Jiné slunce

OLIVIER CLÉMENT

Jiné slunce Můj duchovní životopis

Obsah

Jiné slunce............................................................................................................ 5 Přílohy..............................................................................................................175 Několik poznámek o „Božím přátelství“.......................................175

„Krása starého křesťanského muže…“...........................................178 „Moje radost, Kristus vstal z mrtvých!“........................................181

O několika poznámkách......................................................................189 Poznámky Oliviera Clémenta z let 1995–2000......................................................................................192

199

R

ád poslouchám druhé, když o sobě vyprávějí.

Nerad mluvím o sobě. Jediné, na čem podle mě záleží, je obrácení srdce, které umožňuje budoucnost. „Jdi a už nehřeš,“ říká Ježíš cizoložné ženě, kterou zachránil před kamenováním. Vše je nové a jiné. Není už smrt. Neboť smrt je zrcadlo, v němž se neustále vidíme. A tak mi připadá nemožné mluvit o sobě. Zrcadlo je rozbité. Chtěl bych se však pokusit mluvit o Něm. Jak nás hledá. Jak hledal a našel mne.

Dostojevského román Výrostek vypráví o člověku, který vše ztratil: mládí, ženu, dům. A tak jde a jde, bezprizorní, přežívá z ničeho, v létě spí pod širým nebem, očišťuje své srdce a míří k „místu srdce“. Potřebuje mnoho času a prostoru, aby dorazil k tomuto „ztracenému středu“, jak říká Lorentzatos. Hrdina z románu se probouzí brzy ráno uprostřed přírody a vše je lehké, nové, původní. Jako kdyby vycházelo jiné slunce, které přináší věčně trvající den. Tento člověk bezpochyby poprvé vidí, slyší, vnímá a přijímá vše jako velké tajemství. Probudil se pro slunce. Probouzí se pro jiné slunce. Modlitba je podstata věcí, do níž se člověk pohrouží a vysloví ji. „Jen ať roste travička 5

Boží, jen zpívej, Boží ptáčátko, žehnej ti Bůh, človíčku malý, a dejž ti štěstí, robátko!“1 Posvátná bázeň prohloubí srdce a prokutá se pískem i štěrkem, tak jako jsem v dětství rád kopal na opuštěné zimní pláži, dokud se na dně jamky neobjevila voda, v níž se zrcadlilo nebe a jeho světlo. „A jestli je ve všem tajemství, je to skoro lepší. Srdce jímá strach a děs a ten strach je srdci k útěše.“ Putující Makarios, jehož jméno znamená „blahoslavený“, nakonec v duchu příslibu „Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví“2, říká: „Vše jestiť v tobě, Hospodine, i jáť jsem v tobě a přijmiž mě!“ Tam, kde Bůh očividně schází, se otevírá prostor pro ono „přijmi mě“. Až do dne, kdy pochopíme, že Bůh je naše svoboda a právě jeho mlčení nás osvobozuje: „Vše je v tobě, přijmi mě.“ Když jsem byl malý, nikdy se mnou nemluvili o Bohu. Ani tehdy ne, když jsem se jako všechny děti – přestože se dnes snažíme udusit v nich takové otázky – ptal, proč lidé žijí a proč umírají. Nikdy mi neřekli o Něm, nikdy nemluvili ani s Ním, jen jedinkrát – možná poprvé a zároveň naposledy ve svém životě – to udělaly ženy, které se vracely z tragických Cévennes.

1 Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Výrostek. Praha, Academia 2004, s. 371. Překlad Taťjana Hašková.

2

6

Mt 5,5.

Nesly si v sobě vzpouru jako špatně vychladlou lávu a náhle, tváří v tvář předčasné smrti blízkého člověka, začaly chrlit rouhavá slova, která člověka rozklíží.

Nikdo nemluvil o Bohu, o živém Bohu. Oproti tomu bůh – slovo „bůh“ hrálo roli, o kterou dnes přichází: bylo předmětem konverzace. Dnes už se totiž lidé nestydí mluvit o sexu, ale o Bohu ano. Dříve se v neděli scházeli příbuzní, přinejmenším ti, kteří bydleli v dosahu v rámci města. Přesněji řečeno scházeli jsme se každou druhou neděli, protože jinak moje rodina v užším slova smyslu jezdila na venkov. Každou druhou neděli k nám přišly na oběd sestry mé matky, učitelky.

A také můj strýček, povozník s dřevěnou nohou, který celý život pajdal po languedockých silnicích, neboť jeho vozy tahali koně a on je musel vodit za uzdu. Vyznal se ve vaření, což se naučil v povoznických hostincích, a často přivážel jako dárek kachničku pižmovku. „Pižmovky jsou nejlepší,“ říkával. Dalším hostem býval můj strýček zaměstnaný na nádraží: hodně se angažoval ve „společnosti“ těch, kteří přišli z hor Cévennes.

Konverzace ubíhala živě a otevřeně. Tón udávaly ženy, vzdělané a nezávislé. S rozkoší jsem očekával moučník a diskusi o existenci Boha. Mé tety se přikláněly k deismu podle tradice Julese Ferryho, zatímco mí rodiče, také učitelé, se v duchu bojovného combismu stali ateisty. Nikdo se nerozčiloval, nikdo se nesnažil přesvědčovat, připomínalo to spíš přátelské muzicírování, a Bůh zůstával součástí toho nejprofánnějšího jazyka.

