ČESKOSLOVENSKÁ LEgiE V ruSKu 1914–1920 i.
NAKLADATELSTVÍ EPOQUE 1900 A NAŠE VOJSKO VYSLOVUJÍ PODĚKOVÁNÍ INSTITUCÍM A JEJICH PřEDSTAVITELůM, SBĚRATELůM A RODINNÝM PřÍSLUŠNÍKůM BÝVALÝCH RUSKÝCH LEGIONÁřů, KTEřÍ PROJEVILI MIMOřÁDNOU VSTřÍCNOST VůČI TOMUTO PROJEKTU, POSKYTOVALI SOUSTAVNOU POMOC PřI VYTVÁřENÍ DÍLA A S NEVŠEDNÍ OCHOTOU ZAPůJČILI PRO TENTO ÚČEL řÁDY,VYZNAMENÁNÍ, FOTOGRAFIE, OBRAZY, KRESBY A GRAFIKU ZE SVÝCH FONDů, SBÍREK A RODINNÝCH ARCHIVů
ATLANT – NAKLADATELSTVÍ, SANKT-PETERBURG ARCHIV NÁRODNÍHO MUZEA PRAHA MILENA BĚLIČOVÁ, LIBOR JůN AUKČNÍ DůM AUREA NUMISMATIKA, PRAHA ROMAN VESELÝ AUKČNÍ DůM KLEINOD, KYJEV I. I. ĽJUBENOK , S. S. ŠAMKO ČESKOSLOVENSKÁ OBEC LEGIONÁřSKÁ JINDřICH SITTA, MILAN MOJŽÍŠ, JIřÍ CHARFREITAG, LADISLAV LENK HISTORICKÉ MUZEUM MOSKVA MINCOVňA KREMNICA V. KALINEC, PETER ZORIČÁK MINISTERSTVO VNITRA – ODBOR ARCHIVNÍ SPRÁVY A SPISOVÉ SLUŽBY † VÁCSLAV BABIČKA, JIřÍ ÚLOVEC , LENKA LINHARTOVÁ NÁRODNÍ MUZEUM PRAHA MICHAL LUKEŠ, TOMÁŠ KLEISNER OSINSKÉ VLASTIVĚDNÉ MUZEUM, OSA NA URALU, RUSKO STÁTNÍ OKRESNÍ ARCHIV JABLONEC NAD NISOU JAN KAŠPAR VOJENSKÝ HISTORICKÝ ÚSTAV PRAHA ALEŠ KNÍŽEK, JIřÍ RAJLICH, TOMÁŠ JAKL, PAVEL ŠIMůNEK VOJENSKÝ ÚSTřEDNÍ ARCHIV – VOJENSKÝ HISTORICKÝ ARCHIV PRAHA JOSEF ŽIKEŠ, JULIUS BALÁŽ, VÁCLAV SLUKA, IVAN URMINSKÝ, VIERA ŽIŽKOVÁ DANIEL GEMZA, PETR HOFMAN , ALENA HRNČÍřOVÁ, ZUZANA PIVCOVÁ V. A. DUROV, ALEXANDER HEJL PETR HOFMAN, JIřÍ CHARFREITAG, TOMÁŠ JAKL, ALEXEJ JANČÍK, VASILIJ JANČÍK , ROMAN JEDLIČKA † ZDENĚK JELÍNEK , DIMITRIJ LOBANOV, ALEŠ LOJDA, OLDřICH LUKŠ, ALEXANDER MUCK , EDMUND ORIÁN BERNARD PANUŠ, VÁCLAV PETřÍK , MAREK PřIKRYL, JIřÍ RAJLICH, A. I. RUDIČENKO JAN SEHNAL, FRANTIŠEK STANĚK , JAN ŠIMEČEK , MILOŠ TRNKA, JAROSLAV TVRDÝ JIřÍ ČÍLA, JIřÍ HUDEČEK , p. KETTNEROVÁ, VÁCLAV PETřÍK , JAN TOMÁŠEK , HANA VŠELICHOVÁ, JAROSLAV VUCHTERLE, MARIE ŽIŽKOVÁ PÁNůM
ZVLÁŠTNÍ DÍK EDITORA PATřÍ PETRU RUSNÁKOVI A ZDEňKU STODOLOVI, JEJICHŽ PřÍNOS PRO MONOGRAFII JE ZCELA MIMOřÁDNÝ EPOQUE 1900 a NAŠE VOJSKO © 2014
VŠECHNA PRÁVA VYHRAZENA ŽÁDNÁ ČÁST TÉTO PUBLIKACE NESMÍ BÝT REPRODUKOVÁNA PRO JAKÝKOLI ÚČEL ČI V JAKÉKOLI FORMĚ BEZ PÍSEMNÉHO SOUHLASU VYDAVATELE GRAFICKÁ ÚPRAVA © EDMUND ORIÁN; POČÍTAČOVÁ GRAFIKA, ÚPRAVA řÁDů, ZLOM © SIA PAVLÍKOVÁ TEXTY © EDMUND ORIÁN, BERNARD PANUŠ, EDUARD STEHLÍK, FRANTIŠEK V. ŠTEIDLER FOTOGRAFIE, řÁDY A VYZNAMENÁNÍ, KRESBY A GRAFIKA © VÝŠE UVEDENÉ INSTITUCE, SBĚRATELÉ A RODINNÍ PřÍSLUŠNÍCI BÝVALÝCH RUSKÝCH LEGIONÁřů ISBN 978-80-206-1413-1
ČESKOSLOVENSKÁ LEGIE V RUSKU 1914–1920 DÍL I. EDITOR EDMUND ORIÁN
EPOQUE 1900
NAŠE VOJSKO
VÚA PRAHA
VHÚ PRAHA
věnováno všem Příslušníkům bývalého československého vojska v rusku
V roce 1928 byl v Praze na prostranství Pod Slovany slavnostně odhalen pomník Josefa Mařatky nazvaný Praha svým vítězným synům, věnovaný památce Československých legií. Pomník byl v roce 1940 nacisty odstraněn, znovu instalován 28. října 1998. (Foto Jitka Lenková)
a jmenovitě Památce těchto jeho Příslušníků
Ruský důstojník v československých službách. Bývalý náčelník štábu Československé střelecké brigády a později I. čs. střelecké divize Husitské (1917); velitel 3. střeleckého pluku J. Žižky z Trocnova (1918); postupně velitel Střední,
Západní a Jekatěrinburské skupiny vojsk (1918); velitel 2. Ufimského armádního sboru (1919); vrchní velitel ruských vojsk na Sibiři (1920). V roce 1921 vstoupil do čs. branné moci jako generál 5. hodnostní třídy. Odvlečený NKVD v roce 1945 do gulagu na Sibiři.
Sergej Vojcechovskij ruský generálporučík, československý armádní generál ČsVK, ŘSo-m, RM, MV, ŘBL1-m (in memoriam) ŘsvSt3, ŘsvA4, ŘsvSt3 m+b, ŘsvA3 m+b, ŘsvSt2m, ŘsvA2m, ŘsvVl4 m+b, ŘsvVl3m, ŘsvJ4, ŘsvJ3 ŘČL4, ŘČL3, ŘsvS2, ŘsvS1, ŘJK1, ŘRH1
čet. Josef Farský 6. čs. střelecký pluk Hanácký ČsVK, MJŽ3, RM, MV, KsvJ4
kpt. Antonín Schwarz-Černý 6. čs. střelecký pluk Hanácký ČsVK, MJŽ3, RM, MV, ŘsvSt3 m+b
por. Jan Hejl hlavní hospodář intendantstva I. divize ČsVK, RM, MV, KsvJ4
stř. Václav Uhlíř 6. čs. střelecký pluk Hanácký ČsVK, MJŽ3, RM, MV, KsvJ4
Obsah PŘEDMLUVa (Pavel budinský)
9
REDaKČNÍ POZNÁMKa (Edmund Orián)
11
hIsTORICKÝ a VOJENsKÝ VÝZNaM ČEsKOsLOVENsKÝCh LEGIÍ (Eduard stehlík)
12
ČEsKOsLOVENsKÉ hNUTÍ Na RUsI (František V. Šteidler)
14
FOTOsLUŽba V RUsKÉ LEGII (Edmund Orián)
48
ŘÁDY a VYZNaMENÁNÍ RUsKÝCh LEGIONÁŘŮ (Edmund Orián)
72
VÝsTROJ, sTEJNOKROJE a OZNaČENÍ Čs. DObROVOLNÍKŮ V RUsKU (bernard Panuš)
236
VÝbĚR Z LITERaTURY, sEZNaM ZKRaTEK a sLOVNÍČEK CIZÍCh sLOV
338
PREZENTaCE
343
AUTOŘI EDMUND ORIÁN
KONCEPCE a GRaFICKÁ úPRaVa MONOGRaFIE
plk. PhDr. EDUaRD sTEhLÍK
hIsTORICKÝ a VOJENsKÝ VÝZNaM Čs. LEGIÍ
PhDr. FRaNTIŠEK V. ŠTEIDLER
ČEsKOsLOVENsKÉ hNUTÍ Na RUsI
EDMUND ORIÁN *
FOTOsLUŽba V RUsKÉ LEGII
nprap. bERNaRD PaNUŠ
VÝsTROJ, sTEJNOKROJE a OZNaČENÍ Čs. DObROVOLNÍKŮ V RUsKU
EDMUND ORIÁN *
ŘÁDY a VYZNaMENÁNÍ RUsKÝCh LEGIONÁŘŮ
Mgr. sIa PaVLÍKOVÁ
POČÍTaČOVÁ GRaFIKa, úPRaVa ŘÁDŮ, ZLOM
MIROsLaV ROMaNOVsKÝ
úPRaVa FOTOGRaFIÍ
MIChaEL ROMaNOVsKÝ
úPRaVa FOTOGRaFIÍ
KaREL KLÁTIL
POČÍTaČOVÁ GRaFIKa – hODNOsTNÍ OZNaČENÍ LEGIONÁŘŮ
PhDr. LUCIE hÁJKOVÁ
JaZYKOVÁ sPOLUPRÁCE
VIERa ŽIŽKOVÁ
ObRaZOVÁ REPRODUKCE
MaRIE KŘÍŽOVÁ
FOTOGRaFIE ŘÁDŮ
JaN ŠIMEČEK
FOTOGRaFIE ŘÁDŮ
VÁCLaV PETŘÍK
FOTOGRaFIE ŘÁDŮ
* s PODĚKOVÁNÍM aLExaNDRU hEJLOVI Za sPOLUPRÁCI 6
sbĚRaTELÉ, INsTITUCE a RODINNÍ
PŘÍsLUŠNÍCI
bÝVaLÝCh RUsKÝCh LEGIONÁŘŮ, KTEŘÍ POsKYTLI PRO úČELY TOhOTO DÍLU MONOGRaFIE ŘÁDY a VYZNaMENÁNÍ, FOTOGRaFIE, ObRaZY, KREsbY a GRaFIKU ZE sVÝCh FONDŮ, sbÍREK a RODINNÝCh aRChIVŮ, s POČTEM POsKYTNUTÝCh ExEMPLÁŘŮ
aLExaNDER hEJL PETR hOFMaN JIŘÍ ChaRFREITaG VasILIJ JaNČÍK † ZDENĚK JELÍNEK ROMaN JEDLIČKa JITKa LENKOVÁ DIMITRIJ LObaNOV aLEŠ LOJDa OLDŘICh LUKŠ aLExaNDER MUCK EDMUND ORIÁN bERNaRD PaNUŠ a. J. RUDIČENKO JOsEF sEhNaL FRaNTIŠEK sTaNĚK JaN ŠIMEČEK MILOŠ TRNKa JaROsLaV TVRDÝ aRChIV NÁRODNÍhO MUZEa PRaha aUKČNÍ DŮM aUREa NUMIsMaTIKa, PRaha aUKČNÍ DŮM KLEINOD, KYJEV hIsTORICKÉ MUZEUM MOsKVa NaKLaDaTELsTVÍ aTLaNT, saNKT-PETERbURG NÁRODNÍ MUZEUM PRaha OsINsKÉ VLasTIVĚDNÉ MUZEUM, Osa Na URaLU, RUsKO sTÁTNÍ OKREsNÍ aRChIV JabLONEC NaD NIsOU VOJENsKÝ hIsTORICKÝ úsTaV PRaha Vúa – VOJENsKÝ hIsTORICKÝ aRChIV PRaha JIŘÍ ČÍLa JIŘÍ hUDEČEK p. KETTNEROVÁ VÁCLaV PETŘÍK JaN TOMÁŠEK haNa VŠELIChOVÁ JaROsLaV VUChTERLE MaRIE ŽIŽKOVÁ
ObRÁZKY a FOTOGRaFIE
ŘÁDY a VYZNaMENÁNÍ
57 3 4 – 1 – 1 11 – – – 44 52 2 1 1 2 2 2
– – – 4 – 1 – – 3 12 14 49 – 9 7 10 – 1 –
19 – 3 – 7 – 1 4 6 498
4 18 20 2 – 29 – – 2 –
– 4 2 – 1 2 – –
1 – – 7 – 1 7 3 7
ČESKOSLOVENSKÉ HNUTÍ NA RUSI Rakousko-Uhersku. Bližší styky ruského Svazu s prof. Masarykem mohly být navázány teprve začátkem roku 1916, kdy se Správě svazu konečně po více než půlroční žádosti podařilo vymoci pro B. Pavlů povolení ruských úřadů k vycestování na diplomatickou misi za hranice. B. Pavlů odjel přes Stockholm do Londýna, kde se setkal s prof. Masarykem, a pak do Paříže, kde vedl rozhovory s dr. Benešem a dr. Štefánikem. Známostmi a pomocí dr. Štefánika byl našim vůdcům otevřen přístup k nejvlivnějším politikům Francie a Itálie. S optimistickými nadějemi se B. Pavlů vrátil do Ruska, krátce před novým sjezdem Svazu v Kyjevě, na jaře 1916.
