Předmluva
Autor této knihy, terapeut v manželské poradně zabývající se i duchovním rozměrem člověka, vám zde přináší informace o situacích v citovém životě, které s ním lidé nejčastěji konzultují. Žádají ho, aby je provázel současným úsekem jejich života, protože v sobě vnímají překážky, kvůli kterým nedokážou naplnit své touhy; protože se jim milostný život zkomplikoval nebo žádný nemají, ale chtěli by mít; protože je omezují zábrany související s tím, co jim o životě v manželství, o sexualitě či každodenním životě řekli druzí. Tito lidé touží po setkání s osobou, s níž by navázali dlouhodobý či navždy trvající vztah, ale trápí je pokaždé stejné pochybnosti: Pokud s ním či s ní nezůstanu, nepotkám už nikoho jiného (a to řeší i dvacetiletí!)... Pokud ukončím vztah, který nikam nevede, protože on či ona je zadaný(á), nikoho si už najít nedokážu. Kladou také otázky typu: Kde jsou všichni muži? Existují ještě nějací svobodní? Kde se potkat s věřícími lidmi? Ze své zkušenosti terapeuta vím, jak jsme vnitřně nejednotní, rozpolcení mezi hlubokou vnitřní touhou
potkat opravdovou lásku a všemi možnými psychologickými komplikacemi, kterým se snadno poddáváme. Opakujeme proto tytéž chyby a naše hledání lásky se děje stále dokola podle stejného scénáře. Některé osoby to vede například k tomu, že si rychle vezmou prvního člověka, který o ně projevil zájem. Místo aby si řekly, že s touto osobou se otvírá jejich milostný život, který si vyžaduje svůj čas, v němž je třeba postupovat krok za krokem a rozlišovat mezi různými možnostmi, fixují se na ni, protože je první, zidealizují si ji a odmítají vnímat i její slabší stránky. Věří, že udělají nejlépe, když právě s ní se rozhodnou pro trvalý vztah, a násilně se snaží ztělesnit ideál: Je to ten první, jediný a poslední. Je to vůle Boží... Jiní si ještě nedotvořili vlastní osobnost, jejich „já“ je zranitelné, a tak se nechávají příliš ovlivňovat svým okolím: Měl jsi potkat právě ji, ona je pro tebe jako dělaná! Ostatně jsi inženýr a jí nedávno jeden člověk s dobrou intuicí řekl, že potká inženýra ve tvém věku (sic), atd. Podobnými „radami“ se nechá zaslepit dívka z „dobré rodiny“, která je v životě zvyklá podřizovat se a neumí se sama svobodně, zodpovědně rozhodovat, nebo mladík, který se vždy snaží zalíbit svým rodičům. Vztahy v mnoha párech pak špatně fungují, protože je tvoří lidé, kteří si jeden druhého navzájem nezvolili nebo si vybrali špatně. Případně proto, že se pro někoho rozhodli moc brzy, aby unikli ze své původní rodiny, aby potěšili jednoho z rodičů, aby zachovali rodinnou tradici: V naší rodině uzavírá
me manželství už ve věku ... let. Ta dívka se mi líbí, říká matka, pochází z dobrého prostředí, atd. Rodiče sice mají více zkušeností, ale ne všichni mají takový vztah, který bychom mohli vyzdvihnout jako vzor opravdové lásky. Když chtějí – byť s dobrým úmyslem – „upíchnout“ svou ratolest, riskují, že ji svým nátlakem odvrátí od její skutečné cesty. Takový postup vede k opakování dědičných scénářů a stojí u zrodu mnoha manželských těžkostí i budoucích rozchodů. V knize, kterou právě čtete, bych rád ukázal, jak se lásce učíme, jaké jsou její nezbytné fáze. Budu se zabývat volbou partnera pro manželství, životem páru, krizemi, odloučením a rozvodem, novým sestavováním rodiny, přijatou a naplněnou samotou, zkrátka všemi situacemi, s nimiž se člověk může setkat ve svém citovém životě. Nepůjde mi o to, abych soudil to či ono uspořádání, ale budu se snažit ukázat, k jakým vede následkům, aby každý čtenář našel pomoc pro svou cestu životem a lépe se v ní vyznal. Vždyť s každou situací se pojí výhody i nevýhody a možná i příležitost, která se může stát odrazovým můstkem k naplněnému a plodnému životu. Člověk může žít sám a být velmi šťastný, pokud cítí, že je ve svém nitru skutečně naplněný, protože má splnit nějaké poslání, protože se chce dát všem. Můžeme vytvořit harmonický pár, pokud jsme se oba jeden pro druhého rozhodli svobodně, s rozvahou a s touhou po plodném životě. Dostane-li se pár
