Stín Otce, příběh o Josefovi z Nazareta

Jan Dobraczyński

Příběh o Josefovi z Nazaretu

7 U zdi na lavici, stíněné popínavou rostlinou, seděli dva muži. „Tak dáš mi ji za ženu?“ zeptal se Josef.

Kleofáš byl o něco starší než Josef. Husté vlasy mu na slunci vybledly do barvy popela. Tvář měl opálenou, pokrytou drobnými vráskami. Z celého jeho vzhledu bylo patrné, že si zvykl pracovat na poli. Ruce, které si opřel o rozevřená kolena, měl velké, se ztvrdlou kůží.

Neodpověděl hned. Zdálo se, že přemýšlí. Teprve po delší chvíli se začal pomalu celým tělem naklánět dopředu. „Od včerejška přemýšlím o tvé prosbě. Přemýšlím o ní a přemýšlím. Dokonce jsem se radil se svou ženou. Vidím, že ji miluješ. Hned jsme si toho všimli. Ale chci, abys věděl, jak to s ní je.

Ona nemá rodiče. Pečoval o ni kněz Zachariáš a jeho žena. Když se nám narodili Šimon a Jakub a ona již vyrostla z dětských let, prosili jsme je, aby se přestěhovala do našeho domu. A tak se stalo. Od té chvíle jsem se stal jejím pěstounem...“ „Alžběta mi to říkala.“ „Zachariášova žena byla jako její matka. A nepřestala jí být.

Strachuje se o ni i na dálku. Slíbil jsem jí, že nikdy bez jejího souhlasu o Miriam nerozhodnu. Když tě však ona sama poslala... Nechtěl bych se rozhodovat unáhleně. Odpusť, Josefe, ale neznám tě...“ „Ani jsi mě nemohl poznat.“ „Líbíš se mi. Jsi pracovitý, zbožný. Zbytečně nemluvíš. Kdyby šlo o mou vlastní dceru, už bych se dávno rozhodl...“ „Chápu tvou starostlivost...“ „Radil jsem se se ženou do pozdní noci. A jsme připraveni vyslyšet tvou prosbu... Ano, ale... Nevím, jak se na to budeš dívat. V Judsku podle starého zvyku o manželství rozhodují rodiče nebo pěstouni dětí, a mladí se dokonce ani před obřadem nesmějí spatřit. My zde jsme museli od starého obyčeje upustit... Určitě tě to pohoršuje... Ale dívky u nás potkávají 60

muže tak, jako Miriam potkala tebe. A samy říkají rodičům, koho chtějí za muže... Pobuřuje tě to?“ „Vůbec ne!“ „Opravdu?“ „Ale jistě. Miluji Miriam. Chtěl bych, aby mi byla nejen ženou, ale i přítelem. Chci vědět, zda i ona souhlasí z vlastní vůle...“ Kleofáš zvedl hlavu a chvíli mlčky na Josefa hleděl, jako by ho jeho slova překvapila. Pak se usmál. „Jsem rád, že si to myslíš. V Judsku lidé dodržují tolik předpisů... Až se v tom člověk nevyzná. Ale my zde bydlíme mezi góji. Vím, říká se o nás, že jsme bezbožní...“ „Myslíš, že ptát se dívky na souhlas, je bozbožné?“ Kleofáš se poškrábal na hlavě. „Copak já vím? Co já mohu vědět? Jsem jenom rolník. Zákoníci v synagoze říkají, že každé přestoupení starého předpisu je těžký hřích... Co ty si o tom myslíš?“ „Myslím, že hřešíme, když jsme přesvědčeni, že přestoupením předpisu se protivíme vůli Hospodina...“ „A ty nejsi přesvědčený?“ „Ne. Proč by měl Hospodin vidět jinak muže a jinak ženu?

