Text Maria Grace Dateno FSP Ilustrace Paul Cunningham
Obsah
Kapitola první: Plevel a zas jen plevel....................... 5 Kapitola druhá: Setkání s Rebekou........................... 13 Kapitola třetí: Práce na lodi........................................ 20 Kapitola čtvrtá: Noční rybolov.................................. 26 Kapitola pátá: Set......................................................... 31 Kapitola šestá: Rebečino vyprávění.......................... 37 Kapitola sedmá: Kdy přijde Ježíš?............................ 43 Kapitola osmá: Prochladlý a promočený................. 48 Kapitola devátá: V suchu a teple............................... 55 Kapitola desátá: Už se blíží!....................................... 61 Kapitola jedenáctá: Plevel a zas jen plevel............... 67 Kapitola dvanáctá: Všichni na jedné lodi................. 72 Kde najdeme tyto příběhy v Bibli?............................ 77
79
Kapitola první
Plevel a zas jen plevel Všechno se událo jednoho horkého letního dne na konci června. To odpoledne už jsem neměl v plánu někam jít, jenomže pak jsem zaslechl, jak v kuchyni táta s mámou o něčem mluví. „Hodně se nám na zahradě rozrůstá plevel,“ řekl. „Třeba by se na to děti dnes odpoledne mohly vrhnout.“ I má starší sestra Hana, která nedávno oslavila jedenácté narozeniny, stála v obývacím pokoji a slyšela, co táta říká. V tu chvíli jsme se na sebe podívali, protože ani jeden 5
z nás nevytrhává plevel rád, a tak jsme se potichu vypařili. Jak jsme se plížili podél domovní zdi, narazili jsme na Noema, našeho mladšího brášku, který byl nadšením bez sebe. „Calebe! Hano! Dostal jsem nápad!“ vyhrkl ze sebe. Protože je Noemovi teprve šest let, nic světoborného jsem od něj nečekal. Ale říkal jsem si, že cokoli je lepší než plít záhony. „A jaký?“ zeptal jsem se. „O co jde?“ „Přišel jsem na to, jak se tam vrátit!“ „Vrátit kam?“ zeptala se Hana. „Vlastně nic neříkej. Je mi to jasné.“ I mně to hned došlo. Noema napadlo, jak bychom se mohli vrátit zpátky v čase. Asi to zní neuvěřitelně, ale už dvakrát se nám to podařilo. Noe, Hana a já jsme se ocitli v Ježíšově době a zažili tam báječné dobrodružství! Už několik týdnů jsme přemýšleli, jak se tam vrátit. Poprvé k tomu došlo, když jsme jednou jeli na kole z kopce, a podruhé, když jsme všichni tři seskočili ze stromu. Proto jsme teď 6
zkoušeli jezdit na kole všude možně a skákat, odkud se dalo. (Tedy kromě střechy, protože to by nám táta nedovolil). Ale nebylo to nic platné. Rád bych vyzkoušel cokoli, i Noemovy nápady, a Hana určitě taky. „Tak co tě napadlo?“ zeptala se. „Mohli bychom se třeba kutálet dolů z kopce!“ navrhl Noe. Hana pohlédla na kopec před domem. Vlastně to kopec ani nebyl, a už vůbec ne strmý. „No dobrá,“ řekla Hana, „jsem pro.“ „Podle mě se nic nestane, když to aspoň zkusíme,“ souhlasil jsem. Lehli jsme si na zem v řadě za sebou a jeden po druhém se začali kutálet dolů z kopce. Noe ale okamžitě narazil do Hany. „Au!“ vykřikla. „Narazils do mě nohou!“ „Promiň!“ omlouval se Noe. Kopec totiž nebyl dost příkrý, takže jsme se nemohli kutálet rychleji a museli se odrážet, abychom se nezastavili. Rozesmálo mě to, protože jsme při tom vypadali legračně. No a za chvíli už jsme se smáli všichni. 7
