OBSAH
Předmluva........................................................................................ 5 1. Kapitola Rozhodovat se patří k životu....................................................... 9 2. Kapitola Pocit pnutí ................................................................................. 19 3. Kapitola Touha.......................................................................................... 31 4. Kapitola Odvážně se rozhodnout ............................................................. 41 5. Kapitola Čas k rozhodnutí........................................................................ 53 6. Kapitola Dobrá rada ................................................................................. 65 7. Kapitola Kolektivní rozhodnutí ................................................................ 77 8. Kapitola Rozhodování je tvořivé .............................................................. 91 9. Kapitola Přijetí reality............................................................................ 105 10. Kapitola Cesta k dokonalému štěstí ....................................................... 117 Závěr ............................................................................................. 123
127
3. KAPITOLA
TOUHA
Naše rozhodnutí tedy vznikají na osnově našeho života, kde se protínají dva směry nití. Rozhodnutí nepřerušuje průběh žádného z nich, ale naopak přináší vždy nové prvky, které jsou odpovědí na naše vnitřní podněty a očekávání. Rozhodnutí je odpovědí na naše touhy. Touha je základním prvkem, který je nezbytně nutný k rozlišování i hodnocení ve všech oblastech. Touha se stává v rozhodnutí hnacím motorem. Často také odvádí pozornost od reality, to však nic nemění na její původní hodnotě. V obou svých rozměrech – v dynamičnosti i v rozmrzelosti nad svým omezením – zůstane touha iniciátorem rozhodnutí. Předtím než nahlédneme do míst, kde se touha rodí, je třeba si připomenout, že toužit po něčem je správné. Touha není žádný vrtoch, který se z ničeho nic vynoří a vede k unáhlenému rozhodnutí. Naše mluva označuje slovem „touha“ náhlou a někdy neodbytnou žízeň, kterou se nám daří více či méně nasytit. Nechat se zlákat sladkostmi za výlohou cukrárny nebo zatoužit po zboží vystaveném na pultech 31
– to může být příklad touhy, která se dá snadno ukojit. Nechceme rozvíjet úvahu o postoji a způsobu, jakým odpovídáme na vlastní touhy. Nás bude více zajímat hlubší rozměr touhy, která vede každého člověka k životnímu rozhodnutí. Touha je ve své podstatě dobrá. I když se z určitého úhlu pohledu zdá utopistická a nereálná, jak záhy poznáme. I kdyby nás zavedla do slepé uličky, nese s sebou také vysvětlení. Touha je vždy touhou po životě, po lepším životě. Touha žít naplněný život podněcuje důležité životní volby, jako je cesta manželství, profesionální dráha, převzetí odpovědnosti. Touha je základní kamenem rozhodnutí, východiskem volby, a to i v případě, že zůstane nevyslovená, neboť často zůstává ukrytá v nitru člověka. V důležitých okamžicích našeho života se spoléháme víc na volbu, která je spojena s naší vůlí, málokdy se však snažíme odkrýt hlubší touhu po šťastném životě, která nás nutně přivádí ke konkrétnímu rozhodnutí. Proč se student rozhodne pro studium medicíny? Chce se věnovat nemocným lidem, kteří trpí. Jeho rozhodnutí má kořeny v hluboké touze pomáhat lidem a tak zakoušet pocit štěstí. Je důležité si uvědomit, že touha je prvním krokem k uskutečnění rozhodnutí v nejbližší etapě života. Zjevným příkladem je osoba v důchodu, která touží po odchodu na odpočinek žít novým způsobem. 32
Někdo naopak tuto změnu může odmítat. Nechce opustit svou profesi, protože vždy dávala životu smysl. Celou situaci však ovlivňují jiné faktory, jako jsou sociální zákony, celková únava a nemoci dotyčné osoby, ekonomické podmínky podniku atd. Zvláště v těchto posledních případech je překonání situace nejtěžší. „Nemám jinou volbu!“ slýcháme od lidí, kteří během krátké doby museli odejít z práce do důchodu. Tento ústup z aktivního života si nepřáli, a proto – kvůli své touze – nebyli těmi, kdo jejich situaci rozhodl. Pro ně nadešel moment, kdy je nutné smíření s realitou. K tomu se ale později vrátíme. I dnes se můžeme setkat s lidmi, kteří jsou pod vlivem sil smrti a nosí v sobě touhu po sebezničení. Možná si neuvědomují, že je to skrytá touha „žít jinak“, snaha neomezovat život pouze na to, co je v něm bolestné a nepřijatelné. To je přirozené touha našeho života. Je bezpochyby nutné poukázat na to, že lidská touha, ze své podstaty dobrá a lidská, může být znehodnocena naší neadekvátní reakcí. Jinak řečeno: na počátku zdravá touha se časem ukáže jako nezdravá a vede nás k něčemu špatnému. Začneme pokoušet osud a oddáváme se myšlenkám vedoucím k touze po smrti. Chceme uniknout životním těžkostem a vzdalujeme se od správné cesty. Touha po lehkosti bytí je oprávněným lidským projevem, který je zavádějící, když se ho snažíme realizovat škodlivým způsobem. Poznáváme, že touhu po lepším životě, úspěchu či štěstí můžeme naplnit skrze dobré rozhodnutí, 33
