Henri J. M. Nouwen
Návrat ztraceného
syna
ÚVOD: MLADŠÍ SYN, STARŠÍ SYN A OTEC
V roce, v němž jsem poprvé spatřil Marnotratného syna, se má duchovní cesta odvíjela ve třech fázích, které mi teď pomohly strukturovat celý můj příběh. V první fázi jsem zakoušel identifikaci s mladším synem. Léta výuky na univerzitě a intenzivní angažmá pro záležitosti Jižní a Střední Ameriky ve mně zanechaly pocit naprosté ztracenosti. Cestoval jsem široko daleko, stýkal se s lidmi různých životních stylů a přesvědčení a aktivně se zapojil do mnoha hnutí. Ale nakonec jsem se cítil jako bezdomovec a k tomu velmi unavený. Když jsem spatřil něžnost, s jakou se otec dotýká ramen mladšího syna a tiskne ho k sobě, cítil jsem hluboko v srdci, že já jsem ten ztracený syn, který se vrací domů a touží, aby ho otec objal. Delší dobu jsem se viděl jako ten ztracený syn, který se vrací, a představoval jsem si chvíli, kdy mě můj Otec přivítá. A pak se můj úhel pohledu zcela nečekaně posunul. Po roce stráveném ve Francii a po návštěvě Ermitáže mé pocity zoufalství, které mě vedly k identifikaci s mladším synem, ustoupily do pozadí. Rozhodl jsem se, že odejdu
31
Návrat ztraceného syna
do Daybreaku v Torontu, a díky tomu se posílila má křehká sebedůvěra. Druhá fáze mé duchovní cesty začala jednoho večera, když jsem si o Rembrandtově obraze povídal s Bartem Gaviganem, svým přítelem z Anglie, který mě za poslední rok velmi dobře poznal. Zatímco jsem mu vysvětloval, jak silně se ztotožňuji s mladším synem z evangelia, upřeně se na mě zadíval a prohlásil: „Já bych ale řekl, že jsi spíš jako ten starší syn.“ A těmito slovy mi otevřel nový obzor. Po pravdě řečeno, nikdy jsem se nezabýval myšlenkou, že bych byl jako starší syn. Ale když už mě Bart postavil před tuto možnost, hlavou se mi začala honit spousta myšlenek. Začalo to prostým faktem, že jsem byl doma z dětí skutečně nejstarší a vždycky jsem měl velký smysl pro povinnost. Už v šesti letech jsem se chtěl stát knězem a nikdy jsem si to nerozmyslel. Narodil jsem se, byl jsem pokřtěn, biřmován a vysvěcen na kněze v tomtéž kostele. Vždycky jsem poslouchal rodiče, učitele, biskupy i Pána Boha. Nikdy jsem neutekl z domova, nikdy jsem nevynakládal čas ani peníze na smyslné požitky, nikdy jsem nepropadl „nestřídmosti a opilství“ (srov. Lk 21,34). Po celý život jsem byl zodpovědný, lpěl na tradicích a držel se domova. Při tom všem jsem ale mohl být stejně tak ztracený jako ten mladší syn. Pojednou jsem se zahlédl ve zcela jiném světle. Viděl jsem svou žárlivost, vztek, nedůtklivost, svéhlavost a neústupnost, ale především svou skrytou
32
Úvod
