C. S. Lewis. Ve světě fantasy a evangelia

Paolo Gulisano

C. S. LEWIS Ve světě fantasy a evangelia

II.

ULICE BELFASTU

Po staletí se Irové bez ohledu na všechna protivenství pevně drželi své víry.

Mons. Séan Brady, primas irský

Clive Staples Lewis se narodil roku 1898 v Belfastu, v irské provincii Ulster. Jsou to poslední roky dlouhého a úspěšného panování královny Viktorie a britské impérium je první světovou mocností, vládnoucí koloniím na každém kontinentě.

Je to impérium mocné a sebejisté a Irsko představuje její první a nezadatelný územní zisk. Angličané okupovali vedlejší ostrov po staletí; jeho hrdé obyvatele zlomili jen silou svých zbraní a tuto pyšnou zem, která od úsvitu svých dějin nepoznala nájezdníky ani pány, která v raném středověku hrdinně odolala vikingským hordám (a která byla pro křesťanství získána zcela mírumilovně až sv. Patrikem, bezbranným prorokem, jenž se stal národním patronem a symbolem irské identity), si podrobili.

Belfast byl na konci 19. století něco jako klín vražený do této identity, do této nezdolné touhy po svobodě. V průběhu 21

C. S. Lewis

tří staletí tu zapustily kořeny tisíce britských kolonizátorů, věrných poddaných Londýna, uzmuly zemi Irům a usadily se v této severoirské provincii coby předsunutá linie impéria.

Ulster byl vždy srdcem irských bouří, zemí nejzavilejších klanů, zemí samotného sv. Patrika. V Armaghu nedaleko Belfastu založil také tento evangelizátor v 5. století první diecézi a sídlo ostrovního primase.

Díky tomu, že držel pod krkem Ulster, a díky vojenské síle a tisícům kolonizátorů měl Londýn v hrsti celé Irsko. To se přesto nikdy nevzdalo a ve víře, kterou do země přinesl sv. Patrik, tj. ve víře katolické, nalezlo skálu, jíž se pevně drželo v nejtemnějších chvílích svých dějin, ve chvílích, které trvaly celá staletí. Stará gaelská kultura a obdivuhodná středověká irská civilizace, civilizace klášterů, hradů, vesnic, misionářů vysílaných na pevninu, aby tam budovali Evropu, to vše bylo najednou zničeno.

V roce 1170 se započal proces anglického dobývání, dlouholetý sen o impériu, které v Irsku spatřovalo první koloniální výdobytek, první etapu odvážného plánu. Podle něj měly být nejprve podrobeny ostatní národy na Britských ostrovech (Wales a Skotsko), aby se následně pozornost obrátila do Evropy, do Indií, do Ameriky a do celého světa, takže by se nakonec Anglie stala téměř mytickou mocností, jakousi novou římskou říší a nositelkou civilizace. Národů, které za toto „poslání“, jímž se britské impérium cítilo pověřeno, zaplatily, bylo hodně, avšak nejdelší a nejbolestnější křížovou cestou si prošlo Irsko.

22

II. Ulice Belfastu

Pravá anglická kolonizace vedoucí k definitivní ztrátě svobody proběhla za vlády královny Alžběty I. Tato velká a nemilosrdná panovnice vyslala pod vedením bezohledných velitelů, fanatických dravců a dobrodruhů, mezi nimiž byl sir Walter Raleigh (jenž se posléze proslavil svými podniky v amerických koloniích), svá vojska, aby potlačila ostrovní klany a aby je zcela podřídila anglické koruně. Oba sousední národy, Angličané a Irové, byly rozděleny i jednou hlubokou a nepřekonatelnou propastí – protestantskou reformací, oddělením se od těla křesťanství uskutečněným Alžbětiným otcem Jindřichem VIII. Tento obézní panovník, aby co nejvíce zvětšil vlastní moc, se ve své chtivosti zmocnil veškerého majetku církve.

