Zdeněk Beneš

A čím tady holedbat se? Tohle všechno pohřbí zem. Nespoléhám na „přátele“, s těmi bych to v nouzi chyt! To bych mohl stejně směle taky vítr sít a žít. chtít se nořit do rozkoší, to je příliš drahá slast; na to nemám kůži hroší, strachy bych se musel třást. Neb je dána všemu míra; co začne, to skončí zas; jeden živ – a druhý zmírá. Časem zajde vše, i čas. Rajský míre pokojných! Kdo se tobě oddá duší, zlého nic jej nenaruší, žádný stín a žal a hřích. Božský míre pokojných, tebou chudý bohatne, má, co mnohý z knížat ne. Božský míre pokojných, kéž jsi úděl všech dnů mých!

lence Bobkové – a nám…

ZDeNěK BeNeŠ

Lence Bobkové je letos sedmdesát pět let (*8. 1. 1947). Takové číslo svádí k ohlédnutí, k rekapitulacím, zhodnocování. Nic by však nebylo ošidnější než se nechat vlákat do takové pouze formální „zjubileující“ pasti. Lenka Bobková je stále činorodou badatelskou osobností a respektovanou pedagožkou, takže jakékoli ohlédnutí za její profesní dráhou v sobě nutně zahrnuje i perspektivu jejích dalších aktivit, nejen badatelských, ale i organizačních. Jejím ústředním tématem je, což není třeba zvlášť připomínat, již od devadesátých let problematika mezinárodního postavení, vnitřní struktury a fungování českého státu od 14. do 17. století. Toto časové vymezení zájmu neodpovídá tradiční periodizaci českých dějin, přesto ale má svoji vývojovou logiku a tvoří tak do určité míry uzavřený celek. Nástupem lucemburské dynastie na český trůn se český stát dostal do podstatně širších mezinárodních souvislostí než jenom říšských a středoevropských a bylo třeba také reformovat jeho vnitřní strukturu, která by více odpovídala tomuto jeho novému postavení a z něho vyplývajícím větším ambicím. Do nových souvislostí vstoupil Karlem IV. reformovaný český stát po roce 1526 a byl nakonec znovu reformován v souvislosti s novými středo- a celoevropskými mocenskými a kulturními danostmi. Svoji pozornost L. Bobková soustřeďuje především na počátek této cesty, na Lucemburskou dobu. Vnesla do jejího poznání mnohé nové zřetele a podnětné myšlenky, jež došly i značného mezinárodního ohlasu a pronikly i do jeho interpretací v zahraniční odborné literatuře. Karlova reforma českého státu, známá pod příznačným pojmenováním Koruna Království českého (či Země Koruny české) přináší zrod instituce, stojící nad jeho současnými a konkrétními držiteli. Nezrodila se z ničeho: řečeno poněkud alegoricky, každá historie má svou předhistorii – bylo tu na co navazovat. Na snahy Jana Lucemburského, na což L. Bobková záslužně obrátila pozornost – Jan nebyl „král cizinec“, nebyl ani jenom „král diplomat“, ale byl to „král budovatel“ dynastické moci svého rodu v evropském

