Zima přichází by Nakladatelství JOTA

J O TA

GARRY KASPAROV PROČ JE NUTNÉ ZASTAVIT VLADIMIRA PUTINA

ZIMA PŘICHÁZÍ

Winter Is Coming: Why Vladimir Putin and the Enemies of the Free World Must Be Stopped.

Věnování

Památce Borise Němcova a všech, kdo na světě denně bojují za svobodu a demokracii, jak to dělal on. – Garry Kasparov Zoë, které vděčím za všechno, a Cleovi a Rafovi, díky kterým to má smysl. – Mig Greengard

Obsah Předmluva

Zlo má dnes hlavně ruskou tvář…

Úvod

Prolog

Kapitola 1

Konec studené války a pád SSSR

Kapitola 2

Ztracená dekáda

Kapitola 3

Neviditelné války

Kapitola 4

Zrozen v krvi

Kapitola 5

Doživotní prezident

110

Kapitola 6

Hledání Putinovy duše

128

Kapitola 7

Z šachových sálů do bitevní vřavy

158

Kapitola 8

Operace Medveděv

189

Kapitola 9

Odvaha falešné naděje

210

Kapitola 10 Válka a politika ústupků Závěr

Nadčasové hodnoty v měnícím se světě

239 267

Poděkování

285

Poznámky

286

Rejstřík

294

Úvod 19. srpna 1991 vysílala televizní stanice CNN nonstop přímý přenos pokusu o svržení sovětského prezidenta Michaila Gorbačova. Zastánci tvrdé linie v mocenském jádru rozpadajícího se komunistického režimu izolovali ve spolupráci s KGB Gorbačova na dače na Krymu a vyhlásili výjimečný stav. Zatímco se do centra Moskvy valily tanky, světový tisk byl zahlcen analýzami odborníků a politiků obávajících se, že převrat bude znamenat náhlý konec perestrojky, nebo dokonce začátek občanské války. Toho večera jsem vystoupil jako host v pořadu Larryho Kinga spolu s bývalou americkou velvyslankyní při OSN Jeane Kirkpatrickovou, jedním profesorem z Kalifornie a jedním bývalým agentem KGB. Jako jediný jsem tvrdil, že puč nemá šanci na úspěch a že skončí do 48 hodin, nikoli za několik měsíců, jak předpovídala Kirkpatricková a řada jiných. Trval jsem na tom, že vůdci převratu nemají podporu veřejnosti a že jejich pokus zastavit reformy, o nichž se obávali, že by mohly vést k rozpadu SSSR, je odsouzen k zániku. Vládnoucí byrokracie byla rovněž rozdělena a mnozí měli pocit, že se jim po rozpadu Sovětského svazu dostane lepších kariérních příležitostí. Došlo na má slova a ruský prezident Boris Jelcin slavně vylezl na tank, Moskvané se sjednotili za svobodu a demokracii a klika pučistů si uvědomila, že stojí proti všem. O dva dny později se vzdali. Pokus o převrat nejenže selhal, ale navíc urychlil zánik SSSR tím, že postavil jeho občany před jasnou volbu. Rozpuštění svazu a nezávislá budoucnost zemí sice znamenaly poněkud alarmující výběr, to ano, ale situace nemohla být horší než v době totality. V následujících měsících začala jedna sovětská republika za druhou jako při dominovém efektu vyhlašovat

