochy a pracující s diametrálně odlišnými životními filozofiemi. Nebudou sice muset časem šetřit, ale čas je také šetřit nebude. Smrt může být jako součást evolučního procesu užitečná, alespoň do doby, než budou její kladné účinky pro druh jako celek zajištěny jinými intervenčními prostředky. Skutečnost, že lidská smrt přichází poměrně brzo, má samozřejmě významný vliv na metafyzické myšlení lidí a dominuje cílům a obsahu většiny náboženství. S tím, jak získáváme stále dokonalejší prostředky na léčení a prevenci nemocí, klesá úmrtnost a průměrná délka lidského života se v bohatších zemích světa významně prodlužuje. Se zvýšením průměrné délky života přišel větší strach ze smrti a menší zkušenost s ní mezi blízkými přáteli a členy rodiny. Hodně se spekuluje o objevení zázračného léku nebo terapie, která by izolovala jediný gen, který způsobuje přirozenou lidskou smrt. Někteří doufají, že jeho úpravou bychom mohli prodloužit průměrnou délku lidského života. Je ovšem velmi nepravděpodobné, že by evolučním procesem vznikly organismy, které mají jediný slabý článek, jenž určuje průměrnou délku života. Je mnohem pravděpodobnější, že v důsledku optimálního rozdělení zdrojů se více našich tělesných funkcí opotřebuje v přibližně stejný okamžik, takže neexistuje 13 / Viz Einstein’s Dreams (Einsteinovy sny), Bloomsbury.
Kronika ohlášené smrti: o smrti a nesmrtelnosti | 71
jediný genetický faktor, který má za následek smrt. Spíše více různých selhání nastane v přibližně stejný okamžik. Proč přidělovat zdroje na orgány, které by dokonale pracovaly pět set let, když jiné životně důležité orgány nevydrží ani sto? Takové rozvržení zdrojů by neobstálo v soutěži se strategií, která přiděluje zdroje různým vitálním orgánům mnohem spravedlivěji, takže mají podobnou délku života. Použití této strategie v automobilovém průmyslu ilustruje příběh, který se vypráví o Henrym Fordovi. Ford vyslal tým pracovníků, jejichž úkolem bylo cestovat po amerických šrotištích a hledat vyřazené fordy T. Řekl jim, aby zjistili, které součástky se nikdy neopotřebovávají. Když se vrátili, oznámili, že se opotřebovává takřka všechno, kromě svislých čepů přední nápravy. Když se nějaká jiná součástka nenapravitelně poškodila, životnost čepů se vždy ještě počítala na roky. Pracovníci čekali, že šéf navrhne, jak zlepšit kvalitu všech součástek, které se opotřebovaly. Brzy nato Henry Ford oznámil, že napříště se čepy pro model T budou vyrábět podle méně náročné normy. Mohlo by se zdát rozumné, aby naše tělo získalo vývojem schopnost zotavit se ze všech zranění a postižení životně důležitých orgánů, tak jako se dokáže vypořádat se všedními ranami a modřinami. Takové využívání zdrojů by však ve srovnání s investicí nutnou na získání potomstva bylo neekonomické. Zvířata stárnou a opouštějí období reprodukce, ale na jejich regeneraci nejsou investovány žádné genetické zdroje. Strategie, která přináší užitek mladému organismu, ale nepříznivě postihuje organismus starý, bude nadřazena strategii se stejným průměrným užitkem pro všechny bez ohledu na věk. Navíc mají geny, které preferují mladé organismy na úkor starých, sklon se v průběhu dlouhých časových období v populaci hromadit. A tak celkový úpadek našich tělesných funkcí a naší schopnosti obnovy a regenerace není nikterak překvapující. Pokud bychom vůbec někdy zachytili nějaký signál od mimozemských civilizací, mělo by to zajisté ohromný filozofický i vědecký význam. První by kupodivu mohl převážit nad druhým. Předpokládejme například, že bychom získali popis nějakého jednoduchého fyzikálního či chemického jevu. Nejspíše bychom se z toho nedozvěděli o těchto oborech nic, co bychom již nevěděli; kdyby však popis používal matematických struktur podobných našim, kdyby obsahoval podobné představy o stavbě fyzikálního
72 | Vliv evoluce
