Krátké příběhy z Bradavic o hrdinství, útrapách a nebezpečných koníčcích (český překlad) by Nofreeusernames

OBSAH KAPITOLA PRVNÍ Minerva McGonagallová Zvěromágové KAPITOLA DRUHÁ Remus Lupin Vlkodlaci KAPITOLA TŘETÍ Sybila Trelawneyová Jménověštci KAPITOLA ČTVRTÁ Silvanus Kettleburn

Sledujte překlady Pottermore na facebookové stránce J. K. Rowlingové

MINERVA MCGONAGALLOVÁ

Narozeniny: 4. října Hůlka: jedlové dřevo, blána z dračího srdce, 9,5 palce, nepoddajná Kolej: Nebelvír Zvláštní schopnosti: zvěromág (mourovatá kočka, čtvercové, brýlím podobné skvrny okolo očí) Rodiče: otec mudla, matka čarodějka Rodina: manžel Elphinstone Urquart, zemřel, žádné děti

Zájmy: šití, korektury článků v časopise Moderní přeměňování, sledování famfrpálu, fandí Montroseským strakám

Dětství Minerva McGonagallová byla prvorozeným dítětem a jedinou dcerou skotského presbyteriánského kněze a čarodějky, která vystudovala v Bradavicích. Vyrůstala na Skotské vysočině na počátku 20. století a až s postupem času jí docházelo, že tu něco nesedí – zvláštní byly jak její schopnosti, tak i manželství jejích rodičů. Minervin otec, reverend Robert McGonagall, byl uchvácen temperamentní Isobel Rossovou, která žila ve stejné vesnici jako on. Stejně jako jeho sousedi i Robert věřil, že Isobel navštěvovala výběrový internát pro mladé dámy v Anglii. Ve skutečnosti však v dobách, kdy na celé měsíce mizela z domova, studovala Isobel na Škole čar a kouzel v Bradavicích. Protože Isobel věděla, že by její rodiče (čarodějka a kouzelník) nebyli nadšení ze známosti s vážným mladým mudlou, udržovala jejich rozkvétající vztah v tajnosti. Než oslavila osmnácté narozeniny, do Roberta se zamilovala. Naneštěstí však nenašla odvahu mu říct, kdo ve skutečnosti je. 8

Ke vzteku obou rodičovských párů dvojice uprchla. Když se tak odcizila vlastním rodičům, nedokázala se Isobel přinutit k tomu, aby si pokazila potěšení z líbánek tím, že svému uchvácenému novému manželovi řekne, že Bradavice absolvovala jako úplně nejlepší z kouzelných formulí. Ani to, že byla kapitánkou školního famfrpálového týmu. Isobel a Robert se nastěhovali na faru na předměstí Caithness, kde se krásné Isobel překvapivě dobře dařilo vyžít z nuzného kněžského platu. Narození prvního dítěte mladého páru, Minervy, s sebou přineslo radost i potíže. Isobel, které chyběla její rodina i kouzelnické společenství, jenž pro lásku opustila, trvala na tom, že svou novorozenou dceru pojmenuje po své vlastní babičce, neobvykle talentované čarodějce. Podivné jméno pozdvihlo obočí mnohých, kteří žili ve stejné komunitě a reverend Robert McGonagall jen těžko vysvětloval manželčinu volbu svým farníkům. Navíc byl vyděšen náladovostí své ženy. Přátelé ho ujišťovali, že po porodu jsou ženy často velmi emocionální a že Isobel bude brzy sama sebou. Isobel se však víc a víc stahovala sama do sebe a často se na celé dny zavírala do místnosti jen s Minervou. Později své dceři řekla, že od prvních hodin po narození vykazovala malé, ale nepřehlédnutelné známky magických dovedností. Hračky, které ležely na vrchních policích, byly často 9

nalezeny v její dětské postýlce. Kočka, kterou McGonagallovi měli, ji poslouchala dříve, než se Minerva naučila mluvit. A čas od času bylo možno zaslechnout dudy jejího otce, jak v některé z místností samy hrají, což batolící se Minervu rozesmívalo. Isobel byla rozpolcena mezi pýchou a strachem. Věděla, že musí Robertovi přiznat pravdu dřív, než uvidí něco, co by ho vyděsilo. Nakonec v odpovědi na Robertovy trpělivé otázky propukla v pláč, ze zamčené krabice pod postelí vydolovala hůlku a ukázala mu, kdo je. Ačkoli Minerva byla moc malá na to, aby si tu noc pamatovala, její dohra v ní zanechala hořké porozumění tomu, jak komplikované je vyrůstat s magickými schopnostmi ve světě mudlů. I když Robert McGonagall nemiloval svou ženu o nic méně poté, co zjistil, že je čarodějka, byl hluboce zasažen jejím odhalením a skutečností, že před ním takové tajemství ukrývala tak dlouho. A navíc byl on, muž, který se pyšnil svou přímostí a upřímností, nyní zatažen do života plného tajností, který mu byl zcela cizí. Isobel mu mezi vzlyky vysvětlila, že ona (a jejich dcera) jsou vázány Mezinárodním zákonem o utajení a že musí pravdu o sobě tajit nebo čelit zlobě Ministerstva kouzel. Robert se také děsil pomyšlení, jak by místní – z velké většiny upjatí, pruderní 10

a konzervativní farníci – přijali čarodějku jako manželku svého reverenda. Láska mezi jejími rodiči vydržela, ale důvěra byla zpřetrhána a Minerva, chytré a všímavé dítě, to vnímala se smutkem. McGonagallovým se později narodily ještě další dvě děti, obojí synové, a oba dva v sobě časem objevili kouzelnické nadání. Minerva pomohla matce vysvětlit Malcolmovi a Robertovi mladšímu, že nesmí svá kouzla nikomu předvádět. Také jí pomáhala zatajit před otcem nehody a nepříjemnosti, které jejich magie občas způsobovala. Minerva si se svým mudlovským otcem, jemuž se povahou podobala více než matce, byla velmi blízká. Bolelo ji, jak těžce se potýká s podivnou situací své rodiny. Také cítila, jak moc je pro její matku stresující zapadnout do mudlovské vesnice a jak moc jí schází svoboda pobytu mezi kouzelníky a možnost procvičovat svůj značný talent. Minerva nikdy nezapomněla, jak urputně její matka plakala, když Minervě k jedenáctým narozeninám přišel dopis ze Školy čar a kouzel v Bradavicích. Věděla, že Isobel nepláče jen pýchou, ale také závistí.

Školní léta Jak už to často bývá u kouzelníků a čarodějek z rodin, které se perou se svou kouzelnickou identitou, pro Minervu McGonagallovou byly Bradavice místem radostného uvolnění a svobody. Přitáhla k sobě neobvyklou pozornost hned první večer, kdy se ukázalo, že je pro klobouk oříškem. Po pěti a půl minutách, kdy Moudrý klobouk váhal mezi Havraspárem a Nebelvírem, umístil Minervu do druhého ze jmenovaných. (Později se tato skutečnost stala předmětem vtipkování mezi Minervou a jejím kolegou Filiusem Kratiknotem, u kterého Moudrý klobouk zažil podobné dilema, ale dospěl nakonec k opačnému závěru. Dva kolejní ředitelé byli pobaveni pomyšlením, že je tento klíčový moment z jejich mládí mohl v jejich funkcích prohodit.) Velmi brzy se z Minervy stala nejlepší studentka ročníku se zvláštním nadáním pro přeměňování. Jak postupovala ročníky výše, prokazovala, že zdědila jak matčin čarodějnický talent, tak otcův talent rozlišovat správné a špatné. Dva roky z Minerviných školních let se překrývaly se školní docházkou Pomony Prýtové, pozdější ředitelky mrzimorské koleje. Tyto dvě ženy si mezi sebou vytvořily skvělý vztah jak tehdy tak i v pozdějších letech. Ke konci studia v Bradavicích dosáhla Minerva McGonagallová působivých výsledků – získala nejlepší 12

známky ze zkoušek NKÚ i OVCE, stala se z ní prefektka, primuska a výherkyně titulu Nejslibnější nováček časopisu Moderní přeměňování. Pod vedením inspirativního učitele přeměňování, Albuse Brumbála, se stala zvěromágem. Její zvířecí podoba i s poznávacími znaky (mourovatá kočka, čtvercové, brýlím podobné skvrny okolo očí) byla náležitě zanesena do registru zvěromágů na Ministerstvu kouzel. Minerva byla také – stejně jako její matka – nadanou hráčkou famfrpálu, ačkoli po ošklivém pádu v posledním ročníku studia (faul během zápasu Nebelvír vs. Zmijozel, který měl rozhodnout o vítězi poháru) utrpěla otřes mozku, zlomila si několik žeber a odnesla si celoživotní touhu vidět, jak bude Zmijozel na famfrpálovém hřišti rozdrcen. I když se od přírody soutěživá profesorka McGonagallová po odchodu z Bradavic famfrpálu vzdala, později zapáleně fandila týmu své koleje a zůstal jí i skvělý čich na famfrpálové talenty.

