Obsah
Kapitola první, v níž se Patrik se svým otcem Jakubem vydávají na cestu. Nebo přesněji: Patrikovo camino (španělsky cesta) povede nějakou dobu stejným směrem jako camino jeho otce Jakuba, takže budou mít mimořádně velikou a zcela jistě neopakovatelnou životní šanci se potkat (a možná i blíže setkat). .............................................................. 7 Kapitola druhá, v níž se naši poutníci vydávají na skutečnou cestu a ve které se také zblízka seznámíme s Monikou Malou, viděno očima Patrika pohlednou učitelkou matematiky. ................................................ 15 Kapitola třetí, v níž se seznámíme s Patrikovou sestrou Markétou a jejím internetovým přítelem Bizonem. .............................................................. 27 Kapitola čtvrtá, v níž se Patrik proti svému vlastnímu očekávání svěřuje tátovi se svým problémem. Na scéně se také objevuje příjemná spolužačka Alenka. .................................................................................... 35 Kapitola pátá, v níž se naši poutníci setkávají s italským poutníkem na vozíčku. ....... 45 Kapitola šestá, v níž vstupuje na scénu matka Katka, aby nám zcela nechtěně sehrála scénu se svou dcerou Markétou, i když mnohem raději by ji objala a kamarádsky pohladila. ............................................................................ 53
101
Kapitola sedmá, v níž Patrik sděluje otci poučné teorie o dospělácích a o kněžích. ......... 61 Kapitola osmá, v níž otec Jakub neochotně řeší se synem svou polotajnou lásku Denisu. ...................................................................................................... 71 Kapitola devátá, v níž nahlédneme do bytu učitelky Moniky Malé do mnohem větší hloubky, než by asi bylo jejímu příteli Standovi milé, kdyby o tom věděl. .................................................................................... 81 Kapitola desátá, v níž se mnohé uzavírá, ale jen proto, aby se mnohé mohlo otevřít. ..... 91
102
Kapitola pátá, v níž se naši poutníci setkávají s italským poutníkem na vozíčku. „Kdo netrpěl, nepoznal ani dobro, ani zlo, nezná lidi, nezná sám sebe.“ (François Fénelon)
Otec se synem dorazili odpoledne dle plánu do menší vesnice se sympatickou ubytovnou. Tyto poutnické domy (albergues) jsou na celé trase poměrně hustě rozmístěny a není třeba se dopředu nijak objednávat. To je pro poutníky velká výhoda, protože lze jít dle momentálních sil, a když síly už nestačí nebo člověk cítí, že jich už až tak moc nezbývá, tak se může ubytovat. Poplatek za ubytování bývá dobrovolný. A zatím měli naši poutníci štěstí, že všude, kde se rozhodli přenocovat, bylo ještě volno. I když je také pravda, že se organizátoři vždy snaží, aby nikoho neodmítli, byť za cenu případně provizornějších podmínek. Výjimku snad tvoří někde jen cyklisté, kteří v některých noclehárnách musí dát přednost pěším, protože je pro ně dosažitelnější pokračovat k dalšímu ubytování. V tuto letní dobu je i přes velký počet poutníků s nimi počítáno a v provozu je poměrně hustá síť poutnických ubytoven. 45
Patrik a jeho otec Jakub obsadili dvě postele vedle sebe v místnosti pro asi patnáct lidí a svěřili svá těla sprše. Jak neuvěřitelně krásný pocit cítit místo deseti kil na zádech proud vlažné vody, která smývá prach a zaschlý pot, ale také únavu… Potom pojedli něco ze svých zásob a vydali se obhlédnout místní kostelík. Bývá zvykem, že se zde ve večerních hodinách koná mše svatá navštěvovaná především poutníky. Sice se zapomněli podívat na konkrétní čas – většina ubytoven to uvádí na nástěnce spolu s množstvím dalších informací –, ale celkem neomylně přišli asi deset minut před začátkem. Překvapilo je, že tak těsně před mší ještě začal růženec. Že by mše byla posunutá? Nebyla. Španělé, aspoň tedy v tomto kostelíku, vše v klidu a pohodě stihli. Kostelník, který se předmodlíval, se nezdržoval čekáním na to, až se ostatní domodlí svou část, a pružně začínal vždy hned další Zdrávas. Nejen, že se tímto souběhem „šetřil“ čas, ale kupodivu překryvem vznikal jakýsi modlitební cizojazyčný vícehlas, který působil celkem příjemným a uklidňujícím dojmem starobylého chorálu. Rozhodně tato metoda Patrika velmi zaujala. Kromě toho jeho pozornost upoutal také relativně mladý muž na vozíku, kterého doprovázela půvabná snědá žena s černými hustými vlasy. Na první pohled se zdálo, že jsou to domorodci, ale na vozíku i ženě na krku visely mušle se svatojakubským křížem, symbol poutníků. A jak se za chvíli ukázalo, skutečně to poutníci byli a bydleli s nimi 46
ve stejném albergue. Takže měli stejnou cestu a dali se i do řeči. Ještě štěstí, že všichni uměli na přijatelné úrovni angličtinu. Jinak zde zněla často francouzština nebo italština, ale také němčina, dokonce i ruština. Samozřejmě kromě domácí španělštiny a portugalštiny. Postupně se dozvěděli, že pár je z Itálie, on se jmenuje Fabio, jeho manželka Loredana. Co však bylo ještě mnohem zajímavější, byl fakt, že konají pouť dlouhou kolem osmi set kilometrů z francouzského St. Jean Pied de Port přes Pyreneje do španělské Pamplony a pak přes Burgos již stejnou trasou jako Patrik s Jakubem. Na této nejznámější svatojakubské trase nazývané „primitivo“ poutníci prochází na 200 měst a městeček ve čtyřech autonomních oblastech (Aragón, La Rioja, Castilla y León, Galicia).