do potíží, může je úspěšně překonat, když se nad nimi společně pozastaví a přizve si z vnějšku osobu, která ho při tom bude doprovázet. Otevřou společně otázky, o nichž manželé mezi sebou dosud nemluvili, nebo se vzdají svého vysněného ideálu dokonalého páru, protože se přesvědčí, že nejsou dostatečně spříznění k tomu, aby ideál naplnili. Mohou vytvořit svazek odlišný od svého původního ideálu, založený na principu soužití dvou lidí, kteří se přinejlepším respektují a přijímají ve své rozdílnosti. (Existuje mnoho párů, které fungují tímto způsobem, a bohužel často špatně.) Také odloučení, je-li nezbytné, může dopadnout dobře, pokud mu lidé věnují dostatek času a přijmou nezbytné etapy, aby si každý dokázal najít své nové místo. Když se rozhodneme pro budování nové rodiny, musíme mít na zřeteli těžkosti, které to může obnášet, především soužití s nevlastními dětmi a existenci exmanžela/ky. Ovdovělý či rozvedený člověk může také dát přednost životu bez partnera, aby zachoval věrnost původním závazkům (svátostně uzavřené manželství nepřipouští rozvod a znemožňuje uzavření dalšího sňatku), nebo v souladu se rčením: „Lepší je být sám než se špatným společníkem.“ Prohloubí a obohatí svá přátelství a profesní, společenský či duchovní život, protože si uvědomil, že partnerské soužití, které pro něj bylo až doposavad směrodatné, mu nedávalo dostatečný prostor být sám sebou, využívat své možnosti, vyjadřovat své potřeby a žít podle svých hodnot a ideálů.
Můžeme také zasvětit svůj život Bohu, pokud jsme k tomu již delší dobu tíhli a nyní jsme dospěli k uváženému rozhodnutí. Ve všech zmíněných případech musí být naše volba do hloubky promyšlená, protříbená časem. Způsob, kterým zareagujeme, ji nakonec dovede k úspěchu či nezdaru. Když vneseme do své nynější situace lásku, umožníme tím Bohu, aby z tohoto stavu věcí vytěžil to nejlepší. Důležité je neprožívat události svého života jen pasivně, ale činit skutečná, navzájem slučitelná rozhodnutí, která respektují naše niterné potřeby. Dlouhou dobu dominovaly ve společnosti dva modely: na jedné straně se nabízela duchovní dráha, na druhé život v manželství. Bohužel docházelo i k tomu, že někteří lidé se vydali po jedné z těchto cest z poslušnosti nebo z nutnosti: Náš prvorozený se stane knězem. V našem rodě byl vždy nějaký řeholník. Jedinou možnou cestou je manželství... Pevné sociální a náboženské struktury to umožňovaly. V každém případě při rozhodování některých lidí převažoval respekt ke konvencím nad láskou. Dnes můžeme samozřejmě pocítit lítost nad úpadkem morálních zásad a náboženských tradic, ale současně nám tato doba dává příležitost ke svobodnějším a jednoznačnějším rozhodnutím. Ať se nacházíme v jakékoliv situaci, Bůh do ní rád vstoupí a nabídne svou láskyplnou Přítomnost, aby nám pomohl situaci vyřešit co nejlépe a s maximálním respektem k druhému člověku, přijmout etapy
vývoje, kterými musíme projít, a vytěžit z dané situace přínos a dobro pro ostatní. Zanechme tedy pláče nad chybami z minulosti, lépe uděláme, když si z nich vezmeme ponaučení, abychom se jich nedopustili znovu a abychom mohli pomoci druhým překonávat to, čím jsme si sami prošli. Mnohokrát jsem vyslechl tuto větu: Kdybych byl(a) potkal(a) někoho, kdo by mi řekl: „To, co prožíváš, jsem prožíval i já a takto jsem se z toho dostal,“ nesmírně by mi to pomohlo! Tato kniha nás má přivést k zamyšlení, pomoci každému pochopit svou cestu životem, rozpoznat své povolání a žít ho s co největší radostí a pokojem a přijímat přitom ze všech sil Boží Lásku pro sebe i pro druhé.
10
Bude proto i čím dál víc lidí, kteří žijí sami nebo kteří čekají na svou novou lásku. To představuje určitý druh nebezpečí pro manželství, která drží pohromadě ze setrvačnosti, z pohodlnosti nebo už jen tak visí na vlásku. Proto některé rozvedené osoby, ačkoliv nebyly iniciátory rozvodu, už nebývají vítanými návštěvníky a cítí se odvržené. Dostanou určitou nálepku a tu nelze vysvětlit pouze rozpaky bývalých společných přátel, kteří s nimi nechtějí nic mít. Rozvedení totiž bývají někdy vnímáni jako potenciální nebezpečí... Ovšem pár, který se cítí skutečně jistý svou láskou, takto reagovat nebude a bude mít daleko víc soucitu a pochopení pro opravdovou bolest všech, kteří se rozcházejí.
