On mne vede

Walter J. Ciszek SJ Daniel L. Flaherty SJ

On mne vede

Předmluva

Byl 12. říjen 1963, když jsem přistál na newyorském letišti Idlewild – po třiadvaceti letech strávených v Sovětském svazu, a to převážně ve vězení nebo v koncentračních pracovních táborech na Sibiři.

Podle názoru některých přátel a příbuzných, kteří byli tehdy na místě, jsem vystoupil z letadla BOAC číslo letu 501 jako nějaký nový Kolumbus, který má znovu objevit Ameriku a začít opět žít jako svobodný člověk. Já sám jsem však takový pocit neměl. Nevěděl jsem také, že už v roce 1947 jsem byl úředně prohlášen za mrtvého a že mí jezuitští spolubratři sloužili mše svaté za pokoj mé duše, protože se domnívali, že jsem zemřel v sovětském žaláři. Ovládl mě jen prostý pocit vděčnosti k Bohu, že byl celá ta léta mou oporou a že mne ve své prozřetelnosti dovedl nakonec domů.

Na „ruskou misii“ jsem se přihlásil krátce poté, co jsem v roce 1928 odešel z domova a od rodiny v Shenandoahu ve státě Pensylvánie, abych se stal jezuitou. V roce 1929 9

On mne vede

rozeslal papež Pius XI. všem seminaristům, ale „zvláště jezuitským synům“, dopis, v němž vybízel ke vstupu do nově zřizovaného římského střediska pro Rusko, kde se měli připravovat mladí klerici pro možnou budoucí činnost v Rusku.

V rámci příprav na tuto práci jsem vystudoval teologii a naučil se sloužit mši svatou podle východního byzantského obřadu. Po mém vysvěcení však nebylo možné vysílat do této oblasti kněze, takže jsem byl určen pro jezuitskou misii východního obřadu v polském Albertině.

Působil jsem tam až do září 1939, kdy vypukla válka.

Německá armáda obsadila Varšavu, ale Rudá armáda zaplavila východní Polsko i Albertin. Ve zmatcích, které způsobily tyto invaze, jsem se přidal k řadě Poláků, kteří hledali útočiště v Rusku. Vydával jsem se za dělníka a šel s nimi, neboť jsem doufal, že jim budu moci sloužit v jejich duchovních potřebách. Sovětskou tajnou policii jsem však neoklamal. Jakmile Němci pronikli v červnu 1941 do Ruska, NKGB mě zajala a uvěznila.

Byl jsem dopraven vlakem do hrůzostrašného moskevského vězení Lubjanka, kde jsem byl vyšetřován jako „vatikánský špion“. Zůstal jsem tam po celou dobu války a byl podrobován opakovaným a často velmi tvrdým výslechům NKGB. Potom, po pěti letech, jsem byl odsouzen na patnáct let nucených prací ve vězeňských táborech na Sibiři. Stejně jako tisíce ji10

Předmluva

ných jsem byl za krutých arktických mrazů – nedostatečně oblečen, nedostatečně živen a nuzně ubytován v dřevěných barácích za ostnatým drátem a v „zóně smrti“ – přinucen dřít v pracovních brigádách na venkovních stavbách nebo v uhelných a měděných dolech. V těchto táborech lidé umírali, a to zejména ti, kdo propadli beznaději. Já však důvěřoval Bohu, nikdy se necítil opuštěný ani bez naděje, a přežil jsem jako mnoho jiných. Nikdy jsem své přežití nepovažoval za něco zvláštního či mimořádného, ale děkoval jsem Bohu, že mi byl celé ty roky oporou a zachoval mě.

Když můj trest konečně vypršel, nebyl jsem úplně osvobozen. Poněvadž jsem byl „usvědčen“ ze špionáže, nemohl jsem se k Sibiři otočit zády a odejít do nějakého velkého ruského města, natož opustit zemi. Pobýval jsem tedy v různých sibiřských vesnicích a městech a pracoval mimo jiné jako automechanik, než jsem byl v roce 1962 – díky úsilí mé rodiny, přátel i dobře fungujícího ministerstva zahraničí Spojených států amerických – vyměněn za dva usvědčené ruské špiony. Po mém návratu mě mí řeholní představení i různí nakladatelé přesvědčili o tom, že veřejnost má značný zájem dozvědět se něco o letech, která jsem strávil v Sovětském svazu, tedy o letech, kdy jsem byl považován za mrtvého.

