Skutky apoštolů (Silvano Fausti), 1. díl

Silvano Fausti

Skutky apoštolů První díl Kapitoly 1–12

Ve spolupráci s Guidem Bertagnou

1,1-8: Budete mými svědky – první část

Tento prolog je syntézou Lukášova evangelia a plánem Skutků apoštolů: to, co Ježíš začal „konat a učit“, to budou nadále konat a učit jeho učedníci. Ježíš, Syn, který se stává bratrem všem lidem, je sám Božím královstvím. Před svým nanebevstoupením byl „mezi námi“ a nyní je „v nás“ (srov. Lk 17,21): mocí jeho Ducha jsme také my syny, kteří jsou jako on posláni svědčit až na konec země bratřím o Otcově lásce ke všem lidem, z níž není nikdo vyloučen.

Modlitba: Iz 43,8-13.18-21 Poté, co jsme několik let setrvali u evangelií, se nyní zaměříme na Skutky apoštolů. Uvidíme, že to, co Ježíš konal a co říkal, dělají a říkají stejným způsobem ti, kdo přicházejí po něm. To znamená, že se nezaplétáme do nějaké ideologie o věcech neuskutečnitelných, krásných, vysněných, ale vstupujeme do skutečnosti, která má kořen a semeno: Boží království, kterým je sám Ježíš, jenž žil tak, jak kázal. A uvidíme, že po něm evangelisté píší páté evangelium – kterým je náš život –, jež je následování Ježíšova života. Bude pro nás podnětné vidět, jak oni žili v obyčejném každodenním životě to, co Ježíš konal pro všecky lidi.

Dřív než začneme úryvkem z proroka Izaiáše, chtěl bych říct něco o Skutcích apoštolů.

A na začátku vůbec ještě něco obecně o Lukášovi.

Lukáš, který je trochu jako my, má dva nedostatky: – On neviděl Ježíše – neviděl ho nikdo z nás – a neviděl ani nikoho z těch, kdo viděli Ježíše; obrací se na třetí generaci, která nejen jako on neviděla Ježíše, ale neviděla ani nikoho z těch, kteří ho viděli, protože očití svědkové už zemřeli. A tak si jako my klade otázku, jak uchovat vzpomínky na Ježíše, aby neupadly v zapomnění, protože když ztratíme Ježíše v jeho historičnosti, ztratíme všecko. On je 5

1,1-8: Budete mými svědky – první část

Božím královstvím. Lukáš tedy napsal evangelium proto, abychom znali Ježíšovu památku.

– Potom je tu další problém: Ježíš řekl, že se brzy vrátí. Ale čas plyne, a on se nevrací. Problém je asi v tom, že u Boha „brzy“ neznamená totéž co u nás. Co tedy znamená, že otálí se svým druhým příchodem? Co máme dělat v době, než se tak stane? Jak máme žít náš každodenní život?

A tak se tu vlastně jedná o tyto dva problémy: – jak přistupovat k minulosti, která se stále víc vzdaluje; – a jak přistupovat k budoucnosti, která se zdá být stále vzdálenější, protože nevíme, kdy Ježíš znovu přijde.

První svědkové byli spokojeni, protože Ježíše viděli a věděli, že se vrátí; a potom, i kdyby se nevrátil, může někdo říct: já jsem ho viděl a vím, jak mám žít!

Ti z druhé generace ho neviděli, ale říkají, že přijde brzy!

Třetí generace říká: přijde dost pozdě, my jsme ho neviděli, co tedy máme dělat?

Evangelium odpovídá na první otázku: jak neztratit vzpomínku na Ježíše, a Skutky odpovídají na otázku druhou: co máme dělat? Co má vzpomínka na Ježíše společného s naším dnešním konkrétním životem s výhledem na zítřek?

Skutky apoštolů byly napsány po Lukášově evangeliu, které Lukáš sepsal kolem let 70–80 po Kristu.

Víme, že je napsal Lukáš, protože ve starobylých kodexech jsou Skutky připojeny přímo k jeho evangeliu. A potom, v druhé části Skutků, kde se pojednává o misii za hranicemi Jeruzaléma, začínají vyprávění často zájmenem „my“. To znamená, že autor byl osobně přítomen.

Lukáš tedy vychází z osobní zkušenosti; on Ježíše neviděl, ale převádí ho do konkrétní přítomné zkušenosti.

V roce 150, když chtěli uspořádat do jednoho kodexu pouze čtyři evangelia, oddělili Skutky od Lukášova evangelia a začali je odlišovat nadpisem „Skutky apoštolů“ nebo „Skutky Petrovy a Pavlovy“.

Dochovaly se dvě hlavní redakce knihy Skutků: východní, antiošská, která je původní, a potom západní, která obsahuje vysvětlivky pro ty, kdo dobře neznali v knize uváděná místa: text je stejný, ale rozšířený.

6

1,1-8: Budete mými svědky – první část

Po těchto upřesněních můžeme začít s prologem Skutků apoštolů poté, co jsme si nejprve přečetli text Iz 43,8-13.18-21.

