N
...
6. celostátní setkání mládeže
Obsah Úvod ................................................................................................5 Hymna setkání: První i poslední ..................................... 12 Pozdrav papeže Františka kardinálovi Dominiku Dukovi ......................................................................................... 14 Nepodceňovat mladé lidi .................................................... 15 … výzev mládí .......................................................................... 19 Poselství Svatého otce Františka k 32. světovému dni mládeže 2017 ...................... 20 … diskuze ................................................................................... 31 Podněty z 5. celostátního fóra mládeže v Olomouci ....................................................................... 32 … být sami sebou.................................................................... 37 Středa – katecheze (Mons. Tomáš Holub) ......................... 38 – svědectví (Matouš Venkrbec) ............................... 43 – homilie (Mons. Vojtěch Cikrle) ............................ 50 … lásky/života ......................................................................... 55 Čtvrtek – katecheze (Mons. Pavel Konzbul) ....................... 56 – homilie (Mons. Martin David) .............................. 61 … uvěřit Kristu ........................................................................ 65 Pátek – svědectví (Jozef) ........................................................ 66 – homilie (Mons. František Lobkowicz) .............. 70
170
… budoucnosti ......................................................................... 79 Sobota – slovo na den (P. Vladimír Novák) ........................ 80 – katecheze (Mons. Pavel Posád) ............................ 82 – svědectví (Anežka Kašubová) .............................. 89 – homilie (kardinál Dominik Duka)....................... 96 – Narodili jsme se, a už nezemřeme ...................... 99 – Chiara Petrillová je svědkyní lásky ................. 105 … jít do celého světa........................................................... 107 Neděle – slovo na den (P. Kamil Strak) ............................. 108 – homilie (Mons. Jan Graubner) ........................... 111 Postřehy a svědectví .......................................................... 117 ... humoru ................................................................................ 159 Slovo závěrem (Mons. Pavel Posád) ............................ 168
171
… číst s tužkou V ruce držíte knížku, v níž najdete nejen promluvy otců biskupů, ale i svědectví, která zazněla na pódiu, a svědectví a postřehy účastníků celostátního setkání mládeže v Olomouci. Knížka má sloužit všem účastníkům setkání, aby si vše slyšené mohli v klidu přečíst a připomenout si, co zde bylo řečeno. Měla by pomoci i těm, kdo na setkání nebyli, aby též mohli načerpat z bohatství, jakým takové setkání bezesporu je. Když začnete v knížce číst, nebojte se vzít si tužku a všechno, co vás zaujme, si podtrhnout. Až totiž po čase knížku opět vezmete do ruky, třeba jen náhodně, budou podtržené myšlenky z knížky svítit, budou se ukazovat jako poklady, které nebude nutné dlouho hledat ve změti mnoha slov. Díky tomu je větší šance, že to všechno nezapadne do propadliště zapomnění, ale bude vás inspirovat a provázet do dalšího života.
5
19
… výzev mládí
Čtvrtek 17.8.