Zlomené srdce v útlém věku Poté, co ukončila studium v Bradavicích, se Minerva vrátila na faru, aby si užila poslední léto se svou rodinou před tím, než se vydá do Londýna, kde jí byl nabídnut post na Ministerstvu kouzel (Odbor uplatňování kouzelnických zákonů). Tyto měsíce 13

nakonec byly jedněmi z nejtěžších v Minervině životě, protože právě tehdy, v pouhých osmnácti letech, se ukázalo, že je pravou dcerou své matky – bezhlavě se zamilovala do mudlovského chlapce. Bylo to poprvé a naposledy, kdy by se dalo říct, že Minerva McGonagallová ztratila hlavu. Dougal McGregor byl hezký, chytrý a zábavný syn místního farmáře. Ačkoli nebyla Minerva tak krásná jako Isobel, oplývala chytrostí a důvtipem. Dougal a Minerva měli stejný smysl pro humor, zuřivě se hádali a sdíleli spolu své nejniternější touhy. Než si to kdokoli z nich uvědomil, Dougal klečel na jednom koleni uprostřed zoraného pole a žádal Minervu o ruku – a ona řekla ano. Když zamířila domů, zamýšlela rodičům o svých zásnubách říci, ale nakonec to nedokázala. Celou noc ležela s očima dokořán a přemítala o své budoucnosti. Dougal nevěděl, kdo ona, Minerva, doopravdy je, o nic víc než znal pravdu o Isobel její otec před tím, než se vzali. Minerva už takové manželství, jaké mohla s Dougalem mít, viděla z první ruky. Byl by to konec všech jejích ambicí. Znamenalo by to zamknout hůlku do ústraní, učit vlastní děti lhát, možná dokonce i svému otci. Nesnažila se si namluvit, že by s ní Dougal McGregor žil v Londýně, kde by každý den chodila do práce na Ministerstvo kouzel. Těšil se, až zdědí otcovu farmu. 14

Další den brzy ráno vyklouzla Minerva z domu rodičů a šla říct Dougalovi, že si to rozmyslela a nemůže si ho vzít. Kdyby porušila Mezinárodní zákon o utajení, přišla by o práci na Ministerstvu, kvůli které se Dougala vzdala, nemohla mu tedy poskytnout dobré vysvětlení, proč se její srdce vydalo jinou cestou. Opustila ho zcela zničeného a o tři dny později vyrazila do Londýna.

Kariéra na Ministerstvu Ačkoli byly její pocity ovlivněny tím, že si nedávno prošla emoční krizí, Minerva McGonagallová si svůj nový domov a práci na Ministerstvu kouzel příliš neoblíbila. Někteří z jejích spolupracovníků v sobě měli hluboce zakořeněnou zaujatost vůči mudlům, což vzhledem k obdivu vůči svému mudlovskému otci a přetrvávající lásce k Dougalu McGregorovi odsuzovala. Minerva byla v Londýně nešťastná, ačkoli patřila mezi nejschopnější a nejtalentovanější zaměstnance a oblíbila si i svého mnohem staršího šéfa Elphinstonea Urquarta. Chybělo jí Skotsko. Když jí bylo nakonec po dvou letech na Ministerstvu nabídnuto prestižní povýšení, odmítla ho. Poslala sovu do Bradavic s dotazem, zda by mohla být posouzena jako kandidátka na post profesorky. Během pár hodin se sova vrátila s nabídkou učitelství přeměňování pod vedením Albuse Brumbála. 15

Přátelství s Albusem Brumbálem Škola návrat Minervy McGonagallové přivítala s potěšením. Minerva se pustila do práce a prokázala, že je přísná, ale inspirativní učitelka. Nechala si dopisy od Dougala McGregora zamčené v krabici pod postelí. Sama sobě odhodlaně opakovala, že je to lepší, než kdyby tam byla zamčená její hůlka. Tak jako tak to byl šok, když se od nevědoucí Isobel dozvěděla (uprostřed upovídaného dopisu plného místních drbů), že si Dougal vzal dceru jiného farmáře. Albus Brumbál našel Minervu v slzách v její třídě pozdě téhož večera a ona mu vypověděla celý příběh. Albus jí nabídl jak útěchu, tak moudrost a prozradil jí z minulosti jeho vlastní rodiny něco, co předtím nevěděla. Důvěrnosti, které si toho večera tyto dvě velmi uzavřené a rezervované osoby vyměnily, vytvořily základ pro trvající vzájemnou úctu a přátelství. Minerva McGonagallová patřila k hrstce lidí, kteří věděli, nebo alespoň tušili, jak těžké bylo pro Brumbála v roce 1945 konfrontovat a porazit černokněžníka Gellerta Grindewalda.

První vzestup Pána zla Minerva McGonagallová neučila mladého Toma Raddla, byla si však vědoma Brumbálových obav a podezření. Nebyla ani součástí prvního Fénixova řádu, který se zformoval krátce po Voldemortově nástupu k moci (v té době byl Fénixův řád Ministerstvem vnímán jako spolek psanců, jednotliví Ministři kouzel se obávali Brumbálova charismatu a magické moci, a trpěli utkvělou představou, že se je Brumbál snaží ve funkci nahradit). To, že byla Minerva zvěromágem, se nakonec ukázalo být Ministerstvu v těchto temných časech velice užitečné. Aniž by to její studenti kdy tušili, strávila v podobě kočky řadu nocí na výzvědách a bystrozorům přinášela důležité informace o aktivitách Voldemortových následovníků. Stejně jako celá kouzelnická komunita, i Minerva zažila během počátků Voldemortova teroru mnohá osobní utrpení. Mezi největší patřila ztráta jejího bratra Roberta, dvou jejích oblíbených studentů – Lily Evansové a Jamese Pottera, a Dougala McGregora, který byl společně se svojí ženou a dětmi zavražděn během náhodného protimudlovského útoku, který měli na svědomí Smrtijedi. Zejména tato zpráva o smrti Minervu hluboce zasáhla a ptala se sama sebe, zda by byla schopna Dougala zachránit, kdyby si ho bývala byla vzala. 17

Manželství Během počátků své kariéry v Bradavicích zůstala Minerva McGonagallová v přátelském styku se svým bývalým šéfem z Ministerstva, Elphinstonem Urquartem. Jednou ji přijel o prázdninách do Skotska navštívit a k jejímu překvapení a velkým rozpakům ji požádal o ruku v čajovně madame Pacinkové. Minerva, stále zamilovaná do Dougala McGregora, ho odmítla. Elphinstone ji ale nikdy nepřestal milovat, ani čas od času žádat o její ruku, ačkoli ho nadále odmítala. I když byla smrt Dougala McGregora pro Minervu velmi traumatizující, osvobodila ji. Krátce po první porážce Voldemorta požádal nyní bělovlasý Elphinstone Minervu znovu o ruku během letní procházky kolem jezera na bradavických pozemcích. Tentokrát řekla ano. Elphinstone, který byl už v důchodu, byl bez sebe radostí a pořídil pro ně oba malou chaloupku v Prasinkách odkud mohla Minerva snadno cestovat každý den do práce. Minerva je budoucím generacím známá jako profesorka McGonagallová proto, že byla vždy tak trochu feministka a rozhodla se, že si po svatbě ponechá své vlastní příjmení. Tradicionalisté se ušklíbají – proč by Minerva odmítala přijmout jméno čistokrevné kouzelnické rodiny a nechala si příjmení svého mudlovského otce? 18

Manželství (velmi brzy tragicky ukončeno, třebaže tak bylo předurčeno osudem) bylo velmi šťastné. Ačkoli neměli žádné vlastní děti, Minerviny synovce a neteře (děti jejích bratrů Malcolma a Roberta) pár často navštěvoval u nich doma. Pro Minervu to bylo období velkého naplnění. Elphinstone zemřel při nehodě po bodnutí o trn úponice jedovaté po třech letech manželství. Tato zpráva vyvolala nezměrný smutek ve všech, kteří pár znali. Minerva nedokázala zůstat v jejich chaloupce sama, sbalila si po Elphinstoneově smrti věci a vrátila se do své strohé ložnice s kamennou podlahou v bradavickém hradě, do které se dá vstoupit skrze tajné dveře ve zdi její studovny v prvním patře. Protože vždy byla velmi statečný a uzavřený člověk, vložila veškerou svou energii do své práce a jen několik málo lidí – možná snad Albus Brumbál – si kdy uvědomilo, jak moc trpěla.