Je to text, který patří ke zvěsti o osvobození z velkého babylonského vyhnanství, z věznění, v němž Izrael zakoušel důvěrně a hluboce Pánovu přítomnost, poznával ho jako vysvoboditele a také stále víc zakoušel jeho milosrdenství, které se pak stává hlavním tématem jeho svědectví. Proto kromě oslavy vlastního vysvobození žádá Pán svědectví o něm; Izraelité se mají stát jeho zvěstovateli.

U Izaiáše čteme, že Bůh činí nové věci, nové stvoření, a právě o tom budou pojednávat Skutky apoštolů: nové věci, nová skutečnost k obrazu Syna, který už završil svou cestu, dal nám svého Ducha, od začátku utváří společenství, které přijímá jeho Ducha a z jeho Ducha žije.

Nyní si přečteme prvních osm veršů, které jsou úvodem k těm novým věcem, a zastavíme se u nich. To je to nové stvoření, definitivní, které zde má svůj počátek.

Skutky 1,1-8 Ve své dřívější knize jsem pojednal, milý Theofile, o všem, co Ježíš konal a čemu učil

1

až do dne, kdy byl vzat (do nebe). Předtím dal svým vyvoleným apoštolům příkaz

2

skrze Ducha Svatého.

Po svém utrpení jim poskytl mnoho důkazů, že žije: po čtyřicet dní se jim zjevoval

3

a mluvil o Božím království.

Když s nimi jedl, přikázal jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma, ale čekali na Otcovo

4

zaslíbení: „Vždyť jste přece o tom ode mne slyšeli: Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Du-

5

chem Svatým za několik málo dní.“ Tu se ho ptali ti, kteří s ním byli: „Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království?“

6

On jim však řekl: „To není vaše věc, abyste věděli čas a okolnosti, jak je Otec z vlastní

7

moci ustanovil.

Ale až na vás sestoupí Duch Svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalé-

8

mě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země.“

7

1,1-8: Budete mými svědky – první část

Přečetli jsme si úvod, který Lukáš sepsal ke Skutkům apoštolů. Ve výkladu budeme uvádět velmi doslovný překlad řeckého textu, který přesně odpovídá jednotlivým výrazům, i když se může zdát suchý, ale vyjadřuje dobře jeho význam.

Tak jako Lukáš začal evangelium malým úvodem, ve kterém Theofilovi oznamuje, že pro něj napsal knihu poté, co shromáždil všechna svědectví těch, kdo psali před ním a kdo byli očitými svědky, aby tak mohl poznat spolehlivost své víry v Ježíše – což je smysl celého evangelia –, tak nyní vyjadřuje v těchto osmi verších smysl Skutků apoštolů.

Je příznačné, že po napsání evangelia, které končí nanebevstoupením, začíná Lukáš nyní Skutky apoštolů opět nanebevstoupením, aby tím naznačil, že Ježíšův odchod představuje nový začátek.

A v prvních třech verších textu, který jsme si přečetli, Lukáš shrnuje celé evangelium. Autor tedy po napsání evangelia říká: nyní vám ve třech verších říkám smysl celého evangelia.

Potom v dalších pěti verších objasňuje plán Skutků apoštolů. Jak to bývá zpravidla v každém úvodu, tak i on říká: budu mluvit o těchto věcech.

Máme tu stručně souhrn evangelia obsahující ty nejvýznamnější věci, které chce sám autor podtrhnout, a potom obsah toho, o čem bude následně pojednávat.

Postupujme tedy popořádku a zastavme se pozorně u prvních veršů, protože to, co autor předkládá na začátku, je klíčem k četbě textu.

Ve své dřívější knize jsem pojednal, milý Theofile, o všem, co Ježíš konal a čemu učil

1

až do dne, kdy byl vzat (do nebe). Předtím dal svým vyvoleným apoštolům příkaz

2

skrze Ducha Svatého.

Na začátku mluví o „dřívější knize“.1 Výraz „slovo“ znamená také „promluva“, takže může odkazovat i na souvislý text, na první Lukášovu knihu. Necháme ale výraz „slovo“. Ano, je to „první slovo“.

Slovo odkazuje na stvoření, první slovo Boha, který stvořil svět; ve skutečnosti je prvním slovem evangelium, sám Ježíš. Slovo, které se stalo tělem, slovo, které nám ve svém životě vyprávělo o tom, kdo je Bůh. To je vůbec první slovo, je to slovo 1

8

V řečtině doslova „o prvním slově“ (pozn. překl.).

1,1-8: Budete mými svědky – první část

evangelia. A je velice krásné, že Lukáš používá výraz „slovo“ ve spojení se slovesem „konat, dělat“.2 Evangelium je totiž něco, co je třeba dělat. Konal ho Ježíš, Lukáš ho sepsal, ale to mohl jen proto, že bylo předtím vykonáno. „Všechno“ je právě obsah toho, čím jsme se zabývali v předchozím díle: jak Ježíš – řečeno souhrnně – zjevil v evangeliu Otcovo milosrdenství, jak chtěl zachránit všecky lidi a jak toho dosáhl právě tím, že umřel jako zločinec na kříži, na tom kříži, na kterém nám představuje theorii Boha, který se činí viditelným a vstupuje na scénu nahý, aby ukázal, kdo skutečně je: je to úplně naopak, než si my myslíme.

První kniha byla adresována Theofilovi; také svou druhou knihu věnuje Lukáš této osobě.