Cožpak nepromlouval k Sáře, k Debóře, k Judit? A pak, upřímně ti řeknu... Miluji Miriam tak, že bych se nestal jejím mužem, kdybych věděl, že ona sama to nechce! Nemohl bych jinak!“ Kleofáš se díval na Josefa a mrkal víčky. „Tak ty také?“ řekl. „Vidíš... Já bych se také nedokázal rozhodnout o jejím manželství bez jejího souhlasu!“ Opět se poškrábal na hlavě. „Ale předpis... Bojím se, co řeknou lidé ze synagogy... Doopravdy, nevím...“ „Považuješ každý předpis za Hospodinův Zákon?“ „Ne... Máš pravdu. Proč by měl Hospodin na ženu hledět jinak... Vím, jaká je Alžběta, vím, jaká je má žena... Ale bojím se.

Ty se nebojíš?“ „Nebojím. Když člověk miluje...“ Kleofáš se znovu zasmál, tentokrát o něco lehčeji.

61

„Z velké lásky se často rodí velká neposlušnost. Ale jedno mě uklidňuje. Přece tě poslali Alžběta a Zachariáš. Řekli ti, aby sis Miriam prohlédl, že? Když tak uvažovali, jistě by neměli nic proti tomu, aby ona sama řekla, co si myslí o tvé prosbě... Jsi nebojácný... Ale ona je stejná...“ Ještě chvíli se utrápeně škrábal na tváři. Nejistota ho ještě neopustila. Celý život žil ve strachu, že překročí některý z nesčetných předpisů, které hlásali zákoníci v synagoze. „I ona je nebojácná...,“ opakoval. „Dívám se na ni dva roky, a přece ji neznám... Je jako sestra mé ženy, a přece tak jiná!

Nemysli si, že si nevážím své ženy. Je málo takových. Oddaná, šetrná, pracovitá, poslušná... A jak se stará o děti! Jak jim ve všem pomáhá. Ale Miriam...“ Prohrábl si vlasy svou velkou rukou. „Je jiná. Opravdu nevím, jak to vyjádřit... Žije mezi námi. Jí, pije, spí, pracuje, odpočívá – jako každý. Ochotná. Připravena vzít na sebe jakoukoli tíhu, aby pomohla druhým. Nelituje práce pro nikoho. Stále by si zpívala. Hodně se modlí. Chtěl bych se tak také umět modlit...“ Chvíli mlčel. Bylo vidět, jak těžce hledá slova, aby vyjádřil to, co chtěl říci. Pokračoval: „Starej se o ni dobře. Ale potřebuje ona opravdu péči? Sotva přestala být dítětem, už má v sobě tolik zralosti! Řekl jsem, že je nebojácná jako ty. Protože je nebojácná. Ani ona, miluje-li, se nedokáže bát... Věří lidem. Když jí někdo uvěří, jistě se nezklame... Nikdy nebude to, co bude dávat, odvažovat na kupeckých vážkách. Vidíš, proto se jí musím zeptat, zda chce být tvou ženou. Je-li to hřích, ať padne na mne...!“ Josef položil Kleofášovi ruku na rameno. „To nemůže být hřích. Věř mi.“ „Budu. Chci být takový jako ty. Poslouchej. Jdi si s ní promluvit. Hned teď. Pase ovce na svahu. Jdi.“ Josef vstal a poklonil se před svým budoucím švagrem. „Děkuji ti, Kleofáši. Půjdu.“ 62

5 Vstaň, vezmi Dítě.

Vyskočil z lůžka, jako kdyby vedle něho udeřil hrom. Hlas, který slyšel ve spánku, ještě visel ve vzduchu, ale v jizbě, kterou osvětloval mdlý plamínek z lampy, nikdo nebyl. Jen na druhém lůžku spala Miriam vedle malého Ježíše.

Položil si ruku na prsa. Srdce mu prudce bilo. Snažil se přemýšlet. Když uléhal, byl pln nadšení. Návštěva z daleké země ho naplnila nesmírnou radostí. Konečně – říkal si – přišla hodina slávy. Byl unavený strádáním posledních měsíců.

Byl to těžký rok. Nepřátelství jeho rodiny se nezměnilo. Po celý ten čas je nikdo nenavštívil, nikdo jim nepomohl. Peníze, které dostali za prsten, už došly, žili jen z dobroty pastýřů. Práci měl jen párkrát, a to jen proto, že si ji objednali lidé z jiných vsí. Žili chudě, téměř nuzně. Upustil od plánu, že zůstanou v Betlémě.

