Opravdová moc je služba

JORGE MARIO BERGOGLIO

FRANTIŠEK

Opravdová moc je služba

Obsah

Předmluva.............................................................................................................................5

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a jsou život“ (Jan 6,63)........................................................................... 11 „Obraťte se a věřte evangeliu“..................................................................................... 13 Nechat se nalézt, abychom mohli pomáhat nalézat........................................... 18 „Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit“................................. 28 Poklad ukrytý v naší ubohosti..................................................................................... 34 „Vstaň a jez, máš před sebou dlouhou cestu…“.................................................... 40 „… vystoupil na horu, zavolal k sobě ty, které sám chtěl, a oni přišli k němu“.......................................................................................................... 47 Bdi nad svými kroky, když kráčíš do Božího domu.

Buď ochoten naslouchat................................................................................................ 60 Vzor neúnavného poutníka........................................................................................... 69 „Volá své ovce jménem a vyvádí je“........................................................................... 76 „Mé učení není moje, ale toho, který mě poslal“ (Jan 7,16).................... 85

Vychovávat ke kultuře setkání..................................................................................... 87 „Ten, kdo živí a dává růst“...........................................................................................107 Jsme lid povolaný k velkým věcem..........................................................................117 Výchova jako společný závazek.................................................................................151 „»To je tvá matka.« A od té chvíle si ji ten učedník vzal k sobě“ (Jan 19,27).........................................................181 Potřebujeme její něžný pohled.................................................................................183 „Pomoz nám nacházet Ježíše v každém z bratří“...............................................186 „Matko, pomoz nám, chceme být jednotný lid“..................................................188 „Matko, pomoz nám chránit život!“.........................................................................191 „Matko, musíme žít jako bratři“ . .............................................................................208

493

„Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid: Narodil se vám Spasitel“ (srov. Lk 2,10-11)..........................................................................................................211 „Bůh s námi“......................................................................................................................213 Světlo, které je nadějí Božího lidu............................................................................216 „Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo“............................................220 Dej nám znamení............................................................................................................223 Narodil se v noci a v noci byl zvěstován................................................................227 Zavinula ho do plének a položila do jeslí . ...........................................................231 „Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl i já v nich“ (Jan 17,26).........................................................................................................................235 Pomazání je gesto, které se dotýká celého člověka..........................................236 Kněžím arcidiecéze........................................................................................................240 „Bůh, tvůj Bůh, tě pomazal olejem radosti“ (srov. Žid 1,9)............................247 „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat“ (Jan 14,23)..............................................................251 Pomazává ho, aby ho uzdravil, pomazává ho, aby ho osvobodil….............257 Naděje, že Bůh dá pozor na naši křehkost...........................................................262 Kam vedeme křehkost našeho lidu?.......................................................................266 „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli“ (Lk 4,21)...............270 Ježíšovo kázání bylo velmi krátké............................................................................275 Posláni k tomu, abychom s apoštolskou horlivostí přinášeli pomazání i těm nejvzdálenějším..........................................................282 „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není tady, byl vzkříšen“ (Lk 24,5-6)..........................................................................................289 Anděl povzbuzuje ženy: „Nebojte se!“....................................................................290 „Není tady, byl vzkříšen“..............................................................................................293 Nám všem mění smysl dějin.......................................................................................297 Naše duše je ochromená..............................................................................................300 Vzpomínka je navrací do reality...............................................................................303 To byl opravdu syn Boží!..............................................................................................307

