Joseph ratzinger
Benedikt XVI.
RADOST Z VĂ?RY Ed. Giuliano Vigini
Obsah
Předmluva.............................................................................................................. 5 I. Bůh Otec..................................................................................................... 17
Pramen veškeré pravdy o člověku.................................................... 17
Jediný Bůh................................................................................................... 19 Stvořitel nebe a země............................................................................. 21
Gramatika stvoření.................................................................................. 25
Velká naděje................................................................................................ 27 Dvojí rozměr lásky................................................................................... 28 II. Ježíš Kristus.............................................................................................. 35
Zjevitel Otce................................................................................................ 35 Král chudých a král pokoje................................................................... 39 Trpěl pod Ponciem Pilátem.................................................................. 43 Ukřižován umřel i pohřben jest......................................................... 47
Třetího dne vstal z mrtvých................................................................. 49
Vystoupil na nebesa a sedí po pravici Boha Otce........................ 55 Jeho království bude bez konce.......................................................... 59
189
III. Duch svatý................................................................................................. 65 Duch Boží..................................................................................................... 65
Pán a dárce života.................................................................................... 69
Mluvil ústy proroků................................................................................. 72 Přijď, ó Duchu přesvatý......................................................................... 74 Duch svatý v životě církve.................................................................... 77 Dech křesťanského života..................................................................... 82 IV. Církev........................................................................................................... 89
Ustanovená na základě apoštolů....................................................... 89
Jedna, svatá, katolická a apoštolská církev.................................... 94 Eucharistická komunita.......................................................................100 Poslání církve...........................................................................................103 V. Panna Maria............................................................................................111 Milostiplná................................................................................................111
Matka Boží.................................................................................................116
Matka církve.............................................................................................120
Hvězda naděje.........................................................................................129 VI. Svátosti.....................................................................................................135 Symbolismus svátostných znamení................................................135
Počátek putování křesťanského života.........................................141
Dar nové identity....................................................................................144
Chléb života..............................................................................................152
