online ART - 11 / 2017 by online ART

obÄ?a s n Ă k 11 zima jaro 2 017

obča s n í k 11 zima jaro 2 017

Nezávislý kulturní občasník s předpokládanou periodicitou vydání čtyřikrát do roka, který se zabývá zejména výtvarným uměním s přesahy do literatury, hudební a divadelní tvorby.

OB SAH Katarína Vavrová ZBLÚDILÉ SNY / Danica Lovišková rozhovor / Dagmar Petrášková

Blanka Šperková POEZIE Z DRÁTU / Kaliopi Chamonikola rozhovor / Dagmar Petrášková

KOLÁŽE A DEKALKY JÁNUŠE KUBÍČKA / Jiří Hlušička

NENÍ MODRÁ JAKO MODRÁ Čtyři otázky pro malířku Zdenu Höhmovou / Jan Dočekal

Libor Teplý BRNO NEVIDĚNÉ

4 21 27 34 44 64

KERAMICI NA PEKAŘSKÉ / Ladislav Vencálek

GALERIE V ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘI / Ladislav Vencálek

ROK V GRAFICE A OBRAZECH MARIE KOVAŘÍKOVÉ / Jan Dočekal

DROBNÁ VZPOMÍNKA / Ladislav Vencálek

GABRIELA GIOTTO módní designérka s barevnou duší / Dagmar Petrášková

VZPOMÍNKA / Ladislav Vencálek

100 108 116 126

144

projekt onlineart.cz: Lukáš Paulas redakce: Dagmar Petrášková, Marcela Pospíšilová grafická úprava, design: Dagmar Petrášková onlineart@email.cz obálka: Katarína Vavrová, R O M A N C H A R I T Y /detail/, kombinácia techník na papieri, 100 x 70 cm, foto z archivu autorky

á v o r v a V K a ta r í n a

É L I D Z B LÚ SNY

foto Roman Uhliar

Katarína Vavrová

ZBLÚDILÉ SNY D a n i c a L o v išková

Katarínu Vavrovú, významnú a výraznú predstaviteľku generácie vstupujúcej na slovenskú výtvarnú scénu začiatkom deväťdesiatych rokov 20. storočia, po absolvovaní oddelenia knižnej ilustrácie na bratislavskej VŠVU, u prof. Albína Brunovského a Karola Ondreičku, poznáme z mnohých autorských výstav. V medzinárodnom kontexte je nositeľkou viacerých a viacnásobných prestížnych uznaní udelených mimo iných v Japonsku, Číne, Thajsku, Poľsku, Turecku atď. Jej ilustrácie Nebeskej rieky Grozdany Olujić a Sládkovičovej Maríny boli ocenené ako najkrajšie knihy v roku 2014 a 2015.

Náš súčasný život je nesmierne rýchly, rozporuplný, často naplnený drámami, existenčnými úzkosťami, intoleranciou, nedostatkom porozumenia, harmónie a lásky... A práve preto sa tak radi a radostne ponárame do Zblúdilých snov Kataríny Vavrovej, ktoré nás fascinujú, priťahujú a chceli by sme byť nimi ustavične obklopení. Katarína Vavrová je magická rozprávačka, ktorej príbehy, aj keď z nich často vyžaruje smútok, nenaplnené túžby, znejú snivo, poeticky, fascinujúco pokojne a pokorne. Vnášajú nás do imaginárneho priestoru, plného fantazijných objektov, ľudských postáv, animálnych a rastlinných prvkov, výsekov krajín, impozantných korábov, očarujúcich detailov, ornamentov a fragmentov. Od počiatku a kontinuálne zostáva autorka verná svojej figurálnej orientácii, aby ju rozoznela do jedinečnej a neopakovateľnej podoby tak v grafickej ako aj v maliarskej tvorbe. Autorkino bravúrne putovanie dejinami, kultúrami a civilizáciami, sa vzácne prelína s intimitou najprivátnejších zážitkov, pocitov a predstáv. Hlavnými aktérmi väčšiny výtvarných príbehov sú ženy. Krehké, zranené i zraniteľné. Snívajúce svoj sen o tajomstvách života. Bezbranne schúlené do ulity mlčania i smelo sa

SÚ Z V U K , kombinácia techník na papieri, 100 x 70 cm, 2016

S N E N I E V O V E T E , kombinácia techník na papieri, 100 x 70 cm, 2015

týčiace ako gotické katedrály, priťahujúce pohľady nás všetkých. Fascinuje nás až renesančná krása, týchto melancholických, smutno-vrúcnych ženských postáv, záhadných, pôvabných madon 21. storočia, s krásnymi, typicky oválnymi tvárami a živými, ale často smutnými očami, zahalené do podmanivých rób, posiatych očarujúcimi ozdobami... Pôsobivú atmosféru dotvárajú nádherné detaily a fragmenty architektúr, rajských záhrad, rastlinných i zvieracích prvkov a zdanlivo všedných atribútov nášho každodenného života, podaných v nevšedných súvislostiach.

U R O B D Á Ž Ď , kombinácia techník na papieri, 100 x 70 cm, 2015

Maľby Kataríny Vavrovej sú nasýtené nespútanou imagináciou, schopnosťou spájať reálne fragmenty spomienok, zážitkov s fascinujúcimi snovými motívmi. Úžasný rytmus brilantných línii, rukopis jemnej kresby mäkko obopínajúcej a charakterizujúcej tváre a tvary umocňuje farba – magicky žiariaca, sýta, odvážna, jemná, pulzujúca nevšednými odtieňmi, poltónmi, zostavami a akordmi. Pre autorku je príznačná perfektná technická disponovanosť, nezameniteľné prevrstvovanie štruktúr, farieb, tvarov a príbehov.

H Ľ A D A N I E S L O V, kombinácia techník na papieri, 100 x 70 cm, 2009

VO S V O J O M S V E T E , kombinácia techník na papieri, 70 x 100 cm, 2016 ČU D N E P E K N Á , kombinácia techník na papieri, 150 x 90 cm, 2016 fotografie obrazů z archivu autorky

Musím sa Vám priznať, že aj keď s Katarínou Vavrovou kurátorsky spolupôsobím od roku 2001, bola pre mňa výstava Zblúdilé sny (Galéria Michalský dvor, Bratislava, december 2016/ január 2017) úžasným prekvapením. Od júna vlaňajšieho roka, kedy prebehla v Tatranskej galérii v Poprade jej najrozsiahlejšia retrospektívna výstava, sa Katarína Vavrová vo svojej tvorbe výrazne posunula. Svedectvom toho sú napokon prezentované diela, ktoré až na niekoľko výnimiek, mali na tejto výstave premiéru. Sú jadrnejšie, expresívnejšie, kompaktnejšie, viac favorizovaná je kresba. Farba len v jemných valéroch a odtieňoch dotvára magickú atmosféru príbehov. Popri chvejivých, výrazovo silných štruktúrach japonského papiera sa opäť navracia k asketickej hladkej ploche papiera. Krehká kaligrafia línií, čiar i dramatických šrafúr, pôsobivých farieb, reč a výraz jej bohatého tvaroslovia, raz podaného v náznaku, inokedy absolútne prepracovaného do detailov, vyznieva o to silnejšie a emotívnejšie.

ČAS DUŠE kombinácia techník na papieri 70 x 100 cm, 2016

P R E T R O C H U L Á S K Y , kombinácia techník na papieri, 150 x 90 cm, 2016

P O C T A K A R O L O V I P L I C K O V I , kombinácia techník na papieri, jednotlivé grafické listy 30 x 30 cm, 2016

Katarína Vavrová však tematicky obohacuje a rozširuje svoju tvorbu. Výnimočný je grafický list – Pocta Karolovi Plickovi, ktorá je nevšedne výtvarne spracovaným vyznaním a pripomenutím tejto výnimočnej osobnosti, ale aj nepatetickou poctou slovenskému folklóru – jeho autentickosti a nadčasovosti. Mám pocit, že Katarína Vavrová má svoju tajomnú, dobre ukrytú trinástu komnatu, z ktorej postupne vyťahuje svoje záhadné, tajomné, ženské i mužské postavy, tváre, bizarné motívy a tvary, aby ich pretavila do nového posolstva a príbehu. Pre mňa najsilnejšiu a najvrúcnejšiu maliarkinu výpoveď reprezentuje obraz Titanic. Magicky sa vynárajúci z plochy obrazu, s množstvom dramaticky vyznievajúcich postáv, zosobňujúcich všetky bolesti, smútky a tragédie nášho uboleného sveta. Maliarske a grafické figurálne diela Kataríny Vavrovej reprezentujú jeden z vrcholov poeticko-imaginatívnej línie súčasného moderného slovenského výtvarného umenia. Jej permanentné dialógy o ľudskom odcudzovaní sa a približovaní, o stavoch a poryvoch duše zmietanej kolotočom zápasov a pochybností, sú výnimočné, jedinečné a nadčasové. Autorkine nádherne meditatívne, krehké vyznania, presvetlené svetlom poznania, radosti, ale aj zatienené znepokojujúcimi tajomstvami a smútkami, nám v dnešnej uponáhľanej a na city úspornej dobe nesporne majú čo povedať...

T I TAN I C, kombinĂĄcia technĂk na papieri, 100 x 160 cm, 2016

Z výstavy Z B L Ú D I L É S N Y v bratislavskej Galérii Michalský dvor, december 2016/január 2017 PO P O L A V Á Š E Ň , kombinácia techník na papieri, 100 x 70 cm, 2015

Žijeme v době různorodosti umění, nových trendů, technologií a instalací. V době, kdy některé druhy výtvarného umění už nevznikají „ručně“, ale tvoří se pomocí počítačových programů. Vy se věnujete malbě a grafice, převážně leptu, které vycházejí z Vašeho světa snů a fantazie. Proč jste stále věrná klasickým technikám? Vyšla som z Brunovského školy ku ktorej sa hlásim a na ktorú som hrdá. Klasické techniky maľby a grafiky sú môj svet, ktorý milujem. Do svojej tvorby dávam pocity, prežité chvíle, myšlienky. Vyjadrujem sa cez figúru, prírodu, zvieratá. Dáva mi to naplnenie a pocit šťastia. Cítíte se ve své tvorbě svobodná a nezávislá? Presne tak, tvorba mi dáva krídla, rozlet. Na objednávky robím len veľmi málo. Šťastná som keď si témy vyberám sama a inšpirujem sa poéziou, prózou, divadlom, hudbou, krajinou, architektúrou. Od začátku prosince 2016 do konce letošního ledna probíhala v Bratislavě v Galérii Michalský dvor Vaše výstava Zblúdilé sny. Obrazy jsou většinou kvaše na papíře, ale některé jsou i jinou technikou – jedná se o olej nebo akryl ? Prozradíte? V Galérii Michalský dvor prezentujem kombinácie techník na japonskom ryžovom papieri, 600 gramovom Fabriane a maľby na hliníkovej podložke. Pracujem s technikou gvaš, tempera, pastel, pero.