Katecheze Mons. Pavel Konzbul Trpělivost, naděje a modlitba Anotace: Snažíme se žít svůj život naplno, ale jsme vláčeni systémem. Bojíme se selhání, neúspěchu, toho, že zklameme své rodiče/učitele/trenéry/... Rádi žijeme podle plánů, které máme jasně nalajnované, ale současně na ty samé plány žehráme … snad proto, že v plánu je příjemná jistota, ale zároveň v něm někdy chybí místo pro Boha. Jak vytvořit místo pro Boha v našem každodenním řádném životě? A jak přijímat Boží plány a výzvy, se kterými jsme nepočítali … které nás „vyhodí z plánu“? Chceme žít naplno. Co můžeme udělat pro to, abychom kráčeli životem smysluplně, bok po boku s Bohem? „Více ze života!“ „Nevaž se, odvaž se!“ To jsou dnes již historické reklamní slogany mobilních operátorů, které ukazují na touhu člověka radostně a kvalitně prožít život. Přestože tyto výzvy zní optimisticky, v realitě života jsou často spojeny s obavou a strachem, abychom život nepromarnili, abychom nezklamali a neselhali. Nedávné objevy v neurovědě ukázaly, že všechny živé bytosti touží po tom, co známe pod pojmem homeostáze, tedy aby věci zůstaly stejné. Proč 56
lidé platí za to, aby se mohli v kině podívat na horor? Je to do značné míry kvůli uklidňujícímu pocitu, který se dostaví, když je nestvůra zneškodněna. Upevňuje se tak naše přesvědčení, že pořádek bude nakonec nastolen. Tak se dostáváme k tématu strach, který je v Bibli prvním důsledkem hříchu. První slova, která člověk v Bibli pronese k Bohu, vyjadřují strach a obavu. V odpovědi na Boží otázku: „Kde jsi?“ Adam říká: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se“ (Gen 3,10). Na dalších stranách Bible pak na 365 místech slyšíme výzvu „Nebojte se!“ Umět překonat strach je tedy nejen v běžném, ale i v duchovním životě klíčové. V americké komedii z roku 1991 s názvem „Chraň si svůj život“ je popsáno, jak hlavní hrdina přijde o život při dopravní nehodě a po smrti se dostává do Soudného města. V jakémsi soudním procesu musí člověk prokázat, že s úspěchem překonal svůj strach. Celý jeho dosavadní život je zaznamenán, aby soudci – žalobce i obhájce – mohli posoudit, jak se vyrovnal se životem, který právě ukončil. Je zajímavé si uvědomit, o co se nejvíce bojíme. Když na začátku Bible Adam a Eva snědí ovoce ze zakázaného stromu poznání a rozšíří si tak okruh vědomostí o poznání zla, tak k nim promluví Bůh. A o čem k nim ve svém varování hovoří? Evě mimo jiné říká: „Syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži“ (Gen 3,16). Adamovi Bůh říká: „V potu své tváře bu57
deš jist chléb“ (Gen 3,19). Mluví tedy o lásce a o práci, to jsou dva zdroje naší emoční jistoty, jejichž ztráty se bojíme tolik, že jsme schopni nejíst a nespat, jen abychom je získali a udrželi si je. Opakem strachu je naděje. Naděje silně souvisí s cílem, který je před námi. Synonymum pro život člověka, který cíl nemá, je tzv. „Bludný holanďan“, který podle pověsti ze 14. století uzavřel smlouvu s ďáblem, nesplnil ji a ten mu odebral duši, ale ponechal tělo. Nešťastník pak bloudí bez cíle po zemi. Tento příběh inspiroval Richarda Wagnera k napsání opery a Gora Verbinského k natočení Pirátů z Karibiku. Anglický spisovatel a historik 17. století Thomas Fuller nabízí psychologickou de inici naděje, když říká: „Naděje – to je obruč, která nedovolí srdci, aby puklo.