Není zcela jasné, zda „Theofil“ je nějaká ideální postava – jeho jméno znamená „ten, který miluje Boha“ nebo „Bohem milovaný“, což je prototyp každého věřícího – nebo zda je to skutečná osoba. Důležité je, že Lukáš píše Theofilovi, člověku, který miluje Boha, aby pochopil jednu věc: totiž že to není on, kdo miluje Boha, ale že Bůh miluje jeho. A v evangeliu je popsáno, jak ho Bůh miluje.

Nyní ve Skutcích apoštolů uvidíme, jak je Theofil povolán k odpovědi na tuto lásku. Vždyť „láska… se láskou zas jen skojí“3; to znamená, že láska vyvolává odezvu a připodobňuje nás tomu, koho milujeme. Lukáš byl tedy spisovatelem a napsal první knihu za tím účelem, abychom milovali Ježíše. On je první Slovo a v té míře, v jaké ho poznáváme a milujeme, se toto Slovo stává naším životem. Platí tedy také o nás, že milujeme tak, jak jsme sami milováni.

O čem Lukáš píše? „O tom, co Ježíš začal…“4 V řeckém textu je slovo „začal“, které odkazuje na první slovo v Bibli: beréšít, „na počátku“.

Odkazuje na Janovo evangelium: „Na počátku bylo Slovo.“ Ale to, co Ježíš dělal, není jen začátek – jako bychom řekli: běh začal, a tak kdo chce, ať běží! – to ne.

Začátek je jako pramen, ze kterého vytéká řeka. Pramen je principem říční vody.

My vytékáme z tohoto Pramene, kterým je Ježíš sám spolu s tím, co vykonal; tam

2 Takto v řeckém textu; v českém překladu je „pojednat“ (pozn. překl.).

3 Citace z pátého zpěvu Danteho Pekla, italsky: Amor, ch’a nullo amato amar perdona, český překlad podle Jaroslava Vrchlického (pozn. překl.).

4 To, co v českém textu zní: „co Ježíš konal a čemu učil“, je v řeckém textu doslova: „co Ježíš začal konat a učit“ (pozn. překl.).

9

1,1-8: Budete mými svědky – první část

se rodíme, tam je náš Pramen. Jako pramenem světla je slunce a ze slunce vychází světlo, tak to, co Ježíš konal a učil, tj. jeho konkrétní život, jeho lidství, je principem nového stvoření.

Je to, jako bychom mluvili o základu. Když se zajímáme o to, zda nějaký kostel má nebo nemá základy, můžeme odpověď více méně vytušit. Když postavíte něco vysokého bez základu, zřítí se to. Základy nemůžeme vynechat. Všecko, co bychom dělali bez ohledu na tuto zásadu, se zřítí, a zřítí se to na nás a zničí nás to. Proto výraz „počátek“ je velmi důležitý: označuje stvoření, nový svět, něco, z čeho všecko pramení, je to pramen. Nejsme tu sami a svůj osud si nevytváříme a budoucnost nebudujeme jako osamělí hrdinové. Nikoli, jsme řeka, jež má krásný pramen, který nás napájí a který může zemi učinit plodnou, takže dává život.

Jsme stavba, která roste na spolehlivém základě a může se tyčit vzhůru až k Bohu, ale ne jako bábelská věž. Jsme paprsek, ale paprsek Slunce, které osvěcuje všechny lidi. A tak ve vnímání tohoto těsného spojení s Ježíšem je skutečný počátek naší činnosti. Proto bylo napsáno evangelium. Jestliže na to zapomeneme a budeme z evangelia dělat souhrn drobných nauk nebo mravních předpisů, ošklivíme si evangelium a redukujeme křesťanství na nějakou ideologii.

Neznat evangelium znamená neznat Boha, a neznat Krista znamená pohrdat Bohem.

Už v těchto prvních úvodních verších si s údivem uvědomujeme, že Ježíšovo dílo, jak ho představují evangelia, není úplné, nebo lépe řečeno je v něm sice všecko, co tam má být, ale současně mu chybí završení, které má původ především ve svědectví, jehož tón a smysl je zřejmý už v těchto prvních verších. Tím se má asi nabourat obraz něčeho již předem hotového, obraz Boha, který dělá všecko, všecko jen on, všecko krásné a hotové.

Obecně platí, že když někdo dopíše knihu, řekne: Dost! Skončil jsem! Ale tady se nekončí. To je příznačné pro všechna evangelia. Také u Jana, pokud si vzpomínáte, máme Skutky apoštolů: 21. kapitolu připojila komunita, aby sdělila, jak její společenství žije po Ježíšově odchodu a jak uskutečňuje jeho poslání. Když dojdeš v Markově evangeliu do konce, jsi poslán zpět na začátek, abys pochopil, že teď se mluví o tobě, že jsi přímo zapojen do děje tak, že vstupuješ do textu, který se stává Slovem, tvým slovem, tvým životem.

Ale Lukáš to činí výslovně, píše jedno po druhém. Máme tu první text a nyní přichází text druhý, kterým jsme my. Bez nás nemá spása smysl, protože Pán při10

1,1-8: Budete mými svědky – první část

šel zachránit nás. A jestliže ho nepřijmeme, nežijeme ze spásy, jsme ztraceni a jeho evangelium je tu zbytečně.

