Gaudete et exsultate by Paulínky Praha

Papež František

Gaudete et exsultate Radujte se a jásejte

apoštolská exhortace o povolání ke svatosti v současném světě

Obsah

První kapitola Povolání ke svatosti Svatí, kteří nás povzbuzují a doprovázejí..........................................9 Svatí „u našich dveří“............................................................................. 10 Pán volá...................................................................................................... 12 Také pro tebe............................................................................................. 14 Tvoje poslání v Kristu........................................................................... 16 Činnost, která posvěcuje...................................................................... 19 Více života, více lidskosti.................................................................... 21

Druhá kapitola Dva nenápadní nepřátelé svatosti Současný gnosticismus.......................................................................... 24 Mysl bez Boha a bez těla........................................................................ 24 Nauka bez tajemství.............................................................................. 25 Meze rozumu.......................................................................................... 27

Dnešní pelagianismus............................................................................. 29 Vůle bez pokory...................................................................................... 29 Často zapomínané učení církve............................................................ 32 Noví pelagiáni......................................................................................... 34 Souhrn Zákona....................................................................................... 36

Třetí kapitola V Mistrově světle Protiproud................................................................................................. 40 „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království“...... 40 „Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví“................... 42 „Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni“............................... 43 „Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni“.................................................................... 44 „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha“................. 47 „Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny“............................................... 48 „Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království“......................................................... 50 Velké pravidlo ......................................................................................... 52 Věrnost Mistru........................................................................................ 52 Ideologie, které deformují srdce evangelia .......................................... 54 Kult, který se Bohu líbí.......................................................................... 56

Čtvrtá kapitola Některé vlastnosti svatosti v současném světě Snášenlivost, trpělivost a tichost.................................................... 62 Radost a smysl pro humor.................................................................... 66 Odvaha a nadšení.................................................................................... 69 Ve společenství........................................................................................ 73 V ustavičné modlitbě............................................................................. 77

Pátá kapitola Boj, bdění a rozlišování Boj a bdělost............................................................................................. 83 Něco víc než mýtus................................................................................. 83 V bdělosti a důvěře................................................................................. 85 Duchovní zkaženost............................................................................... 86 Rozlišování................................................................................................ 87 Naléhavá potřeba................................................................................... 87 Stále v Pánově světle.............................................................................. 88 Nadpřirozený dar................................................................................... 89 Mluv, Pane.............................................................................................. 90 Logika daru a kříže................................................................................ 91

První kapitola

Povolání ke svatosti

Svatí, kteří nás povzbuzují a doprovázejí 3. List Židům nám představuje mnoho svědků, kteří nás povzbuzují, abychom „vytrvale běželi o závod, který je nám určen“ (12,1). Mluví o Abrahámovi, Sáře, Mojžíšovi, Gedeonovi a mnoha dalších (srov. 11,1 – 12,3). Především nás ale vyzývá, abychom si uvědomili, že „je nesmírné množství těch, kteří se na nás dívají“ (12,1). Ti nás pobízejí, abychom se cestou nezastavovali, a povzbuzují nás, abychom šli dál k cíli. Mezi nimi se může nacházet naše vlastní matka, babička nebo další blízcí lidé (srov. 2 Tim 1,5). Jejich život možná nebyl úplně dokonalý, ale uprostřed nedokonalostí a pádů šli stále vpřed a líbili se Pánu. 4. Svatí, kteří už dospěli do Boží přítomnosti, jsou s námi spojeni pouty lásky a společenství. O tom svědčí kniha Zjevení svatého Jana, když mluví o přímluvné modlitbě mučedníků: „Uviděl jsem pod oltářem duše těch, kteří byli zabiti pro Boží slovo a pro svědectví, které vydali. A volali ze všech sil: ‚Pane svatý a věrný, kdy konečně vykonáš soud?‘“ (6,9-10). Každý z nás může říct: „Jsem obklopen, provázen a veden Božími přáteli. […] Nemusím nést sám to, co bych ve skutečnosti

