Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována, uchovávána v rešeršních systémech nebo jakkoliv elektronicky, fotograficky či jinak přenášena bez předchozího písemného souhlasu majitele práv a nakladatele knihy. Poprvé vydáno nakladatelstvím Walker Books Limited, Londýn SE11 5HJ, 2011. Copyright © Patrick Ness, 2012 Podle námětu Siobhan Dowdové Illustrations © Jim Kay, 2011 Citace z románu An Experiment in Love od Hilary Mantelové Copyright © 1995 Hilary Mantel Uvedeno s povolením A. M. Heath & Co Ltd. Translation © Anežka Sedláková, 2012 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2012 Z anglického originálu A Monster Calls přeložila Anežka Sedláková Odpovědná redakce Martina Kleinová Sazba dle původního vydání René Senko Technická redakce Petr Kovář Tisk a knihařské zpracování Těšínské papírny, s. r. o., Český Těšín Jako svou 1369. publikaci vydalo Nakladatelství JOTA, s. r. o. Škárova 16, 612 00 Brno tel.: 539 086 580 e-mail: jota@jota.cz www.jota.cz V Brně roku 2012 První vydání Počet stran 216 ISBN 978-80-7462-151-2
Budík na nočním stolku ukazoval pět minut po půlnoci.
Za chvíli se pětka na displeji změnila v šestku. Podíval se k oknu, které předtím pevně zavřel, přestože byla teplá noc. Čas se posunul na sedmou minutu.
Vstal, šel k oknu a vyhlédl ven.
Netvor čekal na zahradě a díval se Conorovi přímo do tváře. Otevři to okno, poručil netvor jasným hlasem, chci si s tebou promluvit.
„Aha, no jasně,“ brblal potichu Conor. „Přesně tohle mají
příšery rády. Jenom si povídat.“
Netvor se na něj usmál, což byl dost děsivý pohled. Jestli se ti
mám vlomit do pokoje, pohrozil Conorovi, tak to samozřejmě rád udělám.
Zvedl pěst z pokrouceného dřeva a napřáhl ji proti zdi Co-
norova pokoje.
„To ne!“ vyjekl Conor. „Vzbudíš mámu.“
Tak pojď za mnou ven, vybídl ho netvor a místností zavanula
vlhká vůně hlíny, dřeva a pryskyřice.
„Co po mně vlastně chceš?“ osopil se Conor na netvora. Prastarý tis se sehnul k oknu.
To nejsem já, kdo tu o něco žádá, Conore O’Malley, upozornil
ho. To ty žadoníš.
„Já? Já se tě přece o nic neprosil a neprosím,“ odporoval mu
zatvrzele Conor.
39
Zatím ještě ne, řekl netvor. Ale jednou budeš, uvidíš. „Je to jen sen,“ přesvědčoval Conor sám sebe, když stál na zahradě a díval se vzhůru na netvora, jehož silueta se zdvihala proti noční obloze zalité měsíční září. Pevně zkřížil ruce na prsou, i když mu
nebyla zima. Pořád nemohl pochopit, proč vlastně šel potichu po schodech, odemkl zadní dveře a vyšel na zahradu.
Připadá mu divné, že ho neopouští bohorovný klid. Tahle
noční můra — jedině noční můra, co jiného by to asi bylo — se od jiných Conorových zlých snů zásadně liší.
Nebojí se, nepanikaří, neobstupuje ho temnota.
Ale jedna věc tu přece jen nehraje. Netvor na pozadí jasné
noci. Tyčí se do výšky deseti až patnácti metrů a pomalu nabírá do plic noční vzduch.
„Pouhý sen,“ přesvědčoval se znovu Conor.
Ale co je jenom sen, Conore O’Malley? otázal se netvor
a sklonil se níž, až se díval Conorovi přímo do očí. Kdo vůbec může rozhodnout, co je sen a co je skutečnost?
S každým netvorovým pohybem slyšel Conor skřípat dřevo,
které sténalo a kroutilo se na obrovitém těle. Silné paže upletené z velkých sukovitých větví se neustále stáčely a společně se
pohybovaly jako jednotné stromové svalstvo upínající se na stat-
nou hruď tvořenou kmenem. Netvorovu tělu vévodila hlava
s hrůzu nahánějícími zuby, co by rozmáčkly třináctiletého kluka jako malinu.
40
„Co ty jsi vlastně zač?“ zajímalo
Conora.
Já nejsem žádné „co“, zamračil se ne-
tvor. Já jsem „kdo“.
„Tak kdo teda jsi?“ zeptal se Conor.
Netvor na něj vykulil oči. Kdo jsem?
zaburácel. Ty se ptáš, kdo já jsem?