494

Chtěly pomazat Ježíšovo mrtvé tělo........................................................................311 Co se dělo v srdci těchto žen a učedníků?............................................................314 „Vy jim dejte jíst!“ (Lk 9,13).....................................................................................317 Vzpomínka na Otce není jen jednou z mnoha vzpomínek.............................318 Kde chceš, abychom ti připravili eucharistii?.....................................................321 „Všichni se najedli dosyta“ (Mt 14,20)...................................................................325 „Pamatuj na celou cestu, po níž tě vedl Hospodin, tvůj Bůh“.......................329 Lámal chléb a dával jim ho..........................................................................................333 „Mluvil k zástupům o Božím království“...............................................................338 „Je jen jeden chléb“.........................................................................................................343 Pán kráčí společně s námi...........................................................................................349 „Lámal a dával svým učedníkům“............................................................................354 „Jdi a zvěstuj Boží království!“ (Lk 9,60)........................................................359 Setkání politiků a zákonodárců Latinské Ameriky...........................................361 „Lidskost jako klíčový rys politicko-sociální aktivity“....................................364 Žurnalisto, kdo je tvůj bližní?.....................................................................................368 „Duc in altum“ – sociální nauka Jana Pavla II......................................................381 Nechte se smířit s Bohem............................................................................................402 Sladká a útěchyplná radost z hlásání evangelia.................................................407 „Krev mučedníků – sémě křesťanů“........................................................................425 „Vedeni její rukou“..........................................................................................................434 A budeš blahoslavený, protože oni ti to nemají čím odplatit!......................438 „Není žák nad učitele“...................................................................................................443 „Sbližují nás, nebo vzdalují?“.....................................................................................449 Radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu................................460 Bůh nám naslouchá........................................................................................................473 „Důstojnost a plnost života“ (Ez 37,1-14; Jan 21,4-14)..................................478 Když se modlíme, bojujeme za náš lid...................................................................484

495

Nakladatelství Claretiana již několik let postupně publikuje krátké texty arcibiskupa Buenos Aires Jorgeho Maria Bergoglia. Jelikož byly tyto texty veřejností velmi dobře přijaty, začal jsem si pohrávat s myšlenkou vydat je všechny uceleně, v jednom svazku. Když jsem se však nad svým nápadem zamyslel hlouběji a celou záležitost probral se svými kolegy z redakčního týmu, od záměru shromažďovat něco, co již bylo jednou vydáno – a co je navíc čtenářům nadále k dispozici –, jsem nakonec upustil a rozhodl se sebrat a vydat pouze to, co ještě nebylo systematicky uveřejněno. Domnívám se, že to může být k velkému užitku nejen místní církvi v Buenos Aires, ale i celému Božímu lidu.

Spolu s naším redakčním týmem jsme tedy sestavili knihu, ve které jsme sledovali určité ústřední myšlenky, na nichž je dobře patrný způsob myšlení a učení Jorgeho Bergoglia. Nejprve jsme shromáždili jeho promluvy ke katechetům a vychovatelům a texty s mariánskou tematikou. Druhou část tvoří vánoční 7

a velikonoční kázání, promluvy na Zelený čtvrtek a na Boží tělo a nakonec následuje řada textů zaměřených na dialog se světem kultury.

Celou knihou, jakož i všemi arcibiskupovými projevy a v poslední míře i jeho pastorační činností, nicméně soustavně prochází jisté ustálené myšlenky, jež je myslím důležité zdůraznit.

Na jednu stranu je to idea „budování národního povědomí“, výzva k tomu, abychom „usilovali o radost a uspokojení z vytváření společného domova, naší vlasti“. Na druhou stranu je nám kladeno na srdce, abychom v tak těžké a komplikované situaci, jíž nyní procházíme, přijali „pozvání přetvářející moci přátelského společenského soužití, které v našem národě odjakživa panovalo mezi všemi skupinami a kulturami, jež kdy obývaly a obývají naši zem. Jsme národ, který sází na čas, a ne na pomíjivý okamžik…“.

To vše se má uskutečňovat ve světle služby: „Pracovat ve prospěch druhých a pro druhé.“ „Jedná se o revoluci založenou na závazku služby. Moc spočívá ve službě.“ Nesmíme samozřejmě zaměňovat službu za servilnost, která je slepým a podlézavým souhlasem s autoritou. Je třeba „vstoupit na území laskavosti a ochoty, do prostoru, který je naší skutečnou vlastí a který se táhne až tam, kam sahá náš zájem o společné dobro“.

A konečně je to vědomí vlastní křehkosti, kterou zažíváme po všech stránkách: v osobní sféře, v rodině, 8

v práci i ve společnosti. „Musíme se starat o náš křehký lid. Radostná zvěst evangelia spočívá právě v tom, že v naší ubohosti, v naší křehkosti a malosti na nás bylo – jako na Marii – pohlédnuto, a tak jsme se stali součástí lidu, nad nímž se rozprostírá z generace na generaci milosrdenství Boha našich otců.“ P. Gustavo Larrazábal CMF, ředitel nakladatelství Claretiana

9

„Obraťte se a věřte evangeliu“

„Čiňte pokání a věřte evangeliu,“ řekl nám kněz minulou středu při udělování popelce.