Napadlo je, že se vydají do hor ke knězi Zachariášovi a jeho ženě. Ale když se na ně Josef začal vyptávat, ukázalo se, že oba zemřeli, téměř současně, a o chlapce, který po nich zůstal, se stará vzdálená rodina. Tehdy se rozhodli, že se vrátí do Nazaretu. Tam byla Miriamina sestra a Kleofáš. Galilejské město jim bylo nakloněno. Aby se však mohli vydat na tak dalekou cestu s dítětem, potřebovali peníze.

Návštěva mudrců problém vyřešila. Zlatý řetěz od Baltazara byl velmi drahý. Mohli ho po kouscích prodávat a delší čas z něho žít. „Teď se budeme moci vrátit,“ pověděl Josef Miriam, když po odchodu mudrců uléhali. Hospodin nám pomohl...“ „Vždycky pomůže...“ S úsměvem se sklonila nad dítě. Broukalo si tichounce a natahovalo ručky. To ono způsobilo, že skončily jejich starosti.

Od Miriam nikdy neslyšel slůvka o tom, co je potkalo v Betlémě. Viděl, že se trápí jeho trápením, a přesto se snažila zmír196

nit hněv, který choval ke svým bratrům. Ale věděl, i když o tom nikdy nemluvila, že se zde necítí dobře. Všiml si také, že nedaleký Jeruzalém v ní probouzí podivný, ničím neodůvodněný neklid. Vždyť znala Svaté město lépe než on a vždy o něm mluvila s úctou a láskou. Nyní cítil, že je připravena odejít co nejdál od Jeruzaléma, jako kdyby to bylo místo, odkud jejich synovi hrozí nějaké nebezpečí.

Ležel na lůžku, ruce pod hlavou, zrak upřený do nízkého stropu jeskyně, na němž se odráželo světlo lampy, a přemýšlel o tom, co se stalo. Sláva, jejíž příchod očekával, přišla s těmi třemi cizími lidmi v dlouhých oděvech. Bylo zázračné, ale i překvapivé, že ti, kteří se poklonili synovi Miriam, byli pohané z daleké země a vyznavači cizí víry. Nejbližší ho nepřijali, velcí v Izraeli si ho ani nevšimli... Uctili ho jen polodivocí pastýři, dva bohabojní starci a ti cizinci!

Dítě rostlo, už mu byly skoro dva roky, a stále bylo dítětem jako každé jiné. Sleduje jeho vývoj, marně hledal stopy výjimečnosti. Chlapec začínal mluvit a jeho první dětská slova matku tolik těšila! Oba byli nejšťastnější, když byli spolu. Chlapec ji volal, hledal ji pohledem a pak se radostně smál, když ji našel. Když začínal chodit, běhal s veselým smíchem od matky do Josefova náručí a zase zpět. Teď už si to vykračoval sám.

Nebojácně zvedal ruce nahoru k oslovi nebo zajížděl malými prstíčky do chlupaté srsti jejich psa. Zvířata si od něho nechala všechno líbit. Pes se od něho nehnul, olizoval mu ruce i obličej. Často spolu spali. Pokud se přece něčím lišil od jiných dětí, pak láskou ke všemu živému, co ho obklopovalo. Mohli ti mudrci z východu, uvažoval, spatřit něco jiného než to, co mohl vidět každý? A přece padli na kolena a poklonili se dítěti, jako kdyby věděli o jeho zázračném narození. A já to vím, myslel si s lítostí, a přece hledám něco víc...

To, co slyšel tehdy, té noci, kdy chtěl utéci a vzít všechno na sebe, nezapomněl. Moc Hospodinova způsobila, že Miriam porodila Syna, a on byl vyzván, aby byl stínem skutečného Otce.

197

Silně věřil, že to tak je, že to nebyl klam. Vyrovnal se se svou úlohou stínu. Zamiloval si Ježíše – ale zamiloval si ho především proto, že byl Miriaminým synem. Stále toužil po vysvětlení, kdo je ten, komu dával svou otcovskou péči...

