Bůh mého života

Amedeo Cencini

BŮH MÉHO ŽIVOTA Rozlišovat Boží působení v osobním životě

Jak rozlišovat Boží působení?

Poté, co jsme si všimli „místa“, kde se Bůh zjevuje, kde vstupuje do lidského života a kde promlouvá ke svému stvoření, přesuňme se teď na lidskou rovinu a všimněme si významu odpovědi, kterou má každá osoba dát věčnému Bohu, jenž ji povolává.

Naučit se číst Na prvním místě je nutné naučit se „číst život“ – číst svůj vlastní životní příběh. Konkrétně to znamená pochopit jeho smysl, který je pro křesťana vázán na Boží přítomnost v jeho životě. Život každého člověka „obsahuje“ toho, jehož nebe a zem nemohou obsáhnout. Proto je nutné lidský život dešifrovat a interpretovat ve světle této přítomnosti. Nemůže tomu být jinak, jestli máme život člověka opravdu respektovat v plné pravdě a oceňovat jeho nádheru.

23

Číst a pochopit již přítomný smysl Člověk má jednu jedinou možnost, jak objevit smysl svého života, a sice vnímat ho jako něco, co chtěl Bůh, co upřednostnil před „ne-bytím“, jako něco, co Otec i nadále chce, co má rád a co ochraňuje jako vzácnost.

V našem životě je tedy smysl už přítomen.

Je v něm vnitřně zakořeněn. Ačkoli nemusí být vždy okamžitě na první pohled čitelný, je skutečný a nezpochybnitelný. Lze „číst“ pouze to, co již je „napsáno“, pouze to, co už objektivně existuje a jako takové musí být respektováno a nesmí se překrucovat. Nesmí se číst něco jiného než to, co je napsáno.

Duchovně někoho vést znamená stále více zaměřovat jeho pozornost k tomuto již existujícímu smyslu, k němuž má věřící přístup a jenž se zakládá na hlavní a podstatné skutečnosti naší víry. Zakládá se na Otcově lásce vůči každému z nás, kteří jsme jeho dětmi. Tato láska určuje naše bytí a činí náš život Otcovým darem. Ona působí, že jsme jeho milovanými dětmi, které miloval od věků a bude milovat navěky ještě dřív, než si získáme nějaké zásluhy nebo se dopustíme provinění. Miluje nás se vším, co je hodno lásky, i s tím, co takové není. Miluje nás i skrze nekonečnou řadu prostředníků – osob, tváří, 24

jmen, setkání... Jsou to lidská zprostředkování, a tudíž jsou poznamenána omezeností, ale je v nich ukryta Boží láska a prostřednictvím nich se dostává k jednotlivému stvoření.

Dokonalé v nedokonalém, celek ve zlomku Cílem této první etapy, jež je etapou osvojování si víry, a to i víry dějinné, je naučit se vnímat dobro – dobro plánu, který má Stvořitel s každým svým stvořením. V podstatě jde o to, vnímat ho v malosti a omezenosti jednotlivého bytí, které je svátostí lásky věčného Boha. Určitě není samozřejmostí vnímat něco velkého v malosti, která může být poznamenána i zvlášť patrným a závažným omezením. Není to jednoduché ani snadné.

Instinktivně se kloníme k tomu, že nevnímáme Boží skutečnosti zrovna všude – na každém místě a v každé situaci, ale hledáme je spíš někde „na výšinách“, jak říká Písmo, na vyhrazených a nedotčených místech. Je snadnější vnímat Boží přítomnost v lidské dokonalosti, jak nám to radí lidská logika, nebo v jistých projevech přirozené zbožnosti, ve výrazné dobrotivosti, v hrdinském činu, ve svatosti druhého člověka či v bezúhonnosti. Naučit se číst život jako věřící však znamená opravdu se otevřít dříve zmiňované 25

logice vtělení. Ta si žádá, abychom se zásadně vzdali svého pohanského nároku a přijali, že Bůh se zjevuje i v chatrnosti lidského života a v naší osobní situaci. Ba právě to je charakteristický rys křesťanského zjevení. V tom tkví krása „radostné zprávy“. Ten, který je nadmíru dokonalý, se sklání, aby se zjevil skrze to, co je nedokonalé. Převelká Boží láska vůči nám k nám obvykle přichází skrze chudobu a temnotu lidského prostřednictví.

Neboť všechno může být obsaženo ve zlomku.

Stejně, jako kdysi lůno jedné ženy nosilo Syna věčného Boha a lidské tělo, tudíž nedokonalé lidství, bylo nástrojem komunikace mezi Stvořitelem a stvořením, místem teofanie.