samospravedlnost. Uvědomil jsem si, jak si pořád na něco a na někoho stěžuji, kolik mých myšlenek a pocitů pramení ze zatrpklosti. Po určitou dobu jsem nechápal, jak jsem kdy o sobě mohl uvažovat jako o mladším synovi. Byl jsem zcela jistě starší syn, ale stejně ztracený jako jeho mladší bratr, i když jsem po celý život zůstal „doma“. Těžce jsem pracoval na otcově farmě, ale nikdy jsem si plně nevychutnal radost z toho, že jsem u něj doma. Místo abych byl vděčný za výsady, kterých se mi dostávalo, stal se ze mě zahořklý člověk: žárlil jsem na mladší sourozence, kteří různě riskovali, ale pak byli vřele uvítáni, když se vrátili domů… Zkrátka během půldruhého roku, který jsem strávil v Daybreaku, se Bartova trefná poznámka stala světlem pro můj vnitřní život. Ale tím to neskončilo. Oslavil jsem třicáté výročí svého kněžského svěcení. V následujících měsících jsem začal pronikat do velmi temných míst svého nitra a začal jsem pociťovat nesmírnou vnitřní úzkost. Dospěl jsem až do okamžiku, kdy jsem se necítil bezpečně ani v komunitě. Musel jsem se vzdálit a hledat pro své vnitřní boje pomoc, bylo třeba začít pracovat přímo na svém vnitřním uzdravení. Mohl jsem si vzít s sebou jen pár knih, ale všechny byly o Rembrandtovi nebo komentovaly podobenství o marnotratném synu. V době svého pobytu na dosti opuštěném místě, daleko od přátel a komunity, jsem nalezl velkou útěchu ve čtení o trýznivém životě velkého
33
Návrat ztraceného syna
holandského malíře. Dozvěděl jsem se mnohem víc o jeho bolestivé cestě, která mu později umožnila namalovat tak nádherné dílo. Celé hodiny jsem se díval na překrásné kresby a malby, jež vytvořil uprostřed všech neúspěchů, zklamání a smutku. Začal jsem chápat, jak se pod jeho štětcem mohla objevit postava téměř slepého starce, který objímá svého syna tak nádherným gestem všeodpouštějícího soucitu. „Člověk musí zemřít mnohou smrtí a vyplakat mnoho slz, aby mohl namalovat portrét Boha s takovou pokorou.“2 V tomto období nesmírné vnitřní bolesti zaznělo další slovo, které jsem nutně potřeboval slyšet, čímž se otevřela třetí etapa mé duchovní cesty. Vyslovila ho má přítelkyně Sue Mostellerová, která žila v komunitě Daybreak od sedmdesátých let a sehrála důležitou roli v mém příchodu do komunity Archa. Poskytla mi neocenitelnou podporu, když mi bylo opravdu nejhůř, a dodala mi odvahy v zápasech a bojích se vším, co bylo třeba protrpět, abych dosáhl opravdové vnitřní svobody. Jednou mě navštívila v mé „poustevně“ a mluvila se mnou o Marnotratném synovi, přičemž řekla: „Ať už jsi mladší nebo starší syn, musíš si uvědomit, že jsi povolán k tomu, aby ses stal otcem.“ Její slova mě zasáhla jako blesk! Celá léta jsem strávil s obrazem a hleděl na star2 Baudiquey, P.: La vie et ľœuvre de Rembrandt. Paris: ACR Edition, Vilo 1984, s. 210 a 238.
