Poprvé vydáno v Německu nakladatelstvím SDuMont Buchverlag, Kolín nad Rýnem, pod názvem Feuchtgebiete v roce 2008. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována, uchovávána v rešeršních systémech nebo jakkoliv elektronicky, fotograficky či jinak přenášena bez předchozího písemného souhlasu majitele práv a nakladatele knihy. © Charlotte Rocheová, 2008 Translation © Jiří Strážnický, 2008 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2008 ISBN 978–80–7217–603–8
Myslím na Robina. Svlíkám ho. Pokládám ho úplně nahýho na svý nemocniční lůžko a lížu ho od kostrče pomalu přes každej hrbolek obratle až k zátylku. Má spoustu tmavých mateřských znamínek. Možná by měl jít ke kožnímu lékaři. Byla by škoda, kdyby musel umřít na rakovinu kůže. Je přece ošetřovatel. To člověk nemůže umřít na něco neznámýho. Raději by ho mělo přejet auto nebo by měl spáchat sebevraždu z nešťastný lásky. Například kvůli mně. Lížu mu všechny hrbolky po jednom zase dolů. Až k rozsedlině zadku. Pak mu roztahuju obě půlky a lížu jeho anál. Napřed jen pořád v kruhu kolem dokola. Umím zatnout jazyk, až je špičatej a tvrdej, a ten mu zavrtám do jeho úzkýho sevřenýho svěrače. Moje levá ruka putuje pod zadkem k jeho ocasu. Je tvrdej jako podlouhlej kámen potaženej teplou kůží. Zastrčím svůj jazyk silněji do jeho prdele a rukou pevně sevřu jeho žalud. Chci, aby mi vší silou vystříkl do stisknutých prstů, aby semeno mezi nima na druhý straně zase vyteklo. Přesně tak to taky udělá. Nemůže jinak, žalud mu nepustím. Držím ho pevně sevřenej. Otvírám oči. Ten Robin je ale pěkný prase. Musím se smát. Jsem ráda, že mám tak dobrou vlastní nadrženou fantazii. Nepotřebuju žádnou televizi, abych se pobavila. Někdo klepe. Při mým štěstí to bude Robin, kterej okamžitě pozná, co jsem si právě v duchu malovala. Ne. Nějaká sestra. Ptá se, jestli jsem měla stolici. 129
„Ne, a vy?“ Utrápeně se usměje a jde pryč. Helenko, chtěla jsi přece být dobrou pacientkou. Jo, ale tohle neustálý vyptávání a slovo stolice už nemůžu dlouho vydržet a být přitom milá. Teď ale udělám dvě věci naráz. Půjdu se vyčurat a přinesu současně z chodby minerálku pro svoje ukrytý jadýrka. Jako vždycky kloužu pozpátku z hrbu mý postele. Až ucítím pevnou půdu pod oběma nohama. Pomalu to zase začíná štípat. Uspávač mě přece předtím varoval. Takže už to přichází. Jdu pomalu husím krokem do koupelny, zvedám si košili a čurám ve stoje, jak se na správnou anální pacientku sluší a patří. Splachovat nemusím. Vždyť sem nechodí nikdo jinej než já. Takhle se dají hygienici taky vytočit. Z umyvadla beru sklenici na vyplachování pusy po čištění zubů a plním ji vodou, až přetýká. Táta mi jednou vysvětlil, že voda může stát ve sklínce až přes okraj, kvůli povrchovýmu napětí nebo tak. Nikdy to nedokážu. Ještě se ho zeptám, až přijde. Aspoň mám připravený dobrý téma k rozhovoru. S ním se to musí. O takových věcech se baví rád a dlouho. To pak nejsou žádný trapný pauzy. Sklenici vody vypiju na ex. Taky jednou dobrý. Normální voda, ne furt bublinky. Košili si nechávám vyhrnutou a svázanou. Kvůli studu nechci, aby mě přišly navštívit mý kamarádky ze školy, ale tady mě všichni smí celej den klidně vidět odhalenou. Ach, ti už tady určitě viděli jiný věci! Z koupelny nejdu zpátky k posteli, ale na chodbu. Tam zůstanu stát a trochu se rozhlížím. Na cestě do bufetu jsem viděla, že je na chodbě zařízenej malej koutek se sezením pro návštěvy. Dá se tam i uvařit čaj nebo z velký konve natočit kafe. Stály tam na130