Souhlasil jsem s vylíčením svého příběhu a učinil tak v knize S Bohem v Rusku.

11

On mne vede

Ale popravdě řečeno, nebyla to kniha, jakou jsem si přál napsat. Cítil jsem, že jsem se za ty roky strádání a útrap naučil mnohé, co by mohlo být v životě užitečné i jiným lidem.

Vždyť každý lidský život má svá trápení, každý z nás se někdy ocitne na pokraji zoufalství a ptá se Boha, proč dopouští zlo a utrpení, které přemáhá jeho samého či jeho blízké. Ve vězeňských táborech a věznicích jsem viděl kolem sebe velké utrpení a sám si někdy téměř zoufal, ale v těchto nejtemnějších hodinách svého života jsem se naučil obracet se pro útěchu k Bohu a celou svou důvěru vkládat pouze v něho.

Nejčastější otázka novinářů i jiných lidí, poté co jsem se vrátil domů, zněla: „Jak jste to dokázal všechno přežít?“ Odpovídal jsem vždycky stejně: „Byla to Boží prozřetelnost.“ Vím ale, že toto prosté konstatování nemohlo tazatele uspokojit ani vyjádřit, co jsem měl na mysli. Celá ta dlouhá léta izolace a strádání mne Bůh vedl k takovému pochopení života a Boží lásky, jakých se mohou dobrat jen ti, kdo něco podobného sami zakusili. Bůh mě zbavil mnoha povrchních – tělesných i náboženských – těšivých šidítek, na něž se lidé spoléhají, a zanechal mě s vlastním jádrem zdánlivě prostých pravd, jimiž jsem se měl řídit. Ale jak hlubokou změnu tyto pravdy nastartovaly v mém životě a jakou mi daly sílu a odvahu vydržet! Chtěl jsem to sdělit druhým, ba dokonce jsem cítil, že jeden z důvodů, proč mě Bůh ve své prozřetelnosti 12

Předmluva

dovedl bezpečně domů, byl právě tento – pomoci lidem tyto pravdy lépe pochopit.

Už na stránkách své první knihy S Bohem v Rusku jsem se snažil vyjádřit něco z toho, čemu jsem se naučil a co bylo podle mne třeba říci, abych alespoň trochu upozornil na pravdy, jež mne vedly a o něž jsem se opíral. Věděl jsem, že jsem to na stránkách zmiňované knihy zvládl jen omezeně a nedostatečně, ale útěchou mi byly mnohé dopisy i osobní žádosti o duchovní doprovázení, které jsem dostával, z nichž bylo zřejmé, že čtenáři mého příběhu jaksi mezi řádky vyčetli mnohem víc, než jsem dokázal vyjádřit. Zjistil jsem tedy, že jednou budu muset napsat tuto knihu.

Uvědomoval jsem si také, že na to sám nestačím. Ačkoli jsem cítil silné nutkání psát a silná byla i má touha, až příliš dobře jsem věděl, že mé chabé literární schopnosti neodpovídají tomuto úkolu. Nikdy jsem se nepovažoval za spisovatele ani se za něj nikdy považovat nebudu. Ale vědomí, že mám přímo povinnost předat něco dál, bylo tak silné, že mě po dvou letech váhání opět přimělo obrátit se na otce Daniela L. Flahertyho SJ, který mi tolik pomohl s první knihou, a vyložil jsem mu své představy o tomto projektu.

Dan je pro mě víc než jen spolupracovník a výborný redaktor; za těch pár let, co jsem se s ním stýkal a pracoval s ním, se stal jedním z mých nejbližších přátel, téměř částí mé duše.

13

On mne vede

Kdyby tehdy odmítl, myslím, že bych se svého záměru psát už jednou provždy vzdal. On však neodmítl. Souhlasil, že mi opět pomůže, a jeho povzbuzení podpořilo mou chuť začít.