Jindřich s ďábelskou dalekozrakostí pochopil, jaké jsou možnosti jeho země – že se může stát velkým a mocným impériem a první světovou mocností, pokud opustí své zeměpisné a společenské rozměry, které byly typické pro ostrovní, zemědělskou a pokojnou civilizaci. Reformace zprostila Anglii jakéhokoliv morálního a civilního závazku vůči duchovní autoritě papeže a vůči národům, které zůstaly katolické.

Přes naplňování tohoto projektu irský sen o svobodě nikdy nezemřel. Navzdory trestním zákonům, které zbavily obyvatele ostrova všech práv, navzdory náboženskému pronásledování a navzdory tvrdé vojenské přítomnosti se Irové nikdy nepoddali. Bylo dokonce nutné, aby Anglie, chtěla-li území kontrolovat, zde usadila kolonizátory. Většina z nich obsadila země zabavené nejzavilejším klanům, tj. klanům 23

C. S. Lewis

v Ulsteru. Do tohoto kraje se přistěhoval zástup kolonizátorů zcela věrných koruně a s fanatickou protestantskou vírou, především kalvinisti skotského původu. A tak vznikla ulsterská otázka, dosud otevřený a jen těžko řešitelný problém.

Jakýkoliv pokus o povstání byl v dalších staletích utopen v krvi, počínaje puritánskými vojsky Olivera Cromwella v roce 1649 či oddíly Viléma Oranžského v roce 1690, který 11. července10 (v pro Irsko smutný den) bolestně a s konečnou platností porazil v bitvě na řece Boyne katolického skotského panovníka Jakuba Stuarta, jenž představoval poslední naději na samostatnost i pro Irsko. Nicméně o jedno století později, v roce 1798, ostrov opět povstal do zbraně. Inspirátorem povstání byl Theobald Wolfe Tone, osvícený protestant původem z Belfastu, který přijal irskou národní otázku za svou, a dosvědčil tak, že existující konflikt nebyl válkou náboženskou, jak se bohužel tvrdilo až do dnešních dnů, nýbrž válkou koloniální, v níž náboženství sloužilo k rozpoznání domorodého obyvatele od dobyvatele. Byť byl Wolfe Tone potomkem kolonizátorů, pochopil hlubokou nespravedlnost páchanou na Irsku a rozhodl se postavit na stranu té země, kterou považoval za svou pravou vlast, za zemi, v níž zapustil své kořeny a k níž patřil.

Osvícený a velmi vzdělaný belfastský protestant pocházející z dobře situované měšťanské rodiny se stal zastáncem občan10 U nás se obvykle uvádí 1. červenec, což je dle juliánského kalendáře, zatímco 11. červenec odpovídá gregoriánskému kalendáři (pozn. překl.).

24

II. Ulice Belfastu

ských práv všech Irů. Obrátil se na protestanty a vyzval je, aby překonali konfesní rozdíly a ukončili diskriminaci katolíků.

Jeho obětavé nasazení nicméně vzalo nešťastný konec. Wolfe Tone byl zatčen a odsouzen za velezradu. Než však stihl dojít na popraviště, zemřel ve vězení. Zůstala po něm zcela menšinová a po dlouhý čas nevyslyšená myšlenka emancipace katolíků v podobě otevřené společnosti, tj. společnosti, k níž zdá se směřuje postmoderní Irsko. Tone napsal, že mírový proces bude výsledkem jednání, dohody ve znamení „umírnění“.