Gaudete et exsultate nikdy sám nemohl nést. Chrání, podpírá a nese mě zástup svatých.“1 5. Při procesu blahořečení a svatořečení se zkoumají heroické projevy ctností, mučednické darování života a také případy ustavičného obětování vlastního života pro druhé až do smrti. Toto darování sebe, kterým se projevuje příkladné následování Krista, je u věřících hodno obdivu.2 Připomeňme si například blahoslavenou Marii Gabrielu Sagheddu, která obětovala život za jednotu křesťanů. Svatí „u našich dveří“ 6. My tu ale nemyslíme jen na ty, kteří už byli blahořečeni nebo svatořečeni. Duch Svatý vylévá svatost všude mezi Boží svatý a věřící lid, protože „Bůh si nepřál posvětit a spasit lidi jednotlivě, s vyloučením jakéhokoli vzájemného vztahu, nýbrž chtěl z nich vytvořit lid, který by ho v pravdě uznával a svatě mu sloužil“.3 V dějinách spásy zachránil Pán lid. Bez příslušnosti k lidu neexistuje úplná identita. Nikdo se proto nespasí sám jako oddělený jedinec. Bůh nás k sobě přitahuje s ohledem na celkový rámec osobních vztahů, které se utvářejí ve společnosti lidí: Bůh chtěl vstoupit do společenské dynamiky, do dynamiky lidu. 1 Benedikt XVI., Homilie při slavnostním zahájení jeho petrovské služby (24. dubna 2005): AAS 97 (2005), 708. 2 V každém případě se předpokládá pověst svatosti a uskutečňování křesťanských ctností alespoň v řádném stupni; srov. Apoštolský list motu proprio Maiorem hac dilectionem (11. července 2017), čl. 2c: Osservatore Romano, 12. července 2017, s. 8. 3 2. vatikánský koncil, Věroučná konstituce Lumen gentium, 9.

i. Povolání ke svatosti 7. Rád pozoruji svatost přítomnou v trpělivosti Božího lidu: v rodičích, kteří s tolikerou láskou vychovávají své děti, v mužích a ženách, kteří pracují, aby si vydělali na chléb, v nemocných lidech, ve starých řeholnicích, které se pořád usmívají. V jejich každodenním ustavičném kráčení vpřed vidím svatost bojující církve. Častokrát je to svatost, která na nás čeká „u našich dveří“, svatost těch, kteří žijí vedle nás a kteří jsou odrazem Boží přítomnosti. Můžeme jim říkat „střední třída svatosti“.4 8. Nechme se oslovit znameními svatosti, která nám Pán ukazuje prostřednictvím těch nejprostších členů lidu, jenž „má účast také na Kristově prorockém poslání tím, že rozšiřuje jeho živé svědectví především životem víry a lásky“.5 Mysleme na to – jak nám doporučuje svatá Terezie Benedikta od Kříže –, že skutečné dějiny jsou utvářeny právě mnohými z nich: „Z nejtemnější noci povstávají největší proroci – postavy světců. Ten oživující proud mystického života ale zůstává z větší části neviditelný. Rozhodující proměny v dějinách světa byly bezesporu spolupůsobeny dušemi, o nichž žádná dějepisná kniha nepojednává. A kterým duším vděčíme za ty rozhodující proměny v našem osobním životě, to se dovíme až v ten den, v němž bude všechno skryté odhaleno.“6 9. Svatost je nejkrásnější tvář církve. Ale také mimo katolickou církev, a to ve velmi různých oblastech, působí Duch „znamení, která pomáhají samotným Kristovým učední4 Srov. Joseph Malègue, Pierres noires. Les classes moyennes du Salut, Paris 1958. 5 2. vatikánský koncil, Věroučná konstituce Lumen gentium, 12. 6 Verborgenes Leben und Epiphanie (1940), in: Gesamtausgabe, Band 20, Freiburg i. Br. 2015, s. 124-125.