Brzy jsem však poznal, že napsat tuto novou knihu bude mnohem těžší – a trvalo mi dlouho, než jsem našel slova, která by vyjádřila, co jsem měl na mysli. A někdy trvalo ještě déle, než mě Dan pochopil. Je těžké zachytit pohyb v nitru druhého člověka, stejně jako dát artikulovanou podobu jeho pohnutkám. Díky Boží pomoci, modlitbám mnoha přátel a Danově spolupráci je však tato kniha konečně na světě a podle Boží vůle je po měsících vytrvalého úsilí připravena k tisku. Nyní, když je hotová, zbývá jen doufat a modlit se, aby prospěla těm, kdo ji budou číst.

Při této příležitosti bych rád poděkoval a vyjádřil hlubokou vděčnost všem, kdo mi byli tolika způsoby nápomocni – modlitbami, stejně jako hmotnou či morální podporou –, abych se zhostil úkolu, s nímž jsem se celou dobu bál vypořádat sám. Je myslím jasné, jak hluboce jsem zavázán Danovi, který věnoval tolik času a energie uskutečnění něčeho, co jsem považoval za podstatné. Děkuji také otci Johnu B. Ambergovi SJ, který souhlasil s mým pobytem v jezuitském středisku spisovatelů v Evanstonu, spojeném s tiskovou službou Loyola University Press, tzv. Canisius Hause, kde jsem strávil déle než půl roku nad konečnou fází tohoto rukopisu. Neméně 14

Předmluva

zavázán jsem i všem členům komunity v tomto středisku, kteří tolerovali mou přítomnost a svou přívětivostí učinili můj pobyt mezi nimi tak příjemným a plodným, že na tu dobu nikdy nezapomenu. A mé nejhlubší díky patří členům Střediska Jana XXIII. pro východní studia při Fordham University, k nimž sám patřím. Byli to oni, kdo souhlasili s mou více než šestiměsíční nepřítomností v komunitě, abych se mohl věnovat psaní, a převzali odpovědnost za úkoly, které bych jinak musel plnit já. A konečně srdečné díky Mary Helen O´Neillové za vydatnou pomoc při zdlouhavém a obtížném postupu psaní. Má hluboká vděčnost patří i těm, které výslovně nejmenuji, ale kteří mi v této době poskytli nejrůznější pomoc.

Všem platí mé modlitby i přání všeho dobrého.

Walter J. Ciszek SJ Canisius House 31. července 1972 na svátek sv. Ignáce z Loyoly

15

Kapitola šestnáctá

Svoboda

Za celé ty roky, které jsem strávil ve vězení nebo v sibiřských pracovních táborech, jsem nesčetněkrát slyšel, že v Sovětském svazu už nikdy nebudu svobodným člověkem.

Někdy to bylo řečeno sarkasticky, jindy výhrůžně nebo zcela věcně. Když mě v pracovním táboře zavolali k výslechu, jako pravidelně všechny kněží, bylo téměř jisté, že mě táborový funkcionář nezapomene ubezpečit, abych na svobodu zapomněl. Samozřejmě věděli stejně dobře jako já, že mi úředně vyměřili patnáct let, ale to se odbývalo, jako by šlo jen o nějakou právní fikci, nehledě na to, že existovalo tolik formálních přestupků a prohřešků proti táborovému řádu, že vedení mohlo na jejich základě kdykoli rozhodnout o prodloužení trestu.

Ti, kdo tu vládli, měli neomezenou moc a jejich slovo bylo zákonem, takže postižený vězeň neměl žádnou možnost odvolat se k soudu nebo doufat v zastání u vyšší instance. A pokud jde o mne, dokonce ani mí spoluvězni si nemysleli, že můj trest někdy vyprší a že se dostanu z pracovních táborů ven. Když 227

On mne vede

to příležitostně přišlo na přetřes, dávali mi pokynutím hlavy i pokrčením ramen najevo své sympatie, ale považovali to pouze za jednu z mnoha nespravedlností, které tu bylo třeba snášet, za politováníhodný, ale předvídatelný závěr. A nakonec jsem tomu uvěřil dokonce i já a přijal to jako fakt.