někdy ji ale zcela naopak realizujeme neuváženým způsobem. Uveďme jiný příklad, zcela prostý: touha dosáhnout velké rychlosti na dálnici. Není na tom přece nic špatného, že chceme vyzkoušet technickou vybavenost auta. Není málo milovníků silných zážitků, kteří jsou posedlí rychlostí, avšak teprve ve chvíli, kdy nás touha přivede do nebezpečí či dokonce ohrožení života, si uvědomujeme, že zvolená cesta nebyla správná. Taková touha vede špatým směrem. Je to právě uskutečnění naší touhy, které nás může svést na scestí. Používáme prostředků, které máme, a ty jsou ve skutečnosti velmi omezené. Díky tomu může být realizace našich přání pokřivena. Ve hře je také ziskuchtivost, která živí touhu po bohatství, po majetku, mít „víc“ nám přináší radost. Lesk zisku zaslepuje úsudek, člověk se stane závislý, svou svobodu obětuje této hře a riskuje, že ztratí víc než získá. Měřítkem touhy je vlastně radost, kterou zakouším. Rozhodnutí, které ve mně vyvolává pocity nelibosti, nemá žádný význam. Obtížnosti v rozhodování způsobují nechuť a ta nám napomáhá orientovat se v hledání řešení. Jezuita Jean-Claude Dhôtel píše: „Moje základní orientace musí směřovat k tomu, co je pro mě příjemné. Stane se mi, že se zaseknu, jsem umíněný nebo jsou mé činy zvrácené, a při tom všem mohu cítit chvilkovou radost, ale má touha mě neodbytně varuje. Cítím, že nejsem pro to či ono stvořený 34
a zakouším nelibost, kterou nazývám výčitky svědomí, pocit viny, lítost a kajícnost, atd.“1 Touha plná nadšení se ukazuje jako velmi křehká. Vede k životu, anebo ohrožuje můj život? Je-li naše touha osobní a jedinečná, necháváme se při její realizaci často inspirovat zkušenostmi druhých. Platí to ale i v případě riskantnějšího chování. Proč bych nemohl zkusit drogy, když to těm druhým dělá dobře? Tato vnitřní touha překonat pochmurný a obtížný život se dá například v období dospívání řešit jiným způsobem. Touhu po překonání překážek i sebe sama lze naplnit pěstováním náročnějších sportů, jako je třeba lezení po umělé stěně, které povzbuzují sebevědomí a mají konstruktivní účinek. Máme mnoho zkušeností s mladými lidmi, kteří takto překonali svou závislost na drogách. Mladiství delikventi z předměstí byli vedeni konkrétním „přechodem pouští“, zakusili žízeň, únavu z dlouhé cesty, pocit nekonečnosti, a tak naplnili své nejhlubší tužby. Touha po životě se může někdy vysmeknout a začít působit smrtonosně. Na toto pamatuje Bible, obsahující lidské zákony platné bez výjimky pro všechny, kteří chtějí žít ve společnosti respektující základní lidská práva. Označení povolující rychlost na dálnici je dobrým příkladem: nechat Être disponible [Být připraven]. Článek z časopisu Vie chrétienne, č. 369, listopad 1992. 1
35
se unést touhou po rychlosti by znamenalo uvést do nebezpečí nejen sebe sama, ale i ostatní uživatele dálnice. Principiálně tedy nejde o překročení povolené rychlosti, ale o připomenutí řidičům, že ve hře je lidský život a že brát ohled na životy ostatních je něčím naprosto základním. Touha vyžaduje naplnění, potřebuje se realizovat. I když jde někdy o citlivý přechod, existuje úzké spojení mezi touhou a skutečností. Touha nás tlačí k naplnění vnitřních potřeb a uskutečnění představ. Je to důležitá etapa, které se v této knize věnujeme z více pohledů. Tvrdíme-li, že touha je hnací silou rozhodnutí, pak také musíme dodat, že touha je také utvářena skutečností. V každodenním životě je ovšem třeba trpělivosti, aby naše touha mohla být ovlivněna realitou. Jinak také řečeno – bez touhy bychom nikdy nic nevykonali. Cesta od touhy k jejímu naplnění ale není přímá. Můžeme uvést příklad jedné mladé ženy, která si bytostně přála žít v kontemplativním řádu. Její touha byla od počátku hluboká a jasná, ale hned v prvních dnech narazila na skutečnosti, na které předtím nepomyslela. Uvědomila si, že nezná Bibli a necítila se dobře na společné modlitbě. Mše ji nudila... Její rozhodnutí vycházející z hlubokého přesvědčení prošlo zkouškou reality. Z rozporu mezi touhou a realitou vyvstávají dvě slepé uličky, bránící v rozhodnutí. Může se stát, že touha není ještě dostatečně zakořeněna. Rozhodnutí je brzy pohlceno skutečnou situací a vytrácí se stejně 36