skládaný přepravky s minerálkou. Určitě jako samoobsluha, doufejme. Zkusím to. Pro svý sklenice s jádrama totiž potřebuju víc než jednu láhev. A sestry mi přinesou vždycky jen jednu novou, když starou vypiju. Připadá mi zbytečný nechat běhat setřičky sem a tam pro vodu. Jdu do toho návštěvního koutku. Sedí tam nějaká rodinka a potichu se baví. Z nich by si setřičky měly vzít příklad. Jeden z mužů ve skupině má pyžamo a koupací plášť. To ho v mých očích povyšuje na análního pacienta jejich kulatýho stolu. Nemám chuť nikoho zdravit. Z horní bedny si beru tři flašky minerálky a jdu zpátky. Slyším, jak moje zadní vizáž vzbuzuje v tom rodinným kruhu velkej rozruch. Jen se potěšte. Vracím se co nejrychleji zpátky do svý chráněný jeskyně. Protlačím se mezi parapetem a postelí do kouta, aniž by se mýho zadku něco dotklo. Tam kde jsem pomocí bible vybudovala svůj skleník pro avokádový jádra, zakrytej před pohledem doktorů a sester i Robina. Ačkoliv Robin je vidět může. Jemu je jednou ukážu. Viděl toho už dost. Napadá mě, že by mohl zase udělat fotky aktuálního stavu mý prdele. Opatrně zvedám bibli a doplňuju sklenice. Na parapetu ve slunci se voda vypařuje poměrně rychle. Nemusíš se bát, že bys tady neměla co dělat, Helenko. Jsou tu živý bytosti, který jsou na tebe odkázaný. A klidně trochu kopni do vrtule s tím zalíváním. Některý jádra jsou už na suchu a ty se tady nudíš. Ale zatím vypadají všechny dobře. Někdy začne jedno nebo druhý plesnivět a já se s ním musím rozloučit, ačkoliv mě stálo tolik námahy. Většina z nich ještě kořínky nevyrazila, ale jedno už samo puklo a u druhýho kořínek roste dole. Mým jadýrkům se daří dobře. Všechny zdravý. Otevírám znovu bibli a jádra jí zakrývám. 131
Ještě tady chvíli postojím. Odsud vypadá pokoj úplně jinak. Doposud jsem měla většinou jen výhled ze svý postele. Odsud působí pokoj daleko větší. Taky stojím úplně v nejzazším koutku. Vší silou posunuju postel pár centimetrů do místnosti a pomalu si sedám podél zdi až na zem, až se můj zadek dotýká podlahy a ohnutý kolena mám skrčený na hrudi. Na svý buchtičce a půlkách cítím chladivý linoleum. Nevím přesně, jestli je to linoleum, ale přece se říká, že v nemocnici je podlaha z linolea. Tahle pozice mi příliš napíná prdel. Musím si trochu narovnat nohy, tak je natahuju až pod postel. Tady se můžu schovávat. Když nevidím dveře já, nemůže taky nikdo, kdo vejde, zahlídnout můj obličej. Nohy určitě ne. To by musel něco hledat a podívat se pod postel. Ale to nikdo neudělá. Každej, kdo přijde, se podívá na postel, a když je prázdná, bude asi předpokládat, že jsem někam šla, třeba na záchod. Rukou si sahám mezi nohy. Dvěma prsty jako pinzetou si vytahuju svůj vlastnoručně vyrobenej tampon. Pokládám ho do výše svých ramen na topení. Trošku nejistě se kymácí, tak ho seshora vmáčknu mezi žebra radiátoru. Aby mi nespadl. Nechci mít žádný podivný krvavý skvrny na zádech nebo tak, který si nikdo neumí vysvětlit a o kterých bych sama nevěděla, protože je nevidím. Jakmile jsem tampon zafixovala — naštěstí sám taky trochu lepí — nahmatávám dlouhým nehtem svýho prostředníku svůj šňupáček. Zatlačím na něj. Až je místo šňupáčku ďolíček. Což ovšem nikdo nevidí. Je to nejrychlejší metoda, jak zvlhnout. Číča začne okamžitě týct mohutnou produkcí šlemu. Jedna ruka je zaměstnaná šňupáčkem — střídavě na něj tlačím a pevně ho mnu mezi prstama — a z druhý ruky teď potřebuju dva prsty, který si do číče 132
