online ART - 12 / 2019 by online ART

obča s n í k 12

jaro

léto 2019

obča s n í k 12

jaro

léto 2 019

Nezávislý kulturní občasník, který se zabývá převážně výtvarným uměním s přesahy do literatury, hudební a divadelní tvorby.

OB SAH Marie Filippovová MŮJ VĚK MI DÁVÁ VĚTŠÍ SVOBODU Věra Rudolfová

MÁM BLÁZNIVÝ SEN / Marcela Pospíšilová

HUMOR S NADHLEDEM A TAJEMSTVÍM Na návštěvě v ateliéru sochaře Josefa Zahradníka / Marcela Pospíšilová

MIROSLAV KROBOT V GALERII ARS / Jiří Hlušička

TEXTIL, MÁ LÁSKA Několik otázek pro Stanislavu Losovou / Dagmar Petrášková

20 34

42 52

POHÁDKOVÉ OHLÉDNUTÍ Výstava Vlasty Baránkové / Věra Rasochová

PŘÍBĚHY NEZOBRAZUJÍCÍCH MALEB PETRA VLACHA / Jan Dočekal

ODEŠEL VÝTVARNÍK, PEDAGOG A HUDEBNÍK RUDOLF „RUDI“ LORENZ / Jiří Donné Smýkal

PŘÁTELSTVÍ NEJCENNĚJŠÍ ODMĚNOU / Věra Rasochová

ŽE PRÝ DŘEVOSOCHAŘ Rozhovor s Martinem Patřičným / Jiří Brixi

LUDĚK PEŠEK TITÁN SPACE ARTU A SCIENCE – FICTION LITERATURY / Veronika Polnická

72 82 90 96 116 128

projekt onlineart.cz : Lukáš Paulas redakce : Dagmar Petrášková, Marcela Pospíšilová, Dagmar Vohradská grafická úprava, design : Dagmar Petrášková onlineart@email.cz obálka : Miroslav Krobot, ŘÍMSKÉ NÁMĚSTÍ, olej na plátně, 105 x 80 cm, 2016 zadní strana: Miroslav Krobot, SCHODY NA PETROV, olej na plátně, 80 x 60 cm, 2015 fotografie z archivu autora

Marie Filippovová

MŮJ VĚK MI DÁVÁ VĚTŠÍ SVOBODU S výtvarnými umělci se obvykle seznamujeme na vernisážích jejich výstav. S akademickou malířkou, grafičkou a kreslířkou Mariií Filippovovou jsem se však poprvé setkala na zcela jiném místě – v Německém kulturním sdružení v Brně. Obě jsme tam před dvěma lety začaly chodit na kurs němčiny. Paní Marie mě nedávno pozvala na návštěvu do domu, kde žije a tvoří. Ten dům stojí v Brně-Židenicích. V první čtvrtině dvacátého století ho postavili malířčiny prarodiče. Židenice byly tehdy dělnickou čtvrtí, pro kterou se staly typickými malé jednopatrové domky. V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století postupně zmizely. Teď se malířka dívá na hradbu paneláků. Lepší pohled má z opačné strany, kde je malý dvorek. Jsou na něm staré stromy – třeba ořech, který větvemi sahá až na balkon. Jakoby se chtěl přesvědčit, že majitelka ještě stále v domě bydlí. Myslím, že nemusí mít obavy. K Židenicím ji váží nejenom vzpomínky. Záleží jí také na prostředí, ve kterém žije. U svého domu vysázela růže, v jeho okolí okrasné keře, o které se pečlivě a neúnavně stará. Podle ní každý lísteček pro Židenice znamená hodně.

ST O A , lavírovaná tuš a barevné tuše, 2014

V tomto domě jste se narodila. Když vám byly dva roky, přestěhovali se rodiče do východních Čech. Do Brna jste se vrátila až po ukončení studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. To bylo v roce 1963. Proč jste se vrátila ? V Praze byste určitě měla více možností k uplatnění. Moji téměř devadesátiletí prarodiče už nemohli žít sami. Přišla jsem, abych bydlela s nimi. Jako malířku a grafičku Vás v Brně nikdo neznal. Ale žít „na volné noze“ se v té době nedalo. Musela jste hledat zaměstnání. Nebylo to snadné. To opravdu nebylo. Bylo mi řečeno: „Svých výtvarníků máme dost.“ V roce 1974 jste začala učit na Střední umělecko průmyslové škole v Brně. Působila jste tam až do roku 1996. Jaké to byly roky ? Co Vám osobně přinesly ? Byly to krásné a náročné roky. Ujasnila a naučila jsem se mnoho zajímavého z oboru, co by jinak pro mne zůstalo neznámé. Velkým přínosem byla práce a denní setkávání s mladými lidmi, kteří si svůj směr vybrali a škola je bavila.

NOČNÍ NÁVŠTĚVA, lavírovaná kresba tuší, 83,4 x 58 cm, 1999

Pokud jde o Vaši tvorbu, začínala jste grafickými listy. Většinou šlo o lepty a suché jehly, nebo kombinaci obou technik. Často se na nich objevovaly motivy kolejí a peronů. Není divu, kousek od Vašeho domu vede frekventovaná železniční trať Praha-Bratislava. Ano. Žiji trochu v prostředí, které zaznamenávali členové uměleckého sdružení Skupina 42, malíři František Hudeček a Bohumír Matal, či belgický malíř Paul Delvaux. Od roku 1964 jste se zúčastňovala pravidelně výstav SČVU v Brně a výstav Moravské grafiky. O pět let později se ve foyeru tehdejšího kina Moskva uskutečnila Vaše první samostatná výstava. Co jste na ni vybrala? Kurátorkou mé první výstavy, ale i následně druhé a třetí byla PhDr. Nina Dvořáková, která pracovala v brněnském Domě umění. Na první výstavě jsem měla grafický cyklus s názvem Koleje. Druhá výstava se konala ve velkém prostoru Domu pánů z Kunštátu. Tam jsem představila kromě cyklu Koleje také Blatného Melancholické procházky, aniž ilustrující. Mým průvodcem k poznávání Brna byl právě básník Ivan Blatný, který byl za minulého režimu na indexu. Třetí výstava, rovněž v Domě pánů z Kunštátu, měla název Věci. Byly to velkoformátové kresby všedních věcí, které mne obklopovaly a některé z nich mám kolem sebe dodnes.

JD E V L N A Z A VL N O U , instalace, 2000

L I S T Z D E N Í K U , lavírovaná kresba tuší a barevnými tušemi, 30,5 x 21 cm, 2005/2006

B A R EVNÉ KOULE, papír, 2009

Inspirací pro Vaši tvorbu jsou i literární díla. Vaším oblíbeným básníkem je Ivan Blatný, inspirovala Vás také divadelní hra Viktora Dyka Zmoudření Dona Quichota, nebo drama Henrika Ibsena Paní z námoří. Historik umění a výtvarný kritik Jiří Hlušička Vás označil za rozenou ilustrátorku, vybavenou nevšední schopností evokovat ducha literární předlohy. Jaká kniha Vás zaujala v poslední době a uvažujete o její ilustraci ? Z pracovního pobytu v Maroku mám deník Moře moří. Dokončuji římský deník Roma amor a do třetice bych chtěla mít deník z Madridu. Všechny tři práce mají a budou mít formu leporela.

M O C N O C Í , lavírovaná kresba tuší, 140 x 88 cm, 2013 M A N H A T T A N , lavírovaná kresba tuší, 100 x 70 cm, 2013

Na jaře 1998 jste představila v brněnském Etnografickém muzeu cyklus Otevřený projekt. Věnovala jste ho lidem, kteří zahynuli v koncentračním táboře Majdanek u Lublina v Polsku. Bylo jich 360 tisíc. Pro výtvarné vyjádření jste zvolila techniku perforování s nepravidelným rastrem. Pro všechny, kteří znali Vaši dosavadní kresebnou a grafickou tvorbu, to bylo velké překvapení. Proč jste zvolila právě tuto velice náročnou techniku, která je založena na práci s bodem? Techniku perforace jsem zvolila z logických důvodů. Je naturalistická a realistická, bílá plocha představuje koncentrovanou odtažitost kumulovaného procesu. Každý perforovaný bod znamená jednoho člověka. Na jeden formát A1 se perforovaných bodů vejde velice málo. Nedovedu odhadnout, kolik listů by bylo potřeba na všechny oběti holokaustu. Předem vypočítaný postup proti nim probíhal nesrovnatelně rychleji, než přibývá perforování. Černou tuší jsem se pokusila sledovat pravděpo-

M A N H A T T A N , Topičův salon, 2013

dobný plán, ale nemohla jsem podle něho postupovat, protože jsem začala dávat neperforovaným místům přednost v iluzi, že tam se člověk zachránil. Na jednotlivých listech jsem zachytila ve zlomkovité podobě oběti Majdanku, které při součtu dávají jeden celek. Perforované kresby jsem doplnila perforovanými plakáty proti holokaustu. Přebírají název tohoto projektu. I když je Vaše práce obsahově abstraktní, určitě jste vycházela z konkrétního zážitku. Dětství jsem prožívala v malém městě ve východních Čechách. Maminka se mnou chodila sáňkovat, bylo to v prvních letech války. Stále vidím bílé sněhové pláně a uprostřed sáňkujeme my a ještě jedna maminka s dvěma chlapci, o něco staršími než já. Jeden se jmenoval Petr, druhý Jan. Nahoře na kopci nechali tašku, sjížděli dolů a volali: „Sbohem, taško!“. Víckrát jsem se s nimi nesetkala. Byli to synové lékaře doktora Frischmanna. V jejich domě bylo po válce zřízeno zdravotní středisko. Přála bych si, aby tam zůstalo nadále. Na každé Vaší kresbě je znát, že vznikla z vnitřní potřeby, že se jejím prostřednictvím vyrovnáváte s určitými událostmi a situacemi. Podnětem se Vám například stala návštěva v New

JE D N A T Ř E T I N A /Otevřený projekt/, perforovaná kresba, 70 x 100 cm, Topičův salon, 2013

Yorku. Pro ztvárnění vlastních dojmů jste zvolila velkoformátové tušové kresby. Lavírované kresby tuší se staly technikou, kterou nejčastěji používáte i v současné době. Poprvé jsem byla v New Yorku v roce 2008. Toto město jsem si zamilovala a doma jsem pak pracovala na souboru Manhattan. Jsou to velké formáty různých rozměrů, i několikametrové. Tento soubor jsem následně v roce 2010 vystavila v New Yorku a poté v Brně, v Křížové chodbě Nové radnice. V Topičově salonu v Praze byl vystaven v roce 2013. Zvlášť úspěšný byl pro Vás rok 2014. Zúčastnila jste se výstavy, symbolicky nazvané Grey Gold, která se konala v Domě umění v Brně. Představilo se na ní 19 českých a slovenských umělkyň, které začínaly svoji tvorbu v 50. a 60. letech minulého století. Zmiňovaná výstava byla svým způsobem pocta těmto ženám. Chápala jste ji tak ? Výstava mě velice potěšila a líbila se mi. Napsala jsem tenkrát, že jsme „sestry v čase“. O poctě jsem neuvažovala. Beru za samozřejmé, že všechny pracujeme a své výsledky čas od času vystavíme. Nabízí se tak konfrontace s řadou současných výstav, preferujících především nejmladší výtvarné generace.

J E D N A T Ř E T I N A – detail, perforovaná kresba, 100 x 70 cm, 2013

Širší záběr ve výstavní praxi umožňuje návštěvníkům výstav poznání, přehled a orientaci v současné výtvarné situaci. Grey Gold byla dobrá a zajímavá výstava. Ve stejné době měla v brněnském Domě umění výstavu malířka Gisela Weimann z Berlína. Právě na její výstavě jste se seznámily. V témže roce jste se znovu setkaly v Maroku na workshopu, který pořádala Marocká asociace pro umění a kulturu. Konal se v Asilahu. Ano. Workshopu se zúčastnily také Angiola Bonnanni z Říma a Cristina Ataide z Lisabonu. Téma workshopu bylo Une mer, deux rivages /Jedno moře, dva břehy/. Jako na suchozemce na mě zvlášť

V O D O P Á D , lavírované kresby tuší, Topičův salon, 2013

působil volný, divoký oceán a všechny jeho proměny. Myslela jsem samozřejmě také na to, že pro mnohé lidi je jedinou spojnicí, pohyblivým „mostem“ mezi dvěma světy. Obrazy, které vznikly v Maroku, jsme v roce 2017 vystavovaly v Římě a Madridu. Tentokrát měla výstava motto : Norte–Sur – Este–Oeste. To podle zeměpisné polohy zemí, odkud Gisela, Angiola, Cristina a já pocházíme. V září 2016 se konala výstava ve švýcarském městě Kostnici. Toto město je pro nás spojeno s osobností Mistra Jana Husa. Není divu, že jste svoji práci věnovala právě jemu. Zvolila jste neobvyklý koncept. Můj koncept se skládal z nejdůležitější a největší kresby Popel, menší kresby Voda a několika kamenů, vyzvednutých z Rýna v Kostnici a Basileji. V nadsázce si představuji možnost skutečného doteku některé částice popela, toho jediného, co zbylo z člověka, s některým kamenem, vyzvednutým z Rýna a sloužícím v instalaci k zatížení volné kresby. Výtvarné tvorbě se věnujete přes 50 let. Přesto Vám zejména od začátku tohoto století přichází stále více nabídek na výstavy doma i v zahraničí. Ráda bych se ale ještě vrátila k výstavě Grey Gold, která se konala v roce 2014 v Brně. Měla podtitul: Můj věk mi dává větší svobodu. Opravdu to platí ? V mém věku má člověk nadhled, jiné priority i přání. Má před sebou jiný čas. „Je to fér, tak to chápej, tak to ber“, vyzývá nás starý song. V roce 2018 jste oslavila významné životní jubileum. Měla jste výstavu v pražské galerii spolku Hollar a také v Galerii z ruky v Křížovicích u Doubravníku. Na podzim téhož roku se konala výstava v divadle Kolín, na studiové scéně Pod točnou, kterou jste nazvala Větší formáty. Jaká bude Vaše letošní výstavní sezóna ? V Galerii Malovaný dům v Třebíči probíhá od února do dubna 2019 výstava Příběhy velkých formátů. Na polovinu května chystám výstavu v brněnském Domě umění, a to v Galerii Jaroslava Krále. Za rozhovor děkuje Věra Rudolfová Fotografie z archivu Marie Filippovové

Akademická malířka, grafička a kreslířka Marie Filippovová se narodila 26. července 1938 v Brně. V letech 1953 až 1957 studovala na Výtvarné škole v Praze, pak následovalo studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, v ateliéru profesora Antonína Strnadela. Studium na této škole ukončila v roce 1963. V letech 1974 až 1996 působila jako pedagog na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně. Učila grafické techniky, kresbu, písmo a figurální kreslení. Je členkou Umělecké besedy, SČUG Hollar v Praze a Sdružení Q. V roce 1968 získala na výstavě Brněnský salon Cenu za grafiku, v roce 2008 pak Cenu města Brna za životní dílo. Od roku 1964 byla pravidelně zastoupena na výstavách SČVU v Brně a výstavách Moravské grafiky. Od roku 1966 do roku 1996 se zúčastnila Mezinárodního bienále grafického designu v Brně. První samostatnou výstavu měla v roce 1964. Od té doby má za sebou přes 50 výstav doma i v zahraničí. Účastnila se rovněž mnoha společných mezinárodních soutěží. Je zastoupena ve sbírkách Národní galerie v Praze, Moravské galerie v Brně, Muzea města Brna, Ministerstva kultury v Praze i v regionálních galeriích. Její práce jsou rovněž ve sbírkách Galery of Modern Art v San Francisku, Muzea v Majdanku v Polsku, Státní galérie v Trnavě a také v soukromých sbírkách doma i v zahraničí.

