Zapomenuté papíry (6. díl

V dnešním pokračování našeho seriálu se pokusíme vyvrátit jeden obecně vžitý omyl. Vysvětlíme totiž, že bankovní a bankovkový papír zdaleka nejsou to samé, naopak, že se tyto dva výrobky liší přímo diametrálně. Ani jeden z nich už se u nás nevyrábí, opravdu zapomenutý je však pouze ten první.

TEXT A FOTO: PETR NOVOTNÝ

Hlavně aby se to nerozpíjelo … Tak tedy bankovní, versus bankovkový. Ten první, bankovní patřil do skupiny psacích papírů, jimž bylo společné (jak již název vypovídá) to, že se na ně dalo pohodlně a bez problémů psát. Ono „pohodlně a bez problémů“ znamenalo především psaní s použitím inkoustů, tuší a jiných tekutých médií. Prvním sjednocujícím rysem těchto psacích papírů bylo zejména jejich dobré zaklížení, případně plnění, zabraňující tomu, aby se písmo na nich napsané rozpíjelo. To se provádělo a dosud provádí aplikací klížidel a plnidel. Taková klížidla jsou vlastně látky zvyšující odolnost papíru proti absorpci vody. Přidávají se do hmoty nebo se nanášejí na povrch papíru na klížicím lisu. Mohou to být přírodní modifi kované pryskyřice (staří papírníci používali dokonce opravdický kostní klíh) nebo syntetické látky. Jako příklad pro dnešní použití se uvádějí zejména klížidla na bázi styren-akrylátů. Plnidla (pigmenty) jsou zase nerozpustné částice, které zaplňují prázdná místa ve struktuře papíru. Mohou se přidávat do rozvlákněné látky nebo se používají do nátěrových směsí. Obecně rovněž zlepšují psací a tiskové vlastnosti. Rozdělují se na organické a anorganické a dále podle chemického složení. Jsou to např. uhličitan vápenatý, titanová běloba, kaolín, mastek, barytová běloba, azbestin a další.

Optický zlepšovák A ještě něco je třeba k výrobě bankovního a ostatních psacích papírů dodat. Při jejich výrobě se pravděpodobně poprvé začaly používat tzv. OZP, tedy optické zjasňovací prostředky. Jsou to látky, které, bez zásahu do chemické struktury buničiny (jakým je třeba bělení sloučeninami chlóru), opticky zvyšují bělost vyrobeného papíru. Zní to moc učeně? Ale kdepak, když naše babičky přidávaly při praní bílého prádla či záclon do prací vody šmolku, nedělaly vlastně nic jiného, než že prádlo opticky zjasňovaly. Se šmolkou, modrou, minerální, ve vodě rozpustnou barvou, z pohledu chemiků křemičitanem kobaltnato-draselným, tak vlastně používaly první OZP, aniž by o tom věděly. V době, kdy se u nás bankovní papír vyráběl a ten poslední produkovaly ve výborné kvalitě Olšanské papírny, závod Jindřichov, se používal Rylux, chemická látka s těžko vyslovitelným názvem Distyrylbiphenyl. Takže ještě jednou, bankovní papír býval kvalitní papír z bělené, většinou sulfi tové buničiny, klížený, aby se na něm písmo nerozpíjelo a většinou strojně hladký, používaný ke psaní v bankách a úřadech vůbec. Odešel do historie v okamžiku, kdy se přestala masově používat plnicí pera, násadky, redis pera a podobné nástroje, jimž v útrobách koloval inkoust.

Papír opředený tajemstvím Bankovkový papír, to je ovšem zcela jiná kategorie. Obrátíme-li se opět na Papírenský slovník, dozvíme se, že: „Má býti velice pevný, zvláště v ohybu (v lomu), odolný proti odírání, má mít dobrou hmatnost, způsobilou pro tisk jemných rytin, musí odolávat vlivu vlhkého vzduchu.“ Tak teď už je každému jasné, že na bankovkový papír nikdo psát nebude (alespoň většinou), ale ten že se bude používat výhradně k tisku a výrobě platidel, tedy bankovek. Filip a Rubeš pokračují: „Papír bankovkový mívá průsvitku, nebo lokalisovaná pestrá vlákna, někdy obojí; též se přimíchává jemný kovový prášek, znesnadňující padělání.“ V historii našeho papírenského průmyslu má i bankovkový papír své místo. Vyráběl se například v papírně ve Vraném nad Vltavou, nebo v Maršově v Krkonoších. A protože od okamžiku, kdy začaly platit první bankovky, traduje se také snaha je napodobit čili zfalšovat, byla a dosud je jejich výroba opředena pavučinou tajemných receptur a zajišťovacích procesů.

