F
ilip si stále nebyl jistý, zda se mu to vše jen nezdá. Není to každý den, že stojí bos v pyžamu před chaloupkou, která je snad celá z perníku, a ve dveřích ho vítá bělovousý čaroděj, oděný v dlouhém tmavém plášti, posetým třpytivými hvězdičkami, které odrážejí světlo lucerny do temnoty okolního lesa. „Tak půjdeš už dovnitř?“ zeptal se kapitán Bambino a probral tím Filipa z myšlenek, jestli snad opravdu jen nespí. Vstoupil tedy do chaloupky a usadil se do hlubokého křesla vedle krbu, ve kterém plál oheň, který sice žlutě zářil, ale vůbec nehřál. Poslouchal, co si čaroděj s Bambinem povídají. „Říkal jsem, že to nezvládneš? Říkal jsem to,“ mumlal si pod vousy čaroděj a položil čajovou konvici na kuchyňský sporák, připomínající ten, co jednou Filip viděl v hračkářství. „Ale já jsem to zvládl, Merline,“ odpověděl mu Bambino a čaroděje tím opravdu zaujal. Rychle přikročil ke kapitánovi, vzal ho za ramena a radostně s ním zatřásl. Ještě chtěl něco říct, ale byl přerušen Filipem sedícím v křesle. „Merlin? Vy jste Merlin?“ Čaroděj hodil na Filipa nevraživý pohled a zabručel: „Samozřejmě že jsem. Znáš snad jiné jméno pro čaroděje v Hračkárii?“ Pak se opět věnoval kapitánovi. „Ale... jak to, že jsi tady? Máš být tam na druhé straně, v lidském světě!“ pustil kapitánovi jeho ramena a ustoupil o krok. „Byl jsem tam. Celý den jsem tam byl. Ale pak mě ten zatracený kluk vzal zpět,“ odpověděl Bambino a ukázal na Filipa, stále sedícího v křesle a nevěřícně sledujícího čaroděje Merlina.
26