Touto výzvou zahajujeme postní dobu. Zkrušit své srdce a otevřít ho, aby uvěřilo pravému evangeliu – ne evangeliu zkreslenému, evangeliu light, či evangeliu přefiltrovanému, ale evangeliu opravdovému. A to se dnes zvláštním způsobem žádá od vás, od katechetů: „Čiňte pokání a věřte evangeliu!“ Vám katechetům však církev svěřuje navíc ještě jeden úkol: abyste jednali tak, aby druzí uvěřili v evangelium. Uvěří mu, protože když vás spatří, uvidí, jak se chováte, co děláte, co říkáte, jak smýšlíte a jakou máte v sobě lásku.

Evangelium říká, že Duch vyvedl Ježíše na poušť, kde žil jakoby nic s divokými zvířaty. V mysli se nám vybavuje, k čemu došlo na počátku: první muž a první žena žili mezi divokými zvířaty a nic se jim nestalo.

Tehdy vládl v ráji jen pokoj a radost. A pak byli pokoušeni, a Ježíš také.

13

Na začátku svého veřejného života – po svém křtu – chtěl Ježíš uspořádat věci podobným způsobem, jak tomu bylo na počátku, a právě jeho mírumilovné gesto soužití s celým stvořením v plodné samotě srdce a v pokušení nám naznačuje, co přišel udělat: přišel uzdravit a obnovit svět. Během roku říkáme v jedné z mešních modliteb velmi pěknou věc: „Bože, tys obdivuhodně stvořil člověka, a s ještě větší láskou jsi ho obnovil…“1 Ježíš přišel, aby svým nádherným povoláním k poslušnosti spasil svět, aby ho uvedl v soulad a vnesl do něj harmonii, a to i přes to, že je v něm pokušení. Je nám toto jasné? A cestou k tomu je právě postní doba.

Všichni si v postní době musíme udělat místo v srdci, aby do něj mohl Ježíš v síle Ducha svatého – toho Ducha, který ho vyvedl na poušť – vnést jeho původní harmonii. Ne však, jak si možná někteří myslí, pomocí zvláštních modliteb a laciných citových výlevů. Ježíš vnese do našeho srdce harmonii pomocí poslání, skrze apoštolskou činnost, každodenní modlitbu, práci, vytrvalost a vydávané svědectví. A to místo by se v srdci udělat opravdu mělo, protože – jak nám říká evangelium – čas se krátí. Již dva tisíce let stojíme na konci časů, časů, které zahájil Ježíš a jež jsou dobou opětovného vnášení harmonie do srdcí lidí.

1

14

Misál, slavnost Narození Páně, vstupní modlitba dne.

Čas nás tlačí. Nemáme právo zaobírat se jen vlastní duší a uzavírat se do své maličkosti, která je navíc skutečně velmi malá! Nemůžeme si žít v klidu a mít rádi jen sami sebe: Mám já se to ale rád! Ne, na to opravdu nemáme právo. Musíme vyjít ven a říkat lidem, že před dvěma tisíci lety zde žil člověk, který chtěl obnovit pozemský ráj, a přišel kvůli tomu na svět, aby do něj opět vnesl harmonii. Musíme to říct té „paní Novákové“, kterou jsme viděli na balkoně jejího bytu.

Musíme to říct dětem a těm, kteří již ztrácejí veškerou naději, těm, kteří mají ze všeho „depresi“, i těm, které zajímá jen tango a všechno je pro ně jen chaos. Musíme to povědět také té korpulentní „nóbl“ dámě, která si myslí, že když si bude vyhlazovat pleť, tak bude žít navěky. Musíme to sdělit všem těm mladým lidem, kteří nás – podobně jako ten, co jsme ho viděli na balkoně – odsuzují a chtějí nás všechny strčit do jednoho pytle. Text tanga to sice neříká, ale klidně by mohl: „Točte se, pardálové, vždyť je to všechno jedno!“ Je třeba vyjít ven a mluvit s lidmi ve městě, s těmi, které jsme viděli na balkonech. Vyjděme ze své ulity a řekněme jim, že Ježíš žije a že žije pro ně. A je třeba říct jim to s radostí, i když přitom budeme občas vypadat jako blázni. Ono evangelní poselství vlastně bláznovství je, to říkal už svatý Pavel. Celý náš život nebude stačit na to, abychom se dostatečně odevzdali a hlásali, že Ježíš obnovuje život. Je naší povinností vyjít do ulic a rozsévat naději. Musíme se vydat hledat.