Boží milosrdenství je větší než jakákoli vina.............................156 Pokrm na cestu (viatikum) pro nemocné....................................160
190
VII. Život věčný..............................................................................................162
Víra v život věčný...................................................................................162
V očekávání setkání s Kristem..........................................................167
Kdo věří ve mne, bude žít....................................................................170 Hledět upřeně k cíli...............................................................................175
Základní chronologie života Benedikta XVI. .......................................181 Přehled použitých pramenů........................................................................183
191
I. Bůh Otec
Pramen veškeré pravdy o člověku „Prosím nejen za ně, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne“ (Jan 17,20): Tak se Ježíš modlil ve večeřadle ke svému nebeskému Otci. Prosí tak za budoucí generace věřících. Hledí za hranice večeřadla do budoucnosti. Modlil se tedy také za nás. Prosí o naši jednotu. Tato Ježíšova modlitba není prostě a jednoduše něčím z minulosti. On stojí stále před Otcem a přimlouvá se za nás, tedy také v této hodině je mezi námi a chce nás vtáhnout do své modlitby. V Ježíšově modlitbě nacházíme nejniternější a nejhlubší místo naší jednoty. Staneme se skutečně jedním, jestliže se necháme vtahovat do nitra této modlitby. Pokaždé, když se jako křesťané setkáváme v jednotě k modlitbě, tento Ježíšův zápas o nás a spolu s Otcem za nás by se měl hluboce dotýkat také našeho srdce. Čím více se necháme vtahovat do tohoto dynamismu, tím více se uskutečňuje ona kýžená jednota. 17
Ježíšově modlitbě nebylo nasloucháno? Dějiny křesťanství, abychom tak řekli, jsou viditelnou stranou toho dramatu, v němž Ježíš zápolí a trpí spolu s námi, s lidskými bytostmi. Stále znovu musí snášet to, co se staví proti jednotě, nicméně stále znovu se také naplňuje ona jednota s ním a skrze něho také s trojjediným Bohem. Musíme vnímat obě záležitosti, totiž hřích člověka, který se tak uzavírá Bohu a navíc se uzavírá i v sobě, ale také vítězství Boha, jenž podpírá církev navzdory její lidské slabosti a ustavičně přitahuje lidi do sebe, a tak je sbližuje jedny s druhými. [...] Základní jednota tkví v tom, že věříme v Boha, všemohoucího Otce, Stvořitele nebe i země, že ho vyznáváme jako trojjediného Boha Otce, Syna a Ducha svatého. Nejvyšší jednota není rozhodně samotou nějaké monády, nýbrž jednota prostřednictvím svrchované lásky. Věříme v Boha, v konkrétního Boha. Věříme ve skutečnost, že Bůh k nám promluvil a učinil se jedním z nás. Vydávat svědectví tomuto živoucímu Bohu je naším společným úkolem, který máme uskutečňovat v právě probíhajícím okamžiku. Potřebuje člověk vůbec Boha? Anebo lze tvrdit, že všechno jde docela dobře i bez něho? Když v první fázi nepřítomnosti Boha jeho světlo ještě vydává svou záři a drží pohromadě řád lidské existence, pak leckdo může nabýt dojmu, že všechno funguje docela dobře i bez Boha. Jenomže když se svět dále a dále vzdaluje 18
od Boha, pak se stává zřejmějším, že člověk ve směsi moci, prázdnoty srdce a v dychtění po uspokojování nenasytné touhy po štěstí stále více a více „přichází“ o svůj život. Žízeň po nekonečnu je v člověku přítomna a nelze ji ničím vykořenit ani nahradit. Člověk byl stvořen pro vztah k Bohu, a proto Boha nutně potřebuje. Naší první službou v tomto okamžiku dějin musí být vydávání svědectví o přítomnosti živoucího Boha, neboť tím zároveň poskytujeme světu odpověď, jíž má tolik zapotřebí. Pochopitelně platí, že nedílnou a v jistém ohledu také absolutně ústřední součástí tohoto svědectví o Bohu je svědectví vydávané Ježíši Kristu, pravému Bohu a skutečnému člověku, jenž žil spolu s námi, trpěl pro nás, zemřel za nás, jenž také svým vzkříšením rozrazil brány smrti. Jediný Bůh Existuje jenom jeden Bůh, jenž je Stvořitelem nebe a země, a proto je také Bohem všech lidí. Dvě skutečnosti jsou v tomto tvrzení specifické, totiž že všichni ostatní bohové nejsou Bohem a že veškerá skutečnost, v níž se odehrává náš život, odkazuje na Boha, protože je jím stvořena. Není pochyb o tom, že idea stvoření existuje také mimo křesťanství, jenomže pouze zde je naprosto jasné, že nikoli nějaký bůh, nýbrž jedině 19