ZIMA PŘICHÁZÍ

nezávislost. Dva dny po neúspěchu převratu zničil jásající dav před ústředím KGB v Moskvě sochu „železného“ Felixe Dzeržinského, hrůzu nahánějícího zakladatele sovětské tajné policie. Dnes je pro mě obtížné číst slova demonstrantů k tisku a přitom se nedojmout. „Tímto začíná náš očistný proces,“ prohlásil odborový předák horníků. Jeden pravoslavný kněz řekl: „Zničíme tu obrovskou, nebezpečnou, totalitní mašinerii KGB.“ Dav skandoval: „Pryč s KGB!“ a „Svo-bo-da!“ Policisté si sundali barety a přidali se k pochodu. Na piedestalu nenáviděné sochy se objevily nápisy jako „Řezníci z KGB před soud!“. Jeden lékař prohlásil, že tato demonstrace se lišila od akcí z předešlých měsíců: „Máme pocit, jako bychom se znovu narodili.“ A proto je tak šokující, že se o osm let později, 31. prosince 1999, stal prezidentem Ruska bývalý podplukovník KGB. Rodící se demokratické reformy v zemi byly zastaveny a natrvalo vráceny zpět. Vláda zahájila sérii zákroků proti médiím a občanské společnosti. Ruská zahraniční politika začala být výhrůžná a agresivní. Očistný proces neproběhl, řezníci nebyli postaveni před soud a mašinerie KGB nebyla zničena. Socha Dzeržinského byla stržena, ale totalitní represe, které představoval, nikoliv. Zrodily se znovu – v osobě Vladimira Putina. Přesuňme se na začátek roku 2015. Putin je stále v Kremlu. Šest let po invazi do sousedního státu, Gruzie, napadly ruské síly Ukrajinu a anektovaly Krym. Jen několik dní poté, co se stal v únoru 2014 hostitelem zimních olympijských her v Soči, podnítil Putin válku na východní Ukrajině a od dob Saddáma Husajna v Kuvajtu se stal prvním člověkem, který anektoval svrchované cizí území silou. Ti samí světoví lídři, kteří se před rokem s usmívajícím se Putinem fotografovali, nyní vyhlašují vůči Rusku a příslušníkům jeho vládnoucí elity sankce. Rusko hrozí odpojit potrubí, kterým Evropa dováží přibližně třetinu ropy a zemního plynu. Mafiánský stát s Putinem jako capem di tutti capi (šéfem všech šéfů) přešel od ideologicky agnostické kleptokracie k používání nestydatě fašistické propagandy a taktiky. Dávno zapuzené strašidlo jaderné katastrofy se vrátilo na scénu.

Úvod

Za současnou krizí jsou dva příběhy. První z nich je o tom, jak Rusko rychle přešlo z oslav konce komunismu ke zvolení důstojníka KGB a napadání sousedů. Druhý je o tom, jak tomu svobodný svět díky kombinaci apatie, ignorance a nemístné dobré vůle napomohl. Je velmi důležité zjistit, kde se stala chyba, protože i když nyní Putin představuje zřejmé a přítomné nebezpečí, Evropa a Amerika to stále dostatečně nechápou. Světové demokracie se musí spojit a znovu si připomenout, jak vyhrály studenou válku, abychom nesklouzli do další. Putinovo Rusko je jednoznačně největší a nejnebezpečnější, i když nikoliv jedinou hrozbou, které dnešní svět čelí. Teroristické skupiny jako al-Káida a Islámský stát nedisponují (navzdory názvu) státní příslušností, obrovskými zdroji ani zbraněmi hromadného ničení, které má Putin okamžitě k dispozici. Útoky z 11. září a další podobné události nás ale poučily, že nemusíte mít státní vlajku a dokonce ani armádu, a přece můžete nejmocnější zemi na světě způsobit strašlivé škody. A co víc, státní sponzoři teroru z nich mají prospěch, protože jeho demokratické oběti nejsou schopny zorganizovat agresivní obranu. Vražedné režimy Íránu, Severní Koreje a Sýrie vysedávají u jednacích stolů se světovými velmocemi, aniž by dělaly významnější ústupky. Na debatách o problémech a výzvách multipolárního světa, které vyvstaly s koncem studené války, není nic nového. Chybí ale jasná strategie, jak se těmito výzvami zabývat. S koncem studené války zůstali vítězové bez společného cíle a nepřítele, vůči němuž by se sjednotili. Nepřátelé svobodného světa takové pochybnosti nemají. I nadále se vymezují na základě odporu vůči zásadám a politice liberální demokracie a lidských práv, přičemž Spojené státy vnímají jako jejich hlavního symbolického a materiálního zástupce. A přece s nimi i nadále vyjednáváme a dokonce jim poskytujeme zbraně a bohatství, které poté používají k útokům proti nám. Abychom parafrázovali definici politiky ústupků z úst Winstona Churchilla, krmíme krokodýly v naději, že nás sežerou jako poslední. Jakékoliv politické ochlazení vztahů mezi Washingtonem a Moskvou nebo Pekingem je okamžitě kritizováno na obou