Hlas, který uslyšel, způsobil, že se posadil. Byl přesvědčen, že nespal, ovšem spát musel, protože v jeskyni nikdo nebyl. Světlo lampičky se míhalo – malé plápolající světýlko. Všechno kolem něho tonulo ve tmě. Slyšel pouze oddychování: pomalejší a hlubší Miriamino a rychlejší a mělčí Dítěte. V hloubi jeskyně dýchal za přepážkou osel. Někde pochrupával pes. Jiné zvuky se neozývaly.

Nešel si znovu lehnout. Spustil chodidla na zem. Slova, která jako by zaslechl hned vedle sebe, doplňovala ta, jež se ozvala ve snu. Musel tedy spát, protože si pamatoval, že viděl neobyčejnou bytost, zahalenou do duhových křídel jako do barevného šálu. Každý Žid byl zvyklý zavírat oči před sochami a obrazy znázorňujícími lidskou postavu. Ale kdysi, jak ho učili, na víku schrány smlouvy byly dvě postavy cherubínů. Ta bytost byla jako jeden z těchto obyvatelů nebes. Pomalu se mu vybavovala jeho slova: „Král Herodes chce zabít Dítě. Musíte utéci. Jeďte do země Kema, z níž Mojžíš kdysi přivedl národ izraelský. Seberte všechny své síly – čekají vás nesnáze a nebezpečí. Rychle probuď matku a vemte Dítě. Nemáte čas. Pospíchejte. Utíkejte!“ Vstal a přistoupil k Miriaminu lůžku. „Miriam,“ řekl potichu, aby nevzbudil Ježíše, „Miriam, probuď se.“ Otevřela oči a hned se usmála. „Chceš něco, Josefe? Ještě je noc?“ „Noc. Ale musel jsem tě probudit. Miriam,“ šeptal, „ve snu jsem někoho viděl. To musel být anděl. To byl anděl...“ „A co ti řekl?“ „Abychom okamžitě utekli do egyptské země, protože Herodes chce zabít Ježíše...“ Posadila se a rukou si přejela přes ústa, která se začala chvět.

198

„Ó, Adonaj!“ zvolala potichu. Ale již se ovládla a byla rozhodnuta. „Pojďme okamžitě.“ „Miriam, byl to však sen. Sny jsou jen sny.“ „Tento sen poslal Hospodin.“ „Jsi si tím jista?“ „Zcela.“ „Kdyby se o andělovi zdálo tobě...“ „Jsem si jista právě proto, že jsi ho viděl ty. Ne já, ale ty.“ „Vždyť přece...“ „Ty se o něho staráš, jsi jeho otec...“ „Jsem pouhý stín Otce!“ „Jsi otec. Byl ti dán stejně jako mně. Já jsem žena. Kdybych já viděla ve snu anděla, mohl by to být klam. Ale když jsi ho viděl ty – rychle se připravme na cestu! Pospěšme si, Josefe. Nesmíme dovolit, aby se Ježíš ocitl v nebezpečí!“ Rychle začal sbírat věci, které chtěl vzít s sebou. Skloněn nad vakem s nářadím vzdychl: „Když se objevili ti cizinci, myslel jsem si, že už přišel čas slávy...“ Také Miriam spěšně skládala nejpotřebnější věci. Na chvíli se otočila k Josefovi: „Já jsem si to kdysi také myslela... Ale ty si nepamatuješ, Josefe, co řekl Simeon?“ „Pamatuji. Ale to přece není možné... On se narodil pro slávu!“ „Možná chce nejdřív,“ odpověděla, „poznat naši lidskou bídu...“

6 Nejpotřebnější věci měli sbalené rychle: trochu oblečení, trochu jídla, něco tesařských nástrojů. Josef vyvedl osla a naložil na něho vaky. Miriam zatím oblékala Ježíše. Dítě, nečekaně 199

Obsah

Část první Žena . ............................................................................................... 9 Část druhá Syn................................................................................................. 173 Vysvětlivky.................................................................................... 269

271