dag tessore
hlavní neřesti Jak vyléčit sedm nemocí duše
Obsah
Úvod..................................................................................................5 1. Nestřídmost...............................................................................13 2. Smilstvo......................................................................................21 3. Lakomství...................................................................................29 4. Hněv............................................................................................39 5. Závist..........................................................................................47 6. Zahálčivost.................................................................................53 7. Pýcha...........................................................................................59 Poznámky.......................................................................................67
71
Úvod
Mnozí jistě slyšeli vyprávět o „sedmi hlavních neřestech“ – alespoň proto, že už vešly do běžného jazyka. Někteří si snad vzpomenou na Božskou komedii, kde se rozdělení hříšníků v Pekle a Očistci opírá o sedm neřestí. Vyloučíme-li však takovou povrchní nebo čistě kulturní znalost, co víme o neřestech? Víme, jaké jsou tyto neřesti a co která z nich opravdu představuje? Je nám jasné, co znamená slovo „neřest“? A především: ví ještě dnešní křesťan, jaké konkrétní „práci“ je třeba se věnovat, aby se osvobodil od těchto sedmi nemocí duše? Paradoxně to, co naši otcové víry nazývali „neřestmi“, je v dnešním chápání spojováno téměř se ctností: záliba v dobrém jídle, právo na sexuální svobodu, umění vydobýt si respekt, hrdost a soutěživost. – Nejsou to snad do současného jazyka přeloženy nestřídmost, smilstvo, hněv a pýcha? Tato knížka by chtěla být malým průvodcem, více praktickým než teoretickým, který by pomohl modernímu křesťanovi vzít znovu do svých rukou vlastní život a zapracovat na sobě tím, že začne od diagnózy a léčby sedmi nemocí, z nichž vychází
každé duchovní a tělesné zlo člověka. Budeme proto pečlivě sledovat učení velkých znalců lidské duše, jimiž jsou církevní otcové. Téměř každá věta této knihy je vzata z asketických děl Otců nebo podle nich upravena, ale pro pohodlnější četbu jsme se vyvarovali množství poznámek a bibliografických odkazů. Zvláště tři knihy (které doporučujeme přečíst celé) nám posloužily ke stálým odkazům, nakolik pojednávají specificky o našem tématu: Peri ton okto pneumaton tes ponerias [OS, Osm duchů ničemnosti] svatého Nila z Ancyry či pravděpodobněji Evagria Pontica († 399), De institutis coenobiorum et de octo principalium vitiorum remediis [IC, Zvyky cenobitů a léky na osm základních neřestí] svatého Jana Cassiana († 435) a Scala paradisi [SP, Žebřík do ráje] svatého Jana Klimaka († 649).1 Sedm hlavních neřestí je ve skutečnosti jasně vyjádřeno už v Bibli: kolikrát jak Starý, tak Nový zákon varují před zlem smilstva, závisti nebo pýchy! Nicméně je třeba obrátit pozornost ke 4. století po Kristu, kdy se začíná mluvit o velmi přesné skupině neřestí – různých, a přece mezi sebou úzce propojených. První svědectví pocházejí od Evagria Pontica a od ostatních otců východního mnišství. Ti popisují „osm duchů [nebo myšlenek] ničemnosti“ (viz např. od Evagria Osm duchů ničemnosti a Anatoliovi, o osmi myšlenkách), o kterých znovu shodně pojednává představitel západního mnišství Jan Cassianus, který mluví o „osmi hlavních neřestech“.2 Později se prosadila tendence mluvit pouze o sedmi,
neboť do jedné neřesti se spojily domýšlivost a pýcha.3 V latinské tradici, jak dosvědčuje svatý Řehoř Veliký († 604), byly smutek a zahálčivost sloučeny v jednu neřest a jako náhrada byla doplněna závist. Svatý Řehoř je nazývá „sedm hlavních neřestí“, přičemž každá z nich „plodí množství dalších neřestí“. Jeho formulace je tou, která zůstává definitivně v katolické církvi až dodnes: domýšlivost (nebo pýcha), závist, hněv, smutek (nebo zahálčivost), lakomství, nestřídmost, smilstvo.4 Na těchto stránkách použijeme výše zmíněné rozdělení, i když budeme sledovat pořadí dané staršími Otci (Evagrius, Cassianus atd.). Začneme nestřídmostí a skončíme pýchou. Ještě než se dostaneme k analýze jednotlivých neřestí, přistupme krátce k přehledu některých obecných úvodních koncepcí. Především: Co znamená neřest? Dnešní křesťanská morálka je zvyklá mluvit více o hříších než o neřestech. Ale pro Otce jsou hříchy pouze příznaky a plody neřestí, proto – říkají – je jasné, že důležité je „vysekat kořeny neřestí spíše než jejich plody“.5 Jestliže se člověk dopustí cizoložství, je to proto, že v sobě choval neřest smilstva. Jestliže člověk zabije druhého, aby ho okradl, je to proto, že v sobě neudržel na uzdě neřest dychtění po penězích. Posuzuje-li tedy církev jednotlivý hřích v rovině právní, v rovině psychologické a duchovní je důležitá neřest, která ho způsobila (srov. Mk 7,21-23).
