Milosrdní dojdou milosrdenství

M

Ne pohovka, ale odpalovací rampa P. Jenda Balík Dalo by se tak charakterizovat 31. světové setkání mládeže v Krakově?

Slovníkem papeže Františka jistě ano.

Prožili jsme krásné dny, plné velikého Božího požehnání. Jen sám Bůh ví, co v účastnících a v těch, kteří setkání sledovali prostřednictvím televize NOE, způsobil.

Jedno je jasné. Nešlo o nějakou vnější radost, ale o hluboký, radostný prožitek setkání s Ježíšem.

Mladí se nesmí nechat ukolébat v pohodlnosti a rezignaci. Naopak, papež František shromážděné vyzval k odvaze bránit svoji svobodu a nabádal nás, abychom se stali politickými aktéry, myslícími lidmi, sociálními hybateli. Vyzval nás, abychom bránili svou důstojnost a nenechali o sobě rozhodovat druhé. Proto tedy ta rampa, která vystřeluje k činům.

To se ale může stát pouze tehdy, když bude SDM pokračovat tam, kde jsme doma. Papež připomněl, že i v naší každodennosti se s námi chce Ježíše setkávat: v každodenní modlitbě a v tom, že se jeho evangelium stane „navigátorem“ na našich životních cestách!

A dodejme, ve společenství vrstevníků.

8

A ještě jeden úkol přijal v Krakově každý z nás: zvát své kamarády na Celostátní setkání mládeže do Olomouce. Na každém z nás totiž záleží, kolik se nás tam sejde a kolik mladých lidí bude moci prožít možná rozhodující setkání s živým Ježíšem uprostřed církve.

Jaké to bylo v Krakově? Světové!

Co přiměje téměř dva miliony mladých lidí, aby opustili své domovy, zabalili krosny, našetřili dost peněz a vydali se na cestu, mnohdy tisíce kilometrů dlouhou? Touha zažít vztah s Bohem ve spolčenosti věřících z celého světa. Touha poznat nová místa a nové kultury. Touha setkat se s nejvyšším zástupcem Krista na zemi. Tradici Světového dne mládeže založil před více než třiceti lety svatý Jan Pavel II. Na ročník s číslem XXXI. jsme e vydali do Krakova, kde Karol Wojtyła prožil část svého života.

Cesta v horku a obrovském davu, hodinové fronty na toalety a jídlo, spánek pod hvězdami na tvrdé zemi. Ale také obohacující rozhovory s lidmi odlišných kultur, síla společenství a hlavně sobotní vigilie s následnou ranní mší slouženou papežem Františkem. Na závěr setkání jsme všichni společně putovali na Campus Misericordiae, kde program Světového dne mládeže vyvrcholil. Co se ale dělo v předchozích deseti dnech?

9

Předprogram prožili účastníci na různých místech Polska. Vzájemné návštěvy a udržování kontaktů i po příjezdu domů svědčí o tom, jak dobře přijali místní věřící komunity mladé poutníky. Ze dnů v diecézích jsme se potom vypravili na místo hlavních událostí, do historického Krakova.

Dopoledne vždy patřilo katechezím v Českém národním centru v cisterciáckém klášteře. Ve zdejší zahradě jsme mohli čerpat sílu, abychom se odvážili do zpívajících a tančících davů, které proudily Krakovem.

Koncerty, svědectví, taneční a divadelní vystoupení na mnoha pódiích v centru i okolí města, sportovní utkání – v odpoledním programu nechybělo snad vůbec nic. Mohli jsme si vybrat, zda využijeme nabídky našeho centra, nebo zda se poohlédneme, co si pro ostatní připravili Italové, Francouzi, Brazilci či lidé z anglicky mluvících zemí.