Lukáš potom říká ještě něco dalšího: „co Ježíš konal a čemu učil“.

Kalvín říkal, že „konat a učit“ je posvátný uzel, který nikdo nemůže rozvázat.

Když totiž konáš bez učení, není to pravděpodobně vůbec lidské konání, je to konání nahodilé. Každý úkon má přece nějaký smysl, ale před smyslem je třeba to vykonat.

A tedy jako první nastupuje konání. Dobrý učitel je ten, kdo dělá to, co říká. Pokud tomu tak není, je to špatný učitel, který chce druhé ošálit, aby si koupili jeho výrobky.

Učitel je ten, kdo dělá to, co říká. Špatní učitelé jsou ti, kdo mluví, ale nejednají, a jsou velice opatrní na to, aby náhodou něco neudělali. Ježíš je tedy principem našeho konání a učení; to, co začal dělat a učit, my děláme dál, a v míře, v jaké to děláme, to pak můžeme předkládat druhým, svědčit o tom.

Dokdy Ježíš sám konal a učil? „Až do dne…“ – to je pro Lukáše konec prvního dne dějin, který trvá od stvoření Adama, prvního člověka, který uprchne před Bohem, až do dne, kdy se první člověk vrátí k Bohu, tedy k nanebevstoupení Ježíše, nového Adama. To je ten den.

A začíná den druhý, který jen dnem naším, jsou to naše dějiny pro nás, kteří jdeme cestou za Ježíšem. „… až do dne, kdy byl vzat (do nebe). Předtím dal svým vyvoleným apoštolům příkaz skrze Ducha Svatého.“ Skutečné Ježíšovo vyučování se děje skrze Ducha Svatého. Duch Svatý je láska mezi Otcem a Synem, je to láska, kterou Syn daroval nám, láska, kterou jsme viděli na kříži. Proto zakoušíme, že jsme milováni, a tak začínáme sami milovat. Když se tedy cítíme být milováni a začínáme milovat, pak můžeme chápat toto vyučování, můžeme nést jeho tíži – kdo nemiluje, nechápe –, můžeme nést tíži skutečnosti a chápat věci, které jsme předtím nechápali, ale především je můžeme žít.

Tím Učitelem je tedy Duch Svatý – Skutky apoštolů jsou kromě jiného označovány jako evangelium Ducha, protože jejich skutečným protagonistou je Ježíšův Duch –, který nyní žije v nás. A Ježíšův Duch není nic jiného než Boží život, je to Duch Svatý, tedy láska mezi Otcem a Synem. My nyní žijeme z této lásky, kterou nám Ježíš daroval na kříži, a milujeme se láskou, kterou Otec miluje jeho, a Otec nás miluje tou láskou, kterou miluje Syna, protože nám daroval svého Syna.

Protagonistou bude stále tento Duch Svatý, který je neuchopitelný. Duch je sice sám o sobě neviditelný, ale zde je ho vidět nejvíc.

11

1,1-8: Budete mými svědky – první část

Představte si, že se tu teď někdo zhroutí a zůstane bez dechu ležet: bude mrtvý.

Určitě si toho všimneme, že? Jestliže někde chybí Duch, pozná se to. Duch je život, je to vzduch. A když je vzduch znečištěný, můžeme říct, že to už je smrt. Ducha poznáš podle toho, čím hýbe. Co je tedy Duch Boží? „Láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost“ (Gal 5,22n). Poznáš dobře, zda je někde tento Duch, protože tam je pak život. Kde Duch není, tam je smrt, tam je duch smrti, tam je smrtelný zápach.

Když se Duch střetne se svým protikladem, projeví se to jako smutek nebo radost, neklid nebo pokoj, nenávist nebo láska, mírnost nebo tvrdost: je to takový rozdíl jako mezi dnem a nocí, mezi životem a smrtí.

Tento Duch lásky bude protagonistou celých Skutků apoštolů, jako byl protagonistou života Ježíšova.

Po svém utrpení jim poskytl mnoho důkazů, že žije: po čtyřicet dní se jim zjevoval

3

a mluvil o Božím království.

Když Lukáš uvedl, co Ježíš konal během svého veřejného působení, objasňuje ve verši 3 to, co dělal po svém vzkříšení; a také po svém nanebevstoupení bude dělat totéž.

Co dělal? „Činil se přítomným.“5 Vzpomínáte si na emauzské učedníky, kteří utíkali pryč? Co dělá Ježíš? Dává se s nimi do řeči.

A co dělá s apoštoly, kteří se zase plní strachu zavřeli do večeřadla? Vejde při zavřených dveřích do večeřadla.

Jeho prací je činit se přítomným.

Tam se za námi sám vydává, tam je nám blízko. A když ho poznáme, zmizí. Proč?

Protože „být přítomný“ znamená, že je nám blízko. Když ho poznáváme a milujeme, už není blízko, už není u nás, ale je „v“ nás. Když se v Lukášově evangeliu 17,21 Ježíše ptají: „Kdy přijde Boží království?“, on odpoví: „Boží království je »ve« vás“ (v řečtině je víceznačné slovo, které znamená „mezi vámi“ nebo také „ve“ vás).

