Otec Amorth, jak ho neznáte

Gabriele Amorth – Elisabetta Fezzi

Otec Amorth Jak ho neznáte

Obsah

Předmluva..................................................................................... 7 Úvod.............................................................................................. 9 PRVNÍ ČÁST Poslední rozhovory................................................................... 13 DRUHÁ ČÁST Svědectví těch, kdo žili v blízkosti otce Amortha...............119 Otec Stanislao..........................................................................121 Rosa...........................................................................................157 Fausto........................................................................................177 Otec Stefano.............................................................................189 Otec Marcello...........................................................................203 Alessia.......................................................................................211 Homilie, která zazněla při zádušní mši svaté v Římě dne 19. září 2016......................................................................215 223

Předmluva

O Gabrielu Amorthovi toho bylo napsáno hodně a šlo by toho napsat ještě víc, díky jeho mnohovrstevné, hluboké osobnosti, z níž pramenilo jeho tak plodné působení. Při četbě knihy nás zaujmou dva základní rysy jeho osobnosti: odvaha a víra v Boha.

Otec Amorth vynikal úderností a vytrvalostí, pokud šlo o hlásání Boží pravdy. Vyznačoval se nebojácností a jasným myšlením, proto v boji proti silám Zla neúnavně odhaloval pokrytectví a přetvářku světa. Rázně upozorňoval na chyby a odchylky v oblasti víry, například na nedostatky formace budoucích kněží v angeologii a démonologii a boje proti Zlému. V této oblasti se stal doslova průkopníkem.

V jednom z rozhovorů na stránkách této knihy se dočteme, jak hovoří o potřebě „znovu pokřesťanštit křesťany“, přičemž naráží na nevědomost v oblasti víry, nevědomost, která mnoho lidí přivádí do podvodného ďáblova vlivu.

Služba exorcismu ho posílila jako člověka, křesťana i jako kněze ve víře v Boha a jeho moc, ale také v důvěře v mateřské působení Panny Marie. Proto dalším rysem osobnosti, který vystupuje z jeho slov, je vskutku neotřesitelná víra v Boha 7

Otec Amorth

a důvěra v ochranu Panny Marie. Mariánská úcta ho vedla k poslušnosti vůči církvi a k láskyplnému soucitu s trpícími.

Tato kniha rozhovorů je jakousi katechetickou i duchovní pomůckou. Otec Amorth se často vyjadřuje pomocí vtipných obratů a ironie, protože měl radostné srdce, ale když argumentuje v oblasti víry a duchovního vedení, jeho slova mají velkou váhu.

Jako exorcista ti děkuji, drahý bratře! Pomohl jsi nám pochopit, že být s Ježíšem je cesta k vítězství, lék proti strachu, zmatku, obavám ze smrti a přítomnosti zlého v našem životě. Dosvědčoval jsi, že exorcista není žádný kouzelník, natož blázen; je to jen člověk – křesťan a kněz, který slouží Bohu a lidem v církvi.

Přimlouvej se za nás u Boha, modli se i za Mezinárodní asociaci exorcistů! Bůh ti dal milost, že ses dočkal jejího oficiálního schválení Svatým stolcem, aby mohla sloužit Bohu i jeho církvi. „Čtěte evangelium! Žijte evangelium a jednejte se vší pokorou, s vědomím, že všechno závisí na Bohu. Nedomnívejte se, že něco dokážete svými silami! Jsem pokorný, pokorný, pokorný… a jsem na to pyšný!“ (Gabriele Amorth) otec Paolo Carlin, OFMCap exorcista a tiskový mluvčí, italský národní delegát Mezinárodní asociace exorcistů (AIE) 8

PRVNÍ ČÁST

Poslední rozhovory

Otec Amorth

Narodil jsem se 1. května 1925 v Modeně, v hluboce věřící rodině. Měl jsem svaté rodiče. Mí čtyři bratři (bylo nás celkem pět) byli zlatí a dobře jsme spolu vycházeli. Chodil jsem na základní školu a už ve třinácti jsem začal přemýšlet o své budoucnosti, o kněžství a o řeholním životě.