2. Jak reagovat na odchod druhého? Co tedy dělat, když se jeden z dvojice rozhodne odejít? Znovu zde opakuji, že času investovaného do společně strávených chvil není nikdy dost! Ale pokud se to nezdaří a jeden z páru – nebo dokonce oba – se nechce „změnit“, chvilkové odloučení může usnadnit zamyšlení nad celou situací. Ovšem pod podmínkou, že toho dotyčný využije k objektivnímu zhodnocení celé situace za pomoci někoho zvenčí a bude postupovat psychologickou a duchovní cestou. Nejlepším řešením je bezesporu nad vším se znovu zamyslet. Přitom není třeba brát všechnu 140
zodpovědnost na sebe, ale je nutné jasně rozpoznat podíl každého z dvojice. Zodpovědnost je vždy více méně na obou stranách. Přinejmenším je to příležitost pro pozitivní osobní zhodnocení, které může druhému primárně naznačit možný vývoj, zlepšení, které nebude spočívat zas jen ve slovech nebo chvilkové nápravě: Vím, že to dělá, aby si mě udržela, ale jestli zůstanu, přestane se hned snažit a začne nanovo... Bylo by pochopitelně žádoucí, aby stejné zamyšlení proběhlo i u toho, kdo odchází, záleží ovšem na tom, jak dalece je zodpovědný! A výčitky typu: Je to tvoje chyba, tys to všechno zavinil atd. partnera zpravidla ještě víc odradí. Pamatuji se na jeden seminář, kde za mnou přišel člověk se slovy: Má žena odešla s mým nejlepším kamarádem. Byl velmi rozzlobený na svou ženu i na svého přítele, který ho podle něj zradil. Viděl jsem ho o šest měsíců později. Rozváděl se a se svým „přítelem“, z něhož se podle jeho slov stal zapřísáhlý nepřítel, se vůbec neviděl. Během dalšího semináře jsem se setkal s elektrikářem, který nikdy v životě neotevřel psychologickou nebo duchovní knihu. Jeho svědectví, ač prosté, bylo poučné. Řekl mi to samé jako ten první muž: Moje žena odešla s mým nejlepším kamarádem. Připojil však tuto klíčovou větu: A já se snažím pochopit... Po půlroce jsem ho viděl znovu; jeho žena se vrátila a přítel, kterého nikdy neoznačil za „zrádce“ nebo „nepřítele“, zůstal dál jeho přítelem... 141
V čem byl rozdíl? V prvním případě zůstal muž uzavřen v problematice chyby: jeho žena „chybila“, jeho přítel „zradil“. Měl svoji ženu a přítele skutečně rád? V druhém případě se elektrikář zamyslel sám nad sebou, učinil vstřícný krok ke své ženě, aniž by ji napadal nebo soudil. Opravdově ji miloval a žena byla opravdovostí jeho lásky zasažena. S touto otázkou vzdáleněji souvisí i případ párů, v nichž je jeden jakoby „lepší“ než druhý: ať už v rovině fyzické, citové, intelektuální, morální nebo duchovní. Což vede k prohlášení typu: Nejsi na mé úrovni. Mám konkrétně na mysli páry, v nichž žena, „výtečná v každém ohledu“, obdivovaná svým okolím a farností, dobrá křesťanka vychovávající perfektně svoje děti atd., je „sužována“ „mnohem méně duchovním“ manželem, jenž ji navíc podvedl a který se ji snaží stáhnout na svou úroveň. Ku pomoci jsou jí další farnice, které hledí na jejího muže vyčítavým pohledem. V muži se tak rozvíjí mentalita „ošklivého káčátka“, „špatného“, „zlého bezbožníka“, který se nakonec buď zcela zdeptán „zařadí zpět“, nebo svou ženu opustí. To se pro něj stává jedinou možností, jak se znovu postavit na nohy a vidět sám sebe pozitivněji, často s přispěním někoho jiného... Panovačná nadřazenost – ať už v rovině citové, intelektuální či duchovní – je velkým nebezpečím pro život páru. Ta neříká pouze: Já tě změním – což je jedna forma panovačnosti, nebo: Já ti odpouštím – což je zas jiná podoba téhož, ale hlavně: Jsi hříšník a já ti odpouštím – což je skutečné obvinění. 142