Neúspěch povstání v roce 1798, které na ostrově vzbudilo tolik nadějí, po sobě zanechal kromě oplakávaných mrtvých hořkost a rozčarování. O dva roky později ztratilo Irsko svůj parlament a bylo ještě více podřízeno zdrcující koloniální kontrole Londýna a irským vlastencům se nepodařilo znovu spojit až do příchodu Daniela O’Connella. Jeho jméno jasně září na nebi mezi irskými hrdiny. V roce 1829 se tomuto advokátovi skromného původu podařilo po dlouhém a vyčerpávajícím politickém a občanském zápase prosadit zrušení tvrdých trestních protikatolických zákonů. Zdálo se, že nastal konec jedné noční můry: církev mohla opustit podzemí. Po tři staletí se mše sloužily tajně: v lesích, na hřbitovech, v soukromých bytech. Nyní mohli kněží vystoupit na veřejnost a církev se vrátila ke své struktuře a obnovila svou hierarchii. Kněží získali velký vliv a stali se významnou společenskou vrstvou, udržovateli kultury a civilními představiteli lidu. O’Connella následovalo v jeho občanském zápase desetitisíce Irů a dosáhli toho, že kolonizátoři respektovali alespoň jejich víru.

25

C. S. Lewis

Nicméně současně s emancipací církve zřetelně pocítili Irové potřebu těšit se ze skutečné svobody, a proto se po celé 19. století znovu probouzela národní kultura a světlo světa spatřila četná politická hnutí usilující o sebeurčení země.

V 19. století se mimo jiné Irsko stalo obětí úděsné genocidy. V letech 1845–1851 více než milion osob, z celkového počtu o něco málo přesahujícího šest milionů, zemřelo hladem, na tyfus a na krvácivé horečky a přes půl druhého milionu se jich zachránilo díky emigraci do Ameriky, Kanady, Austrálie nebo do blízké Velké Británie. Tragédii zapříčinila anglická politika, která intenzivně a iracionálně vykořisťovala zemi a nutila Iry, aby britským vlastníkům odevzdávali vše, co vypěstovali, a aby se živili téměř výlučně bramborami.

Když posléze parazit tři roky po sobě znehodnotil bramborovou sklizeň, masový hladomor byl nevyhnutelný. Byl to jeden z nejdramatičtějších okamžiků irských dějin, kdy bylo silně ohroženo samotné přežití národa jako takového. Irsko tento apokalyptický okamžik překonalo jen za cenu ran, které pronikly hluboko do jeho společenských struktur.

Puritánie S výjimkou Ulsteru bylo viktoriánské Irsko zemí zničenou, sraženou na kolena, žijící ze zemědělství a pastevectví.

V severní provincii byly naopak dvě třetiny obyvatelstva věrní protestantští poddaní a tato koloniální enkláva byla odměně26

II. Ulice Belfastu

na ekonomickým rozvojem. Londýn investoval do průmyslového růstu Ulsteru značný kapitál, zvláště pak do jeho hrdého hlavního města.

Lewisovo rodné město je tedy pýchou obyvatel, kteří se pro svou naprostou oddanost k původní anglické otčině označují za „loajalisty“. Z náboženského hlediska je pro toto označení typický i vyhraněný a silně protikatolický kalvinismus. Belfast je městem, jež se považuje za zcela britské, kde vlaje Union Jack, britská vlajka, a kde se zpívají oslavné písně na impérium a urážlivé popěvky na papeže. Je městem průmyslovým, zašedlým kouřem z továrních komínů a hrdým na svou výrobu. Největší pýchou byly loděnice jako Harland & Wolf, kde se zrodily zaoceánské parníky, mezi nimiž byl i proslulý a nešťastný Titanic se stěnami popsanými urážlivými poznámkami adresovanými papeži, které tam napsali dělníci vychovaní v nenávisti ke katolicismu.

V těchto belfastských ulicích s jejich nespravedlností, sektářským násilím, ocelovým jařmem loajalistů, kteří se vší silou snaží udržet minulost, která nemá nikdy pominout, tráví své dětství malý Lewis. Patří k vládnoucí třídě, pochází z loajalistické protestantské rodiny. Jeho otec Albert je advokátem, ředitelem důležité belfastské korporace. Je to muž spíše nevýrazný, ponurý, cítí se dobře v jednotvárné profesní rutině, „jen málo náchylný k radosti“, jak jej po letech popíše jeho syn. Zcela přirozeně je potomkem kolonizátorů, kteří sem přišli z blízkého ostrova, konkrétně z Walesu. Lewis je waleské příjmení, stejně jako vlastní jména Clive a Staples, která 27

C. S. Lewis

rodiče dali svému druhorozenému synu a která si on nikdy nezamiluje, a raději bude používat přezdívku Jack. Albert Lewis však zdá se ztratil veškeré pro Walesany typické keltské prvky a odíval se do bezvadné a anonymní podoby britského ředitele.

