The Night Always Comes
Copyright © Willy Vlautin, 2021
Translation © Petra Andělová, 2022
© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2022
ISBN 978-80-7689-003-9
Kennyho ruce jí svíraly kotník a začaly ji tahat z postele. Jediné světlo v místnosti vydávala malá lampička na prádelníku a on se nad ní tyčil v tričku se Supermanem a pyžamových kalhotách. Byla zima a přenosný radiátor uprostřed pokoje topil jen trochu. Dech mu vycházel z úst v malých a rychle mizejících obláčcích.
Lynette byla okamžitě vzhůru a pohledem sklouzla k budíku na nočním stolku: tři hodiny ráno. „Spím ještě čtvrt hodiny. Takže prosím, do tý doby na mě nesahej a nemluv na mě.“ Bylo jí třicet a vylezla z postele v deset let starých teplácích a vlněných ponožkách, zhasla lampičku na prádelníku a zalezla si zpátky.
Ve tmě zněl jeho dech hlasitěji.
„Běž zpátky nahoru,“ zakřičela.
Začal natahovat.
„Prosím,“ škemrala, ale nepřestal. Bylo to jen horší, a tak rozsvítila lampičku vedle budíku a podívala se na něj. „Ježíši, jen nezačni bulet. Je moc brzo, jsem utahaná a ty dobře víš, co to znamená, když jsem utahaná. I přes to sem každý ráno chodíš, i když víš, že bys neměl. Každý ráno to samý.“
Obličej měl celý rudý a z očí se mu kutálely slzy.
„No tak, nech toho. Na tvoje bulení jsem moc utahaná. Musíš mě nechat vyspat.“ Přetáhla si deky (dvě) a peřinu přes hlavu. Zpod přikrývek prohlásila: „Pravidla znáš. Musíš počkat, dokud nezazvoní budík. To je pravidlo. Až přestane zvonit, můžeš jít dolů. Dřív ne. Už jsem ti to říkala milionkrát. Prostě počkej nad schodama. Čekej, dokud neuslyšíš budík. Bavíme se o tom pořád dokola. To si to nepamatuješ?“
Její bratr zavrtěl hlavou.
„Ale pamatuješ. Poznám to podle toho, jak dejcháš.“
Kenny znovu zavrtěl hlavou, ale začal se usmívat. Nahmatal přes přikrývky její nohu.
Odhodila deky. „Ježíši, tak fajn, vyhráls. Ale vstanu, jen když si vyčistíš zuby.“
Zavrtěl hlavou.
„Tvůj dech by mohl někoho zabít. Dokonce i v týhle zimě to cejtím. Obleč si čistý tepláky, co jsem ti připravila, vyčisti si zuby a nech mě, abych se nachystala do práce. Domluveno?“
Zavrtěl hlavou.
„Za pět vteřin se začnu zlobit.“ Ukázala na schody a její bratr se k nim konečně vydal. Zůstala v posteli a sledovala ho pohledem. Bylo mu dvaatřicet a každý rok přibýval na váze. Postavou připomínal hrušku. Měřil sto sedmdesát pět centimetrů a při chůzi se kolébal. Hnědé vlasy mu prořídly a lysé kolečko na temeni se zvětšovalo. Každý měsíc dostával záchvaty a nedokázal mluvit, jenom vydával zvuky, které slova připomínaly. Podle doktorů byl mentálně na úrovni tříletého děcka. Někdy se to zdálo příliš málo a jindy příliš moc.
Vlekl se vzhůru po schodech a ona vstala.
Základy domu vylili betonem v roce 1922 a ošidili je. Při zimních plískanicích dovnitř zatékalo na půl tuctu míst. V průběhu let malé kousky betonové zdi čím dál víc měkly a začaly se drolit. První majitel najal firmu, aby základy opravila, ale zemřel a dům zdědil jeho syn, který žil na pobřeží poblíž Astorie. Za posledních jedenáct let nezvedl nájem a tichá dohoda zněla, že po něm nebudou chtít žádné opravy. A tak je nechtěli a do sklepa dál teklo.