III. Duch svatý
Duch Boží Kdo nebo co je vlastně Duch svatý? Jak ho můžeme poznávat? Jakým způsobem k němu můžeme přicházet a jak on může zase přicházet k nám? Co působí? První odpověď nám poskytuje velký letniční hymnus církve „Veni, Creator Spiritus“ – „Přijď, Duchu Stvořiteli“. Hymnus se zde odvolává na první verše Bible, které se tu vyjadřují pomocí obrazu stvoření univerza. V těchto verších se říká především to, že nad chaosem, nad vodami v propasti se vznášel Boží Duch. Svět, v němž žijeme, je dílem Ducha Stvořitele. Letnice nejsou pouze počátkem církve, a proto také její speciální slavností, neboť Letnice jsou také zcela po právu slavností stvoření. Svět neexistuje sám od sebe, pochází od stvořitelského Božího Ducha, od tvořivého Božího slova. To je také důvod, proč se v tomto světě odráží Boží moudrost. Ta nám ve své šířce a ve všeobjímající logice svých zákonitostí dopřává zahlédnout něco ze stvořitelského Božího Ducha. Tato Boží moudrost 65
nás vybízí k uctivé tichosti. Ten, kdo jako křesťan věří v Ducha Stvořitele, si uvědomuje skutečnost, že nemůžeme světa užívat nebo zneužívat tak, jako kdyby se jednalo o prostý materiál, s nímž bychom mohli nakládat zcela podle své vlastní libosti. Na stvoření tedy musíme nahlížet jako na dar, který nám byl svěřen ne proto, abychom ho zlikvidovali, nýbrž proto, abychom z něho učinili Boží zahradu, což bude také zahrada pro člověka. Když stojíme před mnoha formami zneužívání Země, která se v dnešním světě odehrávají, jako bychom slyšeli úpění tvorstva, o němž hovoří svatý Pavel (srov. Řím 8, 22). Začínáme tak chápat slova Apoštola, že totiž stvoření netrpělivě čeká na to, až se zjeví Boží synové ve slávě, neboť tak stvoření dojde svého osvobození a dosáhne svého plného lesku. My chceme být takovými syny Božími, na něž tvorstvo netrpělivě čeká. Takovými vskutku můžeme být, protože při křtu nás Pán svými syny doopravdy učinil. Ano, tvorstvo a dějiny od nás mnohé očekávají, čekají na muže a ženy, kteří budou doopravdy Božími syny a dcerami a budou se podle toho také chovat. Když se zahledíme do minulosti, vidíme, jak kolem klášterů tvorstvo opravdu prosperovalo, jak probuzení Božího Ducha v lidských srdcích umožňovalo, aby se projevil jas Ducha Stvořitele i na zemi. Tento jas byl zatemněn a někdy dokonce téměř uhašen lidským barbarstvím a dychtěním po moci. Kolem svatého Františka došlo opětovně k témuž projasnění, které se odehrává všude 66
tam, kde Boží Duch vstupuje do lidských duší. Tohoto Ducha náš hymnus kvalifikuje jako světlo, lásku a sílu. Tak jsme nalezli první odpověď na otázku, čím by mohl být Duch svatý, co působí a jak bychom mohli dospívat k jeho poznávání. On nám vychází v ústrety prostřednictvím stvoření a zejména díky jeho nádheře. Nicméně dobré Boží stvoření bylo v průběhu dějin lidí poskvrněno nesmírným množstvím špíny, kvůli čemuž je velmi obtížné, pokud ne téměř nemožné, rozpoznávat v něm odlesk jeho Stvořitele, i když při pohledu na západ slunce nad mořem, při pohledu na velebnost hor, při pohledu na rašící kvítek a při podobných jiných zážitcích se v nás téměř spontánně probouzí vědomí ohledně existence moudrého Stvořitele. Ovšem stvořitelský Duch nám přichází na pomoc. On vstoupil do dějin, a tak k nám promlouvá novým způsobem. V Ježíši Kristu se sám Bůh učinil člověkem, a tak nám dopřál, abychom – tak říkajíc – mohli vrhnout pohled do nitra samotného Boha. Tam pak spatřujeme něco zcela neočekávaného, protože v Bohu existuje „Já“ a „Ty“. Tajemný Bůh není nekonečnou samotou. On je událostí lásky. Jestliže se domníváme, že díky pohledu na stvoření můžeme zahlédnout Ducha Stvořitele, tedy Boha samotného, a to v podobě kreativní matematiky, moci, která utváří zákonitosti světa a nejvyšší řád v nás samotných, a pochopitelně také krásy, pak nyní je nám dáno 67