V J E Z D H V Ě Z D , lavírovaná kresba tuší, 140 x 88 cm, 2014

O B L Á Z K Y , lavírovaná kresba tuší a barevnými tušemi, 98 x 69 cm, 2016

B E Z N Á Z V U , lavírovaná kresba tuší a barevnými tušemi, 98 x 69 cm, 2016

IV A N Č I C E , pohled z rozhledny, fotografie Marcela Pospíšilová

MÁM BLÁZNIVÝ SEN M a r c e l a P o spíšilová

Jednoho krásného dne (a může klidně i pršet) se probudím a budu bohatá. Ovšem ne tak třeskutě, aby to někomu stálo za umístění kulky doprostřed mého čela, jen tak jemně si budu dělat radost. Pořídím si kvalitní vybavení, budu fotit a povídat si se zajímavými lidmi, kteří si zaslouží naši pozornost. No a potom si s kamarádkou sedneme, nalijeme si deci dobrého vínka, ona vše zpracuje do konečného tvaru (protože tohle ona vážně umí !), a na konci bude pár útlých knížek, které vydám vlastním nákladem (když už mám ty prachy) pro potěšení všech, kteří – stejně jako já – nezapomněli snít…

Na jižním okraji města Ivančic, ke kterému se od severu sjíždí prudkým lesním kopcem (v zimě je to docela adrenalinový zážitek), je kopec Réna, pouhých 310 m nad mořem, s jednou z našich nejmenších rozhleden. Je vysoká pouze 4 metry… Pod pojmem rozhledna si většinou představíme romanticky vyhlížející kamennou či dřevěnou štíhlou stavbu. Tato betonová kostka, vybudovaná v roce 1930 na místě původní dřevěné, má se slavným ivančickým rodákem Alfonsem Muchou společné jen jméno, působí stroze jako vojenský objekt. Ale po strmém výstupu hlinitou pěšinou se otevře krásný výhled na město a celou ivančickou kotlinu. „Sešup“ směrem k řece Jihlavě je celkem „o ústa“, přistání ve vodě naštěstí nehrozí, přes můstek vede pohodlná cesta směrem k soutoku Jihlavy a Oslavy, za pěkného počasí celkem frekventovaná (rodiny s kočárky, pejskaři, senioři vyzbrojení nordickými hůlkami). Do řeky se dokonce přišlo napít podivné zvíře…

Fotografie z archivu Josefa Zahradníka

První zastávkou za soutokem výše zmíněných řek, nyní už po břehu Jihlavy, je neobyčejně milé a inspirativní místo – pro unavené pocestné pohodlné lavice, pro neposedné děti houpačka a hrazda, pro všechny bez rozdílu věku a fyzické kondice sluneční hodiny, nad kterými se tyčí sloup se skleněným okem, přes které jistě ve vhodný okamžik pronikne sluneční paprsek. Převeliký šnek z kamene a kovu nabízí skrze střed ulity pozornému divákovi nové pohledy na okolní krajinu. Do šnečího ucha lze zašeptat tajné přání, které vyslechne kamenný posluchač na opačné straně hlavy a příští den ho nechá vyhlásit ivančickým rozhlasem…

Z A S T A V E N Í U Š N E K A , akát, černá ocel, lomový kámen z Dolních Kounic, 2017

Fotografie z archivu Josefa Zahradníka

O D P O Č Í V K A U R A K A , akát, černá ocel, lomový kámen z Dolních Kounic, 2014 /první z těch velkých podél řek/

O pár set metrů se cesta napojuje na asfaltovou cyklostezku, ale rakovi, který pozoruje sportovní ruch, to zjevně nevadí. Proč taky, jednoho cyklistu, vzhledem ke své velikosti, zblajznul jako malinu a nepoživatelný kov si vystavil… Bacha, nerušit!

Kolem řeky posedávají na skládacích židličkách rybáři, zamyšleně pokuřují, u nohy lahváče... Nejzdatnější rybář nehybně číhá na svou kořist. Asi po čtyřech kilometrech se cyklistická stezka přes opravenou lávku nad řekou Oslavou stáčí z pravého břehu na levý. Ačkoli je zatáčka z daleka viditelná a přehledná, jeden z cyklistů, jedoucích od Oslavan, ji zjevně přehlédl, poté neodhadl pravý úhel a… ošklivě se naboural. Auvajs…!

LEDŇÁČEK, akát, 2016

POMNÍK NEZNÁMÉMU PADLÉMU CYKLISTOVI, akát, černá ocel, lomový kámen z Dolních Kounic, 2016

Foto Marcela Pospíšilová

„Otcem“ zbudování celé cyklostezky mezi Oslavanami a Ivančicemi je Miloš Musil, bývalý místostarosta Oslavan. Sám je cyklistou a několik let se snažil tuto stezku prosadit. Vyřizoval potřebné doklady, zajišťoval dotace atd. Takže ten patník se vzkazem „Miloši já jsem ti říkala, nejezdi tak rychle...“ je vlastně poděkování jemu.

Fotografie z archivu Josefa Zahradníka

LAVIČKA – BOBŘI, dub, lomový kámen z Dolních Kounic, 2017 LIŠKA A ALTÁN, akát, 2010 /první z menších odpočívek/ LAVIČKA – RYBA, akát, lomový kámen z Dolních Kounic, 2016 STRAKAPOUD /u hájenky v Němčicích/, akát, výška 350 cm, 2011

Fotografie z archivu Josefa Zahradníka

Každý výlet by měl mít svůj příběh. Tento je pouhým zlomkem rozsáhlé tvorby ivančického sochaře, pana Josefa Zahradníka. Díky za krásný zážitek!

ZV Ě R O K R U H / v o b c i B u d k o v i c e / , akát, černá ocel, lomový kámen z Dolních Kounic, 2016 Fotografie z archivu Josefa Zahradníka

P T A Č Í H O T E L , akát, černá ocel, lomový kámen z Dolních Kounic, 2017

Fotografie z archivu Josefa ZahradnĂka

HUMOR S NADHLEDEM A TAJEMSTVÍM M a r c e l a P ospíšilová

„Jmenuji se Josef Zahradník, milá dívko“ tiskne mi rukou, teplou a pevnou, moji trémou vlhkou dlaň vousatý chlapík ve srandovním slamáku a černém sáčku, na levé klopě řád na červené stužce. S tímto borcem bude fajn zábava, má smysl pro humor. „Mistře, nebudu Vás obtěžovat s banálními otázkami, budeme si jen tak povídat…“ Dcera přináší zelený čaj ve velkých šálcích, pro moji přítelkyni Dášu, která to vše spáchala, i pro mne, klade je na součást jakéhosi stroje, příjemně pokecáme v ateliéru, který je pro dnešní večer dějištěm jazzového koncertu. „Mistře, mohu Vám taky něco nabídnout ?“ Smějeme se, útlá dívka nám vysvětluje, že tatínka jinak oslovit nesmí… Dobře to začíná, smysl pro humor se v rodině evidentně dědí. Mistr, Dáša i já jsme stejně staří, vzpomínáme na kantory z brněnské „lidušky“… „Dívky, co kdybychom odhodili bariéry?“ navrhuje – nyní již Josef…. Chce se mi poznamenat, že když odhodím cokoli, bude mi zima, ale na můj nežensky drsný humor je přece jen brzy. „Josefe, vidíš na svých procházkách oblíbenými místy kolem Oslavy a Jihlavy své plastiky „jako živé“, nebo to v Tobě postupně zraje?“ „Milá dívko, jsem tady rád, proč cestovat kamsi předaleko, obdivovat se stádem turistů jakýsi největší vodopád, tlačit se do strmého kopce mezi hromadami kamení, které jsou prý vidět i z oběžné dráhy, mne dojímá zdejší krajina, podobná lužnímu lesu, soutok řek… No a k těm plastikám – kdysi mi místní hajný nabídnul kvalitní dubový materiál a tak to celé vzniklo. Ovšem pozor, dívko, já se nepovažuji za umělce, jen si tak hraju…“

P Ř E S Ý P A C Í H O D I N Y , černá ocel, sklo, výška 200 cm, šířka a délka 80 cm, 2007, foto Dagmar Petrášková

S A T Y R , černá ocel, rohovina, výška 230 cm, 2007

Občas se věci šťastně sejdou, Josef nadšeně vypráví o díle a životě Michelangela Buonarroti, zmiňujeme Schulzovu knihu Kámen a bolest. „Ale kdepak, milé dívky, to je jen román. Skutečný Mistr nad Mistry, opravdový umělec, žije v díle jiného spisovatele.“ Večer zalovím v knihovně, drobná brožovaná kniha v českém překladu z roku 1932. Romain Rolland Michel Angelo (takto jej autor důsledně nazývá). Něco přes sto stránek přečtu do půlnoci. A Josefovi hned lépe rozumím… Pomalu přicházejí muzikanti, ladí nástroje na jazzový koncert, tóny kláves a saxofonu se proplétají mezi dřevěnými plastikami, odrážejí se od strojů a několika řad židlí a křesílek pro posluchače. Josef jde přiložit do kotle, potom nás odvádí do části útulné kavárny.

ROMANCE PRO KŘÍDLOVKU, kámen, nerez, sklo, výška 70 cm

PORTRÉT, akryl, 100 x 80 cm, 2015 Fotografie Dagmar Petrášková

Zde je další svět Josefa Zahradníka, kácím se hrůzou a studem, že jsem se odvážila, pod dojmem z jeho dřevěných plastik, položit naivní otázku: „Josefe, máš rád Cimrmany a Saturnina?“ Mistr mi lehce pomáhá překonat rozpaky, všichni tři vzpomínáme na oblíbené filmy, s Dášou přiznáváme slzy při posledním záběru filmu Všichni dobří rodáci, rozhovor je příjemný a krásně obyčejný, jako koupel v teplé vaně… Na zdech kavárny visí obrazy s výrazným červeným pozadím – „no, to jsem kdysi dostal zadarmo pikslu červené barvy“, kresby a návrhy plastik, zhotovené mužnou a zároveň jemnou rukou. Tvář krásného starce na červeném pozadí. Ženské a mužské torzo s dotekem zlaté barvy. Smutný muž, na hlavě slamák, dívá se a dívá… Monumentální kovový Člověk – Býk s naléhavým gestem levé ruky, pateticky zneklidňující. Ušlechtilá hlava koně se smutnýma očima. Na parapetu okna, za kterým se mezitím setmělo, stojí malá plastika, sklo, kov, kámen, část je zdůrazněna velkou lupou. Nakláním se blíž, procházím se neznámým tajuplným světem.

MINOTAURUS, černá ocel, rohovina, výška 230 cm, 2007

KULOVÝ S PŘEHAZOVAČKOU, černá ocel, výška 150 cm, 2007

Zahájení jazzového koncertu se už blíží, Josef opět odchází přiložit do kotle, Dáša fotí. Drobnější kovové plastiky na štíhlých florálních sloupcích, některé naopak na vysoce vyleštěných, ve kterých se odrážejí obličeje případných pozorovatelů, zneklidňující tváře, nutící k zamyšlení. Dřevěné torzo ženy, měkce hnědý povrch láká k pohlazení.

K Ů Ň , černá ocel, výška 230 cm, 2007

JO S E F Z A H R A D N Í K

Fotografie Dagmar Petrášková

„Mistře, děkujeme za krásný inspirující podvečer!“ „Ale milé dívky, jakýpak já jsem Mistr ? Kulový s přehazovačkou !“ To kulový vážně existuje, kovový objekt o téměř metrovém průměru. Když se přehazovačka nastaví do správné polohy, z přední části vyjedou dvířka, ukrývající malý bar. Tak jako vše v Josefově tvorbě, i zde se snoubí humor s nadhledem a tajemstvím...

