Lorenzo Zani
Úvod
Nový zákon opakovaně oznamuje, že pravá Boží tvář je odhalena smrtí Ježíše Krista na kříži. S touto událostí spojil Bůh vlastní identitu, v této události se ukázalo „to, co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, a nač člověk nikdy ani nepomyslil“ (1 Kor 2,9): ukázalo se, že „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8), neboť „poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy“ (1 Jan 4,10) a „dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme ještě byli hříšníky“ (Řím 5,8). Ježíš prohlásil, že Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna (Jan 3,16). Aby zůstal až do konce věrný této Otcově lásce ke světu, přijal Ježíš smrt s naprostou synovskou poslušností. Smrt na kříži byla potupnou a hanebnou smrtí, která oddělovala odsouzeného od Boha a od lidí. Ježíš ji přijal a proměnil v největší skutek poslušnosti a lásky. Proto je-li z lidského pohledu kříž koncentrací hrůzy, nespravedlnosti a krve, je-li znamením, které shrnuje veškerou ničemnost člověka, je naopak z Božího pohledu tajemstvím lásky, soucitu a odpuštění. Na kříži dosáhlo Ježíšovo vtělení svého vrcholu,
na kříži nám Ježíš ukázal, že na světě je láska, která nás zahaluje v každém okamžiku, která je silnější než jakýkoli hřích, silnější než samotná smrt, a která nám dosvědčuje blízkost Boha Otce. Kříž je výsadním místem, v němž rozjímáme o Boží lásce k nám a o možnosti svěřit se s Ježíšem zcela Otci. Kříž se „v ještě větším lesku a slávě zjevuje jako střed, smysl a cíl dějin i každého lidského života“ (Evangelium vitae, č. 50). Abychom pochopili a vychutnali si cestu lásky, s níž Ježíš čelil své smrti, a tak ji proměnil v okamžik synovského života, rozdělíme naši úvahu na těchto stránkách do tří kapitol. V prvních dvou budeme rozjímat o tom, co Ježíš vykonal a co řekl při své poslední velikonoční večeři, budeme meditovat o daru eucharistie a významu mytí nohou. Ve třetí kapitole se dostaneme k Ježíšově smrti, přičemž se necháme vést vyprávěním evangelisty Jana. V první kapitole meditujeme o daru eucharistie. Když Ježíš prožíval chvíle bratrství, slavnosti, radosti a společenství se svými učedníky během velikonoční večeře, chtěl svrchovaným způsobem předjímat své utrpení a smrt. Při této večeři ho nic nemohlo zastavit v jeho věnování se Otci a v jeho lásce k lidem: on potvrdil, že přijímá smrt jako naprosté darování se, a ustanovil eucharistii, aby zůstal mezi námi ve znamení chleba a vína se silou své lásky. V Ježíšových rukou se chléb a víno stávají jím samým, Ježíšem, který se nabízí svému Otci, důvěřuje
nám a svěřuje se nám, abychom byli jedno s ním, aby z nás učinil děti Boha Otce. Ve znamení rozlámaného chleba a vína Ježíš ustanovuje viditelné a tajemné setrvání své smrti na kříži pro nás, své lásky pro lidstvo, svého vzkříšení. Ve znamení rozlámaného chleba a vína se tajemství Ježíšovy lásky stává naším pokrmem a nápojem. Když jíme tento chléb a když pijeme toto víno, můžeme být navždy spojeni s celým jeho životem, s jeho učením a s jeho smrtí a můžeme přijímat nesmírnou milost žít, jako žil on, trpět, jako trpěl on, umřít, jako umřel on, oddáni Otci, přijít s ním ke slavnému vzkříšení. Prostřednictvím znamení chleba a vína, které se staly jeho tělem a jeho krví, nás Ježíš utváří ke své podobě Syna. Vkládá do nás touhu a schopnost nabídnout svou svobodu a svůj život Otci v postoji chvály a žít v postoji přijetí a darování se bratřím. Eucharistie je také otevřením se plnému setkání s Otcem, touhou po nebi a věčnosti, zástavou a předzvěstí nebeské hostiny, zárukou, že jsme povoláni sdílet navždy slávu ukřižovaného a vzkříšeného Syna. Proto je eucharistie nejvyšším dobrem církve a je vrcholem křesťanského života. Ve druhé kapitole se zamýšlíme nad dalším činem, který Ježíš vykonal při poslední večeři: mytí nohou, o němž vypráví evangelista Jan. Při této večeři Ježíš, plně si vědom toho, že „mu dal Otec všechno do rukou a že vyšel od Boha a vrací se k Bohu“ (Jan 13,3), potvrdil volbu učiněnou
při křtu v Jordánu, že se zřekne mesiánství moci. Aby Ježíš dovršil míru své lásky k Otci a k lidem, poklekl a začal umývat nohy svým učedníkům, a tak ji doložil mimořádným činem, který ještě nikdy neudělal. Jedná se o skutek, který má především symbolický a prorocký význam: Ježíš si odložil svrchní šaty, aby ukázal, že odevzdává dobrovolně život. Umývá nohy, aby zdůraznil, že zaujímá postoj služebníka až do smrti. Znovu se obléká, a tak činí narážku na znovunabytí svého oslaveného těla při vzkříšení. Při mytí nohou rozjímáme nad tím, co se děje v eucharistii a co se stane na Kalvárii. Ježíš tím, že Jidášovi umyl nohy a pak mu podal sousto, vyjadřuje svou vnitřní dispozici chtít být až do konce věrný Bohu, který slouží člověku, a v symbolu naprostého darování se ukazuje, že je připraven vzít na sebe svůj kříž. Ten, který umývá nohy, je Syn, kterému dal Otec do rukou všechno a svěřil mu dílo darování se v naprosté lásce lidstvu. Ten, který umývá nohy, je Mistr a Pán, je vtělený Boží Syn, který ukazuje, kdo je Bůh a jak Bůh zachraňuje a pozvedá lidi k sobě. Tím, že Ježíš miluje své až do krajnosti, spojuje dokonalou lásku a naprosté pokoření se, dvě skutečnosti, které mají tajemným způsobem svůj kořen v samotné Trojici. Mytí nohou je tak projevem trinitární lásky: Ježíš odhaluje, že Bůh projevuje svou všemohoucnost a svrchovanou svobodu v pokoře služby.