jasně na srozuměnou, že Duch Stvořitel má srdce. On je Láska. Existuje Syn, jenž hovoří s Otcem. Oba dva jsou pak jedno v Duchu, jenž je – abychom tak řekli – atmosférou onoho sebedarování a oné lásky, který z těchto tří činí jediného Boha. Tato jednota v lásce, jíž je Bůh, je daleko vznešenější jednotou, než jakou může být jednota poslední neviditelné hmotné částečky. Právě trojiční Bůh je také jediným Bohem. Prostřednictvím Ježíše Krista tedy můžeme „pohlížet do Božího nitra“. Jan ve svém evangeliu to vyjadřuje následujícím způsobem: „Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten (o něm) podal zprávu“ (Jan 1,18). Jenomže Ježíš nás nenechal jenom pohlížet do Boží intimity, protože v něm Bůh jako by opustil svou intimitu a vyšel nám v ústrety. K tomu došlo zejména v Ježíšově životě, utrpení, smrti a vzkříšení, a také v jeho slovech. Ježíš se ale nespokojuje s tím, že nám vychází vstříc. On chce mnohem víc. Přeje si sjednocení s námi. To je také význam obrazů, jako je hostina a svatba. My nemáme o něm pouze něco vědět, nýbrž jeho prostřednictvím máme být vtaženi do Boha. Právě proto chce Ježíš zemřít a vstát z mrtvých. Od daného okamžiku se totiž již nenachází pouze na jednom určitém místě, neboť nyní jeho Duch, Duch svatý, z něho vyzařuje a vstupuje do našich srdcí, a tak nás sjednocuje se samotným Ježíšem i s Otcem, s trojjediným Bohem. 68
Matka církve Dne 8. prosince 1965 na náměstí před bazilikou svatého Petra papež Pavel VI. slavnostně uzavřel Druhý vatikánský koncil. Tento koncil byl vyhlášen na základě rozhodnutí papeže Jana XXIII. dne 11. října 1962, kdy se tehdy slavil svátek Mariina mateřství, a uzavřel se o dni slavnosti Neposkvrněného početí. Koncil je tedy orámován mariánskými svátky. Ve skutečnosti je to ale mnohem víc než pouhý rámec, protože se jedná o zaměření putování celého koncilu. To vše nás odkazuje, stejně jako to odkazovalo koncilní otce, k obrazu Panny ponořené v naslouchání, Panny, která prožívá Boží slovo a uchovává v srdci slova, která jí adresuje Hospodin, propojuje je do souvislostí jakoby do nějaké mozaiky, učí se to vše chápat (srov. Lk 2,19.51). To vše nás odkazuje k velké Věřící, která plna důvěry se plně vydává do Božích rukou, poddává se jeho svaté vůli. To vše nás odkazuje k pokorné Matce, která ustupuje stranou, když to poslání jejího Syna vyžaduje, a také k odvážné ženě, která stojí pod křížem, když Ježíšovi učedníci prchají. Pavel VI. ve svém proslovu u příležitosti promulgace koncilní konstituce o církvi definoval Marii jako „Tutrix huius Concilii“ – „Ochránkyni tohoto koncilu“.49 A prostřednictvím 49 Srov. Œcumenicorum Concilium Vaticanum II, Constitutiones Decreta Declarationes. Città del Vaticano 1966, s. 983.
120
nezaměnitelné narážky na vyprávění o Letnicích, jak nám ho zachoval Lukáš (srov. Sk 1,12-14), dále pravil, že koncilní otcové se setkávali v koncilní aule „cum Maria, Matre Iesu“ – „spolu s Marií, Ježíšovou Matkou“ a také v jejím jménu z ní také nyní vyšli.50 Nesmazatelně zůstává v paměti zapsán okamžik, v němž koncilní otcové, jakmile zaslechli slova Pavla VI.: „Mariam Sanctissimam declaramus Matrem Ecclesiæ“ – „Prohlašujeme přesvatou Marii Matkou církve“, spontánně povstali ze svých sedadel a vestoje hlasitě aplaudovali, a tak vzdávali poctu Matce Boží, naší Matce, Matce církve. Ve skutečnosti papež tímto titulem shrnul mariologickou nauku celého Druhého vatikánského koncilu a zároveň tak nabídl klíč k jejímu pochopení. Maria není pouze ve zcela jedinečném vztahu ke Kristu, Božímu Synovi, jenž se jakožto člověk chtěl stát jejím synem. Když je naprosto sjednocena s Kristem, pak také bezvýhradně patří i nám. Ano, můžeme říci, že Maria je nám tak blízká jako žádná jiná lidská bytost, neboť Kristus je člověk pro lidi a celé jeho bytí je „existence pro nás“. Kristus, jak říkají církevní otcové, je jakožto Hlava neoddělitelná od svého těla, jímž je církev, a tak spolu s tímto tělem utváří, dá se říci, jediný živoucí subjekt. Matka Hlavy je proto také Matkou tohoto těla, tedy celé církve. 50 Tamtéž, s. 985.