Naproti Lynettině posteli stála pračka se sušičkou, kotel na olej z 60. let, betonová výlevka a police zaplněné krabicemi. Na střední škole vymalovala svou část na modro, podlahu tmavou a stěny světlou barvou. Po zdech rozvěsila plakáty. Barevná podlaha zůstala, ale plakáty zmizely a zdi zůstaly bílé a holé. Spala v matčině dvacet let staré široké posteli, používala prádelník, jehož dvě nohy nahradily cihly, stejně starý jako dům. Další vybavení představovala dlouhá dřevěná tyč přibitá ke stropu, na kterou věšela svoje oblečení na ramínkách.
Nasoukala se do pracovních kalhot a námořnicky modrého trika se žlutým nápisem 9TH STREET BAKERY. Do batohu naskládala věci na převlečení a učení, a potom se vydala nahoru, kde našla matku spát v obýváku na gauči u hrající televize. Lynette ji vypnula a šla do koupelny. Záchod zůstal nespláchnutý a použitý toaletní papír se válel na podlaze. Hodila ho do mísy a spláchla. Očistila sedátko, použila toaletu, potom si umyla obličej, vyčistila zuby a učesala se.
Její bratr seděl na své posteli oblečený v červené teplákové soupravě s logem portlandských Trail Blazers. Stěny
„Boty,“ nařídila Lynette.
Kenny se usmál a zavrtěl hlavou.
„Přestaň blbnout. Nebo přijdeme pozdě.“ Zvedla z podlahy dvoje tepláky, přičichla k nim, složila je a položila je na jeho prádelník. Našla jeho červeno-černou pletenou čepici Trail Blazers a nasadila mu ji na hlavu. „Nesundávej si ji. To je rozkaz. Nesmíme pořád ztrácet čepice.“
Pohledem pátrala na podlaze po ponožkách, objevila dvě stejné, přičichla k nim a natáhla mu je na nohy. „Zítra ti ostříháme nehty.“
Zavrtěl hlavou.
„Začínají bejt přerostlý. Podívám se, co sis dal do batohu, ano?“
Objal ho oběma rukama.
„No tak, Kenny.“
Zavrtěl hlavou.
„Dobrá, jak je libo. Obuj si boty a jdeme.“
Vzala ho za ruku, vešli do obývacího pokoje a televize už opět hrála.
„Nemůžeš spát?“ zeptala se Lynette.
Jejich matka se na ně dívala z gauče. Byla přikrytá elektrickou dekou se vzorem leopardí kůže. „Pořád zapomínám, jak brzy vstáváš.“ Zašátrala rukou na konferenčním stolku,
nahmatala cigarety a zapalovač a vleže na zádech si jednu zapálila. „Kdy ho přivedeš domů?“
„Škola mi končí ve dvě. Vrátím se do čtvrt na tři a v půl čtvrtý mi začíná směna. Volala jsem Sally, ale nemůže ho hlídat. Nejspíš ho zamknu u něj v pokoji a pustím mu film. Bude tu sám něco málo přes dvě hodiny, když přijdeš hned, jak skončíš v práci.“
Jejich matka se rozkašlala. „Dneska asi do práce nepůjdu.“
„Jsi nemocná?“
Přikývla a z úst se jí vyvalil pramínek kouře.
„Tak to se o něj postaráš.“
Jejich matka pomalu zavrtěla hlavou. „Nee… To bylo jen zbožný přání. Musím tam jít.“ Odložila cigaretu do popelníku, posadila se a řekla: „Pojď sem, Supermane.“ Poplácala dlaní gauč a Kenny šel k ní. „Dneska buď hodnej kluk. Dělej, co ti sestra řekne.“ Políbila syna na čelo a znovu se svalila na záda.