Nedostatek společného času, vděku, ocenění, díků za každodenní věci – to vše bývá na počátku většiny roztržek. Není to prvotně sexualita, i když u mnoha párů absence intimního života poukazuje na hlubokou, přetrvávající zatrpklost. Jde spíš o to, že jeden z partnerů jednoho dne zjistí, že jej jiný člověk vnímá jinak, oceňuje ho a nabízí mu lepší obrázek jeho osobnosti. Druhý z partnerů bezpochyby prohlásí: Ale to je příliš snadné, vždyť spolu nežili, on(a) ji (ho) nezná... Měl by si však zároveň uvědomit, jak záporně si „onálepkoval“ svého partnera, a litovat toho. Některé páry spolu hovoří způsobem, který by se nikdy neodvážily použít v rozmluvě s náhodným hostem, cizincem, o to méně s přítelem. Na čem jen založit manželský život, když schází jakékoliv porozumění a laskavost? Některé páry se rozcházejí také z důvodu, že se uzavřely do určitých rolí – zachránce/oběť, hodný/ zlý, otec/dcera, matka/syn... – a jejich život v páru fungoval po léta způsobem, který není skutečným vztahem lásky mezi mužem a ženou, ale mnohem spíše kompenzací nebo návykem pramenícím z minulosti nebo výchovy. Každý v sobě nese potřebu stát se sebou samým, muž i žena; Rodičem/Dospělým/Dítětem; tělem, duší i duchem zároveň; pokud jedna úroveň chybí, pár bude mít zřejmě problémy. Pokud se na obzoru rýsuje rozchod, měl by si každý uvědomit chyby, které udělal, a skutečně jich litovat. Ne pocit viny, ale kajícnost! Ne pocit viny, který se točí stále dokola 143
od sebeobviňování k následné ne-činnosti, ale skutečná kajícnost, která láme srdce. Pokud je ale vše marné a všechny cesty ke smíření selhaly, zbývá nám cesta lásky spočívající v přijetí rozchodu. Protože to prostě jinak nejde, protože jsme postaveni před hotovou věc nebo proto, že si přiznáváme svůj omyl29. Bůh je Láska a, coby vše milující Otec, stojí zvlášť v takové chvíli při člověku, který byl opuštěn, aby mu dodal sílu, pomohl mu uvědomit si, co se skutečně ve vztahu odehrálo, zamezil tomu, aby se podceňoval, a vložil do něj nadějné očekávání lepšího zítřka, i když pro člověka v té chvíli nejasného. Bůh je zároveň blízko osobě, která odchází, aby ji přivedl k vědomí všech následků a, pokud je její rozhodnutí neodvolatelné, aby ji podnítil k co nejlepšímu a nejcitlivějšímu jednání. Bůh miluje každého člověka a nechává mu svobodu odpovědět na jeho Lásku. Každý z nás jsme se různým způsobem Bohu vzdálili. Každý z nás ho svým způsobem opustil nebo zavrhl, a on se nemstil. Dál nás miloval a respektoval svobodu naší volby. I já stojím tváří v tvář výzvě přijmout volbu osoby, kterou jsem snad miloval, její odchod. Mohu nahromadit argumenty, abych partnerovi zabránil v odchodu. Mám plné právo udělat vše pro to, 29 Křesťanská vyznání jsou v tomto směru různého názoru. Některá přijímají omyl. Katolická tradice trvá na nerozlučitelnosti manželství, které, podle ní, nemůže být zpochybněno bez prohlášení neplatnosti, které činí církevní soud.