Naše propaganda a politika v Rusku Kritický stav, v němž se ocitlo Rusko všeobecným ústupem na frontě v létě 1915, přiměl vládu učinit jisté ústupky povahy konstituční a liberální. Dne 27. června byly svolány oba zákonodárné sbory, aby car vyslechl také hlas země ruské, a současně začalo postupné omlazování vlády svobodomyslnými a vlasteneckými ministry. Ministry byli jmenováni stoupenci skvělého státníka Krivošejina kníže Ignatěv, Šachovský a Sčerbatov; zkompromitovaného ministra vojenství Suchomlinova vystřídal gen. Polivanov atd., takže před novou Dumu 1. srpna 1915 předstoupil kabinet již zcela obnovený. Čs. vedení, ve snaze využít příznivou situaci, začalo v té době navazovat bližší styky s politiky tzv. progresivního bloku Dumy (poslanci Karaulov, Miljukov), jejichž přičiněním se dařilo vzbudit v Dumě sympatie k otázce rakousko-uherských Slovanů. Počátkem roku 1916 byly v ruských politických kroužcích pořádány politické přednášky s čs. tematikou, které značně posílily zájem o naše hnutí a naše zajatce. Představitelé progresivního bloku přijímali referáty a memoranda o čs. otázce s velkým porozuměním a vlivní ruští politikové (M. a E. Kovalevští, Miljukov, Polivanov aj.) se již sami v Dumě vyslovovali o nutnosti podpory našeho odboje proti Rakousko-Uhersku. Rovněž v kruzích literárních a vědeckých byl šířen zájem o čs. hnutí. Mezi prvními, kdo se vyslovili pro
nutnost osvobození čs. národa z důvodů nejen slovanských, ale i z důvodu mezinárodní rovnováhy proti expanzivní síle německého imperialismu, byli zejména slovanský historik prof. N. V. Jastrebov, slavista K. J. Grot, Šachmatov, ale i mnozí jiní. Během let 1915 a 1916 tak vyrostla celá literatura o slovanském problému střední Evropy, propagující osvobozovací snahy Čechoslováků i jiných Slovanů.
Mobilizace průmyslu a českoslovenští zajatci Při novém vzedmutí vlasteneckého cítění v Rusku, jež nastalo po vojenských neúspěších v Haliči a Polsku, kdy vláda i samosprávné územní celky zahájily na podzim 1915 důslednou reorganizaci týlu a mobilizaci průmyslu pro válečnou výrobu, nabídla Správa svazu (iniciativou J. Klecandy) v září 1915 generálnímu štábu dobrovolné nasazení čs. zajatců-odborníků do válečné výroby. Agitace mezi zajatci, žijícími namnoze v hrozných hygienických a hmotných podmínkách, byla prováděna prostřednictvím časopisu Čechoslovák a probíhala se svolením Ministerstva vojenství a náčelníka generálního štábu gen. Bělajeva. Hlavní správa generálního štábu, poté, co překonala počáteční nedůvěru k celé akci, nakonec souhlasila s rozesláním proklamace Svazu do táborů. Zajatci tak dostali možnost přihlásit se dobrovolně na práce pro obranu Ruska. Přihlášek, přijatých do kyjevského sjezdu, bylo kolem 25 000. Jak obtížné však bylo převést do praxe alespoň část zamýšleného programu, je nejlépe vidět na příkladu projektu, který se týkal závodu v Taganrogu. V prosinci 1915 zahájil Svaz velkou akci, aby v tomto důležitém muničním závodě mohl být umístěn skutečně potřebný počet čs. specialistů, neomezený předepsanou obecnou normou pro zajatce, tj. 15 % z celkového počtu dělnictva, zaměstnaného v jednotlivých závodech. Zdálo se, že akce by mohla mít úspěch. Za několik dní generální štáb vyřídil žádost, týkající se čs. dělníků doporučených jak Svazem (který se za ně zaručil), tak příslušnými vojenskými náčelníky, příznivě. Avšak brzy na to, 20. února 1916, kdy byly seznamy hlásících se čs. zajatců generálnímu štábu již zaslány a čekalo se jen na jejich povolání, přišlo rozhodnutí zcela opačné. Výsady čs. zajatců-odborníků vybraných na základě záruk Svazu byly zrušeny a podle nařízení ministerské rady mělo být všech zajatců bez rozdílu národnosti – s výjimkou celkem malého procenta průmyslových dělníků-specialistů – použito k polním pracím. V té době již byla práce čs. zajatců, zaměstnaných v kyjevských továrnách s výrobou pro armádu, v odborných kruzích dostatečně známa a v lednu 1916 se o ní s uznáním vyjádřil dokonce samotný car. Usilovnou prací Svazu a novými žádostmi na kompetentní místa se situace v březnu 1916 opět zlepšila a byla obnovena naděje na umístění celkem 1 200 čs. zajatců v průmyslových podnicích, pracujících pro vojsko a frontu.
Akce směřující k výstavbě československého vojska
1 Historik František V. Šteidler a malíř Jindra Vlček u vlaku štábu Čs. armádního sboru na cestě z Čeljabinska do Irkutska. Šteidler, než se stal oficiálně historikem čs. vojska, byl příslušníkem Východní skupiny kpt. Gajdy a za bojové zásluhy byl v únoru 1919 vyznamenán Řádem sv. Stanislava 3. stupně s meči a bantem. Místně neurčeno, zima 1918. VÚA.
18
Bylo-li obtížné dosáhnout povolení pro čs. zajatce, dobrovolně se hlásící na práce ve prospěch ruské armády, tím obtížnější bylo získat souhlas k vojenskému náboru mezi zajatci, jejichž přihlášky od roku 1915 neustále stoupaly. Již vypracovaný návrh na zřízení čs. vojska, podporovaný ministrem Sazonovem, byl ruskými neúspěchy na frontě roku 1915 odložen na neurčito. Přes všechny překážky se však nakonec podařilo počátkem roku 1916 získat povolení k náboru alespoň pro ty jednotlivce, kteří se prostřednictvím Svazu u generálního štábu již přihlásili. Ti pak byli ruskými vojenskými úřady postupně odesíláni k náhradní rotě Čs. střeleckého pluku. Tím znovu ožily naděje čs. zajatců v táborech, kde všichni netrpělivě čekali na zahájení náborové akce ve větším rozsahu. Intenzivní práce Družiny na frontě, pochvalná uznání od jednotlivých velitelů, jakož i četná vyznamenání za chrabrost, upoutávaly pozornost celé čs. veřejnosti na Rusi. Pro naše hnutí bylo morální posilou, když car v říjnu 1915 zaslal ruská vyznamenání čs. legionářům ve Francii, kteří 9. května v boji u Neuville pod Arrasem stáli po boku Francouzů, hrdinně se bili a přinesli těžké oběti ve prospěch čs. věci. Jméno čs. vojáků-dobrovolníků stávalo se tak čím dál známějším. Počátkem roku 1916 prolétla ruským tiskem poprvé i úřední zpráva hlavního stanu z fronty, týkající se čs. dobrovolníků a popisující zdařilou bojovou akci prap. Jana Syrového, který se 2. února 1916 vyznamenal se svými rozvědčíky v rajonu Haluzie na jih od řeky Pripeti. (Svou jednotku za tmy obklíčenou polskými legionáři zachránil tím, že začal polsky velet, čímž uvedl nepřítele v nejistotu a získal čas k úniku. Za tuto akci později obdržel ŘsvVl4 m+b.)
ČESKOSLOVENSKÉ HNUTÍ NA RUSI
KAPITOLA III Kyjevský sjezd roku 1916 Stará řevnivost mezi čs. vůdčími kruhy v Kyjevě a Petrohradě, která se u některých zástupců projevovala od samého počátku akce a stupňovala – hlavně od podzimu 1915 – nespokojeností kyjevských po celou dobu vlády petrohradských, propukla plnou silou na jaře 1916, v době před chystaným II. řádným sjezdem Svazu. Obnovení starého kyjevského týdeníku Čechoslovan (red. V. Švihovský) v březnu 1916 vedle již vycházejícího časopisu Čechoslovák, petrohradského orgánu Svazu, bylo zjevným znamením nastávajících vnitřních bojů o politickou moc. Sjezd Svazu četně obeslaný delegáty jednotlivých spolků se konal ve dnech 25. dubna až 1. května 1916 v Kyjevě, za čestného předsednictví kyjevského primátora F. S. Burčaka, za účasti vynikajících ruských hostí (prof. Florinskij), zástupce Poláků (dr. Grabskí), srbských důstojníků atd. Tehdy se poprvé sjezdu zúčastnili jako delegáti bývalé Družiny, nyní již Čs. střeleckého pluku, i čs. důstojníci (Cejp, Čeček, Číla, Müller, Jan Syrový, Švec, Vavroch), kteří pracovali ve vojenské komisi sjezdu. Předsjezdová agitace obou stran vyústila na sjezdu do vzniku dvou hlavních bloků, petrohradského a kyjevského, z nichž kyjevský se nakonec ukázal jako většinový. První blok (kolem 30 hlasů) tvořili, kromě petrohradských, delegáti čs. spolků z Moskvy a Varšavy, druhý blok (kolem 40 hlasů) se skládal hlavně z kyjevských, dále ze zástupců čs. komitétu a spolku Lumír z Moskvy, spolků volyňských Čechů a jiných, menších organizací. Zásadní programové rozdíly mezi oběma tábory vlastně ani nebyly, šlo spíše o rozdíly taktiky, o řevnivostní boje osobní, resp. místní. Kyjevští se domáhali dostat za každou cenu sídlo Správy svazu do Kyjeva, petrohradští zase stáli v nesmiřitelné opozici proti mluvčím kyjevského bloku, hlavně proti L. Tučkovi a moskevskému S. Koníčkovi. Skutečnost, že se L. Tuček, vlivný organizátor Družiny, spojil se S. Koníčkem, zdiskreditovaným jak svou reakční minulostí, tak hlavně nešťastnou a podezřelou politickou cestou po spojeneckých státech v letech 1914–1915, vnímali zástupci petrohradského bloku jako vážné poškození celé čs. akce. Oba směry se na sjezdu srazily také v otázce dalšího taktického postupu příští, reorganizované Správy svazu. Petrohrad postupoval, jako dosud, velmi opatrně a střízlivě, hájil princip kolektivní zodpovědnosti všech členů Správy, z nichž většina s předsedou v čele měla bydlet v Petrohradě, sídle ruské vlády, ostatní členové mohli pocházet i z jiných měst Ruska. Kyjev naproti tomu přišel na sjezd s velkými plány radikální reformy svazových stanov – podle nich by měla Správa svazu představovat již jakousi prozatímní vládu čs. větve na Rusi. Poměrně složitý návrh L. Tučka, ideového tvůrce nové organizace Svazu, byl s některými změnami přijat a zaslán ke schválení ruským úřadům. Podle tohoto návrhu měla stát v čele Svazu 25členná Svazová rada jako orgán rozhodující, která ze svého středu volí 9členný orgán výkonný, tj. správce jednotlivých odborů: vojenského, organizačního, politicko-propagačního, konzulárního, národohospodářského, finančního, zajateckého, kulturního a slovenského, přičemž jednotliví správcové by měli být ve svém oboru zcela nezávislí.
