WANDA PÓŁTAWSKÁ
A BOJÍM SE SNŮ
Obsah
Předmluva k českému vydání.......................................................... 5
Úvod..........................................................................................................11 Bojím se snů..........................................................................................15
Moje cesta Bilance válečných zisků a ztrát................................................... 241 O Wandě Półtawské........................................................................ 253
255
Úvod
V
zpomínky na pobyt v koncentračním táboře jsem napsala v červnu a červenci 1945, bezprostředně po návratu. Až do ledna 1961 ležely v šuplíku – původně jsem nepočítala s tím, že bych je někdy vydala. Důvod jejich vzniku byl jiný a asi bych měla říct jaký, abych tak alespoň zčásti vysvětlila příliš osobní tón, jímž jsou napsány. Po dvacetidenním putování jsem se 28. května 1945 vrátila do domu svých rodičů a hned první noc jsem zažila cosi děsivého: každý den, anebo spíš každou noc, se mi zdálo o Ravensbrücku – přičemž intenzita mých snů a jejich neuvěřitelná plastičnost působily na mě tak, že nebylo možné rozlišit, jestli se mi to zdá, nebo jestli je to další pokračování příběhu v lágru. O domově se mi v táboře často nezdálo. Když jsem se pak probudila, byl to bezpochyby jeden z těch horších zážitků v táboře – teď po návratu se všechno obrátilo. Byla jsem doma a zdálo se mi o lágru. Jeden po druhém se mi ve snu ty dny vybavovaly, nemělo to 11
konce a nedokázala jsem pochopit, že se toho může někomu tolik zdát během jediné noci. Odsouvala jsem spánek na co nejpozdější hodinu – aniž bych se s tím někomu svěřovala –, napětí oněch nocí bylo nakonec takové, že jsem prostě přestala ke spánku uléhat: nedokázala jsem už dál ty sny o koncentráku snášet... Trvalo to několik dní. Nakonec na mě ale dolehla taková únava, že jsem si řekla, že s tím musím něco dělat. Dlouho jsem přemýšlela, s kým bych si o tom měla pohovořit. Nikomu z nejbližších jsem se s tím svěřovat nemohla – trápili by se tím, přičemž dost útrap jim už způsobil můj pobyt v táboře. V den mých prvních jmenin po návratu – 23. června – přišlo mnoho lidí, dostala jsem spoustu květin, k večeru dorazila i milá šedovlasá paní, moje dávná učitelka. Řekla jsem jí, že to vůbec nechápu: přežila jsem tábor, teď však nedokážu snášet ty sny... a že to asi není normální. Nic mi tehdy neřekla, ale přišla druhý den a oznámila mi, že s tím byla... u psychiatra, svého známého, už staršího člověka, který jí řekl, abych všechno, co se tam dělo, svěřila někomu, ke komu mám důvěru. Důvěřovala jsem mnoha lidem, ale mluvit o táboře jsem nechtěla. Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou – to není možné, vůbec to nepřichází v úvahu, abych o tom někomu vyprávěla. Komu? Starým rodičům? Se12
strám? Kdybych měla bratra, pořádného mužského... Ale takhle? Moje šedovlasá učitelka se však nenechala snadno odbýt. Na chvíli se zamyslela a pak mi řekla: „Víš co? Pokus se to sepsat. Třeba ti to pomůže.“ Nejdřív jsem tuhle myšlenku odmítala – nicméně pak během noci, když jsem měla strach ze snů, jsem začala psát... Psala jsem jen v noci. Jedno slunečné červencové nebo snad srpnové ráno roku 1945 jsem skončila, strčila to do šuplíku a... skutečně poprvé po svém návratu jsem usnula beze snů. Mé šedovlasé paní učitelce jsem napsala krátký vzkaz, že to opravdu zabralo. Také později se mi o táboře občas zdávalo stejně plasticky jako v prvních dnech, ale stávalo se to jen v obdobích velké únavy. Věděla jsem, že si musím odpočinout – dodneška je to pro mě varovný signál, že musím zkrátka na chvíli vysadit. Po deseti letech jsem se o těch svých vzpomínkách komusi svěřila a po patnácti letech mě přemluvili, abych je vydala tiskem. Prošla jsem si je... působily na mě příliš intimně a přímo děsivě. Některé pasáže jsem vyškrtala – na mnoha místech tak zůstala slepá místa, ostatně dost zřetelná. 13
S odstupem dvaceti let se na to dnes dívám s nadhledem. Za pár dnů uplyne dvacet let od mého zatčení: 17. ledna 1941. Krakov, 10. ledna 1961