rychle, jako se zrodilo. Druhá slepá ulička tkví v neústupnosti. Touha je zcela jasná, člověk se rozhodl, ale chce, aby vše proběhlo určitým způsobem podle jeho vůle. Nebere ohled na závažnost stávající situace. Mezi těmito dvěma uvedenými možnostmi existuje celá řada podobných úskalí. Časté zklamání prožívá emotivně založený člověk, který se upne k nějaké myšlence, rychle se rozhodne, a následně zakouší, podle výrazu psychoanalytika Denise Vasse, jen „tíhu skutečnosti“.2 Naopak ti, co mají více „smyslu pro realitu“ a uvažují převážně pragmaticky, nemusí sice postrádat hluboké touhy, ale neočekávají mnoho a nesnaží se příliš svou touhu uvést do reality, kterou už znají a ovládají. To omezuje jejich schopnost rozhodování. K tomu, abychom poznali, jak se naše touha projeví ve skutečnosti, nepotřebujeme dělat složitá rozhodnutí. Jak už jsme v první kapitole naznačili, jde především o způsob života a umění žít, což se pak odráží v našem jednání. V přírodě, která je silnou „realitou“, můžeme najít zdroj naší inspirace. Ve vztahu k ní se odehrává náš „dialog se skutečností“ všedního dne, který utváří pevnou jednotu osobnosti. Nikdo nemůže přimět rostlinu, aby vzklíčila. Stejně jako vzklíčení semínka má všechno svůj čas a své tajemství. Také touha nabývá konkrétní podobu postupně krok za krokem.
2
Le poids du réel: la souffrance [Váha reality: utrpení], Le Seuil 1983.
37
Malá i velká rozhodnutí mají svůj čas. Když je touha v souladu s rozhodnutím a prožívanou skutečností, můžeme prožívat i v prosté každodennosti malý záblesk nekonečnosti. Stejně tak ale i všechny zkušenosti drsného života daleko od civilizace, cesty do zahraničí, poznávání neznámých kultur mohou přinést člověku to, co utváří jeho nitro, jednotu a jedinečnost. Nejde o to, abychom dělali cokoli. Podstatné je naplnit představu, která má smysl právě dnes. Skrze své rozhodnutí, živené touhou, nehledáme lehkost života, ale pravé štěstí, které spočívá v soužití s ostatními, jichž se naše rozhodnutí jistým způsobem dotýká. Vstoupit do svých skutečných tužeb znamená nechat se proměnit, přijmout druhého člověka, protože jsme nebyli stvořeni sami pro sebe. V křesťanské víře vede toto vstoupení do reality až k poznání toho, že Bůh se vtělil do našeho reálného světa. Skutečnost je místem setkání s Bohem. Skutečnost je tajemným spoluhráčem, který rozbíjí naše sny a fantazie. Skutečnost je ornou půdou, která přijímá semínka naší touhy a neotálí přinést plody. Z toho je vidět, jak je dobré odevzdat své touhy, aby mohly začít klíčit a být tak proměněny. Touha zakořeněná v realitě všedních dnů se zhmotňuje, rodí se rozhodnutí. Naše činnosti, aktivity, způsob života, práce – to všechno je ovocem tohoto vtělení touhy do našeho života. Nepovažujme za neúspěch, když se smíříme s tím, že je naše touha ovlivňována realitou. Právě naopak, spojení touhy s realitou je velkým bohatstvím, které 38
s sebou přináší velký závazek. Velikost a krása rozhodnutí je zavazující. Jestliže se naše sebelepší touhy a velkolepé projekty vzdalují od reality, nic náš život nepromění. Naše touha zůstane nedotčená, žádné rozhodnutí se nezrodí, zůstáváme na místě a vlastně nežijeme. Je paradoxní, že musíme opustit své představy o naplnění své vlastní touhy, aby se mohla vůbec nějakým způsobem naplnit. Je třeba zanechat vlastní koncepci, aby mohla být touha přetvořena skutečností, která v daném okamžiku mizí. Tuto zkušenost prožívají mladí lidé, kteří touží po milující osobě. Jedna mladá žena toužila po rodině. Roky ubíhaly... Měla za sebou dlouhá studia, profesionální dráhu a jednoho dne začala srovnávat svou touhu se skutečností. Jak by měl vypadat budoucí manžel? Může tento konkrétní člověk, kterého potkala a který jí nebyl lhostejný, splnit očekávání a představy o rodině? Byla ovlivněna společností, ve které se naučila vše programovat a mít všechno zajištěné. Ztratila odvahu riskovat. Kdo však chce svou touhu naplnit, musí ve svém životě riskovat. Všechno má svůj čas. Touha dostává konkrétní podobu postupně a po malých krocích. Přijatá rozhodnutí činí život hodnotnějším a lidská bytost tak zakouší pevnou vnitřní jednotu. Tímto způsobem se vyvíjí volba povolání, která je následně spojena s hledáním orientace v životě, v sociální a politické angažovanosti uprostřed občanské společnosti... Osobnost se utváří a proměňuje postupně, a povzbuzována opravdovou touhou nachází svou cestu. 39