Nicméně jednoho jarního rána mě ve vězeňském táboře v Kajerkanu před nástupem do práce zavolali do táborové kanceláře, kde mi sdělili, že budu do deseti dnů propuštěn na svobodu. Při kontrole mých papírů prý zjistili, že podle jakýchsi nových předpisů mám právo na zkrácení trestu o tři měsíce. Z vyměřených patnácti let ve vězeňských táborech jsem tedy odsloužil jen čtrnáct let a devět měsíců.

V následujících několika dnech jsem pak vždy večer po práci absolvoval lékařské prohlídky a procházel administrativním řízením, jež předcházelo propuštění vězně. Noc předtím, než jsem měl být skutečně propuštěn, jsem nezamhouřil oka, prostě jsem nedokázal uvěřit, že budu po těch patnácti letech zase volný. Ráno kolem deváté mě však dozorčí vyvolal z baráku a zavedl do kanceláře KGB, kde jsem proseděl asi dvě hodiny při podepisování různých dokladů a vyplňování předložených formulářů. Stále jsem čekal, že se objeví nějaké těžkosti nebo že budu podroben dalšímu výslechu, ale muži, kteří měli tehdy službu, postupovali podle zaběhané propouštěcí procedury. Konečně bylo všechno v pořádku, takže mi jeden 228

XVI Svoboda

z důstojníků začal podrobně vysvětlovat, jaké bude mé příští postavení.

Ti, kdo jsou propuštěni z vězeňského tábora, nejsou úplně svobodní. Místo pasu, který dostane a nosí při sobě každý sovětský občan, se někdejším vězňům vydává „doklad o propuštění“, který potvrzuje, že si odpykali svůj trest.

Ale existují v tom i rozdíly. Propuštěný vězeň je nadále buď skutečně svobodný a rehabilitovaný, nebo je svobodný jen do určité míry, což byl i můj případ. Jako odsouzený špion jsem dostal jen omezující doklad o propuštění zvaný položenije pasporta, který znamenal omezení jak místa pobytu, tak pracovního zařazení. Měl jsem například zakázána všechna „režimní města“ jako Leningrad, Moskvu, Kyjev, Vladivostok nebo Taškent, stejně jako pohraniční města, odkud bych se mohl pokusit vycestovat ze země. Mohl jsem tato místa navštívit, ale maximálně na tři dny a na výslovné povolení policie a státní správy. Jako držitel položenija pasporta jsem se musel v každém místě neprodleně hlásit na policii a zaregistrovat svůj pobyt.

Když bylo všechno vysvětlování u konce a mé dokumenty z tábora snad posté zkontrolovány, dostal jsem poslední pokyn, abych jel z tábora přímo do Norilska a hlásil se tam na policii, kde dostanu nezbytné osobní doklady, abych se mohl ve městě usadit jako volný občan.

229

On mne vede

Bylo kolem poledne dubnového sibiřského dne, když všechno papírování a vysvětlování skončilo a já naposledy prošel hlavní branou tábora. Asi po patnácti krocích jsem se automaticky zastavil a čekal na stráž jako všichni vězni při každodenním odchodu do práce. Stráže u brány mě pozorovaly a rozesmály se – devět z deseti propuštěných vězňů udělalo ze zvyku stejnou chybu.

Cítil jsem velké rozpaky a nevěděl jsem, jak se pohybovat jako svobodný člověk. Překvapovalo mě, že mi paže volně komíhají podél boků a nejsou sevřeny za zády. Otočil jsem se a věnoval poslední dlouhý pohled táboru, skoro jako bych se měl od něj násilím odtrhnout. Pak jsem dal ruce do kapes a vydal se do Kajerkanu. Na železniční stanici stál vlak.

Nastoupil jsem do něj. Nikdo neprotestoval a nevěnoval mi sebemenší pozornost. Nemohl jsem tomu uvěřit. Průvodčí, byla to žena, ode mne vybrala jízdné. Čekal jsem, že bude mít nějaké otázky nebo bude dělat nějaké potíže, ale jen se zdvořile usmála. Sedl jsem si k oknu a díval se ven téměř se slzami v očích. Byl jsem volný a jednali se mnou jako se svobodným člověkem. Ale přesto jsem pořád napjatě čekal, že se něco stane, že někdo začne křičet, zastaví vlak nebo na mne upozorní.