“ Naděje je vždycky spojena s vírou. Můžeme říci, že víra se přelévá v naději, nebo že naděje je výsledkem víry. Protože věříme v milosrdného Boha, doufáme, že i náš život dobře dopadne. To hezky vyjadřuje i jedno staré ruské přísloví, které říká: „Komu Bůh přibouchne dveře, tomu otevře okno.“ Strach přichází na řadu, když se odkloníme od Boha. Co tedy můžeme udělat pro to, abychom kráčeli životem smysluplně, bok po boku s Bohem, a tedy beze strachu? Být trpělivý: Jeden aforismus říká, že „Čekání je nejtěžší práce naděje“. Jen ve Starém zákoně je lidem 58
44krát nakázáno: „Čekejte na Boha.“ I poslední slova v Bibli jsou o čekání. Neschopnost ovládat nutkání, odmítnutí žít v trpělivém čekání a v důvěře, stojí u jádra prvního lidského selhání. Jak je čekání důležité, ukazuje i psychologický test s bonbonem. Čtyřleté dítě sedí v místnosti, kde jsou na stole bonbony. Když vydrží čekat, než se psycholog vrátí, smí si vzít bonbony dva, pokud nevydrží, tak jenom jeden. Děti si začnou vytvářet nejrůznější strategie, jak to zvládnout – zpívají písničky, vykládají si, okusují stůl atd. Mnohaletá psychologická studie ukázala, že ti, kteří vydrželi čekat, byli sociálně schopnější a lepší v přijímacích testech na školy, zatímco ti druzí byli nerozhodní, rozmrzelejší a komplikovanější osobnosti. Řehoř Veliký nazývá trpělivost „kořenem a strážkyní všech ctností“. Svatý Pavel ji zase dává v listě Římanům do souvislosti s nadějí: „Víme přece, že soužení plodí vytrvalost. Vytrvalost plodí osvědčenost, osvědčenost plodí naději“ (Řím 5,3n). Trpělivost je především ctností soužití, díky trpělivosti láska přestává být ideálem, ale stává se realitou. Živit naději: Jsme lidmi cesty, jsme na cestě a máme cíl. Modlitba Vyznání víry nekončí věroučnou tezí, ale slovy očekávání a naděje. Latinské expecto se nepřekládá jen jako očekávat, ale také jako vyhlížet, dívat se ven. My tedy vyhlížíme ven z tohoto světa plni očekávání. „Myslíme obrazem víc než slovem,“ prohlásil anglický profesionální gol ista Nick Faldo. Téměř všich59
ni vrcholoví sportovci, včetně Maradony, vizualizaci (představivost) používají a je považována za důležitý rys vítězné mentality. Bohužel my křesťané v tom máme rezervy. Když Ježíš říká: „Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, a člověk ani nepomyslil na to, co všechno připravil Bůh těm, kdo ho milují“ (1Kor 2,9-10), tak to není výzva k rezignaci, ale k zapojení fantazie a obrazotvornosti do očekávání, které oživuje naději. Vytrvat v modlitbě: Jedním z nejznámějších způsobů, jak překonávat pocit strachu, je modlitba. Modlitba zmírňuje pocit bezmoci, když nemůžeme nic dělat. Známý americký rabín Herold Kuschner v knize „Překonat strach“ vypráví, jak v podvečer Šestidenní války v roce 1967, kdy hrozilo, že arabské státy zničí stát Izrael, představený ješivy, školy ortodoxního studia v Jeruzalémě, řekl studentům: „Nastal čas velkého nebezpečí. Neseďte tu jen tak nečinně, recitujte žalmy.“ Modlitba nám také může pomoci pochopit, že Bůh tady není proto, aby naše problémy vyřešil, ale aby nám dodal odvahu je řešit. Často právě jenom ono zbavení se strachu je tím řešením, i když někdy může probíhat opravdu překvapivě. Trpělivá naděje podporovaná modlitbou je tedy podle mého názoru to, co nás uschopňuje s láskou a rozumem osvíceným vírou správně reagovat v životě na Boží výzvy, žít naplno.