Gaudete et exsultate kům“.7 Svatý Jan Pavel II. nám připomněl, že „svědectví Kristu až k prolití krve se stalo společným vlastnictvím katolíků, pravoslavných, anglikánů a protestantů“.8 Během krásné ekumenické slavnosti o Velkém jubileu v roce 2000 v Koloseu prohlásil, že mučedníci jsou „dědictví, které mluví silnějším hlasem než to, co nás rozděluje“.9 Pán volá 10. To všechno je důležité. Já bych chtěl ale touto exhortací především připomenout povolání ke svatosti, které Pán dává každému z nás, povolání, s nímž se obrací také k tobě: „Buďte svatí, neboť já jsem svatý“ (Lv 11,44; 1 Petr 1,16). Důrazně to připomněl 2. vatikánský koncil: „Všechny věřící křesťany, vybavené v každém povolání a stavu tolika a tak velikými prostředky spásy, volá Pán – každého jeho vlastní cestou – k dokonalé svatosti, jako je dokonalý sám Otec.“10 11. „Každého jeho vlastní cestou,“ říká koncil. Nemusíme tedy ztrácet odvahu, když hledíme na vzory svatosti, které se nám zdají nedosažitelné. Jejich svědectví jsou prospěšná k tomu, aby povzbuzovala a motivovala, ale nesmíme se snažit je kopírovat.To by nás mohlo dokonce vzdálit od té jedinečné a zvláštní cesty, kterou pro nás Pán připravil. Důležité je, aby 7 Jan Pavel II., Apoštolský list Novo millenio ineunte (6. ledna 2001), 56: AAS 93 (2001), 307. 8 Apoštolský list Tertio millenio adveniente (10. listopadu 1994), 37: AAS 87 (1995), 29. 9 Homilie při Vzpomínkové slavnosti svědků víry v 20. století (7. května 2000), 5: AAS 92 (2000), 680-681. 10 Věroučná konstituce Lumen gentium, 11.

i. Povolání ke svatosti každý věřící rozpoznal svou cestu a vydal ze sebe to nejlepší, to osobní, co do něj Bůh vložil (srov. 1 Kor 12,7), a neunavoval se úsilím napodobovat něco, co mu není určeno. Všichni jsme povoláni k tomu, abychom byli svědky, ale existuje „mnoho způsobů svědectví“.11 Když velký mystik svatý Jan od Kříže psal svou Duchovní píseň, raději se vyhýbal přesným obecně platným pravidlům a vysvětloval, že jeho verše jsou napsány k tomu, aby je každý použil „svým způsobem“.12 Neboť božský život se dává „jedněm tak a druhým onak“.13 12. V souvislosti s těmito různými způsoby bych také rád podtrhl, že „ženský génius“ se projevuje ženskými styly svatosti, které jsou nepostradatelné pro to, aby se Boží svatost zrcadlila v tomto světě. A právě v dobách, v nichž byly ženy většinou přehlíženy a opomíjeny, podněcoval Duch Svatý světice, jejichž půvab působil v církvi novou duchovní svěžest a významné reformy. Můžeme uvést svatou Hildegardu z Bingen, svatou Brigitu, svatou Kateřinu Sienskou, svatou Terezii z Ávily nebo svatou Terezii z Lisieux. Velice mi pak leží na srdci, abych připomenul mnoho neznámých nebo zapomenutých žen, které – každá svým způsobem – vedly a proměňovaly rodiny a společenství silou svého svědectví. 13. To by mělo každého nadchnout a povzbudit k darování sebe sama, aby rostl k uskutečnění jedinečného a neopakovatelného plánu, který s ním nebo s ní má Bůh 11 Hans Urs von Balthasar, Theologie und Heiligkeit, in: Communio 6 (1987), s. 486. 12 Duchovní píseň, Předmluva, 2: Kostelní Vydří 2000, s. 22. 13 Tamtéž, 14–15, 2: s. 101.