144
aby zůstal, ovšem za podmínky, že se nebudu chovat jako manipulátor. Popravdě řečeno mnohý z argumentů svědčí o nedostatku lásky k tomu, kdo odchází. Kdybych toho druhého skutečně miloval, tak bych mu poté, co jsem učinil vše, aby zůstal, řekl: Toto je tvá volba, buď tedy šťastný. A také, jak to i Bůh dělá vůči nám: Odejdu, jestli je to tvá volba. Bůh v našem životě ustupuje do pozadí, když mu neotevřeme dveře. Je stále připravený se k nám vrátit, ale nevnucuje se. Já se tedy v tuto chvíli budu muset zbavit iluzí. Už nejsem dokonalý manžel či manželka, ale podvedený manžel či manželka. Vzbudím směsici soucitu a nedůvěry. Lidé mě už nebudou zvát stejně jako dřív. Mnoho z nich bude probírat náš život, stavět se na tu či onu stranu, rozdávat rady. Pokud je požádám o pomoc, každý z nich si do mého problému promítne své vlastní přesvědčení, a já tak riskuji, že budu totálně zmaten a vzdálím se od svého protějšku ještě víc. Mnoho lidí mě bude vyzývat k drastickým opatřením, k tomu, abych se pomstil nebo zvolil tvrdý právní postup, přičemž budu mít samozřejmě nárok na to, abych hájil svá práva. Měl bych si však uvědomit, že opravdovost své lásky dokážu jako před Šalamounovým soudem tím, že nebudu bojovat všemi možnými prostředky a poštvávat proti druhému společnost. Neměl bych zapomenout, za co jeden druhému vděčíme, co jsme se od sebe v různých oblastech naučili. Jak říkají někteří psychologové: Pokud se nám nezdařil společný život, ať se nám podaří alespoň rozchod! 145
Jak mohu prohlašovat, že miluji toho, kdo odchází, a přitom ho stále očerňovat? Vždyť si protiřečím! Jak mohu ve jménu Boha a svátosti na někoho vyvíjet nátlak, ponižovat ho a zapomenout, že milovat znamená také ponechat druhému svobodu? Vzpomeňme si na Šalamounův soud (1 Kr 3,16-28). Dvě ženy porodí ve stejnou chvíli, ale během noci jedna z nich zalehne své dítě (a kolika ženám se toto stane?). Najednou se obě domáhají stejného dítěte, předstupují před Šalamouna proslulého svou moudrostí a žádají dítě. Šalamoun poručí, aby mu přinesli meč, a řekne: Rozsekněte dítě vedví... Tu jedna z žen vykřikne: Ne! Dejte dítě jí. Šalamoun se k ní otočí a prohlásí: Toto je matka. To nás vede k zamyšlení nad naším postojem k partnerovi, který odchází, který se rozhoduje jinak. Vede nás to také k zamyšlení nad tím, co vyvoláváme u svých dětí tím, že je zatahujeme do svých hádek nebo rozchodů, když před nimi kritizujeme „budoucího expartnera“ nebo jim po rozchodu či rozvodu zakazujeme, aby se s ním stýkaly. A přece k tomu dochází často, mimo jiné u osob, kterým se nedaří (a je to skutečně těžké) vzdát se duchovního ideálu, který jim byl předložen při přijetí svátosti. Můžeme samozřejmě doufat, že se jednoho dne náš partner vrátí, ale k tomu by byla třeba skutečná láska a vstřícnost jak z jeho, tak z naší strany. Nutno podotknout, že taková opětná shledání jsou poměrně vzácná, hlavně pokud si expartner zvolil jiný způsob života. 146
Rozchod je zkouškou lásky. A nespočívá skutečná láska v tom, že navzdory všemu chceme štěstí druhého, chceme přijmout jeho svobodu bez odsuzování, přestože to velmi bolí, i když máme rozervané srdce? Co v nás nakonec zvítězí? Pravá láska, nebo naše majetnická část, která se pokusí všemi prostředky, i těmi nejspornějšími, udržet jednotu páru, která bude chtít toho, který odchází, zadržet i přes jeho odpor a po mnohých „scénách“ ho očernit v očích druhých pomluvami, přeháněním a zraňujícími slovy...? Správný postoj je jistě takový, že přijmeme utrpení. Snažíme se o pochopení, o prožití skutečné kající lítosti nad svým podílem na rozchodu, ovšem bez zbytečného sebeobviňování. Promítneme si znovu svůj život, nevyřešená zranění z dětství, pohlédneme zpříma na stále se opakující scénáře. Při rozvodu můžeme znovu prožívat chvíle, kdy jsme se coby děti cítili nepochopeni, kdy jsme byli uráženi a opuštěni, chvíle, kdy rodiče dali přednost bratrovi, sestře... A teď zas my pronášíme kritické soudy, očerňujeme toho, o kom jsme si mysleli, že ho milujeme. Pokud máme cit pro pravdu, uvědomujeme si, že takový postoj je plný vymáhání a touhy ovládat. Je vzdálený lásce, která ponechává svobodu, chápe, vnímá zranění a potřeby druhého. Pokud manželé chtějí mít šanci znovu se najít, je cesta porozumění nevyhnutelná, neboť ona jediná umožňuje skutečnou proměnu. A zase, najít se, ale ne za každou cenu, abychom neopakovali ty samé násilné vztahy o několik týdnů či měsíců později. Pokud se nový začátek jeví jako 147
7. kapitola
Naplněná samota
1. Moje samota: přítel či nepřítel? Jak obtížné je pro mnohé z nás snášet samotu a žít denně s někým, koho nemilujeme: se sebou samým, svým bližním číslo jedna! Stačí si poslechnout nelítostná slova, kterými se každodenně častujeme: Já blbec. Jsem k ničemu. To se mi nikdy nepodaří... Hned si uvědomíme, nakolik si sami otravujeme33 život a jak jsme k sobě nelaskaví. Čím méně jsme rozvinuli prostou, zdravou a svatou lásku k sobě samým, tím více tíhneme k tomu žít v závislosti na druhém nebo ve spojení s ním. Roztržky, odloučení a zármutek nás přimějí postavit se tváří v tvář tomu, čemu jsme se vždy chtěli vyhnout: být sami. Můžeme sami sebe zahltit množstvím činností, náhražek a rozptýlení a snažit se tak uniknout nastalé situaci, nebo naopak využít těchto příležitostí