Galerie Stříbský mlýn, pohled do expozice Josefa Zahradníka

JOSEF ZAHRADNÍK Narozen: 4. listopadu 1952 v Brně. Šťastné mládí prožívá ve vesničce Ostopovice u Brna, nedotčen civilizací. Vzdělání : základní škola, gymnazium, vysoká škola. Konzumace teoretických znalostí končí a s chutí vstupuje do školy života. Žasne ! Zírá. Dokud dýchá, doufá. …a tento příběh je pravdivý, neboť mi ho vyprávěl… údržbář na horské chatě v Jeseníkách (1982) varhaník a farní kuchařka na Vrbici (1982–1983) horník na šachtě ve Zbýšově (1983–1984) návrhy a realizace dětských hřišť (1985) stolařsko-řezbářská dílna (1992–1996) samostatná sochařská práce (od roku 1996) Výstavy : Žďár nad Sázavou (1998) Praha, Obecní dům (1999) Brno, Městské divadlo (2000) Třebíč (2000) Brno, M palác (2001) Český Krumlov (2001) Praha, Mánes (2001) Praha, Knižní klub (2002) Brno, Galerie 8A (2010) Náměšť nad Oslavou, sochařské bienále (2007, 2009, 2011, 2015) Brno, Galerie Pekařská (2015) Žďár nad Sázavou, kulturní centrum (2016) Zlín, Městské divadlo (2016) Fotografie z archivu Josefa Zahradníka

V současné době žije s rodinou v Ivančicích. Atelier: Stříbský mlýn, Ivančice

M I R O S L A V K ROBOT V G A L E R I I A RS Jiří Hlušičk a Když malíř Miroslav Krobot před dvěma lety připravil ke svému životnímu jubileu v brněnské Galerii ARS výstavu, nemohla se obejít bez retrospektivy, byť jen náznakové. Vybraná díla představovala charakteristické ukázky jednotlivých názorových proměn, jež v průběhu let Krobotovo rozsáhlé dílo prodělalo. Ve zkratce, nicméně jako na dlani, se zde rýsuje jeho úsilí o moderní malířský tvar, jakož i posedlost dobrat se svého vlastního uměleckého výrazu. Předpokládalo to vyrovnat se s podněty, kterými naň dorážela jak životní dynamika, tak i aktuální umělecké tendence doby. Nebyla to cesta nijak snadná. Základní technická poučení sice získal studiem v oddělení užité malby Školy uměleckých řemesel v Brně (1959 –1963), životní realita mu však dlouho v soustavné tvůrčí práci bránila. Léta se věnoval různým aktivitám, které sice souvisely s výtvarnickou praxí, k vlastní malířské tvorbě se mu však potřebného soustředění nedostávalo. Obrat nastal až poté, co se svou ženou otevřel prodejnu s potřebami pro výtvarníky v domě na Josefské ulici v Brně. Od oné doby mu vždy stačilo jen pár kroků, aby se odpoutal od každodenních existenčních starostí a ocitl se ve svém království, v ateliéru na Římském náměstí, kam nedoléhají rušivé vlivy současného světa, kde platí jen a jen zákony jeho obraznosti. Ve zralém věku, kdy se už jiní chystají bilancovat, mohl zde během posledních let díky nevšední pracovní píli dohnat to, co mu nebylo až dosud dopřáno. V procesu soustředěné tvůrčí práce si tu ověřoval možné názorové eventuality cesty za moderním výtvarným výrazem. Výstavní soubor přinesl doklady o Krobotově hledačství, které zcela neodolalo ani pokušení zhostit se nemalířských postupů, jako například asambláže či koláže, ale dalo se odtud vyčíst, že nakonec se vždy ke štětci a barvě velmi rád vrátil. Je třeba však poznamenat, že barevnost jeho obrazů bývá dosti úsporná; zpravidla se spokojuje s akordy dvou protikladných tónů, ba někdy i s pojetím monochromním. Souvisí to s malířovým tíhnutím k volbě minimalistických prostředků, což lze vystopovat ve všech peripetiích jeho tvůrčího vývoje.

KE K R Y P T Ě I I I , olej na plátně, 100 x 80 cm, 2016

BE Z N Á Z V U , olej na plátně, 90 x 90 cm, 2013

Směr umělcovy tvůrčí orientace je možno odhadnout už v obrazech ze začátku tohoto století, které ačkoliv se pohybují v rovině abstraktního projevu, nemohou zcela popřít výchozí vizuální zážitky, spojující jej s přírodními procesy a strukturami, díky nimž mohl dospět k osobitému, lyricky odstíněnému poetickému účinu. Tato tendence nalezla posléze vyhraněný malířský tvar v cyklu obrazů, které v létě roku 2007 dominovaly výstavnímu souboru v brněnské Galerii ARS. Šikmá poloha měkce splývajících paralelních komponent i jejich skladebně neomezený rytmus mohl snad i tentokrát navodit představu dynamiky přírodního dění. Nicméně jak o dva roky později prokázala následná výstava, malíř záhy nastolil odlišný kurs, jenž naznačenou konotaci zcela vylučuje. Vezmeme-li v úvahu perfektnost, jíž se vyznačuje umělcův naturel, nemůže nás překvapit, že jeho opožděný debut se nadále odehrál především ve znamení geometrické abstrakce. Tato názorová poloha malíři vyhovovala, neboť mu umožnila dát průchod jeho schopnosti jasné definice skladebných prvků i smyslu pro jejich variabilitu. Zároveň tak mohl uplatnit vrozený cit pro čistotu a estetickou působivost výtvarných prostředků, vzdálených obsahu povýtce literárnímu. Projevilo se to mimo jiné už tím, že se umělec obejde bez názvu obrazů. Spoléhá totiž na to, že i bez verbálního označení

BE Z N Á Z V U , olej na plátně, 90 x 90 cm, 2014

si dílo svou specifickou mluvou samo nalezne cestu k vnímateli, jenž svým niterným naladěním rezonuje s jeho poetikou. Ta se v této vývojové fázi dovolává zčásti postupů op-artu, zčásti minimal-artu, především však těží z autorova smyslu pro rytmickou artikulaci diagonálně rozvržených struktur, jejichž rastr snad může asociovat řešení pláště moderních architektur nebo textilní dezén. Po jisté době si výtvarník zřejmě uvědomil, že možnosti dané morfologie vyčerpal a že musí hledat cestu ze začarovaného kruhu, aby neopakoval sám sebe. Jinými slovy řečeno, pocítil potřebu vzbouřit se proti poezii chladnokrevné krásy, k níž se ještě v roce 2009 přihlásil účastí na kolektivní výstavě v pražské Galerii Dolmen. Učinil tak obrazy, s nimiž přišel na brněnské výstavě roku 2011, jimiž jako by chtěl popustit uzdu své imaginace a ověřit si schopnost výrazové spontaneity. Tatam byl pojednou neosobní, rigorózní řád i geometrie, jež až dosud vládly jeho malířským kompozicím. Do sebe uzavřené skladby, provedené akrylem na křídovém papíru, se nyní většinou obešly bez barvy, čímž se přiblížily projevu grafickému. Převažují v nich křivky a dynamický, místy až expresivní duktus štětce. Plošná projekce tu ustoupila nepravidelným, strukturně pojednaným plánům, které v rozličných konfiguracích ovládají blíže nespecifikovaný imaginární prostor.

BE Z N Á Z V U , olej na plátně, 90 x 90 cm, 2014

Zatímco uvedené vývojové metamorfózy malby Miroslava Krobota jsou již známy z dřívějších prezentací, výstavou v Galerii ARS dal malíř po delší odmlce nahlédnout do svého ateliéru, aby poprvé seznámil s tvůrčími výsledky posledních let. Ani nyní nás nenechává na pochybách o tom, že se nemíní spokojit s dosaženým a hledá nové tvárné možnosti. Krobotova malířská plátna této vývojové fáze se vyznačují jak hladkou malbou, tak i precizním nakládáním se štětcem a barvou. Důkladně promalovanými, namnoze irisovitě odstupňovanými plochami, i transparencí lazurních vrstev, docílil malíř velmi zvláštního poetického napětí. Počítal převážně se souzvukem černé a zelené barvy, stejně tak i se světlem, které jako by vyzařovalo z jasně definovaných objemů. Vzdáleně to může připomenout morfologii i sémantiku českého magického realismu, a to jak zátiší nebo krajiny Bohumila Kubišty z období před rokem 1910, tak i rané práce některých členů devětsilské generace ze začátku dvacátých let minulého století – i když je ovšem třeba poznamenat, že Krobotovy malířské skladby setrvávají na platformě projevu abstraktního.

BE Z N Á Z V U , olej na plátně, 90 x 90 cm, 2015

Je tomu tak v plátnech, která poutají pozornost reliéfní redukcí tvarů a rytmizací objemů definovaných výraznou lineární konturou. S touž polaritou barvy, světla a stínu se setkáme v kompozicích, v nichž malíře zaujaly vztahy těles ovládajících kosmos obrazu. Někdy navozují představu zrodu, jindy levitace či nezadržitelného pádu v závratném obrazovém prostoru. Jejich magický účin umocňuje modelace světlem, jehož zdroj je iracionální. Jakkoliv se autor ani tímto rozsáhlým cyklem ze sféry nefigurativního umění nevymanil, zdá se, že právě díky naznačenému modelačnímu způsobu učinil krok, jenž ho měl záhy přivést do bližšího kontaktu se skutečností. Navzdory tomu může vyústění dosavadního vývoje malířského díla Miroslava Krobota připadnout překvapivé. Jeho příslovečný sklon k zobecnění a osobité parafrázi vnějších podnětů se v posledních letech ztělesnil v početné řadě pláten inspirovaných realitou. Realitou každodenně vídanou, a tudíž důvěrně mu známou a emocionálně prožitou. Událo se tak v dílech, nabízejících se vnímateli jako jakási útěšná enkláva v dnešním dramatickém a rozporuplném světě. Zobrazují Římské náměstí, popřípadě další, většinou pozapomenuté brněnské či mimobrněnské lokality. Nejde v nich však o popis, nýbrž o volnou malířskou transpozici zmíněných motivů, těžící nejen z umělcova prožitku,

ŘÍ M S K É N Á M Ě S T Í I , akryl na plátně, 90 x 100 cm, 2016 ŘÍ M S K É N Á M Ě S T Í III , akryl na plátně, 100 x 80 cm, 2016

ale též z jeho bohatých výtvarných zkušeností. Našim očím se tak otevírá svět vzdálený všednosti, oproštěný od zmaru i od stop lidské nešetrnosti − svět, v němž umělec převedl tvářnost známých i méně známých městských zákoutí do roviny harmonické výtvarné vize. A přece nám tu nemůže uniknout úloha kontrastních relací, které navozují lyricko poetickou tenzi díla. Rafinovanou konstelací velkých ploch domovních štítů a zdí tu malíř umožňuje průhledy na drobnomalebně ztvárněné detaily, které představují vlastní významové dominanty díla. Lhostejno, zda jde o motivy civilní nebo o atributy dávné minulosti, malíř jim propůjčil zvláštní tajemství, jež jeho umění dosud neznalo.

Ani v malířských realizacích posledního období se tak Miroslav Krobot svému tvůrčímu krédu nezpronevěřil. Zračí se to v jeho odhodlání neustrnout na dosažených výsledcích a dobírat se nových výrazových poloh, a to i za cenu, že vstupuje do oblastí dosud neprobádaných. Při těchto krocích do neznáma, směřujících za výtvarnou objektivací vnějších podnětů, se prosadily charakteristické vlastnosti jeho duchovního a tvůrčího ustrojení: ukázněnost a vrozený cit pro imanentní zákonitosti díla, jemuž vděčí za schopnost technicky brilantního, esteticky účinného malířského přednesu. Ostatně právě tyto vlastnosti se do značné míry zasloužily o to, že malba Miroslava Krobota zaujímá nezanedbatelné místo nejen na brněnské výtvarné scéně, ale že s ní bude třeba počítat rovněž v širších souvislostech současného českého umění.

MIROSLAV KROBOT se narodil 30. 7. 1942 v Zábřehu na Moravě. Vystudoval malbu na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně (u profesorů Otakara Zeminy, Jiřího Coufala a dílenského učitele Josefa Nováka). Žije a pracuje v Brně. Vystavoval v brněnském Domě umění (1971), v Galerie ARS Brno (2007, 2011, 2017) a účastní se také mnoha kolektivních výstav.

KE KRYPTĚ II, akryl na plátně, 80 x 60 cm, 2016

TEXTIL, MÁ LÁSKA Několik otázek pro Stanislavu Losovou „Nejen na vystavení do vitríny, ale také velmi praktické na nošení i údržbu“, říká o svých modelech textilní výtvarnice Stanislava Losová. Do jejího ateliéru přicházím ve chvíli, kdy žehlí malované hedvábné šály a kupóny. Vytahuje je z vodní lázně, balí do froté ručníků, zaklekne a chvíli drží. Potom jsou připraveny k žehlení.

Šaty, které visí všude kolem, jsou naopak většinou nežehlené… Já s tím materiálem zacházím trochu drsně. Vrapuji, aby péče o hedvábné oblečení byla co nejjednodušší. Takové šaty jsou vynikající na cesty, smotají se do ruličky, vloží do kufru a je to ! Nejdříve jsi pracovala s hedvábím a přírodními materiály, a nebo zkoušela nejprve paličkovanou krajku a hedvábí se přidalo postupně ? Úplně všechno to začalo asi v mých 4 letech, kdy mě sestra naučila navléknout nit do jehly, udělat uzel, ustřihnout proužek látky, prošít ho, udělat uzlík na druhém konci, a pak už jen nabrat a uvázat panence kolem pasu. Moje první sukénka byla na světě. Maminka na nás šila, pletla a háčkovala, tak jsem od ní postupně všechno odkoukávala. Krajku paličkovala babička, dalo mi moc práce ji přesvědčit, aby mě to naučila, pořád si myslela, že jsem na to ještě malá. Pamatuji si, jakou jsem měla velikou radost, když jsem paličky držela poprvé v ruce. S krajkou i hedvábím jsem pracovala celé roky souběžně, nicméně odděleně a teprve nedávno se mi tyto dvě činnosti podařilo propojit.