vesmíru – analogické koncepce jako třeba fyzikální konstanty nebo zákony –, pak by byl jeho dopad pro naše filozofie nesmírný. Měli bychom přímé důkazy existence jediného, zákonitého uspořádání světa, které existuje nezávisle na povaze a evoluční historii svých pozorovatelů. K podobně zásadním odhalením by mohlo dojít v oblasti matematiky. Kdyby se v těchto zprávách prokázalo použití matematiky v nám známé podobě, s důrazem spíše na důkaz a manipulaci s nekonečnými veličinami než na experimentální matematiku, která se opírá o počítače pátrající po pravidelně se vyskytujících vztazích, pak bychom museli přehodnotit náš postoj k myšlence, že matematika existuje a je objevována, a ne jen prostě vynalézána nebo vytvářena lidským rozumem. Předpokládali bychom, že mimozemšťané budou mít logiku; byla by to ale naše logika? Znali by umělecké činnosti jako hudbu nebo malbu? Jelikož to jsou činnosti, které těží z omezeného rozsahu našich smyslů, nečekali bychom, že je nalezneme v téže podobě, ale mohli bychom, jak uvidíme v dalších kapitolách, spíše očekávat určité umělecké tendence. Umělecké činnosti, které vycházejí z neadaptivního vývoje, by mohly nabývat téměř jakékoli podoby. Ty, které jsou modifikacemi nebo vedlejšími důsledky adaptivních způsobů chování, by mohly být o něco předvídatelnější. Prostá skutečnost, že bychom měli důkaz o schopnosti předávat informace určitými způsoby, by svědčila o mnohém. Studium umění by se mohlo změnit ve fascinující předpovědní (vědeckou?) činnost, která by se na základě primárních důkazů, převážně technických nebo vědeckých, snažila předpovídat povahu uměleckých aktivit, které by z adaptivních způsobů chování mohly vzniknout. Pokud se týká jazyka, mohli bychom například zjistit, že genetické naprogramování, v němž podle všeho spočívá lidská schopnost řeči, je pouze jedním ze způsobů, jak dosáhnout cíle sdělení; nebo bychom se mohli dozvědět, že naši mimozemští partneři v rozhovoru mají gramatické naprogramování, které je frapantně podobné našemu. Objevy tohoto druhu by byly mnohem významnější než nějaký dosud neobjevený poznatek z fyziky či metalurgie, na který by pozemští fyzikové mohli v budoucnosti přijít sami. To, co bychom se dozvěděli o jedinečnosti našich pojmů, jazyků a dalších způsobů popisu skutečnosti, by byly věci, které bychom se nikdy nedozvěděli bez přístupu k nezávislé mimozemské civilizaci, jakkoli daleko by pokročilo naše vlastní bádání.
Kronika ohlášené smrti: o smrti a nesmrtelnosti | 73
Vraťme se nyní k našemu objevu, že vesmír není jen velký, nýbrž musí být velký, aby mohl obsahovat objekty, které jsou dostatečně složité, aby mohly být nazývány „pozorovateli“. Jak plynula staletí, zvyšovali astronomové pravidelně své odhady velikosti vesmíru. Reakce na tuto rozšířenou perspektivu byly dvojí. Jedni hledali útěchu ve víře, že navzdory fyzické bezvýznamnosti ve vesmíru je naše postavení přesto privilegované. Byli jsme předmětem stvoření; možná nejsme ve středu vesmíru, avšak určitě jsme ve středu vesmírného zájmu. Druzí si zoufali nad naším postavením v plánu, který se ani v nejmenším nestará o naši minulost, přítomnost ani o naši budoucnost. V prvních letech našeho století pak někteří spatřovali v hrozící tepelné smrti vesmíru oponu, která se zavře za neslavným koncem všeho, čeho si ceníme a co bychom chtěli předat dál. Jejich zklamání například stále doznívá ve slovech Stevena Weinberga, který při svém populárním výkladu rozpínajícího se vesmíru zvolal: „Čím více vesmíru rozumíme, tím nesmyslnější nám připadá.