Skutky apoštolů (komentář Silvana Faustiho), 2. díl

Silvano Fausti

Skutky apoštolů Druhý díl Kapitoly 13–28

Ve spolupráci s Guidem Bertagnou (kapitoly 13–18) a s Giuseppem Trottou (kapitoly 19–28)

13,13-25: Bůh podle zaslíbení vyvedl Izraeli jako spasitele Ježíše

Nacházíme se uprostřed vyprávění Skutků apoštolů. Pokračuje první z Pavlových apoštolských cest, které zabírají celou druhou část knihy. 13. kapitola obsahuje souhrn Pavlova kázání židům, kteří mluví řecky a osvojili si helénistickou kulturu, v Antiochii Pisidské. Přes rozdíly v čase, místě a osobách je tato řeč podobná Petrovu kázání o letnicích a Štěpánově řeči před veleradou. Ukazuje totiž Ježíše jako naplnění zaslíbení daného Izraeli.

První část (Sk 13,16b-25) vypráví příběh otců ve víře. Je to veliká koláž sestavená z rodinných fotografií. Jakoby v perspektivě orlího letu přehlíží toto kázání Starý zákon a dotýká se jeho podstatných etap a postav: vyvolení otců a zrození lidu v Egyptě (Genesis), vysvobození z Egypta a putování pouští s darem zákona (Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium), obsazení země (Jozue, Soudci a Rút), Saulovo kralování a zaslíbení dané Davidovi, že dostane potomka, který bude spasitelským Mesiášem (1. a 2. kniha Samuelova): to je Ježíš, o kterém mluvil poslední z proroků, Jan Křtitel.

Na rozdíl od Štěpánovy řeči (Sk 7,2-53), která je dvakrát delší než tato, podtrhuje Pavel tvrdost srdce lidu, který ukřižoval Mesiáše. V této první části ale vyzdvihuje, jak Bůh vede dějiny, jak je řídí od vyvolení Izraele až k Ježíši, Davidovu výhonku.

Je tu plánovitá souvislost mezi Izraelem a církví, jež nestojí proti sobě v protikladu: není tu boj mezi kmenem a větvemi, mezi ratolestmi a plody. Smíření mezi matkami/otci a dcerami/syny je podmínkou pro to, aby život mohl pokračovat. Toto smíření je mlčky obsaženo ve verši 24. Poslání Jana Křtitele je ve skutečnosti misie znovu přišlého Eliáše: Jan je poslán „před tváří“ Páně, aby připravil přijetí Mesiáše obrácením srdcí otců k synům a synů k otcům (srov. Mal 3,1.23n).

Také čtyři evangelia představují Ježíšův kříž jako místo smíření mezi Bohem a člověkem a lidí mezi sebou navzájem (srov. také Ef 2,11-22; Kol 2,13-15).

Druhá část (Sk 13,26-37) tvoří hlásání Ježíše přítomným židům, které bude podpořeno argumenty z Písma. Třetí část (Sk 13,38-41) bude závěrečnou výzvou k obrácení: v Ježíši je odpuštění a ospravedlnění skrze víru v něho. Bezprostřední reakce 20

13,13-25: Bůh podle zaslíbení vyvedl Izraeli jako spasitele Ježíše

mnohých židů a proselytů je přijetí té zvěsti. Proto Pavel káže opět následující sobotu, ale tehdy se dočká jasného odmítnutí. Z toho důvodu odtud odejde a začne kázat pohanům (Sk 13,42-51), jak o tom bude vyprávět následující oddíl (kapitoly 14–26). Odmítnutí stejně jako pronásledování nemohou Slovo spoutat, ale rozšíří ho a ponesou ho stále dál.

V tomto příběhu je představeno, co je životní mízou Ježíše a jeho učedníků.

Modlitba: Žl 135 (134) Vezměme si žalm 135 (134), příběh, v němž Izrael chválí Boha za zázraky stvoření a vykoupení, za mocné divy, které koná jako stvořitel a osvoboditel, aniž se tu řeší, jaké to bude mít pokračování. Ve zkušenosti Izraele, která je chronologicky druhou částí žalmu, Bůh coby osvoboditel zakládá to, co je na počátku, kdy se projevil jako Bůh stvořitel.

Tento žalm je nám velmi drahý. V židovské tradici se nazývá Velký halel a je považován za hymnus par excellence. Židé jej zpívali na závěr velikonoční večeře, a když evangelista říká: „Zazpívali chvalozpěv a vyšli do noci“ a poté se odebrali tam, kam se Ježíš často chodil modlit, to je do Getsemanské zahrady, odkazuje pravděpodobně na tento hymnus. Je to tedy poslední chvalozpěv, který Ježíš zpíval se svými učedníky před svým umučením.

V předchozím úryvku ze Skutků jsme Pavla a Barnabáše opustili v Pafu na Kypru se slepým mágem Elymasem a místodržitelem, který uvěřil Slovu.

