Proc církev

Luigi Giussani

Proč církev

Obsah Oddíl první NÁROK PŘETRVÁVÁ Část první

K JÁDRU PROBLÉMU CÍRKVE Kapitola první

JAK DOSPĚT K POCHOPENÍ CÍRKVE..........................................................9

1.

2.

3.

4.

Základní předpoklad..................................................................................9 Souznění s fenoménem.......................................................................... 10 Zaměřit se na originalitu křesťanství.............................................. 14 Jádro problému zvaného církev......................................................... 15

Kapitola druhá

PRVNÍ PŘEDMLUVA: JAK DNES DOSPĚT K JISTOTĚ O KRISTU............................................... 18

1.

2.

3.

4.

Událost v minulosti................................................................................. 20 Vnitřní osvícení......................................................................................... 29 Pohled pravoslavně-katolický............................................................. 33 Zhodnocující pohled............................................................................... 40

Kapitola třetí

DRUHÁ PŘEDMLUVA: KAŽDODENNÍ OBTÍŽE PŘI CHÁPÁNÍ KŘESŤANSKÝCH POJMŮ... 46 1. Zaregistrování obtíží............................................................................... 46

411

2.

3.

4.

5.

6.

7.

8.

Středověk z hlediska šíření jednotné mentality.......................... 48 Humanismus z hlediska rozpadu jednotné mentality.............. 56 Renesance z pohledu přírody chápané jako konečný zdroj lidské energie..................................................... 68 Obtíže člověka pojímaného abstraktně: racionalismus........... 79 Společný jmenovatel tři popsaných faktorů: člověk jako ústřední bod?..................................................................... 87 Intenzifikace postoje až ke vzniku scientismu............................ 91 Závěr.............................................................................................................. 99 ČÁST DRUHÁ

UTVÁŘEJÍCÍ FAKTORY KŘESŤANSKÉHO FENOMÉNU V DĚJINÁCH Kapitola první

KONTINUITA JEŽÍŠE KRISTA: KOŘEN SEBEUVĚDOMĚNÍ CÍRKVE........................................................105

1. Cesta, kterou budeme procházet.....................................................105 2. Sepětí s Ježíšem Kristem.....................................................................106 Kapitola druhá

TŘI UTVÁŘEJÍCÍ FAKTORY.........................................................................117 1. Sociologicky vymezitelná komunitní realita..............................118 2. Komunita uchvácená “silou shůry”.................................................145 3. Nový způsob života...............................................................................159 Závěr...................................................................................................................187

412

Oddíl druhý ÚČINNÉ ZNAMENÍ BOŽSKÉHO V DĚJINÁCH ČÁST TŘETÍ

JAK CÍRKEV DEFINOVALA SAMA SEBE Kapitola první

LIDSKÝ FAKTOR.............................................................................................201

1. Prostřednictvím lidství........................................................................202 2. Důsledky....................................................................................................211 Kapitola druhá

POSLÁNÍ CÍRKVE VE VZTAHU K POZEMSKÉMU ČLOVĚKU........243 1.

2.

3.

4.

5.

6.

7.

8.

9.

Konečné slovo o člověku a dějinách...............................................244 Trvalá pobídka.........................................................................................246 Optimální postoj vůči lidským problémům................................251 Problémy člověka...................................................................................254 Církev nemá za úkol řešit lidské problémy.................................255 Usnadnění správně postavené svobody.......................................258 Práce každého člověka.........................................................................259 Religiozita nebude v dějinách nikdy prožívána plně..............262 Morální napětí křesťana......................................................................265

Kapitola třetí

BOŽSKÉ V CÍRKVI..........................................................................................269

1. Sdělování pravdy: společenství, tradice, magisterium...........272 2. Sdělování božské reality......................................................................297

413

ČÁST ČTVRTÁ

OVĚŘENÍ PŘÍTOMNOSTI BOŽSKÉHO V ŽIVOTĚ CÍRKVE Kapitola první

MÍSTO OVĚŘENÍ: LIDSKÁ ZKUŠENOST................................................331

1. To, co církev vyžaduje jako hodnotící faktor..............................333 2. Hodnotící kritérium použité na vrcholu svého vyjádření.....335 3. Disponibilita srdce.................................................................................337 Kapitola druhá

„STROM SE POZNÁ PO OVOCI“.................................................................341 1.