Š A T Y /detail/, Crepe de Chine, 2017, foto Vít Mádr

Š A T Y , vrapované hedvábí a paličkovaná krajka, 2017

Fotografie Vít Mádr

Začátky tedy nebyly kreslení a malování, ale hned textil ? Ano, kreslení nebyla moje parketa, mě lákala jen ta přímá hra s materiálem. Vášeň pro jakékoli textilní tvoření mě drží stále. Měla jsem to štěstí, že se mi podařilo vystudovat vysokou školu a můj koníček se mi tak stal povoláním. Vysokou školu jsi studovala v Rusku – tehdy v SSSR, jak k tomu došlo ? To byla osudová náhoda. Ve 3. ročníku gymnázia, kdy mě opustila chuť jít studovat matematiku, nám ve škole četli oběžník s možnostmi studia v zahraničí. Nevěnovala jsem tomu pozornost, ale když jsem zaslechla „Sovětský svaz, užité umění, 6 let“, tak jsem měla jasno. Rodiče mi dovolili podat si přihlášku, protože byli přesvědčeni, že se tam nedostanu. Ovšem když si člověk něco moc přeje... Největším problémem pro mne byla kresba. V pátém ročníku mě učitel kreslení řekl : „Když jste přišla, tak jste neuměla nakreslit hrnek a teď kreslíte postavy.“ Pak se trochu usmál a řekl : „No, ale ten hrnek byste nenakreslila ani teď.“

Š A T Y , vrapované hedvábí a paličkovaná krajka, 2017

Jaké to bylo na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Leningradě (nyní Sankt-Petěrburg ), kde jsi absolvovala obor textilní výtvarnictví a jak na tu dobu vzpomínáš ? Tak to by dalo na samostatný rozhovor. Začátky byly pro mne krušné, ale velmi dobře jsem si uvědomovala, že teď už záleží jenom na mě, jestli si svůj sen splním. Když jsem překonala těžké počáteční období, tak to už byla jiná písnička. Měla jsem velké štěstí na dobré lidi. Na škole jsem byla jediná z Československa, a tak jsem přirozeně splynula s ruským kolektivem, pochopila jsem význam spojení „ruská duše“. Byla jsem ale také v kontaktu s naším společenstvím, především prostřednictvím folklorního souboru Moravanka, kde jsem tancovala a starala se o kroje. To byly velmi silné zážitky. Nedávno jsme měli setkání v Praze. Mimochodem jeden tanečník se mnou protančil i životem. Co bylo dál, po ukončení studia? Po škole jsem byla přijata do Českého fondu výtvarných umělců, takže jsem mohla prodávat v Díle (podnik Českého fondu výtvarných umění se sídlem v Praze, který byl založen v roce 1954 a jeho úkolem byla distribuce výtvarných děl i zaručení jejich kvalitní úrovně) a být na volné noze. Moji rodiče

KO M P L E T , vrapované hedvábí a paličkovaná krajka, 2017

Fotografie Vít Mádr

už byli v důchodu a nemohla jsem od nich očekávat, že by mě živili. I když samozřejmě podporu jsem měla velkou, pomáhali, kde mohli. Nastoupila jsi tedy jako návrhářka ve Vamberecké krajce. Ano, pracovala jsem tam asi sedm let a opět měla štěstí na výborný kolektiv. Scházíme se dodnes a letos spolu oslavíme troje šedesátiny. Součastně jsem se snažila zdokonalovat v malbě na hedvábí. Účastnila jsem se tenkrát velké výstavy v Praze, kde si mě všimla paní profesorka Bauerová a přizvala mě do vznikající skupiny návrhářů oděvů a doplňků. Vystavovali jsme tehdy 2x ročně v pražské galerii Díla Na můstku a začala jsem prodávat v galerii u Heleny Fejkové. Ta spolupráce trvá stále. Také jsem se v té době vdala a splnilo se mi další velké přání, narodila se mi dcera Zuzana, později syn Marek. Tehdy jsem odložila práci stranou a plně se věnovala dětem. Teď mi to štědře oplácejí a já se postupně zase nořím do světa svého milovaného textilu.

Š A T Y , malba na hedvábí /vrapované/, 2017

Š A T Y , vrapované hedvábí a paličkovaná krajka, 2017

paličkovaná krajka /detail/ Fotografie Vít Mádr

P O E Z I E N I T Ě 2 0 1 7 , výstava Sdružení textilních výtvarníků v muzeu Boženy Němcové v České Skalici, kolekce oděvů Stanislavy Losové, vrapované hedvábí a paličkovaná krajka, 2017, foto Stanislava Losová

V I I I . B I E N A L E Č E S K É K R A J K Y 2 0 1 7 , Vamberk, kolekce límců Stanislavy Losové, paličkovaná krajka, 2017, foto z archivu Stanislavy Losové

Vyrábíš také šperky. Z jakých jsou materiálů ? Šperky jsem také začala vytvářet náhodou. Chtěla jsem zpracovat korálky, které mi doma ležely. A navlékám je doteď. Používám voskovanou nit a každý korálek zauzluji. Teď jsem začala šít takové jednoduché proužky z kulatých korálků, které se nosí přetočené. Vypadá to velice zajímavě. Jaký je na našem trhu zájem o kvalitní, ale finančně nákladnější modely ? Na hedvábí nejsou u nás lidé moc zvyklí, netuší vůbec jaký je to ušlechtilý materiál. Je ale pravda, že pokud si hedvábné šaty koupí, nemůžou si je vynachválit a vracejí se. Mé modely vykazují velký podíl ruční práce – malbu, paličkovanou krajku, výšivku, aplikace a samozřejmě ruční obrubu a to i širokých nabíraných sukní. To se samozřejmě projeví také na finanční stránce. Ovšem vzhledem k tomu, že si všechno dělám sama, tak výsledná suma není tak vysoká. Před dvěma lety jsi založila oděvní značku MUZ. Co ta zkratka znamená ? Značku vymyslela moje dcera Zuzana a vypracovala na toto téma svoji diplomovou práci. Chtěla jsem značku založit už dávno, ale nenapadal mě správný název. Tento se mi zalíbil hned. Pro mě to je náznak múzy, mé věrné kamarádky, a součastně první písmena mého příjmení za svobodna, jsem rozená Mužíková.

Š P E R K Y – směs polodrahokamů, minerálů, skla, dřeva a kůže, 2011, foto Zuzana Losová

Ještě bych se chtěla zeptat na oděv z tkaniček – jak vznikl ten nápad a kolik tkaniček bylo asi na jedny šaty použito ? Kolik jich bylo nevím, a nápad udělat oděv z tkaniček do bot měl grafik a fotograf Vladimír Kosek. Byla to taková hra, původně chtěl v rámci oděvního minimalismu vytvořit šaty z jedné tkaničky. Já jsem udělala dvoje tkaničkové šaty. Jedny sešívané a druhé jsem aranžovala v jeho atelieru přímo na modelce. Tkaničky nejrůznějších barev nám zdarma dodala firma Vše pro boty. Chtěli bychom také vytvořit šaty z krejčovských metrů – měly by symbolizovat textil na veletrhu módy Styl – Kabo v Brně. Obuv by pak symbolizovaly šaty z tkaniček.

Vernisáž výstavy TEXTIL TEXTIL, leden 2019, GALERIE PEKAŘSKÁ v Brně, foto Vladimír Kosek

Začátkem roku proběhla Tvoje výstava v brněnské GALERII PEKAŘSKÁ. Mimo jiné mne zaujalo opletené (nebo obháčkované) zábradlí na točitých schodech – dobrý nápad. Děkuji, to je to mé „hraní“, moc mě baví vymýšlet si takové věci. Kdy chystáš další výstavu nebo přehlídku? V tomto roce máme 1. dubna vernisáž výstavy v Praze v Knihovně Antonína Švehly, kde vystavujeme se sdružením textilních výtvarníků. A od začátku května bude zpřístupněna moje výstava v Muzeu krajky ve Vamberku. Její oficiální vernisáž pak proběhne na konci června společně s mojí módní přehlídkou. Vzácnými hosty tam budou výtvarnice Helena Fejková, Jitka Šedová a Lenka Kroulíková.

ŠA T Y , sešívané tkaničky do bot, 2016, foto Vladimír Kosek

LÍMCE a NÁRAMEK, paličkovaná krajka, 2015, foto Vladimír Kosek

ŠATY, vrapované hedvábí a paličkovaná krajka, 2015, foto Vladimír Kosek

Kde si mohou případní zájemci koupit nebo objednat Tvoje modely, šály, šátky, límce nebo šperky ? Prodávám v brněnském Butiku ECHO, v Hradci Králové v Galerii JR, v Praze v Galerii Heleny Fejkové. Samozřejmě je možné kontaktovat i mě. Mám webové stránky www.muzfashion.com

Dagmar Petrášková

ŠÁTKY /foceno v letu/, malované hedvábí, 2014, foto Vladimír Kosek HRANÍ NA DOVOLENÉ, háčkovaná krajka, 2018, foto Zuzana Losová

O KRAJCE Po dlouhém snažení se mi podařilo vrátit ručně paličkovanou krajku do šatníku současné ženy. Vzhledem k tomu, že do stejné řeky dvakrát nevstoupíš, tak jsem i v tomto případě musela krajku přizpůsobit. V dřívějších dobách byla krajka dělaná poctivě a snesla jakékoliv zacházení. V době rozkvětu Vamberecké krajky to už nebylo možné, protože by šaty přišly příliš draho. Tak se krajka v poněkud řidším provedení začala našívat na látku a doporučovala se čistírna, při praní by se pomuchlala. A toho efektu já jsem použila cíleně. Vzhledem k tomu, že pracuji s hedvábím, tak volba materiálu byla jednoznačná. Krajku našívám strojem, celé šaty pak vyperu a navrapuji. Výsledek je ohromující. A kdo vyzkouší v letních vedrech hedvábné šaty, ten se k nim stále vrací. Teď se pokouším maximálně zjednodušenou krajku začlenit do minimalistického prostoru současného bydlení. Protože textil – to je teplo a i jednoduchá linka tento pocit vyvolá.

O M É T V O RBĚ Kam až sahají moje vzpomínky, tak něco tvořím. Tvořivost je něco, co prostupuje celým mým životem a bez čeho nemůžu žít. Většinou se nechávám inspirovat samotným materiálem, který v mé hlavě buduje nové cesty, po kterých se pak ubírají mé myšlenky. Mám ráda nevšední kombinaci materiálů a neokoukanou souhru barev. Působení obojího dohromady vyvolává zajímavou složitost i přesto, že používám jednoduchou kresbu. Mám ráda přírodu, ale troufnu si zpracovávat jenom dojem z ní. Mám ráda, když se mohu ponořit do svého světa nití a všeho možného dalšího materiálu, který si říká o nějaké uplatnění. Však mám také bohaté zásoby. Mám ráda uklidňující ťukot paliček, když dělám krajku. Mám ráda, když se roztékají barvy po hedvábí a vytvářejí svoji neopakovatelnou harmonii. Mám ráda svoje děti, bez kterých si svůj život nedovedu představit.

STANISLAVA LOSOVÁ-MUŽÍKOVÁ se narodila 10. ledna 1959 v Rychnově nad Kněžnou a vyrůstala v Kostelci nad Orlicí. Vystudovala Petrohradskou státní akademii umění a designu barona Stieglitze, obor textilní výtvarnictví. Tam také absolvovala roční stáž. V letech 1983-1990 byla zaměstnaná jako výtvarnice ve Vamberecké krajce v oddělení vývoje ručně paličkované krajky. Od roku 1990 má svobodné povolání a je členkou Syndikátu výtvarných umělců. Věnuje se především malbě na hedvábí a paličkované krajce, ale v její tvorbě jsou zastoupeny i další textilní techniky. Ve své práci vyjadřuje spíše vnitřní pocity než vnější podobu věcí a ráda se inspiruje v přírodě. Obdivuje sílu stromů a klid krajiny. Vnitřní poznání pak přenáší pomocí jednoduchých linií do textilu. V roce 2017 založila oděvní značku MUZ, která její textilní tvorbu zaštiťuje a prezentuje českým zákazníkům. Spojením paličkované krajky s hedvábím a jednoduchou údržbou se ji tak podařilo přiblížit tradici ručně paličkované krajky široké veřejnosti a začlenit ji do šatníku současných českých žen. Ráda by v tomto úsilí pokračovala i do budoucna. Samostatně vystavovala v Petrohradě /Rusko/, 1986, v Hradci Králové, 1990, v Lysé nad Labem, 1992, v Harlev /Dánsko/, 1992, v Brně, 2009, 2012 a v Rosicích, 2015. Pravidelně se zúčastňuje také skupinových výstav. Její práce jsou zastoupeny ve sbírkách Muzea krajky Vamberk a Okresního muzea Sokolov. Žije a pracuje v Brně.

D E N M A S E K /kostým na nultý ročník/, 2009, foto a retuš Vladimír Kosek

POHÁDKOVÉ OHLÉDNUTÍ A JEDNA Z NEJKRÁSNĚJŠÍCH KNIH ROKU Věra Rasochová I když nám na ohlížení zpravidla příliš času nezbývá, jsou chvíle, k nimž stojí za to se vracet. K takovým patří i jeden zářijový den loňského roku, kdy byla v Galerii Aviatik v Pršticích zahájena výstava ilustrací z pohádkových knížek pro děti brněnské malířky a ilustrátorky Vlasty Baránkové. Stalo se tak u příležitosti jejího životního jubilea za účasti rodiny, přátel, obdivovatelů její tvorby i častých nebo pravidelných návštěvníků galerie a milovníků umění.

A poněvadž se tehdy babí léto předvedlo v plné parádě, jakoby vědělo, že se to k pohádkám sluší, mohlo se slavnostní zahájení konat pod širým nebem – v působivém prostředí atriové zahrady. Pro zúčastněné, jichž se sešlo opravdu hojně, to bylo nepochybně krásným zážitkem. Ten hlavní ovšem poskytly výstavní prostory galerie. Bohatá přehlídka ilustrací i samostatných obrázků, pohádkové knížky, kterými jste si mohli listovat i vybírat z nich, vtaženi do děje i do vzpomínek na vlastní dětství… Také vás napadla otázka, kolik asi práce a času si vyžádá jedna taková ilustrace počínaje nápadem a konče na stránce knížky ? Vlasta Baránková na otázku odpovídá: „Většinou předchází konečnému výsledku pěkná hromádka skic. Rozdíl je mezi malými obrázky, doplňujícími text, a mezi velkými, dvoustránkovými, na kterých pracuji velice ráda, ačkoli jsou pro mne takřka stejně náročné, jako byly mé obrazy“.