Pevnost a odolnost především Vše začínalo již u výběru vhodné suroviny. Po celou dobu výroby bankovkového papíru se využívala ta nejpevnější a vlastně nejkvalitnější papírovina – hadrovina. V britských, francouzských a kanadských papírnách, kde se tento papír stále vyrábí, se textilní vlákna používají dodnes. Nezpracovávají se samozřejmě staré bavl-

Filigrány v bankovkovém papíru

něné a lněné hadry, jako tomu bylo dříve, vítaným zdrojem je dnes vlákenný odpad vzniklý při zpracování bavlny – linters. Jsou to vlákna o délce do 10 mm, z nichž se nedá vyrábět příze pro textilní průmysl, ale protože obsahují až 90 % celulózy, jsou pro výrobu vysoce kvalitních papírů, jako je právě bankovkový, přímo ideální. Od okamžiku, kdy se textilní vlákna v papírenském procesu změní na papírovinu, je již velmi těžké určit a popsat jednotlivé technologické postupy, které vedou k fi nálnímu výrobku. Platilo to v minulosti u nás, a u světových výrobců to platí dodnes – soubor prostředků, majících za úkol zabránit padělání bankovek, které budou z papíru vyrobeny, začíná už v okamžiku, kdy jsou bankovky tak říkajíc „v tekutém stavu.“

Kladivo na padělatele Metody zabezpečující bankovky a znesnadňující práci padělatelům se táhnou celou jejich výrobou jako pověstná červená nit. V tomto případě toto přirovnání opravdu sedí – právě zajištění papíru pomocí určeného počtu drobounkých barevných textilních vláken čili jakýchsi miniaturních nitek zanesených do papíroviny, tvoří základ jeho zabezpečení. Tuto bariéru žádný padělatel nepřekoná, i když už by se mu podařilo zjistit, jaká vlákna a v jakém poměru jsou do papíroviny přimísena, lze těžko předpokládat, že bude mít doma v kůlně padesát metrů dlouhý, šest metrů široký a deset metrů vysoký papírenský stroj, na němž si bude papír, pokud možno nenápadně, vyrábět. Navíc, do papíroviny se nepřidávají jenom barevná vlákna, ale mnoho dalších ingrediencí v rozličných a samozřejmě tajných kombinacích. Další prvky se pak přidávají v průběhu tvorby papírového listu a následného tisku. Pojďme se tedy podívat alespoň na některé.

1. GILOŠ (z francouzského guilloche) Jde o složitý obrazec, složený ze spojitých jemných linek (kruhové, elipsovité, či jiné geometrické linie) jejichž uspořádání se opakuje v pravidelných intervalech.

2. RUČNÍ RYTINA Do kovové desky se ručně vyrývá kresba, která se poté přenáší na tiskovou formu. Výsledné linky jsou trojrozměrné o různých tloušťkách od silných po nepatrné linky.

3. MIKROPÍSMO (mikrotext) K jeho tisku se používá ofset nebo hlubotisk. Tisknou se jím linky, vyplňují obrazce nebo se z nich skládá samostatný obrazec.

4. IRIS Tato technologie tisku se vyznačuje plynulým přechodem jednotlivých odstínů barev.

5. RASTR Vytváří se kombinací různé struktury a orientace linek. V podtiscích je patrný jako linie různé hustoty, které způsobují dojem odlišných odstínů dané barvy.

6. FLUORESCENČNÍ TISK Obrazec vytištěný na bankovce luminiscenční barvou je pod běžným světlem obtížně viditelný, nebo zcela neviditelný, je patrný až pod UV světlem.

7. VODOZNAK (fi ligrán) Jde o značky nebo obrazce v papíru bankovky, které jsou viditelné proti světlu. Vytvářejí se pomocí síta, nebo sítového válce (egutéru), který vytlačuje, nebo naopak stlačuje papírní hmotu.

8. OCHRANNÝ PROUŽEK Jde o kovový nebo pokovený plastový proužek, který je zapracován do papíroviny během výroby. Ten může být v papíru zcela skryt, nebo může částečně vystupovat na povrch. Často obsahuje i mikropísmo nebo hologram.

9. HOLOGRAM Hologramy mohou být buď z kovu, nebo částečně demetalizované. Jde ochrannou fólii, na níž je laserem vypálen určitý motiv. Často obsahují mikroprvky ve formě mikropísma, nebo i grafi ckého obrazce. 10. SKLOPNÝ EFEKT Sklopný efekt, jinak zvaný skrytý obrazec, vzniká zvláštním uspořádáním plastických linek, na které dopadá světlo. Je viditelný tehdy, pokud bankovku zvedneme do výše očí a sklopíme do vodorovné polohy.

Jde samozřejmě jen o některé příklady, další zabezpečení se provádějí například použitím opticky proměnlivých barev, iridiscentního pruhu, mikro perforace, či dokonce magnetických pigmentů.

Podobný název, ale jiná historie Dva druhy papírů s tak podobným jménem, a přitom tak rozdílným způsobem výroby a použití, se v papírenské branži nenajdou tak snadno. Bankovní papír prakticky zmizel ze světa. Dokud se vyráběl, mohli jste si ho v každém papírnictví za pár korun koupit rovnou celý balík. V prakticky nezměněné podobě prošel pod rukama a pery mnoha generací bankéřů a pilných úředníků, vytlačily jej psací stroje (i když i do nich se ještě dlouhou dobu zakládal), počítačové tiskárny a kopírky. U bankovkového to vzhledem k shora řečenému nebylo a není zas tak snadné. Tam, kde se dosud vyrábí (a jeho výroba také pomalounku mizí, vždyť již cca 50 zemí včetně Anglie tiskne své bankovky na plastovou fólii), je jeho produkce tak drasticky zajištěná proti krádeži, že je prakticky nemožné jej podloudně získat. Měnové úřady každé země dobře vědí, že ukrást bankovkový papír by pro zkušeného falzifi kátora znamenalo ušetřit si půl práce. A fólie se, díky moderním technologiím včetně nanografi e, zajišťují minimálně stejně dobře, ne-li lépe.

Povrch egutérového válce s obrazcem pro zhotovení filigránu