zastrčím. Uvnitř je roztáhnu a dělám v sobě točivý pohyby. Normálně si s rostoucím vzrušením přehodím prsty z číči do zadku. To ovšem nyní nejde. Prdel je čerstvě operovaná a ucpaná zátkou. Tu bych ale mohla zkusit nahmatat. Prstama uvnitř číči sahám dozadu. Nahmatávám tenkou přepážku mezi kundičkou a prdelí. Teď tam ten špunt cítím! Ačkoliv jsem v čičině. To už znám. Samozřejmě ne se zátkou. Ale s hovnem. To tam často stojí vychovaně ve frontě, než smí ven. A když si projíždím číču prstama, můžu klobásku přes tu tenkou přepážku nahmatat. Jsem zvědavá, jestli to chlapi někdy při sexu se mnou taky už ucítili? Stejně by to nikdy neřekli. Asi to není zrovna to nejlepší téma těsně předtím, než strčíte do ženy svůj ocas. „Hele, vole, víš, co jsem teďka v tobě nahmatal?“ Velmi nepravděpodobný. Ráda taky skrz číču kontroluju práci svýho svěrače. Pevně ho sevřu, to znamená stáhnu zadek, a pak můžu ten sval zevnitř nahmatat. Na pasece kráva stojí, alelujá, roztahuje prdel svoji, alelujá! Teď mám chuť prohmatat přední stěnu svý čičiny. Zadní stěna už je prozkoumaná dostatečně. Když oba prsty úplně otočím, což je super pocit — mám takový rychlý otáčky dole ráda — dostanu se na přední stěnu číči, přímo za stydkou kost. Tam je číča na omak jak plochá valcha. Ne že by vypadala jak plochý břicha svalnatých chlapů, jak se to říká, ale spíš že je drsná jak malý struhadlo. Struhátko na sýr. To je ono! Struhátko na sýr. Tvrdá pahorkatina, podobně jako tvrdý patro, ale s roztomilejma hrbolkama. Jako u lvů, když zívají a je jim vidět do tlamy na patro, přesně tak je na omak přední stěna číči. Když na 133
ni pořádně zatlačím, mám pocit, že si snad hned počurám ruku, a většinou se okamžitě udělám. Když se takhle udělám, často ze mě vystříkne tekutina, jako sperma. Myslím, že mezi muži a ženami zase tak moc velký rozdíly nejsou. Ale takhle se dneska udělat nechci. Teď se na chvíli přestanu prozkoumávat. Obě ruce potřebuju. Ukazovákem si silně třu hřebínky, už budu, už, ruka mi vyjede nahoru. Chci se chytnout parapetu. Když mám orgazmus, ráda se pevně něčeho chytnu. Orgazmus u mě probíhá dost rychle. Většinou. Najednou jsem úplně mokrá. Je to studený. Polila jsem se. Převrhla jsem jednu sklenku s avokádem a všechna voda se mi vylila na hlavu a prsa. Dívám se na sebe. Moje operační košilka vodou zprůhledněla. Červenohnědý bradavky prosvítají a ztvrdly, protože je jim zima. Jestli dneska v nemocnici pořádají Miss mokrý tričko, tak to vyhraju. Ale napřed budu pokračovat. Znovu pevně stisknu prostředníkem svůj poštěváček a zpracovávám ho malými krouživými pohyby. To mě zase trochu nabudí a taky trošku zespod zahřeje. Ale to vzrušení, který se šířilo pánví, je už chladnou vylitou vodou definitivně pryč. Ani tohle už nefunguje. Už si ani nemůžu ve vlastním pokoji pod postelí v klidu vyhonit číču. Což je normálně moje nejjednodušší cvičení. Je mi líto, Helenko. Právě chci znovu vstát, a jen vytáhnu prdel pár centimetrů z kaluže, někdo zaklepe na dveře. Simultánně se zaklepáním se dveře otevřou. Tady nikdo na „dále“ nečeká. Jsem si jistá, že pravou ruku mají na klice a levou zaklepou. Současně se zaklepáním otevřou dveře. 134
Tak mě vždycky dostanou, zrovna když ležím v posteli s rukou na číči. Naučila jsem se zůstat klidně ležet a ruku tam prostě nechat, což vypadá nenápadněji, než kdybych ji rychle vytáhla. V nemocnici neexistuje žádný tajemství. Všechny svý tajemství jsem vzdala. Jinak bych musela tyhle kazimrdy daleko víc nenávidět. Vidím nohy a kus násady se širokým mopem. Uklízečka.
135