Netvor před Conorem rostl do výšky
a roztahoval se do šířky. Rázem se vzed-
mul vítr, v jehož poryvech netvor rozpa-
žil. Náruč měl tak širokou, až se zdálo, že se dotkne obou konců dalekého obzoru. Jako by mohl obejmout celý svět.
Dali mi tolik jmen, kolik jen uběhlo na zemi
let! zaduněl netvor. Jsem divoký lovec Herne! Bůh lesů Cernunnos! Věčný Zelený muž!
Máchnul mohutnou paží, popadl Co-
nora a zvedl ho do výšky. Vzduch zavířil a netvorova srst utkaná z jehličí se prudce zavlnila.
Kdo ještě jsem? hromoval netvor
a zamyslel se. Jsem páteří, po níž běží hřebeny hor! Jsem slzami, co řeky roní do svých koryt! Jsem plícemi, v nichž se honí vítr s vichřicí!
Jsem vlkem dávícím jelena, jes-
třábem rdousícím myš a pavou-
kem vysávajícím mouchu! Jsem
i tím jelenem, myší a mouchou, co se
stali potravou! Jsem hadem, co požírá
svůj vlastní ocas! Jsem nezkrocený
a nezkrotný! Přenesl si Conora blíž,
aby na něj lépe viděl. Jsem tahle divoká
země a přišel jsem kvůli tobě, Conore O’Malley.
„Vždyť
vypadáš
jenom
strom,“ namítl Conor.
jako
Netvor ho zmáčkl v prstech, až
vykřikl.
Já se taky moc často nepro-
bouzím, chlapče, poznamenal vý-
hružně. Rozhoupu se k chůzi jenom
ve chvíli, jedná-li se o otázku života
a smrti. Čekám proto, že mým slovům
budeš pozorně naslouchat.
Netvor uvolnil sevření a Conor se
mohl konečně pořádně nadechnout. „Tak co mi teda chceš?“ zeptal se.
Netvor se zašklebil. Vítr
rázem ustal a rozhostilo se podivné ticho. No, konečně, řekl. Právě o tom chci s tebou mluvit. Vždyť to je důvod, kvůli kterému jsem za tebou přišel.
Conor ztuhl a najednou dostal strach, co teď asi nastane.
Stane se to, Conore O’Malley, že se za tebou budu v příštích no-
cích pravidelně vracet, pokračoval netvor.
Conorovi se samou úzkostí sevřel žaludek, jako kdyby dostal
ránu.
Budu ti vyprávět tři příběhy. Historky, z jejichž světů jsem sem
za tebou přišel.
Conor zmateně zamrkal. Potom ještě jednou. „Ty mi chceš povídat nějaké příběhy?“
Ano, samozřejmě, řekl netvor.
„Aha,“ Conor se nevěřícně rozhlédl kolem sebe. „A to má
být jako noční můra?“
Příběhy jsou nejdivočejší ze všech šelem, zaburácel netvor. Pří-
běhy vyslídí svou kořist, doženou ji a nakonec zadáví.
„To vždycky říkají učitelky,“ namítl Conor. „Ale těm taky
nikdo nevěří.“
Až ti dovyprávím třetí příběh, pokračoval netvor bez ohledu na Conorovy výhrady, povíš mi za to čtvrtý.
Conor se v netvorově sevření začal svíjet. „Já neu-
mím vyprávět.“
43
Povíš mi čtvrtý, opakoval netvor. Povíš mi pravdu. „Jakou pravdu?“
Žádnou jen tak ledajakou. Budu chtít slyšet pravdu ukrytou
ve tvém nitru.
„No, dobrá,“ povzdechl si Conor, „ale minule jsi mi vyhrožo-
val, že se z toho zblázním strachy, ale tohle moc strašidelně nevypadá.“
Pozor, nic si nenalhávej, varoval Conora netvor. Sám dobře víš,
že pravda, kterou skrýváš, Conore O’Malley, je přesně to tajemství, jehož se bojíš ze všeho nejvíc.
Conor se přestal kroutit. To znamená, že…
To přece nemůže nic znamenat…
Jak by se netvor mohl něco dozvědět?
Ne, to nemohl. Určitě ne. Conor by cokoli z toho, co prožívá
ve své opravdické noční můře, nikdy nikomu neprozradil. Neudělal by to ani za milion let.
Však ty mi ji povíš, řekl netvor. Proto jsi mě přece přivolal. Conor nechápal. „Já že tě volal? Já nikoho nevolal.“
Až mi budeš vyprávět čtvrtý příběh, tak mi tu pravdu řekneš. „A co když ne?“ řekl Conor.
Netvor se zatvářil zlostně. Pak tě sežeru zaživa.
Otevřel doširoka hubu, jako by chtěl zhltnout celý svět
a s ním i Conora.
44