Lewisova matka, Flora Hamiltonová, je též typickou paní patřící k dobré belfastské společnosti. Je velmi inteligentní, má vystudovanou logiku a matematiku, umí se ovládat a je racionální. Po letech se Lewis ptal, odkud – když měl takové rodiče – se v něm vzala jeho romantická povaha. Flora je dcerou protestantského pastora, rektora kostela sv. Marka v Dundele, klidném a příjemném rezidenčním belfastském předměstí.

Dědeček je zapálený protikatolický kazatel, který z kazatelny hřmí proti omylům římské církve a používá pro ni přívlastky typické pro ulsterskou loajalistickou tradici, nazývanou také po vůdci jejich kauzy Vilému Oranžském „oranžskou“.

Vyhraněný puritanismus komunity Pánových vyvolených – v tomto klimatu vyrůstá malý Jack spolu se starším bratrem Warrenem, přezdívaným Warnie. Čerpá však i z jiných věcí, nejen z přísné kalvinistické tradice svého okolí. Zdá se, že ve Floře Hamiltonové zůstalo příliš málo z dávného gaelského ducha, ducha obyvatel Skotska, odkud Hamiltonovi přišli, aby se usadili v Ulsteru. Pastorova dcera sice čarovné Skotsko plné skřítků, trpaslíků, tajemných hradů, tak podobné tradici a folkloru irskému, tomu pravému, hlubokému, tak vzdálenému temným věžím Belfastu, odložila stranou, avšak je tu někdo jiný, prostší, kdo ve svém srdci tyto vzpomínky a vášně 28

II. Ulice Belfastu

předků uchovává a kdo je předává malému Jackovi. Smyslu a citu pro fantazii učí malé dítě, o něž po dlouhý čas pečuje, vychovatelka Annie Harperová, též původem ze Skotska.

Jack začíná upírat svůj zrak z oken krásného a velkého domu daleko za vršky antrimského hrabství a popouští uzdu své fantazii. Kromě pohledu na irskou přírodu a kromě legend, které mu vyprávěla stará Annie, se představivost malého Jacka začíná živit mnoha knihami, které má po ruce v otcově knihovně. Albert Lewis byl pravý bibliofil a vlastnil stovky svazků seřazených v policích svých knihoven. Jakmile se Jack naučí číst, začne po těchto svazcích sahat a vše neúnavně hltat, a tento zápal mu už zůstane. Záhy díky této své zvídavosti pozná klasiky literatury a nebude se omezovat jen na dětské knihy, které jsou mu doporučovány. Jeho zvláštní oblibu si získaly pohádky od Beatrix Potterové, velmi známé autorky milované v celé Anglii, dobrodružná vyprávění jako Gulliverovy cesty (Travels into Several Remote Nations of the World)11 nebo díla Marka Twaina.

Jednoho dne, nebylo mu ještě ani devět let, dostal příležitost začíst se do básně Američana Longfellowa s názvem Sága o králi Olafovi a několik veršů jej bytostně zasáhlo: „Krásný Balder je mrtev, je mrtev…“12 Balder byl jedním z bohů skandinávské mytologie, syn Odinův, bůh krásy a světla, dárce dobra, kvůli jehož smrti svět upadne do smutku. Belfastské dítě 11 Swift, Jonathan. Gulliverovy cesty. Přeložil J. Váňa. Praha, Dobrovský 2014.

12 Lewis, C. S. Zaskočen radostí. Přeložil D. Drápal. Praha, Návrat domů 2006, s. 18.

29

C. S. Lewis

samozřejmě nic z toho nevědělo, avšak v jeho duši se objevilo okouzlení a cosi, co přesně odpovídalo světu, který tyto verše evokovaly: světu velkého Severu, pohledu na led a čisté nebe, pod nímž mimořádně silní lidé čelili všemu protivenství.