Výstava ilustrací brněnské malířky Vlasty Baránkové v Galerii Aviatik v Pršticích, září 2018, foto Dagmar Petrášková

Ilustrace na vlastní námět z cyklu KOUZELNÍKŮV SYN, tempera a pastelky na lepence, 1987, foto z archivu autorky

Knížky má většinou možnost také sama typograficky upravovat, aby obrázky byly tam, kde je v knížce chce mít, prostě v co nejdokonalejším souladu s textem, což je pro celkový dojem a působivost příběhů velmi důležité. Takže co knížka, to desítky, možná stovky obrázků – originálů, a několikanásobné množství skic. Pro příklad jen Špalíček českých pohádek a pověstí Marie Motlové má na tři sta stran, a obrázek takřka na každé z nich... Obdobně Broučci Jana Karafiáta. V této souvislosti se snažím vžít do pocitů ilustrátora, s jakými přijímá tuto výzvu a pouští se do práce po mistrovských a u čtenářů zažitých ilustrací Jiřího Trnky. Že Vlasta Baránková toto žezlo převzala úspěšně a že celá její ilustrační tvorba byla velmi ceněna taktéž jako originální a „svá“, svědčí zájem nejen českých nakladatelství. Dokládá to rovněž více jak stovka knižních titulů, z nichž asi čtvrtina byla vydaná v zahraničí v jazykových mutacích. Jen namátkou jmenujme ještě Národní pohádky Milady Motlové, Pohádky Bratří Grimmů, Cibulovy

Ilustrace na vlastní námět z cyklu KOUZELNÍKŮV SYN, tempera a pastelky na lepence, 1987, foto z archivu autorky

Francouzské pohádky, básničky pro děti Jana Skácela, Příběh o vešce a blešce Jana Wericha, sérii knih pro dvojici známých autorů Zdeňka Svěráka a Jana Uhlíře Jaké je to asi v čudu, Když se zamiluje kůň a další, knížky pro děti Jiřího Žáčka… Obzvlášť významnou pro dětský svět byla spolupráce Vlasty Baránkové na animovaných pohádkách. V sedmdesátých letech s Filmovými ateliéry Zlín tak vznikl sedmidílný seriál pro slovenskou televizi, začátkem devadesátých let výtvarně zpracovala patnáctidílný seriál večerníčků pro Anifilm Rychetský a Via Lucis Praha, a pro českou televizi třináctidílný kreslený seriál večerníčků o Lískulce Ireny Gálové. Čtvrtým vstupem do této spolupráce byl seriál večerníčků od autorky Markéty Zinnerové pod názvem Čtyři uši na mezi. Ten jste si mohli dokonce v poslední době se svými dětmi připomenout – tato animovaná pohádka o dobrodružství dvou kamarádů, králíčka a zajíčka, určitě potěšila. Neboť zdaleka ne vše, co se dnes dětem předkládá, má potřebnou úroveň a výtvarnou hodnotu.

P A S T Ý Ř , volný obrázek na lepence, tempera a pastel, 35 x 36 cm, 1988, foto s archivu autorky

B L U D I Š T Ě , volný obrázek na lepence, tempera a pastel, 35 x 36 cm, 1988, foto s archivu autorky

Vlasta Baránková a její pes Viky na chalupě, léto 2018, foto Martin Baránek

Knižní tvorba Vlasty Baránkové sklízela obdiv na našich i zahraničních výstavách a její práce jsou zastoupeny v mnoha galerijních a soukromých sbírkách. Ohlížíme-li se zpět, připomeňme i ranější tvůrčí období, kdy se věnovala především grafickému designu, výstavní grafice, typografické úpravě časopisů a knih, a stále více volné tvorbě – klasickým grafickým technikám, kresbě a malbě. I tady má za sebou velkou řadu úspěšných výstav a ocenění. Postupem času se původně vyvážený poměr mezi malbou a ilustrací knih začal měnit ve prospěch druhého. Jakoby „útěky“ z reality do dětského světa fantazie k pohádkovým příběhům s dobrými konci přinášel uklidnění a naplnění, a vědomí významu této práce pro děti. Martin Reisner v únoru 2010 k této změně mimo jiné uvedl: Bohatost úvah, přístupů, přemýšlivé hledání výrazu, formy odpovídající tématu – to vše v jejím díle zůstává, a je štěstí pro svět dětské literatury, že onou volbou srdcem i rozumem se stala právě ilustrace. Na poli umělecké tvorby se ovšem děj nezastavuje. Je to o stálém vývoji a hledání, o snad nikdy nekončící cestě k seberealizaci. Vlasta Baránková vzpomíná na určité období začátkem osmdesátých let, kdy bylo možné vystavovat ilustrace bez vázanosti s obsahem již vydané knihy. Tehdy obesílala Bienále a další velké výstavy volnými ilustracemi. Tak vznikly cykly k vlastním příběhům, které byly na výstavách oceňovány. Později ale už nebylo možné volné ilustrace vystavovat.

K tomu ilustrátorka dodává: „Mým přáním byla vždy práce na obrazové knížce Bilderbuch, kdy ilustrace daný příběh natolik vypovídají, že text je už jen doplňkem. Jedná se tedy i o vlastní námět a text, a pokud možno i grafické zpracování. V posledních dvou letech se mi v tomto směru začalo dařit, a nyní mi přišla další nabídka nakladatelství. Předložený námět, který jsem napsala před osmi lety, zatím s předmalovanými ilustracemi, téměř bez váhání přijali.“

Tři ilustrace ke knize Radka Veselého J A K S E C H T Ě L S T Á T O B R T R P A S L Í K E M , pastel, pastelky, nakladatelství CCpres, Albatros, 2019, foto z archivu autorky

A další dobrá zpráva přichází právě z nakladatelství Albatros, kterou dostáváme k nahlédnutí a z níž rádi citujeme: „Kniha Jak se chtěl stát obr trpaslíkem, kterou jste ilustrovala, byla vybrána do našeho projektu Zásilka z Knihozemě. Letos je to již druhý rok, co pro děti vybíráme z celé naší produkce dětských knih těch 12 nejkrásnějších.“ Dobrou zprávu stejného znění dostal i začínající brněnský autor Radek Veselý. S přáním o výtvarný doprovod ke svému pohádkovému příběhu Jak se chtěl stát obr trpaslíkem se obrátil na paní Vlastu Baránkovou, což byla nepochybně volba velmi šťastná. Jejich spolupráce na knize začala v průběhu loňského roku, úspěch tedy na sebe nenechal dlouho čekat. Pro oba je to krásná odměna a současně povzbuzení k další literární a výtvarné práci. Končíme tedy dvojí gratulací s přáním, aby se dařilo zejména v pohádkovém světě. Protože kvalitních knížek pro děti je velmi, velmi zapotřebí.

Vernisáž výstavy ilustrací brněnské malířky Vlasty Baránkové v Galerii Aviatik v Pršticích, září 2018, foto z archivu autorky a Igor Brenčič

PŘÍBĚHY NEZOBRAZUJÍCÍCH MALEB PETRA VLACHA Jan Dočekal

Malíř Petr Vlach (*30. dubna 1969 v Jihlavě) je autodidaktem, členem Unie výtvarných umělců České republiky – Spolku výtvarných umělců Vysočiny v Jihlavě a působí v Polné na Jihlavsku. Dosud uskutečnil osm autorských výstav (dvě v Jihlavě, dvě v Třebíči, v Polné, v Praze, ve Ždáru nad Sázavou a v Dačicích). Pětkrát se zúčastnil mezinárodní výstavy Human Right v Roveretu v Itálii (2013 – Migrante, 2014 – Memento, 2015 – La casa della pace, 2016 – Diversity, 2017 – H2O). Počátek Vlachovy malířské tvorby leží na okraji 90. let minulého století, ale náležitě tvoří až od roku 2009. Není zasažen žádnou orientační odbornou tvůrčí lekcí. Na místo, kde se nachází tento čas, dospěl osobními pěšinami poznání. S tím spjatá úskalí překonal entuziasmem a neskrývá ambici, pokračovat v sebevzdělávání skrze tvorbu. Sebe sama hledá a krok za krokem nalézá v subjektivním malířském výrazu. Protože objektivní zprostředkování skutečnosti světa ponechává bez povšimnutí, nezobrazující formu vyjádření si patrně podrží. Tři předešlé autorské výstavy, které měl na Vysočině – ve Žďáru nad Sázavou a v Třebíči, a v jihočeských Dačicích, ukázaly na poučení, jež získal z vývoje umění ve 20. století, sdružené v dotycích abstraktního expresionismu, tašizmu a nového realismu.

S Y M F O N I E I I , olej, asambláž a kombinovaná technika na plátně, 142 x 82 cm, 2015, foto z archivu Petra Vlacha

ZI M N Í Z A H R A D A , olej, asambláž a kombinovaná technika na plátně, 142 x 102 cm, 2014, foto z archivu Petra Vlacha

Dle teorií týkajících se nedeskriptivních směrů malířství neměly by Vlachovy obrazy vyjadřovat nic konkrétního. Ale vyjadřují. Příčina je tato: Vlach ví o existenci odborných lekcí, ale není s nimi ztotožněn. Vedle volných témat se občas upíná i k humanitě. Do roviny výchozího bodu vzniku obrazu ukládá v ideji kód příběhu, který má dle jeho verbální interpretace inspirační sílu. V procesu tvorby je ovšem onen příběh překryt malbou nebo autorským nakládáním s materiálovými jednotlivostmi (v asamblážích). Tedy není zřetelně definován, vnímatel jej může zachytit jen částečně. Specifický

POŽÍRÁN KRAVATAMI, olej, asambláž a kombinovaná technika na plátně, 142 x 142 cm, 2014, foto z archivu Petra Vlacha

K Y T I C E , olej, asambláž a kombinovaná technika na plátně, 80 x 80 cm, 2015, foto z archivu Petra Vlacha R Ů Ž E , olej, asambláž a kombinovaná technika na plátně, 142 x 82 cm, 2015, foto z archivu Petra Vlacha

smysl míněného příběhu tak především zůstává u výtvarníka, pro něhož je žitým podnětem tvorby. Ve shrnutí je to zvláštní spojnice modifikované konceptuální literární tvorby (příběh v mysli) s nefigurativním malířstvím pozoruhodné úrovně. Vlach dospívá k výsledkům (ovšem přes prostor jiné formy) příbuzným s již jmenovaným novým realismem. Svébytně oživuje myšlenky a postupy jeho aktérů vytrysklé před půlstoletím. Nejdůležitěji jde o Francouze Gérarda Deschampse (i on je autodidakt) a jeho revoluční monumentální asambláže. S časovým odstupem, v jiných společenských poměrech, jinými materiály a v souvislostech jiných

prolínajících myšlenek Vlach věcně upozorňuje shluky pomalovaných a řasených textilií, fragmenty oděvů, částmi oblečení, zauzlovanými lany na zevšednělé užité věci (série Hadry umělce). Nejednou své téma pozvedává ze syrovosti k tlumenému stupni lyriky (Symfonie, Zimní zahrada, Zlatý motýl, Růže). Oddělený akcent patří asamblážové kompozici Požírán kravatami. „Vnořený příběh“, který nese, má oproti jiným výjimečnou narativní intenzitu vystupující ze souladného skladebného uskupení. Mezi díly výstavy ve svém působišti, v Polné, na konci léta 2015 Vlach představil premiérově, v asambláži temného surrealistického ladění, užití syntetických kostí. I zde je načrtnut, v enigmatickém zahalení literárního podtextu, příběh, k němuž se kuse dovolává titul – Požírán ZOO.

S V A T B A , olej, asambláž a kombinovaná technika na plátně, 202 x 402 cm, 2015 – 2016, foto z archivu Petra Vlacha

K podstatným dílům z dosavadní Vlachovy tvorby rozhodně náleží rozměrná malba s asambláží (přes osm čtverečních metrů) nazvaná Svatba. Svatební akt, který je povšechnou inspirační kulisou díla, evokují užité originály bílé róby nevěstiny a saka ženichova fraku, obé v malířově plošné tvarové úpravě v kombinaci s plastickými lineárními prvky provazů a lan. Obraz je zpracován v členité faktuře, spolu s bílou a černou je převládající barvou zlatá v různých odstínech.