Mág Elymas, který tápe v temnotě, zakouší totéž, co Pavel. Pavel se chtěl zmocnit Boha svou dobrotou, svou skvělostí, svým zachováváním zákona, Elymas zase svou magií. Oba se chtěli zmocnit Boha. Kdo se tak chová, tápe v temnotě, protože Bůh je láska a dar, a dar nemůže být vlastněn, protože je dáván zdarma.

Nyní jsme svědky Pavlova kázání. Je to třetí velká řeč, která přichází ve Skutcích po Petrově řeči o letnicích a po Štěpánově řeči před veleradou.

Všechny tři řeči směřují k Ježíši, na kterém se naplňují Písma. Ale vzhledem k různým okolnostem – Petr promlouvá o svátku letnic, Štěpán před veleradou, Pavel před židy shromážděnými v synagoze, daleko od Izraele, kde Ježíše neznali – 21

13,13-25: Bůh podle zaslíbení vyvedl Izraeli jako spasitele Ježíše

je také každá řeč jiná, třebaže jejich obsah je v podstatě totožný: Ježíš je cílem Božího zaslíbení.

Téma zaslíbení je ostatně to, co odlišuje Izraele od všech náboženství. Všechna náboženství mají normy a rozhodnutí, jejichž dodržováním člověk dochází spásy.

Ale zde je zaslíbení spásy, která přichází přímo od Boha, která jako taková není vázána ani na naši věrnost, protože kdyby tomu tak bylo, nikdy by se neuskutečnila; uvidíme naopak, že toto zaslíbení se naplňuje přímo v naší nevěrnosti, protože Boží milosrdenství je věčné. A Boží zaslíbení se liší od magie, protože nechce nic vlastnit, naopak je tu někdo druhý, kdo ti slibuje něco dát.

A ten, kdo slibuje, na sebe bere závazek, protože pak musí dodržet slovo. Když Bůh slibuje, tak nejenže zavazuje sebe sama, ale dává také příslib sebe sama, protože ten, kdo ti něco daruje, daruje sebe sama. Bůh koneckonců nechce nic jiného než se darovat člověku: to je jeho zaslíbení.

Zaslíbení člověk poslouchá, protože je to něco, co ho zaujme, neboť ho má už v sobě jako touhu. Jestliže mi někdo slíbí, že mi dá pěstí, budu se bránit, protože po tom netoužím. Ale jestliže tím zaslíbením je Bůh, který ti slibuje dát sebe sama, dát ti plnost lásky, života, štěstí, pak ano, to je něco, po čem toužím!

Podíváme se nyní na Pavlovu řeč, která souhrnně představuje celé dějiny Izraele, aniž konkrétně někoho jmenuje, kromě dvou králů, kteří jsou obrazem Krista. Pavel ukazuje, jak Bůh jedná a jak řídí celé dějiny podle svého zaslíbení.

To je výzvou také dnes pro nás, abychom viděli svůj život ve světle Božího zaslíbení, protože Bůh nejednal jen jednou, a dost. Dějiny jsou stále nové a nábožní lidé jsou vystaveni stejnému nebezpečí, do něhož upadl mág Elymas, že budou slepí jako Pavel, že si redukují Boha na nějakou definici a princip: já už vím, co je Bůh, už vím, co je život, už neočekávám nic nového.

Ale tak to nejde: Bůh je život, je život stále nový, a ten, kdo si myslí, že už ví všechno o sobě, o svém životě, o dějinách, o náboženství, ten je slepý. Boha totiž vidíš, jak v dějinách stále působí, a také tam, kde si myslíš, že je méně přítomný. Jako byl přítomný také v našich nevěrnostech, tak byl přítomný i v Jobově bolesti, v Kristově kříži, který je šifrou všech bolestí, a Bůh právě tam vstupuje do středu nepřítomnosti, opuštěnosti, aby se sebou usmířil celé lidstvo.

Pokud máme před sebou zaslíbení budoucnosti, které je více méně symbolické, jsme ochotni ho přijmout, ale když si uvědomíme, že to zaslíbení se netýká jen budoucnosti, nýbrž je konkrétní realitou, která je nám dnes nabídnuta v ukřižovaném 22

13,13-25: Bůh podle zaslíbení vyvedl Izraeli jako spasitele Ježíše

Ježíši, jenž přemáhá smrt, jenž vítězí nad zlem tím, že se sám daruje, pak reagujeme jinak: buď to přijmeme, a pak vstupujeme do nových dějin smrti a vzkříšení, nebo zůstaneme zavřeni do svých dějin, do tápání v temnotě, jako Pavel před svým obrácením, jako mág Elymas a jako v podstatě celá naše nábožnost, dokud se nesetkáme s Bohem; a Boha tak jako tak poznáme, protože řídí celé dějiny k okamžiku, kdy ho budeme moci potkat.

Nyní se podívejme na text, který je postaven na zaslíbení, jež ústí do Ježíše.