7. Pýcha
Poslední z hlavních neřestí je charakterizována dvěma aspekty, které klasičtí učitelé rozdělovali do dvou různých neřestí: domýšlivost a pýcha ve vlastním slova smyslu. Domýšlivost je postoj duše, která se neustále snaží získávat chválu a uznání od lidí. Velká část toho, co děláme, je podmíněna a řízena tímto měřítkem. Stačilo by podívat se do svého srdce a s upřímností prozkoumat své myšlenky a skutky, abychom si to uvědomili. „Domýšlivost vniká všude.“63 Náš způsob mluvení, oblékání, rady, které dáváme, věci, které píšeme – všechno se děje se zřetelem k tomu, „co si o tom pomyslí lidé“. Nepřetržitě vyhledáváme chválu a uznání druhých. Tento stav úplné závislosti na mínění druhých je patrný také z toho, že obvykle nemáme chuť dělat věci, o nichž se druzí nemohou dovědět – jako například modlit se v soukromí svého pokoje. Hodnou část našeho života zabírá budování a uchovávání obrazu o nás, úzkostlivá péče o to, co se o nás říká. 59
Často je domýšlivost představována jako ctnost a projev inteligence: mluví se o tom, že máme „pečovat o vlastní image“, „prezentovat se“, „dosahovat úspěchů“, „působit dobrým dojmem“. Domýšlivost se tak stává nástrojem k budování kariéry, ziskuchtivosti, a tak uspokojování vášní. Rovněž přehnaně aktivní život věnovaný „dobročinnosti“ je často jen maskovaná domýšlivost. Dobročinné aktivity nebo „být tu pro druhé“, například politická angažovanost, jsou samy o sobě dobré, ale jak často zdůrazňují Otcové, příliš snadno je jejich pohnutkou, kterou zároveň samy živí, ctižádost, touha po moci a slávě či egoismus. Potřeba získat uznání od druhých plodí rovněž takové jevy, jako je móda, a drží nás v otroctví společenských zvyků a konvencí. Domýšlivost je chlubit se svou tělesnou krásou (srov. Ez 28,17), svým hlasem nebo jinými kvalitami, které nám dal Bůh, a chtít je ukazovat, abychom sklidili chválu a pocty, a tak zakryli vlastní existenciální nejistotu. Domýšlivost a ctižádost, jakož i chtivost peněz jsou často přenášeny na vlastní děti a očekává se, že ony uskuteční za každou cenu „sny“, které jsme nedokázali uskutečnit my. „Domýšlivost pak rodí také závist, protože zatímco usiluje o domnělou moc, zlobí se, jestliže druzí jí dosáhnou stejně,“64 nebo jestliže druzí jsou úspěšnější než my. To má za následek zlost, tíseň a násilí. 60
Aby byl vlastní obraz uchráněn a aby bylo dosaženo cílů vlastní ctižádosti, upadáme do sporů, lží, podvodů, pokrytectví a útočnosti. Jedním z projevů neřesti pýchy je arogance ve způsobu mluvení a chování. Arogance činí povahu trpkou a nesympatickou. Je příčinou neustálých hádek a rozporů, ničí vztahy a vyvolává rozvody. Arogance je i domýšlivost, tiché pohrdání druhými a drzé odpovědi. Arogantní člověk je vznětlivý, hned se uráží, cítí se stále v centru pozornosti a vše vztahuje na sebe. Arogance se tváří také jako hrdost (náležení k jisté společnosti, k jistému náboženství...), čest (potřeba „bránit svou důstojnost“...). Projevuje