Meditace pronesené při duchovních cvičeních pro papeže Františka a římskou kurii
Obsah
Důstojnému otci Ermesu Ronchimu, OSM.................... 5
Obecní studna.................................................................. 7 Co hledáte? (Jan 1,38)....................................................11 Proč se bojíte? (Mk 4,40).............................................. 27 Čím bude osolena? (Mt 5,13).........................................43 A za koho mě pokládáte vy? (Lk 9,20)..........................59 Obrátil se k ženě a řekl Šimonovi: Vidíš tuto ženu? (Lk 7,44).................................................................... 75 Kolik chlebů máte? (Mk 6,38).......................................93 Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil? (Jan 8,10)................................................................ 109
181
Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš? (Jan 20,15)............. 125 Šimone, synu Janův, miluješ mě? (Jan 21,16).............141 Jak se to stane? (Lk 1,34)............................................ 159
Závěrečné slovo papeže Františka............................. 179
182
Důstojnému otci Ermesu Ronchimu, OSM
Drahý bratře, rád bych Vám vyjádřil vděčnost za Vaši službu kazatele na těchto duchovních cvičení. Se spolupracovníky z římské kurie jsem mohl do hloubky prožít duchovní dny, které se vhodně začlenily do čtvrtého týdne postní doby. Inspirován některými základními otázkami, jimiž se Ježíš obrací na své posluchače, jste nám pomáhal najít sebe samy, rozpoznávat nejautentičtější potřeby naší existenciální a kněžské cesty. Naslouchání slovům božského Mistra živilo naši modlitbu, rozhovor od srdce k srdci, v němž posloucháme Boha, který promlouvá a jemuž v modlitbě odpovídáme v upřímné otevřenosti našeho ducha. Duch Svatý nás znovu vyvedl na „poušť“, aby nás utvářel, aby vyrovnával údolí našeho odporu, aby ohlazoval hroty naší umíněnosti, aby bořil zdi naší nedůvěry. Po takové obnově, když jsme opět zakusili Otcovo nekonečné milosrdenství, se můžeme znovu vydat sloužit bratřím láskou. Ježíšova slova, o nichž jsme rozjímali a která jsme interiorizovali, nám především ukázala cestu,
5
která vede k přilnutí k Bohu, abychom mu pomáhali vtělovat se do tohoto světa, do našich ulic a náměstí, především mezi bratry nejvíc zkoušené životem a nejvíc postižené sobectvím tohoto světa. Na této duchovní cestě jste nám pomáhal Vy, který jste nás přiváděl k objevování kontemplativního rozměru našeho života, k „nabíjení se“ Bohem. Chvíle uvažování, usebranosti a modlitby, a především přímý kontakt s „klíčovými otázkami evangelia“ nám pomáhal vyrovnávat se s požadavky křtu a kněžského svěcení a pobízel nás k tomu, abychom byli nositeli světla, dobroty a naděje. Ještě jednou Vám tímto vyjadřuji opravdovou vděčnost také jménem těch, kdo se účastnili Vašich krásných meditací, prosím Vás, abyste se za mě nadále modlil. Já sám Vás a Vaši službu svěřuji mateřské ochraně Panny Marie a ze srdce žehnám Vám a všem, kdo jsou svěřeni Vaší pastýřské službě. Ve Vatikánu 11. března 2016
6
Čím bude osolena? (Mt 5,13)
Sešli, Pane, svého Ducha Utěšitele. Kéž nám jeho přítomnost odkryje pravdu věcí, to, co je pomíjivé, a to, co je věčné, to, co je klamné, a to, co je trvalé. Kéž nás vyzvedne k životu kontemplace a naše neklidné srdce kéž v něm najde pokoj. Pane, chceme chápat stále víc, že Duch Utěšitel je život: kéž nás osvobodí od suchých doktrín. Jeho dary nejsou slova, kéž svou mocí z nás utvoří živé kameny pro svůj dům. Kéž v nás tvůj Duch zpívá novou píseň, píseň, která se rodí v čistých srdcích, píseň člověka, který znovu našel božský obraz a podobu.