ŽE N A S K O Š Í K E M , 2015, foto z archivu Rudi Lorenze

RU D O L F „ R U D I “ L O R E N Z , foto Jana Šancová

ODEŠEL VÝTVARNÍK, PEDAGOG A HUDEBNÍK RUDOLF „RUDI“ LORENZ (*1945 –2019)

Rudolf „Rudi“ Lorenz se narodil v roce 1945 v Žilině a absolvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně (1960–1964). Byl zastáncem teorie o prolínání různých uměleckých žánrů. V jeho případě výtvarnictví a muziky. Měl v zásobě ze své hudební a textařské dílny nejen písničky vhodné k prezentaci v bigbítu, ale i další ve stylu poetsongů a protestsongů. Za účelem jejich prezentace si nechal vyrobit podle svého návrhu u houslaře Františka Zyky (*1930 –1988) kytaru, svým tvarem inspirovanou jiným hudebním nástrojem, lyrou. Když nastal den celonárodního šoku – středa 21. srpna 1968, a naše země byla přepadena cizími znepřátelenými vojsky, aktivně se zapojil do celospolečenských protestů. V pátek 23. srpna v odpoledních hodinách uspořádal hudební představení v duchu nesouhlasu se vstupem cizích vojsk na naše území. Narychlo malované a rozvěšené plakátky po vnitřním městě na sloupech a výkladních

DA L E K O P O H L E D N Ý K O L E S O V Ý P A R N Í K , 2015, foto z archivu Rudi Lorenze

skříních zvaly občany ke shromáždění v prostorách Alfa pasáže na rohu Poštovské a Jánské ulice v Brně. Ta se ve stanovený čas zaplnila k prasknutí. Lorenz přednesl z ochozu pasáže ve výšce prvního patra svůj tendenční, především protiokupačně zaměřený repertoár, doprovázeje se jen kytarou. Bez jakékoli zvukové aparatury akustika prostoru umocnila umělcův jasný pěvecký přednes, ve kterém byl dominantní zřetelný a úderný text. Mimo jiných zazpíval své skladby Na tisíc oveček jeden bič stačí, Kaskadér Piére a pro tuto příležitost nově složenou píseň Černé mraky. Dav vzhlížející k němu vzhůru ani nedýchal a hltal působivé texty písní. Jen s kytarou jako písničkář vystupoval po brněnských klubech, například ve Vysokoškolském klubu, na kolejích v Leninově, dnešní Kounicově ulici, v Topasu v Kounicových studentských kolejích v Mu čednické ulici, v Night Clubu ve studentských kolejích v Rudišově ulici v tehdejší Jiráskově čtvrti, dnešní Masarykově, nebo v Umělecké besedě Zlatoroh na „Osmecu“, tedy v ulici 28. října. Také se účastnil přehlídky písničkářů a folkařů v Kinokavárně v Černých Polích. Na podzim v roce 1968 nastoupil v Hradci Králové vysokoškolská studia na Pedagogické fakultě. Nadále dělil své zájmy mezi výtvarnictví a písničky. A protože si všímal toho, jak politický vliv devastačně ovlivňuje společenské dění, tak na to ve svých textech upozorňoval. Své skladby představoval nejen v rámci města Hradec Králové, ale zahrál například i v klubu Anakonda v Chlumci nad Cidlinou. Hudební skupina tradičního folku Kantoři, která vznikla v Hradci Králové, umožnila Lorenzovi vystupovat v rámci jejich programu. Bylo jen otázkou času, kdy začne být Lorenz oficiálním představitelům našeho společenského dění na obtíž. Nejprve byl vyšetřován správou StB. Významu svých textů se nechtěl vzdát a také nezměnil negativní postoj k obsazení naší republiky Sovětskými a ostatními cizími armádami. Zanedlouho poté byl přizván vedením vysoké školy, kterou navštěvoval, ke kárnému řízení. Tam mu bylo sděleno, na podkladě oznámení příslušného SNB (Sbor národní bezpečnosti), který dostal vyhodnocení od StB, že pro šíření svých uměleckých textů, které údajně opakovaně na-

M I L I T A N T N Í M R A V E N E Č N Í K , 2015, foto z archivu Rudi Lorenze

rušují konsolidaci mezi studenty, jej z rozhodnutí děkana vylučují s okamžitou platností ze studií na jejich škole. Stalo se tak po řádném ukončení šesti semestrů studia. Nikdo se jej nezastal. V listopadu 1971 se tedy Rudi Lorenz vrátil do Brna a svoje umělecké těžiště více zaměřil na výtvarné umění, především na asambláž. Ve stálém pracovním poměru pracoval v propagačních odděleních různých podniků a to do roku 1982. Potom stálý pracovní poměr vyměnil za takzvané svobodné povolání. Po devětaosmdesátém roce byl rehabilitován a bylo mu umožněno dostudovat. V roce 1999 promoval na stejné vysoké škole v Hradci Králové, na které před více jak třiceti léty studia započal. Mezitím tvořil a vystavoval svá díla u nás i v zahraničí. Na začátku devadesátých let se seznámil s PhDr. Josefem Smýkalem (*1926 –2017), uznávanou kapacitou v oblasti tyflopedie, který ho podporoval v projektu spolupráce se zrakově postiženou mládeží. Výtvarný směr, jehož základy Lorenz položil, byl poté odborníky z Moravské galerie pojmenován „hapestetika“. V roce 1992 také tato instituce, spolu s Unií nevidomých a slabozrakých a tehdejším Slepeckým muzeem, uspořádala výstavu jeho hmatových objektů s názvem Haptická intarzie. Ve stejném roce mu brněnské Kulturní a informační centrum udělilo zvláštní cenu za projekt Výtvarný dialog s nevidomými dětmi. Výtvarnému umění se i nadále intenzivně věnoval a svá díla často vystavoval. Absolvoval více než 100 samostatných výstav doma i ve světě a zúčastnil se mnoha kolektivních výstavních akcí. V roce 2015 byla v Křížové chodbě a přilehlých prostorách Nové radnice instalována výstava jeho celoživotního díla. Rudolf „Rudi“ Lorenz zemřel v lednu 2019. Zůstává významným brněnským výtvarníkem a jedním z někdejších Československých písničkářů, kteří za svá přesvědčení a politické postoje projevené hudební formou byli tehdejším establishmentem citelně perzekuováni. Přesto ze svých myšlenek a názorů neustoupil. Jiří Donné Smýkal

Rudi Lorenz, PONORKA VICTORIA, plastiky, obrazy, reliéfy, retrospektivní výstava, Křížová chodba, Brno, únor/ březen 2015, fotografie Jana Šancová

P Ř Á T E L S T V Í N E JCENNĚJŠÍ ODMĚNOU Cílem naší cesty je jeden z rodinných domků, lemujících Ořechovskou ulici v Pršticích, v obci nedaleko Brna. Skromně drží krok s řadovou zástavbou, zblízka však upoutá vkusnou skladbou květin a keřů, dělící ho od chodníku a silnice, sytě modrými okny a prosklenými dveřmi, které lákají vstoupit po pár schůdcích jako do malého krámku. Copak hezkého se tady asi nabízí ?, napadne vás, ale to už vám nápis nad dveřmi sděluje, že právě vstupujete do galerie, kde vás čeká nejedno milé překvapení. A většinou také další a další návraty. Neboť cítíte-li se někde dobře, a je tam vždy co obdivovat, vracíte se rádi.

Galeristka Petra Kunešová (vpravo), malíř a grafik Ladislav Čisárik a výtvarnice Eva Brůžová. Vernisáž výstavy obrazů a dřevěných plastik bratrů Ladislava a Petera Čisárikových, květen 2012, foto Dagmar Petrášková

Z vernisáže výstavy sochaře Olbrama Zoubka, duben 2009, foto Dagmar Petrášková (vrchní řada) a Jef Kratochvil (spodní řada)

Instalace před zahájením výstavy obrazů Karla Rossi, říjen 2010

Vernisáž výstavy obrazů Miroslavy Oberreiterové, září 2010, foto Dagmar Petrášková

Vernisáž výstavy obrazů Karla Rossi, říjen 2010

fotografie Dagmar Petrášková

Z vernisáže výstavy ilustrátora Pavla Čecha, leden 2011, foto Dagmar Petrášková

Galerie Aviatik, výstavní a prodejní galerie českého umění s čajovnou a kavárnou, zahájila svoji činnost v roce 2006 výstavou brněnského malíře a grafika Rostislava Pospíšila. Byl to šťastný krok. „Prostě jsme to zkusili a vyšlo to,“ vzpomíná majitelka galerie Petra Kunešová. A proč Aviatik ? „Jsme balonáři, a v Brně v Jakubské ulici jsme pod stejným názvem provozovali restauraci a čajovnu. Tam jsme se seznámili se skupinou keramiků, kteří se u nás pravidelně scházeli, a tak když jsme se rozhodli přemístit čajovnu k nám do Prštic, napadlo nás, že bychom mohli nabídnout i prostor k výstavám.

102

Z vernisáže výstavy sochaře Zdeňka Macháčka ml., květen 2011, foto Dagmar Petrášková

Galerii jsme vybudovali v proluce mezi naším a sousedním domem. Nebyl to příliš široký prostor, ale podařilo se. Na patře pořádáme autorské výstavy, dole se prezentují poměrně širokou nabídkou prací naši přátelé výtvarníci. Díla ze skla, kovu, dřeva, keramiky a porcelánu, od drobností až po finančně náročnější kusy, si zde můžete také zakoupit.“ A tady, v příjemném intimním prostředí, se nabízí také posezení u hrníčku kávy, horké čokolády, čaje, sklenky vína – v průběhu výstav, vernisáží i mimo ně.

103

Od otevření galerie představily tady svá díla desítky umělců – malířů, sochařů, grafiků, textilních a dalších výtvarníků. Namátkou – Zdena Höhmová, Olbram Zoubek, Jánuš Kubíček, Karel Fuksa, Božena a Karel Rossi, Vlasta Baránková, Jiří Hlušička, Miluše Roubíčková, Vladimír Svoboda, Klára Adamová, Alena Kojdlová, Jan Bružeňák a mnoho dalších. Své grafiky a obrazy zde vystavovala také Iva Hüttnerová a fotografické obrazy Eva Pilarová, která k radosti všech přítomných i zazpívala. Svoji

Derniéra výstavy obrazů a grafických listů Ivy Hüttnerové, červenec 2011, foto Romana Štrynclová a Dagmar Petrášková

Autorské čtení spisovatelky Sylvy Lauerové, říjen 2011, foto Dagmar Petrášková

literární tvorbu v Galerii Aviatik už několikrát představila Sylva Lauerová. Nezvyklým zážitkem pro návštěvníky byla nesporně také výstava grafik a ilustrací Matěje Formana a jeho plně vybavená grafická dílna. Bylo možné si vyzkoušet, co všechno obnáší rytí do dřeva, linolea a podobných materiálů, a že to s dláty a rydly není zas až tak snadné. Zájem byl velký, a akce, z níž si mnozí odnášeli své vytištěné grafické pokusy domů, trvala mnoho hodin.

107

Výstava výtvarníka Matěje Formana a jeho grafická dílna, listopad 2011, fotografie Dagmar Petrášková

V létě, za příznivého počasí, se vernisáže konají na atriovém dvorku pod širým nebem, a zpravidla s hudebním doprovodem. Samostatně se pořádají i malá hudební vystoupení známých a oblíbených hudebníků – Milana Kašuby, Dady Klementové, Kláry Veselé, Luciana Mayaci...

110

Z vernisáže výstavy bratrů Ladislava a Petera Čisárikových, květen 2012, foto Dagmar Petrášková

Z vernisáže výstavy fotografií Jiřího Hlušičky, září 2014, foto Dagmar Petrášková

111

A co nabízí letošní rok? Po výstavě obrazů Vítězslava Rubera v únoru a březnu vystavila skleněné obrazy a mozaiky Dana Teturová a olejomalby slovenská malířka Katarína Zemková. Po prázdninách se představí malíři Jiří Liška, Sergej Kulina, a působivým impresionistickým pojetím své malby přiláká na vernisáž četné přátele a obdivovatele Viktor Zakrynyčny. Zaslouží si dodat, že příjemné prostředí galerie, zvláště pak atriový dvůr a zahradu, dotvářejí manželé Kunešovi v průběhu let takřka k dokonalosti. Při každé návštěvě obdivujete znovu výsadbu květin a vzácných keřů, romantická zákoutí s posezením, řadu nápaditých doplňků (jmenujme alespoň kaš-

112

Z vernisáže výstavy malíře Viktora Zakrynyčného, duben 2015, foto Dagmar Petrášková

ničku s mořskými pannami od Michaely Lindovské nebo jakási prapodivně milá zvířátka, vynořující se ze záhonku, od keramika Prokopa Veselého) – vše uspořádané s citem pro krásu a soulad. Není tedy divu, že sem lidé rádi přicházejí nejen na vernisáže a na výstavy. Často zajdou třeba jen na nedělní kávu a vonící bábovku. I to už patří k milé tradici. Ostatně tak, jako swingové nebo country bály, které paní majitelka galerie spolupořádá v místní prštické sokolovně. V útulném prostředí v prostorách Galerie Aviatik lze po domluvě oslavit třeba narozeniny, uspořádat přátelská setkání a podobně, a pro takové příležitosti je pak zajištěno pohoštění podle přání.

113

Z vernisáže výstavy malířky Zdeny Höhmové, říjen 2016, foto Dagmar Petrášková a Jarmila Marvanová

„Víme, že tento druh podnikání není právě obvyklý mimo městské aglomerace. My jsme si ho ale zvolili tak trochu pro radost svoji a našich přátel, a také si myslíme, že venkov má právo na trochu kultury stejně tak, jako města“, říká Petra Kunešová, a dodává: „Setkali jsme se za ta léta s tolika výbornými umělci – výtarníky i hudebníky – kteří, snad si to již mohu dovolit říct, se stali našimi přáteli. A to je pro nás vlastně nejvíc.“ Věra Rasochová

ŽE PRÝ DŘEVOSOCHAŘ Rozhovor s Martinem Patřičným Jiří Brixi Tak, Martine, blíží se Den stromů a na internetu se praví, že tuto tradici v Čechách v nové době obnovili botanik Václav Větvička a dřevosochař Martin Patřičný. Jak se ti líbí ten termín a ta jednoznačná charakteristika ? Mají to ti internetisti a vůbec novináři těžké – jak zařadit ty bláhovce, kteří dostali víc talentů a rádi je rozvíjejí. Ohledně Václava Větvičky – Holan má myslím v Terezce Planetové termín – přítel stromů, ten by se k Václavovi hodil dobře… A to Větvička – jméno – znamení… A když jsme u toho „dřevosochání“, nemohu v souvislosti s tebou zapomenout na těch pět let, kdy si tvá dřevěná socha „Bytost – Země“ bez dovolení usurpovala prostor na samotném Václaváku jako důrazná ekologická a etická výzva. Ve svých publikacích rád uvádíš, že jsi pro své výtvarné aktivity nikdy nepoužil zdravý strom. Jsi tedy kromě dřevosochaře také ekolog ? Ta socha byla čistě přírodní a měla se tam rozpadnout a vrátit do Země. Takže tak trochu ekologický konceptualismus… Dneska by z toho slušná PR agentura udělala záležitost ! A možná to něco znamenalo, když si to lidi pamatujou, třeba ty… Ekolog… Snažím se chovat slušně. Jsem na návštěvě u Matky Země, a tak jí nechci plivat na koberec! Jsme tu jen na návštěvě a zajisté si odtud nemůžeme nic odnést. Na druhé straně – sází se stromy, aby se sklidily, abychom měli dřevo, materiál člověku nejbližší a pořád se obnovující… České dřevo na český stůl, jsem někde napsal… Ono je to s tebou vůbec těžké, poté, co jsi u Iva Železného vydal první „dřevařskou“ publikaci Dřevo krásných stromů (PATŘIČNÝ, Martin. Dřevo krásných stromů. Vyd. 1. Praha: IŽ, 1998. 125 s. ISBN 80-240-0651-0.), vyšla Ti u něj také prozaická prvotina Patřičný nejen dřevo, (PATŘIČNÝ, Martin. Patřičný nejen dřevo. Vyd. 1. Praha: IŽ, 1999. 126 s. ISBN 80-240-1378-9, kterou jsem tehdy přivítal jako jakýsi čerstvý vítr v české próze. Tak tedy prozaik taky ? Já myslím, že to byl vítr doznívající. Ze starých časů. Mám rád příběhy, rád je vypravuju. To je asi hlavní. Ale i tu druhou knihu povídek, vyšla pod názvem Jako v nebi (PATŘIČNÝ, Martin. Jako v nebi: povídky. 1. vyd. Praha: Krigl, 2012. 83 s. ISBN 978-80-86912-57-8), bych dneska asi přepsal… Mění se ten svět kolem zatraceně rychle… kde jsou časy „kakaové skvrny velikosti mexického dolaru“? Vzpomínáš, jak jsme spolu v době „pokusů o socialismus“ v Československu dělali ze vzdoru a vzteku zkoušky na tehdejší DAMU? S vědomím, že nás tam nikdy nevezmou?