se v každé formě nacionalismu, fanatismu a stranictví. Arogance a pýcha je také chlubení se a chtění ukázat vlastní domnělou inteligenci, tvořivost a vzletnost. Mnohé hereze a schizmata mají své kořeny právě zde. Pýcha, jíž je právě arogance dcerou, má za příčinu neznalost sebe sama. Kdo je uvyklý dívat se do svého nitra, pozorovat a zkoumat své myšlenky a skutky, ví, že je plný protikladů, zmatků, zlomyslnosti a pošetilosti. „Drsní a přísní karatelé nedostatků svých bližních jsou takovými, protože ještě nedosáhli plného a jasného vědomí vlastních nedostatků.“65 Pouze ten, kdo nezná sám sebe, „je nafoukaný“ (srov. 1 Tim 6,4). Pouze takový člověk se může považovat za lepšího než druzí. „Mnohé lidi obloudily jejich domněnky a falešné dohady 61
zavedly na scestí jejich myšlení“ (Sir 3,24). Kdežto kdyby se někdo díval do svého nitra a znal sám sebe, nesoudil by a neodsuzoval by druhé, ale byl by chápavý a shovívavý ke všem. Pýcha je tendence považovat se stále za toho, kdo je v právu, a svalovat vinu ve všem na druhé a na vnější faktory, místo aby člověk pokorně viděl vlastní odpovědnost. Na vyšší úrovni je pýcha „pokušením soběstačnosti“, kdy člověk „chce být stále méně závislým a stále víc jakýmsi malým bohem, který nepotřebuje nikoho dalšího. Odtud vychází ona vůle vymanit se ze stavu potřeby, tudíž domýšlivost.“66 „Jestliže řekneš: »Jsem bohatý, mám všeho dost, nic nepotřebuji« – a nevíš, že jsi ubohý, politováníhodný, chudý, slepý a nahý…“ (Zj 3,17). Chtít se cítit soběstačným ve všem ničí nejen lásku, mírnost a vzájemnou pomoc v mezilidských vztazích, zvláště mezi manželi, ale stává se také stavem zatvrzelosti vůči Bohu. Pyšný nechce uznat, že potřebuje Boha a že každé jeho dobro a každá jeho ctnost je nezištným Božím darem. Z toho se rodí pýcha na vlastní ctnosti, pýcha, kterou se Bůh snaží uzdravit tím, že nás nechává často upadat do hříchu. Dovolí to opravdu proto, abychom se na jedné straně stali více pokornými, na druhé straně chápavějšími vůči druhým. Odtud se rodí také zlost vůči sobě, když něco spleteme nebo zhřešíme. Je to proto, že jsme domýšliví a považujeme se za silné a schopné neupadnout, a přitom si nevšimneme, že nejhorší pád spočívá v této pýše. 62
Někdy se právě z odhalení vlastní bídy rodí – spíš než touha se zlepšit a pokorně prosit Boha o pomoc – vzteklé uzavření se do sebe, „beznaděj“ v teologickém smyslu slova. Stává se to tehdy, když člověk pyšně odmítá „pokořit se“ a prosit Boha o pomoc, a dokonce v tom nalézá skryté potěšení. Nejzáludnější a smrtelnou formou pýchy, která se může stát opravdovou „smrtelnou nemocí“ duše, je uzavření se do sebelítosti. Svatý Jan Klimakos klade mezi aspekty pýchy, kromě „opovrhování bližním, touhy po chválení a nesnášenlivosti kritiky“, také „okázalé ukazovaní vlastního utrpení“.67 Zvyk neustále si stěžovat vyjadřuje potřebu obviňovat a zlobit se na „nespravedlnost“ osudu (tedy Boha). V rovině lidských vztahů se sebelítost