Prípadní záujemcovia môžu vidieť v art shope, ktorý sa nachádza nad galériou, aj ručne kolorované lepty. Papier ako primárny materiál pre tvorbu a vedomosti o ňom doplnené niekoľkoročným výskumom môjho manžela Borisa Kvasnicu, ktorý pracuje ako reštaurátor papiera. Kdo Vás přivedl do světa výtvarného umění? Môj otec Milan Vavro. Úžasný maliar, grafik, portrétista, ilustrátor, tvorca animovaných filmov, karikaturista a dlhoročný redaktor humoristicko-satirického časopisu Roháč. Za svoju výtvarnú činnosť získal mnohé ocenenia doma aj vo svete. Napriek silnému vplyvu profesora Brunovského bol môj otec najdôležitejší človek na mojej ceste k výtvarnému umeniu. Vždy mi veril a povzbudzoval ma. U Albína Brunovského jste absolvovala obor knižní ilustrace, ale nevěnovala jste se jí. Až v posledních letech jste ilustrovala knihy Dafnis a Chloe, Nebeskou řeku a slavnou Sládkovičovu Marínu. Po skončení školy mi moju prvú knihu Nebeská rieka od Grozdany Olujičovej vrátili ako nerealizovateľnú z dôvodov skrachovania vydavateľstva. Nezľakla som sa tejto situácie a začala sa venovať grafike, exlibris a inej voľnej tvorbe. Kniha Nebeská rieka vyšla až po 25 rokoch a dva ďalšie projekty som prijala ako veľmi atraktívne a inšpiratívne. Uvedomujem si, že práca na knihách mi otvára cestu viac medzi ľudí, dostáva ma do povedomia, ale napriek týmto plusom by som ilustráciu kníh týmito projektmi uzavrela. Na čem momentálně pracujete a co plánujete v tomto roce? V tomto roku plánujem výstavy o ktorých budem včas informovať. Pracujem stále a systematicky a pokiaľ mi zdravie bude slúžiť, neprestanem. Nápady a témy chodia priebežne. Mnozí výtvarní umělci jsou spíše introverti, Vy však máte svoji dobře zaběhnutou Fun page na Facebooku – Katarína Vavrová Artist, kde komunikujete se svými fanoušky a kam dáváte nové malby, grafiky a informace o výstavách. Tieto stránky mám presne rok, predtým som žila veľmi uzavretým životom. Okrem mojich blízkych, ktorí mi pomáhajú, nemám mecenášov, nič zadarmo nedostanem, nie som autor podporovaný štipendiami. Nepotrebujem to, ale je to veľmi ťažká cesta spoliehať sa sám na seba a na svoje schopnosti. Otec ma naučil tvrdo pracovať. Môžem si sama spropagovať aktuálnu výstavu, od fanúšikov dostávam spätnú väzbu a veľmi sa teším z podpory, ktorá sa mi dostáva. Dagmar Petrášková

KATARÍNA VAVROVÁ se narodila 23. srpna 1964. V letech 1979 –1983 studovala střední uměleckoprůmyslovou školu v Bratislavě, obor grafika a Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě, oddělení knižní ilustrace u prof. Albína Brunovského a prof. Karola Ondreičku (1984 –1990). V roce 1989 absolvovala studijní pobyt na Academia delle Belle Arti v italské Perugii. Věnuje se volné grafice, malbě a kresbě. Uskutečnila řadu samostatných a kolektivních výstav na Slovensku i ve světě. Je nositelkou mnoha mezinárodních ocenění a uznání.

fotografie z výstavy ZBLÚDILÉ SNY Lukáš Paulas

O S T R O V Y (detail) prsty pletená plastika z nerezového a různobarevného lakovaného drátu 250 x 150 x 10 cm, cena Tatranskej galérie v Poprade na mezinárodním Trienále textilu, 2015

Blanka Šperková

POE Z I E Z D R Á T U K a l i o p i C h amonikola

Blanka Šperková založila svůj umělecký program na zásadní redukci technických prostředků, jejichž základními konstantami se stal materiál – kovový drát – a technika odvozená z technologie klasického ručního pletení. Zvolila tak obdobný princip osobního identifikačního kódu, jakým je v rovině tématu např. hřebík u Günthera Ueckera nebo králík české autorky Zorky Ságlové. Tyto zdánlivě limitující momenty však samy o sobě disponují obrovským potencionálem tvárných možností. V autorčiných obratných rukou se stávají univerzálním a vysoce originálním formotvorným médiem, které ji umožňuje podle potřeby volně oscilovat výsostným územím hned několika výtvarných žánrů a podle jejich specifické povahy k nim přistupovat diferencovaně.

U M N Ě , pohled do galerie Blanky Šperkové, 2016

Její tvůrčí doménou se tak staly jak prostorové objekty, řešící v podstatě výtvarné problémy blízké volné plastice, tak drobný dekorativní útvar, užitý šperk nebo například animovaný film, v němž se drátěný prvek stává hlavním výtvarným motivem. V tomto široce variabilním rámci, konvenčně vymezeným volným uměním na jedné a uměním užitým na straně druhé, se rozvíjí a realizuje autorčina osobitá tvůrčí imaginace, projevující neobyčejný smysl pro vlastnosti materiálu a možnosti pletené techniky, která by mohla mít své vzdálené historické předstupně snad jen v pracích slovenských dráteníků. Povahu výrazu určuje zvláštní citlivost pro hodnoty poeticko-lyrické a vzrušující oblast

PĚ T M O Ž N Ý C H K O N C Ů , prsty pletený nerezový drát, 50 x 60 x 50 cm, 2008

figurální grotesky inspirované prozaicky všedním životem a nepostrádající rysy autostylizace, který autorka vtipně výtvarně komentuje s laskavým ženským nadhledem, který ví své. Problémy jsou tímto křehkým uměním oslovovány nenápadně, rafinovaně, jejich přítomnost spíše jen tušíme, jsou nenásilně zašifrovány v celém procesu vzniku díla a maskovány jeho esteticky kultivovaným půvabným zevnějškem. V předivu drátu jakoby se však symbolicky odvíjelo nemilosrdné uplývání času, připomínala relativnost lidského osudu odvislého na jakési Ariadnině niti, zhmotněného

VĚ N O V Á N O M A T I S S O V I ( I k a r o s ) , prsty pletený černý a mosazný drát, 50 x 35 x 15 cm, 2007

HL A V A P L N Á NÁ P A D Ů (Studentská cena), prsty pletený nerezový drát, 30 x 20 x 20 cm, 2012 V letech 1978–2012 vytvořila pro Brněnskou šestnástku řadu cen ( Hlava plná filmů – hlavní cena, Okénko – cena za režii, Nůžky – cena za střih atd.)

a výtvarně transformovaného do překvapivých a někdy absurdních zkratek a přesmyček, jejichž tematická osnova je vesměs antropomorfní. Křehkost materiálu se zde současně stává výtvarným synonymem fragility lidského života a na podobně dialektickém napětí je patrně založena také interpretace pojmu „vnitřní“ a vnější“. Z formálního hlediska ji podmiňují jedinečné možnosti transparentnosti drátěných objektů umožňujících budovat tvar současně ve dvou prostorových dimenzích, z hlediska obsahového pak řetězový proces vyvolávající další významové konotace spočívající v polaritě pojmů viditelné – neviditelné, vyslovené – nevyslovené, pozitivní – negativní apod. V přirozené potřebě naplňovat samotný akt tvoření, vdechovat život té krásnější z mnoha podob reality se snad podobně jako v samotné technice pletení spontánně odráží také něco z odvěké přítomnosti ženského principu.

HV Ě Z D A , prsty pletený nerezový drát, 75 x 75 x 75 cm, 2013

VE L K É V E J C E , prsty pletený nerezový drát, 90 x 70 x 70 cm, 2014

VĚNOVÁNO ROUSSEAUOVI (Hráči ragby), náhrdelník, prsty pletený různobarevný lakovaný drát, 2006

Po škole jste se zabývala převážně animovaným filmem. Byly to hlavně pohádky a večerníčky pro Slovenskou televizi. Žila jste v té době už v Brně. Jak jste vše zvládala stíhat se dvěma malými dětmi ? Dnes už to ani nechápu. Při jediném špatném záběru bylo nutné opakovat kolečko Ostrava, Praha, Bratislava, Brno a film se vyvolával ve Zlíně. Technologie filmu 35 mm byla velmi komplikovaná. Ještě dvakrát týdně angličtina, no, to bylo asi tím mládím. Od sedmdesátých let jste získávala ocenění převážně za knižní a animovanou tvorbu. Ano, několik cen to hodilo, ale díru do světa jsem svými filmy neudělala. To až můj mladší syn Jakub Dvorský dobyl svět svými počítačovými hrami (Samorost 1, 2, 3, Machinárium). Věnujete se výtvarné tvorbě už od mládí, kdy přišel nápad pracovat s drátem ? Na VŠUP v Praze jsem se dohadovala s kolegou Karáskem (taky Slovákem) o tradiční technice slovenských dráteníků. Zpochybňovala jsem jeho způsob drátování a tak jsem přišla na jiný, kdy nebylo

VĚNOVÁNO ROUSSEAUOVI (Dvoukolka tatíka Juniena), náhrdelník, prsty pletený různobarevný lakovaný drát, 2006

potřeba protahovat konec drátu každým očkem. Tak vzniklo moje „finger knitting“ bez použití jehlic, nebo háčku. Hned jsem svoji techniku použila na další klauzuru s tématem K. J. Erben. Udrátovala jsem svou první hlavu a do ní nainstalovala živou kytici. Od pana profesora Hoffmeistra jsem za tuto práci dostala ateliérovou cenu, což ve druhém ročníku nebývalo zvykem. S postupující normalizací nám bylo zakázáno dělat instalace, tak jsem se pilně věnovala studiu animovaného filmu a plakátu. Znovu a o to intenzivněji jsem opět začala pracovat s drátem až po narození mých synků. Byla to čistší práce při péči o ně, na rozdíl od olejomalby, kterou jsem se v té době také začala zabývat. Originální ručně pletenou technikou z drátů vytváříte nejen rozměrné objekty, ale také drobnosti – šperky. Proč jsem začala dělat šperky? To je jednoduché, protože jsem se narodila s tím jménem, otec sice nebyl Šperk, ale Šperka, v ženské formě to však nehraje roli. Napřed to byly jen jednoduché dutinky

Tři náhrdelníky, prsty pletený různobarevný lakovaný drát, pro výstavu Drátěné rozmary, v Bratislavě a ve Vídni, 2014

převážně s kamínky, které jsem našla někde cestou. Dělala jsem je pro sebe a své přátele. Postupně jsem se zdokonalovala, začala používat také barevné, stříbrné a pozlacené drátky. Později jsem šperky nabízela galeriím, kde se úspěšně prodávají. Nejprve jen v Československu, později i v zahraničí. V současné době mne zastupuje několik galerií v Evropě a USA, kde máme velmi dobrou spolupráci a pravidelně se také účastním tematických výstav. Teď právě probíhá výstava inspirovaná fauvismem v Mobilia Gallery v Cambridge, USA. Na propagaci předposlední výstavy Black and White byl použit můj náhrdelník s pandami.

PA N D Y , náhrdelník, prsty pletený postříbřený a černý lakovaný drát, 2016

L A M Y , náhrdelník, prsty pletený různobarevný lakovaný drát, 2006

I za tuto tvorbu jste byla doma a v zahraničí několikrát oceněna. V roce 2006 získal například náhrdelník Lama v Anglii cenu Winner of 10 Years on. Zabývá se někdo ve světě podobnou technikou ? Setkala jste se s tím? Přímo prsty pletenou technikou se zabývá jenom několik výtvarníků (vedla jsem workshopy v Rakousku, ve Švédsku a na dvou univerzitách v USA). Jinak s drátem pleteným, háčkovaným, paličkovaným, či jinak zpracovaným, dnes dělá už hodně lidí u nás i ve světě, zejména textilní výtvarnici. S těmi také vystavuji na společných výstavách. Které materiály k prsto pletení převážně používáte a se kterými se Vám pracuje nejlépe ? Šperky dělám hlavně z postříbřeného, pozlaceného, nebo barevně lakovaného drátku. Plastiky zase z o něco silnějšího nerezového. Jaká témata při tvorbě drátěných objektů a plastik nejraději zpracováváte a kde nacházíte inspiraci ? Nejprve to byly hlavy – lidské, zvířecí, části těla, rostliny, zkrátka příroda. Tematicky to, co přinášel život. Později jsem dospěla ke stylizovanějším formám, vždy však s jasným literárním podtextem.

RU Č I Č K Y , tři náhrdelníky, prsty pletený postříbřený drát, 2000–2013

Váš výtvarný záběr je velice široký. Animovaný film, ilustrace knih, kresba, malba, drátěné objekty, šperky. Čemu se v současné době převážně věnujete ? Filmy už nedělám. Když se rozpadlo Československo, přišla jsem o svůj dobrý pražský štáb a s novými lidmi v tvrdších podmínkách se mi už nechtělo začínat. V té době vzrůstal v zahraničí zájem o moje drátěné plastiky a hlavně šperky. Klepu na dřevo, trvá dodnes. K malování jsem se od narození mých vnoučat ještě nedostala. Svetry pro ně ale plete druhá babička, tak mi zbývají ty dráty, což mne pořád velice baví. Dagmar Petrášková

VĚNOVÁNO PICASSOVI (Guernica) náhrdelník, prsty pletený postříbřený a barevný lakovaný drát, 2006

BLANKA ŠPERKOVÁ se narodila 11. dubna 1948 v Bánské Bystrici, absolvovala Střední školu uměleckého průmyslu v Bratislavě (1963–1967), Akademii múzických uměni v Praze, ateliér loutkového výtvarnictví (1968–1969) a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, ateliér televizní a filmové grafiky u prof. Adolfa Hofmeistera (1969–1974). Kromě filmové tvorby se zabývala ilustrací dětských knížek, grafikou a malbou. Od roku 1970 začala experimentovat s drátem, pronikla do tajemství techniky slovenských dráteníků a objevila nové možnosti tohoto výtvarně zajímavého materiálu. Její stěžejní tvůrčí doménou se tak stala drátěná plastika a šperk. Účastní se mnoha kolektivních i samostatných výstav a projektů doma i v zahraničí. Obdržela řadu ocenění v různých oblastech své výtvarné činnosti, je zastoupena v mnoha veřejných a soukromých sbírkách u nás i ve světě. Žije a pracuje v Brně.