Gaudete et exsultate po celou věčnost: „Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě“ (Jer 1,5). Také pro tebe 14. K tomu, abychom byli svatí, nemusíme být biskupy, kněžími, řeholnicemi nebo řeholníky. Mnohdy jsme v pokušení myslet si, že svatost je vyhrazena jen těm, kdo mají možnost vzdálit se běžným zaměstnáním, aby mohli věnovat hodně času modlitbě. Ale tak to není. Všichni jsme povoláni k tomu, abychom byli svatí tím, že budeme žít v lásce a že každý budeme vydávat svědectví v každodenním zaměstnání tam, kde se nacházíme. Žiješ zasvěceným životem? Buď svatá nebo svatý tím, že budeš žít své darování se radostně. Žiješ v manželství? Buď svatá nebo svatý tím, že miluješ a pečuješ o svého manžela nebo manželku tak, jako to Kristus činí s církví. Chodíš do zaměstnání? Buď svatá nebo svatý poctivou a pečlivou prací ve službě bratřím a sestrám. Jsi otec nebo matka, babička nebo dědeček? Buď svatá nebo svatý tím, že trpělivě učíš děti následovat Ježíše. Jsi ve vedoucí pozici? Buď svatý tím, že bojuješ za obecné dobro a nehledáš své osobní výhody.14 15. Dovol, aby milost křtu v tobě nesla ovoce na cestě svatosti. Dovol, aby všechno bylo otevřeno pro Boha, a s tím záměrem se stále znovu rozhoduj pro Boha. Nepropadej malomyslnosti, 14 Srov. Katecheze při generální audienci 19. listopadu 2014: Insegnamenti II, 2 (2014), 555.

i. Povolání ke svatosti protože máš sílu Ducha Svatého, abys dělal to, co je možné. Svatost je v podstatě plodem Ducha Svatého v tvém životě (srov. Gal 5,22-23). Když pociťuješ pokušení sednout na lep své slabosti, zvedni svůj zrak k Ukřižovanému a řekni mu: „Pane, jsem naprostý ubožák, ale ty můžeš vykonat zázrak a trošičku mě zlepšit.“ V církvi, která je svatá a současně sestává z hříšníků, najdeš všecko, co potřebuješ k růstu ve svatosti. Pán ji vybavil bohatými dary: Slovem, svátostmi, poutními místy, životem společenství, svědectvím svatých a mnohotvárnou krásou, která vychází z Pánovy lásky „jako nevěsta ozdobená šperky“ (Iz 61,10). 16. Tato svatost, k níž tě Pán volá, roste postupně skrze drobné úkony. Například nějaká paní jde nakupovat na tržnici, potká tam sousedku, dá se s ní do řeči a začnou pomlouvat. Ta žena si ale uvnitř řekne: „Ne, nebudu o nikom mluvit špatně.“ To je jeden krok ke svatosti. Potom jí chce její syn doma vykládat své fantazie. A ona, třebaže je unavená, si s ním sedne a trpělivě a se zájmem mu naslouchá. To je další oběť, která posvěcuje. Potom ji přepadne na okamžik úzkost, ale ona si vzpomene na lásku Panny Marie, chopí se růžence a s vírou se začne modlit. To je další cesta ke svatosti. Pak vyjde na ulici, potká nějakého chudého a zastaví se, aby s ním mile pohovořila. Také to je jeden krok vpřed. 17. Někdy život přináší větší výzvy a Pán nás skrze ně zve k novým obrácením, která umožňují, aby se v našem životě lépe projevila jeho milost, „abychom se stali účastnými jeho svatosti“ (Žid 12,10). Jindy zase máme jen nalézt dokonalejší způsob života v tom, co už děláme: „Všechna tato vnuknutí platí pro obyčejná cvičení, která však byla vykonávána 15