Během Ježíšova veřejného působení bylo Boží království, kterým je on sám, mezi námi, u nás. Po jeho vzkříšení, když ho milujeme, nám už Ježíš není nablízku, není 5

12

Takto lze přeložit řecký výraz parestésen, v českém překladu „poskytl“ (pozn. překl.).

1,1-8: Budete mými svědky – první část

u nás, mezi námi, ale je „v“ nás, protože máme jeho Ducha, a tak můžeme dále konat a říkat to, co dělal a říkal on.

On se tedy stále činí přítomným pro nás, kteří utíkáme pryč. On nás neopouští, je nám nablízku, stojí u našich dveří, dokud mu neotevřeme. Pak bude moci vejít, jíst s námi a žít v nás. On je stále naším společníkem, ať přicházíme odkudkoli, ať se ocitneme v jakékoli nesnázi, ať se dostaneme do jakéhokoli neblahého stavu, ať pácháme jakoukoli hanebnost; on přichází do naší přítomnosti, protože už na kříži byl v blízkosti zločinců, byl v podsvětí u všech zatracených. Přichází nám vstříc, aby nás hledal, v očekávání, že my – jako emauzští učedníci – ho pozveme, aby vešel dovnitř.

Existuje jedna krásná Bonhoefferova ranní modlitba z vězení, ve které se praví: „Ve mně je samá tma, ale ty jsi světlo, já jsem osamělý, ale ty mě neopouštíš.“ A potom ke konci: „Nechápu tvoje cesty, ale ty chápeš tu moji.“ Domnívám se, že zde je jaksi naznačeno toto zpřítomňování Ježíše jako společníka na cestě.

V tomto smyslu je příběh o dvou emauzských učednících příkladem veškeré práce, kterou koná Zmrtvýchvstalý stále a o které věřím, že k ní je také povolána církev: stávat se společnicí na cestě.

Tím, že se Ježíš činí přítomným, je kromě jiného zjevení Boha, který je Emanuel, Bůh s námi. Pán je v Lukášově hlásání definován dvěma krátkými slovy: „s“ – předložkou společenství – „tebou“. A co říká anděl Marii? „Pán s tebou.“ Definice Boha: je to někdo, kdo je s tebou, stále.

A tím, že je s námi, vítězí nad tím, co je kořenem všeho zla: nad samotou. Když Bůh stvořil člověka, řekl, že všecko je krásné, všecko je dobré; v 2. kapitole knihy Genesis dochází k jednomu zjištění a říká: není dobré, aby byl člověk sám. A nato se vypráví o stvoření Evy, která je pak znamením toho, co je člověk: člověk je Eva, ona je Adamovou snoubenkou, to znamená Božím obrazem. To všecko je tu proto, aby se řeklo, že Bůh se činí přítomným, že nedělá nějaké podivné věci. On je blízký, je blízkost, důvěra, protože být přítomný není dotěrnost. A když mu řekneš, aby vešel, tak ho přijímáš jako hosta, a když ho takto přijmeš, on ti dá najíst.

To znamená stát se přítomným.

A on se činí přítomným jako „Živý“.

Právě Lukáš nazývá vzkříšeného Ježíše Živým. Proč? Ostatní evangelia vyprávějí o přímé zkušenosti prvních apoštolů, kteří ho viděli ukřižovaného, ale potom vzkříšeného, a tak mluví stále o Vzkříšeném. Lukáš se obrací ke třetí generaci, 13

1,1-8: Budete mými svědky – první část

která ho neviděla vstát z mrtvých, stejně jako ani on to neviděl. Jak se s ním setkal Lukáš? Potkal ho jako Živého, podobně jako ti dva, kteří šli do Emauz, kteří se s ním setkali ve Slově a v chlebě. A jako každý z nás skrze svědectví druhých, kteří vyprávěli, jak tato osoba změnila jejich život. To vyprávění má moc proměnit můj život.

Když se setkám s ohněm, spálím se. Když se setkám s vodou, namočím se. Když se setkám se sluncem, osvítím se. Když se setkám se smrtí, zemřu. Když se setkám s Živým, ožiji. Život emauzských učedníků – kteří předtím utíkali smutní, se zachmuřenou tváří, s ústy připravenými k hádce, s ušima neschopnýma poslouchat, s hlavou bez uvažování a se srdcem úplně zavřeným – se radikálně promění: srdce hoří, oči vidí, uši slyší, nohy mění směr chůze, ruce lámou chleba, ústa slouží ke sdělení zkušenosti.

To je ta proměna. Kdo se setká s Živým, má nohy, které chodí, má ruce, které se dotýkají, vstupuje do společenství, jedná jako on, má oči, které vidí, i když předtím viděly jen vlastní strach, má uši, které slyší druhého, a ne už své vlastní bručení, má své myšlenky: „Živý“ je ta nejkrásnější definice Krista; „Živý“ nebo „Oživující“, což znamená, že když se setkáš s Životem, budeš žít. A on je Žijící – je to vyjádřeno participiem –, ten, který má život, a protože ho má, může ho dát. On je Darující.

A je Žijící poté, co trpěl, tedy poté, co se setkal se smrtí, která je jediným problémem člověka, a to se smrtí zločince, se smrtí potupnou, smrtí rouhače, prokletého, opuštěného od Boha. Je to sám Bůh, který se vydal této potupě, aby byl přítomný pro nás a aby nám ukázal, že existuje láska silnější než smrt. A tady se zjevuje Bůh, Živý.