Skutky 13,13-25 Členění textu – vv. 13-14: odplutí z Kypru a Markovo zběhnutí; – vv. 15-16a: pozvání promluvit v synagoze; – vv. 16b-17: vyvolení praotců a utváření lidu v Egyptě; – vv. 18-20: cesta pouští, vejití do zaslíbené země a doba soudců; – v. 21: Saul prvním králem; – vv. 22-23: David a zaslíbení Spasitele Ježíše; – vv. 24-25: kázání Jana Křtitele.

Pavlova družina odplula lodí z Pafu a přišla do Perge v Pamfýlii. Ale Jan se od nich

13

odloučil a vrátil se do Jeruzaléma.

Oni však šli z Perge dál a dostali se do Antiochie v Pisídii. Tam šli v sobotu do syna-

14

gogy a posadili se.

Když bylo skončeno čtení ze Zákona a Proroků, poslali k nim představení synagogy

15

se vzkazem: „Bratři, můžete-li něco říci lidu pro povzbuzení, ujměte se slova!“ Pavel tedy vstal, pokynul rukou a začal mluvit: „Izraelité i vy, kteří se bojíte Boha,

16

poslyšte!

Bůh tohoto izraelského lidu si vyvolil naše praotce a učinil z onoho lidu za jeho

17

pobytu v cizině, v Egyptě, velký národ. Odtamtud je pak mocným zásahem vyvedl a během asi čtyřiceti let se o ně na poušti s láskou staral.

18

Potom vyhubil sedm národů v kananejské zemi a dal jim ji do vlastnictví,

19

a to trvalo kolem čtyři sta padesáti let. Potom jim dal soudce až do proroka Samuela.

20

23

13,13-25: Bůh podle zaslíbení vyvedl Izraeli jako spasitele Ježíše Když pak žádali o krále, dal jim Bůh na čtyřicet let Kišova syna Saula z Benjamínova

21

kmene.

Ale pak ho odstranil a povznesl za jejich krále Davida, o němž vydal pochvalné svě-

22

dectví: »Nalezl jsem Davida, Jesseova syna. Je to muž podle mého srdce. Ten vyplní všechno, co budu chtít.« Z jeho potomstva Bůh podle zaslíbení vyvedl Izraeli jako spasitele Ježíše.

23

Před jeho příchodem hlásal Jan všemu izraelskému lidu křest obrácení.

24

Když Jan svůj úkol končil, říkal: »Já nejsem ten, za koho mě pokládáte. Ale po mně

25

přijde ten, kterému nejsem hoden zout opánky z nohou.«“

Základním tématem tohoto textu je popis Boží činnosti v dějinách, která vede k Ježíši.

Vychází se od Abraháma, a aniž je kdo jmenován, přichází se ke králům, z nichž je jmenovitě uveden Saul a David, z něhož vzejde Mesiáš, kterým je právě Ježíš. Potom se jmenuje Jan Křtitel, který přišel bezprostředně před Ježíšem, aby připravil cestu před Pánovou tváří.

Tento text nám ukazuje naše kořeny. Jestliže neznáme Boží zaslíbení Izraeli, nemůžeme do toho zaslíbení vejít, a jestliže do něj nevejdeme, nejsme křesťany. Existuje organická souvislost mezi Izraelem a církví. Oběma protéká stejná míza: Boží zaslíbení. Tentýž jeden Bůh, který slibuje jediného Mesiáše.

Jestliže nepřijmeme tyto dějiny, budeme jako strom odseknutý od kořenů, a tak nemůžeme nést ovoce. Pak se křesťanství stává nějakou ideologií, zatímco by mělo být dějinami, zaslíbením, u něhož můžeš pozorovat, jak se krok za krokem uskutečňuje také v tvém životě, tak jako se uskutečňovalo v dějinách dosud. Paměť toho, co se už stalo, slouží k tomu, aby se ukázalo to, co se děje ještě dnes.

Podívejme se především na samotný text. Začneme úvodem.

Pavlova družina odplula lodí z Pafu a přišla do Perge v Pamfýlii. Ale Jan se od nich

13

odloučil a vrátil se do Jeruzaléma.

Oni však šli z Perge dál a dostali se do Antiochie v Pisídii. Tam šli v sobotu do syna-

14

gogy a posadili se.

„Pavlova družina odplula lodí z Pafu a přišla do Perge v Pamfýlii. Ale Jan se od nich odloučil a vrátil se do Jeruzaléma.“

24

13,13-25: Bůh podle zaslíbení vyvedl Izraeli jako spasitele Ježíše

To je úvod k textu: odplouvají z Pafu. Říká se: „Pavlova družina“. Zatímco předtím byl vždycky jako první jmenován Barnabáš a až po něm Pavel – Barnabáš byl tedy protagonistou, který řídil činnost – teď vidíme, že se mluví o „Pavlově družině“, k níž patřil také Barnabáš.

Barnabáš znamená: syn povzbuzení nebo upokojení nebo proroctví.

Víme, že pocházel z kněžské rodiny, která sídlila na Kypru, a že byl bratrancem evangelisty Jana – Marka.