Vzhledem ke svým možnostem časovým, finančním i řekněme fyzicko-zdravotním tuto pouť konají na etapy, každý rok jeden až dva týdny. Částečně se Fabio pohybuje sám na ruční pohon 47
48
vozíku, a kde je třeba, mu Loredana pomáhá. Vždy si prý dopředu sondují, jak vypadá následující úsek pro pěší, a v případě nutnosti volí raději cyklotrasu po rovnějším povrchu. Ale také vzpomínali na situaci, kdy byli ujišťováni, že trasa je pohodlně schůdná, tedy přesněji sjízdná, a že žádný problém nehrozí. Sice nebyly na trase žádné staleté kamenné schody ani nic podobného, ale asi kilometr trasy, původně rovné, byl za deště rozdupán dobytkem a nyní, za sucha, stopy ztvrdly jako beton. Loredana musela s Fabiem na vozíku postupně bojovat o každý metr. Ale vzpomínali na to s úsměvem na tváři. Patrika nicméně napadlo, a také se na to hned zeptal, zda tento úsměv měla, i když rvala ten vozík tou dobytčí stezkou. Odpovědí mu byl ještě širší Loredanin úsměv. A také ujištění, že použila spousty jadrných italských slov, která neumí do angličtiny přesně přeložit. Na ubytovně se Loredana odešla věnovat kuchyni a Patrikův otec studoval mapu a průvodce. Patrik si ani pořádně neuvědomil, že s Fabiem osiřeli. Jejich cesta, a možná hlavně jeho – Fabiova – cesta i jeho životní osud ho skutečně zajímaly. „A proč to děláš? Myslím tu pouť?“ zeptal se Patrik Fabia přímo. „A proč ne? Myslíš kvůli mému postižení? Jako že bych měl být radši doma?“ „Tak jsem to nemyslel,“ lekl se Patrik, aby se ho nějak nedotkl, „tak já to řeknu jinak. Co ti to dává? Nebo co od té pouti čekáš?“ 49
„Možná je to můj druh modlitby.“ „Modlitby? Jako… jako myslíš za uzdravení?“ Fabio se usmál: „To by nebylo špatné, ale to nečekám. Víš, ne že bych nechtěl být zdravý. Do dvaceti pěti jsem zdravý byl. Pak jsem při havárce přišel o nohy. Potom jsem chtěl spáchat sebevraždu. Prodělával jsem léčení fyzické i na psychiatrii. Bylo to náročné. Ale dnes vím, že mi úraz hodně dal. Málem jsme se tenkrát, ještě před tím, rozvedli. Myslel jsem, že jen ze soucitu nedokáže teď Loredana odejít. A tak jsem ji slovně i svou hrubostí od sebe odháněl. Ale ona zůstala. A já jsem postupně pochopil, že mě vždycky milovala a miluje i teď, bez nohou. Byl to pro mě šok. To zjištění, že to není soucit, že to není póza, že to myslí vážně. Jak jsem se tak musel zastavit a věci si začít promýšlet, tak jsem se taky setkával víc a víc s Bohem. Ale to ti nebudu vyprávět, to je jen moje cesta. Jen stručně: proklínal jsem ho, nadával mu, prosil a sliboval a nakonec jsem si ho tak nějak zamiloval. Ale už dost. Stejně se to nedá popisovat.“ „Říkal jsi, že ta pouť je modlitba. Jak to myslíš?“ „Nevím. Nepřemýšlím moc o tom. Prostě se tím modlím. Jdu dopředu. Jak se říká krok za krokem. Já to tak přesně říkat nemůžu,“ usmál se, „tak třeba metr po metru, kilometr po kilometru. Jdu dopředu, to je moje modlitba.“ „A ty myslíš,“ vyptával se Patrik dál, „že to byla Boží vůle, abys měl úraz a dostal se tak blíž k němu? To je smysl utrpení?“ 50