stává způsobem, jak se považovat stále za nevinného, a tak svalovat vinu vždy na druhé. Často jde člověk dokonce ještě dál: snaží se věci ještě zhoršit tím, že zvětšuje vlastní utrpení, a nedělá nic, aby se z něho osvobodil. Nevědomě hledá způsob, jak si dát ubližovat a ještě víc být nenáviděn druhými, aby tak mohl dokázat – před sebou i před druhými – že je čím dál více obětí špatnosti právě těch druhých. Tím si omlouvá a upevňuje své přesvědčení, že je v právu. Tedy čím víc se mu daří ukazovat, jak velkou nespravedlnost mu způsobili druzí nebo osud, tím víc se cítí obětí hodnou úcty pro své neštěstí a utrpení. Jedinou opravdovou zbraní k přemožení neřesti pýchy je poznání sebe samých, kterého se dosáhne každodenním zpytováním svědomí a trpělivou 63
vnitřní prací na sobě. Některé další užitečné léky jsou: ■ Zvyknout si nevyjadřovat nikdy soudy a kritiky vůči druhým, ale „z pokory ať každý z vás pokládá druhého za lepšího, než je sám“ (Flp 2,3; srov. Lk 18,9-14). ■ Soustředit vlastní pozornost na všechno to, co dobrého a pěkného dělají druzí, a na jejich dobrou vůli, vlídnost a lidskost. Podstatou je obměkčit vlastní srdce pokorou a láskou. ■ Rozjímat o mimořádné Kristově pokoře, kterou projevil především ve svém utrpení. ■ Ovládat spontánní reakce odporu vůči kritice, výtkám a často také radám, které jsou nám dávány. Naopak cvičit se v přijímání těchto věcí s pokorou a s vděčností. ■ Cvičit se v žádání o radu a pomoc: „Poslechni radu, přijmi i trest, abys byl napříště moudrý“ (Př 19,20). ■ Zvyknout si vyjadřovat vlastní přesvědčení tím, že přidáme větu jako: „Tak se to zdá mně..., možná se mýlím..., nevím...“ ■ Zříci se nároku na úplnou soběstačnost („Musím mít své auto, své peníze“...): naučit se záviset na druhých, umět říci „děkuji“ a „prosím“. ■ Omluvit se, i když jsme přesvědčeni, že jsme byli v právu. ■ Přijímat mlčky také nepřívětivé, neodůvodněné a falešné výtky, protože „zkouška pokory srdce je ve snášení urážek“68. 64
■ Někdy také vědomě „hledat to, co nás ponižuje, abychom šílenou pýchu zasáhli do živého“69. Pro osvobození se z otroctví domýšlivosti a ze závislosti na mínění druhých je hlavním lékem, když prozkoumáme, pochopíme, a pak zboříme obraz, který o sobě druhým předkládáme. Konkrétně Otcové například radí: ■ Dělat neobvyklé skutky, které aniž by byly pohoršlivé nebo nemorální, nás ukážou podivné a směšné před druhými. Také v tomto případě je zářivým příkladem svatý František. ■ Neukazovat vlastní schopnosti a krásu, ale cudně je skrývat. Opakem domýšlivosti je skromnost. ■ Ukazovat se druhým takoví, jací skutečně jsme: nechat, aby slzy kanuly, když jsme smutní nebo zarmoucení, umět říci „nevím“, když něco nevíme, aniž bychom se ukazovali stále silnými, jistými, schopnými, inteligentními, jak nám vnucuje „mentalita vstupních pracovních pohovorů“. „Pokora,“ říká svatý Jan Klimakos, „je ctnost, která odbourá všechny vášně“70, protože v ní se člověk otevírá Boží pomoci.
65