34
Úvod
ce, jak drží v náručí svého syna; nikdy mi však nepřišlo na mysl, že otec je ten, kdo nejplněji vystihuje mé životní povolání. Sue mi ani neposkytla mnoho šancí k protestu: „Celý život hledáš přátele. Co tě znám, zoufale toužíš po něčí náklonnosti. Zajímáš se o tisíc věcí, všude žebráš o pozornost, ocenění a potvrzení sebe sama. Ale nadešel čas, abys uchopil své vlastní povolání a stal se otcem, který vítá své děti domů, aniž by se jich na cokoli ptal, aniž by od nich chtěl něco nazpět. Pohleď na otce na tvém obraze a pochopíš, k čemu jsi povolán. My v Daybreaku a většina lidí ve tvém okolí tě nepotřebuje jako přítele ani jako laskavého bratra. My potřebujeme, abys nám byl otcem, který si osvojí autoritu skutečného soucitu a milosrdenství.“ Když jsem hleděl na vousatého starce v rudém plášti, pociťoval jsem hluboký blok při pomyšlení, že bych měl být právě takový. Byl jsem už připraven ztotožnit se s marnotratným mladším synem anebo i s jeho zatrpklým starším bratrem. Ale vysloveně mi naháněla strach myšlenka, že bych měl být jako ten stařec, který nemá co ztratit, protože už všechno ztratil; má jen rozdávat. Ale Rembrandt přece zemřel, když mu bylo šedesát tři let, takže jsem mu věkově daleko blíž než oběma synům. Stárnoucí umělec ochotně zaujal místo otce – tak proč ne já? Po výzvě, kterou vyslovila Sue Mostellerová, přešlo půldruhého roku, kdy jsem se snažil uchopit své duchovní
35
Návrat ztraceného syna
otcovství. Byl to pomalý a náročný zápas; stále ještě někdy cítím touhu zůstat synem, nikdy nezestárnout. Ale také jsem zakusil nesmírnou radost, když se mé duchovní děti vracely domů a já je mohl obejmout v gestu odpuštění a požehnání. Malinko jsem pochopil, co znamená být otcem, který se na nic neptá, jenom touží opět své děti přivítat doma. To trojí, co jsem prožil od svého prvního setkání s reprodukcí Rembrandtova obrazu, mi dodalo nejen inspiraci k napsání této knihy, ale také mi pomohlo utřídit její obsah. Nejprve se tedy zamyslím nad mladším synem, pak nad jeho starším bratrem a nakonec nad otcem. Protože já jsem skutečně jak mladší syn, tak starší syn, přičemž jsem na cestě stát se otcem. A modlím se za vás, kteří se mnou podniknete tuto duchovní cestu, abyste v sobě též objevili nejen ztracené Boží děti, ale i soucitnou matku a soucitného otce, protože tím je Bůh vůči nám.
36
Obsah
PŘÍBĚH DVOU SYNŮ A JEJICH OTCE......................... 7 PROLOG: SETKÁNÍ S OBRAZEM..................................9 Plakát........................................................................9 Obraz...................................................................... 13 Událost...................................................................20 Vize.........................................................................26 ÚVOD: MLADŠÍ SYN, STARŠÍ SYN A OTEC............... 31
První část MLADŠÍ SYN 1. REMBRANDT A MLADŠÍ SYN............................. 41 2. MLADŠÍ SYN ODCHÁZÍ........................................46 Radikální odmítnutí...............................................46 Hluchý k hlasu lásky..............................................50 Hledání tam, kde nelze nalézt................................ 56
196
3. NÁVRAT MLADŠÍHO SYNA.................................60 Být ztracen..............................................................60 Dítětem svého otce.................................................65 Dlouhá cesta domů..................................................71 Skutečný marnotratný syn..................................... 75
Druhá část STARŠÍ SYN 4. REMBRANDT A STARŠÍ SYN...............................85 5. STARŠÍ SYN ODCHÁZÍ......................................... 91 Stojící se sevřenýma rukama................................. 91 Ztracen v zatrpklosti...............................................94 Bez radosti..............................................................98 Otevřená otázka.................................................... 102 6. NÁVRAT STARŠÍHO SYNA................................. 105 Obrácení je možné................................................ 105 Zanechat rivality....................................................110 Důvěra a vděčnost.................................................114 Skutečný starší syn................................................119
197
Třetí část OTEC 7. REMBRANDT A OTEC........................................ 127 8. OTEC VÍTÁ SYNA DOMA.................................... 135 Otec a matka......................................................... 135 Ani více, ani méně................................................ 140 Boží srdce............................................................. 144 První a věčná láska............................................... 147 9. OTEC ZVE NA OSLAVU...................................... 150 Dát to nejlepší...................................................... 150 Pozvání k radosti.................................................. 154 Radost i smutek.................................................... 159 Závěr: STÁT SE OTCEM............................................ 165 Osamělý krok........................................................ 165 Milosrdné otcovství...............................................171 Zármutek, odpuštění a velkorysost.......................177 EPILOG........................................................................ 187 PROŽÍVAT OBRAZ...................................................... 187
198