121
Ona je zcela oproštěna od sebe samé, protože se cele darovala Kristu a spolu s ním je také darována nám všem. Platí totiž, že čím více se lidská osoba daruje, tím více nachází sebe samu. Koncilní otcové nám chtěli sdělit toto: Maria je tak hluboce začleněna do velkolepého tajemství církve, že ona a církev jsou prostě neoddělitelné, stejně jako je Maria neoddělitelná od Krista. Maria vyzařuje církev, v její osobě jsme svědky anticipace církve, a tak ve všech turbulencích, které postihují církev, jež trpí a lopotí se, ona zůstává stále hvězdou spasení. Ona je jejím pravým srdcem, v něž klademe velkou důvěru, i když periferie církve nás často tak tíží na duši. Papež Pavel VI. v kontextu promulgace dogmatické konstituce o církvi tohle vše jasně ozřejmil prostřednictvím prohlášení onoho nového mariánského titulu, který je hluboce zakořeněn v tradici, a to s úmyslem osvětlit niternou strukturu nauky o církvi, jak ji rozvinuli otcové shromáždění na Druhém vatikánském koncilu. Toto vrcholné církevní grémium se muselo vyjádřit o institučních složkách církve, tedy o biskupech a o papeži, o kněžích, laicích a řeholnících v jejich společenství a v jejich vzájemných vztazích. Muselo popsat putující církev, „která v sobě zahrnuje hříšníky, je svatá a zároveň neustále potřebuje očišťování…“51 51 Srov. II. vatikánský koncil: Lumen gentium, čl. 8.
122
Hledět upřeně k cíli Svatý Petr ve Skutcích apoštolů říká, že Bůh povýšil Krista na svou pravici jako vůdce a spasitele (srov. Sk 5,31). Slovo „vůdce“ je překladem řeckého termínu archegos, který má velmi dynamický význam. Archegos je ten, kdo ukazuje cestu, kdo jde před námi, kdo je v pohybu směrem vzhůru. Bůh ho povýšil k sobě na pravici. Když tedy hovoříme o Kristu jako o archegovi, pak tím říkáme, že Kristus kráčí před námi a ukazuje nám cestu. Být ve společenství s Kristem znamená být na cestě, vystupovat s Kristem. Následování Krista je výstup směrem vzhůru, znamená to kráčet ve stopách toho, kdo je archegos, kdo danou cestou již prošel, kdo kráčí před námi a vede nás. Tady je zřetelně velmi důležité, aby nám bylo řečeno, kam Kristus dospěl a kam tedy máme v jeho šlépějích dospět také my: hypsosen – do výše – vystupovat na Boží pravici. Následování Krista není pouze napodobování jeho ctností, není to pouze život v tomto stylu napodobování Krista, na základě jeho slova, nakolik je to člověku možné, nýbrž také putování k danému cíli. Tím cílem je místo po Otcově pravici. Je to toto Ježíšovo putování směřující k tomu, aby byl po pravici Otce, a je to také následování Ježíše, které směřuje k tomu, abychom i my byli po pravici Otce. K horizontu tohoto následování patří celé Ježíšovo putování, tedy i dosažení toho, být po pravici Otce. 175
V tomto smyslu je tedy cílem tohoto putování věčný život po Otcově pravici ve společenství s Kristem. My máme dnes často trochu strach hovořit o věčném životě. Hovoříme o věcech, které jsou užitečné pro tento svět, dokazujeme, že křesťanství pomáhá také ke zlepšování světa, neodvažujeme se ale říkat, že jeho cílem je věčný život a že právě z tohoto cíle také vzcházejí hlavní kritéria našeho života. Musíme znovu pochopit, že křesťanství bude pouhým „fragmentem“, když nebudeme pomýšlet na tento cíl, na to, že chceme následovat tohoto archega vzhůru k Bohu, když nebudeme mít na mysli slávu Syna, jenž z nás činí syny v Synu. Musíme opětovně uznat, že jedině ve velkolepé perspektivě věčného života vyjevuje křesťanství člověku smysl. Musíme mít odvahu, radost, velkou naději, že věčný život skutečně existuje, že to je opravdový život, z něhož vychází světlo, které osvěcuje také tento svět. Když ponecháme stranou téma věčného života a přislíbeného nebe, lze tvrdit, že je pro člověka lepší, aby žil podle křesťanských kritérií, neboť žít podle pravdy a lásky, byť v mnoha ohledech to s sebou nese pronásledování, je samo o sobě dobré a je to lepší než všechno ostatní. Ovšem právě tato vůle žít podle pravdy a lásky před námi musí odkrývat celou šíři Božího plánu s námi, musí v nás probouzet odvahu již nyní se radovat v očekávání věčného života, z onoho výstupu směrem vzhůru ve stopách našeho archega. 176