V sedmnácti letech, tedy ve třetím ročníku gymnázia, jsem se seznámil s otcem Alberionem, zakladatelem Paulínské rodiny, který mi dal do života rozhodující podnět. Chtěl jsem, aby mi Bůh jasně sdělil, co mám dělat, ale díky otci Alberionovi jsem pochopil, že se musím rozhodnout sám. Ale Bůh zasáhl. Jednoho dne mi totiž otec Alberione řekl: „Zítra ráno za tebe budu sloužit mši svatou.“ A po mši svaté mi pověděl: „Měl by ses stát členem Společnosti sv. Pavla.“ – „Tak dobře,“ odpověděl jsem. Byl jsem však teprve ve třetím ročníku gymnázia. Navrhl jsem mu tedy, že nejprve dokončím gymnázium a pak vstoupím do kongregace.

Potom ale začala válka. Měl jsem pocit, že bych neměl opouštět sourozence a rodinu, a proto jsem se rozhodl, že se ještě zapíšu na univerzitu. Otec Alberione s tím souhlasil.

A tak jsem se zapsal na práva, ale rovněž se zapojil do odboje – dostal jsem dokonce válečnou medaili za účast v partyzánských bojích v okolí Modeny. Pak jsem vstoupil do Křesťanskodemokratické strany, protože byl ve vzduchu vznik republiky a všichni jsme byli zajedno: „Teď se musíme zasadit o vznik demokratické ústavy, pak ať si každý dělá, co bude chtít.“ Patřil jsem do skupiny, kterou vedl Giuseppe Dossetti, profesor církevního práva na univerzitě v Modeně, který učil 16

Poslední rozhovory

i na Katolické univerzitě v Miláně. Do této skupiny patřili i Lazzati, Fanfani a La Pira – samí vzácní lidé. Po vyhlášení Ústavy Italské republiky už šel každý svou cestou. Fanfani zůstal v politice, Dossetti se nejprve na popud kardinála Lercara ne příliš šťastně angažoval v komunální politice v Bologni, ale později se stal řeholníkem a založil velmi přísnou řeholní kongregaci s mužskou i ženskou větví. Lazzati odešel na Katolickou univerzitu v Miláně a já se stal zástupcem Andreottiho, národního delegáta Křesťanskodemokratické mládeže.

Když se později Andreotti dostal do vlády, zanechal po sobě volné místo ve vedení Křesťanskodemokratické mládeže. Tušil jsem, že mě budou chtít jednohlasně zvolit na jeho místo. Raději jsem tedy složil svou funkci, protože jsem věděl, že když se uvážu v politice, už z ní neuniknu. Chtěl jsem dodržet dohodu s otcem Alberionem.

Dostudoval jsem práva a vstoupil do Společnosti sv. Pavla.

Noviciát jsem absolvoval v Albě, studia teologie v Římě. Dne 24. ledna 1954 jsem byl vysvěcen na kněze. Slavilo se právě stoleté výročí vyhlášení dogmatu o neposkvrněném početí Panny Marie, proto nám odložili primici, abychom ji mohli sloužit v mariánském roce.

Následně jsem nějakou dobu strávil v Albě, kde jsem působil jako spirituál mladých paulínů ve formaci a vyučoval italský jazyk na našem gymnáziu. Tehdy jsem začal psát články do časopisu Famiglia Cristiana a dalších tiskovin naší kongregace, rovněž jsem často vedl duchovní obnovy a exercicie.

