Jan Dobraczyński
Příběh o Terezii z Ávily
1 Bylo slunečné říjnové odpoledne a don František de Cepeda se vracel domů z návštěvy své usedlosti, která ležela poblíž městečka Carenosa. Toto dobře udržované panství získal don František jako součást věna své ženy. Sám na něm nehospodařil – usadil se na statku blíže města a Carenosu pronajal. Na svátek archanděla Michaela připadal termín platby nájmu, a proto se pan de Cepeda pro něj vypravil. Při té příležitosti chtěl zkontrolovat, v jakém stavu se majetek svěřený do cizích rukou nachází. Jeho mula pomalu stoupala, a zatímco se pan de Cepeda kolébal na jejím hřbetu, vracel se v duchu k rozhovoru s nájemci. Stěžovali si, že bude pro ně těžké zaplatit sjednanou částku. Úroda byla v tomto roce špatná a navíc se ne všechno podařilo sklidit z polí před nástupem studených podzimních větrů. Don František si musel přiznat, že statek vyhlíží žalostným dojmem. Suchá kamenitá zem, v létě sužovaná sluncem a v zimě mrazem, dávala úrodu jen tehdy, pokud byla velmi pečlivě obdělávána. Rukou na práci se však začínalo nedostávat. Kastilské vesnice se vylidňovaly. Sedláci se zbavovali půdy a hromadně putovali na jih, kde výdělek nacházeli snadněji. Malá i větší města na tom byla podobně. Výrobci známých místních látek a koženého zboží zavírali své dílny. Místní obchod upadal. Na místo domácích španělských kupců přicházeli cizinci a přiváželi zahraniční zboží. Všude bylo možné potkat Italy, Francouze, Vlámy, Němce, a dokonce i Řeky. Jejich zboží bylo drahé, ale krajem protékal také skutečný zlatý potok. Galeony kotvící v Seville přivážely celé náklady zlata, stříbra a drahých kamenů. A tak zatímco jedni oplývali neuvěřitelným bohatstvím, druzí upadali do bídy. Nejvíce trpěli ti, které živila půda. Zemědělské plodiny nešly na odbyt a v důsledku chybějících pracovních sil jich bylo stále méně. 9
Zároveň s úpadkem zemědělství však rostla hrdost a vědomí důstojnosti obyvatel království, nad nímž slunce nezapadalo. Lidé zakládající si na své hrdosti se nesnažili zlepšit si svůj úděl prací. Majitelé venkovských panství, hidalgové1, raději třeli bídu s nouzí, než by pracovali. Pan de Cepeda patřil k výjimkám. Koneckonců i on sám byl vnitřně přesvědčen, že trápit se s hospodařením bude muset jen dočasně. Jen co synové vyrostou, uvažoval, vypraví se za moře a vrátí se jako boháči. Tehdy bude třeba připomenout význam rodu Cepedů, který byl starý a v době reconquisty si vydobyl velké zásluhy. Jeden z předků dona Františka, don Vasco Vázquez de Cepeda, získal královu přízeň za zásluhy v bitvě u Salada a během obléhání Gibraltaru. Od těch dob však uplynuly desítky let. Potomci slavného rytíře, don František a jeho o málo starší bratr don Alonso, vedli skromný život v odlehlé Ávile – ve městě proslulém hrdostí svých obyvatel, přísností mravů, odvahou rytířů, citlivostí na čistotu krve, úžasnými hradbami a vroucí zbožností. Raději zemřít než ustoupit! – Tak znělo heslo města. Z Ávily vyšla nejedna válečná výprava a také nejedna vzpoura. Ávila nedovolovala nikomu, dokonce ani králi, aby se vměšoval do jejích záležitostí. Když vládu v království získal vlámsko-burgundský král, město se vzbouřilo. Měšťané s heslem „Ať žije inkvizice!“ povstali k válce s Habsburky. Šlechta si od vzpoury udržovala odstup, nebyla však proti. Čekala na výsledek války. Karel zvítězil nad povstalci a krvavě potrestal jejich vůdce. Se šlechtou uzavřel dohodu. A když se stal římským králem a kandidátem na císaře, potřeboval mnoho dobrých vojáků. Hidalgové z Ávily, proslulí svou odvahou a chrabrostí, se hodili do jeho vojsk. Na povolání do služby odpověděli ochotně a začali křižovat Evropu od severu na jih a od východu na západ. 1
10
Hidalgo – šp. nižší šlechtic – pozn. překl.