ZIMA PŘICHÁZÍ

stranách jako potenciální „návrat ke studené válce“. Dnešní používání tohoto klišé je poněkud paradoxní, vzhledem k tomu, že způsob, jakým byla studená válka vedena a vyhrána, je zapomenut, nikoliv napodobován. Místo toho, abychom stáli na principech dobra a zla, správného a špatného, na univerzálních hodnotách lidských práv a lidského života, sledujeme politiku zapojování, restarty vztahů a morální ekvivalenci. To znamená pod jinými názvy politiku ústupků. Svět potřebuje novou alianci založenou na globální Magně chartě, prohlášení základních práv, které musí všichni členové uznat. Národy cenící si individuální svobody nyní kontrolují většinu světových zdrojů i vojenské síly. Pokud se sjednotí a odmítnou lotrovské režimy a sponzory teroru rozmazlovat, nebude jejich integritě a vlivu možno odolat. Cílem by nemělo být stavět nové zdi a izolovat miliony lidí žijících pod autoritářskou vládou, ale poskytnout jim naději a vyhlídky na lepší budoucnost. Většina z nás, kteří jsme žili za železnou oponou, si byla velmi dobře vědoma, že ve svobodném světě žijí lidé, kterým na nás záleží a kteří bojují za nás, nikoliv proti nám. A skutečnost, že jsme to věděli, hrála důležitou roli. V současné době představitelé svobodného světa mluví o podpoře demokracie, a přitom jednají s představiteli těch nejrepresivnějších režimů na světě jako rovný s rovným. Politika zapojování diktátorů do dění selhala na všech úrovních a je na čase si toto selhání přiznat. Jak řekl Ronald Reagan ve slavném projevu „Čas volby“ v roce 1964, toto není volba mezi mírem a válkou, pouze mezi bojem a kapitulací. Musíme si vybrat. Nesmíme se vzdát. Musíme bojovat s pomocí obrovských zdrojů svobodného světa, počínaje morálními hodnotami a ekonomickými stimuly, a s vojenským zásahem pouze jako s poslední možností. Amerika, se svými rozsáhlými zdroji a schopností mobilizovat své hašteřivé a roztříštěné spojence, se musí postavit do čela. Mluvit ale dnes o amerických, nebo dokonce západních hodnotách je vlastně zastaralé. Jednat musí i Japonsko a Jižní Korea, Austrálie a Brazílie, Indie a Jižní Afrika a každý stát, který si cení demokracii

Úvod

a svobodu a těží z globální stability. Víme, že to jde, protože tomu tak bývalo. Musíme jen najít odvahu udělat to znovu. ••• Pět let poté, co Putin nastoupil do úřadu a začal znovu budovat ruský policejní stát, který tak obdivoval, jsem prožil své vlastní znovuzrození. V roce 2005 jsem po dvaceti letech opustil svět profesionálního šachu, abych se přidal k rodícímu se ruskému prodemokratickému hnutí. Mistrem světa jsem se stal v roce 1985 ve věku 22 let a nyní jsem pochopil, že jsem už dosáhl všeho, čeho jsem na šachovnici dosáhnout mohl. Vždy jsem chtěl změnit svět a cítil jsem, že se moje šachová kariéra blíží ke konci. Chtěl jsem, aby mé děti mohly vyrůstat ve svobodném Rusku. A vzpomněl jsem si na nápis, který mi kdysi pověsila na zeď matka. Šlo o rčení sovětských disidentů: „Kdo jiný, když ne vy?“ Doufal jsem, že budu moct použít svou energii a slávu k boji proti rostoucí vlně represe přicházející z Kremlu. Stejně jako mnoho Rusů jsem byl znepokojen kágébáckým zázemím málo známého Putina a jeho náhlým vzestupem k moci v době, kdy v roce 1999 dohlížel na brutální válku, která měla pacifikovat ruský region Čečensko. Přesto jsem byl spolu se svými krajany s jistou nechutí ochoten dát Putinovi zpočátku šanci. Jelcin značně poškodil svou demokratickou legitimitu během vlastního znovuzvolení v roce 1996, kdy zneužil pravomocí prezidentského úřadu k ovlivnění výsledku voleb. Musím přiznat, že jsem byl jedním z těch, kteří si tehdy mysleli, že obětovat část integrity demokratického procesu je menším zlem, pokud to je nutné k zabránění nenáviděným komunistům v návratu k moci. Takové kompromisy jsou téměř vždy chybou a bylo tomu tak i v tomto případě, neboť se otevřela cesta někomu ještě bezohlednějšímu, kdo oslabený systém zneužil ve svůj prospěch. V roce 1998 dostal státní bankrot ruskou ekonomiku do velmi nejistého stavu, i když zpětně je třeba zdůraznit, že růst HDP se obnovil již v roce 2000. V té době ale učinila vysoká kriminalita, inflace a obecný pocit národní slabosti a nejistoty z technokratického a jasně se vyjadřujícího Putina přitažlivě bezpečnou