Gaudete et exsultate s mimořádnou dokonalostí.“15 Když byl kardinál František Xaverský Nguyễn Văn Thuận ve vězení, nehodlal se vyčerpávat marným čekáním na propuštění. Rozhodl se, že bude „prožívat přítomný okamžik a snažit se jej naplňovat až po okraj láskou“, a své rozhodnutí uskutečňoval tímto způsobem: „Chopím se příležitostí, jež s sebou přináší každý den, abych vykonal obyčejné věci zcela mimořádně.“16 18. A tak z podnětu Boží milosti budujeme řadou činů takovou podobu svatosti, jakou pro nás chtěl Bůh, ale nikoli jako soběstačné bytosti, nýbrž „jako dobří správcové rozmanité Boží milosti“ (1 Petr 4,10). Novozélandští biskupové nás správně učí, že jsme schopni milovat Pánovou bezpodmínečnou láskou, protože Vzkříšený sdílí s našimi slabými životy svůj mocný život: „Jeho láska nemá meze, a když byla jednou darována, nikdy nebyla vzata zpět. Je bezpodmínečná a zůstává věrná. Takto milovat není snadné, protože jsme často velmi slabí. Ale abychom mohli milovat tak, jak on miloval nás, sdílí s námi Kristus svůj vzkříšený život. Tak náš život ukazuje jeho činorodou, a to i uprostřed lidské slabosti.“17 Tvoje poslání v Kristu 19. Křesťan nemůže myslet na své poslání na této zemi, aniž by je chápal jako cestu svatosti, protože „to je vůle Boží: vaše posvěcení“ (1 Sol 4,3). Každý světec je posláním; je Otcovým 15 František Saleský, Pojednání o lásce k Bohu, VIII, 11, Olomouc 2003, s. 377. 16 F. X. Nguyen Van Thuan, Svoboden ve víře. Ze zkušenosti vězněného biskupa, Praha 2017, s. 12 a 15. 17 Konference katolických biskupů Nového Zélandu, Healing love (1. ledna 1988).

i. Povolání ke svatosti plánem, aby v určitém okamžiku dějin zrcadlil a vtělil jedno hledisko evangelia. 20. Toto poslání dospívá k plnému smyslu v Kristu a může být pochopeno jen na jeho základě. Svatost v podstatě znamená: v sjednocení s ním žít tajemství jeho života. Svatost spočívá ve spojení s Pánovou smrtí a vzkříšením jedinečným a osobním způsobem, v ustavičném umírání a vstávání s ním. Ale svatost také může zahrnovat reprodukování různých hledisek Ježíšova pozemského života: jeho skrytý život, život ve společenství, blízkost těm nejposlednějším, chudobu a další projevy jeho láskyplného darování se. Kontemplace těchto tajemství, jak navrhoval svatý Ignác z Loyoly, nás zaměřuje k tomu, abychom je vtělovali do svých rozhodnutí a postojů.18 Neboť „všechno v Ježíšově životě je znamením jeho tajemství“,19 „celý Kristův život je zjevením Otce“,20 „celý Kristův život je tajemstvím vykoupení“,21 „celý Kristův život je tajemství opětného soustředění dějin spásy v Kristu jako Hlavě (rekapitulace)“22 a „Kristus nám umožňuje, abychom všechno, co on prožil, mohli prožívat v něm, a aby to on prožíval v nás“.23 21. Otcovým plánem je Kristus a my v něm. V podstatě je to Kristus, který miluje v nás, protože „svatost není nic jiného

18 Srov. Duchovní cvičení, 102–312. 19 Katechismus katolické církve, 515. 20 Tamtéž, 516. 21 Tamtéž, 517. 22 Tamtéž, 518. 23 Tamtéž, 521.

