Dopřej si čas. Je to tvůj život

Obsah

Předmluva..........................................................................................5 1. Zrozený k radosti...................................................................... 11 2. Velká otázka..............................................................................18 3. Smysl a hranice práce.............................................................. 24 4. Nejde vystoupit........................................................................ 33 5. Rychlost a tempo života........................................................... 40 6. Odstranit tlak........................................................................... 46 7. Síla přichází z pauzy............................................................... 51 8. Každý okamžik je svatý............................................................ 56 9. Míra času u mnichů..................................................................61 10. Tep života..................................................................................67 11. Poklad neděle............................................................................73 12. Štvaní se, překračování, zahánění času................................... 82 13. Být zcela zde – jádro meditace................................................ 87 14. Přítomnost: Štěstí je, když čas tiše stojí...................................91 15. Pravý okamžik......................................................................... 96

157

16. O čekání, nedočkavosti a trpělivosti.......................................102 17. Když se čas stane peklem...................................................... 108 18. Sovy a skřivani........................................................................ 112 19. Vyplýtvaný a promarněný čas................................................ 117 20. Rituály – je nutno tolik času..................................................122 21. Čas snění, čas růstu................................................................130 22. Hodnoty – trvalé postoje........................................................137 23. Vděčný – každý den................................................................145 24. Žehnat časnému......................................................................149

158

Předmluva

P

řed nějakou dobou mi na letišti v Římě při odbavení do Santa Dominga a Guatemaly podala mladá žena cestovní doklady a změřila si mě pohledem. Pak řekla nevěřícně: „Vždyť vy jste ve vzduchu víc než pilot!“ Měla pravdu – ročně absolvuji neuvěřitelné množství kilometrů.

V průběhu své desetidenní cesty do Santa Dominga a Guatemaly jsem naseděl dozajista celé tři dny v letadle. Téměř každý den k tomu přibyly dvě až čtyři hodiny v autě.

Má mobilní existence působí extrémně. Je ale „in“.

Souvisí to s větší mobilitou a „zesítěním“ našeho světa.

A samozřejmě s mým úkolem: Jako opat-primas jsem zodpovědný za 800 klášterů široko daleko po celém světě, na všech kontinentech. Abych dostál svým úkolům, musím žít částečně život manažera s neskutečným množstvím termínů. A na druhé straně žiji jako mnich v rytmu, který je určován zcela odlišným řádem.

Otázka, která hýbe dnes mnoha lidmi, se dotýká také mě: Může člověk uprostřed veškerého stresu a moderní hektiky ještě nalézt klid? Jak je možné být při všem tom tlaku, který působí z vnějšku, pánem svého vlastního času?

Jeden mezinárodní manažer, který vedle mě seděl chvíli v letadle, mi řekl: „Vy vyzařujete takový klid a přitom jste na tom v podstatě stejně jako my. Jak to děláte?“ Tato otázka se stala jedním z podnětů k napsání této knihy. A v pozadí se skrýval nápad: Mohlo by být zajímavé přečíst si něco o zkušenostech a myšlenkách právě někoho, kdo se zdá být vystaven velkému časovému tlaku.

Někteří z těch, kdo slyšeli, že píšu o tomto tématu, se mě s lehkou ironií ptali, jestli si knihu sám vezmu k srdci. Na to jsem jim odpověděl: Myslím si, že mě s druhými lidmi nespojuje jen společný problém, ale také pátrání po tom, jak můžeme s tímto problémem jistého nedostatku – nedostatku času – žít. V neposlední řadě ale věřím tomu, že tradice, ze které čerpám, dává k tomu dobré podněty.

Mnoho lidí, nejen manažeři, dnes trpí tím, že mají stále méně času na to, co je skutečně podstatné. Čas pro sebe samé – to se zdá být téměř luxusem! „Můj čas“ nastává tehdy, když jsem s druhými nebo když jsem „volný“ k modlitbě. Mohu prostě nechat práci ležet. A to mi připadá velmi důležité: Nechat také pro jednou věci ležet a říct si, že teď přichází na řadu něco jiného. Při modlitbě je to Bůh, v rozhovoru druhý člověk.

Moudrost biblického Kazatele je prastará, a přesto stále příslovečně pravdivá: „Všechno (v životě) má svůj čas.“ Je čas radosti a je čas smutku. Kdo je v takové časové tísni, že nemůže povolit svému srdci plakat, ten je na tom špatně. A kdo se už nedovede zasmát od srdce, je ztracen.

Tato moudrost starozákonního kazatele je pro mě stále znovu orientačním bodem. Je přirozené, že nemohu od sebe jednotlivé fáze oddělit tak, jak bych si přál.