Nejsilnějším zážitkem ze dvou týdnů v Polsku nejspíš pro většinu účastníků zůstane víkendové putování na vigilii. Mohli jsme díky němu naplno prožít motto setkání, protože náročnost pouto nám dala mnoho příležitostí k milosrdným skutkům. Tamní atmosféru můžete zakusit, ať už jste v Krakově byli, nebo ne: otevíráte knihu vzpomínek na milosrdenství, na neopakovatelné zážitky, zkrátka, na Světový den mládeže 2016.

10

11

Svědectví v Českém národním centru

Jan a Markéta Čapkovi Byl jsem pokřtěný jako malé dítě, ale ve víře jsem vychováván nebyl. Zajímat o náboženství jsem se začal až v osmnácti letech, kdy jsem se vyrovnával s rozvodem svých rodičů. Začal jsem hledat smysl života, a to tak, že jsem chtěl prostudovat všechna náboženství a najít si vlastní cestu. Kvůli tomu jsem po revoluci začal při studiu na ČVUT navštěvovat ilozo ické a náboženské přednášky a nakonec jsem se přihlásil na dálkové studium religionistiky a judaistiky na teologické fakultě. Při svém hledání jsem prošel různými náboženskými skupinami i sektami a hledal jsem své místo. Nakonec jsem se navrátil tam, kde jsem byl pokřtěn, a rozhodl jsem se pro katolickou církev.

Absolvoval jsem náhradní vojenskou službu v Pastoračním středisku a posléze v tiskovém středisku ČBK, kde jsem se setkal s mnoha důležitými lidmi, kteří mě ovlivnili. Tam jsem se připravoval i na první svaté přijímání, které proběhlo během naší svatby.

Moje manželka Markéta pochází z nevěřící rodiny. Její děda s babičkou byli sice až do druhé světové války věřící a měli evangelické kořeny, ale poté, co se praděda vrátil z koncentračního tábora, jejich víra silně ochladla a přestalo se o ní mluvit. Manželka se poprvé s křesťanstvím setkala na zájezdu se školním pěveckým sborem do Holandska. Sbormistr je vzal do katedrály v Kolíně nad Rýnem a celý týden jim při 12

vhodných příležitostech vyprávěl o historii křesťanství a o evangeliu. Velmi ji to zaujalo a hodně o tom přemýšlela. Do té doby víru považovala za pověru a přežitek. Dalším impulzem byla dlouhodobá nemoc a smrt jejího o pět let mladšího bratra, který zemřel ve svých jedenácti letech. Na střední škole ji spolužačka pozvala do společenství katolické mládeže v Mělníku.

Někde zde byl počátek její konverze. Navštěvovala společenství v různých církvích, kam ji zvaly kamarádky.

Hodně ji zaujala atmosféra společenství v evangelické církvi, ale nejsvobodněji se cítila v církvi katolické.

Začala se připravovat na křest ve farním společenství mládeže v Nymburce. Pokřtěna byla a k prvnímu svatému přijímání šla o Velikonocích, ještě než začala studovat na vysoké škole.

Seznámili jsme se v Jedličkově ústavu, kam jsme chodili pomáhat dětem jako asistenti–dobrovolníci.

Trávili jsme s dětmi volný čas, učili jsme se s nimi a brali je na projížďky do města, do kina a na jiné kulturní akce, pořádali jsme pro ně na výlety a o prázdninách i zájezdy do zahraničí. Během této naší činnosti jsme se vzájemně poznávali, až jsme nakonec spolu začali chodit. Po dvou letech chození jsme měli svatbu.

V tu dobu jsem dokončoval civilní službu a v březnu se vrátil do školy, kterou jsem přerušil. Čtyři měsíce po svatbě vstoupila do našeho života zkouška.

Cítil jsem se v tu dobu hodně unavený. Vyšetření ukázalo, že mám nádor na varleti a musím neodkladně 13

Toto je doba milosrdenství Mons. Vojtěch Cikrle, biskup brněnský Mnozí z dříve narozených pociťují, jak se život ve světě stále zrychluje. Rychlost rozvoje informačních technologií a stále dokonalejší možnosti v této oblasti poskytují řadu způsobů, jak být s druhými, obvykle stejně smýšlejícími blízkými, kamarády a kamarádkami. Sdílet s nimi malé i velké události jejich života, poznávat, co se jim líbí, jaké mají zájmy, čemu věnují svůj čas. Jsou to úžasné věci a je možné využívat je v řadě oblastí. Ovšem správným způsobem.