Vy jste sůl země. Jestliže však sůl ztratí chuť, čím bude osolena? K ničemu se už nehodí, než aby se vyhodila ven
43
Klíčové otázky evangelia
a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže se skrýt město položené na hoře. A když se svítilna rozsvítí, nestaví se pod nádobu, ale na podstavec, takže svítí všem v domě. (Mt 5,13-15)
Ve starověkém světě byla sůl velice vzácná, stala se metaforou obdařenou tolika významy, že hned zdomácněla ve světě posvátna: „Každý svůj dar z obilí osolíš solí. Nesmíš ponechat svou obilnou oběť bez soli smlouvy svého Boha. S každým svým obětním darem přineseš sůl“ (Lv 2,13); a potom přešla ze stolu do polis. Je znám rituální zvyk posýpat solí pergamen s textem o smlouvě nebo s dohodou o míru jako projev přání, aby měl dlouhé trvání. Sůl, která konzervuje pokrmy, se stává symbolem zachování toho, co má trvalou hodnotu a u čeho je žádoucí, aby to mělo trvání. „Vy jste sůl“, vy, učedníci, máte za úkol uchovávat to, co živí život na této zemi, věci, které si zaslouží trvání. „Hodnotu má to, co trvá, a trvá to, co má hodnotu,“ opakoval rád don Michele Do. Evangelium, které neseme, tedy proniká do věcí jako sůl, jako životní instinkt, který je protikladem jejich ničení a dává jim trvání.
44
Čím bude osolena?
V Ježíšových slovech je ale položen důraz na chuť. Sůl je silná, má výraznou chuť, není – jak by řekl Job – mdlou polévkou (srov. Job 6,6), není ani cukrem nebo medem. „Jestliže však sůl ztratí chuť…“ To je tvrdá věta, přísná, která nás nutí k zamyšlení. My všichni můžeme ztratit evangelium. A potom nebudeme k ničemu. K tomu dochází, když se spolehneme na aparát, na vnější dojem, na to, co je nadbytečné, druhotné, na kulturní přebytek, a zapomeneme na sůl a pustíme se do uctívání popela, místo abychom střežili oheň (Gustav Mahler). „Moje milovaná a nevěrná církev, moje každonedělní hořkost“ (David Maria Turoldo). Ježíš připojuje k metafoře soli obraz světla, jak to činí často, čímž se odvolává na dva různé smysly: chuť a zrak. Sůl nemá chuť pro sebe, nikdo nejí sůl; ona je důležitá proto, že když se rozpustí, zvýrazní chuť jídla. Světlo neosvětluje sebe sama, nezáří pro sebe, ale aby osvěcovalo věci a tváře. Lampa se nestaví na podstavec, aby byla obdivována, ale aby dávala světlo těm, kdo jsou v domě. Pokora soli a světla. Nepřitahují pozornost na sebe, nestaví se do středu, ale dávají hodnotu tomu, s čím se setkají. Tak je to s pokorou církve, Pánových učedníků, kteří nesmějí zaměřovat pozornost na sebe, ale na společný
45
Klíčové otázky evangelia
chléb a dům, na rozhlehlé tábořiště lidí a na jejich hlad po chlebu a smyslu. Je to jako sestupující pohyb, jako když se světlo ztrácí na věcech a sůl v nich, jako kvas v těstu. Pohyb vtělení, které pokračuje. Pozoruji činnost světla: nepůsobí násilí, laská věci a svým dotykem z nich vytahuje barvy a krásu. Také my bychom měli mít zářivé pohledy, takže když spočinou na lidech, vytáhnou z nich všechno, co je v člověku nejkrásnější, krásu srdce, vztahů, spravedlnosti, lásky: gaudium et spes. Jakoby kladný předsudek o životě všech tvorů, anticipovaná důvěra ke všem věcem. Světlo a my jako strážci krásy. Pozoruji sůl. Dokud zůstává v krabici, zavřená v kuchyňském šuplíku, není k ničemu. Jejím účelem je vyjít a zničit se, aby učinila věci krásnějšími. Daruje se a zmizí. Církev, která se rozpouští, která zažehuje, která se daruje a raduje se z toho. Jestliže se uzavřu do svého já, třebaže ozdobený všemi ctnostmi, a neúčastním se existence druhých, jestliže nejsem citlivý a neotevírám se druhým, mohu být bez hříchů, a přesto žiji ve stavu hříchu (Giovanni Vannucci). Sůl a světlo nemají za cíl trvat v sobě, ale šířit se. Nejsou cílem sebe samých, jsou prostředkem. A tak je to s církví: ona není cílem, je prostředkem, aby činila život lidí lepším a krásnějším, aby dávala světu chuť a krásu.