ZIMA PŘICHÁZÍ

volbu. Panoval pocit, že by země bez tvrdé ruky v čele mohla sklouznout do chaosu. V křehkých demokraciích byla fyzická a sociální nejistota vždy snadným terčem a většina diktátorů se dostala k moci díky počáteční veřejné podpoře. Co svět světem stál, autokraté a vojenské junty se stále dokola dostávali k moci díky volání lidu po pořádku a po „la mano dura“ – vládě tvrdé ruky – aby umravnili excesy vratkých civilních režimů. Lidé vždycky nějak zapomínají, že je mnohem snazší diktátora dostat k moci, než jej posléze odstranit. Samozřejmě jsem nečekal, že má nová kariéra v tom, co lze s jistou dávkou velkorysosti nazvat ruskou „politikou“, bude snadná. Opozice se nesnažila vyhrát volby; bojovali jsme o to, aby se vůbec konaly. Proto jsem vždycky říkal, že jsem aktivista, nikoliv politik, přestože jsem v roce 2008 zvítězil v opozičních primárkách pro prezidentské volby. Všichni věděli, že mi nikdy nebude dovoleno objevit se jako kandidát v oficiálním hlasování; šlo o to na tuto skutečnost poukázat a snažit se posílit zakrnělé svaly ruského demokratického procesu. Mým prvotním cílem bylo sjednotit všechny protiputinovské síly v zemi, zejména ty, u nichž by si za normálních okolností nikdo ani nepředstavil, že by mohly být vůbec viděny pospolu. Liberální reformní tábor, k němuž jsem patřil, nemá nic společného například s národními bolševiky, s výjimkou toho, že obojí jsou vytlačováni na okraj, pronásledováni a podváděni Putinovým plánem udržet se u moci po celý život. A přesto naše křehká koalice pochodovala v ulicích Moskvy a Petrohradu při prvních vážných politických protestech od nástupu Putina do úřadu společně. Chtěli jsme ukázat lidem v Rusku, že odpor je možný, a šířit poselství, že vzdát se svobody výměnou za stabilitu je falešná volba. Bohužel, Putin stejně jako ostatní moderní autokraté měl a stále má jednu výhodu, o níž se sovětskému vedení nikdy ani nesnilo: hlubokou ekonomickou a politickou angažovanost ve svobodném světě. Za desetiletí obchodu se vytvořilo obrovské bohatství, které diktatury jako Rusko a Čína použily k vytvoření sofistikované autoritářské infrastruktury uvnitř země jako nástroje k vytváření tlaku v zahraniční politice. Naivní