7

Hlas klesal a chvěl se jen kvůli hlubokým tajemstvím lásky, politiky a nemocí, především tuberkulózy (jen aby si „maličký“ nevzal dívku s tuberkulózou) a slaboduchosti… Nejvyšší Bytost, už tehdy neduživá, protože se zdálo, že nedokáže vše zařídit a odmítá dělat všude zázraky, o kterých se říká, že je dělá v Lurdech, přízračná Bytost se rozplývala ve vůni kávy a v prvních zvucích umývaného nádobí. Tyto rozhovory mi nic nedaly: nadělaly mnoho hluku o tom, co mi scházelo. Důležitější pro mě bylo ticho. Mateřská škola, v jejíž budově bydlela jedna z mých tet, se v neděli odpoledne a ve čtvrtek nořila do hlubokého ticha. Ukřičené, gestikulující děti svým způsobem vytesaly ticho. Na konci jara jsem se těšil na večerní hluk. Tisíce vrabců se slétaly do korun platanů a akátů na dvoře. Když se noci podařilo pohltit vlahý večer a zablikala první hvězda, všichni vrabci začali jeden přes druhého pípat. Stromy šuměly temnými jiskrami a křikem. V nejstarších dobách křesťanství, jak jsem se později dozvěděl, se lidé domnívali, že se zvířata v určitých chvílích modlí.

Nebo jsem také vzal kolo a jel jsem k moři.

Ještě důležitější byla vesnice, kde žila otcova rodina, tam jsme často zajížděli k mým prarodičům.

Každých čtrnáct dní, každé prázdniny. Říkalo se, že v této vesnici mezi vinicí a rybníkem – vinice znamená zjevnost, rybník tajemství – vedle sebe žila tři „náboženství“: katolíci, protestanti a „socialisté“.

8

„Krása starého křesťanského muže…“ (Text, který pronesl Andrea Riccardi při pořbu Oliviera Clémenta 20. ledna 2009 v kostele sv. Sergeje v Paříži) Liturgie v sobě obsahuje nářek, díkůvzdání, mlčení.

Má slova k tomu nemohou nic přidat. Chtěl bych se jen sklonit před životem Oliviera Clémenta, ale také před církví, která ho živila, před jeho manželkou Monikou, která ho neustále doprovázela až na práh onoho světa, před jeho rodinou, jeho přáteli, světem víry a kultury – jeho světem.

Olivier Clément nebyl důležitý člověk, pokud důležitostí rozumíme některý z druhů moci: jeho život byl prostý, skromný, někdy marginální. Přesto po dlouhém hledání poznal sílu proměny. Pochopil, že k jádru věcí vede cesta srdce mnohem spíš než všechna moc. Jeho silou se stala síla slova, písma, přátelství. Tím způsobem pomohl velkému počtu lidí, a to mnohem víc, než bychom si mysleli. Chtěl bych podat svědectví o jeho přítomnosti, kterou naplnil hluboké přátelství se mnou a s komunitou Sant’ Egidio, pro niž napsal svou poslední knihu. Mohli bychom říci – ostatně jsme to napsali –, jak síla jeho přátelství a jeho slova podržela hodně lidí, otevírala obzory, stavěla mosty. Zde však pro to není vhodné místo ani okamžik.

178

Každý život je jedinečný: Olivier přijal poselství velkých mistrů ruské emigrace a prožil jej svou bytostí člověka Západu zakořeněného ve Francii. Stal se mužem, který uměl čerpat z obou zdrojů, ale také chápat rozdíly, aniž by pasivně přejímal chladný odstup, který se mezi Východem a Západem vytvořil, vzájemnou lhostejnost a konflikt. Nejen jeho bohaté dílo, ale především jeho vlastní život nese pečeť člověka jednoty, který se vyvaroval zjednodušeného irénismu.

Osobně poznal logiku daru a souladu ve společenství.

Znal hodnotu jednoty a pokoje stejně jako všichni, kdo prožili drama války; a také jako Evropané, kteří se svým nadhledem nikdy neváhali sledovat širší dimenze než jen poměry ve vlastní zemi, zkrátka dívat se všude tam, kam jen dohlédnou.

V období realismu rezignujícího na budoucnost nepřestal Olivier Clément doufat v lepší svět. Během bouří roku 1968 začal naslouchat velkému znalci tradice, patriarchovi Athénagorovi, a lépe pochopil, že neexistuje novost bez tradice. Proto mluvil o revoltě Ducha. Bylo to zřejmé až do posledních rozhovorů s ním, kdy přestože se stal poustevníkem, projevoval nefalšovaný zájem o novinky, bolavá místa světa i opožďování křesťanů a trpěl nad nedostatkem naděje. Bylo tedy pochopitelné, jak člověka, který se nemohl hýbat, ale nepřestal doufat, tížil pesimismus.

Vyjadřuji mu svou vděčnost za dar jeho hlubokého, oddaného přátelství schopného ukázat směr; 179

vyjadřuji svou vděčnost Pánu, rodině a společenství, kteří mu byli záštitou a společníky na cestě životem.

Není to chvíle bilancování, ale hodina konfrontace s prázdnotou smrti, která nás nabádá, abychom v jeho životě hledali znamení a přísliby vzkříšení. Když jeho život s důstojností pohasínal, při návštěvách během těchto posledních let jsem u něj navzdory objektivně obtížné situaci pozoroval krásu, která mě přitahovala: krásu člověka, který velmi miloval život, ale který se nebál podívat zpříma do tváře ani smrti, kterou vnímal jako přechod. Byla to krása starého křesťanského muže, který se učinil maličkým v náručí Pána.

180