F
ilip si stále nebyl jistý, zda se mu to vše jen nezdá. Není to každý den, že stojí bos v pyžamu před chaloupkou, která je snad celá z perníku, a ve dveřích ho vítá bělovousý čaroděj, oděný v dlouhém tmavém plášti, posetým třpytivými hvězdičkami, které odrážejí světlo lucerny do temnoty okolního lesa. „Tak půjdeš už dovnitř?“ zeptal se kapitán Bambino a probral tím Filipa z myšlenek, jestli snad opravdu jen nespí. Vstoupil tedy do chaloupky a usadil se do hlubokého křesla vedle krbu, ve kterém plál oheň, který sice žlutě zářil, ale vůbec nehřál. Poslouchal, co si čaroděj s Bambinem povídají. „Říkal jsem, že to nezvládneš? Říkal jsem to,“ mumlal si pod vousy čaroděj a položil čajovou konvici na kuchyňský sporák, připomínající ten, co jednou Filip viděl v hračkářství. „Ale já jsem to zvládl, Merline,“ odpověděl mu Bambino a čaroděje tím opravdu zaujal. Rychle přikročil ke kapitánovi, vzal ho za ramena a radostně s ním zatřásl. Ještě chtěl něco říct, ale byl přerušen Filipem sedícím v křesle. „Merlin? Vy jste Merlin?“ Čaroděj hodil na Filipa nevraživý pohled a zabručel: „Samozřejmě že jsem. Znáš snad jiné jméno pro čaroděje v Hračkárii?“ Pak se opět věnoval kapitánovi. „Ale... jak to, že jsi tady? Máš být tam na druhé straně, v lidském světě!“ pustil kapitánovi jeho ramena a ustoupil o krok. „Byl jsem tam. Celý den jsem tam byl. Ale pak mě ten zatracený kluk vzal zpět,“ odpověděl Bambino a ukázal na Filipa, stále sedícího v křesle a nevěřícně sledujícího čaroděje Merlina.
26
27
„Ty?“ ukázal Merlin na Filipa. „Ty jsi ho přivedl zpět do
Hračkárie? Víš, kolik úsilí musel kapitán vyvinout, aby odsud uprchl? Víš, co jsi způsobil?“ pokračoval čaroděj a s každou otázkou se o krok přibližoval ke křeslu, kde Filip seděl. „On tomu nerozumí!“ zazněl místností kapitánův znělý hlas, vycvičený z udílení vojenských povelů. Merlin se zastavil, napřímil a volným krokem se vydal zpět do kuchyně. Sundal ze sporáku konvici s vařící se vodou a zalil tři barevné šálky čaje. „Ach tak. On nic neví,“ mluvil čaroděj sám k sobě. „Takže perníček fungoval?“ prohodil směrem ke kapitánovi a vzal do ruky dva šálky s čajem. „Ano, fungoval. Tam... a bohužel i zpátky,“ odpověděl Bambino a vzal si od Merlina horký šálek. „A ty? Ty sis tedy také ukousl, že?“ obrátil se Merlin směrem k Filipovi a podal mu druhý šálek, který držel v levé ruce. Pak se vrátil do kuchyně pro svůj vlastní a usadil se naproti Filipovi. Bambino si přisedl hned vedle něho, ale Merlin se na něho zamračil tak moc, že si rychle odsedl na druhou stranu starého omšelého kanape. „Jak se jmenuješ?“ obrátil se Merlin na Filipa o poznání přívětivějším tónem. „Jsem Filip. A rád bych věděl, kde jsem.“ „Ach tak. Filip ze země lidí. Ze země, kterou si už ani nepamatuji,“ zamyslel se Merlin a usrkl hlasitě ze svého šálku. „Tak tedy? Můžu se to už dozvědět?“ naléhal Filip. „Ale jistě. Je to ale dlouhý příběh.“
28
„A šlo by to nějak krátce?“ zeptal se Filip a poohlížel se po
nějakých nástěnných hodinách. „Nemám totiž moc času a musím se vrátit domů. Táta s mámou budou mít jistě strach.“ „Tak o to bych se nebál. Čas je tuze relativní. To, co tady trvá roky, může v lidském světě trvat pouhé minuty. Být tebou, měl bych spíše jinou obavu.“ „A jakou?“ zeptal se třesoucím se hlasem Filip. Merlin se mu s vážností zadíval do očí, jako by z nich chtěl vyčíst celý jeho život. „Bál bych se, jestli se vůbec někdy domů dostaneš.“ Filipovi se v krku sevřelo a těžce se mu dýchalo. Merlin zatím upíjel malými doušky čaj a Bambino seděl na svém vzdáleném konci pohovky a významně mlčel. Čaroděj se uvelebil mezi dvěma polštáři a začal vyprávět: „Kdysi dávno, před mnoha a mnoha lety, vznikla Hračkárie. Tedy nevznikla jen tak. Někdo k tomu dopomohl. On.“ „On? Kdo je On?“ přerušil čaroděje Filip. „Budeš poslouchat, nebo mi budeš skákat do řeči?“ zadíval se na něho Merlin a bylo zjevné, že chce slyšet jen jednu odpověď. „Tak tedy On vytvořil Hračkárii tím, že přinesl z lidského světa první hračku. Kde se vzal On, to nikdo neví. Možná také pocházel ze světa lidí, když žádná Hračkárie ještě nebyla. Říká se, že On byl také jen hračkou, ale nějaké dítě mu moc ublížilo a On se proto rozhodl, že odejde do jiné země. A s sebou si vzal panenku, co si jí její holčička nevšímala. Ale panenka s ním nešla dobrovolně, říká se. Přesto tu už jednou byla a nemohla tedy zpět. Tak vznikla Hračkárie. Jen oni dva a prázdnota. A pak začal On přinášet další a další hračky, které lidské 29