Úvod

představa byla, že svobodný svět bude tyto hospodářské a sociální vazby využívat k postupné liberalizaci v autokratických státech. V praxi autoritářské státy tohoto přístupu a vzájemné ekonomické závislosti zneužívají k šíření korupce a domácí represe. Jednoduchý příklad: Evropa nakupuje z Ruska celkem třetinu energie, i když u některých zemí je to i podstatně více. Přitom Evropa představuje 80 % ruského vývozu energie, takže kdo má v tomto vztahu silnější páky? A přesto jsme během krize na Ukrajině neustále slyšeli opakovat, že Evropa nemůže jednat proti Rusku kvůli energetické závislosti! Osm měsíců poté, co Putin anektoval Krym, a tři a půl měsíce poté, co ruské síly sestřelily civilní letadlo nad Ukrajinou, Evropa stále „zvažuje“ možnosti a způsoby, jak ruský plyn nahradit. Evropská unie namísto použití svého drtivého ekonomického vlivu k odstrašení Putinovy agrese předstírá bezmoc. Bojkot EU nebo i pořádná daň na ruské dodávky energie by znamenaly hrozbu úplného zničení ruské ekonomiky, jejíž přežití je nyní zcela závislé na energetickém sektoru. Evropě však chybí politická vůle k významné oběti v krátkodobém horizontu, jež by vyřešila mnohem větší dlouhodobou hrozbu, kterou Putin, pokud se mu nikdo nepostaví, pro globální bezpečnost a potažmo i pro její na globalizaci závislé ekonomiky představuje. Politika zapojování se do dění moderním autoritářským režimů poskytuje rovněž rafinované nástroje, jak se vyhýbat kritice. Mají své emise akcií a luxusní nemovitosti v New Yorku a Londýně, platí poplatky a daně, kterých se chamtiví západní politici a korporace kvůli lidským právům jen neradi vzdávají. Nesvobodné státy využívají otevřenosti svobodného světa tím, že najímají lobbisty, šíří propagandu v médiích a financují politiky, politické strany a nevládní organizace. Pokud jsou tyto činnosti odhaleny, existuje jen velmi slabá vůle něco s nimi dělat. Občané ve svobodném světě občas vyjádří pobouření, když se v médiích objeví zoufalé pracovní podmínky v zahraničních továrnách, ale v podstatě jim na sociálním prostředí v zemích, kde se produkuje jejich ropa, oděvy a iPhony, zase až tak nezáleží.

ZIMA PŘICHÁZÍ

S tím, jak ruští oligarchové šíří své bohatství a Putinův politický vliv po celém světě, oplácí západní firmy tuto laskavost investicemi v Rusku. Obří energetické firmy jako Shell a BP se nemohly dočkat, až si ukousnou svůj podíl na obrovských ruských energetických zásobách; dlouho spící ruský trh byl příliš neodolatelným soustem, než aby se ohlížely na to, kolik ústupků bylo k uskutečnění jejich obchodů potřeba. Na lidských právech v Rusku západním korporacím příliš nezáleží. Dokonce i poté, co byly západní firmy opakovaně zrazeny a podvedeny, co jim bylo jejich ruskými partnery vyhrožováno a co byly vystrnaděny z partnerství nebo dokonce ze země, se vrátily zpět – jako bitý pes ke zlému pánovi. Nejpozoruhodnějším příkladem je generální ředitel BP Robert Dudley, který z Ruska utekl v roce 2008, kdy byl generálním ředitelem podniku vytvořeného se skupinou ruských miliardářů. Vzhledem k neustálému obtěžování a strachu ze zatčení (podle jednoho svědectví byl dokonce otráven) Dudley uprchl a byl nucen se skrývat. Přesto se o několik let později vrátil zpátky do Ruska a při oznamování dohody o průzkumu ropných ložisek se státní ropnou společností Rosněfť se fotil se samotným Putinem! A zatímco zahraniční investice přispěly ke značnému růstu HDP Ruska, především díky velkému vzestupu cen ropy, životy průměrných Rusů se nijak nezlepšily. Většina tohoto nového bohatství vzápětí skončila v západních bankách a nemovitostech zapsaná na jména příslušníků Putinovy oligarchické elity. Takže i když naše stále se rozvíjející opoziční hnutí dosáhlo při upozorňování na nedemokratickou realitu v Putinově Rusku určitého pokroku, byli jsme od počátku v pozici poražených. Nadvláda kremelských hromadných sdělovacích prostředků a bezohledné pronásledování opozice i občanské společnosti znemožnilo vytvořit jakýkoliv trvale dynamický proces. Naše poslání bylo navíc sabotováno lídry demokratických zemí, kteří se s Putinem objímali na světové scéně, a posilovali tím jeho reputaci legitimního vůdce, kterou vzhledem k neexistenci platných voleb v Rusku tak zoufale potřeboval. Je obtížné prosazovat