Ve 4. kapitole Skutků, ve verších 36nn, je jako jediný jmenován coby vzor komunity, která se popisuje bezprostředně předtím. Komunita, která žila v dokonalém souladu, kde každý dával to, co měl, dostával to, co potřeboval, v bratrství, které představuje sen lidstva, v protikladu k zápornému příkladu Ananiáše a Safiry.

Ve Sk 9,27 Barnabáš přivádí Pavla do Jeruzaléma mezi křesťany, kteří z něj měli strach, protože ho znali jako pronásledovatele.

Apoštolové projevují Barnabášovi velkou důvěru, což dokazuje skutečnost, že ho pošlou do Antiochie (srov. Sk 11,24), aby uvedl do pořádku místní komunitu, kde pohané jedli společně s židy a naopak, což bylo považováno za něco nepřijatelného.

A Barnabáš, plný Ducha Svatého a víry, se z Antiochie raduje a jeruzalémskou komunitu uklidní.

Ve Sk 13,3 pak vidíme, že k Barnabášovi se připojí také jeho bratranec Marek a jde s ním do Antiochie.

A tak ho ve Sk 13,5 vezme jako svého spolupracovníka na první cestu.

Pak ho uvidíme ve Sk 13,46, kde přijímá bez výhrady pohany.

Vlastní jméno Barnabáše je Josef, což znamená „ať Bůh přidá“: je prototypem každého křesťana, který očekává Boží přídavek, a Bůh, který je Otec, mu přidává bratry. Barnabáš je nejkrásnějším vzorem bratrství; umí se jako první chopit inicia­ tivy; umí k sobě připojit druhé; umí se radovat z toho, co dělají druzí; umí se stát společníkem druhých; umí, i když je první, postavit se na druhé místo, jako nyní, až nakonec úplně zmizí. Najdeme ho pak jako protagonistu ještě jednou ve Sk 15,25 a potom zmizí definitivně.

Barnabášovy vlastnosti jsou vlastnosti Boží: chápe se iniciativy, připojuje se k druhým, doprovází je, následuje je, staví sebe na druhé místo, mizí, potom se znovu objeví, znovu se stává protagonistou a potom zmizí definitivně, přičemž nám zanechá stopu, která je příkladem vzorného křesťana s jasným, pokojným charakterem.

Tato velice krásná Barnabášova postava se liší od Pavla a od Petra.

25

13,13-25: Bůh podle zaslíbení vyvedl Izraeli jako spasitele Ježíše

Potom je to příběh Marka, který odchází; přímo se říká, že se oddělí. Ptáme se, proč se Marek od „Pavlovy družiny“ oddělil. Asi proto, že na rozdíl od svého bratrance Barnabáše, který byl zárukou klidu, měl Pavel velmi výrazný charakter. Marek i Pavel měli sklon k tomu, být víc na prvním než na druhém místě.

Tento detail oddělení Marka Lukáš nijak nekomentuje, protože to není třeba komentovat, takové věci se prostě stávají. Jsou také součástí dějin spásy.

Není to ve Skutcích poprvé, kdy se mluví o nějaké skupině. Nacházíme v nich různé skupiny a v nich vidíme vztahové prvky, které vyzdvihují jednotu komunity a pozornost na potřeby každého člena. Ale v tomto případě se poprvé setkáváme s rozdělením uvnitř skupiny. Představuje se tu napětí, které je projeví navenek, aniž se potlačuje nějakým smířlivým, poněkud idealistickým jednotářstvím. Napětí existovala a Pavel, jak uvidíme, se dostává do pře poněkud se všemi, dokonce se sebou samým.

Slovo „odloučení“ se vyskytuje také v Markově evangeliu 3,7, když se Ježíš vzdálí z místa, kde pobýval, protože se rozhodli ho zabít, a nato utvoří skupinu Dvanácti a začíná misii. Právě z toho, co se může jevit jako selhání, odloučení, stažení se, se rodí misie. Myslím si tedy, že tento výraz není užit náhodou. Bůh používá to, co se skutečně děje, a ne jen nějaké zbožné úmysly, ale také chybné věci, aby řídil dějiny. „Oni však šli z Perge dál a dostali se do Antiochie v Pisídii. Tam šli v sobotu do synagogy a posadili se.“ Z Perge přijdou do Antiochie Pisidské. Také tam jdou v sobotu do synagogy, jak to dělávali jako správní židé a jak to dělal také Ježíš (srov. Lk 4). Usednou, poslouchají Písmo a potom, když jsou vyzváni, aby promluvili, mluví. Nejsou tedy nějací propagandisté, kteří obcházejí se svými řečmi všude, skáčou lidem do řeči, vyrušují, ne… mluví na vyzvání.

Když bylo skončeno čtení ze Zákona a Proroků, poslali k nim představení synagogy

15

se vzkazem: „Bratři, můžete-li něco říci lidu pro povzbuzení, ujměte se slova!“ Pavel tedy vstal, pokynul rukou a začal mluvit: „Izraelité i vy, kteří se bojíte Boha,

16

poslyšte!