Nic se však nestalo. Vlak se rozjel, a já byl konečně volný.

Myslím si, že člověk musí být zbaven svobody, aby skutečně pochopil, jak obrovský je to dar. Jedno z největších 230

XVI Svoboda

utrpení ve vězení nebo ve vězeňských táborech bylo vědomí a vzpomínka na to, co znamená být svobodný. Přísný režim až do krajnosti vyostřoval pocit nesvobody, protože každé hnutí bylo svázáno předpisy. Nejen, že byl člověk oddělen od zbytku světa závorami a ostnatým drátem, ale celý jeho denní řád byl pevně a neměnně stanoven. Vězeň nemohl rozhodovat vůbec o ničem, co se týkalo jeho osoby. Ve stanovenou dobu musel vstát, ve stanovenou dobu být připravený do práce, měl stanovenou dobu pro odpočinek či rozcvičku i stanovenou dobu, kdy si mohl večer lehnout. Byly stanoveny hodiny, kdy se vydávala bídná strava, a když je někdo z nějakého důvodu zmeškal, zůstal o hladu. Horší než všechna tato tělesná omezení však bylo strašné vědomí, vtloukané do člověka opakovanou trpkou zkušeností a neustále připomínané všemi, kdo nad ním měli moc, že vězeň je osobou, která nemá žádná práva, a podle toho se s ním také musí jednat. Jakožto zbavený své osobní důstojnosti, smyslu pro vlastní osobu a lidskou existenci se časem skutečně stal téměř věcí. Byl číslem a jako číslo byl také strážemi i veliteli nejčastěji oslovován.

Některé vězně to úplně zlomilo, jiní hledali útočiště ve vzpomínkách na minulost a snažili se jimi co možná překrýt prožívané hrůzy a v duchu unikat z ponurého táborového prostředí. Některých se zmocňovaly záchvaty deprese, které se pod tlakem táborového života stále prohlubovaly. Někteří 231

On mne vede

se prostě vzdali veškeré naděje a touhy žít. Jen málo takových lidí přežilo. Pouze těm, kdo přijali trpkou skutečnost ztráty svobody a rozhodli se následovat pud sebezáchovy, se nakonec podařilo přežít a opustit tábor. Spolčovali se, vytvářeli přátelské svazky, téměř jakási bratrstva, protože jim instinkt napovídal, že osamocenému jedinci hrozí při dlouhém náporu jisté selhání. Společenství s druhými a neustálá vzájemná komunikace dávaly člověku jakousi jistotu. Vězeň v táboře přišel o všechno, musel neustále čelit onemocnění či fyzické neschopnosti, ba dokonce smrti, ale nebyl sám. Někdo v baráku se o něj zajímal, a přestože neměl mnoho možností mu pomoci, mohl alespoň potěšit. I to však stačilo, aby se ve vězni alespoň do určité míry probudilo vědomí lidské důstojnosti a vědomí vlastní ceny jakožto osoby. Také on mohl projevit svému příteli účast nad ztrátou jeho svobody a nejistou budoucností, sdílet s ním naději na přežití, vzpomínky na minulost či úvahy o budoucnosti.

Tělo může být uvězněno, ale nelze zničit onu nejhlubší svobodu člověka, totiž svobodu duše, ducha a vůle. To jsou nejvyšší a nejcennější hodnoty lidské bytosti, které dělají člověka tím, čím je. Ty uvěznit nelze. I ve vězení zůstává člověku svobodná vůle a může volit. I ve vězení se člověk může rozhodovat mezi dobrem a zlem, mezi zápasem o přežití a beznadějí, mezi službou Bohu a druhým lidem, nebo 232

XVI Svoboda

uzavřením do sebe a zaujetím sobeckého postoje. Svobodná vůle trvá a s ní i svoboda, neboť tu lze jednoduše definovat jako stav, v němž je člověk svobodný, protože není ve svém jednání puzen nutností, osudem ani okolnostmi.

