Raniero Cantalamessa
Obsah
Předmluva................................................................................. 5 I. „Celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí“......... 7 1. Svět v očekávání............................................................. 7 2. Teze inteligentního plánu (Intelligent design) – věda, nebo víra?........................................................ 11 3. Evoluce a Nejsvětější Trojice....................................... 15 4. Velikonoce – přechod od staroby k mládí................ 23 II. „Zákon Ducha, jenž je dárcem života“.................. 27 1. Zákon Ducha a Letnice............................................... 27 2. Čím je zákon Ducha a jak působí.............................. 32 3. Láska zachovává zákon... ............................................ 36 4. ... zákon střeží lásku..................................................... 39 5. „Není žádné odsouzení!“............................................ 44 III. „Všichni, kdo se nechávají vést Duchem, jsou syny Božími“......................................................... 47 1. Epocha Ducha svatého?.............................................. 47 2. Duch jako průvodce Písmem..................................... 50
85
3. Duch svatý člověka vede prostřednictvím jeho svědomí................................................................. 54 4. Duch svatý člověka vede prostřednictvím církevního magisteria.................................................. 57 5. Rozlišování v osobním životě..................................... 61 IV. „I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny“........................................................ 67 1. Duch přislíbení............................................................. 67 2. Duch svatý jako prvotina a závdavek........................ 69 3. Duch svatý jako duše tradice...................................... 75 4. Duch svatý nám dává překypovat nadějí.................. 78
86
Předmluva
Reflexe sebrané v této knize se zrodily ve formě meditací, které byly předneseny v postní době roku 2009 ve Vatikánu za přítomnosti papeže Benedikta XVI., a to u příležitosti Roku svatého Pavla, který vyhlásil právě zmíněný Svatý otec jako připomínku dvoutisíciletého výročí narození Apoštola národů. Pojednává se v nich o některých klíčových bodech 8. kapitoly Listu Římanům, která je – jak je dobře známo – nejucelenějším a hluboce inspirovaným textem věnovaným tajemství Ducha svatého, a to nejen v rámci pavlovských listů, nýbrž s největší pravděpodobností v celém Novém zákoně. Některá zamyšlení předložená při této příležitosti pocházejí z mých předchozích knih věnovaných tajemství Ducha svatého – jedná se především o monografii Zpěv Ducha (Il canto dello Spirito),
5
která vyšla v nakladatelství Àncora.1 Nyní jsem je však znovu promyslel ve světle témat a problémů, které se vynořily v daném mezidobí. Připomínám například úlohu Ducha svatého v kontextu debat o evolucionismu, jež se opětovně rozvinuly u příležitosti dvoustého výročí narození Ch. Darwina v roce 2009. Největší novinkou je však to, že jsem nyní měl první příležitost zabývat se monografickým způsobem Duchem svatým v rámci myšlenkového odkazu jednoho autora, a to dokonce takového, který je bezpochyby v dané záležitosti tím nejvýznačnějším, tedy apoštola Pavla, jenž je velkým pěvcem Ducha svatého a zvěstovatelem života „v Duchu svatém“. Čtenářům se zde nabízí také určitá příležitost prožívat společenství se Svatým otcem Benediktem XVI., který laskavě naslouchal jako první těmto meditacím.
Česky vyšlo jako Zpěv Ducha. Meditace na hymnus Veni creator. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2001.
1
6
I.
„Celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí“ Duch svatý ve stvoření a v proměnění kosmu
1. Svět v očekávání Zvolil jsem osmou kapitolu Listu Římanům proto, že v celém souboru pavlovských listů, ba i v celém Novém zákoně představuje nejucelenější pojednání o tajemství Ducha svatého. Apoštol se zde projevuje jako nejzasvěcenější průvodce na cestě, po níž můžeme dospívat ke stále hlubšímu poznání Ducha svatého a ke stále úchvatnější lásce k němu. V této první kapitole naší knihy se budeme zabývat následujícím úryvkem: „Jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás. Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě 7
prvotiny ducha
Božích dětí. Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud“ (Řím 8,18-22). Exegetický problém spjatý s tímto textem, o němž se vedou diskuse již od antiky, se týká otázky významu slova „stvoření – tvorstvo“, řecky ktisis. Výrazem „stvoření“ svatý Pavel označuje někdy souhrn všech lidí, tedy lidský svět, jindy zase božský úkon stvoření, pak zase svět v celé jeho komplexnosti, tedy lidstvo spolu s celým vesmírem, a konečně také nové stvoření. Ten vyplývá z Kristovy Paschy. Augustin, 2 jehož následují někteří současní autoři,3 se domnívá, že daný výraz označuje svět lidí, a proto je třeba z tohoto Pavlova textu vyloučit jakoukoli kosmickou perspektivu spjatou s hmotou. Rozlišení mezi „celým tvorstvem“ a „námi, kteří máme prvotiny Ducha“, by tedy ležela cele na poli světa lidí a rovnala by se rozlišení mezi lidstvem nevykoupeným a vykoupeným. Dnes však exegeté téměř jednomyslně přijímají mínění, podle něhož ktisis na tomto místě označuje stvoření v celé jeho komplexnosti, tedy jak svět ma2
Srov. Augustin: Výklad Listu Římanům, 45, PL, 35, 2074.
Srov. A. Giglioli: L´uomo o il creato? Ktisis in S. Paolo. Bologna, EDB 1994.
3
8
i. „Celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí“
teriální, tak onen lidský. Tvrzení, že tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti bez vlastní vůle – viny, má smysl jedině tehdy, když se vztahuje k hmotnému stvoření. Apoštol vnímá, že toto tvorstvo je ve stavu očekávání a napětí, jehož cílovým bodem je zjevení slávy Božích synů. „Stvoření ve své zjevně do sebe uzavřené existenci, která je statická [...], očekává s napětím oslaveného člověka, jehož bude světem, který bude tudíž rovněž oslaveným.“4 Tento stav trýznivého očekávání vyplývá z toho, že stvoření bylo bez vlastní viny člověkem zavlečeno do stavu bezbožnosti, který apoštol Pavel popisuje na počátku svého listu (srov. Řím 1,18nn). Tam definoval zmíněný stav jako „nespravedlnost“ a „lež“, na tomto místě užívá výrazy „nicotnost“ (mataiotés) a „porušenost“ (fthorá), které vyjadřují totéž: „ztrátu smyslu, opravdovosti, nedostatek síly, jasu, Ducha a života“. Uvedený stav však není něčím uzavřeným a definitivním. Tvorstvo má naději! Nejde o to, že tvorstvo jako takové by mohlo subjektivně doufat, nýbrž o to, že Bůh pomýšlí na vykoupení tvorstva. Zmíněná 4 H. Schlier: La lettera ai Romani. Brescia, Paideia. 1982, s. 429.
9
prvotiny ducha
naděje je spjata s vykoupeným člověkem jakožto „Božím synem“, který prostřednictvím putování opačným směrem než Adam jednou přivede kosmos definitivně do stavu svobody a slávy. Právě v tom také tkví hluboká odpovědnost křesťanů za stvořený svět. Jedná se o povinnost již od nynějška projevovat znamení té svobody a slávy, k nimž je povolán celý vesmír, a to v nadějeplném utrpení, neboť víme, že „utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás“ (Řím 8,18). V závěrečném verši apoštol nahlíží toto tajemství víry prostřednictvím dramatického a tklivého obrazu, protože tvorstvo je přirovnáváno k ženě strádající při porodních bolestech. Lidská zkušenost jasně říká, že uvedená strázeň je vždy smíšena s radostí, což je čímsi naprosto odlišným od beznadějného pláče světa, který Vergilius popisuje v jednom verši své Aeneidy: sunt lacrimæ rerum, věci roní slzy.5
5 Vergilius: Aeneis, I, 462.
10