Úvod

demokratické reformy, když každý televizní kanál a veškeré noviny ukazují snímek po snímku lídry nejsilnějších světových demokracií, kteří přijímají diktátora jako součást rodiny. Signalizuje se tím, že buď není vlastně vůbec diktátor, nebo že demokracie a svoboda jednotlivce nejsou nic víc než položky při vyjednávání, jak to ostatně Putin a jemu podobní sami tvrdí. Aby země G7 (kterou jsem vždy odmítal nazývat skupinou G8) vyloučily Putinovo Rusko z elitního klubu průmyslových demokracií, muselo dojít k invazi na Ukrajinu. V roce 2008, kdy Putin propůjčil úřad prezidenta svému stínu, Dmitriji Medveděvovi, mělo být všem jasné, že ruská demokracie je mrtvá. Jediná další jména na volebních lístcích patřila loajální opozici v předem určených rolích: komunistovi Gennadiji Zjuganovovi a Vladimiru Žirinovskému, který od roku 1991 hraje roli krajně pravicového extremisty. Oba sloužili a stále slouží jako neškodné zástěrky vytvářející zdání demokracie. A přesto se jeden demokratický lídr za druhým této šarády účastnili. George W. Bush zatelefonoval svému novému protějšku s blahopřáním. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy srdečně pozval Medveděva do Paříže. Podobné chvalozpěvy přišly z Německa, z Velké Británie a až z příliš mnoha dalších zemí. To vše navzdory skutečnosti, že volby bojkotoval hlavní evropský monitorovací volební orgán, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), na protest proti omezením uvaleným na pozorovatele. Dva měsíce poté, co Barack Obama složil přísahu, zahájil spolu s ministryní zahraničí Hillary Clintonovou novou zahraničně-politickou iniciativu „restartu“ vztahů mezi USA a Ruskem. Ovšem nikoliv realistickým způsobem, jak byste mohli očekávat poté, co Rusko jen několik měsíců předtím napadlo maličkou Gruzii s cílem zřídit zde nezávislé enklávy, které jsou dodnes obsazené ruskými vojsky. Kdepak, jednalo se o ofenzivu na základě kouzla osobnosti (včetně rekvizit s chybným ruským pravopisem – nechvalně proslulé „tlačítko restart“, které Clintonová představila svému ruskému protějšku Sergeji Lavrovovi a na němž bylo ve skutečnosti slovo v ruštině znamenající