46
Čím bude osolena?
Jestliže naše hlásání Krista neposiluje život, není to Kristus, co kážeme. Kladu si otázku: kdy jsem solí, která ztratila svou chuť? 1. První odpověď: když já, Boží člověk, přitahuji pozornost na sebe, a ne na Boha. „O čem jste cestou rozmlouvali?“ (Mk 9,33). Mluvíme ještě o něm, nebo jenom o nás? Je v našich nekonečně dlouhých dokumentech ještě pro něho místo? 2. Když neumím milovat lidi a nepředávám lásku; když nejsem k sobě velkorysý, když jsem chamtivý na pocity, pak jsem ztratil chuť evangelia. Mohu předávat smysl pro autoritu, kulturu, nauku, podávat dokonalé informace a zlatá pravidla. Ale k tomu nebylo zapotřebí Ježíše Krista, nebylo třeba bláznovství kříže; jestliže nedávám lásku tomu, kdo mě potkává, nečiním jeho život dobrým, neosvěcuji ho, pak jsem – to je Pavlovo slovo (srov. 1 Kor 13,1) – jen bronz, který zní, plechový pozoun, sůl bez chuti. 3. Jsem sůl, která ztratila chuť, když nepředávám dvě věci: naději a svobodu. Je velice krásná tato perla Listu Židům (3,6): „Boží dům jsme my, jestliže si uchováme svobodu a naději.“
47
Klíčové otázky evangelia
My jsme si ale opakovali jiná slova: Boží dům jsme my, „jestliže uchováváme tradici a morálku“; stan Slova jsme my, „když uchováváme asketický život a kázeň“; jsme chrám Ducha, „jestliže uchováváme věrnost a poslušnost“… Ale tak to není. Jsou jiné síly, které z nás činí Boží příbytek, které přitahují exodus a Boží přebývání ve světě: je to svoboda a naděje. Ne život dokonalosti, ne veliká díla. Bůh buduje svůj dům, rozkládá svůj stan tam, kde je objímán muži a ženami, kteří vyzařují svobodu a naději. Sůl a světlo žití. Rád si v této souvislosti připomínám jednu skvělou větu otce Giovanniho Vannucciho: „Evangelium není morálka, ale zarážející osvobození.“ Abychom lépe pochopili toto biblické „předávání svobody“, vraťme se ke knize Genesis. První sloveso, které Bůh v rozhovoru s člověkem používá, je „můžeš“: Můžeš jíst ze všech stromů v zahradě“ (Gn 2,16). Také Eva v rozhovoru s hadem používá jako první sloveso: „Nemůžeme jíst“ (3,2). Bible tímto „můžeš“ ukazuje, že smyslem života je potencialita, rozvoj, růst. Žít znamená bádání na hranicích možného. Žít znamená zkoumat možnosti. Můžeš: to je v podstatě dekret o svobodě. Had naopak používá jako první jiné sloveso: „Je pravda, že nesmíte?“ (3,1). Představuje vztah k Bohu a k životu jako léčku zákazů.
48
Čím bude osolena?