M A R T I N P A T Ř I Č N Ý , březen 2016, foto Dušan Dostál

117

M U Z I K A , skládané dřevo, 60 x 50 cm, 2015, foto z archivu autora

Mimochodem, v Nejen dřevu máš také vzorový děj typické české opery. Což je docela sranda a usvědčuje tě ze znalosti minimálně libret. Jaký je vlastně tvůj vztah k muzice (pamatuji éru tvých dřevěných notových stojanů) obecně a k opeře, zejména české, zvlášť? Jiří, muzika je voda duše! Voda životodárná! Stručně – neznám lepší, krásnější, skvělejší nástroj, než je lidský hlas – někdy se na to zapomíná. A až ke hvězdám se někdy ten hlas podařilo dovést v opeře. Opera má svá špecifiká, ale – vždycky přece můžeme zavřít oči… Konec konců si z těch klišé a aranží dělám srandu, ale jako milovník ! V Čechách – můj uvaděč do opery byl Eduard Haken, tomu věřím každé slovo, i hymnu. Beňačková, Žídek, Haken bylo hvězdné obsazení Prodanky kdysi. Ivana Kusnjera mám rád a prý dorůstá řada mladých… Ano, jako u všech pořádných radostí musíš vložit práci, čas, hlavně mít trochu naposloucháno, ale tak je to se vším v životě, nebo ne ? Jak to píše Holan – Být není lehké, lehká jsou jen hovna… (Z básně Mým nepřátelům) Někdy v té době ses u Iva Železného etabloval i jako redaktor, když jsi přivedl k vydání poetické iuvenilie našeho společného kamaráda Ondřeje Fibicha (Balada Holandská, Vánoční svita, Poslední večeře podle Leonarda. Vyd.1. IŽ 2002, 74 s. ISBN 80-237-3766-X) a donutil mě, který s Fibichem v té době nemluvil, abych na tu knížku napsal (samozřejmě právem pozitivní) recenzi. Tedy i kulturní činovník, organizátor a entuziasta? Ty dobře víš, že Fibicha lidem vyprávím snad od sedmnácti – osmnácti let a kromě básní mám fakt rád i jeho, i když to s ním vždycky lehké nebylo… a v době vydání té knížky (2002) jsem se sešel s Petrem Vopelkou, dobrým člověkem, který měl občas nějakou korunu navíc, a když se mu podařila nějaká obchodní operace, tak se trochu rozdělil s druhými, takže tu knížku Fibichovi (a mně) zaplatil. A já jsem ji, jako všechny svoje knihy, dělal moc rád ! Už několika vydání se dočkala tvá kniha Pracujeme se dřevem (PATŘIČNÝ, Martin. Pracujeme se dřevem: jak porozumět dřevu. 1. vyd. Praha: Grada, 1998. 67 s., ISBN 80-7169-699-4)., v níž se čtenář dozví jaké jsou základní druhy dřeva, jak postupovat při jeho ručním opracování, jak dřevo reaguje na změnu prostředí, jaké povrchové úpravy se používaly dříve a nyní, jaké si zvolit pracovní nástroje. Tedy svědectví o tom, že s dřevem nejen umíš, ale že o něm taky hodně víš. Zajímalo by mě, zaznamenal-li jsi nějaké ohlasy, resp. jak se cítíš jako autor nesporně oblíbené a využívané příručky? A kolik má už vlastně vydání? Letos bylo páté vydání, a to se nepočítají dotisky! Nesporně úspěch, jistě, ale u základní či jiné příručky si lidi moc nevšímají, kdo je autor. Než si koupím příručku o mazání lyží, zjistím, jestli její autor je Čech, jestli kromě toho, že běžky viděl, na nich i stál, ale jeho jméno zapomenu… Tak to bychom tě měli v kostce, a teď k tomu „dřevosochání“. Což je termín myslím dost blbý, protože jsi spíš tvůrcem (zůstaňme u těch newspeechových novotvarů) dřevoobjektů či dřevoentit, které mnohem častěji připomínají obrazy než sochy. Do jaké míry tě při tvorbě inspiruje materiál ? Bez dřeva bych možná ani nebyl výtvarník… Dřevo je můj spoluautor. Více než 100 tu i cizozemských výstav doprovázených obvykle tvými „dřevěnými večery“, v nichž prokazuješ své nadání nejen výtvarné. Mimochodem, vzpomínáš si na ten zajisté klíčový moment, který tě osudově nasměřoval ke dřevu a výtvarné tvorbě? K volné tvorbě (tzn. bez objednávky) jsem přecházel vlastně od řemesla. Taková ta přímá cesta – nadání, jedna škola, druhá škola, kariéra umělce – tak to jsem neměl. S maminkou, která před únorem 48 pracovala v Americké informační službě, to takhle nešlo… S odřenýma ušima jsem to dotáhl

119

k maturitě. Dřevěná řemesla jsem se učil soukromě u strýce a soustružením jsem se i pár let živil. Ale chuť dělat to „svoje“ nějak nepřestávala… Pamatuji si vcelku živě, jak jsem jako frekventant nějakého pomatutitního studia navštívil tehdejší prestižní pražské knihkupectví (dnes reprezentativní úřadovna nejmenované banky) a ty ses mi tam (to už jsme se znali) věnoval jako knihkupec. Domnívám se, že jsi tehdy byl na nějakém důležitém životním rozcestí ? Jako knihkupec jsem začínal, měl jsem před vojnou, která tehdy znamenala dva roky blbákova. A věděl jsem už, že vlastně nikdy (vypadalo to, že rusáci tu budou na furt) nebudu moct dělat co

120

P O D Z I M N Í P R Á D L O , foto z archivu autora pro knihu Tajemství dřeva, foto z archivu autora D O T Ý K A T S E K N I H Y , relief, skládané dřevo, 50 x 40 cm, 2016, foto z archivu autora

chci – autorské divadlo s muzikou, na pomezí výtvarna, kabaretu, srandy, ale i poezie… Drobky z tehdejších nápadů jsem pak využil při těch Dřevěných večerech. Je zřejmé, že knihy jsou tvá druhá životní láska (programově vynechávám v tomhle rozhovoru ženský), což jsi dokázal před časem svou Čítankou (PATŘIČNÝ, Martin. Čítanka: kniha o čtení a knihách. Vyd. 1. V Praze: Jonathan Livingston, 2014. 294 s. ISBN 978-80-87835-35-7), velmi subjektivním čtenářským deníkem, svědectvím o tom, že ses číst nejen naučil, ale i umíš a navíc pozorně a tak, že jiné čtenáře (třeba mě) zahanbuješ. Jako výtvarníkovi ti posloužilo pečlivě vybrané dřevo také ke tvorbě knihoven jako výtvarných objektů. Domníváš se, že čtení novotou či patinou vonících knih má ve světě mobilů, noťasů, čteček tak ještě perspektivu? Probůh!!! Cílem Čítanky je bavit lidi, vyprávět příběhy a ne vychovávat, i když to tak dneska a z rychlíku může vyzerať. Ona ta Čítanka časem ožila a poskytla i několik veselých rozhovorů a peprných odpovědí na recenze. Jinak – smál jsem se před časem čtečkám, ale ony mají něco do sebe – pro ty, kdo nemilujou vůni knih, kdo jimi nemusí listovat a mrhat papírem. My lidi už dojídáme planetu – chceš čtečku? Zaplaťpámbu. Máš ji mít ! Ušetříme. Já bych ale prosil čtvrt kila opravdové knížky… od kosti, od dřeně. Pamatuji také tvou poměrně pravidelnou účast na Světě knihy, kde jsi míval stánek se svými knihami a výtvarnými objekty. Já si myslím, že to bylo pro tebe a tvé aktivity ideální místo, kde ses mohl prezentovat jaksi komplexně. Myslíš, že mám výjimečně pravdu? Proč výjimečně? Ty máš pravdu pořád! Pro Svět knihy jsem dělal i tři větší výstavy, Jak se dělá kniha se jmenovala jedna… Jednu výstavu jsme postavili se Zdenkem Hajným, drahé kameny, nerosty, sklo (vitráž) a dřevo. To byla ta pocta českým básníkům a ilustracím jejich básní...

121

P Ě S T N Í K L Í N , mořený jilm, délka 25 cm, 2017, foto z archivu autora D Ř E V Ě N Á K N I H O V N A , skládané dřevo, 60 x 50 cm, 2017, foto z archivu autora

A když jsme u veletrhů – Pro For Interior a For Arch jsem připravil tři velké výstavy o dřevě… trochu naučné… Ze všech tvých aktivit, počínaje dlouhodobou dotykovou výstavou v Národním muzeu, tou sochou, přes dřevěné večery, televizní seriál (Kus dřeva ze stromu, tuším) až po poslední knihy (Čítanka a Velká kniha o dřevě – PATŘIČNÝ, Martin. Velká kniha o dřevě. Vydání první. V Praze : Fortuna Libri, 2016. 264 stran. ISBN 978-80-7546-053-0) cítím tvou bytostnou potřebu komunikace, vyprávění, rozhovoru. Při tvorbě, ať už výtvarné či literární, jsi do značné míry sám. Jak se ti daří vyrovnávat s touto jakousi životní schizofrenií ? A neříkej mi takový blábol, že tvorbou... Bla, bla, bla! He, he… Moje žena říká, že když vylezu z nory, nepustím nikoho ke slovu. Asi má pravdu. Ale já jsem prostě dostal tolik, že ráno i večer smekám a děkuju, děkuju. No, někdy si jen prohrábnu vlasy. Protože dělám rukama a zároveň hlavou a ještě něčím, co neumím pojmenovat. Dělám jenom dobré věci – ve smyslu ne zlé. Píšu nebo jsem v dílně, ale pak zas někam jedu do školy, do knihovny, muzea a hraju a vyprávím i brnkám na kytaru… A co ocenění ? A vůbec – světská sláva? Něco málo jsem dostal – ne, v Čechách nic, od Francouzů, kdysi… Velká kniha o Dřevě je myslím docela dobrý doktorát. Co myslíš ? A abychom v tomhle rozhovoru měli nějakou faktografii, dodávám další ceny: Zvláštní cena kolegia Fagus Sylvatica, Medaile „Drei weisse birken“ Domu přírody

123

T R I K O – B A L O N K Y , relief, skládané dřevo a papír, 60 x 50 cm, 2017, foto z archivu autora

v Kieferu a Vogelbeerbaumu, Stříbrná plaketa Tilia cordata udělená za Slušnost k přírodě, jmenování Doctor honoris causa Univerzitou Silva Arbor v Ligniu, Diplom za reportáž o dřevě udělilo Společenství Modřínů, Borovic a Smrků, Děkovná medaile za Modlitbu za Zem udělená církví Nejzelenějšího Javorového listu, Doživotní právo volného vstupu na pozemky od knížete Jírovce z Vrbic a Habří, Klíče od lesa Frondosiana věnoval hrabě Alnus z Apelbaumu. Na Drei weisse birken jsem zvlášť pyšný… Na závěr dík za rozhovor a upřímné osobní přání. Aby se ti podařilo rozluštit tajemství dřeva a korunovat tím svou celoživotní řemeslnou, uměleckou i odbornou snahu... Tajemství dřeva se bude jmenovat kniha, na které dělám teď. A bude hodně pro ženy...

124

V Š E C H N O S V É N O S Í M S S E B O U , třešeň, výška 25 cm, 2017, foto z archivu autora

M A R T I N P A T Ř I Č N Ý , narozen 31. ledna 1955 v Praze, výtvarník – dřevař, autor knih a vypravěč. Řemeslu se vyučil soukromě u svého strýce – řezbář a soustružník dřeva. Prošel několik středních škol a maturoval na gymnasiu. Za totality pracoval v dělnických profesích, např. dřevorubec, skladník, řidič. Od roku 1988 se plně věnuje výtvarné práci se dřevem. Byl spoluautor scénáře a průvodce 26 díly velkého televizního dokumentu Kus dřeva ze stromu – Nadace Dřevo pro život, režie Bedřich Ludvík, ČT 2 / 2008, 2009. V roce 2000 s Václavem Větvičkou a Hanou Hegerovou vyhlásili Den stromů, původně Den stromů a dřeva, 20. října 2000 – poprvé. Národní muzeum je podpořilo výstavou Den stromů, M. Patřičný, J. Michálek. Martin Patřičný má za sebou přes sto výstav v tuzemsku, např. 1993 – Rudolfinum, Praha, 1995 – Lichtenštejnský palác, HAMU, 1998 – Obecní dům a Národní muzeum v Praze, 2002 – Akademie věd… Pravidelně vystavuje na Světě knihy. Pro For Arch připravil dvě rozsáhlé výstavy o dřevě. V zahraničí vystavoval m. j. v roce 2003 v Haagu a Naardenu, 2006, 2007 – Salon Nezávislých, Paříž, (Německo, Rakousko, Dánsko, Švédsko, Belgie, Itálie) a mimo Evropu v roce 2008 v Torontu – North York Centre Library, v roce 2013 účast NY-Queens colledge, USA. Největší výstava : Patřičný a hosté, O dřevě – Národní zemědělské muzeum Praha. Knihy : Pracujeme se dřevem, v roce 2017 už 5 (!) vydání. Dřevo krásných stromů, tři vydání, dotisky nepočítaje. Monografie (2009), Kus dřeva ze stromu (s Bedřichem Ludvíkem), Jako v nebi. Sedm povídek. V roce 2014 Všecky krásy dřeva a Patřičná Čítanka. V roce 2016 vyšla Velká kniha o dřevě. Od roku 1998 uspořádal řadu „Dřevěných večerů“, diskusních i hraných s poesií a živou hudbou v Národním muzeu v Praze, v Městské knihovně v Praze a dalších městech ČR.