Gaudete et exsultate než plně žitá láska“.24 Proto „míra svatosti je dána vzrůstáním Krista v nás, tím, jak silou Ducha Svatého utváříme celý svůj život podle jeho života“.25 Tak je každý světec poselstvím, které Duch Svatý vynáší z bohatství Ježíše Krista a dává jeho lidu. 22. Chceme-li poznat, co chce Pán říct skrze nějakého světce, nesmíme ulpívat na jednotlivostech, protože v nich mohou být také omyly a pády. Ne všechno, co říká nějaký světec, je naprosto věrné evangelium, ne všechno, co koná, je autentické a dokonalé. Je třeba kontemplovat celek jeho života, celou jeho cestu posvěcování, ten obraz, který zrcadlí něco z Ježíše Krista a který se ukáže, když se nám podaří sestavit smysl celé jeho osoby.26 23. To je silná výzva pro každého z nás. Také ty potřebuješ pochopit celek svého života jako poslání. Pokoušej se o to nasloucháním Bohu v modlitbě a poznáváním znamení, která ti dává. Ptej se stále Ducha, co od tebe Ježíš očekává v každé chvíli tvého života a v každém rozhodnutí, které máš učinit, abys poznal, jaké místo má v tvém poslání. A dovol mu, aby v tobě utvářel to osobní tajemství, které může zrcadlit Ježíše Krista v dnešním světě. 24. Přál bych si, abys poznal to slovo, to Ježíšovo poselství, které Bůh touží říct světu tvým životem. Nech se přetvářet, nech se obnovit Duchem, aby se to stalo možným, a aby tak 24 Benedikt XVI., Katecheze při generální audienci 13. dubna 2011: Insegnamenti VII (2011), 451. 25 Tamtéž, 450. 26 Srov. Hans Urs von Balthasar, „Theologie und Heiligkeit“, in: Communio 6 (1987), 483-490.

i. Povolání ke svatosti nebylo promarněno tvé vzácné poslání. Pán ho dovede k naplnění i přes tvé omyly a negativní stránky, jen když nesejdeš z cesty lásky a zůstaneš stále otevřený jeho nadpřirozenému působení, které očišťuje a osvěcuje. Činnost, která posvěcuje 25. Jako nelze pochopit Krista bez Království, které přinesl, tak je také tvoje poslání neoddělitelné od budování Království: „Nejprve tedy hledejte Boží království a jeho spravedlnost“ (Mt 6,33). Tvé ztotožňování se s Kristem a jeho touhami předpokládá úsilí budovat s ním toto Království lásky, spravedlnosti a pokoje pro všechny. Kristus sám ho chce s tebou žít ve všem nezbytném úsilí a odříkání, ale také v radostech a plodech, které ti bude moci darovat. Proto se neposvěcuješ, pokud v tomto úsilí nenasadíš své tělo a duši, abys ze sebe vydal to nejlepší. 26. Není zdravé milovat ticho a vyhýbat se setkávání s druhými, toužit po odpočinku a odmítat činnost, vyhledávat modlitbu a přehlížet službu. Všechno můžeme přijmout a integrovat jako součást naší vlastní existence v tomto světě, a tak zapojit do cesty posvěcování. Jsme povoláni ke kontemplativnímu životu uprostřed činorodosti a posvěcujeme se v odpovědném a velkodušném vykonávání svého poslání. 27. Mohl by nás Duch Svatý posílat ke konání misie a současně nás žádat, abychom od ní utíkali nebo se zdráhali dát se jí úplně jen proto, abychom si zachovali vnitřní pokoj? A přece jsme někdy v pokušení odložit obětavou pastorační službu 19

Gaudete et exsultate a usilovnou práci ve světě na druhé místo, jako by nás na cestě posvěcování a vnitřního pokoje „rozptylovaly“. Zapomínáme, že „život nemá poslání, neboť život je poslání“.27 28. Úsilí, jehož důvodem je nepokoj, pýcha, potřeba se ukazovat a panovat, určitě nepovede k posvěcení. Stojíme tu před výzvou, abychom se v životě darovali takovým způsobem, že naše úsilí bude odpovídat duchu evangelia a že nás bude stále víc připodobňovat Ježíši Kristu. Často se například mluví o spiritualitě katechety, o spiritualitě diecézního kléru, o spiritualitě práce. Ze stejného důvodu jsem v Evangelii gaudium chtěl představit spiritualitu misie, v Laudato si’ ekologickou spiritualitu a v Amoris laetitia spiritualitu rodinného života. 29. Z uvedeného neplyne, že bychom měli podceňovat chvíle pokoje, samoty a mlčení před Bohem. Naopak. Neustálé inovace technologických prostředků, přitažlivost cestování a nesčetné nabídky konzumu mnohdy nenechávají žádný prostor k tomu, aby bylo možno slyšet Boží hlas. Se stále větší rychlostí se všechno zaplňuje slovy, povrchní zábavou a hlukem. Nevládne tu radost, nýbrž nespokojenost těch, kteří nevědí, proč žijí. Proč si tedy nepřiznat, že potřebujeme tento horečný běh zastavit, abychom si uchránili osobní prostor, což je často bolestné, ale vždycky plodné, protože se v něm rozvíjí upřímný rozhovor s Bohem. Dřív nebo později musíme pohledět do tváře pravdě o sobě, abychom do ní vpustili Pána. K tomu někdy nedojde dřív, dokud „se člověk neocitne na okraji propasti, velice vážného pokušení, na útesech opuštěnosti, na osamoceném vrcholu, kde má dojem, 27 Xavier Zubiri, Naturaleza, historia, Dios, Madrid 19993, s. 427.