ZIMA PŘICHÁZÍ

„přetížení“, nikoliv „restart“)1. Obamova administrativa chtěla věřit, že mladý a veselý Medveděv je potenciální liberální reformátor, který by mohl Putinem nastavený kurz změnit. Můžete to přisoudit naivitě prvních dnů éry „naděje a změny“, pokud chcete, ovšem neuvěřitelné je to, že tato politika zapojování pokračovala ještě dlouho poté, co vyšlo najevo, že skutečným vládcem zůstává Putin a že jeho plán proměnit Rusko zpět na policejní stát zůstal beze změn. Putinova „operace Medveděv“ byla naprostým vítězstvím. Získal další čtyři roky na to, aby dále eliminoval veškerou domácí opozici, aniž by to mělo na mezinárodní scéně nějaké důsledky. Když se Putin v roce 2012 dle očekávání vrátil do úřadu prezidenta, ani se moc nenamáhal vydávat volby za reprezentativní. Jako většina diktátorů má Putin dobré zvířecí instinkty, pokud jde o posouzení soupeře, takže věděl, že nebude čelit žádnému reálnému odporu světových představitelů. A jako všichni diktátoři se také Putin s každým úspěšným krokem stále více osměloval. Při uzurpaci další moci si diktátoři nekladou otázku „Proč?“; ptají se naopak „Proč ne?“. Když se Putin důkladně podíval, jakým způsobem s ním lídři jako Merkelová, Cameron a Obama jednají, nenašel jediný důvod, proč nedělat přesně to, co se mu zlíbí. Člověk nemusí být historikem, aby tento model rozpoznal nebo aby viděl, jak to vedlo k válce na Ukrajině. Uspokojení, které po pádu železné opony mezi národy svobodného světa převládlo, bránilo tomu, aby se mohly s někým jako Vladimir Putin vypořádat. Ten využívá politiky zapojování ke svému prospěchu, ale neustupuje nikde. Po celá léta, kdy se situace v oblasti lidských práv v Rusku neustále zhoršovala, obhajovali západní politici a odborníci jako Condoleezza Riceová a Henry Kissinger západní slabost v konfrontaci s Putinem argumentací, že Rusové jsou na tom o něco lépe než v dobách Sovětského svazu. 1

Poznámka překladatele: Na příslušném symbolickém tlačítku bylo místo ruského překladu slova „perezagruzka“ – „restart“, napsáno „peregruzka“, což ovšem znamená „přetížení“.

Úvod

Vskutku díky za takovou báječnou pochvalu! Ale co tak namísto srovnání s padesátými nebo sedmdesátými lety použít srovnání s lety devadesátými? Zlepšit život v porovnání s totalitním komunismem Stalina či Brežněva není až tak těžké, ale co porovnání s životem za Jelcina? Co zničení všech nově zrozených demokratických institucí v Rusku, zatímco Riceové a Kissingerové tohoto světa mlčky přihlíželi? Pokud na lidských právech sovětského lidu a politických vězňů gulagů záleželo, a ono na nich spoustě vůdců a občanů svobodného světa opravdu záleželo, proč se disidentům v 21. století nedostává podobného zájmu a respektu? Účinné politické jednání je založeno na principech. Ronald Reagan by se svými sovětskými protějšky mluvil, ale jak mi jednou řekl Václav Havel, Reagan by také nejprve hodil na stůl seznam politických vězňů! V době, kdy jsem začínal jako aktivista, jsem často říkal, že Putin je sice ruský problém, který musí vyřešit sami Rusové, ale že pokud budou jeho ambice ignorovány, brzy se z něj stane problém regionální a poté celosvětový. K této politováníhodné transformaci bohužel došlo a umírají kvůli ní lidé. Slyšet „Měl jsi pravdu!“ je slabá útěcha. Člověka to těší o to méně, že se pro zastavení Putinovy agrese dělá i nadále tak málo. Jaký má smysl říkat, že jste měli naslouchat a jednat, když stále nenasloucháte ani nejednáte? Mantra politiky zapojování a odmítání řešit zločiny diktatur – zvláště v případě, že jsou důležitými obchodními partnery – se v posledních dvaceti letech tak zakořenila, že ji nezlomí ani invaze do suverénní země v Evropě. USA a EU zavedly sankce proti ruským úředníkům a firmám, i když většinou příliš slabé a příliš pozdě. A přesto si stále odmítají připustit, že Rusko je třeba odsoudit a izolovat jako nebezpečný lotrovský stát, ve který jej Putin proměnil. Tato generace západních vůdců nechce vidět, že ve světě stále existuje zlo a že se s ním musí bojovat na základě absolutních hodnot, nikoliv vyjednávat s ním. V dnešní době je jasné, že demokracie 21. století nejsou na tento boj připraveny. Zda se připravit chtějí a mohou, zůstává otevřenou otázkou.

Garry Kasparov je dlouholetým Putinovým kritikem a celý svět je nyní svědkem toho, jak se jeho neblahé předpovědi naplňují. Hrozba Putinova Ruska je nyní mimořádně aktuální a svět se k ní musí postavit čelem. LITERATURA FAKTU A MILITARY

9 788075 657831 WWW.JOTA.CZ