Pod kopcem jsme si pak sedli do trávy. Hana měla culík nakřivo, Noe zase našel ve svých pískově zbarvených vlasech stébla trávy a mé vlasy vypadaly nejspíš stejně jako ty jeho. „Ale ne,“ povzdechl si Noe zklamaně. „Pořád máme na sobě své oblečení.“ Hana se po těch slovech začala smát ještě víc. „Tak to doufám!“ pronesla úlevně. Jenomže Noe tím myslel, že máme na sobě pořád stejné oblečení. To, že jsme se opravdu vrátili v čase zpátky, jsme vždy poznali nejdříve podle jiného oblečení – zničehonic jsme na sobě měli tuniky, jaké se nosily v Ježíšově době. V tu chvíli vykoukla ze dveří máma. „Copak to děláte?“ zeptala se. „Chceme se vrátit zpátky v čase,“ prozradil Noe, „ale zatím se nám to nedaří!“ Po Noemových slovech už jsme se s Hanou váleli smíchy! „Jestli nemáte nic lepšího na práci než válet sudy, můžete prosím na zahradě vytrhat plevel?“ „Ble!“ vyjádřil jsem svůj odpor. 8
„Fuj!“ udělal Noe totéž. „Ale mami!“ protestovala Hana. Ani jeden z nás nemá rád vytrhávání plevele. „Minule jsem udělal skoro všechno sám,“ bránil jsem se, „takže teď by ho měli vytrhat oni dva.“ „Tos teda neudělal!“ ohradila se Hana. „To já jsem vyplela celou zahrádku s bylinkami, a navíc i dýně, a pěkně jsem se u toho popíchala!“ „Já jsem zase vyplel všechna rajčata i fazole,“ namítl Noe. „Na to, že mám teprve šest, jsem toho udělal víc než dost.“ „Vím, že jste minule udělali všichni tři hodně práce,“ uznala máma, „ale zahrádku nestačí vyplít jen jednou, a pak už nikdy. Když se do toho pustíte všichni tři společně, za chvilku to budete mít hotové. Každý z vás může vyplít alespoň pár řádků.“ A vrátila se zpátky dovnitř. „Poslyšte, máma vlastně řekla »jestli nemáte nic lepšího na práci,«“ upozornil jsem. „A mě napadají mnohem lepší věci než trhat 9
plevel. Mohl bych si například udělat úkol do astronomického kroužku.“ „Taky si musím udělat úkol do jednoho kroužku, Calebe!“ oponoval mu Noe. „I já mám na práci spoustu jiných věcí,“ přidala se Hana. „Máma mě přece nedávno poprosila, abych jí pomohla s jedním grafickým návrhem.“ Podívali jsme se jeden na druhého. Věděl jsem, že bychom měli udělat, o co nás požádala maminka, jenomže já tak strašně nerad vytrhávám plevel. „Ale maminka nás poprosila, abychom šli plít záhonky,“ znejistil Noe. „Máš pravdu,“ přitakala Hana. „Souhlasím,“ přidal jsem se, „myslím, že bychom to měli udělat.“ Zvedli jsme se tedy ze země a zamířili k naší zahradě, která byla naproti domu. „Ale mangold a řepu plít nechci,“ stál jsem si za svým. „Dám se na dýně, protože mi to jde mnohem líp a rychleji než tobě, Hano.“
10
„Klidně budu dělat řepu,“ vybral si Noe. „Zvládnu to líp než ty, Calebe. Musíš se k ní totiž úplně sehnout, abys vytrhl plevel i s kořenem.“ „Já vypleju rajčata,“ pronesla Hana. „Nic na tom není. Nechápu, co se ti na tom nelíbilo, Noe.“ Zatímco Hana mluvila, otevřela zahradní branku. Naše zahrada je totiž obehnaná drátěným plotem, který ji chrání před všemožnými zvířaty, například králíky. Vešli jsme dovnitř a já se sehnul k řádku, kde rostly dýně, abych začal trhat plevel. A právě tehdy se to stalo. Zdálo se mi, jako by vzduch najednou zhoustl a já se zpomaleně skláněl k zemi. Pár vteřin nato jsem se zvedl, narovnal se a podíval se na své oblečení. Kraťasy a tričko byly tytam a místo nich jsem měl na sobě dlouhou, světlehnědou tuniku, převázanou páskem. Juchú!
12