60
Homilie Mons. Jan Graubner Mladí přátelé, necítíte se podobně jako na Hoře proměnění? Po tom, co apoštolové zažili s Ježíšem, se jim nechtělo domů. Bylo to přece tak mimořádné. Bylo jim tam tak dobře! My jsme jen na rovině v Olomouci, žádná Hora proměnění, ale je nám tu taky dobře, je to taky mimořádné. Jsme taky s Ježíšem, i když ho fyzicky nevidíme. Jim řekl na konci Ježíš: „Vstaňte.“ Vy uslyšíte na konci této bohoslužby: „Jděte ve jménu Páně,“ a začnete se rozjíždět. Ano, jsou chvíle čerpání a chvíle podávání výkonů, chvíle společenství i samoty. I od vás se nyní čeká, že půjdete do světa s podobným posláním jako apoštolové. Každý z vás má mít svůj podíl na misiích, na hlásání Krista a obrácení světa, protože všichni se musí dozvědět, že Bůh je miluje a Kristus je vykoupil, že mají šanci věčné spásy. Ale vraťme se ještě na horu Tábor. Co se tam vlastně stalo? (Já si vezmu na pomoc i evangelium Markovo a Lukášovo, protože se doplňují.) Ježíš se modlí. Jeho tvář se úplně promění. Oděv oslnivě zbělá. Ano, dobrá modlitba člověka promění. Když se otevře Bohu, Bůh ho naplní, prozáří a vyzařuje z něj. Modlitba není jen odříkání nějakých textů, ale osobní setkání, hovor s Bohem. I on hovoří k tomu, kdo dovede naslouchat. 111
A viděli jste, že Ježíšova modlitba měla vliv i na lidi kolem. Oni se sice nezapojili, oni dokonce usnuli, ale když se probudili, spatřili jeho slávu. Chcete, aby lidé kolem vás zahlédli něco z Boží slávy a získali víru? Modlete se jako Ježíš a nechejte Boha vyzařovat z vašich slov a skutků. Koho vzal Ježíš na Horu proměnění? Petra, Jakuba a Jana, ty samé učedníky, které si vzal později k modlitbě v Getsemanské zahradě. Bylo to podobné. Tam taky usnuli, když on se modlil. Tentokrát Ježíš nezářil. Trpěl, měl lidský strach, byl smutný až k smrti, potil se krví. Prosil, aby nemusel pít ten hořký kalich utrpení. Otec ho nezachránil, ale posilnil. A Ježíš to přijal, aby naplnil své poslání. Modlitba nemusí být vždycky radostná ani příjemná, nemusí se splnit, oč prosíme. Když však prosíme dobře, může se stát, že pochopíme svůj úkol, že najdeme smysl utrpení, že duchovně vyrosteme. Těžké chvíle či své smutky a bolesti není třeba skrývat ze strachu, aby druzí neviděli naši bídu. Ježíš se před apoštoly neskrýval, ale ukázal jim, co dělá modlitba s člověkem, když je na dně. Posílen modlitbou je nyní schopen obětovat se do krajnosti. Tady dostali apoštolové vyšší lekci modlitby. Ale vraťme se ještě k proměnění. Ježíš nechtěl, aby o tom mluvili. Dokonce jim zakázal o tom mluvit, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých. Oni ještě nerozuměli, proč mluví o vzkříšení. Neměli ani představu o tom, že by mohl být ukřižován, i když je na 112
to připravoval. On nechtěl, aby mluvili o duchovních senzacích, o nichž se dobře povídá. On jim dal napřed druhou lekci modlitby, aby vyzráli a pak začali úspěšně kázat a svědčit. Dnes je už dávno po vzkříšení, a proto je třeba mluvit o Bohu a o svých zkušenostech s ním. Dnes je třeba mluvit o živém společenství mladé církve, které jste zažili v Olomouci, dnes je třeba vydávat svědectví o Bohu, který není neznámý a vzdálený, ale který je vašim přítelem, který vám dal zažít jeho blízkost a přátelství, s nímž získáváte stále nové zážitky, když mu důvěřujete, když máte odvahu jednat podle jeho slov, a když zakoušíte, že jeho slovo je pravdivé a mocné, že skutečně působí to, co říká. V druhém čtení nás apoštol Petr vyzval, abychom byli připraveni obhájit se před každým, kdo by se ptal po důvodech naší naděje. Říká to v souvislosti s pronásledováním. Dnes se nemusíme bát vězení či popravy za křesťanské vyznávání víry, jak je to v některých zemích. U nás je situace velmi pokojná. Z některých vašich dopisů, když mi píšete před biřmováním, se však dovídám, že jste si kvůli víře a chození do kostela či na náboženství někde užili i dost posměchu od netolerantních spolužáků. Někteří jste byli zranění kvůli svým morálním postojům. Třeba když dívku, která řekne chlapci, že sex chce až po svatbě, kluk s pohrdnutím opustí. Nebojte se takových věcí. To jsou právě situace, kdy se osvědčujete a mluvíte svými postoji. Řeč skutků bývá výmluvnější 113