Druhá válka kouzelníků V době druhé války kouzelníků už nebyla Minerva ochotná působit jako špión pro Ministerstvo, které v té době považovala za zkorumpované a nebezpečné. Její postoj v této věci byl jistě upevněn zejména ve chvíli, kdy byla do Bradavic poslána Dolores Jane Umbridgeová, ministerská inspektorka a profesorka obrany proti černé magii, se kterou se Minerva 19

střetávala mnohem ostřeji než s jakýmkoliv jiným kolegou během její dlouhé a pestré kariéry. Po boji se Smrtijedy, kteří pronikli do Bradavic v době smrti Albuse Brumbála, se Minerva stala plnohodnotným členem Fénixova řádu, který byl nyní oproti dřívějšku skutečně spolkem psanců. Když se Severus Snape stal ředitelem Bradavic poté, co se dočasně o školu starala sama, setrvala Minerva McGonagallová na svém profesorském postu, aby se co nejlépe snažila chránit studenty, kteří se dostali do rukou krutým sourozencům Carrowovým, Smrtijedům, které do školy dosadil Voldemort. Navzdory její dobře známé loajalitě k profesoru Brumbálovi byli Voldemort a jeho následovníci přesvědčeni, že je Minerva na jednu stranu příliš nadaná na to, aby se jí zbavili, a na druhou stranu příliš rozumná na to, aby se k nim nepřidala ve chvíli, kdy budou mít vítězství na dosah. V tomto se však zcela očividně mýlili a skutky Minervy McGonagallové během slavné Bitvy o Bradavice dokázaly, že zůstala bez zaváhání věrná Fénixovu řádu. Byla jednou z posledních, kteří se utkali s Voldemortem před jeho smrtí, a přežili. Posléze se stala úspěšnou a inspirativní ředitelkou školy, které tak dlouho a dobře sloužila. Minervě McGonagallové byl později novým Ministrem kouzel, Kingsleym Pastorkem, udělen Merlinův řád první třídy a dokonce se její podobizna objevila i na kartičkách 20

v čokoládových žabkách – pocta, o které, jak se přiznala, se jí nikdy nesnilo.

Přátelství s Harrym Potterem Minervě McGonagallové rozhodně nebyl neznámý ten báječný pocit při porušování pravidel. I přesto však zpochybňovala Brumbálovy metody a to, že Harrymu dovolil, aby se během celého dospívání pouštěl do různých riskantních situací a obcházel školní předpisy. O Harryho se tehdy očividně bála mnohem víc než ředitel školy. Harry si vysloužil Minervinu přízeň nejen tím, že byl synem jejích dvou nejoblíbenějších studentů, ale také tím, že stejně jako ona si prožil mnohá utrpení. I když během Harryho studií svého žáka nikdy neupřednostňovala ani na něj nebyla vysazená, svoji hlubokou oddanost mu prokázala během Bitvy o Bradavice, kdy ho bez váhání podpořila, ačkoli neměla ponětí o úkolu, který Harrymu Brumbál zanechal. Po jednom soukromém rozhovoru s Harrym se dokonce přiklonila ke kontroverznímu rozhodnutí přidat portrét Severuse Snapea do galerie bývalých ředitelů a ředitelek ve své kanceláři.

Myšlenky J. K. Rowlingové Minerva byla římskou bohyní války a moudrosti. William McGonagall je oslavován jako nejhorší básník v britské historii. Jeho jméno pro mě bylo nějakým způsobem neodolatelné. Zvláště proto, že by tak chytrá žena jako Minerva mohla být vzdálenou příbuznou takového ňoumy. Malá ukázka jeho práce postačí jako ochutnávka její nezamýšlené komediální hodnoty. Následující řádky byly napsány jako součást básně připomínající železniční katastrofu z viktoriánské doby: Překrásný most přes záliv Tay Běda! Jen velmi nerad říkám Že devadesát životů bylo zmařeno Posledního dne šabatu 1879 Což bude ještě dlouho připomínáno

ZVĚROMÁGOVÉ Zvěromágové jsou kouzelníci a čarodějky, kteří se umí podle své vůle proměnit v nějaké zvíře. Ve zvířecí podobě si z větší části zachovají svou lidskou schopnost přemýšlet, vědomí vlastní osobnosti a své vzpomínky. Také si zachovávají průměrnou lidskou délku života, i když na sebe vezmou zvířecí podobu na velmi dlouhou dobu. Jejich emoce a pocity jsou ale zjednodušené a také mají mnoho zvířecích tužeb, krmí se tím, po čem jejich zvířecí tělo touží spíš než lidskými potravinami. Stát se zvěromágem je opravdu neuvěřitelně obtížné a tento komplexní a časově náročný proces se může ošklivě zvrhnout. Následkem toho se předpokládá, že jen jeden z tisíce kouzelníků a čarodějek je zvěromágem. Zvěromág má potenciálně velkou výhodu v oblasti špionáže a zločinu. Právě z toho důvodu existuje registr zvěromágů, kam mají všichni zvěromágové povinnost nahlásit své osobní údaje a přesnou podobu zvířete, v které se proměňují. Obvykle platí to, že význačná znaménka a vady lidského těla se přenesou 23

i do zvířecí podoby. Pokud se někdo do registru nepřihlásí, může skončit v Azkabanu. Pokud se proměna ve zvěromága pokazí, pokazí se zpravidla opravdu vážně. Netrpělivost s dlouhým a komplikovaným procesem je nejčastější příčinou těchto katastrof, které mají obvykle za následek vznik napůl lidského, napůl zvířecího mutanta. Na tyto chyby zatím neexistuje žádný lék a ti, kteří se jich dopustí, jsou obvykle nuceni dožít svůj život v těchto politováníhodných podmínkách a nejsou schopni se úplně proměnit ve zvíře ani v člověka. Aby se člověk stal zvěromágem, potřebuje k tomu jak nadání na přeměňování, tak i na lektvary. Pokud se budete řídit následujícími pokyny, nepřebíráme žádnou zodpovědnost za vaše psychické nebo fyzické újmy. 1. Po dobu jednoho měsíce (od úplňku do úplňku) je nutno nosit neustále v ústech jeden list mandragory. Tento list nesmí být za žádných okolností spolknut ani z úst vyndán. Pokud se tak stane, je nutné tento proces začít znovu. 2. Vyndejte tento list za úplňku z úst a umístěte ho, zcela ponořený ve vašich slinách do malé křišťálové fiály, kterou vystavíte na čisté měsíční světlo (pokud je v noci zataženo, budete muset najít nový list mandragory a proces zopakovat). 24

Do měsícem ozářené křišťálové fiály přijdete jeden svůj vlas, stříbrnou čajovou lžičku rosy nasbírané v místech, kam nedopadlo sluneční světlo a nevkročila lidská noha po celých sedm dní, a také kuklu lišaje smrtihlava. Tuto směs uložte na tiché, temné místo a nedívejte se na ni ani s ní nijak nemanipulujte až do další bouřky, kdy se nebe rozzáří blesky. 3. Během čekání na bouřku byste měli vždy při východu a západu slunce provést tuto proceduru: přiložte konec hůlky na své srdce a proneste následující zaklínadlo: „Amato Animo Animato Animagus“. 4. Čekání na bouřku může trvat týdny, měsíce i roky. Během této doby by křišťálová fiála měla zůstat v naprostém klidu a slunce by se jí nemělo ani dotknout. Kontaminace slunečním světlem může způsobit ty nejhorší mutace. Odolejte pokušení podívat se na svůj lektvar do té doby, než uhodí blesk. Pokud budete své zaklínání opakovat za každého východu a západu slunce, nadejde čas, kdy po přiložení konce hůlky na hruď ucítíte druhý tlukot srdce, někdy možná silnější než ten první, někdy slabší. Nic by se nemělo měnit. Zaklínání by se mělo opakovat bez chyb přesně ve správný čas a nikdy na ně nesmíte zapomenout. 25

5. Hned, jak se na obloze objeví blesk, zamiřte okamžitě k místu, kde je skryta vaše křišťálová fiála. Pokud jste následovali správně všechny předchozí kroky, najdete v ní doušek krvavě rudého lektvaru. 6. Je naprosto klíčové, abyste se přemístili na rozlehlé a bezpečné místo, kde vaše proměna nezpůsobí paniku, ani vás nijak neohrozí na zdraví. Položte si konec hůlky opět na svou hruď, proneste zaklínadlo „Amato Animo Animato Animagus“ a pak lektvar vypijte. 7. Pokud všechno proběhlo tak, jak mělo, ucítíte ostrou bolest a velmi intenzivní dvojitý tlukot srdce. Ve vaší mysli se objeví tvar zvířete, ve které se za několik momentů proměníte. Nesmíte ukázat žádný strach. Teď je příliš pozdě na únik změně, kterou jste tak strašně chtěli. 8. První proměna je obvykle velmi nepříjemná a děsivá. Oblečení a doplňky jako jsou brýle či šperky se zanoří do kůže a stanou se srstí, šupinami či bodlinami. Nebraňte se tomu a nepanikařte, nebo získá zvířecí mysl na vrch a vy uděláte něco hloupého, například se budete snažit utéct oknem nebo skrz zeď. 26