* * *
Lynette zamkla vstupní dveře a na verandě zapnula sobě a Kennymu bundu. Starý dům za nimi měl střechu z šedého azbestu a bíle natřená původní jednoduchá okna, obytnou plochu 93 metrů čtverečních, výhled přes ulici na betonovou stěnu a doléhal tam hluk z dálnice č. 5.
Byl leden a sedm nad nulou, navíc pršelo, když Lynette s bratrem šla přes trávník ke svému červenému Nissanu Sentra z roku 1992. Zapnula mu pás a obešla auto na stranu
řidiče. Auto nastartovalo na druhý pokus. Topení už víc než rok nefungovalo a jejich dech se srážel zevnitř na sklech. V jedné ruce držela volant a v druhé hadr, kterým utírala vysráženou páru z čelního skla.
„Předjíždí nás červený auto,“ řekla nuceně vesele bratrovi. „Vidíš ho?“
Kenny se usmál a ukázal na ně.
Položila mu ruku na paži a stiskla ji. „Možná to znamená, že před sebou máme hezkej den, když jsme tak brzy viděli auto v tvý oblíbený barvě.“
Ještě ve tmě noci přejeli Fremont Bridge, rádio hrálo a z nebe pršelo. Kenny se díval na rozmazaná světla Portlandu za okénkem a Lynette opřená o dvířka si povzdechla.
Pekařství na Deváté ulici před dvěma lety prodalo parkovací místa pro zaměstnance. Na jejich místě vyrostl desetipodlažní bytový komplex. Lynette tak musela parkovat na ulici. Do osmi hodin to bylo zadarmo, a potom musela platit za každou hodinu, než v poledne odjela. To ráno našla volné místo přímo naproti pekárně. Ona a Kenny vystoupili z auta, vedla ho za ruku a nesla mu batoh, když přecházeli na chodník. Pekárna měla zavřeno, ale postranní vchod byl odemčený. Prošli přes sklad do kuchyňky, kde posadila bratra ke stolu se svým mobilem, kusem balicího papíru a krabičkou voskovek.
„Nikam nechoď, když nebudeš muset na záchod,“ nakázala mu, „ale to přijď nejdřív za mnou. A ne, abys s tím čekal moc dlouho jako včera, protože jsem ti zapomněla vzít věci na převlečení. Takže to drž a přijď za mnou, ano? Držet a najít mě. Víš, kde budu. Nebudu se zlobit. Vážně ne. Budu moc ráda, když mi to řekneš. Chápeš?“
Přikývl. Pustila mu na mobilu Příběh hraček a odešla. Píchla si ve čtyři a dala se do práce vedoucí pečiva, vyndávala tácy s croissanty a listovými koláčky z kynárny a nandávala je do trouby. Každou hodinu zajde do kuchyňky zkontrolovat bratra. Odvede bratra na záchod, pokusí se ho přesvědčit,
Kenny ukázal na okno do ulice.
„Dneska nemám čas, ale můžeš obejít blok. Ale když půjdeš ven, musím si vzít zpátky mobil.“
Kenny zavrtěl hlavou.
„Nemůžeš mít oboje, to víš. Vyber si.“
„Nezastavuj se, dokud neuvidíš Karen čekat před Fullerem, jasné? Když ji uvidíš, vezme tě dovnitř a půjdete tam. Když tam nebude, tak se z nikým nebav, zvlášť ne s pobudama. A kdyby měli psy, no, tak uděláš čelem vzad a vrátíš se sem. Tihle psi nechtějí, aby je někdo mazlil. Pamatuješ, co se stalo posledně? Ten kousanec pořádně bolel a ty ses moc bál. Takže žádný drbání psů. A toulavý už vůbec nehlaď.“ Oblékla mu bundu, nasadila čepici a dala mu pusu. Odemkla vedlejší vchod a dívala se, jak po chodníku odchází. Udělala si hrnek kávy, sedla si ke stolku a zavolala do Fullerovy kavárny.