Když rozjímáme o Ježíši, který učedníkům umývá nohy, rozjímáme také o tajemství člověka: je stvořen a milován Bohem, je povolán k tomu, aby se jím nechal milovat, aby přijal identitu syna a aby se realizoval ve službě ostatním bratřím. Před takovým skutkem pokory a služby jsme v pokušení se vzepřít, jako to udělal Petr, protože je těžké nechat se Ježíšem, který z lásky umírá na kříži, milovat a nechat si jím sloužit. Raději pro něj chceme vykonat něco velkého, dát se do jeho služeb, abychom mu pomohli vyhnout se této smrti. Ježíš nás však žádá pouze o to, abychom se nechali milovat, abychom poznali to, že jsme stvořeni, abychom poznali náš stav vysvobozených dětí, kterým je odpuštěno a které jsou volány k tomu, aby přijaly lásku, jež nás stále předchází. Ve třetí kapitole se pozastavíme před Ježíšovým křížem, abychom rozjímali nad jeho svobodnou a poslušnou smrtí, přičemž budeme sledovat vyprávění, které nám předal Jan. Tento evangelista zdůrazňuje, že smrt na kříži je Ježíšovou hodinou, hodinou, pro kterou ho Otec poslal a na niž zaměřil celý svůj život. Ježíšova smrt na kříži je hodinou jeho lásky bez hranic, hodinou jeho naprosté poslušnosti a jeho naprostého odevzdání se do Otcových rukou, hodinou jeho nejvyššího klanění se Otci, a proto oslavením Syna. Hodinou úplného naplnění Písem. Hodinou, v níž je obětován pravý velikonoční
Beránek, hodinou Ducha, který vyvěrá z Kristova probodeného boku jako řeka života a milosti. Hodinou, v níž je vše dovedeno k dovršení, protože Otec nás přijímá a člověk je schopen důvěřovat Bohu a klanět se mu. Hodinou, v níž se rodí církev, tvořena těmi, kteří obracejí svůj pohled k tomu, jenž byl proboden. Hodinou, v níž Ježíš daruje svou matku každému z nás a v níž se Mariino srdce otevře, aby nás přijala a aby viděla odlesk Ježíšovy tváře ve tváři každého muže a každé ženy na zemi. Cílem těchto úvah je povzbudit čtenáře, aby se krátce v tichu zastavil před eucharistií a před křížem, pomoci mu věřit a svědčit o tom, že Ježíš ukřižovaný je Boží Syn, který zemřel, aby nám zjevil, že Bůh je láska větší než každé zlo, aby nás uvedl do života Trojice, aby nám dovolil žít v synovství naši modlitbu, naše vztahy s ostatními a každou situaci našeho života.