VĚ N O V Á N O H A R T U N G O V I ( U n t i t l e d ) , náhrdelník, prsty pletený červený a černý lakovaný drát, 2006

Koláže a dekalky Jánuše Kubíčka Jiří Hlu š i č k a

V povědomí brněnského výtvarného života druhé poloviny dvacátého století zaujímá nezanedbatelné místo vyhraněná osobnost Jánuše Kubíčka (1921–1993). Vedle Bohdana Laciny, Bohumíra Matala a několika dalších umělců patřil k těm, kdož v Brně cílevědomě směřovali za představou moderního umění, které by ve vazbě na výtvarný odkaz nedávné minulosti vyjadřovalo adekvátními výrazovými prostředky aktuální životní pocity.

Převážná část Kubíčkovy umělecké pozůstalosti zrcadlí autorovu potřebu jasného obrazového řádu, jakož i jeho sklon k harmonii, od níž si zřejmě sliboval překlenout protiklady a chaos doby. O správnosti této cesty se malíř hned od počátku utvrzoval obdivem pro dílo Cézannovo, Picassovo a Braquovo stejně jako láskou k malbě Jana Trampoty a Bohumila Kubišty, jejichž tvůrčí dědictví pochopil jako málokdo. Pochopil je především jako podnět k vlastní tvorbě, kterou rozvíjel zprvu v kontaktu s jevovými stránkami skutečnosti a později se snahou odhalit její skryté zákonitosti, pro něž hledal a nalézal odpovídající výtvarný ekvivalent. Jánuš Kubíček se snažil dotvářet podněty a domýšlet vlastní smysl moderního umění v jeho mnohotvárných proměnách a možnostech, bedlivě vážil dosah získaných poučení s ohledem na povahu vlastního talentu a osobních dispozic. Spolehlivé vodítko při tom nacházel v přesvědčení, že není-li obraz vnitřně zdůvodněným organismem, není uměleckým dílem. Proto se obíral problematikou architektury a barevné orchestrace obrazu, proto nepolevil v obdivu pro osobnosti českého i evropského moderního umění, v jejichž díle nacházel příbuzné úsilí o obrazový řád.

Z A N Í C E N Í , koláž na obráceném leptu, papír 34,8 x 30,1 cm, 1977

V A T E L I É R U , koláž, papír – fotografie 17,3 x 23,4 cm Poznámka : jedná se o poslední koláž v DJK, 1983

KU L T Z R A K U ( V O Y E U R K Y ) , koláž, papír 26,6 x 41,3 cm, 1949

Jako jeden z předních členů skupiny Brno 1957 Kubíček pramálo dbal dogmatických, ideologicky motivovaných dobových tlaků stejně jako skeptických hlasů, že v moderním umění, k jehož principům se hlásil, bylo již řečeno vše podstatné, že heroická doba převratných uměleckých objevů dávno minula. Po letech usilí proniknout za jevovou slupku přírodního dění, dobrat se struktury městské aglomerace a tajemných vztahů věcí všedního dne, objevil pro sebe a pro své umění kouzlo ženské bytosti (Vlasta). Postupně nalézal styčné body s kubismem, v jehož intencích posléze dospěl k abstraktnímu projevu. Díky naznačené názorové orientaci v sobě Kubíček objevil smysl pro postižení dynamických hodnot, s nimiž zejména ve svých figurálních kompozicích zacházel jako s principem relativně autonomním (Hra, Pohyb ve vodě). Oprošťováním výrazu od senzuálních podnětů dospíval ve svých malířských plátnech i v grafických listech k výtvarnému znaku a k osobité logice, již osvědčil cyklem Ateliér a v podobě neméně působivé díly, jimiž symbolickou formou parafrázoval příběhy z antické mytologie (Laokoon, Sisyfos, Ixion).

N E D Ě L N Í Š K O L A F L A G E L A N T E K , koláž, papír 33,7 x 49,3 cm , 1949

Nastíněný výtvarný proces, jenž vrcholil zhruba v letech šedesátých a sedmdesátých, byl ovšem podmíněn širokým rozpětím tvůrčího hledání a neméně širokým výrazovým rejstříkem. Navzdory názorové vyhraněnosti svého malířského snažení totiž Kubíček nedovedl odolat pokušením alternativního pohledu, a to zejména tehdy, dospěl-li k pocitu, že stylová kázeň jej svazuje a že ohrožuje svobodný rozlet jeho tvorby. Tuto hledačskou posedlost lze zaznamenat už v rané vývojové fázi jeho tvorby, v období, kdy se ještě neobešel bez přímého vizuálního kontaktu s realitou. Už tehdy dal Jánuš Kubíček najevo touhu zmocnit se nových tvůrčích světů, už tehdy se přiklonil k netradičním postupům. Prozradila to jeho zmínka v dopise příteli Ivovi Krskovi z roku 1948, že pracuje na kolážích. Přihlédneme-li ke Kubíčkovu vývojovému směřování, mohli bychom snad očekávat, že se v této novátorské snaze přiklonil k technice koláže v duchu papiers collés, tedy k pojetí, jež sehrálo významnou roli v tvárné i významové struktuře Picassových a Braquových obrazů syntetického kubismu i v jejich

koncepci označované jako tableau-objet. Nicméně nestalo se tak. Hledající malíř se svými kolážemi z let 1948 a 1949 ocitl v zajetí eroticky podbarvené surrealistické poetiky, která nezapře ohlas freudovské symboliky. Výmluvně ji napovídají už názvy některých z nich: Chiméra zjevující se v půlnočním průvanu při magickém styku s lampou; Sexuální objekt podle mého vkusu (1948) nebo Mechanický objekt č. 1: Přístroj vrcholné onanie pro mladé dívky (1949). Grafik ve svých eroticky vyhrocených kreacích používal jako podkladu xylografických ilustračních stránek starých módních či jiných časopisů; do nich pak aplikoval výstřižky, jimiž pointoval výjev na principu nečekaného setkání významově odlehlých představ. Dobové idoly ženské krásy a způsoby dobrého vychování zde konfrontoval s vtipným pohledem, jímž demytizoval předstíranou důstojnost a pokryteckou morálku (Nedělní škola flagelantek; Kult zraku – Voyeurky; Botofilní transvestité, 1949). Sémantické vyznění těchto Kubíčkových montáží však nesklouzlo k sarkasmu ani se nezvrhlo v perzifláž, nýbrž bylo neseno ironií v podstatě úsměvnou. Účin jeho dosti detailně pojednaných montáží je podmíněn postupným „čtením“, čímž se odlišují od úderné a provokativní mluvy například prací Jindřicha Štyrského. Zatímco zkušenosti Štyrského a Toyen s koláží ovlivnily podobu jejich veristické fáze surrealismu, v díle Jánuše Kubíčka se dlouho zdálo, že tato metoda zůstane bez odezvy. Musela uplynout bezmála tři desetiletí, aby se malíř v závěru své tvůrčí dráhy ke koláži navrátil. Proč? Příčin bylo asi více – jak těch vnitřních, tak i vnějších. Koláž Kubíčkovi umožňovala dát průchod smyslu pro humorné stránky skutečnosti a úsměvnému pohledu na banality světa – tedy oněm vlastnostem jeho lidského naturelu, které jeho přátelé dobře znají z osobních rozhovorů, popřípadě z jeho dadaisticky nevážných veršů a aforismů. Seznámila s nimi kniha Dramatický meziprostor (Brno 1995, 2004 a 2008), v níž umělcův syn Adam soustředil výběr autentických textů z otcových úvah o umění, z korespondence a z různých jeho literárních projevů. Ano, takový už byl Jánuš Kubíček : byl tvůrcem, jenž považoval umění za nanejvýš vážné poslání, v němž doslova o život běží, ale zároveň za prostředek osovobozujícího prozření. Není vyloučeno, že v koláži nalezl i formu soukromého protestu. Ludvík Kundera si povšiml, „že Kubíček se zabýval kolážemi pouze a toliko ve dvou přesně ohraničených obdobích, a to v letech 1948 –1949 a 1977“. A u vědomí toho, co se odehrávalo v oné době v naší zemi položil otázku: „Nejsou tyto dva odskoky od štětce a plátna k nůžkám a lepidlu spíš aktem zoufalství ?“ (L. Kundera, Labrador Jánuše Kubíčka. In: Jánuš Kubíček, Brno 1998, s. 53-55). Mezi niternými pohnutkami, které sehrály úlohu v tomto překvapivém návratu a obratu v Kubíčkově pozdní tvorbě je třeba rovněž upozornit na umělcovu sílící potřebu hravého uchopení vnějších podnětů. Jánuš Kubíček vedl ve svých úvahách dělící čáru mezi uměním a hrou. A tuto hranici dodržoval i ve vlastní umělecké praxi. Hrou však neopovrhoval, a to zdaleka nejen proto, že se v jednom období stala vděčným motivem jeho díla. Mínil, že „...všechno, co děláme, nemusí být uměním. Rozsah zájmů, pokusů, výstřelků, dekalky, koláže (doporučuji erotické, perverzní). Po šedesáti už nemáme

K POCTĚ DÁMÁM (MODERNĚ UVAŽUJÍCÍ DÁMA), koláž, papír 18 x 9,4 cm, 1977

čas na ‚vážné věci‘. Nastupuje svobodná tvorba – a velezajímavá hra. Ve hře jsou objevy a svoboda, kterou si ve vážnosti netroufneme, kterých si pro rozum už nedovedeme všimnout.“ A neopomenul se přiznat: „Láká mě nekonečno a nevážno.“ (J. Kubíček, Dramatický meziprostor, s. 252). Nevážno je také dominantním principem koláží, jež Kubíček vytvářel zejména v průběhu let 1977 a 1978 a jimiž navázal na extempore z konce let čtyřicátých. Na rozdíl od jeho někdejších, většinou narativně pojatých koláží byl nyní jeho přístup „výtvarnější“. Ačkoliv se svým dílem stranil politické aktuality doby, její echo do jeho tvůrčí dílny přece jen dolehlo, a to například výsměšnými listy z roku 1977: Monument a Zhoršovací návrh. Hlavně si však i nyní bral na mušku „dámy“, jimiž se to v jeho nových kolážích jen hemží.

LAOKOONKY, koláž na litografii, papír 31,5 x 46,7 cm, 1977

K P O C T Ě D Á M Á M ( D Á M A V ANTARKTIDĚ), koláž, papír 26,6 x 21,3 cm, 1977

Aktérky svých kreací, doslova vystřižené z módních revuí, zastihoval v různých, zpravidla překvapivých situacích, díky nimž mohl ozřejmit komickou stránku jejich předstírané důstojnosti nebo jejich snahy o eleganci (Dáma nahlíží do čtvrté dimenze; Dáma v Antarktidě; Dámy v neznámé krajině). Některé z koláží komponoval jako triptych (Dáma v keramice; Dáma v kosmu; Moderně uvažující dáma), aby například víceznačný název Dámy na houbách gradoval pointou až nečekaně drastickou. Kombinací časově i věcně nesounáležitých výstřižků ze starých xylografických, nyní však častěji z barevných ofsetových či hlubotiskových časopiseckých ilustrací, dospíval do absurdních významových poloh (Narození Jeronýma Bosche), pro něž též volil neméně absurdní označení (Blbáž; Přeludka).