9. Až se vaše proměna dokončí, nebudete cítit žádné fyzické nepohodlí. Radíme vám, abyste okamžitě sebrali svou hůlku a skryli ji na bezpečné místo, kde ji najdete, až na sebe znovu vezmete lidskou podobu. 10. Pro návrat do lidské podoby si své tělo představte tak jasně, jak jen můžete. To by mělo stačit, ale nepanikařte, pokud k proměně nedojde okamžitě. Čím více zkušeností nasbíráte, tím jednodušší a rychlejší pro vás bude měnit podobu, dokonce pouze tím, že si ji představíte. Pokročilí zvěromágové se dokonce dokáží přeměňovat bez hůlek. Obecně si kouzelníci raději při přeměně nechávají oblečení na sobě, aby tak předešli trapné situaci, kdy se znovu objeví nazí. Je ale možné oblečení svléci a nechat na místě, pokud chcete zanechat dojem, že jste se šli vykoupat nebo něco podobného. Čím déle je čarodějka či kouzelník zvěromágem, tím lépe může přesnou podobu a průběh své přeměny ovládat. Zvíře, ve které se zvěromág mění, je obvyklé stejné jako jeho patron. Neexistuje žádný záznam o tom, že by se podoba zvěromága změnila poté, co se změnila podoba jeho patrona, ale je velmi neobvyklé, aby zvěromág zároveň uměl použít toto zaklínadlo. Nikdy navíc neproběhla žádná studie na dostatečném 27

počtu respondentů, aby z ní bylo možno cokoli vyvozovat.

REMUS LUPIN

Narozeniny: 10. března Hůlka: cypřišové dřevo, žíně z jednorožce, 10 a ¼ palce, ohebná Kolej: Nebelvír Zvláštní schopnosti: mimořádně nadaný v obraně proti černé magii Patron: vlk Rodiče: otec kouzelník, matka mudla Rodina: manželka Nymfadora Tonksová, syn Edward Remus (Teddy) Lupin 31

Rodiče Remus Lupin byl jediným dítětem kouzelníka Lyalla Lupina a jeho mudlovské manželky Hope Howellové. Lyall Lupin byl velmi chytrý, poněkud stydlivý mladý muž, který se ještě dříve, než dosáhl třiceti let, stal světově uznávaným odborníkem na nelidské spirituální jevy. Sem spadají poltergeisti, bubáci a další podivná stvoření, která – ačkoli někdy vypadají jako duchové a stejně se i chovají – nikdy skutečně nebyla naživu a zůstávají tak trochu záhadou i pro svět kouzelníků. Během výzkumného pobytu v hustých velšských lesích, kde se měl podle všeho ukrývat zvláště zlomyslný bubák, se Lyall náhodou setkal se svou budoucí manželkou. Hope Howellová, krásná mudlovská dívka, která pracovala v pojišťovně v Cardiffu, uposlechla velmi špatnou radu a vydala se na procházku do podle ní zcela nevinného lesíku. Mudlové dokážou bubáky a poltergeisty vycítit a Hope, která měla opravdu bujnou představivost a patřila mezi citlivé jedince, byla brzy přesvědčená, že ji někdo nebo něco sleduje z temnoty mezi kmeny stromů. Nakonec byly její hrozivé představy tak reálné a živé, že na sebe bubák vzal konkrétní podobu: podobu velkého, zle vypadajícího muže, který se na ni ve stínech začal sápat s hrozivým vrčením a nataženýma rukama. Když mladý Lyall zaslechl její křik, sprintem se jí rozběhl 32

na pomoc a zjevení jedním mávnutím hůlky proměnil v nenápadnou obyčejnou houbu. Vyděšená Hope si zmateně myslela, že útočníka odehnal a jeho první slova, která jí řekl – „to je v pořádku, byl to jen bubák“ – na ni neudělala žádný dojem. Lyall si všiml, jak je krásná, a učinil moudré rozhodnutí, že už o bubákovi víc mluvit nebude a místo toho souhlasil s tím, že ten muž byl opravdu velký a děsivý a jedinou rozumnou volbou bylo, že Hope raději doprovodí domů, aby ji ochránil. Dva mladí lidé se do sebe zamilovali a ani Lyallovo opožděné a zahanbené přiznání, že Hope nikdy nebyla v opravdovém nebezpečí, její náklonnost nijak nenarušilo. K Lyallově radosti Hope přijala jeho žádost o ruku a nadšeně se vrhla do příprav svatby, která měla být završena dortem zdobeným postavou bubáka. První a jediné dítě Lyalla a Hope, Remus John, se narodilo hned rok po svatbě. Šťastný a zdravý hošík již brzy začal vykazovat známky toho, že je nadán magickou silou, a oba rodiče si představovali, že půjde v otcových stopách a brzy začne navštěvovat Školu čar a kouzel v Bradavicích.

Pokousání Než Remus dosáhl čtyř let, černomagická aktivita po celé zemi znatelně vzrostla. Ačkoli tehdy jen málokdo věděl, kdo stojí za stále četnějšími útoky a katastrofami, první vzestup Lorda Voldemorta se pomalu ale jistě blížil a Smrtijedi se snažili naverbovat všemožné temné příšery a stvoření, která by je podpořila v jejich snaze svrhnout Ministerstvo kouzel. Ministerstvo tak svolalo všechny odborníky na bytosti spojené s černou magií – i tak nedůležité, jako jsou bubáci a poltergeisti – aby jim pomohli všechno pochopit a situaci dostat pod kontrolu. Mezi nimi byl Lyall Lupin, kterého požádali, aby se připojil k Odboru pro dohled nad kouzelnými tvory, což rád učinil. Právě zde se Lyall osobně setkal s vlkodlakem Fenrirem Šedohřbetem, který byl přiveden k výslechu kvůli smrti dvou mudlovských dětí. Vlkodlačí rejstřík byl špatně udržován. Vlkodlaci byli kouzelnickou společností tak vylučováni, že se kontaktu s lidmi začali zcela vyhýbat. Žili ve smečkách, jak jim sami říkali, a všemožně se snažili registraci vyhnout. Šedohřbet, o kterém Ministerstvo nevědělo, že je vlkodlak, prohlašoval, že je jen pouhý mudlovský tramp, který je naprosto užaslý z toho, že je najednou v místnosti plné kouzelníků, a také zděšený řečmi o chudácích mrtvých dětech. 34

Šedohřbetovo odrbané oblečení a skutečnost, že nemá hůlku, postačily, aby dva přepracované a ignorantské členy komise přesvědčil, že říká pravdu, ale Lyall Lupin se nenechal tak snadno zmást. Poznal v Šedohřbetově vzhledu a chování některé jasné příznaky toho, čím je, a řekl komisi, že by měl být zadržen až do příštího úplňku, který měl nadejít o 24 hodin později. Šedohřbet tiše seděl, zatímco se Lyallovi jeho spolupracovníci vysmáli (‚Lyalle, zůstaň u velšských bubáků, jen k tomu jsi dobrý‘). Lyall, který byl jinak poměrně klidný člověk, se rozzlobil. Popsal vlkodlaky jako „bezcitná a zlá stvoření, která si nezaslouží nic jiného než smrt“. Komise ho vykázala z místnosti, její předseda se mudlovskému trampovi omluvil a Šedohřbet byl propuštěn. Kouzelník, který ho pak odváděl pryč, na něj měl seslat paměťové kouzlo, aby na svou návštěvu Ministerstva zapomněl. Ale než k tomu dostal šanci, Šedohřbet a dva jeho komplicové, kteří se skrývali u vchodu, ho přemohli a všichni tři vlkodlaci utekli. Šedohřbet neztrácel čas a okamžitě přátelům vylíčil, jak je Lyall Lupin popsal. Jejich pomsta čaroději, který chtěl vidět vlkodlaky mrtvé, měla být rychlá a příšerná. Krátce před svými pátými narozeninami Remus Lupin klidně spal ve své posteli, když Fenrir Šedohřbet rozrazil okno do jeho pokoje a zaútočil na něj. 35

Lyall se do ložnice dostal včas a zachránil synův život a vlkodlaka z domu vyhnal mnoha silnými kletbami. Navzdory tomu byl však Remus od té doby plně proměněným vlkodlakem. Lyall Lupin si nikdy neodpustil slova, která před Šedohřbetem vyslovil u výslechu: „bezcitná a zlá stvoření, které si nezaslouží nic jiného než smrt“. Jen opakoval běžný názor na vlkodlaky, který měla většina společnosti, ale jeho syn byl nadále tím, čím vždycky – milovaným a chytrým člověkem. Tedy kromě té strašlivé doby za úplňku, kdy si musel protrpět mučivou proměnu a stal se nebezpečím pro všechny kolem sebe. Po mnoho let Lyall pravdu o útoku a i identitu útočníka před synem tajil, bál se totiž Remusových výčitek.