15

Kolik starých lidí jako ta paní Nováková vede nudný život a občas nevyjde s penězi ani na to nejnutnější?

Kolika malým dětem jsou vtloukány do hlavy myšlenky, které máme za kdovíjakou novinku a předkládáme jim je jako nejnovější výdobytek moderní výchovy, a přitom je v Evropě a v Severní Americe již před nějakými deseti lety vyhodili do koše?

Kolik mladých lidí si ničí život drogami a hlukem, protože postrádají smysl života, protože jim nikdo neřekl, že existuje také něco velikého? Kolik je jen v našem městě nešťastných lidí, kteří se neobejdou bez výčepního pultu, kde do sebe obracejí jednoho panáka za druhým, aby na všechno zapomněli?

Kolik je dobrých, ale povrchních lidí, kteří žijí v iluzi a hrozí jim, že zabřednou do pýchy a samolibosti?

A my máme zůstat doma? Zůstaneme snad zavření ve své farnosti? Budeme se zabývat farními a školními klepy, zavřeme se do církevních internátů? Vždyť na nás všichni ti lidé čekají! Jsou to lidé z našeho města! Naše krásné město má bohatou náboženskou a kulturní historii, je však velmi pokoušeno ďáblem.

Nemůžeme se izolovat, nemůžeme zůstat jen ve farnosti a ve školách. Katecheti, vyjděte do ulic! Pusťte se do katecheze, hledejte a tlučte na dveře lidských srdcí!

To první, co udělala Panna Maria, když přijala radostnou zvěst do svého lůna, bylo, že se rozběhla nabídnout své služby. Vyběhněme i my nabízet své 16

služby hlásáním radostné zvěsti o Kristu, v něhož věříme. Kéž bychom se díky této zvěsti obrátili: Kristus včera, dnes a navěky. Kéž se tak stane!

Homilie ke katechetům, Arcidiecézní katechetické setkání (AKS), březen 2000

17

Nechat se nalézt, abychom mohli pomáhat nalézat

Vždy druhou sobotu v březnu máme příležitost vidět se na Arcidiecézním katechetickém setkání.

Společně při něm pokračujeme v celoročním cyklu katecheze zaměřené na jednu hlavní myšlenku, která nás pak provází celým rokem. Je to silný a slavnostní okamžik setkání, okamžik společenství, jehož si velmi vážím, a jsem si jist, že vy také.

S blížícím se svátkem sv. Pia X., patrona katechetů, bych se nyní rád obrátil prostřednictvím tohoto listu na každého z vás. Jako otec a bratr bych vás chtěl povzbudit uprostřed vaší práce, kdy se již začíná pociťovat únava, a rád bych vás vybídl, abyste se na chvíli zastavili, a mohli jsme se tak společně zamyslet nad některými aspekty katechetické pastorační činnosti. Činím tak s vědomím, že jako biskup jsem povolán, abych já sám byl tím prvním katechetou v diecézi…

Především bych však chtěl touto cestou alespoň trochu překonat anonymitu typickou pro každé velké město, která často znemožňuje osobní setkání, o něž jistě všichni usilujeme. Navíc to může být další pro18

středek pro vytyčení směru, kterým se má arcidiecézní katechetická pastorace ubírat a který by umožnil hlubokou jednotu v rámci pochopitelné a zdravé plurality, charakteristické pro tak veliké a složité město, jako je Buenos Aires.