Bůh tohoto izraelského lidu si vyvolil naše praotce a učinil z onoho lidu za jeho

17

pobytu v cizině, v Egyptě, velký národ. Odtamtud je pak mocným zásahem vyvedl a během asi čtyřiceti let se o ně na poušti s láskou staral.

18

Potom vyhubil sedm národů v kananejské zemi a dal jim ji do vlastnictví,

19

26

13,13-25: Bůh podle zaslíbení vyvedl Izraeli jako spasitele Ježíše a to trvalo kolem čtyři sta padesáti let. Potom jim dal soudce až do proroka Samuela.“

20

„Muži, bratři…“4 Je krásné, že je židé osloví jako „muži, bratři“. Slovo „bratři“ označuje „křesťanskou komunitu“. Toto bratrství, toto vzájemné pohostinné přijímání je velice krásné. „… můžete-li něco říci lidu pro povzbuzení, ujměte se slova.“ My obvykle říkáme: znáte nějaké drby, něco kritického…, ale ne: „máte-li nějaké slovo pro povzbuzení, mluvte“. „Pavel tedy vstal, pokynul rukou a začal mluvit: »Izraelité i vy, kteří se bojíte Boha…«“ Pavel a ostatní, kteří tam s ním seděli, jsou vybídnuti, aby mluvili. Pavel se tedy chopí slova: „Izraelité i vy, kteří se bojíte Boha“, to znamená, že se obrací na ty, kteří mají židovský původ, a na proselyty, kteří jsou obřezáni nebo s židovstvím sympatizují. „… poslyšte.“ Obrací se k nim slovem „poslyšte“, aby chápali dějiny zaslíbení, které jsou jejich životem, které jsou také naším životem. Jsme tu svědky pozvání čtenářů k naslouchání. Co máme poslouchat? Dějiny spásy. Je třeba začít číst Abrahámův příběh v Genesi, potom Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium, knihu Soudců, abychom pochopili dějiny, protože jsme do nich začleněni, jsme jejich součástí. „Bůh tohoto izraelského lidu…“ „Bůh“: protagonistou je Bůh; „tohoto“: Bůh je něčí, to znamená: patří lidu. Lid nebo vazal obvykle patří králi, a ne naopak. Ale tady se Bůh definuje svým vztahem k nám; „tohoto“: ne nějakého jiného; „lidu“ (určitého) „izraelského“.

Formulaci: „Bůh tohoto izraelského lidu“ nacházíme také v jiných textech. Například když Mojžíš vzývá Boha před hořícím keřem. Také zde se Bůh představuje jako Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův. Tato přináležitost, která je stále zdůrazňována jako identita Boha, který tu mluví, je rozhodující, protože zakládá nejen zkušenost Izraele, ale také naši: je to zkušenost osobního Boha, Boha, který se 4

Takto v řeckém textu; v našem překladu je jen „bratři“ (pozn. překl.).

27

13,13-25: Bůh podle zaslíbení vyvedl Izraeli jako spasitele Ježíše

objevuje nikoli v nějaké objektivní kontemplaci, když si osvícená lidská mysl klade otázku o nesmírnosti stvoření, ale v osobní zkušenosti.

Je jasné, že tato formulace obsahuje také v nedávných dějinách – jak jsme to smutně zakusili – nebezpečí exkluzivismu, v němž „můj Bůh“ není „tvůj Bůh“, a je tudíž jen pro mě. A přesto zůstává pro celou naši zkušenost víry základní. „… si vyvolil naše praotce…“ To je první činnost.

Pavel zde opět myslí na Abraháma, našeho otce ve víře.

Abrahám je otec všech věřících a tvoří kontrast s Adamem.

Adam představuje každého člověka, který neuvěřil Otci. Počátkem každého zla je nemít důvěru v Otce: jeho děti se budou mezi sebou zabíjet, dějiny vyvrcholí ve světové potopě, všechno se vrátí zpět do chaosu, protože místo poslouchání Otcova slova jsme poslechli slovo nepřítele.

Abrahám je první, kdo poslouchá Boha, věří jeho slovu, odchází – Bůh mu řekne, ať odejde –, vychází ze své země. Bůh mu oznámí, že ve sto letech bude mít syna a potomstvo četné jako hvězdy na nebi, a on uvěří. Věří v zaslíbení Boha a je jeho partnerem v rozhovoru.

Abrahám je podle midraše, podle starých židovských učitelů, člověk, který vynalezl rozhovor s Bohem po trojím selhání – jak vypráví ten midraš – popsaném v prvních jedenácti kapitolách Genese: 1 – rozbije se vztah Boha s jeho stvořením, protože Adam uteče, když Bůh přichází do zahrady, a místo aby mu vyšel vstříc, tak se svou společnicí Evou se ukryje; 2 – rozbije se rozhovor mezi mužem a ženou, protože ono obdivné zvolání, říkají židovští učitelé, má charakter křiku a již obsahuje celé drama, které bude následovat; rozbíjí se tedy vztah s ženou a následkem toho se rozbíjí také vztah s tvory, protože had je nakonec ten, poslední, na koho je svalena odpovědnost; 3 – rozbíjí se komunita: Bábel, to znamená lidé, kteří už mezi sebou nemluví; jediná věc, které jsou schopni, je vytvořit projekt k dobytí nebe.