Dětství Lyall se snažil ze všech sil najít lék, ale ani lektvary, ani kouzla nemohla jeho synovi pomoci. Od té doby se život celé rodiny točil kolem potřeby skrýt Remusův „stav“. Přestěhovali se z vesnice do města v okamžiku, kdy se začaly šeptem šířit pomluvy o chlapcově divném chování. Kouzelníci a čarodějky si všimli, jak nezdravě Remus vypadá pokaždé, když se blíží nov, nemluvě o jeho každoměsíčním zmizení. Remus si nesměl hrát s ostatními dětmi, aby mu nevyklouzla pravda o jeho 36

potížích. Kvůli tomu byl navzdory lásce svých rodičů velmi osamělý. Když byl Remus malý, nebylo složité ho během proměny někam zavřít. Stačila na to zamčená místnost a několik tišících kouzel. Jak ale rostl, tak rostlo i jeho vlčí já a než dosáhl věku deseti let, dokázal vyrazit dveře a rozbít všechna okna. Stále silnější a silnější kouzla musela být použita pro jeho „uvěznění“ a Lyall i Hope umírali strachem a obavami. Svého syna milovali, ale věděli, že společnost – už tak sužována strachem z narůstajících černomagických aktivit všude kolem – by se k nekontrolovatelnému vlkodlakovi nechovala nijak shovívavě. Naděje, které do syna dříve vkládali, byly zničeny, Lyall Remuse vzdělával doma, protože si byl jistý, že nikdy nebude moci vkročit do školy. Krátce před Remusovými jedenáctými narozeninami se nikým nepozván objevil na prahu domu Lupinových sám bradavický ředitel Albus Brumbál. Hope a Lyall se mu snažili celí nervózní a vyděšení zabránit v tom, aby vstoupil dovnitř, ale nějak se stalo, že o pět minut později seděl Brumbál u krbu, pojídal lívance a hrál s Remusem tchoříčky. Brumbál Lupinovým vysvětlil, že ví, co se jejich synovi stalo. Šedohřbet se vychloubal tím, co udělal, a Brumbál měl mezi temnými stvořeními své špehy. Řekl jim však také, že nevidí jediný důvod, proč by Remus neměl nastoupit do Bradavic, a popsal jim 37

všechna opatření, která uvedl do chodu, aby chlapci poskytl bezpečné místo po dobu jeho přeměny. Kvůli široce rozšířeným předsudkům vůči vlkodlakům Brumbál souhlasil, že pro Remusovo vlastní dobro by se o jeho potížích neměli nijak šířit. Jednou za měsíc se vypraví do bezpečného a pohodlného domku ve vesnici Prasinky, střežit ho bude mnoho kouzel a dostat se k němu bude možné jen prostřednictvím podzemní chodby z bradavických pozemků – a tak se bude moci v klidu přeměnit. Remus byl nadšený jako nikdy předtím. Jeho životním snem bylo potkat další děti a mít poprvé v životě kamarády.

Škola Remus Lupin byl zařazen do Nebelvíru a brzy se spřátelil se dvěma rozesmátými, sebevědomými a vzpurnými chlapci, Jamesem Potterem a Siriusem Blackem. Ty přitahoval Remusův tichý smysl pro humor a laskavost, které si vážili, ačkoli jí sami nebyli vždy schopní. Remus, který se vždy přátelil se všemi vyděděnci, byl laskavý k malému a tak trochu pomalejšímu Peteru Pettigrewovi, který také chodil do Nebelvíru a kterého by nejspíš James a Sirius nepovažovali za hodného jejich pozornosti, pokud by se za něj Remus nepřimluvil. Brzy se z nich stali nerozluční přátelé. 38

Remus fungoval jako svědomí celé skupiny, ale občas byl svědomím pěkně nefunkčním. Neschvaloval to, jak James a Sirius šikanovali Severuse Snapea, ale tolik je miloval a byl jim tak vděčný za to, že ho přijali mezi sebe, že se jim často nepostavil, ačkoli věděl, že by měl. Nevyhnutelně se brzy jeho tři přátelé začali zajímat, proč Remus každý měsíc někam mizí. Jeho osamělé dětství Remuse přesvědčilo, že pokud by se jeho přátelé dozvěděli, že je vlkodlak, opustili by ho. A tak si vymýšlel stále propracovanější lži, kterými omlouval svou nepřítomnost. James a Sirius pravdu uhodli už ve druhém ročníku. K Remusově úžasu a vděčnosti nejen že zůstali jeho přáteli, ale vymysleli také geniální způsob, jak mu ulehčit v jeho každoměsíčním údělu. Také mu dali přezdívku, která ho provázela po celou dobu jeho školní docházky – Náměsíčník. Remus svou školní kariéru zakončil jako prefekt.

Fénixův řád Než čtyři přátelé dokončili školu, Lord Voldemort se téměř zcela chopil nadvlády. Jediný skutečný odboj se soustředil kolem ilegální organizace zvané Fénixův řád, ke které se všichni čtyři mladí muži připojili. Smrt Jamese Pottera a jeho manželky Lily rukou Lorda Voldemorta byla jednou z nejtraumatičtějších 39

událostí v Remusově už tak nelehkém životě. Jeho přítel pro něj znamenal ještě víc než pro ostatní lidi, protože již dávno přijal jako skutečnost fakt, že ho většina považuje za nedotknutelného a že neexistuje možnost, že by se někdy oženil a měl děti. Aby to bylo ještě horší, během následujících čtyřiadvaceti hodin přišel o své dva další nejbližší přátele. Remus byl kdesi na severu země, kde plnil úkoly pro Řád, když se doslechl ty strašné novinky o tom, že jeden z nich zabil toho druhého a byl za to poslán do Azkabanu jakožto zrádce Řádu i Jamese a Lily. Pád Lorda Voldemorta, který byl pro všechny kouzelníky důvodem k oslavám, pro Remuse znamenal začátek dlouhého období osamělosti a neštěstí. Ztratil své tři nejlepší přátele, a protože byl Řád rozpuštěn, jeho bývalí spolubojovníci se vrátili ke svým životům a rodinám. Jeho matka byla po smrti – a ačkoli ho otec Lyall vždy rád viděl, Remus odmítl ohrozit otcův mírumilovný život tím, že by se nastěhoval zpátky domů. Remus tak žil nuzným životem, bral práce hluboce pod úrovní svých dovedností, protože měl vždy na paměti, že bude muset odejít dřív, než začne být vzorec jeho každoměsíčních onemocnění nápadný jeho spolupracovníkům.

Vlkodlačí lektvar Naděje přišla s jedním objevem kouzelnické společnosti: byl vynalezen vlkodlačí lektvar. Ačkoli nezabránil tomu, že vlkodlak jednou za měsíc ztratí svou lidskou podobu, omezil proměnu na podobu obyčejného a ospalého vlka. Remus se vždycky nejvíc bál toho, že někoho zabije během doby, kdy nebyla jeho mysl pod kontrolou. Vlkodlačí lektvar byl ale velmi složitý a přísady opravdu drahé. Remus neměl šanci ho získat bez toho, aby přiznal, čím je, a tak dále pokračoval ve svém osamělém, potulném životě.

Návrat do Bradavic Život Remuse Lupina opět změnil Albus Brumbál, když ho vypátral v polorozpadlé, zchátralé chatrči v Yorkshiru. Remus byl potěšen, že ředitele znovu vidí, a naprosto ohromen, když mu Brumbál nabídl místo učitele obrany proti černé magii. Přesvědčilo ho až to, když mu Brumbál řekl, že bude mít neomezenou zásobu vlkodlačího lektvaru – laskavost profesora Severuse Snapea. V Bradavicích pak Remus zjistil, že je talentovaným učitelem s neobvyklým zápalem pro svůj předmět a pochopením pro své žáky. Jako obvykle ho přitahovali hlavně vyděděnci a jak Neville 41

Longbottom, tak i Harry Potter těžili z jeho moudrosti a laskavosti. Remusova stará chyba se však opět dostala ke slovu. Měl vážné podezření, že se jeden z jeho starých přátel, známý uprchlík, pohybuje kolem Bradavic, ale nikomu nic neřekl. Jeho zoufalá touha někam patřit a být milován způsobila, že nebyl ani tak čestný, ani tak statečný, jak by měl být. Nešťastná souhra okolností způsobila, že si Remus prošel skutečnou proměnou ve vlkodlaka přímo na pozemcích školy. Rozhořčení Severuse Snapea, které nikdy nezmírnilo ani následné Remusovo zdvořilé chování, zapříčinilo, že brzy všichni věděli, co že je profesor obrany proti černé magii ve skutečnosti zač. Remus cítil povinnost rezignovat a znovu tak odjel z Bradavic pryč.