2.

3.

4.

Jednota........................................................................................................343 Svatost.........................................................................................................355 Všeobecnost (katolicita)......................................................................374 Apoštolskost.............................................................................................380

Kapitola třetí

JSI NADĚJE ZDROJ ŽIVÝ...............................................................................385

Na závěr cesty...............................................................................................391

Jmenný rejstřík.............................................................................................395

414

Kapitola první

JAK DOSPĚT K POCHOPENÍ CÍRKVE

1. Základní předpoklad Církev není jen vyjádřením života, něčím, co se z života rodí, církev je život. Život, který k nám dospěl z mnoha předešlých staletí. Kdo se chystá ověřit si vlastní názor na církev, musí si uvědomit, že k reálnému pochopení života, jakým je církev, je nutné adekvátní soužití s ní.

Pochopení určité reality, která je nějakým způsobem spojena se životem, vyžaduje čas, který je obtížné stanovit. Existují konotace a aspekty v realitě vzešlé ze života, jež člověk nikdy nepřestane objevovat a prozkoumávat.

Nutnou podmínkou pro pochopení života je soužití s ním. Za normálních okolností je jedinec v pokušení stanovovat termíny, lhůty, předem zamýšlené nebo rozhodnuté v určitém okamžiku. Aby tomuto limitujícímu předpokladu unikl, je nutná zvláštní prostota či upřímnost. Jinak se zabrání možnosti kritického 9

posouzení této formy života, objektivita, a to i minimální, je nemožná.

2. Souznění s fenoménem Církev je realita zařaditelná – jakýkoliv je postoj toho, kdo ji chce posuzovat – mezi náboženské fenomény. Někdo by ji mohl označit za fenomén zastaralý nebo zastarávající, vzbuzující malý zájem, jiný by naopak mohl její hodnotu považovat za samozřejmou, ale domnívám se, že v žádném případě nelze uniknout před nutností zařadit církev jako náboženskou realitu.

Právě to bych chtěl především předložit k zamyšlení.

Církev je náboženský „život”.

Německý psycholog a filosof Johannes Lindworsky tvrdí, že první podmínkou výchovy, tedy předání schopnosti proniknout do reality, je, že kroky jedince uváděného do reality musí být vždy motivovány něčím, co se opírá o zkušenost, kterou již získal předtím.1 Člověk tedy nachází pouze to, co se nějakým způsobem spojuje s tím, co je v něm již přítomno. Říkám „nějakým způsobem”, protože kontakty, setkání, předivo vztahů podněcují vnitřní, skrytý svět jedince k otevřenější, rozvinutější realizaci. Předivo 1

10

J. Lindworsky, Willenschule, F. Schoening. Paderborn 1922.

vztahů uskutečňuje, realizuje naší fyzionomii stále plněji právě tím, že povzbuzuje v nás přítomnou realitu, jakoby prostřednictvím určitého souznění.

Jestliže je církev náboženskou realitou, pak není-li ve mně aktivovaný náboženský aspekt nebo se zastavil na infantilní úrovni, bude pro mne obtížnější být schopen objektivně a kriticky tuto realitu posoudit. Pokud se podíváme například na některého z velkých básníků minulosti, jako je Dante Alighieri nebo Shakespeare, okamžitě se zachvějeme nad stránkami vyjadřujícími pocity, které žijí dnes i v nás, a snadněji je pochopíme.

Naopak u úryvků, v nichž básník odkazuje na mentalitu nebo praxi doby, ve které žil, právě pro jejich prchavou nahodilost, pro jejich čistě momentální hodnotu, zůstává pro nás jejich pochopení obtížné. Musí tedy existovat nějaký soulad, aby mohlo dojít k pochopení.

Dá se tedy vysvětlit, že v situaci každého z nás, v prostředí současné mentality je obtížné uchopit realitu náboženského typu. Absence výchovy přirozeného náboženského smyslu nás snadno vede k tomu, že považujeme za vzdálenou tuto realitu, která je přitom hluboce zakořeněna v našem těle i v našem duchu. Naopak živá přítomnost náboženského ducha vede okamžitě k snazšímu pochopení termínů reality, jakou je církev.

Za dané situace je prvním problémem uchopení církve problém inteligence, námaha způsobená chybějící dispozicí subjektu vůči objektu, který má 11

posuzovat: problém inteligence způsobený nedostatečným rozvojem náboženského smyslu.