Tato svoboda je absolutní, ačkoli svoboda sama o sobě nemá absolutní charakter, jak by nám dnes mnozí rádi namluvili.

Také mladí lidé často touží po svobodě a nezávislosti, jako by byla dobrem sama o sobě a existovala v jakémsi ideálním řádu, nespoutaná závazky a povinnostmi. Tato honba za nezávislostí a svobodou je u mladých lidí přirozená, jedná se o proces, během něhož se stávají dospělými, vyvazují se z pout dětství a připravují se na samostatný život. Rodiče však neplní svou povinnost vůči dětem, dávají-li tomuto sklonu volný průběh, nijak ho neusměrňují a netrvají na tom, aby děti uplatňovaly svou svobodu v rámci povinností a závazků doma i ve škole, v rámci povinností vůči rodičům a širší rodině, přátelům a nadřízeným. Svět dospělých, do něhož si dítě tak horoucně a rychle přeje vstoupit, na nějž se tak dychtivě a nedočkavě těší, je totiž i světem, v němž je svoboda do značné míry ovlivňována okolnostmi, konkrétními závazky a omezeními. Lidská svoboda jako taková existuje pouze v tomto reálném světě našeho každodenního života, a nikoli v nějakém ideálním zřízení.

V demokratické společnosti trpí svoboda spíše tím, že se jí zneužívá, než nějakými zákonnými omezeními, ale přesto 233

On mne vede

trpí. Někdy je tomu tak zřejmě proto, že zákony či zákonodárci jsou příliš permisivní a nepostihují náležitě ty, kdo porušují práva druhých. Naopak v totalitním státě trpí svoboda tím, že je silně omezována, neboť zákony jsou velmi striktní a tresty přísné, a práva občanů jsou navíc zkracována orgány státní moci.

Příčin, které omezují svobodu člověka v konkrétním reálném světě, je skutečně mnoho, ať už se jedná o svobodu projevu či svědomí, svobodu občanskou, sociální, náboženskou či osobní. Ať už se pojem svobody nahlíží z jakéhokoli hlediska, s jeho užíváním v tomto světě jsou vždy spjaty jisté komplikace, které nelze řešit tak, aby každý člověk mohl užívat svobody zcela podle svých představ.

Seděl jsem ve vlaku do Norilska, vzrušený nově nabytou svobodou, ale v hlavě se mi honila spousta myšlenek. Co pro mne znamená být svobodný a co to znamená pro kteréhokoli jiného člověka? Nebyl jsem už ve vězeňském táboře a nepodléhal přísnému dennímu režimu, mohl jsem se zařizovat podle svého a každý den činit vlastní rozhodnutí. V tomto ohledu jsem byl svobodný, ale přesto jsem nebyl prost všech omezení. Pro mne jakožto propuštěného vězně platila jistá zvláštní omezení a budou platit, dokud budu držitelem položenija pasporta. A přece se tato omezení jen v detailech lišila od omezení, jimiž je vázán každý člověk v kterékoli společnos234

XVI Svoboda

ti, totiž od pravidel a předpisů, zákonů a zvyklostí, a dokonce od „zavedené“ tradice rodiny, církve, společnosti či kultury.

Ničí svoboda není absolutní.

Jediná absolutní svoboda je svoboda naší vůle a ta nám byla darována naším Stvořitelem v podstatě proto, abychom se mohli svobodně rozhodnout ho milovat a sloužit mu.

Všechna ostatní stvoření mu slouží z nutnosti, svou existencí svědčí o jeho moci a lásce a sobě vlastním způsobem zrcadlí jeho slávu a krásu. Pouze lidem a andělům dal Bůh moc svobodně se rozhodnout ho milovat a sloužit mu. Stvořil nás o něco menší než anděly a dal nám rozum a svobodnou vůli, což jsou typické znaky člověka, jeho nejvyšší sláva, nejcennější dar, ale také největší odpovědnost. Pouze člověk se může svobodně rozhodnout nesloužit svému Stvořiteli.