Budou se překrývat. Ale vždyť také nejde o měrnou jednotku objektivního času, která by musela být rozdělena na stejně dlouhé úseky. Jde o to, že čas musí být zlidštěn.

Když jsem s druhými lidmi nebo v nějakém rozhovoru, pak jde o zcela jiný čas, než když počítám, kolik e-mailů musím vyřídit za jednu hodinu. A když ke mně přijde druhý člověk kvůli rozhovoru, nedívám se na hodinky a neexistuje rozhodně žádný spěch. Pak je tu on. Je to jeho čas. Totéž platí v ještě větší míře při modlitbě. Zde nedostává čas jen lidskou, nýbrž přímo božskou dimenzi.

Také Ježíš je mi vzorem v tom, jak uměl dobře zacházet s časem. Vždy znovu vyhledával samotu k modlitbě.

A když šel se svými učedníky podél Genezaretského jezera, měl čas jen a jen pro ně. Příběh o cestě do Emauz popisuje jeden takový okamžik jeho přítomnosti mezi lidmi, kteří mu byli blízko a kteří s ním sdíleli své starosti. Ale i učedníci museli občas ustoupit do pozadí, když ho potřebovali jiní lidé. Mám velmi rád tento příběh a také ty, které vyprávějí o tom, jak se vyčerpaný Ježíš uchýlil do Betánie ke svým přátelům, kde se také jednou stal „člověkem“ ve zcela prostém slova smyslu.

Ježíš také stanovuje druhým – snad farizeům – hranice, když ho chtějí dostat pod tlak nebo na něj příliš dotírají. Anebo odkazuje – podle Lukášova evangelia – toho, kdo neuznává míru, na konečnost našeho života. V jednom podobenství nechává promlouvat Boha k bohatému muži: „Blázne, ještě této noci budeš muset

odevzdat svou duši a čí bude to, co jsi nashromáždil?“ (Lk 12,20).

Orientaci mi poskytuje také „náš řádový“ svatý Benedikt. Neexistuje snad nikdo, kdo by vytvořil pro kulturu času – při přemýšlení nad významem času pro duši – tak chytrý řád jako zakladatel západního mnišství.

Také ve světském životě dneška se může člověk naučit mnohému inspirativnímu a prospěšnému z časového rytmu mnichů, který je určován smírem a vnitřním rytmem orientovaným na liturgii a přírodu a který díky tomu propůjčuje dni a průběhu roku zvláštní kvalitu.

To všechno jsou velmi aktuální odkazy. Čas, o kterém bude následně řeč, není něco, co lze „vlastnit“ nebo „si vzít“ nebo s čím by mohl člověk obchodovat s vidinou zisku. Někteří říkají: „Čas jsou peníze.“ Správně by to mělo znít: Čas je cenný. Protože je ohraničený. Životní čas stejně jako náš život se nedá koupit, je to totiž dar. Když říkáme, že si vzájemně věnujeme čas, nebo když říkáme, že něco „stojí spoustu času“, potom už z řeči rozpoznáváme, jak drahocenný čas je.

Existuje samozřejmě čas, který se dá změřit hodinami a který se počítá na minuty a sekundy. I ten je důležitý, neboť uspořádává naše společné spolubytí.

Ale tento řád je jen polovinou života. Žijeme pouze jednou a v konečném čase. A když mluvíme o čase, mluvíme také o umění dobrého a smysluplného uspořádání našeho života v ohraničeném časovém úseku, kdy jsme na světě. Kdo by chtěl čas ušetřit a být stále hekticky aktivní, ten ho možná ztratí.

Povšechný návrat k pomalosti však není lékem.

Nemůžeme vyskočit z tempa našeho světa. A přesto musíme hledat, jak bychom uprostřed tohoto časového tlaku našli ještě „náš“ čas. Život čas potřebuje. Pokud si nedopřeji čas, pak můj život také za nic nestojí.

V Tyrolsku údajně existuje údolí, v němž se lidé při setkání nezdraví „Pozdrav Pán Bůh“, ale „Dopřej čas!“.

I když to je jen dobře vymyšlené, má tento pozdrav něco do sebe. Jde téměř o požehnání.

Dopřát si čas, vlastní čas prožít vědomě – o to jde v této knize: Dopřej si čas. Je to tvůj život!

Aby bylo možné nakonec také času – a všemu časnému – požehnat.

V němčině jsou tyto pozdravy uvedeny takto: „Grüß Gott“ a „Zeit lassen“ – pozn. red.