Z L A T N I C K Ý K R Á M , koláž na obráceném leptu, papír 39,2 x 34,2 cm, 1977

G O R D I C K Ý U Z E L , koláž na pootočeném leptu, papír 35,7 x 29,5 cm, 1977

Znevažujícího přístupu neušetřil grafik ani sám sebe, ba ani svá vlastní díla. Ironický přízvuk, jímž se evidentně bavil, vyvažoval příslovečnou sebeironií. Shledávám ji i v tom, že jako podklad pro montáž lepených výstřižků neváhal použít svých vlastních grafických listů. Při této aplikaci důvtipně aktivizoval smysl pro asociativní možnosti lineární osnovy či prostorové skladby svých litografií či leptů (Dobrodružné dámy; Zanícení; Idol). Jindy opět koláž kombinoval s akvarelem nebo ji dotvářel kreslířskými zásahy. Kubíček se nerozpakoval parodovat i témata mytická, a to jejich „feminizací“ (Láokoónky; Ikarčin pád). Pro úplnější představu o sémantickém rozpětí a o nápaditém dotvoření vlastních grafických listů je však na místě upozornit, že někdy vlepováním různorodých výstřižků dosáhl výsledků oproštěných od ironie, jimž nelze upřít zvláštní poetické kouzlo; patří mezi ně Skrývání, Zlatnický krám či listy navozující atmosféru čtyř ročních období. Některé grafiky díky vkomponovanému fragmentu tak získaly novou estetickou kvalitu (Gordický uzel). Kubíček připouštěl, že koláže a dekalky přinášejí podívanou stejně tak, jako ji přináší umělecké dílo. Jenže podívanou jiného typu, která není vytvářena, nýbrž aranžována. A aranžování, podotýkal, je pouze částí obrazu (rozuměj: částí uměleckého procesu). Přesto však hra, jakož i její výsledky – ať už výtvarné či literární – představovaly neodmyslitelnou součást jeho tvůrčí aktivity, i jeho díla. Přihlédneme-li k vývojové křivce nebo spíše ke specifické tenzi jeho umění – k tomu, čemu na sklonku života říkal fanatický zápas o obraz – můžeme konstatovat, že hra vytvářela jakousi protiváhu jeho vážnému tvůrčímu soustředění a posloužila mu jako ventil psychického přetlaku. Případné pochyby o oprávněnosti této domněnky vyvrátil umělec sám: „má duše jásá, když dělám koláže ukažte umění, který to dokáže když dělám umění který se nemění, duše se namáhá když dělám koláže, i když jsou pro vraha duše se pobaví...“ (Dramatický meziprostor, s. 261) Série Kubíčkových koláží, které v zenitu jeho umělecké dráhy představují kapitolu snad poněkud překvapivou, připouští i jiný výklad. Zavrženíhodný není ani názor, že šlo o projev umělcovy touhy vymanit se z náročné kluzury předcházejícího období formové kázně. Tedy pokus o osvobodivé gesto? Nebo snad symptom změněné názorové orientace? Nasvědčovaly by tomu též jeho tehdejší obrazy a zejména kresby. Pro novou situaci umění tehdejšího šedesátníka je totiž neméně příslovečné zaujetí, s nímž se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let a zvláště pak v průběhu roku 1982 i později věnoval dekalku. Soupis umělcova díla uvádí sto čtyři listy realizovaných touto napůl grafickou, napůl malířskou tech-

I D O L , koláž na litografii, papír 40,5 x 20,5 cm, 1977

nikou. Pro otisk barvy z desky či z kartonu používal obvykle kvaš či akryl, jen výjimečně jiný postup (například olejové barvy lité nebo kapané na vodní hladinu a snímané na papír stejným způsobem, jakým kdysi knihaři pořizovali dekorativní knižní předsádky). Složením listu papíru a tím i oboustranným otiskem barevné skvrny dociloval často symetrického obrazu. Malíř podlehl dekalkománii do té míry, že se nezdržel a v nedočkavosti výsledku stanovil někdy název díla předem nebo naopak je dodatečně domalovával. Brzy si však uvědomil, že to je proti vlastnímu smyslu techniky, jejíž kouzlo tkví v překvapivosti výsledku a v iracionalitě; posléze ji ocenil jako roznětku fantazie. Obdobně jako kdysi Max Ernst i on díky netradičnímu postupu těžil z bizarnosti náhodně vzniklých útvarů a rozmanitých struktur, z fantaskních organismů a bujně se větvící vegetace, ale na rozdíl od protagonisty surrealistického hnutí je do svých obrazů přímo nezačleňoval.

S K R Ý V Á N Í , koláž na obráceném leptu, papír 43,7 x 41,3 cm, 1977

Dekalk chápal jako svébytný projev. Jeho stimulativní účin však Kubíčkova obraznost musela uvítat tím spíše, že právě tehdy dosahovala nových výtvarných poloh. Zatímco koláž Kubíčka vedla více k destrukci přežilých hodnot a prudérní morálky, dekalk podpořil jeho úsilí o svobodný projev a osmělil umělce k romanticky podbarvené vizi. Je pravda, že i nyní experimentující výtvarník propadal pokušením a dopouštěl se rozpustilostí (Měkké nůžky pro pana Salvadora Dalí, 1982), ba neubránil se ani černému humoru, když například Memento černých labutí (1982) označil jako Plakát pro pohřební ústav. Většinou v něm ale dosažené otisky – ačkoliv ani ony někdy drápek absurdity utajit nemohou – asociovaly představy povýtce romantické. Mezi ně je možno zahrnout evokace literární či mytologické: Biblický výjev – Oplakávání; Zuzana a starci (1981) nebo Ilustrace k Dantovu peklu (1982). Získaly si jej patrně zejména ty otisky, které

jeho zraku zjevily spíše jen tušené, leč nikdy dosud nespatřené přírodní úkazy nebo ozřejmily pudové síly (Sabat čarodějnic, 1980; Arcikacíř; Magický oblak, 1981; Zahrada pana Bosche; Věštírna, 1982). Srdce krajináře muselo usedat tváří v tvář takovým pohádkově laděným dekalkům, jakými jsou Krasová krajina, Bělouš a krásky dovádějící v moři nebo Černé jezero (1982), které jako by se dovolávalo poetiky Jana Preislera.

BOŽSKÝ BOSCH (BAZAR ANEB ZAHRADA SLASTI) koláž a akvarel, papír 38,4 x 55,4 cm, 1978

Série dekalků Jánuše Kubíčka měla asi podíl nebo souvisí s proudem uvolněné obraznosti, zračící se tehdy v jeho malířských plátnech, která sám s dávkou humorné rezignace označoval jako malování na stará kolena (a která snad vůbec nejvýstižněji reprezentuje obraz Dernier rivage – Poslední břeh, 1986–1987). Tuto romantickou motivaci snad ještě názorněji reflektují kresby; byly totiž schopny

N A N E B E V Z E T Í B R U S L A Ř E K , koláž, papír 23,3 x 33,6 cm, 1978, 1983

daleko pohotověji a tím také bezprostředněji zaznamenat umělcova hnutí mysli i fantazie, jakož i okamžitý nápad či prchavou představu, která by v malířské realizaci sotva obstála nebo by v časově náročnějším tvůrčím procesu pozbyla naléhavosti. Když tedy zralý tvůrce zjistil, že v malbě dosáhl hranice, za niž už pokračovat nechtěl ani nemohl, že nastal čas životní bilance, volil výtvarné postupy a uchyloval se k takovým netradičním prostředkům, které mu umožnily dát průchod jeho touze po svobodném výrazu. Lze to také říci mnohem prostěji: Jánuš Kubíček si zřejmě nakonec nad veškeré stylové principy a estetické kánony cenil svobody.

autorem koláže z archivních fotografií je Andrej Bielak

NENÍ MODRÁ JAKO MODRÁ Čtyři otázky pro malířku Zdenu Höhmovou J a n D očekal Plán výstav soukromé galerie Aviatik v Pršticích na Brněnsku je majitelkou Petrou Kunešovou obvykle sestavován s ohledem na druhovou a formovou pestrost uváděných děl volného i užitého umění. Vyznavači realismu mohou si dát návštěvní pauzu v čase uvádění abstraktních artefaktů a stoupenci abstrakce pauzírují, pokud chtějí, v termínu vypsaném pro nestrannost. Ale být to tak nemusí. Ke galerii patří útulná čajovna. Je tedy na příchozím, čemu se věnuje, čajovně, či galerii o patro výš. Do konce druhé listopadové dekády 2016, zde vystavovala kolekci nových obrazů Zdena Höhmová, výrazná osobnost naší současné imaginativní malby. Po vernisáži výstavy odpověděla na čtyři otázky. Co zůstává konstantní a co je v přítomné kolekci nové ? Konstantní je zaujetí a posedlost tvořením. Dělám, co mě baví. Naštěstí. S každou novou výstavou mám možnost si cosi ujasnit. Řeším stále podobné téma jen jinou formou nebo jinou barevností. V tom vidím posun a cestu, která mě uspokojuje. Juraj Štaffa, kurátor výstavy Olšany Color 4+4, napsal o mně do katalogu: Jej obrazy majú svoj osobitý výraz, farebnosť a kompozíciu, ktorá pomocou nekonkretizovaných, ale nápovedných znakov speje k uplatneniu iluzívneho priestoru. Sú to obrazy vyzretej tvorivej osobnosti, sú to ponory do autorkinej duše.

A L T E R E G O , kombinovaná technika, 180 x 120 cm, 2016

M E D I T A C E , kombinovaná technika, 100 x 100 cm, 2016

Moje tvorba je současně i můj deník, druh zpovědi a jsou to komentáře k životu, který žiji, a k tomu, co je mi dovoleno poznat, pochopit a prožít. Je zrcadlem i toho, co jsem prožít nechtěla, ale musela. V nové kolekci obrazů jsem se pod vlivem určitých smutných okolností a ne zrovna šťastného životního období vrátila po roce a půl k monochromní malbě, ale barevné zášlehy z předchozího pražského období z cyklu Nová chemie tam jsou. Vaše prožitky světa přírody a světa lidí vycházejí z citového zaujetí, imaginace a koloritu na pilíři bleděmodré. Mám zvláštní poznatek, že i místo ovlivňuje podobu tvorby. Když jsem měla možnost pobývat více v Praze, získávala jsem úplně novou energii, obrazy byly hodně barevné, až divoké, svobodné

FR A G M E N T Y , olej a kombinovaná technika, 100 x 100 cm, 2016

a oproštěné od mé minulosti. Byla to ryzí energie barev. Doma, v Brně, je to jiné. Rodný dům, malířské prvotiny na zdech i práce na zahradě přinášejí více kontemplace a vzpomínek. Ten bleděmodrý pilíř, který zmiňujete, symbolizuje určitý duchovní rozměr. Není modrá jako modrá. Modrá barva je symbolem duše i vědomí, je nekonečností nebe, je inspirativní a přináší pocit svobody. Tyrkysová modř má blahodárné účinky modré a zelené, očišťuje a posiluje duši i tělo. Podporuje sebevědomí a fantazii. Tyrkysová modř v některých současných kompozicích je oblohou i vodní hladinou, řekou Svratkou, přehradou, zrcadlením dětství, her a procházek přírodou. Ale obloha v Brně je jiná než v Praze.

NA ZEMI II, kombinovanรก technika, 100 x 150 cm, 2016

PR O T E B E , kombinovaná technika, 101 x 85,5 cm, 2016

Vaše náměty krouží, navazují na sebe, částečně se vracejí, ale současně se odlupuje nové téma. Je to tak. Nová nebo staronová témata mých obrazů jsou Alter ego, Na zemi, Střípky vzpomínek, Kouzelník, Klín, Plavý prostor, Imaginární prostor… Snad více přiblíží moji poetiku. Přesto jsem občas zvědavá na nějaký osobní přesah a zkusím zabruslit jinam. Inspirativní byla a vždy je spolupráce s Miroslavem Lipinou z Galerie La Femme v Praze. Třeba u příležitosti 100. výročí narození spisovatele Bohumila Hrabala. Vždy jsem chtěla ilustrovat jeho knihu Obsluhoval jsem anglického krále. Tu jsem si i vybrala. Vznikly dva diptychy. Bavilo mě to. Dokonce jsem vytiskla jednostranně

M O D R Ý M R A K , kombinovaná technika, 98 x 100 cm, 2016

tehdejší i pozdější protektorátní bankovky a začlenila je do kompozice obrazu. Výstava na pražské Staroměstské radnici byla zajímavou konfrontací toho, jak téma uchopili jednotliví malíři. Inspirativní, ale náročnější svým obsahem i pevným zadáním, byl také letošní výstavní projekt Memento Tiziani – Apollo a Marsyas, iniciovaný Jiřím Antošem a Miroslavem Malinou z Galerie Orlovna v Kroměříži k 440. výročí úmrtí Tiziana Vecelliho. Protože mám zkušenosti s přípravou a organizací výstav nejen svých, ale i Sdružení Q, hluboce smekám před realizátory výstavy. Dali dohromady přes sto autorů a také reprezentativní katalog.

SLUNEČNÝ DEN, olej a kombinovaná technika, 56 x 76 cm, 2016 BLEDĚMODRÝ DEN, olej a kombinovaná technika, 120 x 90 cm, 2016

Lze vůbec v současné době budovat v malířství velké dílo, kterým umělec usiluje o pozornost kritiky? Nebo vše stojí pouze na jednotlivých obrazech, které zaujmou, a když má umělec štěstí, také přivedou kritiku k fundovanému komentáři v odborném tisku? Tedy jestli takový tisk ještě existuje. Pro malířku mého typu, introvertní a nikomu se nevnucující, je to těžká otázka. V těchto intencích věřím spíše na cit, vnímavost, svobodnou mysl a v inteligenci diváka, který má možnost nacházet v abstraktní tvorbě vlastní souvislosti barev, tvarů, linií, světla a stínů. Věřím, že mu nic nediktují, ale pokud ho osloví, jsou nápovědou a cestou do království imaginace. Škoda, že už se asi nevrátí doba, kdy malíři vášnivě diskutovali o svých záměrech a navštěvovali se v ateliérech. Vyčerpalo se to stejně, jako sváteční nedělní domácí hudební kvartet. Všichni jsme otroky svobodných médií, ze kterých se dozvídáme všechno a nic.