Můžeš, nebo musíš? Dvě alternativní vize víry. Bůh a člověk používají jako první sloveso to, které znamená „ano“ životu. Nepřítel používá sloveso zákazu: „ne“ životu. Člověk je dítě sčítání, a ne odčítání: můžete! Bůh je pramen svobody. Jistě, je tu také zákaz, ne všechno je dovoleno. Zákaz je důležitý, ale druhotný, je v poměru jeden ku tisíci. Tisíc stromů je tu pro vás, a jen jeden není k dispozici. To nás přivádí k zjištění, že nosnou osou víry je dar, a ne přikázání. „Kdybys znala Boží dar…“ (Jan 4,10). Božím darem je Bůh, který se daruje. „Můžete,“ říká Bůh. My nepatříme nějakému zavřenému systému, kde je téměř všecko povinné a zbytek je zakázán! My jsme objevitelé cest ke spravedlnosti a kráse žití pro všechny, a ne interpreti zákazů. „Můžeš,“ říká Bůh každému. A Kainovi: „Zlo se usadilo u tvé brány, ale ty ho musíš ovládnout“ (srov. Gn 4,7). Jsi silnější než šelma zla. Snad každý z nás, někdo víc, někdo méně, trpí různými druhy vězení. A kouzlo svobodného člověka Ježíše vyvolává v každém z nás otřesy. Nelze stavět na stereotypech: jestliže jsi pozorným čtenářem evangelia, nemůžeš uniknout okouzlení Ježíšovou svobodou. Čti evangelium, plnými plícemi dýchej svobodu. Svoboda má tajemství: tím tajemstvím je onen kousíček Boha, který je v tobě, a praví duchovní učitelé tě zvou,
49
Klíčové otázky evangelia
abys ho objevil a klaněl se mu. On je pramen svobodných životů. Jestliže jsi věrný tomuto kousku Boha, jsi svobodný od otroctví druhých a od věcí, od zneužívaných konvencí, od bezduchých kodexů, od očekávání druhých, od soudů, které mohou pronášet. Pro tebe jsou rozhodující oči tvého Pána, pro tebe je podstatný ten jeho maličký kousek v tobě (Angelo Casati). In principio svobody je v Bohu, prameni svobodných životů. Tak je to v Bibli, knize plné cest a větru. Při přiblížení se Kristu je třeba cítit vzduch svobody. Svobodní, abychom byli věrnější. Věrní v podstatném a svobodní od všeho, co je druhotné, pomíjivé, kulturní odpad, aparát a vnější dojem. Svobodní od dvou věcí: od masek a strachu. Od poklonkování a pokrytectví. To je kyslík pro dýchání církve. Jaké světlo by dávaly naše komunity, naše farnosti, kdyby ten, kdo se k nim přiblíží, mohl dýchat vzduch svobody a naděje! S nimi dvěma bychom mohli znovu vrátit životu jeho kouzlo. Naléhavým úkolem křesťanů je dát lidské existenci nové kouzlo. Kleště, které svírají dnešek, mají dvě čelisti: nihilismus-indiferenci a fundamentalismus. Fundamentalisté se poznají hned, protože jsou nešťastní…
50
Závěrečné slovo papeže Františka
Otče, chtěl bych Vám jménem všech poděkovat za Vaši práci, za rozjímání, za Vaše nadšení. Nešetřil jste se, dal jste nám mnoho. A rovněž bych chtěl vyzdvihnout důraz na čtení evangelia a také na snění o evangeliu. Někdy si myslíme, že sen je nějaké fantazírování, jako malování oblohy na modro. Ale ne, sen je něco jiného. Ke snění je třeba odvahy, odvahy, jakou měli svatí. Myslím na odvahu svatého Františka Xaverského poblíž Číny, když došel až tam… A to mi připomíná nějakého obyčejného služebníka v kurii, který celé roky u psacího stolu a před svatostánkem bojuje za tento sen. Neboť v kurii, víte, otče, jsou snílci. Jsou tam. Ale já si kladu otázku: co by se stalo v kurii, kdybychom si my všichni dovolili poněkud víc snít? Myslím si, že bychom museli zavolat hasiče…! Velice Vám děkuji, otče, a dovolte, abych Vám dal jednu radu.
179
Buďte opatrný s příklady a anekdotami, protože od toho dne, kdy jste nám vyprávěl příběh o třech novicích, kteří chtěli starého mnicha přimět k řeči vínem, a on při třetí skleničce řekl: tady Bůh je, ale jinde ne…, zaslechl jsem v kuchyni, že spotřeba vína u stolu značně vzrostla…! Děkuji, otče. Děkuji.
180