Během jedné konverzace, které jsem měl příležitost se účastnit, významný univerzitní profesor vyslovil tuto větu: „Kdybych neměl chemii, zabil bych se!“ Něco obdobného, byť nevysloveného, se v naší vnitřní dynamice odehrává stále. Vždy existuje něco, co v našich očích činí život hodným žití, a bez čeho, i když nedospějeme až k touze po smrti, by všechno bylo bezbarvé a vyvolávající deziluzi. Tomuto „něčemu” (ať je to cokoliv, a nemusí jít nutně o teorii nebo vyjádření myšlenkového systému, naopak může jít o sebebanálnější životní praxi) člověk věnuje veškerou svou oddanost. Nikdo se nemůže vyhnout konečnému důsledku: ať už se jedná o cokoliv, ve chvíli, kdy tomu lidské vědomí odpovídá svým životem, jde o vyjádření religiozity, úroveň religiozity, která se realizuje.2 Nejvlastnější charakteristikou náboženského smyslu je, že je základní a nevyhnutelnou dimenzí každého 2 Srov. L. Giussani, Náboženský smysl, Nové město, Praha 2001, str. 84-87. Italský termín Il senso religioso (angl. The Religious Sense, atd...) je překládán doslovně jako „náboženský smysl”, byť je tento překlad poněkud problematický vzhledem k tomu, že český termín „náboženství” je užší než latinský termín „religio”, neboť v sobě již obsahuje pojem Boha.

Termín „religio” je obecnější a je možno ho vyjádřit např. jako „zpětná vazba”, a to člověka k druhému člověku, k realitě anebo, jak je chápán i v této knize, k něčemu, co člověka přesahuje, k Nekonečnu, k Tajemství (pozn. překl., viz také Z. Neubauer, Přímluvce postmoderny, Hrnčířství a nakladatelství M. Jůza & E. Jůzová, Praha 1994).

12

gesta, každého činu, každého vztahu. Je to úroveň otázky či přilnutí, nevymazatelná ze života v žádné jeho chvíli, protože hloubka jeho hledání významu se odráží v každém vášnivém zaujetí, iniciativě či gestu.

Je tedy jasné, že pokud by něco unikalo tomu, co ztotožňujeme s oním nejvyšším, s oním „bohem” (ať už jím chápeme cokoliv), pak již o to nejvyšší, o „boha” nepůjde, protože to bude znamenat, že existuje v našem způsobu jednání něco hlubšího, co ve skutečnosti uctíváme. Chybějící výchova náboženského smyslu, na kterou jsem krátce předtím poukázal, se projevuje právě v tomto: existuje v nás instinktivní odpor vůči tomu, aby náboženský smysl vědomě ovládal a určoval každý náš čin.

Právě toto je příznakem atrofie a jednostrannosti vývoje náboženského smyslu v nás: ta obrovská a těžká námaha, ta odcizenost, když slyšíme, že „bůh” je určující pro vše, že je to faktor, kterému není možno uniknout, že je to kritérium, na základě kterého si člověk vybírá, studuje, naplňuje výsledky své práce, vstupuje do politické strany, provádí vědecký výzkum, hledá si manželku, manžela, vládne národu. Výchova náboženského smyslu by měla na jedné straně upřednostňovat vědomí nevyhnutelné a totální závislosti, která existuje mezi člověkem a tím, co dává jeho životu smysl, na straně druhé by člověku měla pomáhat, aby časem překonal nerealistickou odcizenost, kterou vůči této své prvotní situaci zakouší.

13

3. Zaměřit se na originalitu křesťanství Téma náboženského smyslu je důležité pro pochopení originality křesťanství, které je právě odpovědí na náboženský smysl člověka prostřednictvím Krista a církve. Křesťanství je řešením náboženského problému, a nástrojem tohoto řešení je církev, naopak církev není nástrojem řešení problémů politických, sociálních a ekonomických.

Nejvážnější omyly na každé cestě člověka mají svůj původ vždy u kořene problému. Protože jsme tedy nyní dospěli k poslední etapě naší „Cesty”3, chci se vrátit k výchozímu bodu našich úvah, o který, pokud není rozvíjen a pokud k němu nejsme vychováváni, zakopáváme v každé etapě naší cesty, kdežto pokud rozvíjen je, stává se nezastupitelným kvasem rozumového pokroku lidského ducha.