Vítězství Kyjeva a pasivita Petrohradu Nové volby však byly provedeny ještě na základě starých svazových stanov a znamenaly úplné vítězství kyjevského bloku nad petrohradským. Předsedou byl zvolen dr. V. Vondrák, místopředsedou J. Országh, tajemníkem J. Volf, sídlem Správy svazu Kyjev. Rozdíly názorů na taktiku se projevily také při jednání o otázce zajatecké a vojenské. Oba směry se shodovaly v tom, že je nutné vymoci u ruské vlády osvobození tzv. blagonaděžných (spolehlivých, loajálních) čs. zajatců, v podstatě již povoleném carovým rozhodnutím z 21. dubna 1916, a zároveň umožnit zajatcům spravedlivou účast na vedení odboje. Zatímco petrohradští navrhovali předat osvobozeným zajatcům, jako pravým představitelům národa z vlasti, celé řízení odboje proti RakouskoUhersku, kyjevští hájili více zájmy ruských Čechů – byli pro postupné rozšiřování budoucí Svazové rady zástupci zajateckých organizací podle jejich předpokládaného vzrůstu. V otázce vojenské trvali petrohradští z důvodů
mezinárodně-politických nadále na tom, aby podávání přihlášek do čs. vojska probíhalo u jednotlivců i po jejich osvobození ze zajetí pouze na bázi dobrovolnosti. Kyjevští (L. Tuček) oproti tomu navrhovali, aby byl svolán sjezd zajateckých zástupců, jenž by se dobrovolně rozhodl pro povinnou registraci všech zajatců čs. národnosti k začlenění do revoluční akce. Dobrovolníci měli být povoláni do vojska, ostatním pak dána přiměřená práce v týlu. Po šestidenním rokování, úporném boji a trapných scénách sjezd skončil tím, že se těžiště a řízení čs. hnutí přeneslo z Petrohradu do Kyjeva. Bývalí členové petrohradské Správy svazu, kteří odmítli jakýkoli kompromis s Kyjevem, se rozhodli pro politickou pasivitu a omezili se pouze na práci propagační a informační. Vítězství kyjevského bloku se stalo de facto vlastně vítězstvím jeho jedné poloviny, tj. dr. Vondráka a L. Tučka. Oproti tomu S. Koníček, společně s dr. Štěpánkem a delegáty moskevského komitétu, se již ke konci sjezdu vrátil k samostatné politice, vycházejíc ze své staré teorie o nutnosti řešit čs. otázku pouze na základě všeslovanské jednoty, a to stmelením všech slovanských národů v jeden celek pod hegemonií Ruska. Politický manifest Koníčkovy frakce z 1. května 1916 odsuzuje stejnou měrou jak západnický vliv na slovanských stolicích v Londýně a Paříži (Masaryk aj.), tak i linii čs. politiky na sjezdu a ve Svazu. Manifest zároveň vyzývá k novému sjezdu slavjanofilských představitelů všech slovanských národností, jenž by položil základy ke svazu všeslovanskému. Nové Správě svazu šlo především o to, uvést co nejdříve v život carem principiálně již schválené osvobození čs. zajatců z 21. dubna 1916 a organizačně zabezpečit jejich přidělování k pracím na obranu. Z nich pak chtěl Svaz postupně a podle svých sil a možností formovat vojsko a vojenské pracovní družiny. Byl vypracován velký projekt téměř úplného osvobození čs. zajatců, kteří měli být postaveni vlastně na roveň občanům spojeneckých států s podmínkou, že dříve či později vstoupí do čs. vojska. Petrohradští to považovali za tehdejších podmínek carského režimu za „nebezpečnou utopii“ a budoucnost jim dala také brzy za pravdu.
Vznik československé brigády Nastala doba velkých nadějí. Původně malá Družina vzrostla postupně na brigádu o dvou plucích, byť to bylo vojenské těleso co do počtu velmi slabé. Vznikla tím, že celý 2. prapor (vlastně 5 rot) byl 13. května 1916 z pluku vyčleněn a přejmenován na 1. prapor 2. pluku. Brzy na to bylo u obou pluků přikročeno k formování druhých praporů a v říjnu 1916 se započalo s formováním třetích praporů. Jednotlivé části čs. brigády operovaly na ohromném prostranství od Pinských bažin až k rumunským hranicím, přiděleny k jednotlivým ruským armádám. První prapor 1. pluku konal v roce 1916 službu na Jihozápadní frontě. Roty nově postaveného 2. praporu 1. pluku odcházely na frontu z Okonska (u Lucku) postupně od listopadu 1916. Pátá rota 1. pluku, přidělena k štábu 2. armády bojující v Rumunsku, konala výzvědnou službu od prosince 1916 na frontě rumunské v rajonu jižní Bukoviny a severozápadní části Rumunska. Druhý pluk převzal výzvědnou službu u 3. armády v okolí Baranovičů, Pinska, Kovelu a Lucka, hlavně však v rajonu Pinských bažin a řek Pripeti, Stochodu a Styru. Číselný stav brigády kolem 1. prosince 1916 byl 5 750 mužů (1. pluk 3 250, 2. pluk 2 500). Z bohaté činnosti naší brigády na frontě je třeba připomenout hlavně její slavnou účast při ofenzivě gen. Brusilova v červnu 1916. Význam a zásluhy čs. rozvědčíků, dobře znajících volyňské polesí, zvláště pak dubensko-rovenský rajon, byly již v době nástupu vřele oceněny jak samotným gen. Brusilovem, tak ruským tiskem, čímž zájem ruské veřejností o naše hnutí značně stoupl.
Organizování zajatců v táborech Z ruských politiků to byli hlavně již zmínění představitelé tzv. progresivního bloku Dumy, kteří čs. otázku vysvětlovali a propagovali při jednáních Dumy, v novinách i za hranicemi. V tomto kontextu nejvýznamnější byl pro-
19
FOTOSLUŽBA V RUSKÉ LEGII
18 Patrně zkouška kamery, kterou kameraman F. Císař natáčí jakési dění pod okny štábní budovy žitomírských kasáren, bohužel zakryté oběma postavami vojáků. Vpravo uprostřed skupinky přihlíží prap. F. Parolek. Žitomír, zima 1917–1918. VÚA.
19 Úryvek z filmu natočeného F. Císařem při jedné ze slavností (svatováclavské?) v rajonu Polonnoje: pochod dělostřelců. Vpředu pravděpodobně ruský dělostřelecký důstojník por. A. Choljavin. Ukrajina, podzim 1917. VÚA.
20 Fotolaboratoř UMLISTu u záložního pluku v Žitomíru. Fotografové V. Kolář a V. Ruml s právě vyhotovenou zvětšeninou známé fotografie nacvičování útoku přes překážky. Ukrajina, podzim–zima 1917. VÚA.
21 Kameraman F. Císař natáčí (již „naostro“) nastoupenou jednotku neznámého určení (pravděpodobně rozdílení stráží) na dvoře žitomírských kasáren. Vpravo od kamery sleduje natáčení náčelník UMLISTu prap. F. Parolek. Žitomír, zima 1917–1918. VÚA.
52
FOTOSLUŽBA V RUSKÉ LEGII
22 Dobrovolník František Císař kameraman UMLISTu před budovou nádraží, připraven natočit příjezd jedné ze skupin čs. dobrovolníků při jejich přesunu z Kyjeva k záložnímu pluku v Žitomíru. Žitomír, podzim 1917. VÚA.
23, 24 Úryvky z filmů, natočených kameramanem F. Císařem po příjezdu skupiny dobrovolníků na žitomírské nádraží: vystoupení z vlaku a odchod jednotek v čele s hudbou do kasáren. Žitomír, podzim 1917. 2× VÚA.
25 Ani stěhování fotoarchivu UMLISTu z Ukrajiny se neobešlo bez dramatických momentů. Přímo ze zajetí se podařilo fotoarchiv zachránit a po svízelné cestě dlouhé přes 300 km dovézt na povozech až do rajonu Bachmače, odkud putoval, již po dráze, s armádním sborem dál na východ. Ve skupince rozeznáme vlevo F. Císaře, vpravo A. Vannera. Ukrajina, únor–březen 1918. VÚA.
26 Také při velkém ústupu I. divize z Ukrajiny k Bachmači kameramani UMLISTu pilně natáčeli: zde např. zachytili přechod čs. jednotek přes most klenoucí se nad řekou Dněpr. Kyjev, únor–březen 1918. VÚA.
53
ŘÁDY A VYZNAMENÁNÍ RUSKÝCH LEGIONÁŘŮ Motto: „Žádná armáda nedává si ujíti příležitost, aby zjevným označením neprojevila svoje uznání svým příslušníkům, kteří během válečného tažení způsobem vynikajícím osvědčili svoji statečnost a hrdinnými činy dopomohli jí k vítězství nebo k dosažení cenných úspěchů.“ (V. Prášek)
RUSKé ŘÁDY A VYZNAMENÁNÍ Historie šestiletého období čs. vojska v Rusku patří také z pohledu faleristického k nejzajímavějším: v jejím rámci byla Čechoslovákům udělována vyznamenání celkem 12 států a mnozí služebně nejstarší příslušníci tohoto obdivuhodného vojska by mohli právem aspirovat na přední místa na seznamu nejvíce dekorovaných vojáků 1. světové války. Celých 6 let byli příslušníci čs. vojska v Rusku vyznamenáváni převážně ruskými řády, kříži a medailemi, jejichž počet dosáhl zhruba čísla 5 000, a proto se budeme ruskými dekoracemi zabývat poněkud podrobněji. Na začátku války mělo Rusko k dispozici – jako výraz uznání za vojenské zásluhy, statečnost v boji a za úspěšné vedení vojsk – 7 řádů a 3 zbraně za chrabrost pro důstojníky a 13 vyznamenání pro mužstvo a poddůstojníky.
Vyznamenání pro mužstvo a poddůstojníky Za vojenské zásluhy, tj. za činy nebojového charakteru
Medaile Za horlivost (MHo) ve čtyřech provedeních: malá stříbrná a malá zlatá na řádových stuhách náprsních; velká stříbrná a velká zlatá na řádových stuhách nákrčních. Medaile Řádu sv. Anny, zvaná též jako Anenská medaile (MsvA), v jednom stupni.
Za statečnost v boji
Kříž sv. Jiří (KsvJ) ve čtyřech stupních: 1. a 2. stupeň zlatý (1. stupeň s bantem); 3. a 4. stupeň stříbrný (3. stupeň s bantem). Medaile sv. Jiří (MsvJ) ve čtyřech stupních: 1. a 2. stupeň zlatá (1. stupeň s bantem); 3. a 4. stupeň stříbrná (3. stupeň s bantem). (Bant: nařasená stuha, na obou koncích zastřižená do tvaru V a připevněná příčně na samotnou pentagonální stuhu [viz obr. 123] – v tomto případě sloužila, při stejné barvě kovu, k odlišení jednotlivých stupňů.)
Řády pro důstojníky Za vojenské zásluhy, tj. za činy nebojového charakteru Řád sv. Ondřeje (ŘsvO) v jednom stupni. Řád Alexandra Něvského (ŘAN) v jednom stupni. Řád Bílého orla (ŘBO) v jednom stupni. Řád sv. Vladimíra (ŘsvVl) ve čtyřech stupních. Řád sv. Anny (ŘsvA) ve třech stupních. Řád sv. Stanislava (ŘsvSt) ve třech stupních.
Za úspěšné vedení vojsk ve válce
Všechny výše uvedené řády s meči. Řád sv. Jiří 1. až 4. stupně (ŘsvJ1, ŘsvJ2, ŘsvJ3, ŘsvJ4). Zbraň sv. Jiří s brilianty, zvaná též jako Svatojiřská zbraň s brilianty (ZsvJ-br).
72
Za statečnost v boji
Nákrční stupně ŘsvSt a ŘsvA s meči. Náprsní (nejnižší) stupně ŘsvVl, ŘsvA a ŘsvSt s meči a bantem. Řád sv. Jiří 4. stupně, výjimečně 3. stupně (ŘsvJ4, ŘsvJ3). Zbraň sv. Jiří Za chrabrost, zvaná též jako Svatojiřská zbraň Za chrabrost (ZsvJ). Řád sv. Anny 4. stupně (ŘsvA4), zvaná též jako Zbraň sv. Anny Za chrabrost, resp. Svatoanenská zbraň Za chrabrost (ZsvA). (V případě důstojnických dekorací byl bant označením účasti v boji, tváří v tvář nepříteli.) Touto sestavou bylo možné celkem uspokojivě pokrýt, i když ne zcela bez problémů, požadavky na odměňování válečných činů v celé šíři a na všech úrovních.
