Milan Svoboda

Malá zdravice k velkému výročí aneb panu profesoru Robertu Kvačkovi s úctou i láskou

MILAN SVOBODA

Univerzitní profesor PhDr. Robert Kvaček, cSc., působil na katedře historie Fakulty přírodovědně humanitní a pedagogické při Technické univerzitě v Liberci nepřetržitě dvacet let jako učitel-historik zcela neobyčejný. Přitom však už mnohem dříve, celé půlstoletí své pedagogické a vědecké práce spojil s Prahou a její Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy. Tam vychoval stovky historiků a historiček, měl možnost v nejlepším smyslu slova ovlivnit životy tisíců mladých lidí. Přitom není „pražský“, pochází z Českého ráje, od Jičína, z místa neobyčejně plodného na historiky, k nimž náleželi univerzitní profesoři Josef Pekař, Josef Vítězslav Šimák, František Kutnar, Martin Kovář i jiní učenci a badatelé. Ve Valdštejnově rezidenčním městě Robert Kvaček studoval a maturoval na Lepařově gymnáziu. Tam je vždy velmi srdečně vítán a oprávněně ctěn především svými absolventy a přáteli. V hlavním městě Českého ráje se totiž utvářely jeho hluboké, letité osobní a přátelské vazby. Jak řekl při oslavě svých 85. narozenin: „Když se ohlédnu zpátky, myslím si, že jsem měl – při všech tragických zastávkách, které neminuly ani mě – že jsem měl štěstí na lidi. Na vztahy. Že jsem tou životní cestou potkal zajímavé a pozoruhodné lidi… Život mi přinesl vztahy, ze kterých jsem také zdolával okamžiky, které nebyly zrovna do skoku.“ Pro město pod Ještědem vykonal Robert Kvaček mnohé. Především pro jeho intelektuální elity: ve Vědecké radě Technické univerzity v Liberci, na katedře historie, kde díky němu vznikly pozoruhodné diplomní práce věnované především Liberci v moderní době. Ostat-

Robert Kvaček, foto: Dušan Tomášek ně podílel se na několika knihách o minulosti severních Čech a naposledy rovněž o naší příhraniční metropoli.1 Jeho vazby k tomuto místu jsou ovšem ještě starší. Těsně po osvobození Československa na své výslovné přání podnikl se svým tatínkem cestu do Reichenbergu. Mimo jiné o ní řekl: „Možná, že můj výlet do Liberce hned po květnu 1945 byl také vyvolán tím, jak kluk prožívá válku. Chtěl jsem možná vidět, jak německé obyvatelstvo prožívá ten „finis“, konec, který je úplně jiný, než si představovalo.“ Ke své spolupráci na kapitolách o dějinách Liberce prvé půle 20. století dodal: „Bylo pro mě ne překvapující, ale zlé, když jsem zjistil, že poslední akcí, kterou v Liberci bývalá henleinovská věrchuška udělala v květnu 1945, byl pochod mladých dívek z Bund deutscher Mädel městem. Ony měly reprezentovat naději, že se válka ještě zvrátí, zatímco Henlein už byl na cestě na Ašsko a Chebsko, pak na Plzeň, a jiní z henleinovských a říšskoněmeckých představitelů už prchli. Tato historie mě velmi zajímala a dával jsem si záležet na formulacích. »Velmi zajímala« neznamená, že bych jí však byl prostoupen a nadšen. Historikové většinou píší o věcech méně šťastných, a to není zrovna nejlepší řemeslo proto,abysečlověksámcítilvyrovnanýa šťastný.Liberecmástránky oboje: světlé, mimořádně pozoruhodné, ale nebyl také zbaven dlouhých stínů, v nichž se ztratily i tisíce lidí.“2

Mnozí Liberečané znají profesora Kvačka nejen z nejrůznějších sdělovacích prostředků, ale i z přednášek zde proslovených pro veřejnost. Mnozí za ním cíleně přijížděli vyslechnout tradiční, téměř třicet let pronášené, pečlivě připravené a poutavě sdělené úvodní slovo každoroční srpnové konference Česko-slovenské vztahy. Je velkou zásluhou rovněž Roberta Kvačka, že nejen v tomto ohledu vstoupil Liberec do širokého povědomí odborníků i laiků v České iSlovenské republice coby místo kultivovaných akritických dialogů o společné minulosti.