Zdena Höhmová, OBRAZY Galerie Aviatik, Ořechovská 169, Prštice, majitelka Petra Kunešová Výstava byla přístupná do 20. listopadu 2016, foto Dagmar Petrášková

Libor Teplý

BRNO NEVIDĚNÉ Na 120 stranách a 76 fotografiích v knize Brno neviděné Libor Teplý představuje 28 vybraných objektů brněnského podzemí postavených pro pitnou a odpadní vodu. Ve fotografiích a textech však autor nepodává objektivní informace, ale své osobní svědectví, pocity a prožitky z pobytu v těchto pro něj tak působivých podzemních stavbách.

Libor Teplý na fotografii Jana Jarky

Vodojem pĹ&#x2122;i ulici Preslova

V úvodu publikace Libor Teplý píše: Už je to několik let, co si více uvědomuji vodu. V letních měsících mě k tomu přivádí jak její nedostatek, spálené trávníky a povadlé listí na stromech, tak i přívalové deště. Stále více vnímám rozdílnou chuť vody a už několikrát mě napadlo, že bych rád zašel do nějaké „vodotéky“, kde by bylo možné degustovat různé druhy čisté, pitné vody. Před časem jsem si do mobilního telefonu nahrál zurčení potoka někde na Vysočině a občas si doma pro potěšení ten záznam přehrávám. Uvědomuji si i to, že pití vody z vodovodu – ať v Brně, či jinde v republice – jsem dříve vnímal jako samozřejmost. Naopak jako něco vyjímečného jsem v cizích zemích obdivoval stavby, které museli lidé zbudovat v dávné či nedávné minulosti kvůli tomu, aby s vodou neměli problém. Obdivoval jsem, kolik úsilí museli věnovat tomu, aby se jim nakonec dostalo toho, co já – obyčejný brněnský občan – považuji za samozřejmost. Jak je to vlastně u nás v Brně? Jaké úsilí museli naši předkové či současníci věnovat tomu, aby se zde voda stala samozřejmostí? Je opravdu nesmyslné, když se musí ve městě platit i za vodu, která naprší? Existují v Brně stavby pro vodu, které bychom mohli obdivovat pro jejich zajímavost a krásu? Na žádnou z těchto otázek jsem si nedokázal odpovědět, v podstatě nic jsem o této problematice nevěděl.

Vodojem Bílá hora

Vodojem Žebětín

A protože jsem zvídavý člověk a zároveň výtvarný fotograf, využil jsem obojího a téměř čtyři roky jsem tyto stavby pro sebe objevoval. S pomocí pracovníků provozovatele, tedy s firmou Brněnské vodárny a kanalizace, a. s., jsem se postupně dostával dovnitř mnoha těchto staveb. Často jsem žasl nejen nad jejich velikostí a důmyslností, ale také nad jejich krásou. Ty, které mě nejvíce zaujaly, jsem fotografoval. A fotografoval jsem je tak, jak na mě působily. Mé fotografie proto nejsou objektivní; je to mé osobní svědectví, o které se s vámi chci v této knize podělit.

Text na zadní straně přebalu publikace: Je logické a běžné, že lidé obdivují krásu kostela svatého Jakuba, Vily Tugendhat a dalších staveb v Brně, a já k takovým lidem určitě patřím. Ale zjistil jsem, že mohu obdivovat také působivost tak ryze účelově postavených objektů, jakými jsou objekty vodovodní a kanalizační sítě. Můj obdiv nad jejich krásou předkládám ve většině fotografií této knihy.

Knihu je možno objednat na www.fotep.cz, tel.: 603 534 922

Separátor pod ulici Třískalova

Vodojem Žlutý kopec

L IBOR TEPLÝ (*1955), fotograf ve svobodném povolání, se ve své tvorbě zaměřuje na fotografování architektury, kterou považuje za zhmotnělé vyjádření „ducha doby“. Ve vlastním vydavatelství FOTEP vydává společně s manželkou fotografické publikace se svými fotografiemi architektury. Dosud zde vyšlo více než dvacet jeho autorských publikací, z toho několik titulů o Vile Tugendhat. Jeho fotografie jsou také publikovány v knihách mnoha jiných vydavatelů. Uspořádal přes čtyřicet samostatných autorských výstav. Náměty těchto výstav tvoří jen zčásti architektura. Další rovinou jeho tvorby jsou černobílé fotografie, tvořící cykly „Tma a světlo“, „Řád a svoboda“ a v posledních letech také cyklus „Hledání světla“. Pro plné využití fotografického způsobu vyjadřování využívá analogové technologie – fotografuje na barevné nebo černobílé desky formátu 10 x 15 nebo 13 x 18 cm. Žije a pracuje v Brně.

Úpravna vody ve Švařci

Úvaha nad ekonomickou návratností investic do umění (keramického)

KERAMICI NA PEKAŘSKÉ Klára Adamová, Prokop Veselý, Petr Navrátil, Jan Jánský, Jana Jano, Petra a Lubomír Hluštíkovi, Nicola a Dan Sekovi, Bob Jakeš, Vladimír Groh a Yasuyo Nishida, Karel Frantel, Jaroslav Kotisa, Karel Ševčík, Radka Linhartová, Karel Žíla, Michal Vaněk, Andrej Kňaževič, zaštítěni brněnským Sdružením keramiků, vystavovali od 2. listopadu do 14. prosince 2016 své práce v brněnské GALERII PEKAŘSKÁ.

Karel Frantel, keramika

Klรกra Adamovรก a Ladislav Vencรกlek na fotografii Jefa Kratochvila

Na zahájení výstavy se sešlo velké množství lidí. Kláro Adamová, ptám se, to je tak vždy, když vaše sdružení vystavuje ? Ano, když je vernisáž. Ve všední den ale přijde málokdo. Ani keramici moc nechodí… Vymlouvají se, že nemají čas, že mají mnoho práce. A mají ? Já bych řekla, že moc času fakt nemají. Musejí se nějak živit. A čím se živí umělci ? No, uměním obvykle ne… Nebo aspoň hodně z nich… To by snad mohlo z našeho rozhovoru zatím stačit. Pravda, umělců je hodně, ať už umění slovesného, výtvarného, filmového, divadelního… A málokteré je k uživení. A přece valná část mladé populace hrne se na studia humanitních a uměleckých oborů. Nepochybuji, že chtějí povznést národ, obrodit

foto Jef Kratochvil

jej a vzkázat mu, že nemá trávit víkendy v nákupních centrech, místo toho má navštěvovat výstavní síně, listovat v knížkách, vonět k vřesu, kupovat keramiku… Ale spíš jim nějak nejde matematika, fyzika, chemie… Co si myslíš ty, Kláro…? Není umělců moc ? Ať je jich hodně, když něco umějí. Ale ať nejsou zklamaní, že je to umění neuživí. Keramiků je fakt hodně. Ale já se nedivím, když jsme si s mámou zařizovaly keramickou dílnu v roce 1978, nedostala se koupit ani keramická pec, ani kruh. Materiál jsme sháněly po známých, pokoutně. Teď koupíš velmi kvalitní vybavení, tak proč nedělat keramiku ? Umělec je ten, kdo má co dát druhým ze sebe, předat lidem něco co umí, co sám miluje a nenudit je přitom. Takže, čím se živí keramikové? – ptám se opět… Keramikou většinou ne. Někteří učí ten obor na školách, nebo učí něco podobného výtvarného. Případně spolupracují s architekty na jejich realizacích – když mají štěstí…

foto Jef Kratochvil

Kolik vás, keramiků, v Brně je? V Brně a na Brněnsku je aspoň stovka keramiků. Členů Sdružení je asi dvacet. Bývalo nás mnohem víc, ale mnozí podlehli únavě, nebo finančním starostem. Na vernisáže přijde vždycky hodně lidí, jen ty akce musejí být na vhodném místě. Několik výstav jsme měli na Jánské, v domě U tří rytířů, kde jsme se střídali s hlídáním a někdy přišel jen jeden návštěvník za den. Jsou to krásné podzemní prostory, ale málo známé… Naopak velký úspěch měly vernisáže ve Vyškově, tam jel z Brna vždycky skoro plný vlak. Ve Vyškově totiž měli mnoho let dílnu Karel Ševčík a Jaromír Kotisa, byli hybnou duší, většinou ty výstavy instalovali, obvykle v zámecké galerii. Kdo stojí v čele Sdružení keramiků Brno ? Od počátku je to Vladimír Groh. Byl iniciátorem založení spolku i organizátorem zahraničních výměnných akcí od Katalánie přes Litvu, Kanadu, Izrael, Japonsko a Koreu. Finanční náročnost každým rokem stoupala a možnosti získat nějaké prostředky se zmenšovaly. Na akcích se tehdy podílelo město Brno, fond ČFVU a soukromí sponzoři. Od výměnných pobytů našich členů jsme museli upustit, přesto navázaných kontaktů využíváme a podílíme se na činnosti mezinárodních struktur, například Nikola Seko je prezidentem Svazu českých keramických měst. V poslední době se začíná znovu trochu blýskat na lepší časy, proto jsme uvítali zájem GALERIE PEKAŘSKÁ a uspořádali členskou výstavu.

Každou naši společnou výstavu vnímáme, jako zajímavé setkání. Záleží nám na tom, abychom se překvapovali, neopakovali a nepodlehli rutině. I tuto výstavu nainstalovali Karel Ševčík s Jaromírem Kotisou. Stručně tedy, kdo v GALERII PEKAŘSKÁ v Brně vystavoval ? KAREL ŠEVČÍK zde tentokrát vystavil obrazy a měl v této galerii nedávno úspěšnou autorskou výstavu keramiky, obrazů i kreseb. JAROMÍR KOTISA nás vždy překvapí novou kolekcí. Jak už jsem řekla, měli kdysi s Karlem společnou dílnu ve Vyškově. Bylo to krásný starý domek, plný starožitností a jejich figurek inspirovaných lidovou keramikou. Moderně pojednaní Floriánci a jiní svatí. K dalším zakládajícím členům patří, kromě mě, JAROSLAV HOMOLA. Začínal ve spolupráci s Vladimírem Grohem jako vedoucí keramického kroužku klubu vojenské akademie. Před pár lety se odstěhoval do Ždánic, odkud pochází a kde nyní i tvoří. Převážně jsou to figurky a reliéfy. Je milovníkem starých časů, slovácké lidové keramiky a jeho pánské figury nosí kníry stejně jako on. VLADIMÍR GROH odjakživa rád s někým spolupracuje. Vzpomínám si na jeho vtipné flašky-tašky s koženým ouškem a bílou glazurou, které pomaloval Rosťa Pospíšil. Bílá se mu zalíbila tak, že

Prokop Veselý, T Ř I K R Á L O V É , keramika Klára Adamová, B O N B O N I É R Y A T L A S K Y , keramika

Petra Hluštíková, M Í S Y A M I S K Y , keramika

přešel na porcelán. Nějakou dobu spolupracoval s RADKOU LINHARTOVOU. Oba u porcelánu zůstali, i když teď jdou každý jinou cestou. Radka se věnuje užité i dekorativní tvorbě. Vladimír už delší dobu spolupracuje se svou japonskou ženou YASUYO NISHIDOU. Ta se zasloužila, že kromě platinových a zlatých detailů, přidala jemnou, kultivovanou barevnost a i když mají jejich artefakty převážně slavnostní charakter, stále jde o užitkovou tvorbu. K tomu našemu původnímu celku patří také PETR NAVRÁTIL, je synem významného malíře šedesátých let Pavla Navrátila, který zemřel mlád. Petr má ateliér v Borkovanech a jeho artefakty jsou často překvapivě velkých rozměrů. V minulosti spolupracoval s Bobem Jakešem a vytvářeli krásnou užitkovou keramiku. BOB JAKEŠ ovlivnil celou řadu našich mladších členů. Zajímavé technologie, zaujetí krásou tvarů, inspirace čínskou a japonskou keramikou. Jeho čajové soupravy zdobí mnohé čajovny nejen v Brně. KAREL ŽÍLA je v našem spolku také už od začátku. Věnuje se užité i volné tvorbě, teorii technologií a publikační činnosti.