Stručná charakteristika vyznamenání pro mužstvo a poddůstojníky Medaile Za horlivost
Byly v době války udělované mužstvu a poddůstojníkům štábů a týlových složek (písaři, kurýři, hudebníci, zdravotní a sanitní personál, příslušníci technických složek, vojenské policie atd.) za nebojové zásluhy nebo za déletrvající bezúhonnou službu, ale bylo možné je udělit i přímo na frontě za záslužný čin nebojového charakteru, za který nebylo možné přiznat MsvJ. Medaile byly udělovány na řádových stuhách, jejichž pořadí v řádové hierarchii vyjadřovalo hodnotu dekorace. Tak např. medaile na stuze vladimírské stála na vyšším stupni než medaile na stuze anenské.
Medaile Řádu sv. Anny, zvaná též jako Anenská medaile
Byla udělována za 20letou bezúhonnou službu (na stuze ŘsvA) nebo za významný čin nebojového charakteru (na stuze ŘsvVl s bantem). Zatím nebylo prokázáno, že by byla udělena příslušníku čs. vojska.
Medaile sv. Jiří
Její statut dopodrobna a s velkou pečlivostí vyjmenovává činy, za které je možné ji udělit. Obecně vzato se tyto medaile udělovaly za bojové zásluhy a chrabrost nižšího řádu (významu) např. průzkumníkům za účast na rozvědce, při které sice (většinou) nedošlo k boji, ale voják byl při plnění úkolu vystaven nepřátelské palbě a ohrožení života, přičemž byly získány důležité zprávy o nepříteli; zdravotním sestrám a zdravotníkům, kteří s nasazením života ošetřovali a vynášeli z boje raněné; kurýrům, spojařům a ženistům, kteří v nepřátelském ohni plnili své úkoly, ale také příslušníkům bojových útvarů, pokud jejich čin nedosahoval na kříž. Medaile, které byly číslovány, se udělovaly obvykle ve vzestupné linii, tj. od 4. stupně po 1. stupeň, ale bylo možné udělit výjimečně a mimo pořadí i kterýkoli vyšší stupeň, a pak se vrátit, při vykonání dalšího činu, ke stupni nižšímu. Není bez zajímavosti, že medailí 4. stupně byl vyznamenán i 14letý carevič Alexej, který se při inspekční cestě za frontovou linii se svým otcem
ŘÁDY A VYZNAMENÁNÍ Mikulášem II. „pohyboval na území, které bylo v dosahu palby nepřátelského těžkého dělostřelectva“ – jak poněkud servilně popisuje tento „chrabrý čin“ vrchní velitel Jihozápadní fronty gen. Ivanov ve zdůvodnění.
Kříž sv. Jiří
Také jeho statut přesně a podrobně určuje podmínky udělení. Stručně řečeno KsvJ se uděloval příslušníkům bojových útvarů za bojové zásluhy a chrabrost vyššího řádu (významu), prokázanou přímo v boji, při bojových rozvědkách, útoku nebo obraně, ale také příslušníkům nebojových složek (viz výše) za prokázané hrdinství vykonané v boji, a to rovněž ve vzestupné linii, přičemž bylo možné udělit vyšší stupeň mimořádně i mimo pořadí a pak se vrátit, při vykonání dalšího činu, ke stupni nižšímu. V naprosté většině byly svatojiřské kříže udělovány individuálně, ale bylo možné vyznamenat za statečnost v boji určitým počtem křížů také jednotky nebo útvary. Např. vládce Sibiře admirál Kolčak koncem roku 1918 udělil „chrabrým čs. vojskům I. a II. divize po 100 kusech KsvJ na každý pluk a dělostřeleckou brigádu“. Také svatojiřské kříže byly číslovány.
Číslování, kov, počty a vzhled Medailí a Křížů sv. Jiří, příplatky k žoldu
Po reorganizaci soustavy ruských vyznamenání v roce 1913 bylo u MsvJ a KsvJ započato nové číslování od č. 1. V průběhu války počty udělených dekorací rychle rostly a již v polovině roku 1916 se číslování MsvJ4 a KsvJ4 vyšplhalo k 1 milionu. Medaile a Kříže sv. Jiří 1. a 2. stupně byly až do června 1915 raženy z plnohodnotného zlata, po tomto datu byl podíl zlata snížen na 600/1000. U stříbrných vyznamenání zůstala kvalita stříbra (990/1000) prozatím beze změny. Od konce roku 1916 pak u všech dekorací je zlato a stříbro nahrazeno žlutým, resp. bílým kovem (Ž.M., B.M.). Zatímco svatojiřské kříže ražené z bílého a žlutého kovu jsou dostatečně známé, svatojiřské medaile s portrétem Mikuláše II. (1. typ) ražené z náhradních kovů se dosud neobjevily; je nanejvýš pravděpodobné, že k jejich ražbě nedošlo. Po Únorové revoluci roku 1917 byl carův portrét na MsvJ nahrazen postavou drakobijce sv. Jiří na koni. Teprve tím se tyto medaile staly skutečně svatojiřskými (2. typ). Jejich číslování navazovalo plynule na předchozí typ. Medaile tohoto 2. typu byly raženy už jen z náhradních kovů (Ž.M., B.M.). Kvůli permanentnímu nedostatku KsvJ a MsvJ v době provizorní vlády adm. Kolčaka bylo Hlavním štábem ruské armády nařízeno nošení lentoček, tj. malých stužek šíře 2 cm, jako dočasnou náhradu za udělené, ale nepředané svatojiřské dekorace. Nositelé svatojiřských křížů a medailí pobírali ke svému žoldu příplatek. V případě, že voják byl nositelem více vyznamenání, náležel mu příplatek pouze za nejvyšší stupeň.
4. stupeň 3. stupeň 2. stupeň 1. stupeň
TABULKA 2 – Medaile sv. Jiří 1. typ s portrétem Mikuláše II.
1. stupeň
2. stupeň
3. stupeň
4. stupeň
24 292
48 455
0
0
0
0
263 791
1 289 051
1. stupeň
2. stupeň
3. stupeň
4. stupeň
žlutý kov bílý kov
8 000 0
14 000 0
0 28 000
0 65 000
Celkem
32 292
62 455
291 791
1 354 051
1. stupeň
2. stupeň
3. stupeň
4. stupeň
ve zlatě ve stříbře žlutý kov bílý kov
32 480 0 10 000 0
65 030 0 20 000 0
0 289 150 0 49 500
0 1 210 150 0 89 000
Celkem
42 480
85 030
338 650
1 299 150
ve zlatě + žlutý kov? ve stříbře + bílý kov? 2. typ s postavou sv. Jiří
TABULKA 3 – Kříž sv. Jiří Kříž sv. Jiří
Za celou dobu 1. světové války (až do Říjnové revoluce) bylo v ruské armádě uděleno kolem 200 000 důstojnických řádů a přes 3,4 miliony svatojiřských křížů a medailí mužstvu a poddůstojníkům.
Stručná charakteristika řádů pro důstojníky
TABULKA 1 – Příplatky k měsíčnímu žoldu Původní příplatky
Od reorganizace v roce 1913 do podzimu 1917 bylo ve petrohradské mincovně vyraženo, resp. (až na nepatrné počty) ve válce uděleno:
Příplatky od 1. října 1918
MsvJ
KsvJ
MsvJ
KsvJ
1 Rb 1,50 Rb 2 Rb 3 Rb
3 Rb 5 Rb 8 Rb 10 Rb
8 Rb 15 Rb 20 Rb 30 Rb
15 Rb 30 Rb 40 Rb 60 Rb
Vojín v ruské armádě pobíral v prvním období války měsíčně (bez frontového příplatku) 0,75 rublu. Např. v RU armádě byl příplatek za Zlatou medaili Za statečnost 30 K, za Velkou a Malou stříbrnou 15 K, resp. 7,50 K (1 Rb = asi 4 RU korun). Několikanásobným „příplatkem“ k současně udělenému vyznamenání byly příležitostní odměny v případě zajetí nepřátelských vojáků, vyhlášené např. štábem 7. armády na jaře roku 1917: za vojína nebo poddůstojníka 25 Rb, za důstojníka 50 Rb. Nositelé KsvJ byli obvykle povyšováni do hodností poddůstojníka; kdo vlastnil všechny čtyři stupně, byl po vykonání zkoušky způsobilosti povýšen do hodnosti podpraporčíka.
Řád sv. Ondřeje (založen roku 1698)
Nejstarší a nejvyšší ruský řád; uděloval se výhradně vybraným představitelům a hodnostářům monarchie jako výraz nejvyšší blahosklonnosti, přízně a spokojenosti panovníka za mimořádné zásluhy občanské a vojenské. Nepřicházel v úvahu pro udělení v rámci čs. vojska.
Řád Alexandra Něvského (založen roku 1725)
Byl udělován výjimečně za zcela mimořádné občanské a vojenské zásluhy; v armádě nejméně generálmajorům. Nepřicházel v úvahu pro udělení v rámci čs. vojska.
Řád Bílého orla (převzatý z Polského království roku 1831)
Byl udělován za zcela mimořádné občanské a vojenské zásluhy; v armádě nejméně generálmajorům. Nositeli tohoto řádu byli někteří generálové, pod jejichž velením bojovali příslušníci České družiny, resp. později Čs. střelecké brigády: gen. Brusilov (v roce 1914 velitel 8. armády) a gen. Selivačev (v roce 1917 velitel 49. armádního sboru, v rámci kterého byla nasazena čs. brigáda u Zborova). Nepřicházel v úvahu pro udělení v rámci čs. vojska.
Řád sv. Jiří (založen roku 1769)
Řád sv. Jiří byl nejvyšším ruským vojenským řádem, udělovaným za zcela mimořádnou chrabrost v boji nebo za výtečné vedení vojsk. Udělení sva-
73
řády a vyznamenání
řád sokola Okolnosti vzniku, první udělení Myšlenka na zřízení Řádu Sokola vznikla u Štefánika někdy na sklonku léta 1918. „Dlouho se moříval vymýšlením stejnokrojů a zvláštních znaků jednotlivých služeb, mnoho času věnoval též kreslení vyznamenání a řádů pro naše vojsko.“ (L. Sychra.) Štefánik – sám nositel a velký ctitel francouzského Řádu Čestné legie – chtěl dát čs. vojsku podobný řád, ale na rozdíl od ŘČL si nepřál, aby byl udělován také za civilní zásluhy. Šlo mu o řád vyloženě vojenský, kterým by se odměňovaly pouze ctnosti a zásluhy vojenské a válečné. Myšlenka dozrála v říjnu 1918, kdy za svého pobytu v newyorkském hotelu Plaza kružítkem narýsoval a vyřezal z lepenky řádový odznak (možná i provizorně vybarvený) a ukázal jej svým přátelům (Masaryk, A. Masaryková, gen. Janin) a některým členům svého doprovodu (kpt. Písecký) „aby viděl dojem“. Malíř Růžička pak vyhotovil barevný nákres řádu. Tento první návrh ovšem doznal určitých změn (tvar, barva) na palubě lodi Korea Mara, kterou Štefánik odplul do Vladivostoku. V Honolulu si kupuje barvy a tentokrát vyhotovuje přesný nákres ŘSo včetně stuhy, kterou již předtím navrhl V. Preissig (viz str. 203). Po připlutí do Yokohamy, 12. října 1918, odesílá Štefánik obsáhlý dopis o politické situaci dr. Benešovi do Paříže, ke kterému přikládá první podobu statutu a nákres Řádu Sokola s meči i bez mečů. Po příjezdu do Tokia Štefánikův adjutant kpt. Písecký 7. listopadu vyhotovuje smlouvu na dodávku prvních 500 kusů řádových odznaků a zadává výrobu japonské firmě K. Hakovi and Co. Ltd. Tokyo. Doklady o ceně, kromě doplatku (197,75 jenů) proplaceného firmě po dodání celkového množství 1 500 ks, se dosud nenašly. Nicméně výrobní cena jednoho řádového odznaku jistě o mnoho nepřesáhla 0,75 jenů, což odpovídalo v té době asi 50 rublům – ceně nákrčního řádu u firmy LIPIN. Zakázku financoval gen. Janin z fondů, které měl k dispozici jako šéf Francouzské vojenské mise. Výroba podobného řádu není věc jednoduchá, nicméně na základě dílčích faktů lze usuzovat, že pilní Japonci v nejkratší době vyhotovili raznice, utkali stuhy, a po choulostivých zkouškách smaltů stihli vyrobit a zkompletovat kolekci asi 10–12 řádových odznaků, které si Štefánik buďto odvezl s sebou, anebo je s malým zpožděním poslali kurýrem za ním do Vladivostoku, resp. na Sibiř. Tak či onak, Štefánik už v prosinci 1918 vyznamenává Řádem Sokola některé vyšší velitele (Čeček, Šokorov), a k několika mála udělením dochází ještě v lednu 1919 (Klecanda, Vojcechovskij, Gajda?). Podle jedné strohé informace Štefánik 9. prosince 1918 na velké ruské slavnosti svatojiřských kavalírů v Jekatěrinburku, na které byly uděleny Kříže sv. Jiří (viz str. 134), „vyznamenal několik ruských vojínů“. Bližší podrobnosti bohužel nejsou známy. Štefánik sice mohl Rusům předat 2–3 Řády Sokola z oněch asi 10–12, které přivezl s sebou z Tokia, ale je daleko pravděpodobnější, že mu gen. Syrový ze zdvořilosti nabídl pouze účast na ceremoniálu, při kterém připnul ruským vojákům několik svatojiřských křížů. Tím je tento první (malý) kontingent vyčerpán; další odznaky jsou teprve ve výrobě, a tak nastává v udělování ŘSo čtyřměsíční přestávka; k dalším udělením dochází až v květnu 1919. Mezitím na základě Štefánikova zhodnocení situace a následné dohody o způsobu udělování tohoto řádu (viz níže) je u téže tokijské firmy expresně doobjednáno dalších 1 000 ks řádových odznaků; celé požadované množství, tj. 1 500 ks, pak bylo do konce ledna 1919 skutečně vyrobeno a dodáno.