Také Noe, který poslouchá a který je ve svém pokolení spravedlivý, nikdy s Bohem nemluví, ale jenom provádí jeho nařízení.

Zato Abrahám odchází a toto vyvolení, toto zaslíbení, se konečně vtělí do rozhovoru. Bůh nachází konečně někoho, s kým může mluvit.

28

13,13-25: Bůh podle zaslíbení vyvedl Izraeli jako spasitele Ježíše

V Abrahámovi je vskutku přítomen nový způsob chápání náboženství: už to není víra v nějakého neosobního Boha, který je daleko, ale víra v Boha, který mluví a komunikuje, rozmlouvá v dialogu, slibuje, zavazuje se, diskutuje, směje se.

Od té chvíle je možno pochopit, kdo je člověk: je to společník Boha v rozhovoru s ním. A když se vede rozhovor, „dva spolu mluví“, totiž dva, kteří se snaží stát se jedním. „… a učinil z onoho lidu za jeho pobytu v cizině, v Egyptě, velký národ. Odtamtud je pak mocným zásahem vyvedl.“ Zde je několika slovy shrnut celý Josefův a Mojžíšův příběh. „A během asi čtyřiceti let se o ně na poušti s láskou staral.“ V těchto verších jsou všechny činnosti přičítané Bohu: vyvolil, učinil, vyvedl mocným zásahem z Egypta, s láskou se staral (v řečtině je slovo, které znamená „dávat jídlo“, některé kodexy uvádějí „podpírat“ nebo „podporovat“; Bůh dělal obojí). „Potom vyhubil sedm národů v kananejské zemi a dal jim ji do vlastnictví, a to trvalo kolem čtyři sta padesáti let.“ Je to Bůh, kdo vyhubí národy, on dává zemi, on řídí dějiny. Víra znamená vidět to, co se stalo v životě a umět v tom číst Boží zásah.

Na začátku je zaslíbení a část toho zaslíbení se uskutečnila v dějinách. Uskutečňuje se jenom část zaslíbení, protože Boha země nezajímá: o zemi ostatně přijdeme, protože všichni skončíme pod zemí! Ale Boha zajímá ta pravá země, což je vztah k němu.

To je to, co slibuje: sebe sama; pak je pravda, že Bohem bude Ježíš, bude to Pán, který se daruje. „Potom jim dal soudce až do proroka Samuela.“ Proroci jsou zvláštní lidé, charismatici, kteří hájí lid. Ale pak si lid žádá krále: „… když pak žádali krále, dal jim Bůh na čtyřicet let Kišova syna Saula z Benjamínova kmene.“ Chcete-li si přečíst krásný román, přečtěte si 1. knihu Samuelovu s příběhem o Saulovi, Kišovu synu, z Benjamínova kmene, z něhož pocházel také Pavel. Bůh pak

29

13,13-25: Bůh podle zaslíbení vyvedl Izraeli jako spasitele Ježíše

za tohoto krále dá jiného, protože tenhle neposlouchal Pánovo slovo. Nařídil mu vyhubit zvířata, která měl, a on vyhubil jen ta hubená, ale ta dobrá, nejlepší, si nechal. „Ale pak ho odstranil a povznesl za jejich krále Davida, o němž vydal pochvalné

22

svědectví: »Nalezl jsem Davida, Jesseova syna. Je to muž podle mého srdce. Ten vyplní všechno, co budu chtít.« Z jeho potomstva Bůh podle zaslíbení vyvedl Izraeli jako spasitele Ježíše.“

23

Hleďme – celé dějiny, které Bůh řídí, končí tímto slovem: Ježíš.

Saul neposlouchal Boží slovo, ale Bůh kvůli tomu své zaslíbení nezkrátil, ale „povznesl za jejich krále Davida, o němž vydal pochvalné svědectví: »Nalezl jsem Davida, Jesseova syna. Je to muž podle mého srdce. Ten vyplní všechno, co budu chtít«“; což se tváří v tvář jeho skutkům ukazuje jako nepravdivé.

Pavel tedy podtrhuje velkými tahy štětce události izraelských dějin, a tudíž iniciativu Boha, který vstupuje do dějin. Tyto dějiny vždycky vrcholí událostmi záchrany: vyjití z Egypta, Boží péče a živení a potom zmínka o soudcích. Soudci jsou zachránci, osvoboditelé. Izrael žil v jakési kmenové konfederaci. Většina těchto kmenů sousedila s cizími národy a často se potýkala s útiskem a potížemi.

Soudci zasahovali jako osvoboditelé. Byli to lidé schopní alespoň na krátkou dobu sjednotit všechny izraelské kmeny proti společnému nepříteli. Soudci jsou tu tedy zmínění s výhledem směrem ke spáse. Proto Pavel uvádí také Samuela, Saula a pak Davida, a končí Ježíšem. V celých dějinách je přítomen Ježíš: posledním Božím darem je Ježíš, což znamená „Bůh zachraňuje“. Posledním Božím darem je sám Bůh a spása člověka spočívá v tom, že přijme Boha, který přichází, jak byl zaslíben proroky.