Ježíš tu tedy několika velmi přesnými slovy shrnuje celé evangelium. Činí to mnoha důkazy, protože učedníci mu nevěřili. Když kráčel po cestě, měli ho za nějakého pocestného, který je ale úplně mimo, protože ani v nejmenším nevěděl, co se stalo: „Což nevíš, co se stalo v Jeruzalémě v těchto dnech?…“ A ono se to stalo jemu!

Skutečně člověk, který stojí mimo. V řeckém textu je užito slovo, které znamená ty, kdo bydlí mimo, na okraji, to je vyloučené, kteří stojí mimo všecko a nemají žádnou zprávu o tom, co se děje. Zdá se, že Ježíš je takto vyloučený. Proto se učedníci, když Ježíš vejde do večeřadla, domnívají, že je to duch, a tak mají ze Vzkříšeného strach.

On je poprosí, zda mu mohou dát něco k jídlu, aby jim ukázal, že duchové nejí pečenou rybu. Poskytuje jim mnoho důkazů, že je Živý, a Lukáš se zaměřuje především na důkazy, které jsou tělesné, protože píše pro Řeky, kteří pohrdali tělem. Pro ně byl důležitý duch, ideje. Ale člověk může žít tolika idejemi, že pak jen sám Bůh ví, jak je 14

1,1-8: Budete mými svědky – první část

uvést ve skutek, nebo dokonce ani on ne. Ale život spočívá v realitě. Všechno ostatní je jen pro klamání druhých, jsou to léčky.

Slovo, které neodpovídá skutečnosti, je vražda. „Vaše řeč ať je: ano, ano – ne, ne.

Co je nad to, je ze Zlého“, který je lhář a vrah od počátku. Skutečné zločiny jsou zločiny sémantické, počínaje Gn 3, to je ty, které pocházejí ze lži. Člověk je totiž vztah, komunikuje slovem, a je-li slovo lživé, nedá se ti věřit. To je zkáza člověka. Teď už chápete, proč Ježíš chce, abychom přijali tyto tělesné důkazy. Abychom poznali skutečnost tohoto těla, a ne jen ideje. „Čtyřicet dní…“ Chce tento údaj o čtyřiceti dnech na něco poukázat? Čtyřicet Mojžíšových dnů na hoře Sinaj, kde zakoušel Boha. Čtyřicet Ježíšových dnů na poušti, čtyřicet Izraelových roků v poušti. Je to doba nutná pro zjevení, pro pobývání spolu, aby člověk pochopil. Chce se prostě říct, že člověk potřebuje čas.

Kromě toho si všimněte, že tento text, jak už bylo řečeno, byl přímo napojen na Lukášovo evangelium. V Lukášově evangeliu Ježíš v den Paschy vstane z mrtvých, zjeví se jednomu, druhému, učedníkům na cestě do Emauz, ve večeřadle, a potom vystoupí do nebe: všechno v jednom dni. A Lukáš to všecko zahrne do jednoho dne, protože je to Den s velkým „D“. Je to první den stvoření s Ježíšem.

Nyní začíná druhý den, ale pro tento druhý den se už všechno událo. Musí uplynout alespoň čtyřicet dnů, to je dlouhá doba, než se nám podaří vejít do toho dne. Je to doba přípravy a očekávání, nezbytná k tomu, abychom vešli do jeho dne, do Ježíšova „dnes“. Chce to čas. Alespoň čas pro přečtení evangelia a čas k tomu, abychom se ho naučili, a čas, abychom ho žili. Na to nestačí celý život, protože těch čtyřicet dnů připomíná také čtyřicet let Izraele na poušti a celou jednu generaci, celý život, to všecko znamená těch čtyřicet let.

Celý náš život je tedy zakoušení Živého, abychom se naučili žít. Tuto zkušenost konáme při četbě evangelia a k němu můžeme přidat také čtení Skutků apoštolů, abychom viděli, že spolu souvisejí.

Uprostřed stojí nanebevstoupení, před ním je Ježíšův příběh a po něm příběh náš, který odráží příběh Ježíše, toho Ježíše, který se stává viditelným konkrétním způsobem. Používá se tu slovo „vidět“, a ne „vize“. Člověk to vidí svými očima, dotýká se rukama, jí ústy, chodí za pomoci nohou.

A o čem Ježíš mluvil? Lukáš ukazuje, že mluví o „věcech“.

15

1,1-8: Budete mými svědky – první část

Také předtím mluví o všech věcech, které jsem napsal, o všech věcech, které začal učit, o všech věcech o Božím království.