Nová koncepce Řád Sokola byl původně koncipován po vzoru francouzského ŘČL jako řád o pěti třídách. Zůstal však navždy torzem: vyrobena byla pouze jeho 5. třída, původně s meči, které jednoznačně určovaly jeho bojové zaměření. Ale již při úvahách nad výběrem prvních osobností, kterým by měl být nový řád udělen, vyvstal problém, jak odlišit bojové zásluhy standardní od mimořádných, nemluvě o zásluhách nebojového charakteru, např. v případě osvěty, intendantstva, zdravotní služby, technických složek. A tak dochází, prozatím na základě ústní dohody mezi Štefánikem, gen. Janinem a gen. Syrovým, ke změně některých bodů původního statutu a k úpravám řádového odznaku – 5. třída řádu se proměňuje na dekoraci třístupňovou, jejíž jednotlivé stupně se mají udělovat takto:
98
– Řád Sokola s meči za vynikající čin bojový; – Řád Sokola bez mečů, s hvězdičkou na stuze, jako nižší stupeň za bojové zásluhy; – Řád Sokola bez mečů a bez hvězdičky na stuze, za zásluhy na poli osvětovém, zdravotním, hospodářském, správním a technickém. (Později se měly tyto změny promítnout do statutu jako definitivní.)
Původní kotace, dodávky, kvóty, rozdělení na stupně Pravděpodobně ještě za Štefánikova pobytu na Sibiři byla někdy na přelomu 1918–1919 v hlavním štábu Čs. vojska na Rusi stanovena celoarmádní „kotace“ (kvóta) pro ŘSo v počtu 3 500 kusů (toto číslo je uvedeno v pozdějším dokumentu o kotacích z 27. března 1919). Vzhledem k velkému počtu neuspokojených nároků z bojových částí to bylo číslo jistě rozumné. V jednom telegramu z hlubokého podzimu 1919 se sice objevuje nejasně formulovaná zmínka o jakési objednávce řádů (mohlo jít jak o ŘSo, tak o zamýšlenou realizaci Odznaku ČD a Sibiřské medaile), je však nanejvýš pravděpodobné, že v důsledku zostřující se politické a vojenské situace a ústupových bojů na magistrále (zima 1919–1920) k dalším objednávkám ŘSo, a tudíž ani k dalším dodávkám z Japonska, již nedošlo – zatím se nenašel žádný doklad, který by potvrzoval opak. A tak zůstal ŘSo při původní kotaci 1 500 kusů jedinou oficiální čs. dekorací, udělovanou pouze v rámci Ruské legie. (Zatím nevysvětlené jsou případy, kdy ŘSo byl udělen příslušníku jiné složky čs. zahraničního vojska, např. Italské legie – viz obr. 408.) Původně všechny řádové odznaky z první dodávky (500 kusů) měly být s meči. Na základě již zmíněné dohody o zřízení třístupňové 5. třídy byl japonské firmě pravděpodobně sdělen dodatečný požadavek vyrobit jistý počet řádových odznaků i bez mečů. Jelikož prvních 500 ks již bylo podle objednávky vyrobeno s meči, muselo dojít přímo ve firmě u 280 kusů (1. zásilka – viz níže) v podstatě k oficiálnímu upilování mečů. Pro zbývající množství řádových odznaků bez mečů (3. zásilka), jak o tom svědčí některé exempláře, byly v Japonsku vyrobeny nové závěsné kroužky – ty nenesou stopy po upilování. Řády byly vloženy do dvou druhů etují: bílé dřevěné, a černě lakované. Další úprava řádových odznaků (připevnění hvězdičky) proběhla pravděpodobně až na Sibiři – na žádném dokladu souvisejícím s výrobou nebo dodáním odznaků nefiguruje položka „ŘSo s hvězdičkou“. Řádové odznaky v etujích, naskládané do beden, byly vypraveny z Tokia do Vladivostoku ve třech etapách: 1. zásilka z 27. 12. 1918 – 50 ks ŘSo s meči, v černě lakovaných etujích; – 180 ks ŘSo s meči, v bílých (dřevěných) etujích; – 280 ks ŘSo bez mečů, v bílých (dřevěných) etujích. 2. zásilka z 13. 01. 1919 – 439 ks ŘSo s meči* (druh etují není uveden); 3. zásilka z 31. 01. 1919 – 330 ks ŘSo s meči (druh etují není uveden); – 220 ks ŘSo bez mečů (druh etují není uveden). * jeden ks byl odeslán jako vzorek do Prahy Bedny s řády měly být odeslány na Sibiř ihned, ale nakonec byly uskladněny ve Vladivostoku; do Omska byly odeslány až začátkem dubna 1919. Dne 16. ledna 1919 Štefánik nastoupil zpáteční cestu do Francie, v jejímž průběhu někdy koncem ledna se dozvěděl o existenci Čs. válečného kříže – oficiálního vyznamenání, zřízeného čs. vládou. Najednou zde byly dvě dekorace; dvě bojová vyznamenání se stejným určením a s řadou nevyjasněných otázek. Vznikl vážný a choulostivý problém – Štefánik to cítí, a odesílá gen. Janinovi 16. února telegram, aby se „počkalo s udělováním Řádu Sokola, dokud nebude věc urovnána“. Po různých peripetiích s dosavadními návrhy na čs. vyznamenání, potížích s jejich realizací a po zrušení Řádu Za svobodu (a mlčky zrušené MJŽ), má vedení Čs. vojska na Rusi nyní konečně v rukou definitivní čs. vyznamenání, relativně blízko je schopná výrobna a u pluků předlouhé seznamy vojáků, čekajících na zaslouženou odměnu. Janin ještě nějakou dobu vyčkává, ale když od Štefánika nepřicházela žádná instrukce a vyrobené řády byly k dispozici, „souhlasili jsme, aby byly rozdány, a to bez jakéhokoliv názoru Evropy, aby se dalo uspokojení čs. vojskům,
řády a vyznamenání kterým scházely odměny tohoto druhu“. Řády pak byly většinou v letních měsících 1919 u jednotlivých pluků vyznamenaným slavnostně předány. Než se tak stalo, byly stanoveny kvóty pro jednotlivé části vojska. Rozhodnutí týkající se kvót byla z divizních velitelství postupně rozeslána velitelům pluků a jiných útvarů; jako příklad nám poslouží spis odeslaný veliteli 10. pluku z 18. 7. 1919, v němž se uvádějí základní informace o novém řádu, zejména jeho rozdělení na kategorie (v podstatě na stupně) a kvóty na pluk připadající, schválené velitelem Čs. vojska na Rusi: „ŘSo má dvě kategorie: I. kategorie: 1. Za chrabrost s meči (vyšší) 2. Za chrabrost s hvězdičkou, bez mečů (nižší) II. kategorie: Za zásluhy, bez mečů a bez hvězdičky ŘSo I. kategorie: Uděluje se za chrabrost, vynikající udatenství v bojích, vedení a řízení válečných operací. ŘSo II. kategorie: Uděluje se za přesné a svědomité konání služebních povinností a záslužnou činnost vůbec“. Mnozí nositelé 2. stupně měli výhrady proti výše uvedenému rozdělení v rámci I. kategorie – těžce nesli, že za bojové zásluhy, byť menšího významu, obdrželi řádový odznak bez mečů. Měli samozřejmě pravdu – elegantní a lepší řešení se přímo nabízelo: oba bojové stupně s meči, první navíc s hvězdičkou. (Je k politování, že nebyla v Tokiu objednána a vyrobena ještě alespoň nákrční 3. třída řádu, kterou by byli odměňováni vyšší velitelé za bojové zásluhy a výtečné velení, přičemž obě nižší třídy mohly být udělovány jednak za chrabrost v bojích ve dvou stupních, jednak za zásluhy rovněž ve dvou stupních.)
lových složkách nebo ve štábech s příkladnou horlivostí. V případě důstojníků byl ŘSo Za zásluhy udělen rovněž za nebojové zásluhy, převážně intendantům, zvěrolékařům, nebo příslušníkům technických útvarů. Řádem Sokola s meči byl 17. června 1919 dekorován prapor 1. pluku (viz obr. 362). TABULKA 20 – Počty udělení Řádu Sokola u pluků I. divize (období květen až září 1919) I. divize
ŘSo s meči
ŘSo s hvězdičkou
ŘSo Za zásluhy
Celkem
štáb 1. pluk 2. pluk 3. pluk 4. pluk 1. pluk lehk. dělostřel. 1. pluk těžk. dělostřel. 1. děl. mun. division 1. technická rota zásobování 1. div.
7 65 60 57 53 21 13 0 8 0
2 19 19 19 17 7 3 0 0 2
2 5 5 5 4 0 0 3 1 2
11 89 84 81 74 28 16 3 9 4
284
88
27
399
Celkem
TABULKA 19 – Kvóty Řádu Sokola pro 10. pluk III. divize I. kategorie s meči
I. kategorie s hvězdičkou
II. kategorie (bez mečů a hvězdičky)
důstojníci mužstvo důstojníci a mužstvo důstojníci a mužstvo 8
19
8
2
Celkem d+m 37
Kvóty pro tento početně menší a mladší pluk byly s ohledem na jeho menší tradici a bojovou „slávu“ podstatně nižší, než u pluků I. a II. divize. Celkové číslo 37 vycházelo zřejmě z původní kotace, tj. z množství 1 500 ks; zatím žádný doklad nepotvrzuje navýšení tohoto čísla dodatečně. Na následující tabulce si můžeme ujasnit princip rozdělování dekorací podle nových kvót: průměrové číslo Řádu Sokola I. kategorie pro bojové pluky (v případě I. divize 59 s meči, resp. 18 s hvězdičkou) je mírně navýšeno nebo sníženo podle ranku pluku – 1. pluk, jako útvar s největší bojovou tradicí, byl všeobecně uznáván jako nejlepší, což bylo vyjádřeno šesti Řády Sokola s meči nad průměr. Podle stejného principu, ovšem s poněkud jinými čísly, byly stanoveny kvóty pro útvary dalších dvou divizí, resp. útvary spadající přímo pod štáb Čs. vojska na Rusi. Velitelům jednotlivých částí vojska byly oznámeny kvóty, ti pak měli v rámci kvót vybrat a navrhnout zasloužilé jednotlivce k vyznamenání. Po schválení seznamů navrhovaných ve štábu Čs. vojska na Rusi byly řády kurýrem na jednotlivé útvary odeslány a při slavnostních příležitostech vyznamenaným předány. Řád Sokola I. kategorie (Za chrabrost) byl u frontových důstojníků obvykle jejich druhou nebo třetí dekorací v rámci absolvovaných kampaní. U mužstva a poddůstojníků udělením ŘSo I. kategorie byly ohodnoceny jejich celkové zásluhy v dosavadních bojích; jen zřídka byl tímto řádem vyznamenán nositel britské nebo francouzské medaile za chrabrost, popřípadě ruského Kříže sv. Jiří z kontingentů Gajdových nebo adm. Kolčaka (např. četař Úderného praporu Cínovec obdržel jak MM, tak ŘSo s meči). Počítalo se s tím, že tito vojáci obdrží ještě Čs. Válečný kříž, čímž bude dostatečně ohodnocena jejich chrabrost a účast v bojích. Řád Sokola II. kategorie (Za zásluhy) byl u mužstva a poddůstojníků postaven na úroveň „britské medaile za zásluhy“, tj. DCM (viz na str. 104 podrobněji), a obdrželi jej převážně ti, kteří plnili své služební povinnosti v tý-
O uděleních Řádu Sokola cizincům V několika málo případech byl ŘSo udělen ještě na Sibiři cizincům. Bylo to několik Francouzů a Britů, a pravděpodobně někteří z těch ruských důstojníků v bývalých čs. službách, kteří figurovali na seznamech, sestavených počátkem roku 1919, neztratili se ve výru událostí a byli ke konci roku 1919 v dosahu. Ruské prameny sice uvádějí udělení ŘSo Rusům jako fakt, ale bez konkrétních důkazů. Zatím se nenašly doklady ani o tom, jestli ŘSo jako reciproční dekorace byl udělen také Japoncům, resp. Číňanům, popřípadě vyšším důstojníkům italským a rumunským. V případě Američanů víme o jediném Řádu Sokola s hvězdičkou, který předal gen. Čeček na jaře 1920 americkému námořnímu poručíku F. V. Martinekovi (americký Čech, jenž vystřídal ve funkci zpravodajského referenta při štábu Amerického expedičního sboru rovněž Čecha kpt. Březinu).