33 Viz La vie, combat ou cadeau: „Je m´empoisonne la vie“ [Otravuji si život] , str. 92n.
165
a prožít si své Vánoce: opravdové zrození – znovuzrození. O Vánocích přichází Bůh jako dítě, stává se docela maličkým, abychom se i my beze strachu znovu stali dětmi. Jen tehdy, když se opět narodíme a přijmeme znovu své vánoční dárky, to, čím jsme byli obdařeni, a znovunalezené vlohy, když se opět staneme „někým“, budeme moci pozitivněji prožívat i Velikonoce svého života. Jinak se všechny naše lásky zakalí a z většiny do nás vložených darů se stanou nároky. Nejprve je třeba stát se sebou samým, v tom spočívá pravá pokora. Nechtít být vším, ale ani neprohlašovat, že nejsem nic. Vždyť právě nespokojenost s tím, čím v jádru jsem, bývá často známkou určitého druhu pýchy. Pokora znamená udělat si jasno v tom, co skutečně jsem, objevit sám sebe. Znamená odstranit všechny překážky, které mi až do teď bránily jít svou cestou, určenou mým vnitřním bytím. Často jsem slyšel, že člověk nesmí být egoista. „Ego“ je ta část psychiky, která se přeceňuje nebo podceňuje, zatímco „já“, skutečné „já“, je vnitřní stavba, nad kterou bdí Bůh a v níž se stávám skutečně zodpovědným za svůj život, nikoliv obětí. Ve známém verši: „Jsme jenom služebníci“ (Lk 17,10) slyšíme „jsme“, tedy i „já jsem“. Nabízí se nám tedy tento postoj: jsem někdo, a právě proto, že jsem a že chci být pouze tím, čím jsem, a zároveň být vším, co jsem, mohu zaujmout své místo ve velké mozaice společnosti, v níž mám svou úlohu mezi ostatními. Začnu vnímat krásu 166
všech povolání34 a nezapomenu, že každý z nás může být druhému užitečný. Uvědomím si, za co vděčím těm, kteří mě léčí, i těm, kteří mě vozí, těm, kteří mi nosí poštu, těm, díky nimž si mohu sednout na židli, kterou zas jiní vyrobili, prodali, doručili na správné místo... Pokud lékárna zavře, v pekárně se nebude péci chléb, pokud řemeslník nevytvoří moji židli, bude mi to chybět. Bůh každého z nás zve, aby nalezl svou úlohu ve společnosti, svou vlastní osu, a není žádný důvod to odmítat. Současná situace roztržky nebo zármutku mě tedy přivádí k tomu, abych znovu zkoumal sám sebe a ptal se, co mohu dokázat teď, když jsem sám. Pokud jsem sám, protože můj partner opustil svou tělesnou schránku, mohu s ním vnitřně hovořit. Jestliže jsme tvořili skutečně jednotný pár, mohu si přát pracovat s ním v Nebi i na zemi na společném poslání. Nicméně budu muset stále čelit citové a fyzické samotě. Jak z toho ven? Mám ustrnout u té jediné fáze smutku, jíž je popření reality – To není možné! –, deprese, hněv, smlouvání..., nebo se dopracuji krůček po krůčku, svým tempem a s Boží pomocí, k přijetí skutečnosti? Bůh i tuto zkušenost učiní plodnou, i kdyby tato plodnost měla spočívat jen v novém porozumění těm, kteří jsou sami a prožívají totéž.