Máme tedy v tomto úryvku cestu spásy, na níž jsou Pavlem připomenuté postavy vázány na události, které jsou potom událostmi našimi, protože také my žijeme příběh, v kterém potřebujeme být osvobozeni a zachráněni. „Před jeho příchodem hlásal Jan všemu izraelskému lidu křest obrácení.

24

Když Jan svůj úkol končil, říkal: »Já nejsem ten, za koho mě pokládáte. Ale po mně

25

přijde ten, kterému nejsem hoden zout opánky z nohou.«“

Jan se identifikuje s tím, kdo je popsán v 3. kapitole proroka Malachiáše: „Ten, který přichází před tváří Páně, má připravit jeho poslední a definitivní příchod“, až 30

13,13-25: Bůh podle zaslíbení vyvedl Izraeli jako spasitele Ježíše

Bůh přijde k soudu. Předtím to byli soudci, kdo osvobozovali lid od nepřátel, napřimovali pokřivené věci, ale na konci přijde sám Bůh: on bude králem.

Jan je ten, kdo přichází bezprostředně před ním. U proroka Malachiáše 3,23nn se říká, že před Pánovým příchodem „přijde Eliáš, který obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych až přijdu, praví Pán, vás nemusel zahubit“.

Co to znamená? Znamená to, že Jan je ten Eliáš, který byl vzat do nebe, a nezemřel, a který se má vrátit v poslední době, aby předal zaslíbení, učinil znovu možným život na této zemi a smířil srdce otců se syny a srdce synů s otci. To znamená, že není-li někdo milován a nemiluje rodiče, není synem, a naopak, nemiluje-li rodič své děti, neexistuje už život, a to je konec světa.

Prorok je ten, jehož posláním je usmířit dějiny, Eliáš. A Jan je tento Eliáš, který přichází, aby nás usmířil s celými dějinami. Neboť Pán, který je láska, bude Pánem jen tehdy, až budou usmířeny dějiny.

Pavel zde uvádí prostředek toho usmíření, které je nezbytné pro přípravu příchodu: křest obrácení, to znamená změna způsobu smýšlení. O tom ustavičně kázali proroci – změnit způsob smýšlení a jednání.

Musíme se ponořit do této novosti, jinak budeme jednat tak, jak jsme to dělali dosud: neotevíráme se Boží činnosti, vylučujeme Boha ze svého života, odmítáme se změnit. Ale s Pánem přichází velká proměna a Pán přichází tak, že jenom ten, kdo ho přijme, se změní. My čekáme, že přijde – jak řekne Křtitel – se sekyrou a bude porážet stromy, že spálí všechny zlé a odmění všechny dobré, ale zatím vidíme, že Ježíš chodí za hříšníky, nikoho neporáží, nikoho neřeže, má pro všechny milosrdenství a své dny skončí jako rouhač, protože představuje Boha, který má milosrdenství pro všecky lidi.

Bůh se zjeví právě na kříži. Tam se uskutečňuje plné smíření člověka s Bohem, protože Ježíš je Bůh, který tak miluje člověka, že za něj dává život, a Ježíš je člověk, který tak miluje Boha, že jedná jako on, že dává svůj život za bratry. Zde se plně uskutečňuje společenství člověka s Bohem. Ti dva jsou jedním tělem. Toho se týká věta, která říká: „Když Jan končil svůj běh…“5 To je výrazivo, které používá také Pavel, když píše Timoteovi: „Nyní mám dokončit svůj běh“, aby se vrátil do věčného pokoje. Je to výraz, který označuje naplnění.

5

Takto v řeckém textu (pozn. překl.).

31

13,13-25: Bůh podle zaslíbení vyvedl Izraeli jako spasitele Ježíše

Je krásné, že Janův život se naplňuje v druhém, že jeho identita je celá ve službě toho, který přichází.

Celé proroctví sloužilo k tomu, aby pobídlo člověka k nalezení jeho vlastní identity v druhém, to znamená v přijetí Pána, který přichází v Boží moci, což je moc lásky a milosrdenství, maličkosti a pokory.

Když ho přijímáme jako nejposlednějšího z lidí, přijímáme každého člověka, a tak Bůh bude přítomný ve všech.

O tomto příběhu bychom mohli uvažovat ještě dlouho: zejména o tom, jaký vztah máme my k dějinám, k naší minulosti, k Izraeli a k zaslíbení.