Manželství Jak Lord Voldemort znovu získával svou moc, dal se dohromady i původní odboj a Remus se podruhé stal součástí Fénixova řádu. Tentokrát do této skupiny patřila i bystrozorka, která byla příliš mladá na to, aby byla součástí prvního Řádu. Chytrá, statečná a vtipná Nymfadora Tonksová s růžovými vlasy byla chráněnkou Alastora Pošuka Moodyho, nejtvrdšího a nejprošedivělejšího bystrozora ze všech. 42

Remuse, který byl tak často melancholický a osamělý, mladá čarodějka nejprve pobavila, poté ohromila a pak se do ní skutečně zamiloval. To se mu ještě nikdy předtím nestalo. Kdyby k tomu došlo v době míru, Remus by se prostě odebral na nové místo za novou prací, aby nemusel prožívat bolest při sledování toho, jak se Tonksová zamiluje do krásného mladého bystrozora, což bylo přesně to, co očekával. Ale teď byla válka, bylo potřeba, aby oba dva zůstali ve Fénixově řádu a nikdo nevěděl, co přinese další den. Remus cítil, že je oprávněné, aby zůstal přesně tam, kde byl, a udržel své city v tajnosti, ale na druhou stranu si mohl užívat každý okamžik, kdy ho někdo dal do dvojice s Tonksovou během některé z nočních misí. Remuse nikdy nenapadlo, že by Tonksová mohla jeho city opětovat, protože si tak zvykl sám sebe považovat za nečistého a nehodného. Jedné noci, když leželi v úkrytu před domem známých Smrtijedů, po roce stále vřelejšího přátelství, utrousila Tonksová nějakou banální poznámku o někom dalším z Řádu (‚Je pořád moc hezký, i po Azkabanu, že?‘). Než se dokázal zastavit, Remus hořce odpověděl, že předpokládal, že se do jeho starého přítele zamiluje (‚Vždycky dostal každou ženskou.‘). V tom okamžiku se Tonksová rozzlobila. „Naprosto přesně bys věděl, do koho jsem se zamilovala, kdybys nebyl tak zaneprázdněný tím, že se lituješ!“ 43

Remusovou okamžitou reakcí bylo štěstí, které ještě nikdy tak silně nepocítil, ale to bylo téměř okamžitě roztříštěno drtivým smyslem pro povinnost. Vždycky věděl, že se nemůže oženit a riskovat, že předá své bolestivé a ostudné prokletí dál. Předstíral tedy, že Tonksové nerozumí, což ji ovšem samozřejmě neobalamutilo. Byla moudřejší než Remus a věděla, že ji miluje, ale odmítá si to přiznat kvůli jakési pomýlené šlechetnosti. On se ale dalším misím v její společnosti vyhýbal, téměř s ní nemluvil a začal se dobrovolně hlásit na ty nejnebezpečnější úkoly. Tonksová byla zoufale nešťastná, přesvědčená o tom, že muž, kterého miluje, s ní už nikdy nebude chtít trávit čas a navíc raději zemře, než aby přiznal své city. Remus a Tonksová oba bojovali proti Voldemortovi a jeho Smrtijedům na Odboru záhad, v bitvě, která vyústila ve veřejné odhalení Voldemortova návratu. Ztráta posledního z jeho školních přátel během této bitvy nijak neoslabila Remusovy sebedestrukční sklony. Tonksová mohla jen zoufale přihlížet, jak dobrovolně špehuje pro Řád a všechny opouští, aby sám žil mezi dalšími vlkodlaky a snažil se je přesvědčit, aby se přidali na Brumbálovu stranu. Během toho se samozřejmě vystavoval nebezpečí, že se znovu setká s vlkodlakem, který jeho život navždy změnil, Fenrirem Šedohřbetem. Remus musel znovu čelit Šedohřbetovi i Tonksové ani ne o rok později přímo v Bradavicích, 44

kde se Řád utkal se Smrtijedy. Během této bitvy Remus přišel o dalšího člověka, kterého miloval: Albuse Brumbála. Brumbála obdivovali všichni členové Fénixova řádu, ale pro Remuse představoval takovou laskavost, toleranci a porozumění, s jakými se nikdy předtím nesetkal jinde než u svých rodičů a tří nejlepších přátel. Byl to jediný muž, který mu kdy nabídl postavení v rámci běžné kouzelnické společnosti. Po tomto krvavém boji Tonksovou inspirovala Fleur Delacourová a její důkaz pravé lásky k Billu Weasleymu, který byl také napaden Šedohřbetem. Statečně veřejně vyhlásila své city k Remusovi, který tak byl nucen přiznat sílu své lásky k ní. Navzdory přetrvávajícím pochybnostem, že se chová sobecky, se Remus a Tonksová v tichosti vzali na severu Skotska, za svědky jim šli místní kouzelníci z malého hostince. Remus se i nadále bál, že stigma, které ho pronásleduje, přenese i na svou manželku a nepřál si, aby jejich sňatek vytrubovali do světa. Věčně se tak pohyboval mezi nadšením, že si vzal ženu svých snů, a strachem z toho, co jim oběma může způsobit.

Rodičovství Hned několik týdnů po svatbě si Remus uvědomil, že je Tonksová těhotná, a všechny obavy, které kdy měl, ještě vzrostly. Byl přesvědčen, že své potíže předal 45

nevinnému dítěti a odsoudil Tonksovou ke stejnému životu, jakým žila jeho matka – navždy na cestách, bez možnosti se usadit, s nutností skrývat svého stále násilnějšího potomka před očima lidí. Plný výčitek a sebeobvinění Remus utekl, opustil těhotnou Tonksovou a vydal se hledat Harryho, aby mu nabídl, že ho doprovodí za jakýmkoli smrtícím nebezpečím, které ho čeká. K Remusově překvapení a nespokojenosti ho však sedmnáctiletý Harry nejen odmítl, ale také se rozzlobil a začal ho urážet. Řekl svému bývalému učiteli, že se chová sobecky a nezodpovědně. Remus odpověděl pro něj netypickým násilím, rozzuřeně opustil dům a uchýlil se do rohu Děravého kotle, kde dlouho popíjel a soptil. Po několika hodinách přemýšlení byl ale Remus nucen si přiznat, že mu jeho bývalý žák právě uštědřil cennou lekci. James a Lily, vzpomínal si Remus, s Harrym zůstali až do své smrti. Jeho vlastní rodiče, Lyall a Hope, obětovali svůj klid a bezpečí, jen aby udrželi rodinu pohromadě. Hluboce zahanbený Remus opustil hospodu a vrátil se ke své manželce, kterou žebral o odpuštění a ujistil ji, že ať se stane cokoli, už nikdy neuteče. Po zbytek těhotenství se Remus vyhýbal všem misím Fénixova řádu a jeho prioritou se stalla ochrana jeho ženy a nenarozeného dítěte. Lupinův syn Edward Remus (‚Teddy‘) byl pojmenován po nedávno zesnulém Remusově 46

tchánovi. K úlevě a potěše obou rodičů nevykazoval žádné známky lykantropie, když se narodil, ale zdědil matčinu schopnost měnit vzhled podle svého přání. Tu noc, kdy se Teddy narodil, nechal Remus na okamžik Tonksovou a syna v péči své tchýně, aby našel Harryho, poprvé od jejich vzteklé konfrontace. Požádal ho, aby se stal Teddyho kmotrem a necítil k němu nic jiného než odpuštění a vděk za to, že ho poslal zpátky domů k rodině, která mu dala to největší štěstí.

Smrt Remus i Tonksová se vrátili do Bradavic, aby bojovali v konečné bitvě proti Voldemortovi a svého maličkého synka zanechali v péči jeho babičky. Pár věděl, že pokud tuto bitvu Voldemort vyhraje, jejich rodina bude zničena – oba byli známými členy Fénixova řádu, Tonksová byla navíc na černé listině své smrtijedské tety Bellatrix Lestrangeové a jejich syn byl naprostým opakem čisté krve, protože bylo mezi jeho předky mnoho mudlů a také špetka vlkodlaka. Ačkoli Remus přežil mnoho setkání se Smrtijedy a vybojoval si zkušeně a statečně cestu z mnoha vypjatých situací, jeho konec nakonec přišel rukou Antonina Dolohova, jednoho z nejdéle sloužících, nejoddanějších a nejsadističtějších z Voldemortových Smrtijedů. Remus už nebyl v tom nejlepším stavu, 47

když přispěchal, aby se zapojil do souboje. Měsíce neaktivity, kdy používal hlavně kouzla na utajení a ochranu, oslabily jeho bojové schopnosti, a když měl proti sobě tak zkušeného protivníka, jakým byl Dolohov – navíc zoceleného měsíci zabíjení a mrzačení – jeho reakce byly zkrátka příliš pomalé. Remus Lupin byl po smrti oceněn Merlinovým řádem první třídy a stal se prvním vlkodlakem, kterému byla tato čest udělena. Jeho příkladný život i smrt posloužily k tomu, aby bylo stigma, které na vlkodlacích ulpívalo, alespoň částečně odstraněno. Nikdo z těch, kteří ho znali, na něj nikdy nezapomněl: statečný a laskavý muž, který ve velmi složitých podmínkách dělal všechno, co mohl, a pomohl mnohem většímu množství lidí, než si kdy uvědomil.