„Tady Lynette. Kenny jde k vám. Můžeš mu dát jednu palačinku a dvě míchaný vajíčka? Ty vajíčka musíš dát na palačinku, protože jinak by je nesnědl. A mohla bys mu na ně jako vždycky nalít sirup? Když mu dáš celou pikslu, tak ti ji celou vyplácá. Kdyby ho to naštvalo, tak mu prostě řekni, že všechno vidím. Že od sebe vidím, že… pořád totéž a dokola… A nenechávej sirup nikde poblíž. Už jsem zažila, že vypil celou láhev… Jasně, je to hnusný… Ještě jednou díky. Přinesu ti pár kousků, až skončím. A zaplatím za tenhle týden… Dej vědět, až odejde, jo?“
Zavěsila, napila se kávy, opřela se čelem o stůl a zavřela oči. Přestávka skončila a Lynette se vrátila zpátky k práci. Přišli další zaměstnanci, a to včetně majitele, a pekárna otevřela. Pracovala dalších pětačtyřicet minut, potom jí přišla textovka, vyšla ven a setkala se na chodníku s bratrem.
„Připravenej na chrupku?“
Kenny přikývl.
Došli spolu k jejímu autu, otevřela dvířka na straně spolujezdce a Kenny nasedl. Vzala spacák ze zadního sedadla a přikryla ho s ním. „Přišel majitel, takže tě nemůžu vzít dovnitř. Schrupneš si, jo? Přijdu, až budu mít poslední přestávku, a potom zajdeme k Fullerovi a tam si dojdeš na záchod. Už nám zbývají jen poslední čtyři hodiny. Už je skoro konec. Přijdu za tebou, kdykoli to půjde. Kdyby to nešlo vydržet a musels, tak vystup a jdi za mnou. Ale jen když to bude fakt nutný. A nezapomeň, že nesmíš nikomu otevřít. Vůbec nikomu, jasný? I kdyby vypadal přátelsky nebo měl na hlavě klobouk. Ani kdyby vypadal jako policajt, klepal na dveře a usmíval se. Jasný? A když jsem šla k Fullerovi, viděla jsem červený auto. Takže dneska už druhý. Paráda, ne? Kdybys viděl nějaký další, tak mi to povíš.“ Rozpřáhl náruč, objal ji a nechtěl ji nechat odejít. „No tak, dost lumpáren. Musím makat.“ Pustil ji a ona řekla: „Fajn, Supermane, je čas si zdřímnout. To je rozkaz.“ Dala mu pusu a zamkla auto. Byla ho zkontrolovat celkem třikrát a vždycky spal. V poledne si odpíchla, převlékla se na dámské toaletě a odešla se dvěma sendviči se šunkou a sýrem, kávou, oranžádou a dvěma rozinkovými šneky.
Bylo pošmourno a pořád ještě pršelo, když projížděla Pearl Distriktem směrem k výpadovce. Před dvaceti lety tam stály většinou jen opuštěné sklady; teď míjela nóbl lofty, obchody, restaurace a apartmánové domy, které vyrostly na jejich místě. Pravou rukou otírala hadrem čelní sklo, přejeli přes Broadway Bridge na východní břeh a zamířili na sever po Williamsově. Další nové apartmánové bytovky, restaurace a bary. Vlastně už si nedokázala vzpomenout, jak Williamsova nebo Mississippská vypadaly před pěti lety. Před dvaceti lety by její matka na Mississippskou nevkročila ani za nic a teď se tam o víkendech chodily projít. Nakukovaly do výkladních skříní, prohlížely si oblečení a boty, které by si nikdy nemohly dovolit, pročítaly jídelní lístky restaurací, do nichž nikdy na jídlo nepůjdou. Jejich rodinná restaurace Vyhlídka, řecká jídelna na North Skidmore, nedávno zavřela. Chodily tam na večeři dvakrát měsíčně po pětadvacet let. Majitelům nabízeli za pozemek pořád víc a víc, až je částka nakonec přesvědčila, aby prodali. Noví vlastníci restauraci nechali strhnout a výstavba apartmánového domu už začala.