než hlasitá slova. Staří Římané říkali: To, co jsi, křičí tak hlasitě, že ani neslyším, co říkáš. Někteří se budou sice posmívat, ale jiní se vás budou ptát po důvodech vašeho jednání. To bude skvělá příležitost k pokornému a prostému vysvětlování křesťanského postoje a ke svědectví víry. Jiní se vás možná nebudou ptát, ale zůstane jim váš příklad vrtat v hlavě. Vzpomínám na dopis jedné konvertitky, které dlouho vrtal hlavou příklad posmívané spolužačky. Musela stále přemýšlet nad tím, jak veliká věc musí být ta její víra, když kvůli ní dovede snášet takové nepříjemnosti. Po létech ji to dovedlo až ke křtu. Abychom byli připraveni odpovídat a nemuseli se bát nějakého trapasu, je užitečné se připravit povídáním o své víře ve vlastní rodině, mezi přáteli, ve farním společenství. Taky je dobré si něco víc o náboženství přečíst, protože ze školního náboženství se už všelicos zapomnělo, a je dobré ukazovat, že vím, komu jsem uvěřil, že ho znám, že znám jeho nauku, názory a přání. Kdo objevil krásu Kristova přátelství, přivádí ke Kristu všechny, které má sám rád, na kterých mu záleží. Přiznám se, že nedovedu dost pochopit mladé věřící, kteří navážou známost, a nemluví spolu o Bohu. I kdyby ten druhý nebyl věřící, pro věřícího musí být samozřejmostí, že se dělí o bohatství své víry s tím, koho miluje. Jak se chce milovanému jednou darovat z lásky, když to nejcennější, co má, tj. poklad víry, zatají, nebo sobecky skrývá! Kdo je plný Boha, je úžasně 114
bohatý a má z čeho rozdávat. Vždyť kdo by mohl být bohatší než ten, kdo má Boha? Krásné je vidět na horách nohy posla, který nese dobrou zprávu, jak jsme slyšeli od proroka Izaiáše. Buďte si jistí, že to platí dvojnásobně, když nesete dobrou zprávu evangelia.
115
Má Kristus na to? Máme strach, že ačkoliv se v kostele omílá stále dokola, že věřit v Boha nestojí proti životu naplno, přece jen si vůbec nejsme jisti. A tak radši držíme tyhle své dva světy od sebe na distanc: svět Boha a svět života naplno. Za tím vším vězí náš strach, že když se o propojení pokusíme, tak naše víra a Ježíš Kristus neobstojí a prohrají. Mohou o tom kázat kaplani, mohou to dosvědčovat faráři, může nás povzbuzovat celá biskupská konference, a my se přesto dost bojíme, že Ježíš nakonec fakt prohraje. A tak je moc dobré, když to „nebojte se přijmout Krista do celého života“ řekne někdo úplně jiný než církevník. A to se nám Bohu díky tady v Olomouci stalo: „Nebojte se přijmout Krista!“ řekl naprosto přesvědčivě hokejista a doložil to dost „hustými“ příběhy. Takže poslouchejte hokejistu: Nebojte se uvěřit Kristu naplno a pusťte ho do svého života! Mons. Tomáš Holub, biskup plzeňský
134
Zvedni zadek a dělej Boží věci! Už jsi někdy četl evangelia? Doporučuji to zkusit a zaměřit se na to, jak se choval Ježíš. Nikdy nejednal tak, jak od něj lidé, a dokonce i jeho vlastní rodina, očekávali. Dělal věci „po svém“ ve spojení se svým Otcem a Svatým Duchem. Byl sám sebou a výsledek byl vždycky Boží – prostě lepší než čekali, protože jeho motivací byla láska k nám. Až ti někdo bude říkat, ať ve svém životě následuješ Krista, znamená to, že máš zvednout zadek, nechat se vést Bohem a s láskou začít něco dělat. Tak jak tě stvořil, přesně tak s tebou počítá. Není potřeba si na nic hrát nebo se přetvařovat. Následovat Ježíše a chodit po jeho cestách znamená být sám sebou a dělat Boží věci! P. Pavel Michalec, farní vikář v Liberci
135