Když jsem likvidovala svůj archiv, dostal se mi náhodou do rukou zapomenutý text, který jsem napsala v září 1945, po příjezdu do Krakova. Jedná se o pokus bilancovat můj život. Nazvala jsem ho Má cesta – bilance válečných zisků a ztrát [Moja droga – bilans strat i zysków wojennych]. Text vznikl po napsání vzpomínek, jež jsem se posléze rozhodla vydat a dát jim titul O víc než o život [O więcej niż życie]. První vydavatel ho změnil na A bojím se snů [I boję się snów]. To zářijové resumé je podle mého soudu pravdivé a výstižné, proto ho připojuji k nynějšímu vydání. Krakov, 10. října 2008
14
Moje cesta bilance válečných zisků a ztrát
Etapa I Srpen 1939 Slunečné pobřeží. Sedmnácté léto v životě, voda a na ní blankytné plachty. Perlivý smích. Na břehu kvetoucí květiny a bzučící včely. Jdu, naboso běžím po rozpáleném písku. Kam? Hlavně rychle, trysk, nezkrotnost, rozkoš z pohybu, radost ze života – krevní oběh. Cíl? Cítit, že žiju. Pohyb, pohyb, trysk... Etapa II 8. září 1939 Ulice, čerstvé stopy krve, kouřící ruiny, ozvěny děl, poplašné sirény. Lidé ve zmatku utíkají. 241
Cesta? Kam? Na mapě se červené praporky posouvají čím dál blíž k Visle. Překvapení, strach... To nemůže být pravda, vyhrajeme! Den má čtyřiadvacet hodin, noc neexistuje. V šedivé, podomácku vyrobené uniformě, v trysku dobrovolnické práce nemám čas na nějaké přemýšlení. Cesta? Přes sutiny, požáry, uprostřed sirén a sténání. Kam? Na dalekém obzoru se mlhavě rýsuje symbolický Bílý pták... Zářijové dny přinesly sílu, statečnost, práci od rána do noci. Štěstí – po namáhavém dni na hlídce. Etapa III Rok 1940 do ledna 1941 Cesta? Ticho, pst... Není žádná cesta, temnota – podzemí – bezvýchodnost... Spojka, kurýrka – cestování, emoce, kontroly. Nervy jak na špagátě: dneska on, zítra třeba já? Otrávená příchuť rizika, bravura... Cesta? Není cesta, temnota... Cíl? Mlhavě se rýsuje mapa, ozvěna známé písně s patetickými slovy, „že nezhynula“. 242
Hodiny bezejmenné práce. Potěšení, že člověk je součástkou v obrovském rozjetém stroji, v zástupu nadšenců. Etapa IV Gestapo Cesta? Vysoká zeď se stopami krve, neprodyšně uzavřené uličky, bez průchodu. Pronikavý pohled zpět. Vyšetřování, bití, nadávky. Hluboké zadostiučinění mlčení – a přesto vítězství... Loučím se s vámi, bílé, rovné cesty, loučím se s tebou, živote, který nemáš žádnou cenu – cenu má jenom smrt. Cesta? Rovná, hladká stěna, neprůchodná. Cíl? Bez lítosti, tichý smích – představa daleké svobody. Co, umřít? Ale...
243
Etapa V Ale žít? Rachot zamykaných dveří-mříží. Cesta? Čtyřstran vězeňského dvorku, pravidelný rytmus kroků: Eins, zwei, drei... Nahoře výřez šedého nebe s chudokrevnou větévkou šeříku. Žít? Tady? Hodiny, týdny, měsíce... Červ pochybností? Rodící se nepokoj. Cesta? Uzavřený kruh, bezvýchodnost, v rytmu: „K čemu? Proč? K čemu? Proč?“ Cíl? Moře potupné nečinnosti, rodící se ostrý nepokoj. Hroutí se misky vah, všechno, co bylo, ztrácí význam. Kde jsi, člověče? A tady je klec pro zvířata... Etapa VI Lágr 1941–1942 Cesta? Dvoumetrová zeď a nad ní vysoké napětí. Někde za ní lesy a máky v obilí. Cíl? Velké pompézní hrdinské ideály. Polsko? 244
Domy ze skla... V bezejmenných chodících mrtvolách, v drápech hladu, zimy a bolu, v nepopsatelných tužbách roste malovaná vize – národní barvy. Vize velké budoucnosti. Etapa VII Pokusná operace Bílá stěna, ale možná i zástěra lékaře. Lékaře? Na vrcholu? Jednonohý mrzák? Buď trup bez nohou, nebo...? Ó smrti, která jsi stála tak blízko, neodcházej! Tehdy, jednou, byla jsi záchranou... Kolotoč velkých otázek – obrovský otazník: K čemu? Proč? Ve jménu čeho někdo jest? Vzteklý kolotoč otázek bez odpovědí. Beze smyslu, bez cíle, bez důvodu. Cesta? Rovina klesající dolů? Ale možná je to jen horečka? Hledání, hledání, hledání...
245
Etapa VIII Léta 1943, 1944, 1945 Cesta? Ohromný otazník stavím nad vysokými cíly – poznání, život? Vyžití, tisíce vzrušujících záležitostí, štěstí, obrození, svoboda? A sžíravý chichot ironie – cynismus. Dráty se smějí zuhelnatělým tělem Cikánky. A co potom? Možná pomsta? Za lidi, za slzy, za malou Miluniu, za rány... No a potom? Etapa IX Před popravou Smrt? Hrdé přezírání a skutečná ztráta strachu – možná dotčenost šedivé hlavy – zpátky? Na všechny vztyčené stavby padá jiskra z krematoria, nezůstane nic, nic, nic... Nic nebylo?
246
Etapa X Navzdory všemu návrat Cesta? Rovnou na východ – domů, domů... Cíl? Ještě nemyslet, vrátit se, vrátit... Pusto, popel, pusto. Předtuchy? Na pozadí nebe červené trsy rybízu a nečekaný velký vzlyk. První a jediný... V požáru vlastní duše pod františkánským křížem najednou nalezený smysl existence. Předtucha ticha a pokoje – jistota.
247