Dvojnásobné udělení Řádu Sokola V několika málo případech byl Řád Sokola udělen téže osobě dvakrát. Např. por. Richard Kinderman, příslušník 3. pluku, účastník mnoha bojů, ve kterých byl třikrát raněn, obdržel mj. jak ŘSo s meči, tak ŘSo s hvězdičkou. Bohužel dosud se nenašla jeho fotografie s touto neobvyklou dvojicí. Další dva nositele duplicitního ŘSo, kpt. Geyera a MUDr. Langera, uvádíme v obrazové části (obr. 321, 360). Zatímco Langer nosí jednu malou stužku ŘSo bez označení (jako 1. stupeň Za chrabrost s meči) a druhou s hvězdičkou (označující 2. stupeň Za chrabrost), Geyer si na stuhu odznaku s meči (in natura) připevnil také hvězdičku, označující současné vlastnictví 2. stupně Za chrabrost.
Anomálie při nošení Řádu Sokola Oba případy jen potvrzují fakt, že ve věcech nošení dekorací panovala značná „lidová tvořivost“, a prozrazují zároveň velkou benevolenci ministerstva při nedodržování předpisů. Ačkoli oficiální pořadí čs. řádů a vyznamenání bylo stanoveno (ČsVK, ŘSo, MJŽ, RM, MV), mnozí nositelé jej ignorovali, resp. z neznalosti jej nedodržovali. O nejednotnosti svědčí řada fotografií, na nichž si nositelé připnuli mj. také Řád Sokola podle libovůle na různá místa v pořadí. Řádové odznaky se dokonce nosily rubovou stranou navrch (např. gen. Hrabčík, mjr. ing. Nosál), ale to patrně kvůli tomu, že přední terčíky (připevněné pouhým lepením, nikoli nýtováním) často vypadávaly, a bylo pohodlnější řád obrátit, než si pořídit terčík náhradní.
99
řády a vyznamenání
1
2
3
4
5
6
7
8
rusko období monarchie 1
2
3
4
Medaile sv. Jiří 2. stupně 1. typ Zlato Soukromá sbírka
Medaile sv. Jiří 1. stupně 1. typ Zlato Soukromá sbírka
Medaile sv. Jiří 3. stupně 1. typ Stříbro Soukromá sbírka
Medaile sv. Jiří 4. stupně 1. typ Stříbro Soukromá sbírka
5 Kříž sv. Jiří 2. stupně Zlato Soukromá sbírka
6 Kříž sv. Jiří 1. stupně Zlato ANM
7 Kříž sv. Jiří 3. stupně Stříbro NM
8 Kříž sv. Jiří 4. stupně Stříbro Soukromá sbírka
Kříž sv. Jiří 2. stupně je osobní vyznamenání plk. Wuchterleho, KsvJ 1. stupně kpt. Fierlingera a KsvJ 4. stupně gen. Petříka (Ke zkompletování č. 2, 3 a 8 použity stuhy náhradní.)
114
řády a vyznamenání 91 Podle jedné informace v únoru, podle jiné v dubnu 1915 došlo za pěkného slunečního dne v Tarnově na náměstí před Hirschovou židovskou nadační školou (v té době sloužila jako kasárna ČD) k slavnostnímu udělení svatojiřských vyznamenání. Akt proběhl podle předpisu: poté, co pobočník přečetl jméno vyznamenaného, pplk. Sozentovič, tehdejší velitel ČD, převzal od svého pomocníka dekoraci a připnul ji vyznamenanému. Sedmi střelcům vlevo byly uděleny KsvJ4 (třetí zprava je ruský Čech I. Kolesnikov, druhý pravděpodobně E. Piazzo), skupině vpravo, z níž vidíme jen praporečníka ČD J. Heyduka (s šavlí), nezjištěný počet Medailí sv. Jiří 4. stupně. Tarnov, jaro 1915. ANM.
92 Po velkém průlomu fronty rakousko-uherskými a německými vojsky u Gorlice počátkem května 1915 došlo k všeobecnému ústupu ruské armády. Při výzvědné činnosti v Karpatech i při ústupových bojích v rámci 19. pěší divize, 12. Sibiřské divize a 45. pěší divize se obzvláště vyznamenala 2. půlrota 2. roty ČD. Na snímku vidíme příslušníky 4. čety 2. roty ČD při udílení svatojiřských dekorací. Dva ruští ceremoniální důstojníci jsou pravděpodobně velitel 45. divize gen. Někrasov a náčelník štábu pplk. Rodkevič. Svůj kříž již obdržel K. Vašátko (zpola zakrytý ruským důstojníkem); třetím v řadě je ruský Čech K. Zach. Vpravo slavnostnímu aktu přihlíží velitel půlroty prap. K. Cejp, kterému byla za tyto boje udělena pochvala v divizním rozkaze a Řád sv. Stanislava 3. stupně s meči a bantem. Místně neurčeno, červenec 1915. VÚA.
93 Dne 2. ledna 1916 se georgijevské 1. rotě ČD (jejíž všichni příslušníci byli nositeli svatojiřského vyznamenání) dostalo té cti, že byla povolána k účasti na slavnostní přehlídce vojsk Jihozápadní fronty před carem. Přehlídky se zúčastnilo 20 000 mužů. Rota ČD, které velel ppor. Čeček, sám nositel ŘsvJ4, byla v rámci III. kavkazského sboru v čele svodného pluku rytířů sv. Jiří a tvořila s ruskými sapéry, rovněž georgijevskými rytíři, jeho půlprapor v čele s velitelem ČD plk. Trojanovem. Z důstojníků ČD se přehlídky zúčastnili ještě ppor. Petřík, prap. Jan Syrový, a ruští důstojníci ppor. Jakušev a prap. Raňuk. Snímek zachycuje okamžik, kdy rota ČD (na kraji s tasenou šavlí pravděpodobně ppor. Jakušev) vzdává čest carovi Mikuláši II., který celou přehlídku vykonal v sedě na koni. Nesviž, 2. ledna 1916. VÚA.
115
řády a vyznamenání 94 Tři skupiny ruských Čechů – příslušníků 4. roty Čs. střeleckého pluku (také na obr. 95 a 97) využily chvíle odpočinku a nechaly se vyfotografovat se svými svatojiřskými kříži a medailemi. Vojáci 4. roty bývalé ČD (do ledna 1916) obdrželi celkem 60 Křížů a Medailí sv. Jiří, tedy poměrně malý počet v porovnání např. s 3. rotou, kde jich bylo nejvíce – 310. Bylo to dáno nikoli snad menšími schopnostmi jeho příslušníků, ale nedostatečným ohodnocením jejich zásluh při rozvědkách nechvalně známým ruským velitelem roty por. Licinským. Uprostřed spodní řady je „táta“ Kraft, nositel MsvJ4. Místně neurčeno, pravděpodobně jaro 1916. VÚA.
95 Pětice v té době nejvíce dekorovaných příslušníků 4. roty Čs. střeleckého pluku. Až na horní dvojici bratří Klichů jména ostatních nejsou známa. Místně neurčeno, pravděpodobně jaro 1916. VÚA.
96 Tři nejčastěji používané způsoby nošení svatojiřských dekorací na jednom snímku: zatímco stuha KsvJ3 vpravo je na originální kovové kolodce, KsvJ4 vlevo má stuhu pouze volně složenou do pentagonu. Často se používalo přichycení na blůzu i pomocí svíracího špendlíku (u KsvJ4 nahoře). Inžavino, 20. dubna 1918. Soukromá sbírka. 97 Příslušníci 4. roty Čs. střeleckého pluku, nositelé KsvJ4. Již z povahy výzvědné činnosti (získání cenných zpráv o nepříteli, častokrát v boji) vyplývá možnost vyšší kvalifikace chrabrého činu a jeho ohodnocení spíše křížem než medailí. U 4. roty bývalé České družiny (do ledna 1916) bylo uděleno celkem 47 křížů oproti 13 medailím. Místně neurčeno, pravděpodobně jaro 1916. VÚA.
116
řády a vyznamenání 98 čet. Milan Vondráček Bývalý příslušník ČD. Příklad nošení dekorací na civilním oděvu. Vondráček si připnul svatojiřské kříže (ze tří dva s bantem?!) před čs. vyznamenáními, a ani u ČsVK nerespektuje jeho první místo v oficiálně stanoveném pořadí. Kolem 1935. VÚA.
99
100
ppor. Miroslav Kouklík Svými třemi KsvJ a dvěma MsvJ patřil mezi nejlépe dekorované příslušníky čs. vojska předtím, než odjel na podzim 1917 jedním ze tří transportů čs. vojska do Francie, kde pokračoval v boji proti Němcům na francouzské frontě. Francie, zima 1917. VÚA.
des. Boris Vuchterle Ke třem KsvJ a jedné MsvJ (za rozvědky) získal později Svatoanenskou a Svatojiřskou zbraň Za chrabrost a řadu dalších dekorací; byl jedním z nejlépe dekorovaných příslušníků čs. armády (viz obr. 168). Pravděpodobně Kyjev, 1916. VÚA.
rusko rubové strany dekorací ze str. 114 1 2 3 4
5 6 7 8
Medaile sv. Jiří 2. stupně – č. 20205 Medaile sv. Jiří 1. stupně – č. 4898 Medaile sv. Jiří 3. stupně – č. 222141 Medaile sv. Jiří 4. stupně – č. 645647 1
2
3
4
5
6
7
8
Kříž sv. Jiří 2. stupně – č. 20066 Kříž sv. Jiří 1. stupně – č. 630 Kříž sv. Jiří 3. stupně – č. 143123 Kříž sv. Jiří 4. stupně – č. 570081
117
řády a vyznamenání
Malá zlatá medaile Za horlivost na stuze vladimírské Pozlacený bronz Soukromá sbírka
Malá zlatá medaile Za horlivost na stuze anenské Zlato Soukromá sbírka
Malá stříbrná medaile Za horlivost na stuze stanislavské Stříbro Soukromá sbírka
Malá stříbrná medaile Za horlivost na stuze anenské Stříbro Soukromá sbírka
(Ke zkompletování č. 4 použita stuha náhradní.)
rusko
122 Velká zlatá medaile Za horlivost na stuze ondřejské Zlato Soukromá sbírka
122
Šikovatel Sýkora Velká stříbrná medaile Za horlivost na stuze stanislavské Jeho jméno, zařazení ani funkce nejsou známy. Malou stříbrnou medaili Za horlivost, udělenou za nebojové zásluhy, Stříbro nosí po abdikaci cara rubovou stranou navrch. Soukromá sbírka 1918–1919. VÚA.