U příležitosti životních výročí Roberta Kvačka byly vydány tři obsáhlé sborníky3, v jejichž úvodních slovech se od různých mužů i žen všech generací opakuje zasloužený obdiv jak vůči jubilantově odbornosti, neobyčejné píli a široké vzdělanosti od literatury po sport, tak ocenění jeho vnímavosti, laskavosti a lidskosti. Ostatně je patrně jediným z českých historiků, který v jednom z rozhovorů otevřeně prohlásil: „na prvním místě je život sám a povinnost vůči blízkému“.4 Muž, který napsal desítky vědeckých monografií a stovky studií, nespočet popularizačních článků, historik evropského věhlasu, respektovaný odborník, jenž proslovil v zahraničí i na různých místech Československa a poté i Česka mnoho dych-

tivě vyslechnutých veřejných přednášek, se nejen mezi historiky a historičkami této země těší mimořádné úctě. Sedm desetiletí dělného a úspěšného působení v oboru historie je jistě závazkem, ale také pozoruhodnou přehlídkou vědeckých i pedagogických výkonů.

Profesor Robert Kvaček vstoupil také do vzpomínkových knih svých vrstevníků či historiků ještě starších. Dejme slovo alespoň dvěma z nich. Ján Mlynárik v Ruzyňských meditacích o Robertu Kvačkovi mimo jiné píše, že byl ve své generaci „mimořádně talentovaný a schopný, autor objevných monografií o československé zahraniční politice.“5 Ještě výstižnější svědectví podal jeho univerzitní kolega Vratislav Čapek v pamětech Historik na přelomu dvou staletí: „On byl ale pro mne i katedru velká opora. Byl výborný učitel, nikdy před tím jsem podobného nezažil, jeho přednášky byly vzorné odborně i po stránce pedagogické, jeho umění komunikace bylo nedostižné; když jsem potřeboval, zaskakoval za chybějícího přednášejícího, rád učil, měl ze všech největší úvazek a byl tomu rád. Napsal [mnoho] poutavých knih a vychoval řadu výborných studentů, s nimiž se scházel a diskutoval s nimi i mimo přednášky. Kvaček přednášel to, co ho zajímalo a dělal to výborně.“6

Je zjevné, že bez velké sebekázně, mimořádné trpělivosti a zjevné cílevědomosti by nedospěl k pozoruhodným badatelským výsledkům i upřímnému a zaslouženému obdivu všech generací. Jestliže profesora Kvačka zdobí všechny ctnosti odborné, pak na rozdíl od některých jiných přednášejících se odlišuje zvláštní schopností, totiž zaujmout posluchače první větou. Žádné téma v jeho podání není nudné, žádná posluchačova otázka nezní nepatřičně. S tím souvisí další součást páně profesorova duchovního ustrojení, totiž vnímavost. Nejen vůči minulým dějům a jejich aktérům, ale také i k současníkům – spolupracovníkům, studujícím, posluchačům a diskutujícím. Je zjevné, že si váží lidí bez ohledu na jejich spole-

1_MElANOVÁ, Miloslava (red.) a kol., Liberec, Praha: Nakladatelství lidové noviny, 2017, 518 s., ISBN 978-80-7422-484-3. 2_Proslov Roberta Kvačka na představení knihy liberec 14. 2. 2018 v Knihkupectví a antikvariátu Fryč v Pražské ulici. 3_České země a Československo v Evropě XIX. a XX. století. Sborník prací k 65. narozeninám prof. dr. Roberta Kvačka (uspoř. Jindřich Dejmek a Josef Hanzal), Praha: Historický ústav, 1997. 534 s. ISBN 80-85268-61-2; Svět historie – historikův svět. Sborník profesoru Robertu Kvačkovi, (red. Milan Svoboda), liberec: Technická univerzita, 2007, 678 s., ISBN 978-80-7372214-2; Posláním historik. Pocta prof. Robertu Kvačkovi k 80. narozeninám, (edd. Jana Čechurová, Pavel Andrš, luboš Velek a kol.). Praha: Nakladatelství lidové noviny – Filozofická fakulta univerzity Karlovy v Praze, 2012. 703 s. ISBN 978-80-7422-172-9; 978-80-7308-419-6. 4_Srov. rozhovor pro časopis Dějiny a současnost. Kulturně historická revue 24, 2002, č. 5, s. 51–56. 5_MlYNÁRIK, Ján: Ruzyňské meditace, Praha: Ipeľ, 1999, ISBN 80-9017674-7, s. 169. 6_ČAPEK, Vratislav: Historik na přelomu dvou staletí. Co jsem prožil a na co si pamatuji, Pelhřimov – Praha: Nová tiskárna – KSV VŠO – ÚČD FF uK, 2013, ISBN 978-80-7415-078-4, s. 233. 7_Cantata Ich bin in mir vergnügt (Von der Vergnügsamkeit), BWV 204. Z němčiny přeložil Václav Renč. 8_Narozeninová zdravice je rozšířenou verzí laudatia proneseného dne 21. 6. 2018 na liberecké radnici u příležitosti předání Medaile města liberec „za mimořádné zásluhy v oboru historie“. Dne 28. 10. 2021 ocenil prezident republiky prof. Roberta Kvačka medailí Za zásluhy I. stupně. 9_Cituji ze závěru oslavencova proslovu v Jičíně 29. 6. 2017, kdy lepařovo gymnázium uspořádalo slavnost na počest 85. narozenin Roberta Kvačka. Robert Kvaček v Českém rozhlasu

čenské zařazení a vzdělání. Setkáváme se tu se vzácným úkazem: Robert Kvaček se coby historik-specialista osobnostně zcela ztotožňuje s Robertem Kvačkem v roli talentovaného učitele a staršího, životem zk(o)ušeného muže. Současně dává bezděčně najevo, že nad racionální a metodologicky přísně vybavenou vědou stojí něco více, a sice člověk se svými úspěchy i slabostmi, touhami a potřebami uskutečnit je.