Je hrozné zpřetínat kořeny. Pomyslete jen, jaká je to nevědomost, když někdo nezná Bibli: to znamená, že neví nic o Bohu, že mu chybí míza, která živila Ježíše a církevní komunity, je to jako vyrábět ovoce z umělé hmoty, které samozřejmě není pravé. Pomyslete ještě, jak jsme se my, křesťané, zbavili svých vlastních kořenů. Malým příkladem může být žalm zvaný Velký halel. Říká se, že židé „se ho modlili“ na závěr Paschy. „Modlili se“ je sloveso v minulém čase. Ale oni se ho stále modlí, i dnes. Slovesem v minulém čase jsme ho jazykově vyhladili. Což je projev necitlivosti, která se projevuje také při našem používání Bible, necítíme-li se součástí jejích dějin. Ale právě v těch dějinách má původ Ježíš, on je ten zaslíbený a my vstupujeme do tohoto zaslíbení, kterým je potomstvo Abraháma, v němž budou požehnány všechny národy, skrze Abrahámovu víru, v návaznosti na všechny ty, kteří přišli před námi.

32

Obsah

12,24 – 13,12: … místodržitel se stal věřícím...................................................................................................5 13,13-25: Bůh podle zaslíbení vyvedl Izraeli jako spasitele Ježíše................................................................20 13,26-43: Zaslíbení, která Bůh dal našim otcům, vyplnil na jejich dětech, na nás....................................33 13,44-52: Obracíme se k pohanům..................................................................................................................49 14,8-20: Postav se zpříma na nohy!..................................................................................................................63 14,20b-28: Bůh otevřel bránu k víře pohanům...............................................................................................76 15,1-12: Vždyť jsme přesvědčeni, že spásy docházíme milostí Pána Ježíše my, stejně jako pohané.......88 15,13-29: Rozhodl totiž Duch Svatý i my, že vám nemá být ukládáno žádné další břemeno kromě těchto nutných věcí............................................................................................................................. 104 15,30-41: Velmi se zaradovali nad jeho povzbudivým obsahem.............................................................. 117 16,1-15: Přejdi do Makedonie a pomoz nám! – první část........................................................................ 130 16,16-40: Přejdi do Makedonie a pomoz nám! – druhá část..................................................................... 143 17,1-15: Přišli do Soluně… do Beroje… do Athén..................................................................................... 159 17,16-34: Neznámý Bůh................................................................................................................................. 172 18,1-17: Mám v tomto městě mnoho svých lidí.......................................................................................... 189 18,18-28: Rozloučil se s bratry (z Korintu) a vydal se lodí do Sýrie…

Po krátkém pobytu (v Antiochii) odešel….................................................................................................. 210 19,1-7: Dostali jste Ducha Svatého?.............................................................................................................. 222 19,8-22: Bůh dělal neobyčejné divy............................................................................................................... 236 19,23-41: Přátelé, jak víte, tato práce nám hodně vynáší........................................................................... 250 20,1-16: Spadl z třetího poschodí.................................................................................................................. 264 20,17-21: Už nespatříte mou tvář – první část............................................................................................. 277 20,22-24: Já, spoutaný Duchem – druhá část.............................................................................................. 290 20,25-28: Dbejte na sebe i na celé stádce – třetí část.................................................................................. 300 20,29-38: Už nespatříte mou tvář – čtvrtá část............................................................................................ 309 21,1-16: Ať se stane, co chce Pán................................................................................................................... 320 21,17-36: Izraelité, pomozte! To je ten člověk, který všude a všem mluví proti našemu národu a Zákonu a proti tomuto místu........................................................................................................ 332 21,37 – 22,21: Bůh našich otců tě předem určil k tomu, abys poznal jeho vůli a viděl Spravedlivého. Ty mu přede všemi lidmi budeš svědčit............................................................................. 346 22,22-30: Pryč ze země s takovým člověkem!.............................................................................................. 361 22,30 – 23,11: Musíš vydávat svědectví také v Římě – první část............................................................. 370 23,6-11: Musíš vydávat svědectví také v Římě – druhá část...................................................................... 378 23,12-22: Slib Bohu, že Pavla zabijí............................................................................................................... 386

23,23-35: Pryč ze země s takovým člověkem!.............................................................................................. 397 24,1-9: Tenhle člověk je jako morová nákaza a rozněcuje nepokoje na celém světě.............................. 406 24,10-27: Kvůli vzkříšení mrtvých stojím před vaším soudem................................................................. 410 25,1-12: K císaři ses odvolal, k císaři půjdeš!............................................................................................... 420 25,13-27: Sám bych si chtěl toho člověka poslechnout............................................................................... 426 26,1-23: Nebránil jsem se poslechnout nebeské vidění.............................................................................. 436 26,24-32: „Pavle, ty blázníš!“ … „Málem mě chceš přesvědčit, abych se stal křesťanem!“................... 449 27,1-20: Přátelé, vidím, že další plavba bude obtížná – první část........................................................... 460 27,21-44: Vyzývám vás, abyste něco snědli: To vám pomůže, abyste se mohli zachránit – druhá část..................................................................................................................................... 469 28,1-10: Ten člověk je jistě nějaký vrah........................................................................................................ 478 28,11-24: A nakonec jsme přišli do Říma.................................................................................................... 489 28,25-31: Pohanům je poslána tato Boží spása............................................................................................ 500 Použité české překlady.................................................................................................................................... 515