Radka Linhartová, S P I R Á L A , porcelánový objekt Yasuyo Nishida a Vladimír Groh, V Á Z Y A M I S K Y , porcelán barvený solemi kovů

Sochař PETR JEDLIČKA je bývalým členem a své velké obrazy vystavuje tentokrát jen jako host. PROKOP VESELÝ je synem naší bývalé členky Zuzany Kyselkové, sestry filmové princezny se zlatou hvězdou… I jeho dům v Kunštátě, kde bydlí a pracuje, vypadá trochu jako z pohádky. Kromě velmi kvalitní užitkové keramiky je i autorem obrazů, většinou s rybí tematikou. Postupně, jak jsme se s některými členy rozloučili, se k nám přidali další. KAREL FRANTEL, který se inspiroval keramikou z Číny, Japonska a Koreje, vytváří drobnou užitkovou i dekorativní keramiku a jeho žáci v Mikulově, kde žije a učí, mají kliku na kvalitního učitele. Účinkoval na vernisáži se svou hudební skupinou jako hráč na saxofon. Už více než deset let jsou s námi ve spolku sourozenci DAN a NIKOLA SEKOVI. Pár let pracovali spolu, pec na dřevo měli na dvorku matčina domu v Neslovicích. V současnosti mají každý svou dílnu v okolí Kunštátu. Jejich keramika je díky používání redukčních technik zajímavá a lahodí oku fajnšmekrů. Těch je ale bohužel málo, tak svou prací nijak nezbohatli.

Jaroslav Homola, PTÁČNÍK A JEHO SYN, kamenina, barevné engoby, mosazný drát a plech

V Rudce u Kunštátu žijí a pracují manželé PETRA a LUBOMÍR HLUŠTÍKOVI. Oba jsou absolventi pražské VŠUP a vytvářejí díla dekorativní i užitková s velkým citem pro materiál a jeho možnosti při vysokém výpalu. Lubomír se věnuje objektům větších rozměrů vhodných zejména do zahrady. Petra ráda zdobí misky vážkami. Jedna vytetovaná vážka zdobí i ji. JANA JANO(UŠKOVÁ) bere hlínu jako materiál na sochy. Věnuje se i malbě, grafice a taj-či. Její tvorba je zápasem jemné duše s hrubou hmotou. JAN JÁNSKÝ vytváří klasické tvary váz a používá zajímavé glazury, někdy vystavuje mísy, které jsou krásné, i když v peci praskly. V současnosti spolupracuje s naším nejnovějším členem, kterým je ANDREJ KNJAZEVIC. Je z Běloruska, žije už několik let v Brně a zabývá se interiérovou a zahradní plastikou. Exotem spolku je MICHAL VANĚK, tím jak se obléká i co všechno dělá. Zažila jsem ho na Kunštátských trzích, kde měl vystoupit se svou hudební skupinou Velká svačina, jejíž muzikanti nedojeli, tak na podiu hrál a zpíval sám. Obdivovala jsem jeho odvahu. Jako poslední uvedu sebe, KLÁRU ADAMOVOU. Původně jsme vstoupily do spolku hned zpočátku s maminkou Olgou Babrajovou. Měly jsme ateliér v Brně na Lenince. Po její smrti žiji a pracuji v Omicích u Brna. Moje keramika není pálena na moc stupňů, aby nevyhořely ty pěkné barvy.

Karel Ševčík, obrazy

Petr Jedlička, obrazy

foto Dagmar Petrášková

foto Jef Kratochvil

Jsou to dílka vesměs praktická, i když ne dokonale užitková. Kdysi mne proslavily domečky-květináče, které s obměnami dělám už víc než 20 let. Bonboniéry atlasky, které jsem v Galerii Pekařská vystavovala, taky nejsou nic nového, ale byly poprvé v různých velikostech a velké barevné škále. Každou společnou výstavu beru jako výzvu, abych i sama sobě dokázala, že se někam ve své tvorbě posouvám. Děkuji Kláro za stručnou, výstižnou, kolegiální charakteristiku. Teď ještě několik slov stran slíbené ekonomické návratnosti. Dům na Pekařské 52, kde se konala výstava je památkově chráněný, v letech 2011 a 2012 citlivě restaurovaný, hned vedle vchodu do galerie je prodejna nazvaná Entrade, kde si můžete umělecká díla zakoupit. To všechno se dozvíte na internetových stránkách galerie, brněnských výtvarníků, i prodejny Entrade. Zajímavé je, že ač jsem se vyptával jak jsem se vyptával, nikdo mi zatím nedokázal říct, kdo je majitelem objektu a kdo financoval jeho jistě nákladnou a pozoruhodnou rekonstrukci. Ať je to kdo je, je to zřejmě člověk přemýšlivý. Nepochybně si spočítal, že na prodeji umění sotva vydělá a proto další provozovnou v objektu jest Pohřební služba. Ladislav Vencálek

Klára Adamová a Ladislav Vencálek foto Dagmar Petrášková

GALERIE V ADVOK Á T N Í K A N C E L Á Ř I Na brněnské Pellicově ulici pod Špilberkem, v jedné z vil, se nachází Galerie 8A. Tak ji nazvali majitelé advokátní kanceláře Kristina a Jan Škampovi. Obrazy jsou pověšeny na stěnách kanceláře, na pultech a kancelářských stolech keramika… Může se tam kdykoli v pracovní době, personálu prý to nevadí, dokonce je rád. Nyní zde najdete keramiku Kláry Adamové, rozené Babrajové a obrazy Michala Halvy. Optal jsem se, co je svedlo dohromady – zda spřízněnost duší, pohled na svět a politickou situaci, smysl pro humor, či osudová přitažlivost… Prý to byli Škampovi: „Zdálo se nám, že Klárka a Michal budou ladit,“ povídají. Škampovi začali s výstavami ve své kanceláři v roce 1997. „Prvních pět let jsme zde představovali kamarády, pak jsme se stali oficiální galerií, vystavovatelé se střídají cca po třech měsících, už jich zde byla padesátka…“

Michal Halva, P I E T A , a k r y l , 94 x 104 cm, foto Anna Pecková

100

KLÁRA ADAMOVÁ, dcera výtvarnice Olgy Babrajové a sochaře Konráda Babraje je o generaci starší než Michal Halva, přesto její keramika na výstavě u Škampů s Halvovými obrazy ladí. Klára má smysl pro humor a ona sama je půvabná a vtipná. Když musí do Brna, jede hromadnou dopravou nebo svým autem. Žije a chodí do Sokola v Omicích. Je inženýrkou architektkou a mnoho let s maminkou Olgou měly ateliér, resp. dílnu a pec, v Brně na Leninově, nynější Kounicově ulici. Klára zde hnětla a pálila všelijaké líbezné i pitvorné hlavičky a postavičky, domečky, mozaiky a reliéfy, zdobila kašny, to vesměs ze šamotové hlíny, kterou si kdysi s maminkou za reálného socialismu kupovaly v Poštorné. Tu jemnou na točení na kruhu si míchaly samy z různých hlinišť a výkopů, neboť Brno leží v nivě řek.

Klára Adamová, H R N Í Č K Y A D Ó Z A N A P E R N Í KY, keramika, foto Antonín Bartoš

101

Klára Adamová, K V Ě T I N Á Č A P O D N O S , keramika Klára Adamová, VÁ Z A , keramika

foto Antonín Bartoš

V ateliéru si píše na zeď tužkou bonmoty a pěkná sousloví, např.: Ňaderný arsenál, nebo: Což neřekl ti hlad můj tisíckrát..., nebo: Sbírka předčasného umění, nebo: Pyskový mluvčí, nebo: Rakev střevního doletu, nebo: Za výjimečný výkon v lechtivé roli – cena GENITHÁLIE... Na výstavě u Škampů uvidíte všelijaké její antropomorfní realizace – tak se odborně nazývají kousky, které spojují cosi z lidského těla a slouží přitom v domácnosti třeba jako květináče, mísy na ovoce, na bonbóny, dózy na perníky, nebo jako hrníčky, konvice, solničky… Je to roztomilé a cenově přístupné, protože Klára rozdává radost, což mi jistě potvrdí všichni, co ji půl století znají.

103

Michal Halva, P O S L E D N Í D V A M I L O V N Í C I K U BISMU, akryl, 104 x 94 cm, foto Anna Pecková

Výstavní prostory, foto Anna Pecková

MICHAL HALVA je Brňan a maluje na dřevo a jiné pevné materiály většinou akrylovými barvami a obvykle vzniknou obrázky veselé a hravé i s pomalovanými rámy. Vystavuje doma i ve světě, hlavně v Japonsku. Japonci prý jsou také hraví a radují se z každé maličkosti. Optal jsem se, zda výstava v advokátní kanceláři, kterou, předpokládám, tu a tam navštíví i bohatější klientela, se nějak úročí i finančně. Michal Halva říká, že to zatím nepozoroval, a že s tímto záměrem u advokátů Škampových nevystavuje, i když ho malování a prodej obrazů živí. Obrazy má v mnoha výstavních síních v českých zemích i ve zmíněném Japonsku. Ještě jsem se Michala Halvy zeptal, zda je nějak příbuzný se stejnojmenným šéfem jevištní techniky a kulisáků v Redutě z časů, kdy brněnská opereta měla ještě znamenitý zvuk, hráli a zpívali tam Veronika Butorová, baryton Vážanský, Inka Slavíková a dramaturgem byl Ivo Osolsobě, režiséry Stanislav Fišer a Rudolf Kulhánek a šéfem stranické organizace soudruh Slavík, který potom odešel do Gottwaldova, kde umožnil zůstat u divadla a u divadelní tvorby dramaturgovi Ivo Plešákovi a v utajení i Ludvíku Kunderovi a dalším režimu nepohodlným umělcům… Nuže, není.

105

Michal Halva, P Ř Í T E L K Y N Ě , akryl, 105 x 95 cm, foto Anna Pecková

Vernisáž, zleva Klára Adamová, JUDr. Kristina Škampová a Michal Halva, foto Antonín Bartoš

„Ale otázku, zda znám šéfa kulisáků v Redutě Jiřího Halvu, jsem kdysi dostal i od Miroslava Horníčka. Hostoval několikrát v Redutě a v roce 1999 mi napsal úvod do katalogu k výstavě v Praze,“ říká Michal Halva. Miroslav Horníček tehdy charakterizoval Halvovy obrázky takto: „Když jsem se setkal s Michalem Halvou a jeho obrazy, hned jsem věděl, že jsem se ocitl tak trošku v jiném světě. A já si myslím, že malování má toto poslání, uvádět člověka do svého světa a od začátku jsem se tiše radoval, protože jeho svět je zajímavý, vtipný, tak trochu komediální, barevný… osvobozuje mne ze šedi novodobých přístrojů… jsem mezi jeho obrazy šťasten, jsem rád, že jsem mohl s Michalem Halvou pobýt, popít červeného vína a popřát mu na další cestu životem a kumštem mnoho dobra…“ Michal Halva krom malování skládá i drobné humorné básničky – tak třeba: Ve Zlaté kapličce dnes bude drama Já ve sklepení přikrčen hraju si se sirkama Ovšem v reálu nezapomíná doplnit své obrazy cenovkami… Výstava v advokátní kanceláři Škampových potrvá do konce března 2017. Ladislav Vencálek

107

ROK V GRAFICE A O B R A Z E C H MARIE KOVAŘÍ K O V É Jan Dočekal

Marii Kovaříkovou (*1955, v roce 1974 absolvovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, ateliér filmové a televizní grafiky prof. Miloslava Jágra) jsem poznal jako realistku s velkým citem pro člověka a krajinu, s akcentem na grafičnost a kolorit.

RO K 2 0 1 5 , olej, tempera, akvarel, tuš, razítková barva, pastelky, různé druhy papírů a textilie na plátně, 95 x 95 cm

108

Občasným odchýlením od tohoto formového směřování si zesiluje vjem svobody projevu. Z „neměřitelných tří čtvrtin“ má však podstatu prostoupenu věcností. Bez svazujících důsledků. A nyní je tu bezmála padesátidílný cyklus grafických listů a obrazů s titulem Rok 2015. Subjektivním výtvarným zobecněním jím vyjadřuje percepce „loňských“ osobních i souhrnných událostí lidí a přírody. Zvolit objektivní podání, byl by to úkol na léta. Rovnal by se ilustrovanému dějepisu dvanácti měsíců loňska. Kovaříková vystoupala do výšin nadhledu. V každém artefaktu je subjektivně úhrnná, nekonkrétní. Pozoruhodná. V černých liniích grafických listů není nesnadné

ÚN O R 2 0 1 5 , olej, tempera, akvarel, tuš, razítková barva, pastelky, různé druhy papírů a textilie na plátně, 75 x 75 cm

109

BŘ E Z E N 2 0 1 5 , olej, tempera, akvarel, tuš, razítková barva, pastelky, různé druhy papírů a textilie na plátně, 75 x 75 cm

rozpoznat v kráse chaotických kompozic krajinné fragmenty, stylizované předměty vázané k člověku, či k nebeské báni. V zlomkovitých skladbách obrazů (kolážovaných a asamblážovaných) je půvab hravosti a myšlenkové volnosti.