10
Závěr
Když se Petr obrací na obyvatele Jeruzaléma po seslání Ducha svatého, prohlašuje, že pouze ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého lidé ukřižovali a kterého Bůh vzkřísil z mrtvých, můžeme být spaseni (Sk 4,10.12). Ježíš se stal Pánem života a středem dějin, protože skrze svůj kříž nám zaručuje, že Bůh je síla života a lásky. Ježíš vzkříšený a věčně žijící u Otce nedělá nic jiného, než že dává věřícím plodnost své smrti na kříži. Proto to, co září na Ježíšově kříži nejvíce, není hřích člověka, ale Ježíšova nezměrná láska. Nikdy nenajdeme vhodná slova, abychom zvěstovali lásku, se kterou Ježíš přijal svou smrt na kříži. Můžeme se ale v tichu zastavit u kříže a obrátit pohled na toho, který byl proboden, abychom se s ním nechali spojit, abychom ho vzývali a klaněli se mu a opakovali úžasné vyznání apoštola Pavla: „Spolu s Kristem jsem ukřižován. Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval“ (Gal 2,19-20). Ježíš nás volá, abychom žili 179
ve stejné lásce, která ho spojuje s Otcem, a touto láskou je Duch svatý, který nám je darován v rozjímání a ve víře v Ukřižovaného. Kristův kříž odhaluje pravou Boží tvář: říká nám, že Bůh jako první miluje láskou, která je nabídnuta člověku bez podmínek. Kdo věří a odevzdá se této lásce, nebude odsouzen. Kristův kříž odhaluje také pravou tvář, pravou identitu člověka. Před křížem chápeme, že Ježíš Kristus, Boží Syn, nás připojuje k dynamismu lásky jeho slavné smrti a uschopňuje nás, abychom žili v synovské víře svou existenci, se všemi našimi omezeními a slabostmi. Ježíš, který umírá na kříži, je náš bratr, který se nikdy nezřekne žádného člověka, který se snaží v nás znovu probudit energii života, obrácení k Otci, znovunalezení víry, naděje a bratrské solidarity s ostatními lidmi. Být křesťany neznamená především dělat plány míru, spravedlnosti, osvobození, ale postavit se před skandál kříže Ježíše Krista, znát Ježíše Krista ukřižovaného, odevzdat se do jeho lásky, a pak se snažit předložit před Ukřižovaného plány a snahy, jak vložit do dějin lásku, kterou jsme přijali. Kříž, poněvadž je nejvyšším činem lásky, je zrušením každého rozdělení, každé bariéry mezi Bohem a lidmi a mezi lidmi navzájem (Ef 2,14-18). V kříži Ježíše Krista se všechno spojuje v jednotu, vše je usmířeno. – Není hřích minulý, přítomný a budoucí, který by byl mocnější než kříž, protože kříž už přemohl všechno, 180
usmířil všechno, ponořil všechno do moci spasitelné Ježíšovy lásky. Proto víra v kříž Ježíše Krista přivádí křesťana k novému pohledu na sebe sama a na svět, k tomu, aby uvěřil v synovskou důstojnost každého člověka, v pozitivitu dějin, i přes přítomnost hříchu. V každém člověku je stále síla kříže a vzkříšení, která obnovuje k božskému životu. Ježíš na kříži přijímá s láskou absolutní solidaritu s námi hříšníky. Pamatovat, „aby Kristův kříž nebyl zbaven působivosti“ (1 Kor 1,17), znamená pro křesťany spojit se s touto událostí. Tímto způsobem mohou učinit svou existenci obětí živou a Bohu milou (Řím 12,1), mohou žít až do konce ve svých lidských podmínkách, a tak se utíkat k Božímu milosrdenství a slovem, bratrskými skutky, skutky osvobození a odpuštění, bez pyšného činění rozdílů mezi lidmi, hlásat evangelium Božího otcovství.
181
Obsah
Úvod........................................................................................................ 5 i. Poslední Ježíšova večeře a ustanovení eucharistie...... 11 Toužebně jsem si přál jíst tohoto velikonočního beránka....... 14 Toto je mé tělo, které se za vás vydává........................................ 18 Toto je moje krev smlouvy........................................................... 27 Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví................... 37 Na odpuštění hříchů...................................................................... 43 To čiňte na mou památku............................................................. 47 Zvěstujete smrt Páně..................................................................... 51 Vezměte a jezte............................................................................... 54 Každý zkoumej sám sebe.............................................................. 56 Eucharistie a život.......................................................................... 58 ii. Mytí nohou: z lásky ve službě člověku (Jan 13,1-32)..... 67 Okolnosti události a těžkosti úryvku.......................................... 68 Historické a teologické okolnosti (Jan 13,1-3)........................... 72 Co Ježíš vykonal (Jan 13,4-5)....................................................... 83 Ježíš vysvětluje Petrovi význam mytí nohou (Jan 13,6-10)...... 90 Ježíš je Pán a Mistr, který nám dal příklad (Jan 13,12-17)....... 99 Jidášova přítomnost (Jan 13,2.10b-11.18-30)..........................108 Závěr vyprávění: Ježíšovo vítězné zvolání (Jan 13,31-32)......120
182
iii. Svobodná a poslušná Ježíšova smrt (Jan 19,17-37)........123 Úvod..............................................................................................124 Křížová cesta a Ježíšovo ukřižování (Jan 19,17-18)................125 Nápis na kříži (Jan 19,19-22).....................................................127 Nerozdělená suknice (Jan 19,23-24).........................................130 Ježíšova slova matce a milovanému učedníkovi (Jan 19,25-27)........................................................................132
Mariino církevní mateřství...................................................135
Maria a učedník zastupují věřící spojené novými příbuzenskými svazky................................141
Maria a učedník představují jednotu nového Izraele.........150
Ježíšova synovská smrt naplňuje Písma (Jan 19,28-30)..........152
Naplnění Písem......................................................................153
Naplnění touhy a potřeby.....................................................154
Naplnění vlastního poslání...................................................157
Naplnění poslušnosti a svobody...........................................159
Naplnění lásky.......................................................................161
Dar Ducha.............................................................................162
Z boku Ježíše, velikonočního Beránka, vychází krev a voda (Jan 19,31-37)....................................165 Maria, žena Bílé soboty...............................................................175 Závěr...................................................................................................179
183