rozměru. Integrálně bylo možné (či nutné?) navázat na koncept věčného panovníka země české sv. Václava a Čechy jakožto jeho „čeledi“, která se zrodila za Posledních Přemyslovců, a vůbec na jejich mocenské dědictví. A svou roli sehrálo i poznání francouzského myšlenkového a kulturního prostředí, v té době integrálně propojeného i s myšlenkovým a mocenským světem papežství. Není tu místo pro podrobnější popis inovativního přístupu Lenky Bobkové; je možné nabídnout jenom takto zkratkovitě shrnující charakteristiku podmínek zrodu té formy českého státu, která zůstala bez podstatné změny až do druhého stavovského povstání a jeho důsledků. Ale i ta snad dostatečně upozorňuje na to, jakou roli má fenomén státu jakožto ústřední dějinotvorný faktor. Překonává se tu stále převládající interpretace českého (či jakéhokoliv jiného) státu jako dějinného faktoru otevřeně anebo skrytě chápaného coby národní či dokonce nacionální útvar. chápe jej jako dějinné ukotvení postupně se utvářející národní entity, ať už ve smyslu západního „státního národa“, nebo středoevropského „národa etnického“. Stále si málo uvědomujeme, jak podstatnou úlohu v moderních národních hnutích sehrávalo právě vědomí existence vlastního státu, k němuž bylo možné se hlásit a na jehož existenci (Polsko), či stále trvající právní existenci (český stát) se v politickém či kulturním ohledu odvolávat. Takové stanovisko není odmítnutím onoho nacionálně-identifikačního pojetí, ale je výrazem jeho hlubšího pochopení jako dějinného faktoru, se všemi jeho pozitivními i negativními (leckdy tragicky negativními) kapitolami. Že jde o navýsost aktuálně politický problém nás ostatně nejsoučasnější dění poučuje více jak dostatečně. Stejně jako o tom, že historická argumentace je v něm jedním z podstatných argumentačních prostředků. Výzkum státní identifikace společnosti (a jednotlivce) je tak vedle výzkumu jejich vědomí národního nedílnou součástí výzkumu historického vědomí společnosti. Vedle monografické, ať už tematické i personální (naposledy německá monografie o Janu Zhořeleckém)1 pozornosti má badatelské zaměření jubilantky ještě jednu rovinu. Tu, o níž všichni víme, že empirický výzkum završuje: syntetizující vhled a interpretaci tématu či doby. Nemusí mít vždy a nutně jenom podobu monografie, u L. Bobkové stačí ovšem jen pohled na její bibliografii, aby bylo zřejmé, že velkým syntetizujícím freskám doby se nevyhýbá a že je nejen zvládá, viz Velké dějiny zemí Koruny české 2 či níže zmíněné sice kolektivní dějiny Lužice, ale jejichž je i duchovní matkou. Lze se tak jenom těšit na její syntetické dějiny Koruny české, tedy syntézu nikoli jisté doby, ale jistého dějinného faktoru, jež připravuje. Může se uplatnit i v těch dílčích monografických pracích. Může být (a měl by být) přítomen i v univerzitních přednáškách. U ní nalezneme toto vše; proto je respektovanou badatelkou i učitelkou. Badatelské téma nemá pro historika jenom ryze poznávací rovinu; je tak či onak spojeno i s jeho vnitřním duchovním světem. A tak i tady je třeba připomenout regionální ukotvení L. Bobkové. Narodila se ve východočeském Červeném Kostelci, onom koutku české země spojeném s tvorbou českého národního vědomí a na dohled Kladska. Její profesní dráha je pak spojena nejprve se severními Čechami, s Libercem a s Ústím nad Labem, regiony česko-německými, sehrávajícími v našich moderních státních dějinách výraznou roli – a ležícími na dohled Horní Lužice či Saska. Není tedy divu, že se monograficky soustředila na dějiny Lužic3 a na českou evangelickou pobělohorskou emigraci v saské Pirně.4 Od roku 1993 je její profesní i životní dráha spojena s Prahou a Karlovou univerzitou. chtělo by se říci, že tu je jakási logika: badatelsky, z hlediska státu je Praga caput regni osobně vyvrcholením její životní cesty. První, kdo by s takovou „teorií“ nesouhlasil, by byla ovšem sama Lenka Bobková – studuje přece stát jako funkční celek, v němž se všemožně propojují mnohé vývojové linie a dobové podmíněnosti a její „pražské“ aktivity jsou nemyslitelné bez jejích zkušeností z Liberce či Ústí nad Labem, stejně jako bez celoživotní ukotvenosti v rodném kraji. A tak, milá Lenko, nezbývá než popřát Ti sílu, elán a zdraví k další, nejen badatelské, aktivitě. Nezní to asi jubilejně, ale jsi nám stále cosi dlužna, protože máš stále co říci…

Lenka Bobková v Českém rozhlasu

1_Johann von Görlitz: Der dritte Sohn Karls IV. (lenka Bobková, Tomáš Velička, Mlada Holá, Jan Zdichynec). Görlitz – Zittau: Verlag Gunter Oettel, 2019, 328 s. ISBN 978-3-944560-65-6. 2_Velké dějiny zemí Koruny české 1310–1402, IVa–IVb, (lenka Bobková, Milena Bartlová). Praha – litomyšl: Paseka, 2003, 694 s.+583 s. ISBN 80-7185-501-4, ISBN 80–7185-551-0. 3_Horní a Dolní Lužice, (lenka Bobková, luděk Březina, Jan Zdichynec, Zuzana Bláhová). Praha: libri, 2008. 232 s. ISBN 978-80-7277-382-4. 4_Exulanti z Prahy a severozápadních Čech v Pirně v letech 1621–1639. Praha: Scriptorium 1999. lxiv, 228 s. ISBN 80-86197-05-0.