i. Povolání ke svatosti že zůstal naprosto sám“.28 Tímto způsobem nacházíme silnou motivaci, díky níž dosahujeme ve svých úkolech hloubky vlastního života. 30. Tytéž prostředky masové zábavy, které zaplavují současný život, vedou také k absolutizování volného času, ve kterém můžeme bez omezení používat zařízení poskytující nám pomíjivé pobavení a potěšení.29 V důsledku toho trpí samo naše poslání, slábne úsilí a začíná ochabovat velkodušná a ochotná služba. Tím se pokřivuje duchovní život. Může snad být zdravým duchovní nadšení, které provází omrzelost v evangelizační činnosti nebo ve službě druhým? 31. Potřebujeme ducha svatosti, který prostoupí samotu i službu, niternou důvěrnost i evangelizační úsilí, aby tak každý okamžik byl v Pánově pohledu projevem darované lásky. Tak se všechny okamžiky stanou jednotlivými krůčky na naší cestě posvěcování se. Více života, více lidskosti 32. Neměj strach ze svatosti. Ona ti nevezme síly, život ani radost. Naopak, staneš se tak člověkem, na jakého Otec myslel, když tě stvořil, a zůstaneš věrný svému bytí. Závislost na Bohu nás osvobozuje od otroctví a přivádí nás k poznání naší důstojnosti. Tato skutečnost je zřejmá v životě svaté Josefíny Bakhity, která „byla v mladém věku sedmi let prodána 28 Carlo M. Martini, Le confessioni di Pietro, Cinisello Balsamo 2017, 69. 29 Je třeba rozlišovat tuto povrchní zábavu od zdravé kultury volného času, která nás v ochotném a kontemplativním duchu otevírá pro druhého a pro skutečnost.

Gaudete et exsultate do otroctví a mnoho vytrpěla od krutých majitelů. Pochopila však hlubokou pravdu, že skutečným majitelem každé lidské bytosti, každého lidského života je Bůh, a ne člověk. Tato zkušenost se stala této prosté africké dceři pramenem veliké moudrosti.“30 33. V míře, v jaké se každý křesťan posvěcuje, přináší bohatší plody pro tento svět. Biskupové západní Afriky nás učí: „V duchu nové evangelizace jsme povoláni nechat se evangelizovat a evangelizovat druhé na základě toho, že vy, všichni pokřtění, jste zmocněni k tomu, abyste přijali svou úlohu být solí země a světlem světa všude tam, kde se nacházíte.“31 34. Neměj strach zamířit výš, nechat se Bohem milovat a být osvobozen. Neměj strach nechat se vést Duchem Svatým. Svatost neumenšuje tvé lidství, protože je setkáním tvé slabosti se silou milosti. Ostatně, jak říkal Léon Bloy, v životě „jen jedno je smutné […], že nejsme svatí“.32

30 Jan Pavel II., Homilie při kanonizační mši (1. října 2000), 5: AAS 92 (2000), 852. 31 Oblastní biskupská konference Západní Afriky, Pastýřské poselství na závěr 2. plenárního shromáždění (29. února 2016), 2. 32 La femme pauvre, II, 27, Paris 1897 (český překlad: Leon Bloy, Chudá žena, přel. Josef Heyduk, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2005, s. 285).