Skrývají v sobě totiž nebezpečí izolace a utopení se v oceánu informací, což vede k jakémusi odlidštění. S narůstajícími možnostmi účastnit se života blízkých rostou také možnosti a důvody neúčastnit se života „vzdálených“, a to i těch, kteří jsou kolem nás. Zdá se, že svět se rozpadá na množství malých do sebe uzavřených světů s rostoucími zdmi, které tyto světy oddělují a vzájemně od sebe vzdalují. I my, shromáždění zde v Krakově, můžeme do jednoho 26

takového malého světa patřit. Je nám v něm dobře a spotřebovává všechnu naši pozornost a zájem.

Může to tak být, a přesto je každému z nás jasné, že cílem setkání mladých věřících celého světa není izolace, ale setkání s Ježíšem Kristem, který žije ve svém tajemném těle – církvi. Setkání s někým, kdo nám rozumí, kdo nás má rád, kdo nám odpouští a od kterého přijímáme odvahu a sílu k poslání vstupovat do zmíněných uzavřených prostor různých skupin i jednotlivců světa, do něhož jsme byli zasazeni.

Vždyť těm, které si vyvolil, dal úkol: Jděte do celého světa a buďte svědky života zakořeněného ve víře.

Ve světě je tolik lidí, kteří jsou zarmouceni, zklamáni, opuštěni v bezvýchodných situacích. Utěšit je a dát jim novou životní sílu může jen Pán. Nedělá to obvykle osobně, ale skrze ty, kteří se mu nabídnou jako pracovní nástroje. Tedy skrze ty, kteří v důvěře v jeho pomoc vstupují do lásky Boha k těm, kteří to potřebují, a tak překračují hranice oddělující uzavřené světy jednotlivců i skupin lidí. V historii církve je mnoho úžasných postav, které se staly nástroji Boží lásky vzhledem k potřebným. Časově nejbližší je pro nás asi Matka Tereza. Inspirací k tomuto vnímání jsou mimo jiné postoje biblického Samařana ke zbitému a okradenému cizinci jak si to můžeme přečíst v desáté kapitole evangelia podle Lukáše. Nebo o pět kapitol dál příběh milujícího otce dvou nepříliš chápavých synů. Kolik takových lidí je v našem dnešním 27

Rád bych zde napsal o jednom moc pěkném zážitku, který se odehrál ve středu. Když jsem se ráno vzbudil, rozhodl jsem se, že půjdu pouze do obchodu koupit si nějaké jídlo a budu odpočívat, abych se už konečně dostal z od soboty trvajícího průjmu. To se mi sice podařilo až v neděli, ale poté, co jsem celý den takříkajíc proležel a prospal, jsem si řekl, že bych odpoledne přece jen mohl někam vyrazit.

Rozhodl jsem se vylézt na Krakovský kopec. Když jsem dojel pod kopec z druhé strany, po několika stovkách kroků jsem zjistil, že z této strany to nepůjde díky bývalému lomu v podobě velké díry uprostřed malé, ale široké základně samotného kopce.

Neodradilo mě to a po čase jsem přešel na správnou stranu kopce a následně dosáhl vrcholu. Zatímco jsem se kochal nádherným výhledem na Krakov, přišli na kopec tři Indové, se kterými jsem se dal do řeči, a společně jsme si udělali pár fotek. Následně jsem si chtěl na vrcholu zažonglovat. Než jsem ale začal, uviděl jsem kousek pod vrcholem jiného „strangera“, jak žongluje. Šel jsem za ním a dali jsme se do řeči a do žonglování. Také jsme si vyměnili kontakty a, i když není pravděpodobné, že se ještě v brzké době potkáme, bylo to pro mě hrozně milé a překvapivé setkání. Zkrátka Bůh umí naplánovat věci někdy tak výborně, že máme skvělé zážitky a pozitivní energii, i přesto, že ne všechno jde podle představ (máme průjem, nebo je uprostřed kopce nežádoucí díra).