Myšlenky J. K. Rowlingové Remus Lupin byl jednou z mých nejoblíbenějších postav v celé potterovské sérii. Když jsem psala tento příspěvek, hned několikrát jsem se rozplakala, protože to, že jsem ho zabila, opravdu nenávidím. Lupinova lykantropie (to, že je vlkodlak) byla metaforou pro nemoci, které s sebou nesou nějaké předsudky, jako je například HIV a AIDS. Zdá se, že problémy spojené s krví lákají nejrůznější pověsti a povídačky, možná kvůli mnohým tabu, která samotnou krev obklopují. Kouzelnická společnost je náchylná k hysterii a předsudkům úplně stejně jako ta mudlovská, a díky postavě Lupina jsem toto chování mohla prozkoumat do detailů. V knihách o Harrym Potterovi nebylo nikdy řečeno, jakého má Remus patrona, ačkoli právě toto těžké a neobvyklé kouzlo Harryho naučil. Je to vlk – obyčejný vlk, ne vlkodlak. Vlci jsou hodně zaměření na svou rodinu a nejsou nijak agresivní, ale Remus svého patrona nesnášel, protože mu neustále připomínal jeho prokletí. Byl znechucený čímkoli, co jen vzdáleně připomínalo vlka, a tak často raději z vlastní vůle vyčaroval patrona bez jakékoli konkrétní podoby, zvláště když ho při tom pozorovali ostatní.

VLKODLACI Vlkodlaci žijí po celém světě a tradičně bývají odsunuti na okraj kouzelnické společnosti, ze které původně pochází – čarodějky a kouzelníci, kteří tato stvoření často loví nebo studují, jsou vystaveni většímu riziku útoku než průměrný mudla. Ke konci devatenáctého století provedl velký anglický odborník na vlkodlaky, profesor Marlowe Forfang, první úplný výzkum jejich zvyků. Zjistil, že téměř všichni, které studoval a zpovídal, byli před tím, než je pokousal vlkodlak, kouzelníky. Od vlkodlaků se také dozvěděl, že mudlové „chutnají“ jinak než kouzelníci a je mnohem pravděpodobnější, že na způsobené rány zemřou, kdežto čarodějky a kouzelníci přežijí a stanou se vlkodlaky. Politika Ministerstva kouzel ohledně vlkodlaků byla vždycky zmatená a nedostačující. V roce 1637 byl ustanoven Řád chování vlkodlaků, který měli všichni vlkodlaci podepsat a slíbit tak, že na nikoho nebudou útočit a místo toho se každý měsíc uzamknou do bezpečné zóny. Asi není žádným překvapením, že tento Řád nikdo nepodepsal, protože nikdo nebyl připraven nakráčet na Ministerstvo a přiznat, že je 50

vlkodlak – stejným problémem později trpěl také vlkodlačí rejstřík. Po celá léta tak vlkodlačí rejstřík, ve kterém všichni měli uvést své jméno a osobní informace, zůstával nedokončený a neúplný, protože se tolik nově pokousaných snažilo utajit své „postižení“ a vyhnout se tak hrozící ostudě a vyhoštění. Vlkodlaci byli celá léta neustále přesouváni mezi divizí zvířat a osob na Odboru pro dohled nad kouzelnými tvory, protože se nikdo nemohl rozhodnout, jestli by měli být vlkodlaci klasifikováni jako lidé nebo jako kouzelní tvorové. V jednu chvíli byly v rámci divize zvířat zřízeny vlkodlačí rejstřík a jednotka pro odchyt vlkodlaků, kdežto kancelář podpůrných služeb pro vlkodlaky spadala pod divizi osob. V podpůrné kanceláři se nikdy nikdo neukázal ze stejných důvodů, jako se jen velmi málo lidí zaregistrovalo do rejstříku a nakonec byla kancelář uzavřena. Aby se člověk stal vlkodlakem, je nutné být pokousán vlkodlakem v jeho vlčí podobě za úplňku. Když se vlkodlačí sliny smíchají s krví oběti, dojde k nakažení. Mnoho mudlovských mýtů a legend, které se pojí s vlkodlaky, je nepravdivých, ale některé obsahují zrnka pravdy. Stříbrné kulky vlkodlaky nezabijí, ale pokud se na čerstvé kousnutí použije směs práškového stříbra a třemdavy, tak ránu „zapečetí“ a zabrání tomu, aby oběť vykrvácela k smrti (ačkoli se vyprávějí tragické 51

příběhy o obětech, které prosily raději o smrt, než aby byly nuceny žít dál jako vlkodlaci). V druhé polovině dvacátého století bylo vynalezeno několik lektvarů, které zmírňují účinky lykantropie. Nejúspěšnější je vlkodlačí lektvar. Každoměsíční vlkodlačí proměny jsou extrémně bolestivé, pokud se nijak neošetřují, a obvykle jim předchází a následuje je několik dní bledosti a špatného zdraví. Když je vlkodlak ve své vlčí podobě, kompletně ztrácí lidskou schopnost rozlišovat správné a špatné. Ovšem není správné tvrdit (jako to dělaly některé autority v oboru, například profesor Emerett Picardy ve své knize Protizákonné potvory: proč si lykantropové nezaslouží žít), že by vlkodlaci permanentně trpěli ztrátou morálního cítění. Když jsou vlkodlaci ve své lidské podobě, můžou být stejně dobří či laskaví jako kdokoli jiný. Na druhou stranu mohou být nebezpeční i jako lidé, jako příklad si uveďme Fenrira Šedohřbeta, který se pokouší kousat a mrzačit i jako člověk a nechává si pro tento účel nehty nabrousit do špičatých pařátů. Pokud na člověka zaútočí vlkodlak v lidské podobě, u oběti se mohou objevit jisté slabé vlčí tendence, jako je obliba krvavých steaků, ale jinak by neměli být dlouhodobě nijak ovlivněni. Ovšem jakékoli kousnutí nebo škrábnutí od vlkodlaka zanechá permanentní jizvy, ať už byl v době útoku v lidské nebo vlčí podobě. 52

Když je vlkodlak ve své zvířecí podobě, je téměř nerozlišitelný od skutečného vlka, ačkoli jejich čumák je trochu kratší a zorničky menší (v obou případech více „lidské“) a ocas spíše střapatý než plný a chundelatý. Opravdový rozdíl spočívá v jejich chování. Praví vlci nejsou moc agresivní a kouzelnické autority věří, že v pohádkách, které je zobrazují jako nelítostné lovce, je odkazováno k vlkodlakům, ne obyčejným vlkům. Na člověka vlk pravděpodobně nezaútočí, pouze za výjimečných okolností. Vlkodlaci zato útočí téměř výhradně na lidi a pro ostatní stvoření představují velmi malé nebezpečí. Vlkodlaci se množí obecně tím, že útočí na lidi. Stigma, které je obklopuje, je po celá staletí tak silné, že se jen málo z nich oženilo či vdalo a mělo děti. V případech, kdy si vlkodlak vzal lidského partnera, nebyly u jejich potomků nalezeny žádné známky lykantropie. Zajímavou skutečností je, že pokud se dva vlkodlaci potkají a spáří za úplňku (což je velmi nepravděpodobné a víme jen o dvou případech, kdy k tomu došlo), výsledkem budou vlčí štěňata, která připomínají skutečné vlky ve všem, kromě neobvykle vysoké inteligence. Nejsou o nic agresivnější než normální vlci a neútočí pouze na lidi. Jeden takový vrh byl jednou vypuštěn do volné přírody za podmínek naprostého utajení, konkrétně do Zapovězeného lesa v Bradavicích, s laskavým svolením Albuse Brumbála. 53

Vlčata vyrostla v krásné a neobvykle inteligentní vlky a některá z nich stále v lese žijí, což dalo za vznik pověrám o „vlkodlacích“ v Zapovězeném lese – tyto příběhy se jak profesoři, tak šafář nijak nesnažili vysvětlit, protože to, že se studenti budou držet od lesa dál, je podle nich více než žádané.