110

DU B E N 2 0 1 5 , suchá jehla, 31 x 31 cm

Kovaříková odkryla svoji druhou tvář? Nikoliv. Stále má velký cit pro člověka a krajinu, s akcentem na grafičnost a kolorit. Sděluje nám to s nezměněnou intenzitou. Ale jiným výtvarným jazykem. Tím, jenž je sytý krásou imaginace.

111

SR P E N 2 0 1 5 , suchá jehla, 31 x 31 cm

Soubor Rok 2015 Marie Kovaříková premiérově vystavovala v Rabasově galerii v Rakovníku pod titulem V takové krásné společnosti II. Společnost v názvu se týkala fotografa Karla Kestnera (23. 11. 1939 – 11. 1. 2015), s jehož díly se dělila o výstavní prostor. Už podruhé. Předtím tomu tak bylo od 1. října 2009 do 17. ledna 2010.

112

ŘÍ J E N 2 0 1 5 , suchá jehla, 31 x 31 cm

Marie Kovaříková (vpravo) a Iva Misáková na zahájení výstavy

TÝ D E N I V , olej, tempera, akvarel, tuš, razítková barva, pastelky, různé druhy papírů a textilie na plátně, 55 x 55 cm

DROBNÁ VZPO M Í N K A Ladislav Vencálek

Koncem loňského listopadu, dvacátého osmého, oslavil by sedmdesátku Ing. Arch. Jiří Adam – muzikanti, jazzmani si nepochybně připomenou, že jako sólový kytarista patřil k zakladatelům jazzové skupiny Ch.A.S.A., že hrál s kytaristou Milanem Kašubou v tandemu Duo Brno a poté s Janem Beránkem, nyní Daleckým ve skupině ORNIS, vzpomínám, že krátce přebývali i v Domě pionýrů v Lužánkách. Zpívala s nimi, obvykle téměř beze slov, Mirka Křivánková, než zmizela v Praze… Ale Jiří Adam byl též architekt a v Brně od roku 1970 najdeme jeho realizované projekty ne-li na každém kroku, tak na mnoha místech a jsou to většinou stavby obchodního rázu, rekonstrukce starších objektů a projekty rodinných vil. Jmenujme aspoň obytný soubor SFINX v Hrnčířské ulici, budovu Všeobecné zdravotní pojišťovny na tř. 1. máje, radnici v Brně-Bystrci, budovu Katastrálního úřadu a realizační projekt kláštera Klarisek v Soběšicích. Před rokem 1989 působil ve Spojprojektu, pak v Obchodním projektu, po roce 1990 založil vlastní architektonickou kancelář ADAM ARICHITECTS, která působí dodnes. Milovníkům výtvarného umění připomeňme, že jeho manželkou se v roce 1969 stala Klára Babrajová, dcera malířky a výtvarnice Olgy Babrajové, z jejichž společné brněnské keramické dílny vycházely práce zdobící veřejné budovy i nejednu uměnímilovnou domácnost.

Vzpomínky upřesňující Nedalo mi to, a poprosil jsem Jana Daleckého, exhouslistu Brněnské filharmonie, jazzmana a živoucího kronikáře brněnské i světové jazzové hudební scény, jehož můžete slýchat z brněnského studia Českého rozhlasu, aby vzpomněl na ta dávná léta šedesátá a pozdější, kdy v Brně hrávalo velké těleso Gustava Broma a ve Slovanu a na Stadioně po večerech Mirko Foret a další profikapely, ale rodila se i amatérská jazzová scéna. Tehdy se kolem jazzu pohybovalo mnoho mladých lidí, pro něž jazz znamenal závan svobody a improvizace přinášela pocit svébytnosti… „Protože svrchu uvedená vzpomínka hovoří o Jiřím Adamovi, začnu až s tehdejším sdružením CH.A.S.A,“ konstatuje Jan Dalecký. „Fungovala přibližně v letech 1973 –75, dalo by se to upřesnit s pomocí LP desky Jazzrocková dílna, která zachycuje vystoupení několika kapel na Pražských

Jiří Adam

117

Jazz rocková skupina C H . A . S . A . , zleva Ivo Albrecht, Jiří Adam, Mirka Křivánková, Pavel Chmelař, Antonín Stříž a Ivan Havlíček

jazzových dnech v březnu 1975. Někteří z kapely pak v červnu promovali, šli na vojnu a kapela se rozešla. Po roce se Jiří Adam přidal k Milanovi Kašubovi a vzniklo Duo Brno. To bylo koncem léta 1976. Objevila se Mirka Křivánková, a když hoši přišli za mnou, abych jim poradil nějakou skladbu Jaroslava Ježka (měl zrovna výročí 70 let od narození), zalovil jsem nikoli mezi písničkami notoricky známými, ale našel orchestrální mezihru z Nebe na zemi, známou jako Metamorfózy nebo Proměny. To byl požadavek Slánských jazzových dnů, podzim 1976. Chytře jsem si připsal houslový part, přidal ještě jednu starodávnou věcičku Joe Venutiho, ty dvě věci s Duem nacvičil a jel na festival s nimi. A už jsem toho nenechal, až do rozpadu první formace, v červnu 1981. Tehdy jsme to zakončili rozhlasovou nahrávkou skladby Ornis, původně napsané pro Gustava Broma jeho klavíristou Josefem Blahou. V létě už jsme trénovali jen ve třech, odešel i Milan Kašuba (na sólovou dráhu), Mirka šla do Prahy za Stivínem. Jirka Adam zůstal a přijali jsme Oldu Svobodu, basistu. Vydrželi jsme asi další dva, tři roky. Zpívala s námi Jana Koubková. Pak se Jiří více věnoval své profesi a byl myslím vedoucím ateliéru architektů v Žabovřeskách, na Kroftově ulici.

118

Jazzová skupina ORNIS, Milan Kašuba, Jiří Adam, Jan Beránek a Mirka Křivánková

Zkoušeli jsme leckde, nikoli již v Ornisu v Lužánkách, soudružka ředitelka Domu pionýrů nás vyhodila asi roku 1972 nebo 73, šli jsme asi na rok do Klubu umělců v Domě umění, pak do Vysokoškolského klubu na Gorkého ulici a odtud ke Třem kohoutům na Masarykovu ulici, tehdy Třídu Vítězství, na OKVS, což bylo Okresní kulturní a vzdělávací středisko, aby mladí věděli… To ale píšu o stěhování brněnského Jazz-klubu, nikoli kapely Ornis. Ta zkoušela po bytech členů (s výjimkou Mirky). U Milana, Jiřího, nebo u nás. Také jsme mívali soustředění v Jeseníkách, buď na chalupě Adamů v Malé Morávce, nebo za kopcem v Podlesí, u přátel Burešových. A kde jsme hrávali pro veřejnost ? Často na večerech Jazz-klubu, tedy na těch místech, která jsem jmenoval, dále na Lesné v klubu Horizont v areálu restaurace Obzor, jednotlivá vystoupení jsme měli v Semilassu, Besedním domě a dalších místech. Dost jsme jezdili mimo Brno. Milan Kašuba uměl shánět kšefty. Takže tak nějak. Vzpomínám si ještě, že vůbec první vystoupení po Slaném bylo na Olomouckých jazzových dnech a celovečerní koncert první v pořadí byl až v litvínovském

119

Milan Kašuba, Mirka Křivánková, Jiří Adam a Jan Beránek, 1978

Docela malém divadle, kde tehdy působil recitátor a pozdější spíkr trampských Port Mirek Kovářík. Někdy uprostřed 60. let byl slavnostně otevřen Jazzklub Ornis ve sklepních prostorách Krajského domu pionýrů a mládeže v Lužánkách. Název vymysleli členové klubu kolem Jirky Gaislera, studující tehdy přírodní vědy na univerzitě. Neměl být anglický, aby neprovokoval orgány, ale měl mít napojení na Birda – Charlieho Parkera a „ jeho“ newyorský klub Birdland. Rozhodovali se prý mezi latinským a řeckým výrazem pro ptactvo. V těchto intencích vznikla rozsáhlá keramika Ptáka Ornisáka. Bylo dojemné, že po vyhoštění z klubu (asi 1973, kdy ředitelka vydávala postupně zákazy kouření, pak alkoholu, pak jakéhokoliv občerstvení, nakonec stolového zařízení a když jsme si měli nosit papuče, odešli jsme), byla keramika opatrně sejmuta a uschována tak, že mohla být někdy v 90. letech re-instalována na horizont pódia na Šelepce. Zda přežívá nebo byla zničena, nevím. Nebyl jsem tam asi dvacet let. Roku 1965 napsal Josef Blaha, myslím ještě těsně před svým příchodem ke Gustavu Bromovi (vystřídal zde svého staršího bratra Oldřicha), svoji geniální orchestrálku Ornis, která měla úspěch i na 2. Mezinárodním jazzovém festivalu v Praze. Všiml si jí a komentoval pak v článku pro Down Beat i tehdy přítomný největší rozhlasový komentátor jazzu, Willis Conover. No a v dobách fungování klubu Ornis v Lužánkách tam vznikla první amatérská

120

Mirka Křivánková, Jiří Adam, Jan Beránek a Milan Kašuba, 1980

kapela Ing. Honzy Koukala s malebným názvem, po vzoru těch dávných neworleanských – New Ornis Pixieland Jazz Band. V době, kdy už nefungovala a Honza chystal big band, ale ještě ho neměl, jsem na něm to slovo Ornis vymámil a nazval tak někdy na přelomu 1977/78 naši kapelu, do té doby taky s dlouhým názvem – Duo Brno + Mirka Křivánková + Jan Beránek. Z toho plyne, že kapela Kašuba-Adam-Křivánková-Beránek ani v dobách ještě bez názvu nemohla hrát v Domě pionýrů v již dávno neexistujícím klubu Ornis. No a otcem Kláry Adamové byl taky kumštýř, Konrád Babraj. Jeho matka žila na té chalupě v Malé Morávce, kam jsme pak jezdili se soustředit (i s Ornisem „2“ – tedy trio Adam-SvobodaBeránek)…“ Nu, snad tyto řádky prospějí příštím dějepiscům jazzové a všeobecně kulturní scény druhé poloviny minulého století v Brně.

121

Jiří Adam, Jana Koubková, Jan Beránek a Oldřich Svoboda

J IŘÍ ADAM se narodil 28. listopadu 1946 ve Znojmě, kde vystudoval také Střední všeobecně vzdělávací školu (v té době oficiální název pro Gymnázium). Během druhého ročníku v první polovině roku 1964 založil se spolužáky bigbítovou skupinu Bezejmenní, na kterou se vzpomíná dodnes. V kytarových sólech, především „šedousovek“, se střídal s dalším kytaristou. Už tehdy složil písničku s názvem Autostop. Další vznikla pod dojmem nešťastného úmrtí spolužáka. Učitelé na škole se na bigbít dívali hodně „přes prsty“. Někteří spolužáci, členové skupiny Bezejmenní, ještě dnes vzpomínají, jak Adamovi měli v dobrém „za zlé“, že v obavě před vyučujícím profesorem, aby si na něj „nezasedl“, prohlásil, že již v bigbítu nehraje. A to přesto, že to nebyla pravda. V Brně potom absolvoval obor architektury na stavební fakultě VUT. Po absolutoriu nastoupil jako projektant do brněnského Spojprojektu a po dvou letech do brněnské pobočky Obchodního projektu, kde pracoval až do roku 1990. Později založil svou vlastní projekční kancelář ADAM ARCHITECTS. Ještě během studií se oženil s výtvarnicí Klárou Babrajavou-Adamovou. Za zmínku stojí, že Babrajová měla bratrance Alexandera Babraje (1948 –2007), scénografa, výtvarníka a šéfa výpravy Národního divadla moravskoslezského, žijícího v Ostravě, který byl v období studií na Střední umělecké průmyslovce v Uherském Hradišti kytaristou v tamní bigbítové skupině The Thorns, spíše známé jako Bodláci. Tato skupina v říjnu roku 1965 zahrála v sále nového místního Stadionu jako předkapela na koncertě světově zářných anglických hvězd Manfred Mann, na vrcholu jejich slávy. Ukázka z připravované publikace Jiřího Donné Smýkala BIG BEAT ŠEDESÁTÝCH LET V BRNĚ A JEHO OKOLÍ, která má vyjít ve vydavatelství INDIES na podzim tohoto roku.