Mára

90

91

V situacích, kdy dochází slova, můžeme vše vyjádřit pouhým dotekem.

Jan

Stranger

Svědectví mladíka z Paraguaye Jmenuji se Miguel, je mi 34 let a jsem z Asuncionu v Paraguayi. Je nás 11 sourozenců a já jako jediný z nich jsem měl problémy s drogovou závislostí. Té jsem se zbavil ve Fazendě de la Esperanza San Rafael (Farma Naděje sv. Rafaela4) v Brazílii.

Drogy jsem bral 16 let, od svých 11 let. Vždy jsem měl velké problémy ve vztahu se svou rodinou, necítil jsem se ani milovaný, ani jim blízký. Stále jsme se hádali a žili jsme v neustálém napětí. Nepamatuji se, že bych seděl s rodinou u stolu. Rodina pro mne byla neexistujícím konceptem, domov byl pouze místem, kde mohu přespat a najíst se.

V 11 letech jsem utekl z domova, protože ta prázdnota byla moc veliká. Tou dobou jsem ještě studoval, já chtěl ale „svobodu”. Po pár měsících jsem cestou do školy začal experimentovat s drogami. To moji vnitřní prázdnotu ještě prohloubilo, nechtěl jsem se vrátit domů, setkat se tváří tvář s rodinou, setkat se sám se sebou. Tou dobou jsem přestal s veškerým formálním studiem a moji rodiče přede mnou museli zavřít dveře svého domu a ztráceli naději. V 15 letech jsem spáchal přečin, kvůli němuž jsme musel do vězení. Když jsem tam byl, přišel mne navštívit otec a zeptal se mne, zda bych se chtěl změnit,

a já odpověděl: „Ano”. Rychle se mu podařilo zařídit mé propuštění. Vyšel jsem ven a znovu jsem páchal trestné činy. Jednou jsem spáchal větší přečin, kvůli němuž jsem strávil ve vězení šest let, plných mnohého utrpení. Nedokázal jsem pochopit, proč mne žádný z mých bratrů nenavštívil. Tak plynula léta a já si odpykal celý trest. Moji rodiče byli i nadále napojeni na církev.

Měsíc poté, co jsme vyšel ven z vězení, mne jeden kněz, rodinný přítel, pozval, abych poznal místo zvané Fazenda de la Esperanza. Nevěděl jsem, co se sebou a svým životem. Všechny ty ztracené roky se odrážely v mém pohledu, v mé tváři. Pozvání tam jít jsem přijal, poprvé jsem se cítil jako v rodině. Na začátku pro mne byly velmi těžké vztahy, těžké soužití.

V této komunitě je metodou uzdravování Boží slovo,

4 Síť křesťanských farem, které pomáhají drogově závislým zbavit se závislosti.

134

135

Papež František novinářům během letu z Krakova do Říma, 31. 7. 2016

Katecheze papeže Františka při generální audienci v Římě, 3. 8. 2016

„Rád mluvím s mladými lidmi a rád je poslouchám.

Vždy mne přivedou do úzkých, protože mi řeknou něco, na co jsem nepomyslel, anebo to domyslel jen způli.

Líbí se mi neklidní a kreativní mladí lidé – vypůjčuji si jejich jazyk a častokrát se musím zeptat: „Co to znamená?“ A oni mi to vysvětlí…Rád s nimi mluvím, protože jsou naší budoucností, a je tudíž nutné s nimi mluvit.