SYBILA TRELAWNEYOVÁ

Narozeniny: 9. března Hůlka: lískové dřevo, žíně jednorožce, 9,5 palce, velmi ohebná Kolej: Havraspár Zvláštní schopnosti: vědma, ačkoli je její dar nepředvídatelný a nevědomý Rodiče: otec kouzelník, matka mudla Rodina: časné manželství skončilo nečekanou odlukou poté, co odmítla přijmou příjmení Higglebottomová, žádné děti Zájmy: trénování předpovědí plných zmaru před zrcadlem, sherry 57

Sybila je pra pra vnučkou skutečné vědmy Kasandry Trelawneyové. Kasandřin dar se ale v následujících generacích hodně rozředil, ačkoli Sybila zdědila po své předkyni víc, než si sama připouští. Sybila napůl věří vlastním lžím o svém talentu (protože je podvodnice přinejmenším z devadesáti procent) a podařilo se jí rozvinout dramatické chování, kterým ráda ohromuje své naivnější studenty pomocí předpovědí zmaru a katastrof. Je velmi nadaná, co se týká hadačských triků, velmi správně si všimla Nevillovy nervozity a snadné ovlivnitelnosti hned během první hodiny a řekla mu, že za okamžik rozbije jeden šálek, což se mu také povedlo. Při jiné příležitosti odvedou její důvěřiví studenti práci za ni. Profesorka Trelawneyová řekla Levanduli Brownové, že se stane něco, čeho se děsí, šestnáctého října – když pak toho dne Levandule dostala zprávu, že zemřel její králíček, okamžitě si ji propojila s věštbou. Všechna Hermionina logika a zdravý rozum (Levandule se nebála smrti králíčka, který byl velmi mladý, králík nezemřel šestnáctého, ale o den dříve) je k ničemu: Levandule chce věřit tomu, že její neštěstí bylo předpovězeno. Na základě zákonů pravděpodobnosti se poplašné předpovědi profesorky Trelawneyové čas od času vyplní, ale většinou prostě jen zbytečně plaší a přehání. Navzdory tomu ale Sybila zažívá velmi zřídkavé záblesky opravdové jasnovidnosti, které si pak nikdy 58

nepamatuje. Své místo v Bradavicích si zajistila tak, že během pohovoru s Brumbálem odhalila, že je nevědomým držitelem důležitého vědění. Brumbál jí ve škole poskytl útočiště částečně proto, aby ji ochránil, částečně proto, že doufal, že bude následovat více skutečných předpovědí (na tu další musel čekat mnoho let). Sybila si je vědoma svého nízkého postavení mezi ostatními zaměstnanci, kteří jsou téměř všichni mnohem talentovanější než ona, a proto většinu času zůstává mimo dosah svých kolegů, nahoře ve věži ve své přecpané a nevětrané kanceláři. Není nejspíš překvapivé, že se u ní vyvinula přílišná náklonnost k alkoholu.

Myšlenky J. K. Rowlingové Profesorky Trelawneyová a McGonagallová jsou naprostými opaky: jedna tak trochu šarlatánka a manipulátorka vyžívající se v okázalosti, druhá velmi inteligentní, přísná a bezúhonná. Avšak věděla jsem, že když se naprosto cizí a nebradavická Dolores Umbridgeová pokus Sybilu z Bradavic vyhnat, Minerva McGonagallová, která ji mnohokrát kritizovala, ukáže svou skutečnou laskavost a přispěchá jí na pomoc. Na profesorce Trelawneyové je cosi dojemného, ačkoli ve skutečném životě by mě opravdu rozčilovala, a myslím, že Minerva vycítila její skrývaný pocit vlastní nedostatečnosti. U mnoha bradavických zaměstnanců jsem sepsala jejich podrobnou minulost (například u Albuse Brumbála, Minervy McGonagallové a Rubeuse Hagrida), některé příběhy byly použity v knize, některé ne. V určitých ohledech je příhodné, že já jediná mám matnou představu o tom, co se stalo profesorce jasnovidectví před tím, než nastoupila do Bradavic. Představuji si, že se její před-bradavická léta skládala z bloumání po kouzelnickém světě. Snažila se těžit ze svých předků a sehnat si tak zaměstnání, ale opovrhovala přitom každém, které podle ní nebylo pro vědmu adekvátní. Miluji cornwallská příjmení a žádné jsem nepoužila až do třetí knihy, takže právě takto získala 60

profesorka Trelawneyová své jméno. Nechtěla jsem jí dát nijak komické nebo podvodnické jméno, ale něco impozantního a lákavého. „Trelawney“ je velmi staré jméno, které naznačuje Sybilino přílišné spoléhání na předky, když se snaží druhé ohromit. Existuje krásná cornwallská píseň, kde se toto příjmení objevuje (The Song of the Western Men). Sybilino křestní jméno je homonymem jména Sibyla, což byla starověká jasnovidka. Můj americký editor chtěl, abych použila variantu Sibyla, ale mně se víc líbila moje verze, protože ačkoli je v něm stále odkaz na starověkou vznešenou jasnovidku, ve skutečnosti není ničím víc než variantou ženského jména Sybila (v originále se totiž profesorka píše se dvěma l, pozn. překladatelky), které už dávno vyšlo z módy. Profesorka Trelawneyová zkrátka podle mě na jméno Sibyla neměla nárok.

JMÉNOVĚŠTCI Celá řada jmen, která dávají kouzelničtí rodiče svým dětem, připomíná mudlovská jména (např. James, Harry, Ronald), jiná zdůrazňují povahové rysy či osud nositele (např. Xenophilius, Remus, Alecto). Někteří kouzelníci jsou pojmenováni v souladu s rodovou tradicí. Například rodina Blacků dává jména svým potomkům podle hvězd a souhvězdí (což, jak mnozí říkají, pasuje k jejich přehnaným ambicím a pýše). Jiné kouzelnické rodiny (jako Potterové a Weasleyové) prostě vyberou svým dětem oblíbené jméno a hotovo. Určitá část kouzelnického společenství však ctí prastarou tradici a výběr konzultují s jménověštcem (často za pořádnou kupku zlata). Ten předpovídá budoucnost dítěte a navrhuje vhodné pojmenování. Tato praxe je však velmi ojedinělá. Mnozí rodiče tomu raději nechají volný průběh a vyhýbají se (z dobrých důvodů) předčasným předpovědím zvláštního nadání, neschopnosti a dokonce i katastrof v životě svého dítěte. Matky a otcové si často nadávali do hlupáků na cestě od jménověštce a přáli si, aby nikdy netoužili vyslechnout proroctví o charakteru a budoucnosti svého potomka. 62

SILVANUS KETTLEBURN Narozeniny: 22. listopadu Hůlka: kaštanové dřevo, pero ptáka fénixe, 11,5 palce, hbitá Kolej: Mrzimor Zvláštní schopnosti: encyklopedické znalosti fantastických zvířat, nebojácný Rodiče: otec kouzelník, matka čarodějka Rodina: bez manželky, žádné děti Zájmy: nebezpeční tvorové jsou jeho prací i koníčkem

Silvanus Kettleburn byl profesorem péče o kouzelné tvory v Bradavicích až do Harryho třetího ročníku, kdy byl nahrazen Rubeusem Hagridem. Kettleburn byl zapálený a občas trochu bezohledný muž, jehož největší láskou byl chov a studium často nebezpečných tvorů, což vedlo k četným zraněním sebe sama a dokonce i jiných. Kvůli tomu se během doby svého zaměstnaneckého poměru v Bradavicích ocitl dvaašedesátkrát v podmínce (rekord, který dosud nikdo nepřekonal). Stejně jako Hagrid měl sklony podceňovat rizika spojená s péčí o kouzelné tvory jako byli okamie, ďasovci a třaskaví skvorejši. Jednou dokonce vypukl požár ve Velké síni poté, co se pokoušel očarovat popelce, aby ho přiměl hrát červa v divadelní hře Fontána příznivé sudby. Kettleburn byl oblíbený a poněkud výstřední muž, který se na postu učitele v Bradavicích udržel tak dlouhou dobu hlavně díky velké přízni svých kolegů i studentů. Svou kariéru ukončil pouze s jednou nohou a rukou. Albus Brumbál mu do důchodu věnoval sadu očarovaných dřevěných končetin, dar, který musel každý rok vyměňovat, protože měl Kettleburn zálibu trávit čas v dračích slujích a jeho protézy tak často shořely. Kettleburn se na odpočinek uchýlil do Prasinek. Kvůli svým zdravotním neduhům se ale nezúčastnil Bitvy o Bradavice. Rozhodnut však sehrát svou roli, 66

vyšplhal do podkroví domu, usadil se ve světlíku a házel po do kolemjdoucích Smrtijedech tlustočervy. Ačkoli to na výsledek bitvy mělo pravděpodobně pramalý vliv, prokázal tím alespoň bojového ducha.

Český překlad připravily Olga Zbranek Biernátová a Katka Stupková z facebookové stránky J. K. Rowlingová