Teprve po mnoha letech, až jako oxfordský pedagog, uslyší, jak jeho kolega a přítel Tolkien opěvuje to, co nazýval „vznešeným severským duchem“: žádný výlučný či dokonce i trochu rasistický ideál, nýbrž dějinná skutečnost lidí, kteří po staletí žili mezi fjordy a lesy uprostřed sněžných bouří, hrdinsky čelili zkouškám, které před ně osud stavěl, a tříbili podle toho svůj charakter, vidění světa i spiritualitu. Ty se tak utvářely z realismu a tesknoty, odvahy a odhodlání, víry a ducha oběti; severským duchem, který, jak říkal Tolkien, nebyl nikdy tak pravdivý a vznešený jako po setkání s křesťanstvím, které jej očistilo a naplnilo významem. V devíti letech měl Jack Lewis ještě hodně daleko k tomu, aby rozumem toto všechno uchopil. Zatím stačilo okouzlení oním exotickým tajemným Severem vyvolané obrazem boha Baldera.

Rázem jsem se ale ocitl v obrovských prostorách severní oblohy a najednou jsem prožíval palčivou, až bolestnou touhu po čemsi nepopsatelném (dá se o tom říci pouze, že je to chladné, prostorné, přísné, bledé a vzdálené) a pak – podobně jako u předchozích prožitků – jsem vnímal, že už v tu chvíli touha pomíjí a já si přeji, abych se do ní mohl vrátit.13 13 Lewis, C. S. Zaskočen radostí. Přeložil D. Drápal. Praha, Návrat domů 2006, s. 18.

30

II. Ulice Belfastu

Takové duchovní prožívání se může zdát u dítěte podivné a nezvyklé a ještě více podobná žízeň po severském mýtu u někoho, kdo měl to štěstí, že žil v Irsku, v zemi, která byla jednou z nejbohatších na světě na mýty, legendy a hrdiny. Kdyby Jack nebyl býval součástí loajalistické komunity, pro niž bylo typické zaslepené nepřátelství ke všemu, co se týkalo země, kterou kolonizovala, byl by znal Ossianovy zpěvy, balady o feniánských bojovnících, o Cúchulainnovi a o velkých králích a dokonce o dávných bozích, kteří přenechali své místo Bohu sv. Patrika. Byl by se na ulsterská jezera a údolí s jejich legendami díval jinýma očima; ovšem to se nestalo a Jack obrátil svou touhu po kráse a velikosti jinam.

Po celý svůj život bude Jack Lewis snít o tomto „jinde“: v paralelních světech, jako je Narnie, nebo na dalších planetách jako ve svých vědecko-fantastických příbězích nebo v dalších mytických zemích, opravdových domovech duše, posledních hostinných místech, kde je možné cítit se konečně doma.

V Jackově duši se brzy kromě touhy číst zrodilo i velké přání vyprávět o tom, co se odehrávalo v jeho srdci.

Z Ulsteru do koncentráku Můj život během vánočních prázdnin v roce 1907 – tak se jmenovalo první Lewisovo dílo, o němž víme. Je to deník dítěte, které se představuje, hrdě předkládá vlastní životopis 31

C. S. Lewis

a označuje se za autora Budování korza, Země her a Ras žijících v zemi myší. Představivost tohoto dítěte začala přesahovat hranice vlastní četby a ve snaze vzbudit úžas u svého o tři roky staršího bratra Warnieho a poskytnout mu nové prvky k jejich hrám začala vymýšlet první skutečný paralelní svět.

Jmenoval se Boxen a na příběhy z tohoto smyšleného království vzpomínal Lewis po celý svůj život.