Dialog mezi přítomností a budoucností je důležitý. Proto tolik zdůrazňuji vztah mezi mladými a starci – když ale říkám „starci“, myslím tím méně i více staré, ačkoli já patřím k těm starším…Je třeba předávat svou zkušenost, aby mladí lidé vnímali minulost a dějiny, převzali je a nesli dál v odvaze přítomnosti, jak jsem jim řekl dnes večer. To je důležité, velmi důležité! Netěší mne, když slýchávám: „Ti dnešní mladí říkají jen hlouposti.“ Kolik takových hloupostí slyší od nás! Mladí vysloví něco hloupého i něco dobrého, stejně jako my všichni okolo. Naslouchejme jim, ale a mluvme s nimi, protože se od nich musíme učit a oni se musí učit od nás. Tak to je, tak se píší dějiny a nastává růst bez uzavřenosti a cenzury. A tak se učím oněm výrazům.“ „Obyvatelům Panamy mnohokrát děkuji! Přeji vám, abyste se dobře připravili – se stejnou silou, stejnou spiritualitou a stejnou hloubkou, s níž se připravili na SDM Poláci, obyvatelé Krakova.“

Dobrý den, drazí bratři a sestry!

Dnes bych se rád krátce zamyslel nad apoštolskou cestou do Polska, kterou jsem vykonal v minulých dnech.

Příležitostí k ní byl Světový den mládeže – poté, co uběhlo 25 let od historického Světového dne mladých, který se slavil v Čenstochové po pádu železné opony.

Za uplynulých pětadvacet let se změnilo Polsko, Evropa i celý svět. Toto Světové setkání mládeže se stalo prorockým znamením pro Polsko, Evropu a svět. Nová generace mladých lidí, dědiců a pokračovatelů pouti, zahájené sv. Janem Pavlem II., reagovala na výzvy dneška a vyslala znamení naděje. Je to znamení, které se nazývá bratrství. Neboť právě v tomto válčícím světě je nezbytné bratrství, blízkost, dialog, přátelství. Když nastává bratrství, je to znamení naděje.

Začněme právě u mladých lidí, kteří byli původním důvodem cesty. Opětovně odpověděli na výzvu, přijeli z celého světa a někteří z nich jsou tady mezi námi. Byl to svátek barev, různých tváří, jazyků a příběhů. Nevím, jak to dokáží – mluví sice rozdílnými jazyky, ale jsou schopni si porozumět. Proč? Chtějí totiž jít spolu, stavět mosty, přejí si bratrství! Přivezli si s sebou svá trápení a otázky, avšak především radost ze setkání,

170

171

a proto ještě jednou mohli poskládat mozaiku bratrství. Je možné mluvit o mozaice bratrství. Příznačným výjevem Světových dní mládeže je mnohobarevná řada vlajek, kterými mladí lidé mávají. Na Světových dnech mládeže totiž prapory jednotlivých států nabývají větší krásy, jakoby se „očišťují” – a také prapory znepřátelených zemí vlají vedle sebe. A to je krásné!

Také tady máme vlajky – ukažte nám je!

Na tomto velkém setkání Svatého roku tak mladí lidé z celého světa přijali poselství o milosrdenství, aby je všude přinášeli ve skutcích duchovního a tělesného milosrdenství. Děkuji všem mladým lidem, kteří do Krakova přijeli! A děkuji také těm, kteří se ze všech koutů světa s námi spojili! V mnoha zemích se totiž konaly menší Dny mládeže, které se propojily s krakovskými. Kéž se dary, které jste dostali, stávají každodenní odpovědí na Pánovo volání.

172

173

Křížová cesta

Závěr (Dům strach: Velikonoční)

Obsah

Kříž prázdný. Uvěřil jsem. V tmě hodiny třetí já bědný vězeň rty zsinalé slyšel jsem zaúpěti své jméno. Aleluja, Kříž prázdný, hrob dokořán.

Úvodní slovo ..............................................................................6 Svědectví v Českém národním centru ......................... 11 Promluvy otců biskupů ...................................................... 25 Příběhy českých účastníků .............................................. 55 Svědectví při vigilii s papežem .................................... 129 Promluvy papeže ............................................................... 137 Křížová cesta ....................................................................... 173

190