122

VZP Brno-město - pohled z Benešovy třídy Autosalon a autoservis Autonova Brno

Rekonstrukce ZĹ na radnici Brno-Bystrc

Obytný soubor SFINX Brno

fotografie z rodinného archivu

Vila Dolní Břežany

Dřevěný srub, Brno-Žebětín

GABRIELA GIOTTO módní designérka s barevnou duší Gabriela Giotto: „Žiť kreatívny život znamená žiť zosilnený, zaujímavejší, šťastnejší a zmysluplnejší život.“ Její tvorba dýchá orientální barevností, podtrhuje senzualitu a ženskost. Na speciálně vytvořených látkách dominují ženské portréty, zajímavé barevné motivy a ornamenty. Zřejmě proto ji novináři nazvali slovenskou Versace. Má za sebou výstavy a úspěšné módní přehlídky doma i v zahraničí (Beirut v Libanonu, Hollywood v USA atd.). Předtím, než se Gabriela Giotto rozhodla jít vlastní cestou a plnit si svoje sny, pracovala ve dvou mezinárodních společnostech jako PR manažerka a následně se stala marketingovou ředitelkou v nadnárodní korporaci. I díky těmto zkušenostem dokáže dobře skloubit umění a obchod.

Gabriela Giotto na snímku Pavola Bohunického

127

Muzikálová speváčka Natália Hatalová v šatách Gabriela Giotto Fashion foto Zuzana Grebáčová

„Ak som si za niektoré zo šiat zaslúžila pomenovanie Slovenská Versace, tak nepochybne za tieto. Patria medzi najkrajšie kúsky z mojej tvorby.“

„Tieto zlaté šaty sú pre mňa tiež unikátne. Robila som ich na požiadavku online magazínu, ktorý fotí len svadobné šaty. Odo mňa chceli originálne šaty a la môj štýl.“

Orientálne svadobné šaty Gabriela Giotto Fashion foto Lucia Humer

Plavky Gabriela Giotto Fashion (dizajn vľavo a jeho aplikácia na plavkách), foto José Maria Moreira

Jaká byla Tvoje cesta k módnímu návrhářství ? Absolútne nepredvídateľná (smích). Nejaké náznaky v podobe hodín strávených v detstve pri kreslení či navrhovaní kostýmov pre našu prvú tanečnú skupinu boli. Potom sa však moja cesta uberala úplne iným smerom. Absolvovala som štúdium na FFUK odbor história a filozofia, následne som postgraduálne vyštudovala medzinárodné vzťahy a diplomaciu na PFUK. Počas univerzitných štúdií som pracovala vo viacerých médiách ako redaktorka, moderátorka. Z médií som plynule preplávala na druhý breh do oblasti Public Relations a Marketingu, kde som takmer 10 rokov pôsobila pre rôzne medzinárodné spoločnosti. Iba pred 5 rokmi som si začala plniť svoj detský DIZAJN SEN. Jak jsi k takovému rozhodnutí dospěla? Uvedomením, dozretím situácie, konšteláciou hviezd

. Po období napĺňania korporátnych cieľov

nadišiel čas, aby som si začala napĺňať tie vlastné. Predtým som vsádzala na čisto pragmatické rozhodnutia v živote a ignorovala som akoby silu vnútorného hlasu, ktorý som pre hektiku, v akej som žila, ani nepočula. Pokiaľ žiješ v matrixe korporátneho sveta s dvomi mobilmi pri uchu, stále niečo riešiš, tak veľmi ani nemáš šancu počuť hlas svojej duše. Vystihuje to metafora, kedy v aute sedí na zadnom sedadle pán (naša duša) a šoféruje sluha (náš rozum). Pán vie presne, kam treba ísť a šofér vie, ako sa tam dostať. Lenže kým pre vonkajší chaos a svoj mentálny hluk nepočujeme vôbec hlas svojej duše, tak nás šofér úspešne presviedča, že vie najlepšie aj kam treba ísť.

130

Set plaviek so šatkou Gabriela Giotto Fashion

Tvoje výtvarné sklony se ale projevily už dříve... Áno, už počas pôsobenia v manažmente som začala vystavovať svoje obrazy. Po troch rokoch výstav, kedy moje obrazy putovali po biznis centrách v Prahe, Košiciach a Bratislave, som si položila kľúčovú otázku: Kto bude ešte v 21. storočí chodiť do galérií? A tam sa niekde vo mne zrodila myšlienka začať skrášľovať predmety dennej spotreby. Ako správna marketingová manažérka som chcela osloviť širšie auditórium ľudí, ako len minoritnú skupinu milovníkov umenia. To bol jeden z dôvodov, prečo som sa pustila do vytvárania vlastnej dizajn značky Gabriela Giotto Fashion. Co konkrétně pro Tebe znamená výraz design ? Dizajn je pre mňa hľadanie tvaru (vždy jeho nových možností), oživovanie ducha vecí, energetizácia a harmonizácia predmetov. Originalita Tvé módní tvorby spočívá v tom, že si vytváříš vlastní látky. Jak to děláš ? Kupujem len čisto biele látky a na ne prenášam a potláčam svoje obrazy a dizajny. Ako humanitne vzdelaný človek som sa rýchlo musela zorientovať v rôznych technológiách a chvíľu mi trvalo, kým som našla spôsob, ako svoje pestrofarebné obrazy plnohodnotne preniesť na látky a iné materiály. Celá moja tvorba z portfólia mojej značky: modely šiat, overaly, tuniky, plavky, šatky, kravaty či interiérové doplnky (vankúšiky, závesy, atď.) v sebe preto nesú jedinečný energetický príbeh.

131

Tuniky Gabriela Giotto Fashion (vľavo Gabriela Giotto) foto Petra Lajdová

Letná kolekcia Gabriela Giotto Fashion, foto Lucia Humer

Máš nějaké svoje vzory mezi domácími nebo světovými tvůrci? Vždy som veľmi obdivovala všestrannosť a genialitu Gianniho Versace či éterickú tvorbu rozprávkových šiat Blanky Matragi. Na první pohled u Tvých modelů nejvíce asi upoutá záplava zářivých barev. Proč používáš výhradně tyto jasné a čisté barevné kombinace ? Odjakživa som túžila žiť pri mori v krajine, kde je celý rok slnečno a teplo. A keďže som od detstva veľa cestovala, robila sprievodkyňu v Grécku a Španielsku, či neskôr hovorcu SkyEurope, zapáčili sa mi najmä južanské destinácie, kde to hýrilo farebnými kvetmi, palmami, architektonickými skvostami. A keďže mi to u nás na Slovensku chýbalo (veď Bratislava je taká šedivá a plná funkcionalizmu), tak som to preniesla do obrazov a následne aj do svojej výtvarnej textilnej tvorby. Farby pre mňa symbolizujú energiu radosti, slnka a optimizmu.

134

Set plaviek so šatkou Gabriela Giotto Fashion

Filozofií Tvé tvorby je pěkná myšlenka – krása je v oku toho, kdo se dívá – ale já vím, že za Tvojí kreativitou stojí i jiný, vyšší záměr... Áno, krása sveta sa vždy odvíja od krásy ducha, ktorým je vnímaná. Preto je dôležitý sebarozvoj, vyživovanie našej mysle, rozširovanie nášho vedomia. Verím, že sme nadizajnovaní ako samoliečivé bytosti (ľudia), ale stres nás vyhadzuje z našej prirodzenej rovnováhy. A najmä príroda a umenie majú v sebe tú moc ukotviť nás aspoň na chvíľu v prítomnom okamihu (keď zbadáme niečo krásne, čo nás očarí, spontánne povieme „Jééj“ a už začíname vibrovať na vyššej frekvencii, ktorá nás harmonizuje späť k našej celistvosti), preto sú liečivé. Krása v umení okrem toho, že poteší naše zmysly a povznáša nášho ducha, má nepochybne aj terapeutický rozmer. Tým vyšším zámerom mojej tvorby je priniesť do života ľudí vyššie vibrácie prostredníctvom krásnych farieb, ktoré sú nositeľom svetla a pozitívnej energie. (Zjednodušene povedané)

135

Novรก jarnรก kolekcia Gabriela Giotto Fashion 2017, foto Lucia Humer

Set vankúšikov Gabriela Giotto Fashion

Modré saténové šaty Gabriela Giotto Fashion (z prehliadky Bratislavských módnych dní)

Čeho si zatím nejvíce ceníš ve své výtvarné kariéře ? Asi keď mala úspech moja výstava obrazov spojená s módnou prehliadkou v libanonskom Beirúte (Paríži Východu). Na pôde prestížnej Americkej univerzity som mala česť reprezentovať slovenskú kultúru. Išlo o výnimočné podujatie, ktoré organizovala slovenská ambasáda spolu s českým veľvyslanectvom pri príležitosti 24. výročia osláv Nežnej revolúcie a 20. výročia vzniku Slovenskej republiky. Na Blízky východ sme tak priniesli aj kúsok slovenského umenia a kultúry. „V Bejrúte je obrovská konkurencia vychýrených tvorcov ako je Elie Saab a Georges Chakra. Preto tu môže preraziť iba ten, kto príde s výnimočnou tvorbou, napríklad takou, ako má Gabriela Giotto,” povedala po originálnej prehliadke libanonská odborníčka na módu Hadia Sinno. Během krátké doby jsi dobře obstála v několika soutěžích a měla úspěch také ve světě. Prvé dva roky som sa zúčastnila dvoch dizajnérskych súťaží – Navrhni dizajn kávovaru Dolce Gusto a Najkrajší vankúš Dormeo, v obidvoch prípadoch som sa na svoje vlastné prekvapenie umiestnila v prvej trojici ocenených. Moje šaty a plavky mali šancu zažiariť aj v Hollywoode, odkiaľ si naša slovenská modelka Adriana Pašková, ktorej som pre danú príležitosť vytvorila šaty aj plavky na mieru, priniesla tri medaile z World Championship of Performing Arts.

139

Ukážka z novej kolekcie pánskych doplnkov Gabriela Giotto Fashion 2017 foto Lucia Humer

UkĂĄĹžka z novej jarnej kolekcie Gabriela Giotto Fashion 2017, foto Lucia Humer

Sada pohárov Gabriela Giotto Fashion Letné šaty Gabriela Giotto Fashion (vpravo Gabriela Giotto)

Jaké jsou Tvoje plány do budoucna ? Som kreatívny vizionár, ktorý túži zrealizovať maximum toho, čo vidí svojím vnútorným zrakom. Túžim postúpiť v technológiách a konečne pracovať s tými najluxusnejšími materiálmi, ktoré sú vo svete k dispozícii. Začať vytvárať svoje vlastné topánky, kabelky, klobúky či šperky. Otvoriť si svoje vlastné dizajn showroomy vo viacerých kútoch sveta. Mojím veľkým snom je tiež redizajnovať hotelové izby v prímorských oblastiach a postupne si tak „budovať“ svoje vysnívané módne impérium „Svet krásy a la Gabriela Giotto“. Kde mohou případní zájemci najít v reále Tvoji tvorbu ? Svoj ateliér mám v centre starého mesta v Bratislave, ale samozrejme, že moje veci sú dostupné aj online cez Facebook (Gabriela Giotto Fashion), online shopy či www.gabriela-giotto.sk Dagmar Petrášková

142

Vlastimil Toman, foto František Jůza

VZPOM Í N KA Před více než rokem, 11. prosince 2015, zemřel Vlastimil Toman – výtvarník a kreslíř a malíř a tak trochu i básník – narodil se, žil a zemřel v Třebíči-Týně, v domku po rodičích, kde po celý život shromažďoval spisy, spisky a noviny a knížky a kresby a obrazy – nejsilněji na mne vždy zapůsobil velký obraz dvou věkem nachýlených postav kráčejících alejí, kráčejících jakoby ve snu… To jsou mí rodiče, kteří odcházejí – kam? Nevím… říkal Vlastimil Toman. Já bych ten obraz koupil, povídám. Ten nikdy neprodám, říkal Vlastimil… Myslel jsem, že bych Vlastíkovi trochu vypomohl v jeho skromném živobytí… Znali jsme se odedávna, od dob, kdy mu jistý finanční přísun zajišťovat Zdeněk Chmel, tehdy redaktor Rovnosti, který jako bokovku v letech 1968 a 9 připravoval časopis Zálesák. Vlastimil tam

144

kreslil takový chlapecký komiks, něco na způsob Rychlých šípů… V létě musel Vlastimil do nemocnice, z ní ho na chvíli propustili v červnu, když v třebíčském Demlově knihkupectví křtili jeho knihu Životní cesta (vydalo nakladatelství Amaprint-Kerndl z Třebíče) a pak ještě v srpnu, kdy se zúčastnil vernisáže své výstavy v třebíčském Malovaném domě, uspořádané k jeho 85. narozeninám. Kritik by možná napsal, že to byla výstava monotematická. No, byla, téměř, neboť Vlastimil Toman maloval většinou rodnou krajinu nebo rodné město… krajinu se skalnatými výchozy rul a stromy často holými, a snad na každém obraze byla cesta. Kam? Teď už to Vlastimil Toman ví… Ladislav Vencálek

145

Libor Teplý, REENČNÍ NÁDRŽ JENEWEINOVA, fotografie z knihy Brno neviděné