řády a vyznamenání
Řád sv. Stanislava 1. stupně s meči Velkostuha, hvězda a řádový klenot Stříbro a pozlacený bronz Soukromá sbírka
rusko
Řád sv. Anny 1. stupně s meči Velkostuha, hvězda a řádový klenot Stříbro a pozlacený bronz Soukromá sbírka
V čs. armádě jedinými nositeli nejvyšších stupňů ruských řádů byli gen. Jaroslav Červinka st. (ŘsvSt1), gen. Vladimír Šokorov (ŘsvSt1) a gen. Radola Gajda (ŘsvA1m). (Velkostuhy u obou řádů jsou počítačovou rekonstrukcí; jejich originály pro tuto publikaci bohužel nebyly k dispozici.)
123
řády a vyznamenání
Řád sv. Stanislava 3. stupně s meči a bantem Zlato NM
Řád sv. Anny 3. stupně s meči Osobní dekorace gen. Petříka Zlato Soukromá sbírka
Řád sv. Vladimíra 4. stupně s meči a bantem Zlato NM
rusko
139
140
141
ppor. František Sehnal ŘsvSt3 m+b mu byl udělen gen. Gajdou za účast v bojích proti bolševikům v době 26. května až 9. července 1918 a za příkladnou práci ve štábech Východní a SU fronty. ČSR, kolem 1921. Soukromá sbírka.
ppor. Bohuslav Žáček Bojoval u Bachmače, později se zúčastnil všech tažení s gen. Gajdou jako jeho štábní důstojník. ŘsvSt3 m+b obdržel dodatečně za Bachmač, ŘsvA3 m+b za služby ve štábech Východní a SU fronty. Sibiř, 1919. VÚA.
mjr. Otto Lička ŘsvA3 m+b mu byl udělen velitelem SA gen. Gajdou 29. ledna 1919 „za chrabrost v posledních bojích s vojsky sovětské vlády kolem Kunguru“ na SU frontě. Sibiř, 1919. VÚA.
128
řády a vyznamenání
143 142 mjr. Boris Luža Za boje v Dobrudži si vysloužil srbskou Zlatou medaili Za chrabrost. Za Zborov byl navržen na ŘsvVl4 m+b. Sibiř, 1919. VÚA.
mjr. Bonifác Káňa Za boje se Srbskou DD v Dobrudži obdržel ŘsvSt3 m+b, RuVK a Srbský Váleční kříž. Za Zborov byl navržen, jako spojovací důstojník 2. pluku, na ŘsvVl4 m+b. ČSR, kolem 1924. VÚA.
144 mjr. Jindřich Bednář Za boje v Dobrudži získal srbskou Zlatou medaili Za chrabrost. Za Zborov obdržel KsvJ-d a byl navržen na ŘsvVl4 m+b, Sibiř, 1919. VÚA.
Řády sv. Vladimíra všem třem byly přiznány až po dvou letech Rozkazem ČsAS poté, kdy byl nalezen příslušný dokument potvrzený gen. Duchoninem, bývalým velitelem Jihozápadní fronty.
145 Snímek nám představuje skupinu přátel npor. R. Audrického (druhý zprava) s jeho francouzskou chotí. Český šlechtic npor. Audrický byl v době pořízení snímku příslušníkem Cizinecké legie, do které vstoupil, jako jiní Češi, již v srpnu 1914. (V roce 1920 patřil se šesti spojeneckými řády a vyznamenáními – ŘsvSt2 s meči, ŘsvA3 m+b, ŘsvSt3 m+b, FrVK, 2. třída černohorského Danilova řádu, černohorská Stříbrná medaile Za chrabrost – k nejlépe dekorovaným příslušníkům čs. armády.) Zcela mimořádně je dekorován i neznámý ruský důstojník po jeho pravici: kromě ŘsvSt3, ŘsvA3 – oba s meči a bantem – a ŘsvA4,
neboli Zbraně sv. Anny (viz emblém na rukojeti šavle), je nositelem také dvou svatojiřských křížů a dvou svatojiřských medailí, které obdržel ještě jako vojín, resp. poddůstojník v počátečním období války. Jeho nynější hodnost kapitána (na pogonu s číslicí 5), kterou dosáhl v relativně krátké době dvou let, svědčí o tom, že musel být za chrabrost v boji také nejméně jednou, ale spíše dvakrát, povýšen. Byl to obvyklý způsob odměny za standardní činy, které nemohly být honorovány udělením vyššího řádového stupně, resp. stejného stupně podruhé. Paříž. Nedatováno, pravděpodobně 1915–1916. VÚA.
129
řády a vyznamenání
162, 163 Vysocí ruští důstojníci – pravděpodobně štábu divize nebo armádního sboru – nositelé Řádu sv. Jiří. Rovněž jejich šavle, pokud jsou na snímku vidět, jsou svatojiřské. ZsvJ důstojníka vpravo je ozdobena také svatoanenským emblémem, tentokrát v horní části rukojeti; mimořádnou chrabrost svého majitele potvrzuje také 6 pásků za zranění na levém rukávu. Místně neurčeno, nedatováno. 2× VÚA.
rusko
Miniatura Řádu sv. Jiří Typ se šroubem – úprava na Zbraň sv. Jiří Za chrabrost Zlato 4× Soukromá sbírka
164
Zbraň sv. Jiří Za chrabrost zvaná též Svatojiřská zbraň Za chrabrost Historické muzeum Moskva
136
Emblém ŘsvA4 Miniatura KsvJ k označení ZsvA k označení ZsvJ Bronz Stříbro Osobní dekorace plk. Vuchterleho
plk. I. P. Smirnov Velitel 148. pěšího Kaspického pluku, nositel ŘsvJ4 a francouzské Vojenské medaile, držitel obou zbraní za chrabrost. Zcela atypické je umístění miniatury ŘsvJ nikoli na hlavici rukojeti, ale na pochvě, na společném plíšku se svatoanenským emblémem. Z publikace Geroji Velikoj vojny, ATlAnT, 2007.
řády a vyznamenání
165, 166 Dlouho, až do bitvy u Zborova, jediným majitelem Zbraně sv. Jiří v čs. vojsku byl K. V. Petřík. Unikátní snímek nám v detailu přibližuje tuto vzácnou šavli, kterou pečlivě chránil po celou dobu pobytu v Rusku. Byla mu ukradena až při návratu do vlasti při průjezdu revolučním německem, kdy byl tamějšími bolševiky násilně otevřen zapečetěný vagon se zbraněmi. Jak miniatura ŘsvJ, tak svatoanenský emblém jsou na šavli umístěny podle předpisu. Sibiř, 1919. 2× VÚA.
rusko
Miniatura Řádu sv. Jiří k označení Zbraně sv. Jiří Za chrabrost Pozlacený bronz Osobní dekorace gen. Petříka Soukromá sbírka
167
168
gen. Karel Václav Petřík Svatojiřskou zbraní byl vyznamenán za akci o Vánocích 1914, při které zajal celou nepřátelskou četu. Miniaturu ŘsvJ nosí podle předpisu pod dekoracemi, na širší složené stuze. Všimněme si jeho Řádu sv. Jiří, pravděpodobně za Zborov, který nosil od 30. let, a o kterém se zatím nenašel žádný doklad. Praha, kolem 1932. VÚA.
pplk. Boris Vuchterle Zbraň sv. Anny obdržel za rozvědky, Zbraň sv. Jiří Za chrabrost v bitvě u Zborova. Byl jedním z mála čs. důstojníků, kteří vlastnili obě čestné zbraně. Zvláštností je, že zatímco svatoanenský emblém nosí bez kokardy, miniaturu KsvJ na kokardě; KsvJ nahrazuje smaltovaný odznak, který majitel asi nesehnal. Praha, kolem 1922. VÚA.
137
nositelé řádu sv. jiří 4. stupně
140
185
186
187
ppor. Václav Kopal Řád sv. Jiří 4. stupně Udělen v roce 1917 za chrabrost a úspěšné velení v bitvě u Zborova VÚA
pplk. Boris Ušakov Řád sv. Jiří 4. stupně Udělen v roce 1918 posmrtně za vylodění a boje v týlu bolševiků u Posolské VÚA
prap. Matěj Němec Řád sv. Jiří 4. stupně Udělen v roce 1917 za chrabrost a úspěšné velení v bitvě u Zborova VÚA
188
189
pplk. Karel Kutlvašr Řád sv. Jiří 4. stupně Udělen v roce 1917 za chrabrost a úspěšné velení v bitvě u Zborova VÚA
prap. Ludvík Nikolaj Rašovskij Řád sv. Jiří 4. stupně Udělen v roce 1917 za chrabrost a úspěšné velení v bitvě u Zborova VÚA
nositelé řádu sv. jiří 4. stupně
180
181
prap. Karel Vašátko Řád sv. Jiří 4. stupně Udělen v roce 1917 za chrabrost a úspěšné velení v bitvě u Zborova VÚA
gen. Karel Václav Petřík Řád sv. Jiří 4. stupně Informace chybí – pravděpodobně za chrabrost v bitvě u Zborova VÚA
182
183
184
prap. Mikuláš Hrůza Řád sv. Jiří 4. stupně Udělen v roce 1917 za chrabrost a úspěšné velení v bitvě u Zborova VÚA
plk. Eduard Kadlec Řád sv. Jiří 4. stupně Udělen v roce 1918 za úspěšné velení a vítězství u Mariinska Soukromá sbírka
ppor. František Anatolij Hrůza Řád sv. Jiří 4. stupně Udělen v roce 1917 za chrabrost a úspěšné velení v bitvě u Zborova VÚA
141
řády a vyznamenání
rusko období prozatímní vlády 1 Kříž sv. Jiří 4. stupně pro důstojníky Stříbro Petrohradská mincovna? Větvička: oficiální (petrohradská mincovna) Soukromá sbírka 2, 3 Kříž sv. Jiří 4. stupně se soukromým vyrytím stupně a data Zborovské bitvy Typ KuČKin Bílý kov Soukromá sbírka 4
2
1
4 3
Kříž sv. Jiří 3. stupně pro důstojníky (bez náležitého bantu) Stříbro Petrohradská mincovna Větvička: náhradní ražba Osobní dekorace gen. Čečka VHÚ
190
191
192
mjr. Karel Kutlvašr KsvJ4-d (typ PM) za Zborov nosí předpisově za ŘsvJ4 a přede všemi ostatními dekoracemi. Stříbrná dvojitá ratolest nevyjadřuje nic mimořádného – pochází z běžného sortimentu zlatnické firmy jako náhrada oficiální ratolesti. Zajímavé je uspořádání dekorací na sponě. Rusko, podzim 1918. VÚA.
plk. Grišin-Almazov Pozdější generál a ministr vojenství první omské vlády. Za jakých okolností obdržel KsvJ4-d, není známo. Ani jeho ratolest není oficiální; je jen další variantou tohoto označení. Stuha složená do pentagonu (bez kolodky) je na stejnokroj přišitá. Sibiř, 1918. VÚA.
kpt. Jaromír Horváth Plukovní hospodář 2. pluku. KsvJ4-d obdržel za Zborov (typ PM na kovové kolodce). Stříbrná ratolest je další z mnoha variant obloukovitého tvaru. Snímek se sólovým KsvJ4-d si Horváth nechal pořídit (již jako nositel ŘSo) až po dvou letech po udělení – v době, kdy sehnal náhradní ratolest. Sibiř, podzim 1919. VÚA.
144
řády a vyznamenání
rusko období prozatímní vlády
2 1 Medaile Bojovníkům za svobodu Bílý kov Soukromá sbírka 2 Medaile Bojovníkům za vlast a svobodu Bronz Soukromá sbírka 3 Medaile Bojovníkům za svobodu Žlutý kov Soukromá sbírka
3
1
193
194
195
prap. Mikuláš Číla KsvJ4-d (typ PM na kovové kolodce) obdržel za chrabrost v boji u Zborova. Ani jeho ratolest není ražbou oficiální – jde o nejčastěji se vyskytující obloukovitou variantu; lze usuzovat, že si je někteří čs. důstojníci pořídili společně u soukromého výrobce v Kyjevě. ukrajina, podzim 1917. VÚA.
ppor. Jaroslav untermüller Pozdější velitel technické čety na obrněném vlaku Orlík. KsvJ4-d (typ KuČKin) obdržel za Zborov jako velitel zákopnického oddílu. Stříbrná ratolest na jednoduše složené stuze je opět trochu jiná; rovněž pochází z běžného sortimentu zlatnické-stříbrnické firmy v Kyjevě. Rusko. Podzim 1918. VÚA.
mjr. Jan Šípek u Zborova velitel spojovacího oddílu. Za chrabrost v boji obdržel KsvJ4-d (typ KuČKin) a ŘsvVl4 m+b, které nosí ve správném pořadí. Jeho stříbrná ratolest svým bohatě rozvinutým tvarem nejvíce připomíná oficiální emblém. Pravděpodobně uSA, podzim 1918. Soukromá sbírka.