17

Otec Amorth

Rok 1958 byl pro mě docela chaotický, protože otec Alberione mi řekl: „Vyvaž se ze všeho, co děláš v Albě; potřebuji tě v Bologni, v novinách Avvenire ďItalia.“ Náhodou jsem se přátelil s šéfredaktorem Raimondem Manzinim, ale o tom otec Alberione nevěděl. Vypadalo to, že chtějí deník předat Společnosti sv. Pavla. Ten plán nakonec padl, ale zrodil se jiný: otec Agostino Gemelli požádal, jestli by mě otec Alberione neuvolnil do Milána, abych se stal spirituálem studentů tamní Katolické univerzity. Nabídku jsem přijal.

Ale záhy mi otec Alberione sdělil: „Musíš tam skončit, mám pro tebe jiný úkol.“ A zase bylo všechno jinak. Ten rok byl zkrátka plný změn. A tak jsem přišel do Říma, do budovy našeho vydavatelství, čímž začalo největší dobrodružství mého života. V roce, kdy jsem byl víceméně nezaměstnaný (v Římě jsem neměl stálou práci – ve vydavatelství jsem byl zaměstnaný jen na poloviční úvazek), mě napadlo zasvětit Itálii Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Na tu myšlenku mě přivedl spolubratr Stefano Lamera, zesnulý v pověsti svatosti.

Podobné zasvěcení se do té doby ještě nikdy neuskutečnilo!

Díky působení v deníku Avvenire ďItalia jsem se spřátelil s kardinálem Lercarem. Napsal jsem mu, on mi za podnět poděkoval a předložil ho Italské biskupské konferenci. Tou dobou měla pouhých dvacet pět členů, a já je mezitím téměř všechny přesvědčil o svém záměru! Takže když došlo na hlasování, zda zasvětit Itálii Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, zvedlo se víc rukou, než bylo přítomných – mnozí zvedli ruce obě! Pak mě Lercaro jmenoval sekretářem přípravného 18

Poslední rozhovory

výboru a dal mi to celé na starost. A tak jsem se v osmapadesátém a devětapadesátém roce plně věnoval zasvěcení Itálie Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Všechny dveře byly dokořán, všichni biskupové s plánem souhlasili, i když času na přípravy bylo tak málo…

Jezuita otec Mason mi poradil: „Nechte přivézt Pannu Marii Fatimskou, ona sama bude promlouvat místo vás. A mezi významnými místy jednotlivých provincií se může přemisťovat vrtulníkem.“ Vrtulník byl jedinečný nápad. Dostali jsme ho díky Andreottimu, ten mi byl vždycky nápomocen. Sestavili jsme tedy podrobný itinerář a biskupové ho ihned schválili.

Začali jsme 25. dubna 1959 v Neapoli a do konce léta jsme navštívili všechna významná místa Itálie. Zasvěcení Itálie se mělo uskutečnit 13. září během Národního eucharistického kongresu v Katánii. Za pár měsíců jsme museli všechno objet.

Neřešili jsme, jestli je neděle nebo všední den; jeden dva dny jsme strávili v každém městě a rychle pokračovali dál.

Protože jsem to měl cele v rukou a byl jsem již pár let duchovním synem otce Pia, chtěl jsem, aby ho Panna Maria mohla také navštívit. Kdoví proč jsme tehdy domluvili celé dva dny na zastávku v Beneventu. Napsal jsem tedy tamnímu biskupovi, zda by jim nestačil jeden den. On souhlasil, takže jsme se mohli 5. srpna 1959 večer vydat s Pannou Marií k otci Piovi.1 1 Otec Pio, tehdy už několik měsíců trpící těžkým zánětem pohrudnice, přišel s námahou sochu uctít. Odlet vrtulníku pak sledoval jen z okna své cely, přičemž k Panně Marii vyslal úpěnlivou prosbu: „Odcházíš, a mě tu necháš nemocného?!“ Vzápětí byl zázračně uzdraven.

Srov. AMORTH, G.: Otec Pio: světcův krátký životopis. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 2005, s. 106–109 (pozn. redakce).

19