Řecké slovo Soter znamená Spasitel, jenž nás zachraňuje z nevědomosti a zaměřuje nás k poslednímu cíli. Spasitel nás zachraňuje ze samoty, zachraňuje nás z prázdnoty, která zůstává v životě bez perspektivy věčnosti, zachraňuje nás tím, že nám dává lásku v plnosti. On je vůdce. Kristus, archegos, nás zachraňuje tak, že nám dává světlo, pravdu a Boží lásku. Zastavme se ještě nad výrokem, v němž se nám sděluje, že Kristus jakožto Spasitel daroval Izraeli obrácení a odpuštění hříchů (srov. Sk 5,31), v řečtině se na tomto místě používá slova metanoia. Kristus tedy Izraeli daroval pokání a odpuštění hříchů. To je pro mne velmi důležitá skutečnost, protože pokání je milost. V exegezi existuje určitá tendence k tomu, aby se tvrdilo, že Ježíš v Galileji prý zvěstoval milost bez jakýchkoli podmínek, absolutně bezpodmínečnou milost, tedy také milost bez pokání, milost jako takovou, bez jakýchkoli požadavků na člověka. To je ale falešná interpretace milosti. Pokání je totiž milost. Je dílem milosti v nás, že uznáváme své hříchy. Je dílem milosti v nás, když uznáváme, že potřebujeme obnovu, změnu, proměnění našeho bytí. Pokání, možnost konat pokání, to je opravdový dar milosti. A musím říci, že my křesťané, a to i v posledních dobách, jsme často slovo pokání takřka vylučovali ze svého slovníku, protože se nám zdálo být příliš tvrdé. Nyní, když jsme vystaveni útokům ze strany světa, který k nám promlouvá o našich hříších, vidíme velmi jasně, že možnost konat
177
pokání je opravdová milost. Vidíme také, že je zcela nezbytné konat pokání, tedy uznávat to, co je v našem životě nesprávné, otvírat se odpuštění, připravovat se na odpuštění, nechat se proměňovat. Bolest pokání, tedy bolest očišťování, bolest proměny, tato bolest je zkrátka a dobře velká milost, neboť obnova je dílem Božího milosrdenství. A právě proto tyto dvě věci, jak to říká svatý apoštol Petr, totiž pokání a odpuštění, odpovídají počátku Ježíšova kázání. On vyzýval lidi: metanoeite, tedy obraťte se (srov. Mk 1,15). Tohle je zcela zásadní bod: metanoia není něco soukromého, co by mohlo být podle někoho nahrazeno milostí, neboť metanoia je příchod milosti, která nás skutečně proměňuje. A nakonec slovo evangelia, kde se nám jasně sděluje, že ten, kdo věří, bude mít věčný život (srov. Jan 3,36). Ve víře v toto „proměňování“ člověka, které pokání přináší, v toto obrácení, v tuto novou cestu našeho života, dospíváme k životu, ke skutečnému životu. A nyní mi vstupují na mysl další dva texty. V rámci velekněžské modlitby náš Pán praví, že pravý život tkví v tom, že lidé poznají jediného Boha a toho, jehož poslal (srov. Jan 17,3). Znát to podstatné, znát rozhodující osobu, znát Boha a jeho Poslaného, to je život, život a poznání, znalost skutečností, které jsou životem. A ten další text je odpovědí Páně saduceům v debatě ohledně vzkříšení: Bůh je Bohem Abrahámovým, Izákovým a Jakubovým (srov. Mt 22,31-32; Mk 178
12,26-27; Lk 20,37-38). Bůh není Bohem mrtvých. Jestliže Bůh je Bohem těchto jmenovaných osob, pak tito lidé musejí být živí. Kdo je vepsán do Božího jména, ten také má účast na Božím životě, zkrátka a dobře žije. Nuže tedy věřit znamená být vepsáni do Božího jména, a tak jsme živí. Kdo má účast na Božím jménu, není mrtvý, protože patří k živoucímu Bohu. Právě v tomto smyslu musíme chápat dynamismus víry, který tkví v tom, že vepíšeme své jméno do Božího jména, a tak můžeme vstupovat do skutečného života bez konce.
179