Integrovat dobro Věřit v toto všechno a naučit se vnímat tyto skutečnosti ve svém životě znamená integrovat dobro (řečeno teologicky: „přijmout milost“). To znamená nejen vnímat dobro v mnohých pozitivních situacích, které ač promíchány s lidskou omezeností, naplňují každý lidský život, a zjevují tak Boží přítomnost (jako například dobrá rodina, pozitivní vztah s rodiči apod.), ale především děkovat Bohu za osoby, které nám zprostředkovaly jeho lásku. Je nutné překonat pokušení brát 26

přijatou lásku jako samozřejmost a považovat ji téměř za své právo nebo ji vidět pouze ve výjimečných projevech. Mohlo by se nám totiž stát, že nakonec nikdy nedospějeme k jistotě, že jsme byli milováni (Bohem i druhými), a nebudeme vnímaví k jeho velké lásce, kterou nám mnoha způsoby projevuje skrze mnohé lidi. Mohlo by nám hrozit, že úplně ztratíme jemnocit duše, jenž nás uschopňuje všímat si a radovat se z nesčetných malých projevů lásky.

Vděčnost také znamená uvědomit si svou vlastní nehodnost a pamatovat, že láska je nezasloužená. Láska přesahuje jakoukoliv zásluhu či právo a vždy je bude daleko převyšovat. Je mnohem silnější a větší než cokoliv, co člověk dělá a dává, než cokoliv, co kdy druhým učiní a daruje. Číst svůj život znamená nalézat na každém kroku přemíru lásky. Znamená to objevit a pochopit, že nejsme plodem náhody či chaosu, ale že láskyplná Vůle, která dala přednost nám před nebytím, neustále v každém okamžiku doprovází náš život. Věřící člověk a chytrý čtenář knihy svého vlastního života nalezne tuto lásku nejen na počátku příběhu, ale také na každé straně a v každém řádku jako smysl, který tam už dávno je. Bůh sám ho zasel do brázd každodennosti.

A i když člověk někdy musí číst „mezi řádky“, ví, 27

že tato láska je silnější než neláska, která je v jeho životě také přítomna.

Romano Guardini píše: „Přijal jsem sebe sama. Na počátku mé existence nestojí mé rozhodnutí být, které bych byl učinil já. Tím méně mohu říci, že existuji, aniž bych potřeboval jakékoliv rozhodnutí o mém bytí. Na počátku mé existence stojí iniciativa Někoho, kdo mě daroval mně samotnému.

Každopádně jsem byl darován, a to jako tento konkrétní jednotlivec.“

Hans Urs von Balthasar na něj navazuje: „Jen jedno je vyloučeno: že bych mohl považovat svou existenci za samozřejmou věc, za povinnost, za nevyhnutelnost. Teď je důležité pouze to, aby bylo mé nitro proniknuto vědomím, že na nic z toho, co jsem a co neustále dostávám, nemám nárok. Ani to, že vnímám světlo, ani úsměv jiného člověka, ani to, že mohu milovat situace, věci, přátele a tak dále. Všechno je dar, jenž vyžaduje a vzbuzuje spontánní díkuvzdání.“

Romano Guardini: Accettare se stessi [Přijmout sebe samé]. Brescia, Morcelliana 1970, s. 13.

Hans Urs von Balthasar: Pregare [Modlit se]. Casale Monferrato, Piemme 1989, s. 8–13. Zcela opačný k této perspektivě je jistý kult smrti evidentní ve slovech J. P. Sartra, podle kterého „vše, co existuje, se rodí bez důvodu, pokračuje v slabosti a umírá čirou náhodou“.

28

Tento objev a toto konstatování je z hlediska povolání zásadní, protože je vlastně pravým zárodkem povolání. V něm je totiž alespoň v jádru obsažen smysl života, jakožto dobra přijatého bez ohledu na jakoukoliv zásluhu, jakožto dobra, které směřuje k tomu, aby se stalo dobrem darovaným. Tento druhý rozměr – životní rozhodnutí dávat darem to, co jsem dostal – se však nemůže uskutečnit, jestliže si nejprve s vděčností neuvědomím konkrétní přijaté dobro, kterým je naplněn a kterým oplývá každý den mého života.

Cvičení paměti víry. Život jako „místo“ modlitby Je důležité procvičovat si paměť víry. Je to skutečná disciplína mysli a srdce, typická pro toho, kdo se nespokojí pouze s tím, že si jasně všechno pamatuje, aniž by něco vynechal, ale postupně se učí odvozovat to, co si pamatuje – a tedy stále víc a víc i celý svůj život – z jeho přirozeného východiska, z počátku, z kořenů – tedy z lásky Stvořitele. K němu se obrací jako ke slunci, jež svou mocnou září všechno zahřívá („nic se nemůže skrýt před jeho žárem“, viz Žl 19,7). K němu směřuje jako k magnetu, jenž má mimořádnou sílu všechno přitahovat k sobě 29

(„[…] až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě“, Jan 12,32). On dává všemu smysl jako zdroj pravdy (proto „budou vzhlížet k tomu, kterého probodli“, srov. Zach 12,10).