Když Jack tyto příběhy vytvářel, vycházel ze dvou svých hlavních literárních zájmů, kterými byly středověké příběhy o rytířích a vyprávění o mluvících zvířatech, která se oblékala a chovala jako lidé. Jack předběhl to, co roky po něm geniálně rozvinul Walt Disney, a psal vyprávění, jejichž hrdiny byly statečné myšky, které musely v plné zbroji čelit svým nepřátelům – kočkám. Dobové pozadí by mělo být přísně středověké, ale aby se zalíbil Warniemu, který byl nadšencem do vláčků, zavedl nakonec mladý spisovatel do příběhů i nějaký ten anachronický prvek jako parní sílu. Boxen, pojmenovaný pravděpodobně podle krabice („box“) na připomínku prvního dárku, který od Warnieho dostal a který v něm zažehl jeho schopnost žasnout nad věcmi, nebyl jen prvním dítkem této horečné představivosti, ale byl také v jistém smyslu základem příběhů, které se zrodí o mnoho let později, a mluvící zvířata z Narnie je třeba považovat za přímé potomky boxenských myší, koček a králíků.

Ony dny her, snů a plodné a tvořivé představivosti se však brzy proměnily v dny utrpení a hořké bolesti kvůli zdrcující ztrátě, která měla navždy poznamenat Jackův život. V roce 32

II. Ulice Belfastu

1908, když měl teprve deset let, mu rakovina vzala jeho teprve čtyřicetišestiletou matku Floru. Tato událost byla pro Jacka dramatem silnějším než co jiného. Ztratil osobu, která, ač se od něj co do citlivosti a povahy značně lišila, byla jeho matkou, bytostí, kterou miloval víc než cokoliv na světě. V životě dítěte to zanechalo prázdnotu ze ztráty a úzkostný pocit utrpěné nespravedlnosti. K tomu se navíc připojila otcova neschopnost čelit této události; uzavřel se do vlastní bolesti, což jej jeho dětem ještě více vzdálilo. Ve svém životopise Lewis o tomto žalu napsal: Přicházeli jsme nejen o matku, ale i o otce. Říká se, že sdílená bolest lidi sbližuje. Nedokážu věřit, že účinek je stejný, jde-li o osoby velmi rozdílného věku. Pokud jde o mou vlastní zkušenost, musím říci, že vidí-li děti dospělého, jenž je nešťastný a plný děsu, ochromuje je to a ony cítí odcizení.14 Albert Lewis v tomto klíčovém životním okamžiku ztratil svou přísnou sebekontrolu, kterou mu vštípila jeho výchova, a projevila se celá jeho křehká, nervózní, nejistá a vznětlivá povaha. Postupem času jeho nesnáz řešit vztah s dětmi vyústila v další rozhodnutí, které mělo na Jackův osud zásadní dopad. Rozhodl se, že výchovu svých dětí svěří příslušným

14 Lewis, C. S. Zaskočen radostí. Přeložil D. Drápal. Praha, Návrat domů 2006, s. 19.

33

C. S. Lewis

institutům, školám či kolejím, které k tomu považoval za vhodné a které nemohly než se nacházet v Anglii.

Pro Jacka to znamenalo další odloučení. Čas dětství skončil, náhle uzavřen tvrdou ztrátou maminky. Došlo k tomu ještě před její smrtí, protože maminka byla izolována, aby děti neviděly její dlouhou agónii, utrpení, a neustálé návštěvy lékařů a sester. Skončil čas her na loukách, čas cest po březích zálivu Belfast Lough, v němž se město rozkládá, skončil čas pikniků. Jak by mohl s hořkým a zraněným srdcem ještě vyprávět o Boxenu? Když nastupoval na loď, která jej měla odvézt do otcem nařízeného vyhnanství, zvířátka mlčela. Jack viděl, jak se irské břehy vzdalují a s nimi mizí i jeho dětství, jeho nevinnost, radost, kterou zakoušel a která se nyní zdála tak vzdálená, jako by ji nikdy ani nezažil. Anglie mu od počátku přišla jiná než Ulster: žádné moře a kopce; Hertfordshire, kde se nacházela Wynyard School, kolej, kam jej jeho otec poslal, byla nudná rovina. Wynyard School byl institut proslavený po celé Velké Británii jako škola s vysokou úrovní; ve skutečnosti se však ukázalo, že to není jen škola s učitelským sborem, který neodpovídal tak skvělému jménu, ale že i prostředí je otřesné. Po letech, když Lewis psal v životopise Zaskočen radostí o svém mládí, překřtil tento institut podle nacistického koncentračního tábora na Belsen.