Tento výraz „Boží království“ představoval veliké očekávání – mesiášské žalmy praví: „Ať se Bůh ujme vlády na zemi, ať skončí svět nespravedlnosti, svět lži, útisku, nenávisti, ať skončí tento svět, který je královstvím člověka, jenž ovládá člověka.“ Vzpomeňte si na 9. kapitolu knihy Soudců, kde lesní stromy, jež si přejí mít krále, jdou a ptají se olivy, vinné révy a fíkovníku, zda jim chce vládnout. Ale oni se tomu brání. Potom se ptají trnitého keře, který naopak nabídku hned přijme. Tento keř je symbolem krále, který říká: „Pojďte do mého stínu.“ Trní má nádherný stín! Zkuste si vlézt do stínu nějakého trní. Ale pokud se někdo nepostaví do mého stínu, vyšlehne oheň a zničí ho. Král je ve skutečnosti ten, kdo ovládá, bere ti svobodu, zbavuje tě svědomí, okrádá tě o tvůj majetek, a ty…

Proč si to přejeme? Protože si myslíme, že Bůh je ten, který má všecky ve svých rukou? Ale to není Bůh, to je anti-Bůh. „Víte, že pozemští králové si rádi dávají říkat dobrodinci, a přitom co dělají?“ Tyranizují vás, hrají si na pány, atd. „U vás tomu tak nebude,“ říká Ježíš.

V Izraeli očekávali Boží království. Nyní je v Lukášově evangeliu toto slovo vyhrazeno Ježíši, který zvěstuje Království, ale nikdo nerozumí, co to je, protože on ho nevysvětluje jinak než jako hořčičné zrnko, jako semeno, které padne do země a zemře, jako síť (což platí ale především pro Matouše), přičemž Království hlásá sám Ježíš. Tím Královstvím je on. Otevírá ho blahoslavenstvími: „Blahoslavení, vy chudí, protože vaše je Království.“ A v blahoslavenstvích je Ježíšův životopis – on je Královstvím –, to, co dělal a co říkal. A Bůh kraluje tím, že se činí služebníkem všech, boří všechny překážky, všechny rozdíly, všecko, co rozděluje, všechny útisky, nespravedlnosti, lži. On je král Pravdy, zatímco ostatní jsou králové lži. To on vrací člověku jeho lidství, to znamená jeho vztah, jeho bratrství s druhými.

Vedle dalších věcí je tu velmi významný výraz „Boží království“, o kterém budeme hovořit zanedlouho. Ale myslím si, že je správné zastavit se na chvíli zde. Protože je dobré vidět, jak Lukáš uspořádal evangelium, aby se mu dalo rozumět.

Slovo „Boží království“ bude pak spojovacím motivem, kterým začínají Skutky apoštolů.

Když otevřete Skutky apoštolů a najdete si kapitolu 28 a verš 30 a následující, podívejte se, co tam dělá Pavel, který se nachází ve vězení, v domácím vězení, v najatém domě, tedy v pohanském městě jako host nějakého pohana, protože jinak by mu byl 16

1,1-8: Budete mými svědky – první část

dům poskytnut zdarma. Zvěstuje Boží království v plné svobodě. Tím končí Skutky apoštolů.

To je obraz dokonale svobodné církve, kde – nikoli v bazilice sv. Petra pod kupolí – vězeň v domácím vězení v pohanském Římě v očekávání, že bude zabit podobně jako Ježíš, zvěstuje svobodně a odhodlaně Království. Tam, dokonale svobodný, je sám jako toto Království, jako Ježíš.

On vítězí nad smrtí a nad vším otroctvím, nad smrtí zločince a smrtí Ježíše, zde má svobodu zvěstovat Království, protože je jeho svědkem. „Až na konec země“, kde koncem nejsou Herkulovy sloupy, ale vzhledem k Jeruzalému, Božímu městu, je jím Řím, Babylón, ta veliká nevěstka, místo moci, útlaku, nadvlády, místo největšího oddálení se od Boha; tam on umírá, jako Ježíš umírá na kříži. „To je absolutní svoboda: milovat láskou silnější než všecko.“ A to bude téma Skutků: tato schopnost svědčit o lásce, která přemáhá smrt a překonává všechny druhy zla, jako to bylo v Ježíšově případě.

Zakrátko se budeme zabývat druhou částí textu, kde výrazem „Boží království“ začíná úvod Skutků, ve kterém Lukáš popisuje plán toho, o čem pojednávají.

Nechceme číst Skutky apoštolů ve spěchu, abychom mohli brzy skončit! Naopak si přejeme, aby tyto skutečnosti do nás vstoupily a staly se naší součástí, kousek po kousku. Tato četba chce být skutečným souhrnem Ježíšova života, který nám tu bude překládán, obraz za obrazem, jak se zrcadlí v naší existenci.

Texty k prohloubení V tomto bodě nabízíme úryvky k prohloubení.

V tomto případě by se asi vyplatilo pustit se znovu do čtení některých textů z evangelia. Některé z nich, které tu byly opakovaně citovány, jako je 24. kapitola, setkání s dvěma učedníky jdoucími do Emauz, nebo obraz Vzkříšeného, který se zpřítomňuje, stává se blízkým, mohou připomínat podobenství o Samaritánovi v Lukášově 10. kapitole. Začátek evangelia s adresováním Theofilovi by zase mohl posloužit užitečnému srovnání s jiným začátkem, o němž pojednává úvod do Skutků apoštolů.

17

1,1-8: Budete mými svědky – první část

Dále bych připojil: Lk 6,17-38, kde je Ježíšův vlastní životopis, to je blahoslavenství a následujících osmnáct imperativů. Jsou to všechno variace na téma láska.

A ten, kdo už evangelium četl, si může nyní přečíst tento text jako Ježíšovu autobiografii, to znamená jako to, co Ježíš udělal pro mě.