Procvičovat si paměť víry znamená klást si v každé situaci následující „inteligentní“ otázku: Jaký smysl má tato událost v souvislosti s láskou, jež stojí na počátku mého života? (Slovo inteligentní se odvozuje od latinského intus legens – ten, který čte v nitru. Je to tedy otázka, jež pátrá po hlubším smyslu, který není hned evidentní.)

Jestli na počátku mé existence stojí láska, jež poznamenává celé mé bytí, a nelze ji popřít, jak ji mohu zachytit v této situaci? Jak může tajemství této lásky, která mi dala přednost před neexistencí, teď osvětlit tuto skutečnost a odhalit její pravdu? Co mi zjevuje tato událost o Boží lásce, o lásce Boha vůči mně?

Nejde tedy o to, abych pouze vzpomínal. Mám vzpomínat v postoji modlitby. Jen tak se stane pro mě možné, nebo dokonce přirozené, že si uvědomím působení Otce, který chtěl, abych byl, a chce to i nadále. On mě stvořil k obrazu Syna a i nadále mě formuje podle tohoto obrazu. Tak se příběh lidského života postupně stává „místem modlitby“ a modlitba se stále víc stává hledáním Boží přítomnosti v mém životě. Toto hledání má podobu neustálé, někdy i naléhavé a nejisté 30

otázky: Kde jsi byl, Pane, při oné události? Co jsi mi chtěl říct a sdělit?

Výsledkem je, že sice čteme svůj život, lidský život, ale ve skutečnosti se učíme „číst Boha“, jeho přítomnost a věčnou lásku, která vstoupila do času a skrze můj osobní život se stala lidským příběhem. Není těžké představit si užitek, který z této schopnosti plyne pro osobní postoj víry.

Pravdy víry jsou tak pro člověka „pravdivými“, už nejen objektivně samy o sobě, nýbrž i proto, že se ověřily v jeho vlastním životě, který se pouze takto stává skutečnými dějinami spásy. Samotné pravdy víry přitom nabývají jisté „přidané hodnoty“. Je to hodnota života věřícího člověka. Jeho život si Bůh vyvolil k tomu, aby novým způsobem zjevil něco o sobě samém, podobně jako se jeho Slovo uskutečňuje v událostech Písma . Tak se člověk naučí v pravdě „číst“ i sebe sama a svůj vnitřní svět. Pochopí strukturu i zákoutí svého srdce a pravděpodobně se stane chápavějším i ve vztahu s „ty“ a v přijímání druhých. Pochopí dějiny i znamení doby a všimne si toho, co jiní nevidí a neslyší, nebo toho, co roztržití a povrchní přehlížejí. Na něj se vztahuje pravda, že život promlouvá k srdci, které mu naslouchá.

Viz význam biblického pojmu dabar (slovo).

31

Obsah

Úvod......................................................................................... 5 Kde bydlí Bůh?...................................................................... 7 Bůh mého života. Život člověka jako jedinečná možnost poznat Boha.... 7 Objektivita a subjektivita.

Osobní subjektivita jako místo, kde se vtěluje objektivita víry........................................ 10 Minulost a budoucnost. Životní zkušenost jako místo rozlišování.................... 13 Antropologická zakrnělost a krize povolání.

Krize člověka a krize víry............................................... 17 Jak rozlišovat Boží působení?........................................ 23 Naučit se číst.................................................................... 23 Číst a pochopit již přítomný smysl............................. 24 Dokonalé v nedokonalém, celek ve zlomku............... 25 Integrovat dobro.......................................................... 26 Cvičení paměti víry. Život jako „místo“ modlitby..... 29 Znaky a projevy dovednosti „číst“ očima víry........... 32 Znaky infantilního analfabetismu víry neboli neschopnosti číst.............................................. 35

78

Naučit se „psát“............................................................... 36 Psát a dávat věcem nový smysl.................................. 37 Pokorné umění a námaha psaní................................ 38 Psát a tak „sjednocovat v Kristu“............................... 41 Integrovat zlo.............................................................. 42 Cvičení velikonoční paměti: Dávat prožitým skutečnostem velikonoční smysl...... 43 Několik příkladů......................................................... 46 Projevy schopnosti „psát“ ve víře............................... 54 Projevy adolescentního analfabetismu čili neschopnosti „psát“............................................... 56 Naučit se rozhodovat...................................................... 58 Homo responsabilis ................................................... 59 Vědomí povolání......................................................... 63 Kritérium rozhodování pro povolání......................... 67 Každodenní cvičení.

Rozlišování v poslušnosti a v naději ......................... 69 Křesťanská volba......................................................... 71 Rozhodnutí čistě lidské............................................... 74

79