Profesor Kvaček patří k nemnoha historikům, kteří mají znalosti i v oborech, kam specialista v humanitních vědách zavítá jen zřídka, případně ani nevnímá jejich existenci. Od mládí náležel ke zdatným a nadaným sportovcům, ovládal i jiné, exaktní studijní předměty na vysoké úrovni a jeho zájmy odpovídaly šíři jeho rozhledu. Robert Kvaček jako učitel náleží k těm, kteří hodně naslouchají a o to méně mluví. Ovšem hovoří-li, vždy věcně, přesně, přesvědčivě, důvtipně a vtipně.

Děkujeme-li panu profesoru Robertu Kvačkovi za to, že se rozhodl spojit dvě desetiletí svého profesního života s pravidelným pedagogickým působením na Technické univerzitě v Liberci, vyjadřujeme i osobní radost, že nejen členové zdejší katedry historie měli to štěstí i čest potkat muže vzdělaného a přitom skromného, proslulého a přece pokorného, kritického a současně laskavého.

Poděkování všech a za vše dovolte zakončit nezvyklým přáním. Mezi zde zamlčené zájmy Roberta Kvačka patří i hudba. Myslím proto, že k výše uvedeným charakteristikám jubilantovy osobnosti lze vztáhnout také to, co před více než 350 lety napsal Johann Sebastian Bach. Slova z kantáty „O spokojenosti“7 nechť jsou spojena nejen s touto s přátelskou gratulací, ale i s přáním, aby zůstával stále vyrovnaný a spokojený se všemi a se vším, co bylo, je abude.8 A aby i nadále platila páně profesorova slova: „Mám prostě místy velké štěstí. 9

O POKOJNÉ MySLI

Johann Sebastian Bach

Lesk, pýcha světa se vším všudy mou mysl málo pokouší. Ten příchuť ráje okouší, kdo v duši bohat, ač je chudý. Zlé už je dost mít spoustu marných statků a vidět v tom svou ctnost, je střásat na hromádku. Však mnohem horší je, když člověk tím zotročit se dá a když ta radost, kterou ukojil svou žádost, už se mu zmrzí, jak už to tak s sebou nese čas, on po jiných se pachtí zas… Kdo v hloubku nitra se ponoří, plamenem marným nehoří a slyší v sobě Boží hlas; v něm dojde potěšení, a tomu konce není. Jak mušle perlová jen v záři slunka svěží se otvírá a zjeví poklad svůj. Ty o poklady stůj, co na dně duše leží. Jen otevři se nebi vstříc, a najdeš perlu pravou, že krása celé země vedle ní je polní travou. Raduj se, duše má blažená, nade vším, co Bůh ti dá… Pátrat v hloubkách toho světa, to je marnost ješitná; pouze tomu štěstí vzkvétá, kdo je v sobě najít zná. Raduj se, duše má blažená, nade vším, co Bůh ti dá. Mám v sobě mír a jas; ať jiný má své roupy,

mou mysl pokojnou si sotva někde koupí. Já nejsem velký pán, ba, chudý jsem až dost, a přesto nalézám dost látky pro radost. Čím bych se vychloubal? Jen blázen zvonkem zvučí. Jsem raděj stranou, sám; jen zbabělí psi skučí. Mám dost, když nemám hlad; nač po marném se pídit? Je hlavní touhou mou své touhy umět řídit. Kdo takhle umí žít, už zde se dobře má; a pak ho čeká ráj a věčnost blažená. V míru se svou vlastní duší jak je krásné v světě žít! Kdo však zná jen co svět dává, neví, co je radost pravá, chudý je i jeho cit. Vy lidé, co se pachtíte jen po tom, co má svět a pro mamon jste samý shon, jenž duši nechá hladovět; jak ubohá je vaše naděje, že vám to k štěstí přispěje! Sláva, jmění, slast –to je zboží přeludné a vnější; je nekonečně blaženější, kdo nedá se tím zmást. Člověk šlechetný je mušle perlová; sám v sobě poklad má a na zlato, pocty, řády hledí jak na marný krám. Třeba nemám statky tady, zato v Bohu domov mám. Nač mi je za jměním štvát se, za špinavým penízem?