1 V době Tereziina pobytu v Palencii, v březnu roku 1581, se v Alcale konala kapitula reformovaných karmelitánů. Byly na ní schváleny konstituce a řehole řádu a zvoleno jejich představenstvo. Uskutečnilo se to, po čem tak velmi Terezie toužila: došlo k odloučení reformovaných karmelitánů od obutých. Příslušné breve vydal Řehoř XIII. už dříve, 22. června roku 1580. Prvním provinciálem reformovaných karmelitánů se stal otec Jeroným Gracián. Splnilo se tedy i toto přání Terezie, která od prvního okamžiku viděla ve svém milovaném „Pavlovi“ toho, kdo reformovaný řád povede po její smrti. Byla to jedna z největších radostí, které v životě zakusila. Vítězství reformy přišlo po dvaceti pěti letech pronásledování a těžkostí. Před zahájením kapituly Terezie zahrnovala Graciána radami a poučeními. Připomínala mu, že by měl napsat otci Angelu Salazarovi a poděkovat mu za pomoc, podporu a ochranu v těžkých časech. „Prosím vás, otče, abyste na to nezapomněl.“ „Přišlo mi na mysl, otče,“ psala, „že jestli budete zvolen provinciálem, měl byste mít jako společníka otce Mikuláše. Je velmi důležité, aby on byl s vámi od začátku…“ Mikuláš Doria pocházel z Janova a byl mimořádnou osobností. Jako obratný finančník působil v Seville a prováděl užitečné transakce ve prospěch majetku arcibiskupa Rojase. Zvěst o jeho neobyčejném nadání došla až ke královskému dvoru a Filip, kterému se peněz neustále nedostávalo, povolal Doriu k sobě. I zde Doria předvedl své schopnosti. Král mu chtěl dát za odměnu biskupství. Doria však tuto poctu odmítl, protože se rozhodl stát se karmelitánem – a to 263
karmelitánem reformovaným. Jako otec Mikuláš od Ježíše a Marie přijal hábit z rukou otce Graciána. Když přišly na reformované karmelitány těžké časy a část otců se dostala do vyhnanství nebo do vězení, otec Mikuláš tomu unikal, protože nezastával žádný úřad a neupoutával na sebe pozornost. Bydlel u obutých v Madridu. S neobyčejnou prohnaností skrýval své sympatie k reformovaným. Své postavení na královském dvoře využíval k tomu, aby působil v jejich prospěch, podporoval a bránil jejich záležitosti. Za hlubokého utajení byl tou dobou v kontaktu s Terezií, s níž probíral různé kroky. Terezie byla uchvácena jeho obratností a prozíravostí. Když Matka zakladatelka doporučovala Mikuláše Graciánovi, možná soudila, že by se obratný a moudrý rádce mohl hodit věčně naivnímu a často i lehkomyslnému provinciálovi. Ona, která věděla o tolika budoucích událostech předem, nevytušila, že mezi Mikulášem a Graciánem vznikne napětí, které se bude postupně zvětšovat, až konečně přeroste v konflikt. V dopisech Graciánovi udílela také mnoho rad týkajících se schvalované řehole. Do těchto poučení toužila shrnout celou svou mnohaletou výchovnou zkušenost. Týkaly se jak zásadních věcí, tak i drobností. „Pokud jde o sandály,“ psala, „není potřeba uvádět, zda mají být slaměné, nebo z něčeho jiného. Postačí napsat, že nosit je je dovoleno, protože jinak nikdy neskončíme se skrupulemi…“ „Považuji za velmi důležité, aby bylo řečeno jednou provždy, že zpovědníci nejsou nadřízenými sester. To je zásadní otázka – věřte mi, otče…“ „Pro slitování Boží, ať vaše Velebnost nebere na lehkou váhu pravidla nařizující čistotu ložního a stolního prádla, cokoliv by to mělo stát. Špína – to je hrozná věc…“ 264
Doslov Kniha „Boží přítelkyně“ je román, což znamená, že si autor dovolil tvořit fiktivní dialogy (i když ne všechny jsou fiktivní – dialogy s Hlasem vycházejí z vlastních Tereziiných záznamů) a vlastní charakteristiky. Události jsou však skutečné, zrekonstruované na základě Tereziiných rukopisů a dopisů a také poznámek jejích současníků. Pokud jde o tajemství Tereziina duchovního života, autor je vylíčil tak, jak uměl. Pro hříšného člověka studeného 20. století nebylo snadné plně porozumět duši slavné Mystičky, Učitelky církve a velké světice. Možná je třeba říci čtenáři trochu více o otci Jeronýmovi od Matky Boží, Graciánovi. Narodil se v roce 1545 ve Valladolidu (byl o třicet let mladší než Terezie), byl synem Jakuba Graciána a Joanny Dantyszko. Po smrti Terezie (v roce 1582) otec Mikuláš Doria využil Graciánovy naivity a lehkomyslnosti a vystoupil proti němu s obviněními, kvůli nimž se Gracián musel vzdát funkce provinciála. Provinciálem se na kapitule roku 1585 stal místo něj otec Mikuláš. Z této pozice i nadále působil proti Graciánovi a karmelitkám – především Matce Marii od svatého Josefa v Seville –, které Graciána podporovaly. Kampaň obvinění vedla až k tomu, že roku 1592 byl Gracián vyloučen z řádu. Během cesty po Itálii, když plul z Ostie do Neapole, Gracián upadl do rukou tureckých pirátů. Ti ho prodali do Tunisu. Stal se otrokem a musel v řetězech pracovat pro svého pána. Mučili ho (na chodidlech mu vyřízli znamení kříže). Nezlomilo ho to. I jako vězeň se snažil obracet Maury na křesťanskou víru. V roce 1595 byl vykoupen. Po návratu do Říma byl z rozhodnutí papeže Klementa VIII. opět přijat do řádu. Zemřel v Bruselu v roce 1614. 293