Připomeneme-li si tvrzení Lindworského4, měli bychom říci, že křesťanské řešení náboženského problému předpokládá, že tento problém bude stále silně pociťován, že člověk bude vždy připraven s překvapením odhalit eventuální shodu své mysli a svého srdce s obsahem toho, co je mu předkládáno, protože bez 3 „Cesta“: trilogie knih L. Giussaniho Náboženský smysl (Nové město, Praha 2001), Původ křesťanského nároku (Paulínky, Praha 2012) a Proč církev.

4

14

Viz poznámka č. 1.

této shody je každé přilnutí ideologií. Tato shoda, a na tom trvám, se objevuje uvnitř živého náboženského smyslu, a je tedy podporována pouze trvalou výchovou takovéhoto náboženského smyslu.

Z něho se rodí hypotéza, že tajemství, které všechno obklopuje a do všeho proniká, se ukázalo člověku.

Obsahem křesťanské zvěsti je, že tato hypotéza se uskutečnila5: tajemství se stalo historickým faktem, určitý člověk se prohlásil za boha.

V tomto bodě se začíná profilovat problém, který nás zajímá.

4. Jádro problému zvaného církev Jak se ten, kdo se setkává s Ježíšem Kristem, ať už jeden den po jeho zmizení z pozemského obzoru nebo měsíc anebo sto, tisíc, dva tisíce let po něm, stane schopným uvědomit si, zda On odpovídá pravdě, kterou si pro sebe nárokuje? To znamená: jak může člověk dospět k pochopení toho, zda Ježíš Nazaretský je opravdu událostí, v niž se uskutečňuje hypotéza zjevení v úzkém smyslu slova?

5 Srov. L. Giussani, Původ křesťanského nároku, Paulínky, Praha 2012, 3. kapitola, str. 43 a násl.

15

Tento problém je jádrem toho, co se historicky nazývá „církev”.

Slovo „církev” ukazuje na historický fenomén, jehož jediný význam spočívá v tom, že umožňuje člověku nabýt jistoty o Kristu, že je odpovědí na tuto otázku: „Jak se já, který přicházím den poté, co Kristus odešel, skutečně dozvím, zda se jedná o něco, co se mne nejvýš dotýká, jak se to dozvím s rozumovou jistotou?” Již jsme si všimli, že si nelze představit vážnější problém pro člověka než je tento, ať už si na uvedenou otázku dává jakoukoliv odpověď.6 Pro jakéhokoliv člověka, který přijde do kontaktu s křesťanskou zvěstí, je imperativem snažit se dospět k jistotě o tomto problému, který je tak rozhodující pro jeho život a pro život světa. Je také možné tento problém potlačit, ale vzhledem k povaze otázky je to totéž jako negativní odpověď.

Je tedy důležité, aby dnes ti, kdo přicházejí po události příchodu Ježíše Nazaretského (a nadto velmi dlouho po ní), se k ní mohli přiblížit takovým způsobem, aby dospěli k jejímu rozumnému a jistému posouzení, přiměřenému vážnosti problému. Církev se nabízí jako odpověď na tento požadavek jistého zhodnocení. To je téma, kterým se nyní budeme zabývat. Předpokládá to poctivost otázky „Kdo je opravdu Ježíš Kristus?“, tj. morální angažovanost v používání 6

16

Tamtéž, str. 43-56.

rozumu tváří v tvář historické události křesťanské zvěsti. Stejně tak se předpokládá morální poctivost v životě náboženského smyslu jako takového.

Jestliže se člověk naopak neangažuje v nevyhnutelném a všudypřítomném aspektu života, kterým je náboženský smysl, jestliže se domnívá, že k historické události Krista nemůže zaujmout osobní postoj, pak ho církev může zajímat jen omezeně: jako sociologický, politický či sdružovací problém, bude ji potírat nebo hájit ve vztahu k těmto aspektům.

Jaká degradace rozumu být diskvalifikován právě v tom, co činí lidštější a plnější jeho schopnost vidět souvislosti, tedy v autentickém a živém náboženském smyslu!

Na druhé straně dějinami skutečně, ať chceme nebo nechceme, ať nás to rozčiluje či nechává klidnými, prochází zvěst o Bohu, který se stal člověkem.

17