Spíše než u některého z aspektů katechetické praxe bych se chtěl v tomto dopise zastavit u samotné postavy katechety. Četné dokumenty nám připomínají, že za katechezi je odpovědné celé křesťanské společenství. Je to pochopitelné, jelikož katecheze je jedním z aspektů evangelizace a církev je církví evangelizující. Vzdělávání a uvádění do tajemství Kristovy osoby by tudíž neměli mít na starosti pouze katecheti či kněží, ale veškeré společenství věřících… (srov. CT, 16).2 Katecheze by byla vážně ohrožena, kdyby byla přenechána izolovanému a osamocenému působení katechetů.

Nikdy proto nebude vynaloženo dost úsilí na to, abychom si to uvědomili. Cesta, na kterou jsme se před lety vydali ve snaze o organickou pastorační činnost, značně přispěla k většímu závazku ze strany celého křesťanského společenství podílet se na křesťanské iniciaci a výchově ve zralé víře. V rámci této spoluzodpovědnosti křesťanského společenství při předávání víry bych rád opět oživil postavu katechety.

2

CT, tj. apoštolská exhortace Jana Pavla II. Catechesi tradendae.

19

Církev vidí v úkolu katechety jistou formu služby, jež v průběhu historie lidstva umožnila, aby generace za generacemi poznávali Ježíše. Ne výlučně, ale v mimořádné míře spatřuje v této části Božího lidu řetěz svědků, o němž mluví Katechismus katolické církve: „Věřící dostal víru od druhých… je článkem ve velkém řetězu věřících. Nemohu věřit, aniž bych se neopíral o víru druhých, a svou vírou pomáhám druhým nést jejich víru“ (KKC, 166).

Všem se nám při vzpomínce na vlastní proces růstu ve víře vybaví tváře prostých katechetů, kteří nám svědectvím vlastního života a svou velkorysou odevzdaností pomohli poznat Krista a zamilovat se do něj. S láskou a vděčností vzpomínám na sestru Dolores ze školy Misericordia de Flores. To ona mne připravila na první svaté přijímání a biřmování. A do nedávné doby ještě žila jedna z mých dalších katechetek. Velmi mi pomáhalo, když jsem ji navštěvoval, ona navštěvovala mne nebo jsme si volali. I dnes je mnoho mladých lidí a dospělých, kteří jsou tichými, pokornými a prostými Pánovými nástroji pro budování společenství a zpřítomňování jeho království.

Myslím proto dnes na všechny katechety a chtěl bych vyzdvihnout jeden aspekt, který je dle mého soudu v naší současné životní situaci velice aktuální: katecheta a jeho osobní vztah k Pánu.

Jan Pavel II. nám v apoštolském listu Novo millennio ineunte zcela jasně říká: „Naše doba je dobou neustálé20

ho pohybu, který někdy přechází až ve shon s rizikem, že budeme »něco dělat, jen abychom něco dělali«. Musíme odolat tomuto pokušení snahou nejprve »být« a teprve potom »dělat«. Připomeňme si v této souvislosti Ježíšovu výtku adresovanou Martě: »Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí. Ano, jen jedno je třeba« (Lk 10,41-42)“ ( NMI 15).

Bytí a povolání každého křesťana stojí a padá osobním setkáním s Pánem. Hledat Boha znamená hledat jeho tvář, ponořit se do důvěrného vztahu s Pánem. Každé povolání – a povolání katechety obzvlášť – předpokládá jednu otázku: „Mistře, kde bydlíš? Pojď a uvidíš…“ Kvalita našeho prostřednictví jakožto katechety se rodí z kvality naší odpovědi a z hloubky našeho setkání s Pánem. Církev se utváří tímto „pojď a uvidíš“, tedy osobním setkáním a důvěrným vztahem s Mistrem, jež je podkladem pro opravdové učednictví, zajišťuje katechezi její autentickou příchuť a zapuzuje vždy aktuální hrozbu racionalismu a ideologizace, které ubírají radostné zvěsti evangelia vitalitu a činí ji neplodnou.

Katecheze potřebuje svaté katechety, kteří by již svou pouhou přítomností nakazili ostatní a pomáhali by svědectvím svého života překonávat individualismus společnosti ovládané „minimalistickou etikou a povrchním náboženstvím“ (srov. NMI, 31). Dnes více než kdy jindy je naléhavě třeba nechat se nalézt Láskou, která se neustále snaží pomáhat lidem zakoušet skrze setkání radostnou zvěst evangelia.