34 Viz La vie, combat ou cadeau: „Ma profession: serviteur“ [Mé povolání: služebník], str. 274n.
167
Tím, že jsem prošel všemi fázemi zármutku, jsem se stal průvodcem pro druhé. Dobře známe pouze to, co jsme prožili a nakonec přijali. V takové situaci máme dvě možnosti: uzavřít se s lítostí nebo hořkostí do sebe, nebo si říci: Toto jsem se naučil, a tak budu moci pomáhat svým bratrům. Všichni jsme povoláni k tomu stát se průvodci, převozníky v těch oblastech, které jsme sami prožili. Nejedná se o to chtít svým bratrům pomáhat příliš rychle, dokud je rána živá. Ale jakmile jsme jednou bolest vstřebali a skutečně přijali, jakmile jsme dovolili Pánu zacelit naši ránu,35 jakmile jsme umožnili tesaři z Nazareta vsadit do naší trhliny okno, jsme schopni být prospěšní druhým. Jen ti, kteří mají zkušenost s alkoholem, mohou skutečně porozumět těm, kteří pijí. Potřebujeme prožít přinejmenším analogickou situaci, abychom určitá trápení pochopili zevnitř. Pokud jsem byl uzavřen sám v sobě, mohu porozumět vězňům. Pokud jsem prošel závislostí jakéhokoliv druhu: na cigaretách, na hromadění věcí, na nákupech, alkoholu, jídle, počítači nebo televizi..., jsou pro mě pak pochopitelnější i problémy narkomanů. Když si to uvědomím, stávám se daleko prospěšnějším, než když si nechci přiznat podobnosti mezi svým vlastním životem a všemi těmito stavy uzavření, úniku nebo zábran.
35 Viz La vie, combat ou cadeau: „Ouvre tes volets!“ [Otevři své okenice!], str. 19n.
168
Vzpomínám si na jednu ženu, která velmi bojovala proti potratům. Během bolestného a komplikovaného těhotenství se však sama přistihla, že má přinejmenším pokušení potrat podstoupit. Změnil se její pohled na věc i její přístup k ženám, které podobnými situacemi a bolestmi procházejí. Pokud ovdovím, je dobré umět přijmout různé fáze zármutku i čas pro jejich naplnění, nechat si pomoci, ale také být sám k sobě upřímný – mezi námi nebylo vždy všechno dokonalé, náš vztah bych si neměl idealizovat. To mi pomůže vše si promyslet a začít vnímat nové možnosti, jak žít jinak, ale také plodně. Pokud byl náš vztah složitý, pokud ten druhý spáchal sebevraždu nebo zemřel za podmínek, které mu mám za zlé, měl bych si vzpomenout i na hezké chvíle, uvědomit si, zač partnerovi vděčím, a znovu si vše nechat projít hlavou. Jsem sám. Už nemohu svému partnerovi říkat: Je to tvoje chyba... To kvůli tobě... Bez tebe bych býval... Teď budu řídit svůj život já a jen já. Umím dělat vše s Bohem, prosit ho o osvícení za všech okolností? Nechám ho, aby mi pomohl znovu se zrodit, vynořit se sám ze sebe? Mám důvěru, že vše obrátí v dobré a zavede mě na pastviny, kde budu mít své místo? Tím se může stát nová funkce, nová práce či povolání, přátelství nebo společenství a konečně proč ne třeba i zasvěcený život, o němž jsem snil? Stejně tak když se ocitnu sám po rozchodu či rozvodu a nebudu mít touhu hledat nového partnera, 169
mohu objevit samotu, v níž přebývá Bůh. Samotu naplněnou božskou Láskou, jež je zároveň společenstvím s druhými. Mohu se stát malým bratrem nebo sestrou všech, tak jako jimi byli František z Assisi, Terezie od Dítěte Ježíše nebo Charles de Foucauld. Stávám se tak především sebou samým. Možná, že nebudu žít v klášteře, na poušti či putovat bos po cestách, ale pokud přijmu a prohloubím svou současnou situaci, začnu být ke všem otevřený. Nedělejme si iluze; je mnohem víc osamělých osob, které prožívají svoji samotu i ve vztahu s druhým nebo v rodině, než těch, které žijí šťastně ve vydařeném manželství. Věta „Lepší je žít sám než se špatným společníkem“ o tom vypovídá dost jasně. Má současná situace mě spojuje s větším množstvím lidí a to může být pro můj život výhrou. Každopádně jsme stále sami. Je však rozdíl mezi samotou v Bohu a s Bohem, v harmonii a součinnosti s druhými a samotou obrácenou do sebe, trpkou a izolovanou. Mám určité poslání, určitou úlohu. Bůh udělá vše, aby mi ji vyjevil. Pokud vím, že jsem milován a hodný lásky, nevrhnu se do prvního vztahu, který se naskytne, a skutečně svobodně se rozhodnu pro život v samotě nebo s druhým. Rodíme se sami, i když jsme v ten okamžik obklopeni jinými lidmi. Budeme umírat sami, přestože u nás možná budou naši blízcí. Mezi těmito dvěma klíčovými okamžiky svého života se znovu rodíme 170
v novém zrození, které nám Bůh nabízí, také sami, i když nám pomáhají druzí. Nahání nám to strach? Zažili jsme to již na úplném začátku. Byli jsme sami v lůně své matky (s výjimkou vícerčat), propojeni s ní, ale sami. A v průběhu celého našeho života se objevovaly chvíle, kdy jsme se cítili osaměle – v rodině, ve škole nebo když jsme stáli před určitou volbou. Často jsme to nesli špatně, možná jsme si říkali: Jsem sám, nikdo mě nemá rád. Pravda je, že naše tělo je jedno jediné, naše osobnost jedinečná a že jsme v tomto těle sami. Zdalipak jsem s tímto vědomím pochopil, že se mám sám o sebe starat, pečovat o svoje nitro? Uvědomil jsem si, že se mohu stát dobrým přítelem sám sobě, dobrým Rodičem pro své vnitřní Dítě? Tehdy ve mně poroste vnitřní, duchovní radost. Nebudu už přenášet své životní těžkosti na druhé. Nebudu se stále s někým srovnávat ani závidět, ale naopak budu žasnout nad Božím dílem v sobě. Nebudu ho chtít pošpinit svými psychickými problémy, ty půjdu řešit na odpovídající místo. Ať jsi tedy svobodný, vdovec nebo opuštěný, otevírá se před tebou čas k přijetí Boží Lásky, k rozpoznání, kým skutečně jsi (čemuž nebrání, že zůstáváš s tím druhým vnitřně spojen, zvlášť v případě ovdovění). Pak pro tebe nastane čas, kdy budeš moci čerpat z plodnosti svého poslání, poslání v samotě, ale zároveň poslání solidárního, ve společenství s druhými. Tvůj i můj život bude úspěšný, pokud budeme šťastni 171