Belfastské dítě se opravdu ocitlo jakoby v noční můře: daleko od svého domova, od své rodiny, od své země, bez matčina citu, uvězněné v těsné školní uniformě a především zavřené v koleji vedené šílencem, jakým byl ředitel Robert 34

II. Ulice Belfastu

Capron, brutální sadista, který byl za nějakou dobu prohlášen mentálně nezpůsobilým a odvolán. Po letech byl zvěčněn v jedné z postav Letopisů Narnie, v bláznivém čaroději Andrewovi, strýci mladého hrdiny Digoryho Kirka. Po dva roky žil Jack ve stavu neustálého strachu mezi sadistickým násilím vyučujících, kteří svévolně ukládali ponižující tělesné tresty, nevyhovujícími hygienickými podmínkami, špatným jídlem a podřadným ubytováním. Naštěstí měl vedle sebe bratra Warrena, takže se oba sirotci cítili spojeni ještě těsněji, než jak tomu bylo během jejich předchozího života v Irsku. Dva roky tohoto zlého snu skončily zavřením školy a internací jejího ředitele v blázinci. Jack se na krátký čas vrátil do Belfastu, kde navštěvoval místní školu, avšak vzápětí se jej otec znovu rozhodl poslat na studia do Anglie, tentokrát do Malvern College, velmi prestižního institutu.

Pro Jacka to byl další koncentrační tábor, dokonce snad i horší než ten předchozí, jen s tím rozdílem, že v Malvernu nepředstavovali problém sadističtí, neschopní nebo nevyrovnaní profesoři, nýbrž boj o přežití, který musel stejně jako další zvlášť citliví studenti podstoupit v zápase s partami starších spolužáků. V této nefalšované škole krutosti, která měla mimochodem tímto způsobem vychovávat budoucí britskou elitu, bylo mazáctví a šikana ze strany starších žáků smutnou praxí, upevněnou a schvalovanou coby výchovná metoda samotným učitelským sborem.

Obětí se stal zvlášť Jack, pro svou povahu a obzvláště pro svůj severoirský přízvuk, jež jej od ostatních odlišovaly. Aby unikl 35

C. S. Lewis

každodennímu trápení, ještě více se ponořil do knih a studia a vášnivě se věnoval severské mytologii, ovšem vykazoval význačné kvality i v literatuře anglické, latinské a řecké. Knihy mu byly v tom nepřátelském světě jedinými přáteli, byly čímsi skutečným v prostředí, kde vládla přetvářka a faleš, které měly skrýt brutalitu.

Jack zaťal zuby a snažil se odolávat každodennímu týrání, ale nakonec pronásledování koncentračního tábora nevydržel. Na začátku druhého roku v Malvernu, ve svých patnácti letech, svému otci napsal: „Dostaň mě odsud co nejdřív, prosím.“ A Albert Lewis udělal protentokrát správnou věc.

36

Obsah

I. A mýtus se stal skutečností….......................................... 5

II. Ulice Belfastu................................................................... 21 III. Cesta poutníka................................................................. 37 IV. Tolkien.............................................................................. 55

V. Alegorie a víra.................................................................. 73

VI. Zmarchrob....................................................................... 93 VII. Hrstka šťastných............................................................111 VIII. Jiné světy.........................................................................129 IX. Mythopoeia....................................................................147 X. Narnie.............................................................................165 XI. V co křesťané věří..........................................................183 XII. Verona – Oxford............................................................205 XIII. Zaskočen Joy..................................................................223 XIV. Odraz..............................................................................241 Životní data...............................................................................257 263