Rozhodne-li se mu sloužit a plnit jeho vůli, pak dosáhne nejvyšší a nejúplnější svobody. Může znít jako paradox, že k nejvyšší a nejdokonalejší svobodě lze dospět díky bezvýhradnému podrobení vůli někoho jiného, ale je tomu tak, je-li tímto jiným Bůh. Mohu to dosvědčit z vlastní zkušenosti, a to především ze zkušenosti nejhorších hodin, které jsem prožil v Lubjance. Nejsilnější pocit svobody, provázený mírem v duši a dokonalým bezpečím, zakusí člověk poté, co se naprosto vzdá vlastní vůle a bezvýhradně se vydá do vůle Boží.

Nikdy již nezapochybuji o tom, že největší jistota, které mohu 235

On mne vede

v životě dosáhnout, přichází s vědomým a ochotným plněním Boží vůle, jak se mi právě vyjevuje. Poznal jsem až příliš dobře, jak krátkozraké a nebezpečné bylo jednat podle vlastní vůle, sklonů či přání, které nebyly v souladu s Boží vůlí. Uvědomil jsem si, a každý další den stále hlouběji zakoušel, že pravá svoboda neznamená nic jiného než umožnit Bohu, aby plně působil v mém nitru, a nejednat ani tak podle vlastních pohnutek, jako spíše řídit se Boží vůlí, jež se mi vyjevuje skrze vnuknutí, inspiraci či jinak.

Těm, kdo v Boha nevěří, mohou tyto úvahy připadat jako holý nesmysl a nevysvětlitelná hloupost, ale u mne nebylo sebemenší pochybnosti – ta nejdokonalejší svoboda, jakou jsem kdy zažil, ten nehlubší pocit bezpečí pramenil z oproštění od vlastní vůle a z úplné odevzdanosti do vůle Boží. Co mi mohlo nahánět strach, když jsem plnil Boží vůli? Smrt jistě ne ani žádné selhání či opomenutí, a když, tak jen opomenutí řídit se Boží vůlí. „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“ Rozhodnutí plnit Boží vůli a následné zakoušení vnitřní svobody mne naplňovaly tou největší radostí a staly se zdrojem obrovské vnitřní síly. Vědomí, že Bůh řídí všechny mé činy a podepírá mne svou milostí, mne totiž zaplavilo nesmírným klidem a dodalo mi nepopsatelnou odvahu. Dokonce i v okamžicích lidské skleslosti stačilo na rozptýlení veškeré nejistoty a tísně pouhé vědomí, že ve všem konám Boží vůli. Důležitější než 236

XVI Svoboda

jakákoli momentální zkouška, těžkost či utrpení bylo vědomí, že jsou seslány od Boha a slouží jeho prozřetelnosti. Nemohl jsem vždy proniknout do hloubky jeho prozřetelnosti ani jsem nepředstíral, že poznávám jeho moudrost, ale nepochyboval jsem o tom, že svou odevzdaností do jeho vůle nejlepším možným způsobem naplňuji jeho záměry se mnou.

Tato duchovní svoboda, jíž jsem dosáhl až po těžkých zkušenostech, není něčím, co lze získat přes noc, natrvalo a v konečné podobě. Každý nový den, každá další hodina, okolnost či situace, každý další čin představují novou příležitost ke cvičení a růstu v této svobodě. Podmínkou růstu ve svobodě je spíše otevřený postoj a ochota přijímat Boží vůli než nějaký plánovaný přístup či promyšlená metoda. Dokonce i asketické úkony jako pokání, půst či umrtvování mohou být spíše na překážku než ku pomoci, vycházejí-li z vlastního popudu.

Nejjistější cestou, jak dosahovat souladu s Boží vůlí, je snažit se zbavovat veškeré svévole a přijímat Boží vůli tak, jak se projevuje v každodenním životě, který skýtá víc než dost příležitostí ke ctnostnému jednání a snášení různých příkoří a útrap; a co je ještě důležitější, učiní z nás nástroje vhodné k uskutečňování Božích záměrů nejen k naší vlastní spáse, ale i ke spáse druhých. Služba Bohu musí mít přednost před vším ostatním.