21

Dnes více než kdy jindy je v prosbách našeho lidu cítit hledání absolutna, které někdy dostává podobu bolestného výkřiku zuboženého lidstva: „Chceme vidět Ježíše!“ (srov. Jan 12,21). Tváří, které k nám mlčky – což je však výmluvnější než tisíce slov – vznášejí tuto prosbu, je mnoho. Známe je dobře. Jsou mezi námi, jsou součástí věřícího lidu, který nám Bůh svěřuje.

Tváře dětí, mladých, dospělých… Někteří z nich mají čistý pohled „milovaného učedníka“, jiní sklopený pohled ztraceného syna. Nechybí ani tváře poznamenané bolestí a beznadějí.

Všichni však očekávají, hledají a touží spatřit Ježíše.

Potřebují proto věřící lidi – a zvláště katechety –, kteří by „jim nejen »vyprávěli« o Kristu, nýbrž aby jim ho v jistém smyslu »ukázali«. … Naše svědectví by však bylo nesnesitelně ubohé, pokud bychom nebyli my těmi prvními, kdo kontemplují Kristovu tvář“ (NMI,16).

Dnes více než kdy jindy nutí současná situace osoby, které si Bůh povolává, aby jeho lidu poskytovaly útěchu, aby zapustily své kořeny v modlitbě a přiblížily se tak k „nejparadoxnějšímu aspektu jeho tajemství, který se objevuje v hodině poslední, v hodině kříže“ (NMI, 25). Jedině skrze osobní setkání s Pánem můžeme druhým sloužit s láskou, aniž bychom se přitom sami zlomili nebo nás vyčerpala bolest a utrpení.

Dnes více než kdy jindy je třeba, aby všechen pohyb směrem k bratru a veškerá služba církve počítala 22

s blízkostí a spřízněností s Pánem a měla v něm svůj základ. Podobně ani Mariinu návštěvu u Alžběty, naplněnou ochotou a radostí, nelze pochopit a napodobit jinak než na základě hluboké zkušenosti plynoucí z předchozího setkání a naslouchání v tichu Nazaretu.

Náš lid je unavený z množství slov: nepotřebuje zástupy mistrů, potřebuje především svědky.

Svědek se utvrzuje v nitru, v setkávání s Ježíšem Kristem. Každý křesťan – a katecheta ještě více – má být neustále Mistrovým učedníkem v umění modlitby. „Je nezbytné učit se modlit a stále nově odpozorovávat toto umění od samotného božského Mistra, stejně jako to dělali první učedníci: »Pane, nauč nás modlit se« (Lk 11,1). V modlitbě se rozvíjí dialog s Kristem, který nás činí jeho nejbližšími přáteli: »Zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás« (Jan 15,4)“ (NMI, 32).

Ježíšovu výzvu zajet na hlubinu proto musíme chápat také jako volání po odvážném oddání se hluboké modlitbě, která umožní zabránit trnům, aby zadusily semeno. Náš rybolov někdy nepřináší plody proto, že ho neděláme v jeho jménu, děláme si až přílišné starosti o své sítě a zapomínáme ho dělat s ním a pro něj.

Dnešní doba není lehká, není to doba pro přechodný entuziasmus, pro křečovitou, sentimentální či gnostickou spiritualitu. Katolická církev má bohatou duchovní tradici se širokou škálou učitelů, kteří mohou vést a podporovat opravdovou spiritualitu, 23

umožňující činit milosrdné skutky naslouchání a pastoraci setkávání. Při pozorné a vnímavé četbě 3. kapitoly papežova listu Novo millennio ineunte naleznete pramen inspirace pro mnohé z toho, oč jsem se s vámi chtěl podělit. Nyní bych si vás nakonec dovolil poprosit, abyste posílili tři základní aspekty duchovního života křesťana a zvláště katechety.