Obsah Předmluva.............................................................................................................5 1. kapitola Učit se milovat.........................................................................................11 1. Škola lásky...................................................................................................11 2. Co je opravdová láska?..............................................................................13 3. Učit se znát druhé pohlaví........................................................................19 4. Různé modely párů....................................................................................25 5. Každý jsme jiný...........................................................................................27 6. Rozumět si a cítit porozumění..................................................................30 7. Základem lásky je respekt.........................................................................33 2. kapitola Přijmout etapy a čas.............................................................................35 1. Vzájemné poznávání..................................................................................35 2. Přehnaný ideál nás připravuje o ideály..................................................39 3. Pozor na dvojznačné situace.....................................................................44 4. Čas pro přijetí a zklidnění.........................................................................46 5. Začít nanovo................................................................................................48 6. Umět se rozejít.............................................................................................50 7. Krásný jazyk těla.........................................................................................52 8. Jsme tělo-duše-duch...................................................................................57 3. kapitola Hledání manžela/manželky............................................................59 1. Modlit se za svého budoucího manžela/manželku..............................59 2. Ujasnit si, co chci.........................................................................................61 3. „Jak se to stane?“ (Lk 1,34)........................................................................63 4. Jak ho/ji poznám?......................................................................................65 5. Lákavé sirény...............................................................................................68 6. O jaký typ lásky jde?..................................................................................72 7. Pozor na nátlak zvenčí!..............................................................................73 8. Jsme podobní? Rozdílní? Nebo se doplňujeme?....................................74 9. Žárlivost.......................................................................................................76 4. kapitola Žít v páru.......................................................................................................79 1. Setkání dvou osobností..............................................................................79
222
2. Každý na svém místě – každý má své místo.......................................105 3. Výsadní chvilky........................................................................................122 5. kapitola Rozchody a rozvody..........................................................................137 1. Raději vydávat svědectví než moralizovat...........................................137 2. Jak reagovat na odchod druhého?.........................................................140 3. Vybudovat nový život.............................................................................148 6. kapitola Sestavit novou rodinu....................................................................153 1. Znovu milovat...........................................................................................153 2. „Nikdo tě neodsoudil?“ (Jan 8,10).........................................................158 7. kapitola Naplněná samota.................................................................................165 1. Moje samota: přítel či nepřítel?..............................................................165 2. Naplnit vnitřní samotu............................................................................172 8. kapitola Bilance: jak zvládnout svůj život..........................................175 1. Pocit míru a naplnění...............................................................................175 2. Moje cesta svobodného člověka.............................................................177 3. Moje cesta manžela/manželky...............................................................178 4. Moje cesta vdovce či vdovy....................................................................181 5. Moje cesta rozvedeného/rozvedené......................................................183 6. Moje poslání v tomto světě.....................................................................186 Závěr..................................................................................................................191 1. Bůh byl vždy přítomný v mém životě..................................................191 2. Dítě Světla..................................................................................................195 3. Bůh mě naplňuje.......................................................................................201 4. Ať nikdo neztrácí odvahu!.......................................................................203 Dodatek 1 Slovo k homosexualitě....................................................................207 1. Hledat příčinu...........................................................................................207 2. Nalézt skutečnou lásku............................................................................209 Dodatek 2 A co svobodní?........................................................................................213 1. Plodnost života svobodného člověka....................................................213 2. Žehnat-chválit-děkovat............................................................................218
223