U portlandské Community College Lynette zaparkovala a oba vystoupili. Cestou přes kampus snědla svůj sendvič. V posluchárně v Cascade Hall se posadili až vzadu na konci dlouhého stolu. Rozbalila Kennymu sendvič, otevřela mu limonádu a na Úvod do účetnictví mezitím dorazilo pětasedmdesát posluchačů.
Naklonila se a zašeptala mu do ucha: „Nezapomeň, že musíme bejt zticha, jasný? To znamená ani muk. A taky žádný pšoukání.“ Jenomže po dvaceti minutách přednášky začal Kenny prdět. Posluchači kolem nich na ně vrhali zlé pohledy a Kenny zatahal Lynette za košili.
„Je to nutný, nebo to může počkat?“ zeptala se.
Kenny se tvářil nešťastně. Znovu ji zatahal za košili, a tak se zvedla, odešla s ním z posluchárny na pánské toalety. Odvedla ho do kabinky, zavřela dveře, opřela se o umyvadlo a čekala. „Nezapomeň si stáhnout kalhoty a trenky. Nezapomeň si sednout, než to pustíš. Kalhoty, trenky, sednout a už.“
Nějaký student použil pisoár a odešel. Uběhlo pět minut.
„Dělej, musím stihnout aspoň kousek z tý přednášky. Už seš hotovej?“ Otevřela dveře a uviděla ho sedět na míse a usmívat se.
„Hele, žádný blbiny. Vstaň a utři se.“ Zavřela, čekala další dvě minuty a znovu nakoukla dovnitř. „Hotovo?“
Kenny zavrtěl hlavou a usmál se.
„Fajn, tak se utři ještě jednou za mě.“
Kenny utrhl pořádný kus toaletního papíru a utřel se.
„Fajn, trenky a pak kalhoty.“
Kenny si natáhl trenky, potom tepláky a vyšel z kabinky. Zkontrolovala mísu, spláchla, pomohla mu umýt si ruce a vrátili se do posluchárny.
Učitel, Ind středního věku, měl velice silný přízvuk a slabý hlas, který vzadu v posluchárně, kde seděla, skoro nebylo slyšet. V učebně bylo teplo a na ni padla únava. Její bratr si hrál s jejím mobilem, začala usínat a přednáška skončila.
Willy Vlautin navázal na Raymonda Carvera, Johna Steinbecka a Denise Johnsona a stvořil příběh o lidech, kteří se pokoušejí vyškrábat ze zaprášených a zdevastovaných koutů současné Ameriky.
„Nedokážu si vzpomenout, kdy naposledy jsem se tak bytostně bál o fiktivního hrdinu jako o Lynette v hrozivém a procítěném novém románu Willyho Vlautina Vždycky přijde noc. Na Lynette ani na její odvážné zápolení s drsným světem tak rychle nezapomenete.“
Richard Russo, jeden z nejčtenějších autorů The New York Times „Román Vždycky přijde noc je jako moderní noir pojetí hry Tennessee Williamse, jeho zoufalé postavy si v sobě nesou staré zášti, jeho nešťastná hrdinka si vyřizuje účty během dlouhé, krvavé noci… Vlautinovy vedlejší postavy – feťáci a pasáci, servírky a mechanici – zaujímají ve společnosti takové postavení, že jejich příběh je málokdy vyprávěn tak přesvědčivě… Vlautin napsal oduševnělý thriller pro věk bezduché gentrifikace.“ Kirkus
„Emocionálně sužující… ,Nikdy ses nevzdala a máš dobrý srdce, popukaný, ale dobrý.‘ Ženeme se až na konec příběhu, abychom zjistili, jestli to dobré srdce může aspoň jedinkrát něco změnit. U Vlautina to nikdy nevíte jistě.“ Booklist
„Drsný a brilantně napsaný příběh, který vás nutí číst dál a dál – nepřestanete obracet stránky!“
Publishers Weekly
B E L E T R I E