Tou nejjistější zárukou pokoje v duši a svobody ducha je tedy spiritualita založená na naprosté důvěře v Boha. Duše se 237

On mne vede

musí naučit jednat nikoli z vlastní iniciativy, nýbrž v souladu s tím, co od nás v konkrétních každodenních situacích žádá Bůh. Její pozornost musí být neustále soustředěna právě a především na Boží vůli a na to, jak se nám odhaluje a projevuje skrze lidi, místa a skutečnosti, jež před nás Bůh staví, a méně na prostředky, nutné k jejímu naplnění. A bez ohledu na to, co je s těmito prostředky spojeno – utrpení, ohrožení, osamělost, tělesné útrapy, jako je hlad či nemoci –, je naše oběť a břemeno ulehčeno vědomím, že jeho přijetím naplňujeme Boží vůli. Neexistuje žádný jiný důvod k přinášení obětí ani k umrtvování. Dokonce i jejich vyhledávání z jiného důvodu než kvůli plnění Boží vůle je duchovně scestné. Ale přijmout cokoli, co nastane nebo se přihodí, jako projev Boží vůle bez ohledu na psychické či fyzické následky, je tou nejbezpečnější a nejrychlejší cestou k dosažení svobody duše a ducha, jež přesahuje veškeré chápání a vysvětlování.

Cesta vlakem z Kajerkanu do Norilska nebyla dlouhá, ale v myšlenkách mne vrátila k oné dlouhé cestě vlakem ze Lvova do Ruska, kterou jsem podnikal s přesvědčením, že plním Boží vůli. Skutečně jsem měl důvod odjet do Ruska, ale jak nedokonale jsem ho tehdy chápal! Kolik jsem se toho od té doby naučil, jak často jsem pochyboval, jak bolestné byly lekce, jimiž jsem prošel! A nyní, jako volný člověk, konečně začnu s tím, o čem jsem tenkrát snil, tedy sloužit ze všech sil 238

XVI Svoboda

lidem Sovětského svazu jako kněz a pomáhat jim skrze službu a lásku k Bohu dosahovat věčné spásy. Fyzicky jsem sice nebyl tak svobodný, jak bych si snad přál, protože v Norilsku se budu muset ihned hlásit na policii a jistě budu pod dohledem, ale duchovně jsem se nikdy necítil svobodnější, nikdy jsem necítil hlubší přesvědčení, že Bůh nade mnou neustále bdí a vede mne po cestách vytyčených jeho prozřetelností.

239

Obsah

Předmluva..............................................................................................9 I Albertin................................................................................................17 II Rozhodnutí jít do Ruska....................................................................27 III Rusko....................................................................................................39 IV Zatčení a uvěznění..............................................................................55 V Lubjanka..............................................................................................67 VI Výslechy...............................................................................................85 VII Čtyři roky očistce..............................................................................103 VIII Tranzit................................................................................................119 IX Tělo.....................................................................................................131 X Práce...................................................................................................143 XI Kněžství.............................................................................................155 XII Apoštolát............................................................................................169 XIII Význam mše svaté............................................................................181 XIV Duchovní cvičení.............................................................................197 XV Strach ze smrti..................................................................................213 XVI Svoboda.............................................................................................227 XVII Boží království..................................................................................241 XVIII Pokora................................................................................................255 XIX Víra.....................................................................................................269 XX Lidskost..............................................................................................281 Epilog..................................................................................................297

303

– logo, které vyjadřuje specifický apoštolát Dcer sv. Pavla, kongregace, jejímž úkolem je hlásat evangelium prostřednictvím sdělovacích prostředků.

Walter J. Ciszek SJ Daniel L. Flaherty SJ On mne vede Přeloženo z anglického originálu He Leadeth Me Jazyková redakce Markéta A. Hubová Návrh obálky Anna Mátiková FSP Fotografie na obálce Andreas Krappweis Grafická úprava Judith Hidalgo FSP Vydalo nakladatelství PAULÍNKY, Petrská 9, Praha 1, v roce 2015 jako svou 416. publikaci ISBN 978-80-7450-192-0 Vytiskla tiskárna Těšínské papírny s.r.o., Český Těšín Druhé vydání