joseph ratzinger
Benedikt XVI.
Zbožnost s barvou a zvukem
K
dyž slyším slovo májová pobožnost probudí se ve mně jako asi ve většině katolických křesťanů rozmanité vzpomínky. Mám před očima vyzdobený kostel, který naplňuje vůně jarních květin. K tomu patří světla a písně, ze kterých vyzařuje teplo, srdečnost a důvěra. Vládu zde nedrží přísná liturgická pravidla, co se týče formy, ale prostá lidová zbožnost, která miluje barvu a zvuk a intenzivní pocity. Nálada jara se přenáší do chrámového prostoru. Květy přírody, vlahý vzduch májových večerů, radostnost lidí v obnovujícím se světě – to všechno k tomu patří. V této zcela jedinečné atmosféře má své místo uctívání Marie, protože ona, panna, představuje víru jako mládí, jako nový začátek Boha v přestárlém světě. Ztělesňuje bytí křesťanem jako mladost srdce, jako krásu a jako čekající připravenost na to, co přijde. Lze samozřejmě říct, že toto všechno je sentimentalita, ale možná spíše naopak naše doba trpí násilným potlačováním citů nejen v neschopnosti truchlit, nýbrž také v neschopnosti radovat se. Toto potlačování citů vede k chladu ducha a k zesyrovění srdce. Jiná námitka říká, že skrze májové pobožnosti 113
do křesťanství prosakuje pohanství. – Vlastně se tu pěstuje přírodní náboženství, kult jara, které je zde zahrnuto do postavy mladé ženy, která je nazývána jménem Maria. Ovšem to je pouze velmi povrchní a vnější způsob pokřesťanštění, ve skutečnosti se tam neděje nic podstatně jiného než s kultem Artemidy či Diany: věčný kult svěží panenské krásy, která zůstává pod měnícími se jmény stejná – konečně jde o kult Matky země a její plodnosti. Připadá mi, že i tady je třeba se na to podívat z opačné strany. V Marii dostala země lidskou tvář či ještě lépe: křesťanskou tvář, tvář Ježíšovy matky. Proto když se k ní obracíme, tak se přirozená zbožnost mění ve víru, v setkání s dějinami, které existují mezi Bohem a člověkem, jež v Mariině životě počaly skutečný plod – Boží vtělení. Proto lze s klidem říct, že v Marii jsou v harmonii víra i přirozená zbožnost. Zdá se mi, že úzkoprsý strach z pohanství naši víru zatěžuje a ohrožuje stejně jako strach ze sentimentality, který se dávno změnil v racionalistický komplex. Samozřejmě, že pohanství existuje a že proti němu stojí Kristus a že člověka zotročuje v podobě strachu z cizích a neznámých sil či při uctívání nejrůznějších bytostí a kreatur. Ale existuje také přirozená zbožnost, v níž se projevuje pravá přirozenost člověka a v níž se projevuje odpověď na přirozenost stvoření. Potlačovat tento druh přírodního náboženství znamená čeká114
ní lidského srdce na Krista pošlapat, a tak odstřihnout lidské kořeny víry. Zde bychom se měli orientovat podle perspektivy kardinála Newmana, která byla také perspektivou Otců. Newman nevidí v podobnostech mezi křesťanským a pohanským kultem, mezi křesťanským a pohanským myšlením důkaz nezávislosti křesťanství na pohanství, ale odkaz na to, že člověk skutečně v celých svých dějinách čekal na Krista a byl už na něho připraven. „Skutečnost,“ jak jednou řekl, „že se evangelium v jistých bodech podobá náboženstvím, která mu předcházela, je jen dokladem toho, že je pouze jeden Bůh a není žádného jiného kromě něho“ (Parochial und Plain Sermons V, 170n). Postava Marie jedinečným způsobem představuje jednotu Starého a Nového zákona, ale ona propojuje také přírodní náboženství a víru, a to není v neprospěch mariánské úcty, nýbrž je to jedním z jiných důležitých základů, protože právě to odpovídá dějinnému významu matky Pána. Maria je, jak to zformulovali Otcové, zemí, která nosila Krista. Skrze ni dostala přirozená zbožnost nyní podobu příběhu, který má své vyústění v Kristu, a tak byla přirozená zbožnost pokřtěna. Její pravda vyšla najevo a ona teď smí s plnou radostí kvést v Boží zahradě víry. V prostoru všeho mariánského se může přirozená zbožnost rozvíjet beze strachu, protože se stala v pohledu na Matku svého Pána zcela křesťanskou. Proto ani 115
pohanství při všech poblouzněních, která ho znetvořují a poskvrňují, jednoduše nevběhlo do prázdnoty: lze říct, že Artemis a Diana, Devaki a Avalókitéšvara, či jak už se jmenují všechny ty postavy pohanství, našly své pravé jméno, očistily se jím – nejasnost a nejistota očekávání ustoupila skutečnosti dějin. Ostatně neoprávněný strach z pohanství, který ochromuje křesťanskou víru, nejen svazuje pocity a vyčleňuje souvislost víry s přírodou, ale také ženě odňal její místo v organismu křesťanství. Emancipace, tak jak se dnes propaguje v prostoru technických kultur, je voláním po tom, aby se ženy konečně staly muži. To ovšem není rovnoprávnost, ale představuje to definitivní podrobení ženy ze strany civilizace, která samovládou techniky představuje zároveň podrobení přírody a podrobení ženy – oboje spolu úzce souvisí. Oboje má však jistě rovněž své kořeny ve vývoji křesťanství, jež na útěku před pohanstvím rozvíjelo nové, mnohem nebezpečnější pokřesťanštěné pohanství. Uctívání Marie, kterou víra právem nazývá „Matka Boží“, je správnou odpovědí na podobné zužování úhlu pohledu. Je pro zdravou víru tolik důležitá kvůli výše jmenovaným důvodům. V májových pobožnostech se o tom nepřemýšlí – je to prostě v nich, vede k tomu vnitřní instinkt víry. A právě proto, že se v ní neztratitelné věno přírodních náboženství stává křesťanským, zahrnuje v sobě něco z radostnosti, tepla a uvolněné naděje a důvěry. 116