Osobní a živé setkání prostřednictvím četby Božího slova, spojené s modlitbou Děkuji Pánu za to, že jeho slovo je na katechetických setkáních stále častěji přítomné. Domnívám se navíc, že byl učiněn i veliký pokrok v biblické formaci katechetů. Mohlo by nám však hrozit, že zůstaneme jen u chladného výkladu či používání textů Písma svatého, pokud by chybělo osobní setkání a nenahraditelné uvažování nad Písmem, kterému se musí každý věřící a každé společenství věnovat, má-li dojít k „živému setkání skrze prastarou a stále živou tradici lectio divina, s jejíž pomocí můžeme vnímat biblický text jako živé slovo, které oslovuje, orientuje a buduje náš život“ (srov. NMI, 39). Katecheta tak nalezne pramen inspirace pro své vyučování, které se pak bude nutně vyznačovat láskou stávající se blízkostí, obětí a společenstvím.

24

Osobní a živé setkávání prostřednictvím eucharistie Všichni jako církev zakoušíme radost z blízké a každodenní přítomnosti vzkříšeného Pána, trvající až do konce časů. Toto ústřední tajemství naší víry vytváří společenství a posiluje nás v našem poslání.

Katechismus katolické církve nám připomíná, že v eucharistii nacházíme veškeré dobro církve – nacházíme v ní jistotu toho, že Bůh je věrný a jeho slib platí až do konce časů (srov. Mt 28,20).

Když jsme před Nejsvětější svátostí a klaníme se jí, zakoušíme blízkost Dobrého pastýře, pociťujeme jeho něžnou lásku a uvědomujeme si přítomnost věrného přítele. Všichni jsme někdy zažili, jak velkou pomocí může být víra, a prožili jsme důvěrný, osobní rozhovor se svátostným Pánem. A tohoto nádherného povolání – vyprávět o tom, co viděl – se katecheta nemůže vzdát (1 Jan 1n).

Při slavení „lámání chleba“ jsme opět vyzýváni k tomu, abychom napodobovali Pánovu odevzdanost a obnovovali jeho nevídané gesto rozmnožení skutků milosrdenství. Při eucharistické hostině zažívá církev společenství a je zvána k tomu, aby uváděla ve skutek zázrak „soudržnosti“, jehož prostřednictvím je možné dát v tomto globalizovaném světě prostor bratru a umožnit chudému, aby se v každém společenství cítil jako doma (srov. NMI, 50). Katecheta je povolán k tomu, aby z nauky činil poselství a z poselství život.

25

Jedině tak bude moci být hlásané slovo slaveno a stane se skutečně svátostí společenství.

Společné a slavnostní setkávání při slavení neděle Při nedělní eucharistii se zpřítomňují Velikonoce, Pascha Pána, který chtěl vstoupit do našich dějin, aby nás učinil účastnými na svém božském životě. Každou neděli nás shromažďuje kolem oltáře jako Boží rodinu, která se sytí živým chlebem (a tuto událost si připomíná a slaví na cestě), aby obnovila své síly a nepřestávala vyznávat, že on žije uprostřed nás. Na každé nedělní mši svaté zakoušíme naši bratrskou příslušnost k Božímu lidu, do něhož jsme byli začleněni křtem, a „připomínáme si první den v týdnu“ (Mk 16,2.9).

V současném světě, tak často postihovaném sekularismem a konzumismem se zdá, že se postupně vytrácí schopnost slavit a žít jako rodina. Katecheta je proto povolán zavázat se a pomáhat svým životem, aby nám nebyla ukradena neděle, aby v srdci člověka nevymřel cit pro svátek a aby jeho týdenní putování znovu nabylo svého původního významu a plnosti.

Svatá Terezička se svou schopností pro syntézu, tak typickou pro velké a prosté duše, píše jedné ze svých sester shrnujíc, v čem spočívá křesťanský život: „Milovat ho a činit, aby byl milován…“ To je také 26

důvodem bytí každého katechety. Pouze tehdy, existuje-li osobní setkání, je možné stát se nástrojem setkání pro ostatní.

Spolu s pozdravem bych ti v tento den katechetů také rád z celého srdce poděkoval za tvou odevzdanost ve službě věřícímu lidu a prosím Nejsvětější Pannu Marii, aby udržela ve tvém srdci žízeň po Bohu, aby ses nikdy neunavil hledáním jeho tváře.

Nepřestávej se za mě modlit, abych byl dobrým katechetou. Kéž ti Ježíš žehná a Nejsvětější Panna Maria ať tě ochraňuje!

Homilie ke katechetům, Arcidiecézní katechetické středisko, březen 2001

27