Je také prospěšné vzít v úvahu interpretační rámec, jak Ježíš sestupuje z hory ke svým učedníkům a všichni se ho chtějí dotknout, protože z něj „vychází síla, která všechny uzdravuje“.

Mít touhu ho poslouchat, abychom byli uzdraveni.

Právě při naslouchání Slovu z něj vychází síla, to je sám Ježíš, který nás v tom Slově může uzdravit od všech nepravých obrazů, které jsme si vytvořili o Bohu a o sobě.

A všecko, co Ježíš konal v evangeliu a co je pak přepsáno ve Skutcích, je v krátkosti řečeno v horském kázání, které se ale u Lukáše odehrává na rovině. Je to místo poněkud nízké, ale o to větší má hloubku.

18

Obsah

1,1-8: Budete mými svědky – první část............................................................................................................5 1,4-8: Budete mými svědky – druhá část.........................................................................................................19 1,9-14: Byl vyzdvižen – první část....................................................................................................................33 1,9-14: Byl vyzdvižen – druhá část...................................................................................................................47 1,15-26: Svědek zmrtvýchvstání.......................................................................................................................62 2,1-13: Byli naplněni Duchem Svatým............................................................................................................75 2,14-20: Pánem a Mesiášem ustanovil Bůh právě toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali – první část..................................................................................................................................89 2,21-36: Pánem a Mesiášem ustanovil Bůh právě toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali – druhá část.............................................................................................................................. 101 2,37-47: Věřící byli pospolu… – první část.................................................................................................. 114 2,42-47: Věřící byli pospolu… – druhá část................................................................................................. 128 3,1-10: Co mám, to ti dám............................................................................................................................. 142 3,11-26: Ve jménu Ježíše, který byl poslán, aby vám požehnal, a tak každého z vás odvrátil od vašich špatností – první část............................................................................................ 154 3,17-26: Ve jménu Ježíše, který byl poslán, aby vám požehnal, a tak každého z vás odvrátil od vašich špatností – druhá část........................................................................................... 167 4,1-12: On je ten kámen, který jste vy stavitelé odhodili, ale z kterého se stal kvádr nárožní.............. 179 4,13-22: Je správné, abychom poslouchali více vás než Boha?.................................................................. 191 4,23-31: Tak vykonali, co předem určila tvoje moc a tvé rozhodnutí...................................................... 204 4,32-37: Měli všechno společné..................................................................................................................... 217 5,1-11: Neobelhal jsi lidi, ale Boha................................................................................................................ 230 5,12-21: Apoštolové konali mnoho znamení a zázraků............................................................................. 242 5,21b-33: Více je třeba poslouchat Boha než lidi......................................................................................... 256 5,34-42: To by se pak o vás muselo říct, že se stavíte proti Bohu.............................................................. 269 6,1-7: My se chceme nadále věnovat modlitbě a službě slova................................................................... 281 6,8-15: Jeho tvář se podobá tváři anděla...................................................................................................... 296 7,1-8: Bůh slávy se zjevil našemu praotci Abrahámovi, když byl ještě v Mezopotámii…..................... 309 7,8-10: Příběh o Josefovi – první část........................................................................................................... 326 7,11-12: Příběh o Josefovi: Obnovení bratrství – druhá část..................................................................... 342 7,12-13: Příběh o Josefovi: Josef je poznán svými bratry – třetí část........................................................ 354 7,17-34: Příběh o Mojžíšovi........................................................................................................................... 368 7,35-53: Vy tvrdošíjní s neobřezaným srdcem a neobřezanýma ušima!

Vy vždycky odporujete Duchu Svatému – jak vaši otcové, tak i vy.......................................................... 384 7,51-60: Štěpánovo svědectví......................................................................................................................... 401

8,1b-8: Tehdy se strhlo veliké pronásledování............................................................................................. 415 8,9-25: Ať přijde zkáza na tvoje peníze......................................................................................................... 432 8,26-40: Co brání, abych nebyl pokřtěn?...................................................................................................... 446 9,1-19a: On je nástroj, který jsem si vyvolil, aby o mně donesl zvěst pohanům, králům a Izraelitům......................................................................................................................................... 461 9,19-31: Tento je Boží Syn, tento je Mesiáš.................................................................................................. 475 9,32-43: Eneáši, Tabito, vstaň!........................................................................................................................ 490 10,1-8: Jeden člověk, jménem Kornélius, setník…..................................................................................... 504 10,9-23: Vzhůru, Petře, zabíjej a jez!............................................................................................................. 518 10,24-33: Jsi hodný, žes přišel........................................................................................................................ 533 10,34-43: Izraelitům poslal Bůh své slovo.................................................................................................... 550 10,44-48: Může někdo odpírat křestní vodu…?.......................................................................................... 565 11,1-18: Věřící obrácení ze židovství mu dělali výčitky. „Jak bych se mohl já odvážit klást Bohu překážky?“....................................................................................................................... 579 11,19-30: Učedníkům se ponejprv začalo říkat „křesťané“........................................................................ 595 12,1-17: Oznamte to Jakubovi a ostatním bratřím. Pak vyšel ven a odebral se na jiné místo............... 609 12,18-23: A skonal celý rozežraný od červů................................................................................................. 621 Použité české překlady.................................................................................................................................... 633