“ Celé teologické směry vznikly jako reakce na představu vesmíru, který se postupně zastavuje jako velká viktoriánská lokomotiva, a podřizuje se tak doktríně druhého termodynamického zákona, který káže nevyhnutelnost změny od špatného k ještě horšímu. Procesní teologové si vytvořili představu vyvíjejícího se Boha, který nezná vše, co skrývá budoucnost. I dnes nacházíme ostrou hranici mezi teology, pro které má čas a tok událostí zásadní teologický význam, a těmi, kteří podobně jako mnoho moderních kosmologů vidí budoucnost již naplánovanou a určenou, protože veškerý čas i prostor tu prostě musí být. Tyto dvě protichůdné reakce na velikost vesmíru a na naše náhodné postavení v něm jsme uvedli ne proto, abychom čtenáře přesvědčili o správnosti jedné z nich. Chtěli jsme spíše ukázat, že uvedené filozofické a teologické představy jsou důsledkem povahy vesmíru, v němž se nalézáme. Kdyby byl vesmír podstatně jiný, kdyby nějakým způsobem mohl být velmi malý a hemžil se jinými formami života, s nimiž by bylo snadné navázat spojení, pak by náš seznam důležitých filozofických a teologických otázek vypadal jinak a naše představa o nás samých by měla jen málo společného s našimi současnými názory. Připadáme si jako vesmírní jedináčci a ten pocit s sebou nese mnohé důsledky. Tyto úvahy nás upozorňují na léčku, která na nás číhá, budeme-li se domnívat, že záleží jen na racionálním vědeckém rozvoji,
74 | Vliv evoluce
a budeme-li poměřovat dosažený stupeň vývoje hypotetických mimozemšťanů výhradně jejich technickým pokrokem. Důsledky evolučního přizpůsobování se neobvyklému prostředí mohou být zcela nečekané a vznik vědomí s sebou přináší další nepředvídatelné uplatnění schopností, jež se vyvinuly pro řešení problémů, které již neexistují. Kromě toho mohou mít adaptace, které jsou velmi úspěšné krátkodobě, v dlouhodobém měřítku osudové následky – jak jsme to viděli v souvislosti s průmyslovým znečištěním atmosféry a životního prostředí. Jedním ze způsobů, jak pohlížet na lidské myšlení, je vidět v něm postup směrem k racionalitě: vše ostatní je jako počítačový virus v mozku. Tento názor se však jen těžko obhajuje. V historii vědomého života na Zemi racionalitu příliš často vidět nebylo. Naopak se zdá, že mystické, symbolické a „náboženské“ myšlení – tedy způsoby myšlení, které by racionalista odsoudil jako „iracionální“ – charakterizují lidské myšlení všude a ve všech dobách. Jako by v takových způsobech myšlení byla nějaká adaptační výhoda, která nabízí něco, co racionalita poskytnout nemůže. Jak je to možné? I kdybychom nade vši pochybnost prokázali, že jeden soubor náboženských názorů je správný, dotyčný jev by to nevysvětlovalo, protože náboženská víra lidí se obracela a obrací k bezpočetným božstvům a je doprovázena množstvím různých rituálů a s vírou souvisejících názorů. Existence jednoho pravého náboženství nepomáhá objasnit hojnost ostatních náboženských přesvědčení. Jedním možným vysvětlením je, že racionalita plodí opatrnost; iracionalita, emocionální zaujetí a slepá víra nikoli. Ve světě, kde by nepřátelské střety, jež by byly otázkou života či smrti, byly na denním pořádku, by přílišná racionalita nemusela být zrovna prospěšná. Horlivec, který nezná strach a domnívá se, že je veden nadpřirozenými silami, se jako soupeř jen obtížně přemáhá. Pokud člověk věří, že jeho území je příbytkem bohů, bude je bránit vášnivěji, než když je to pouze jeho domov. Racionalita je bezpochyby výhodná, když má člověk dosti informací, na které ji může aplikovat. Když je ale jeho chápání zlomkovité a vytvoření širokého pohledu na situaci vyžaduje značnou dávku interpolace, nemusí být tak účinná jako odvaha bez zábran. Vydali byste se na objevitelskou plavbu, kdybyste věděli o geografii a povětrnostních podmínkách Atlantského oceánu to, co víme dnes? Zvídavý duch mořeplavce a sebeobětování hrdinného vojáka o povaze této stránky lidské psýchy cosi naznačují. Logicky by
Kronika ohlášené smrti: o smrti a nesmrtelnosti | 75
neměla existovat. Možná jsou ale výhody, které iracionální, spekulativní a náboženské myšlenky nabízejí svou schopností podněcovat nás k činům s pozitivními důsledky, natolik významné, že vysvětlují náš sklon přijímat je. Mimozemští roboti, kteří by byli zcela racionální, by se mohli vyvíjet velice, velice pomalu.