125

LUDĚK PEŠEK TITÁN SPACE ARTU A SCIENCE – FICTION LITERATURY JEDEN Z AUTOROVÝCH NEJVĚTŠÍCH BESTSELLERŮ – PAST NA P E R S E A B U D E M Í T P R E M I É RU V ČESKÉ REPUBLICE U PŘÍLEŽITOSTI O S L A V V Ý R O Č Í U M Ě L C O V A NAROZENÍ Luděk Pešek (*1919 tehdejší Československo – 1999 Švýcarsko) byl významným malířem, ilustrátorem, spisovatelem, fotografem a jedním ze zakladatelů tak zvaného Space artu (Astronomical art). Byl absolventem Akademie výtvarných umění v Praze a členem Svazu českých výtvarných umělců, ze kterého byl v roce 1971 vyloučen spolu s dalšími umělci, kteří po sovětské intervenci v roce 1968 zůstali mimo území ČSSR. U nás je Luděk Pešek téměř neznámým umělcem, protože třicet let žil a pracoval ve Švýcarsku. Po roce 1968, kdy odešel z rodné vlasti do Švýcarska, započal druhou etapu svého uměleckého vývoje, v jehož rámci se věnoval malířskému zachycení planet sluneční soustavy, převážně Marsu, surreálným kompozicím a dalším tématům. Od roku 1969 do roku 1986 pracoval pro National Geographic Magazine a Smithsonian National Air and Space Museum ve Washingtonu, D. C., jako ilustrátor objevů, které koncem šedesátých a v průběhu sedmdesátých let učinila NASA. Sem byl uveden osobou nejpovolanější, tedy nikým jiným než samotným Fredericem C. Durrantem III. (1916 –2015), viceprezidentem muzea Smithsonian ve Washingtonu, který Peškovu uměleckou mnohotvárnost a náklonnost ke space artu zaznamenal ještě za jeho působení v Československu. Ocenil především jeho ilustrace planet sluneční soustavy k filmu režiséra J. Šilhana – Hypotézy z roku 1963. O několik let později (1968) mu nabídl spolupráci. O rok později Pešek vydává sci-fi román Expedice na Měsíc (v němčině Die Mondeexpedition), jehož originál napsal již v roce 1967 v Praze a který doprovodil vlastními černobílými ilustracemi. Tento román byl přeložen do několika světových jazyků, mezi jinými do italštiny, francouzštiny, španělštiny, japonštiny a mnoha dalších. Další jeho sci-fi román Země je blízko (Die Erde ist nah) pojednává o prvním přistání člověka na planetě Mars, o dlouhé cestě bezmezným oceánem vesmíru a o pobytu posádky na planetě Mars a její krajině. Dočkal se velkého ocenění v podobě ceny Deutsche Jugendbuch Preis. Napínavý sci-fi román Země je blízko popisuje jeden z důležitých momentů dějin lidstva, a to sice první přistání člověka na jednom z měsíců Marsu. Čtenář se prostřednictvím vypravěče – psychologa vesmírné výpravy dr. Cosbyho, který je zároveň také jednou z hlavních postav románu, dozvídá o průběhu prvního kosmického letu, jakož i o složení posádky a vědeckých poznatcích, které byly během mise učiněny.

LU D Ě K P E Š E K , foto rodinný archiv Marie Dittrichové

129

Luděk Pešek, M A R S (z cyklu Planety Země), akryl na sololitu, 61 x 89,5 cm, 1972, sbírka Alšovy Jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou, foto AJG

V roce 1976 vydal autor vlastním nákladem sci-fi knihu Past na Persea (Falle für Perseus), která se později stala velkým bestsellerem v daném žánru. Originál rukopisu je opět psán v českém jazyce a dnes je uložen v Památníku národního písemnictví. Zajímavé jsou také souvislosti ve formě užité symboliky, jejíž motivy se později začaly objevovat také na Peškových obrazech. Past na Persea je příkladem dystopického sci-fi románu, který se vyznačuje kritikou totalitní společnosti a varováním před jejími následky. Samotná iniciativa autora svědčí o tom, že tato kniha pro něj představovala něco mnohem více, než jenom další bestseller, kterých měl na svém kontě již několik. Děj tohoto románu se odehrává ve vzdálené budoucnosti, přesněji v roce 2275 ve vesmíru. Posádka pozemské kosmické lodě Perseus III, která je tvořena 30 členy – převážně odborníky na astrofyziku, astrobiologii nebo na exobiologii v čele s komandantem Steavem Blariem, byla do vesmírného prostoru vyslána za účelem zvláštní mise – zjistit, jaký osud stihl jeho předchůdkyně – kosmické lodě Perseus I a Perseus II, které se ztratily během 21. století, když byla objevena desátá planeta nazvaná Tartaros. Ze základen na Marsu byly tehdy vyslány automatické sondy, aby novou planetu a její dva měsíce – zvláště pak Železný měsíc – prozkoumaly. Ovšem pokaždé těsně před cílem došlo k přerušení komunikačního spojení se základnou a obě kosmické lodě jako by se rozplynuly v prostoru. Perseus III má za úkol zjistit, zda za těmito událostmi stojí technická porucha nebo působení mimo-

130

zemského faktoru. Ovšem na členy posádky čeká nemilé překvapení v podobě antiutopistického společenství lidí, které je hyaristicky složené z Bratrů Vychovatelů, Chovanců, strážců – Černých košil a Velké Hlavy. Toto argonautické obyvatelstvo zde žije podle prazvláštních pravidel, jejichž nedodržení je tvrdě trestáno. Všichni se potýkají s problémy, které ve své podstatě řeší i současná společnost, jež jsou spojeny s násilím, omezováním osobní svobody, netolerancí, denunciací morálních hodnot jedince a podobně. K tomu je čeká těžká zkouška, na jejímž konci se všichni zúčastnění ocitnou v pasti ze které, jak se zdá, není úniku. Zajímavý děj, poutavé vyprávění, do detailů promyšlené charakteristiky postav, universální prostředí, do kterého je děj zasazen a především morální dilema ústředního hrdiny, v sobě ukrývá velké edukační hodnoty. Dramatický závěr knihy a tak zvaný „otevřený konec“ neboli „konec bez konce“ navíc povzbuzuje čtenářovu vlastní fantazii. Paradoxem je fakt, že science – fiction kniha Past na Persea, vyšla v různých jazykových mutacích, jen v samotné mateřštině autora – tedy v českém jazyce, zatím nevyšla. Teprve události v posledním roce svedly dohromady skupinu lidí, která se intenzivně zasazuje o umělcovu rehabilitaci na poli uměleckém i literárním. Luděk Pešek, S T U D I E , technika a rozměr neuvedeny, 1959, foto archiv Veroniky Polnické

V dubnu roku 2019 tomu bylo přesně sto let od narození tohoto velkého umělce. Do průběhu oslav významného výročí se zapojí jak česká, tak i americká strana. V České republice proběhne připomenutí (respektive znovuobjevení) tak zvaného strýce Space artu prostřednictvím vydání jeho slavné science – fiction knihy Past na Persea poprvé v českém jazyce. Následovat bude bohatý doprovodný program zahrnující odborné prezentace a přednášky pro širokou veřejnost a hodně dalších zajímavých akcí. Luděk Pešek měl velký cit pro detail, kompzici a také drama, jeho knihy se vyznačují velkolepou scénickou výpravou. Vyjmenované faktory stojí také za tím, že všechny autorovy knihy jsou atraktivní i pro divadelní a filmové zpracování. Sám autor během své aktivní umělecké kariéry psal také divadelní a filmové scénáře. V případě, že by v budoucnu vzniklo podle knihy také dramatické zpracování pro prkna, která znamenají svět, mohla by tato hra při správném uchopení být divácky velmi atraktivní. Nedávno inspirovala recenze na knihu Past na Persea talentovanou účastnici výtvarného kurzu ve Vyšším Brodě a průvodkyni na jednom z vizuálně nejreprezentativnějších hradů v rámci Jižních Čech, Státním hradě Rožmberk Libuši Brázdovou, jejíž tvorba vyzařuje jedinečným uměleckým espritem, k vytvoření velmi narativně zajímavých obrazů a kreseb plných otázek a odpovědí, jejichž ústřední myšlenka vychází z děje této science – fiction knihy.

131

Libuše Brázdová, N E B E Z P E Č Í N A K O S M I C K É DRÁZE, technika a rozměr neuvedeny, 2019

Libuše Brázdová, ANDĚLÉ KOSMU, technika a rozměr neuvedeny, 2019, fotografie z archivu Veroniky Polnické

Před zrakem diváků se tak rozehrává příběh, v jehož rámci tvůrkyně kreseb a maleb prokázala smysl pro kompoziční řád i cit pro detail. Nezbývá než popřát hodně úspěchů v realizaci tohoto záslužného projektu, který by mohl být zároveň také osvětou současné science – fiction literatury. „Space Art“ nebo „Astronomical Art“ je naprosto originálním projevem moderního umění, který je úzce spjat s vědou a průzkumy vesmírného prostoru. Svou inspiraci čerpá z objevů expedice NASA. Po roce 1969 se začal psát počátek nové umělecké éry, která ovlivňuje masovou kulturu a povědomí lidí o Universu prakticky dodnes. Podobně jako ostatní umělecké žánry, také Space art má mnoho podob a odvětví, která zahrnují vesmírný realismus, vesmírný surrealismus a symbolismus, kosmický hardware a kosmické modelování skulptur. Umělci, kteří se věnují tomuto druhu umění, mají největší možnosti seberealizace na poli vizuálních médií (vědecké a SF magazíny), kde svoje ilustrace doprovází i vlastními statěmi. Řeč je o odborných magazínech LEONARDO, GEO, STARLOG, SCIENCE, KOSMOS, FUTURE LIFE. Dále se stále častěji uplatňují také tvůrci vizuální podoby počítačových her a programů. Umělci IAA (International Association of Astronomical Artists) se věnující kosmickému realismu, jako například David A. Hardy, Don Dixon, Kim Poor nebo Michael Carroll čerpají z uměleckého odkazu Luďka Peška. I když se čas od času na českém uměleckohistorickém poli setkáme se snahami si tuto významnou osobnost připomenout různými jubilejními výstavami, tak přesto všechno zůstává Luděk Pešek ve své rodné zemi bohužel zapomenutým umělcem, který čeká na své znovuobjevení.

132

Luděk Pešek, T H E G A M E (z cyklu Cold War), olej na plátně, 80 x 130 cm, 1970 –1975, PNP Praha, nezpracovaný osobní fond Luďka Peška (1919 –1999), 3. část fondu, foto z archivu Veroniky Polnické Luděk Pešek, K R I S T U S , olej na plátně, rozměr neuveden, 1990 –1999, Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, foto z archivu Veroniky Polnické

Pohled do výstavy Luďka Peška v roce 2009, Luděk Pešek, MARS (Z cyklu Planety Země), 1972, foto M. Vilášek Luděk Pešek, K O S M I C K Á S O N D A , technika a rozměr neuvedeny, 1974 –1976, PNP Praha, nezpracovaný osobní fond Luďka Peška (1919–1999), 3. část fondu, foto z archivu Veroniky Polnické

U příležitosti vydání knihy Past na Persea bude při slavnostním křtu zároveň zahájena výstava v galerii Mira v planetáriu v Ostravě s názvem Vesmírné imaginace Luďka Peška aneb hledání Bratra v Budoucnosti, která bude feflektovat umělcovu výtvarnou i literární tvorbu. V rámci této výstavy budou veřejnosti představena také díla Libuše Brázdové, která je autorkou ilustrací Peškovy knihy Past na Persea. Návštěvníkům výstavy se tak naskytne jedinečná možnost srovnání dvou různých autorů, které umělecky spojuje vesmírná imaginace. Tolik tedy k pozvánce na plánovanou výstavu v ostravském planetáriu a nyní ještě malé ohlédnutí za výstavním projketem, který probíhal v roce 2017 v Alšově jihočeské galerii v Českých Budějovicích. Konala se zde zajímavá a úspěšná výstava studentů dějin umění nazvaná Error /alegorický princip v českém poválečném malířství a sochařství. Návštěvníci měli poprvé po dlouhé době možnost seznámit se s dílem a životem Luďka Peška. Na výstavě prezentovaný obraz tohoto umělce se dokonce stal i jedním z leitmotivů výstavy. Hlavní idea studentského výstavního projektu vycházela ze známého textu „Alegorický impuls : k teorii postmodernismu“, který napsal americký kritik a teoretik umění Craig Owens. Mezi zastoupenými umělci se objevila známá jména, například Milan Ressel (*1934) nebo Petra Oriešková (*1941). Tvorba Luďka Peška zde byla prezentována dílem nazvaným Brána okřídlených býků z roku 1982, v němž jsou systematicky popírány přírodní zákony a představuje svět, kde není nic nemožné. A protože nic není nemožné, tak je dokonce více než pravděpodobné, že v budoucnu se nejenom čtenáři scif-fi literatury, návštěvníci galerií a kdo ví, třeba i divadel, budou s dílem tohoto autora mnohem více setkávat a jeho hvězda se tak na uměleckém nebi znovu rozzáří. Veronika Polnická

134

Miroslav Krobot, S C H O D Y N A P E T R O V , olej na plĂĄtnÄ&#x203A;, 80 x 60 cm, 2015