145
řády a vyznamenání
1
4
6
5
2
7
3
francie 1 Řád Čestné legie, komandér Zlato a stříbro
4 Válečný kříž 1914–1918, s palmovou ratolestí Bronz
2 Řád Čestné legie, rytíř Zlato a stříbro
5 Válečný kříž 1914–1918, s bronzovou hvězdičkou Bronz
3 Řád Čestné legie, důstojník Zlato a stříbro
6 Válečný kříž 1914–1918, se stříbrnou hvězdičkou Bronz
Exempláře ze soukromých sbírek
154
7 Vojenská medaile Stříbro a pozlacené stříbro
řády a vyznamenání
218 Důstojníci Francouzské vojenské mise při návštěvě jednoho z bojových útvarů ruské armády. Při těchto návštěvách poměrně často docházelo k vyznamenání ruských vojáků (vybraných jejich plukovními nebo divizními veliteli) francouzskými dekoracemi. Snímek byl gen. Janinem pořízen buď v roce 1916, anebo – a to je pravděpodobnější – v létě 1917. Charakter krajiny nasvědčuje tomu, že by to mohlo být pod Zborovem, kde se tou dobou pohybovalo několik důstojníků Francouzské vojenské mise. Ti později při bitvě s úžasem sledovali ze vzdálenější pozorovatelny fenomenální útok Čechoslováků na nepřátelské pozice. Místně neurčeno, nedatováno. VÚA.
francie Čestné medaile Ministerstva zahraničních věcí udělované v rámci Ruské legie jako Francouzské medaile Za chrabrost (FrMCh)
1 FrMCh – zlatá 2. typ Osobní dekorace gen. Krejčího Pozlacené stříbro Soukromá sbírka 2 FrMCh – stříbrná 1. typ Osobní dekorace prap. Fierlingera Stříbro ANM 3 FrMCh – bronzová 1. typ, pražské vydání Bronz NM 4 FrMCh – zlatá 1. typ Pozlacené stříbro Soukromá sbírka
1
2
3
4
155
řády a vyznamenání 227 Na prostranství u mariinského nádraží, poblíž někdejších krvavých bojů v červnu 1918 (skupina kpt. Kadlece), předal velitel II. divize plk. Krejčí za přítomnosti celé místní posádky devíti příslušníkům 8. pluku francouzská vyznamenání. (Zbývající medaile do počtu 24 byly nepřítomným vojákům pluku předány při jiné příležitosti.) Některé dekorace byly umístěny v etujích; jednu z nich drží v ruce pobočník kpt. Stratil. Mariinsk, květen 1919. VÚA. 228 Plk. Krejčí (uprostřed) se skupinou vyznamenaných, z nichž dva důstojníci, velitel 3. praporu mjr. Kolařík a velitel 8. pluku mjr. Nosál (druhý a čtvrtý zleva), obdrželi FrVK s palmou, vojáci a poddůstojníci FrMCh (2. typu) – jednu stříbrnou a šest bronzových. Mjr. Nosál byl vyznamenán za úspěšné velení, mjr. Kolařík za chrabrost a rozvahu jako velitel obchvatné skupiny v bojích u N. Tagilu na Severouralské frontě. Mariinsk, květen 1919. VÚA.
229 Úderný prapor (kolem 750 mužů) byl elitní jednotkou armádního sboru; jeho 4 roty byly nasazovány obvykle na nejtěžších úsecích bojů. Svou spolehlivostí a bojovými dovednostmi si vydobyl věhlas a všeobecné uznání vyšších velitelů i obdiv Spojenců. Po stažení z fronty cestou do Vladivostoku došlo na st. Pěrvaja Rječka k dekorování praporu ÚP Francouzským Válečným křížem a současně 14 úderníkům (stojí ve druhé řadě) byly předány tyto řády a vyznamenání: 6× ŘSo, 7× FrVK, 1× FrMCh. Slavnostní akt provedl za přítomnosti gen. Syrového, gen. Čečka, pplk. Vuchterleho a francouzského legionáře kpt. Rytíře, francouzský generál Lavergné. Pěrvaja Rječka u Vladivostoku, duben 1920. VÚA.
158
řády a vyznamenání
230
231
V den státního svátku Francouzské republiky postoupil gen. Syrový v hierarchii Řádu Čestné legie o další stupeň: z hodnosti důstojníka do hodnosti komandéra. Na prostranství u Invalidovny – při zachování tradičního ceremoniálu s polibkem – mu nákrční odznak (zatím jej drží v ruce generálův pobočník) předal sám gen. Janin. Praha, 14. července 1920. Soukromá sbírka.
Později dosáhl gen. Syrový v řádové hierarchii ŘČL hodnosti velkodůstojníka (nákrční kříž s hvězdou, nošenou na pravé straně hrudi). V tomto případě bylo možné nákrční odznak nahradit (při současném nošení hvězdy) nižším řádovým stupněm, tj. důstojnickým křížem (na hrudi s rozetou). Praha, 30. léta 20. století. VÚA.
232
233
Zatím jediný snímek gen. Krejčího se zlatou Francouzskou medailí Za chrabrost 2. typu z třetího kontingentu francouzských dekorací, kterou obdržel dodatečně (1920) za úspěšné velení v bojích u Bachmače. Hradec Králové, kolem 1925. Soukromá sbírka.
Generálové Voženílek a Petřík před odchodem na jednu z vojenských slavností. Neznámý poddůstojník v pozadí je nositelem KsvJ4 a francouzské VM. Je pozoruhodné, že gen. Voženílek se při té příležitosti ozdobil všemi třemi stupni ŘČL, ačkoli statut tohoto řádu předepisuje odložit předchozí (nižší) stupeň po obdržení vyššího. Praha, červenec 1924. ANM.
159
řády a vyznamenání
velká británie 1
1 Řád Lázně, rytíř (CB) Zlato a pozlacené stříbro Soukromá sbírka 2 Řád Za vynikající službu (DSO) Zlato a pozlacené stříbro NM 3 Řád Lázně, rytíř (CB) – miniatura Zlato Soukromá sbírka 4 Vojenský kříž (MC) Stříbro Osobní dekorace gen. Vobrátilka Soukromá sbírka
3 2
4
5 Řád sv. Michala a sv. Jiří, rytíř (CMG) (rubová strana) Pozlacené stříbro Osobní dekorace gen. Kadlece NM 6 Medaile Za vynikající chování v poli (DCM) Stříbro Soukromá sbírka
5
7 Řád sv. Michala a sv. Jiří, rytíř (CMG) – miniatura Pozlacený bronz Soukromá sbírka 8 Vojenská medaile (MM) Stříbro Soukromá sbírka
6
162
7
8
řády a vyznamenání
243 V den prvního výročí osvobození Vladivostoku od bolševiků byly na prostranství u nádraží gen. Bowesem předány britské dekorace deseti příslušníkům čs. vojska. Jako první v nastoupené skupině byl dekorován gen. Čeček rytířským (nákrčním) stupněm britského Řádu Lázně (CB), jednoho ze tří, kterými byli anglickým králem poctěni nejzasloužilejší generálové čs. vojska na Sibiři. Vladivostok, 29. června 1919. VHÚ.
244
245
246
gen. Stanislav Čeček Ruský generálporučík gen. Jan Syrový Radola Gajda s nákrčním odznakem Řádu lázně (CB) Jeho kolekci vévodí Řád Lázně (CB); na snímku pořízeném při další slavnostní akci se svými nejvyššími dekoracemi: ruskými ŘsvJ3 neméně pozoruhodné jsou ŘsvSt3, prestižní toho dne – položení základního kamene a ŘsvJ4, hvězdou ruského ŘsvA1 s meči, ŘsvVl4 (za brilantní rozvědku v 1916) pro výstavbu Československého domu Řádem Lázně (CB) a FrVK s palmou. a Důstojnický kříž ŘČL. Kolekci doplňují KsvJ4 ve Vladivostoku. Čeček si v ten den Lze jen litovat, že Gajda nedoplnil tuto kolekci za rozvědky v ČD, ŘSo s meči a FrVK s palmou. připnul z bohaté kolekce svých dekorací svým KsvJ pro důstojníky, který mu přiřkli Chybí ItVK a japonský ŘVS2, které obdržel pouze ruský Řád sv. Jiří 4. stupně. jeho vojáci za chrabrost a výtečné velení u Zborova. pravděpodobně až ve vlasti. Vladivostok, 29. června 1919. VÚA. Vladivostok?, podzim 1919. VÚA. Praha, léto 1920. Soukromá sbírka.
163
OBRAZOVÁ REPORTÁŽ
288
289
290
Pplk. Menu vzdává čest plk. Kadlecovi (velitel RL) a mjr. Vavrochovi (náčelník intendanstva), kterým za chvíli předá za asistence kpt. Skácela Francouzský Válečný kříž s palmou. Soukromá sbírka.
Řád Sokola s meči byl udělen příslušníkům 1. pluku stř. V. Trnkovi, stř. V. Ročejlovi a čet. V. Čížkovi. Gen. Syrový předává řád čet. V. Čížkovi. Soukromá sbírka.
Gen. Bowes předává Medaili Za vynikající chování v poli (DCM) neznámému poddůstojníkovi. Vlevo v pozadí vidíme kpt. Lysáka, který již obdržel svůj Vojenský kříž (MC). Soukromá sbírka.
291 Na snímku z počátku slavnostního aktu dekorování, probíhajícího za zvuků fanfár z Libuše, vidíme vlevo gen. Syrového při předávání Řádů Sokola a vpravo pplk. Menu, který připíná FrVKp mjr. Vavrochovi, zatímco v pozadí k udílení britských vyznamenání ještě nedochází. Uprostřed stojící pplk. Kutlvašr, před několika minutami v samostatném ceremoniálu dekorovaný britským Řádem Za vynikající službu (DSO), drží v ruce řádový diplom. VÚA.
178
OBRAZOVÁ REPORTÁŽ
292 Předávání britských vyznamenání gen. Bowesem. Na slavnosti bylo uděleno celkem 16 britských dekorací: 1× DSO, 2× MC, 3× DCM a 10× MM. Také při této příležitosti byly britské medaile za chrabrost vyššího stupně (DCM) omylem uděleny jako medaile za zásluhy. V této skupině ji obdržel (jako jeden ze tří) např. příslušník telefonního oddílu čet. J. Rybář. Gen. Syrový poté, co předal jedny z prvních Řádů Sokola třem vojákům 1. pluku, chvíli postál při každé skupince, aby pak osobně blahopřál každému z vyznamenaných. Soukromá sbírka.
293 Francouzská vyznamenání předal pplk. Menu. Na slavnosti bylo uděleno celkem 25 francouzských dekorací: 12× FrVK, 1× FrMCh stříbrná a 12× FrMCh bronzová. Jako první byl Francouzským Válečným křížem s palmou vyznamenán český velitel Rumunského legionu plk. Kadlec, a po něm 7 důstojníků štábu čs. vojska a 2 důstojníci 1. pluku. Výjimečně byl udělen FrVK s hvězdičkou vojákům nedůstojnické hodnosti: obdrželi jej dva četaři, příslušníci 1. pluku. Vpravo vidíme začátek řady těch, kteří budou vyznamenáni Francouzskými medailemi Za chrabrost. VÚA.
294 Dlouhá řada příslušníků 1. pluku vyznamenaných Kříži sv. Jiří, které jim předal ruský plk. Sičev za asistence důstojníka štábu čs. vojska. V rámci Kolčakova kontingentu (100 KsvJ na pluk) jich bylo na této slavnosti uděleno příslušníkům 1. pluku celkem 49: 1× KsvJ2, 18× KsvJ3 a 30× KsvJ4 (zbývajících 51 ks bylo rozděleno při jiných příležitostech). Jak ovšem víme, Kolčak nedisponoval svatojiřskými dekoracemi in natura, takže i v tomto případě byly vojákům místo křížů uděleny pouze 2 cm lentočky. Svatojiřské kříže a medaile na blůzách některých vojáků nás nesmí mýlit – jsou za dřívější zásluhy. V pozadí přistupuje k řadě gen. Syrový, aby vyznamenaným poblahopřál. VÚA.
179