FRANCISCO FERNÁNDEZ-CARVAJAL
Rozmluvy s Bohem Rozjímání na každý den církevního roku
Svazek 7 Slavnosti a svátky (červenec až prosinec)
2. listopadu
40. VZPOMÍNKA NA VŠECHNY VĚRNÉ ZEMŘELÉ*
I. Očistec, místo očištění a „předsíň“ nebe. II. Duším v očistci můžeme hojně pomáhat mnoha různými způsoby. Úkony zbožnosti za zesnulé. III. Naše vlastní očišťování v tomto životě. Touha jít do nebe bez nutnosti očistce.
I. V měsíci listopadu nás církev vyzývá, abychom se naléhavěji modlili a obětovali úkony zbožnosti za věrné zemřelé v očistci. Spolu se svými bratry a sestrami, kteří „také měli účast na slabostech vlastních každé lidské bytosti, cítíme povinnost a zároveň potřebu srdce poskytovat jim laskavou pomoc svými modlitbami, aby byl navždy vymazán jakýkoliv pozůstatek lidské slabosti, který by mohl oddálit šťastné shledání s Bohem“1. Do nebe nesmí vejít nic poskvrněného, žádný, kdo se dopouští ohavnosti a lži, ale jen ti, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života.2 Duše znetvořená nepravostmi a lehkými hříchy nemůže vstoupit do Božího příbytku. Pro získání věčné blaženosti je třeba 307
2. listopadu – vzpomínka na všechny věrné zemřelé
očistit se od všech vin. „Nebe nemá bránu,“ píše svatá Kateřina Janovská, „může do něj vejít, komu je libo, protože Bůh je nejvýš milosrdný a čeká s otevřenou náručí, aby jej přijal do své slávy. Bůh je však natolik čistý, že když v sobě nějaká duše nalezne stopy nedokonalosti, uvědomí si, že očistec byl stvořen právě proto, aby podobné skvrny smyl. Proto do něj sama vejde a považuje přitom za velikou milost už jen to, že se může touto cestou očistit. Největší utrpení těchto duší pramení z vědomí, že zhřešily proti Boží dobrotě a neočistily se ještě v pozemském životě“3. Očistec tedy neznamená mírnější peklo, ale „předsíň“ nebe, kde se duše očišťuje a získává na lesku. Pokud duše za své viny nečinila pokání na zemi, musí o to více odčinit zde: lehké hříchy oddalující spojení s Bohem, nedostatek lásky a citlivosti vůči Pánu nebo i dispozici ke hříchu získanou při prvním pádu člověka a podpořenou našimi osobními hříchy... Kromě toho také všechny hříchy a provinění odpuštěné ve svátosti smíření zanechávají v duši jistou nerovnováhu, kterou je třeba odstranit buď v tomto životě, nebo po smrti. Sklony k již odpuštěným hříchům totiž budou v duši zakořeněny nejspíše i v hodině smrti, pokud nebyly odstraněny vytrvalým a velkodušným očišťováním v tomto životě. Při skonání je duše pociťuje zcela zřetelně, a protože touží dojít k Bohu, je hnána silnou touhou po osvobození 308
2. listopadu – vzpomínka na všechny věrné zemřelé
se od těchto návyků. V té chvíli je očistec jedinečnou možností, jak toho dosáhnout. V tomto místě očištění duše zakouší velmi intenzivní bolest a utrpení, prochází ohněm „bolestnějším než cokoliv jiného v tomto životě“4. Zakouší však také velikou radost, protože ví, že v bitvě definitivně zvítězila a dříve nebo později ji čeká setkání s Bohem. Duše, která musí do očistce, se podobá dobrodruhovi na okraji pouště. Slunce pálí, je horko k zalknutí, voda téměř žádná... Kdesi v dáli, na druhé straně pouště, se rýsuje silueta hory s ukrytým pokladem, kterou ovívá svěží vánek a kde může pocestný navždy odpočívat. Proto vyjde s odhodláním urazit tu dlouhou cestu, na které ho dusivé horko znovu a znovu sráží k zemi. Rozdíl je v tom, že duše narozdíl od dobrodruha ví, že k hoře, která na ni v dálce čeká, zcela jistě dojde. Přestože slunce a písek cestu notně znepříjemňují, nemohou duši od Boha odloučit. My zde na zemi můžeme těmto duším velmi pomoci, aby tuto poušť, která je dělí od Boha, přešly co nejrychleji. Stejně tak můžeme ukrátit cestu místem očištění i sami sobě tím, že budeme odčiňovat své prohřešky a hříchy. Budeme-li s pomocí milosti velkorysejší v praktikování pokání, v obětování bolesti a v lásce ke svátosti smíření, budeme moci jít přímo do nebe. Tak činili svatí a i nás vyzývají k napodobování. 309
2. listopadu – vzpomínka na všechny věrné zemřelé
II. Mnoho a různými způsoby můžeme pomoci duším, které se připravují vejít do nebe a dosud pobývají v očistci v nevýslovném soužení a utrpení. Víme, že „jednota poutníků s bratry zesnulými v Kristově pokoji se nijak nepřerušuje, ba (...) ještě se posiluje vzájemným sdílením duchovních hodnot“5. Buďme nyní více sjednoceni s těmi, kdo nás předešli: První čtení dnešní mše svaté nám připomíná, jak Juda Makabejský uspořádal sbírku a poslal do Jeruzaléma dva tisíce drachem, aby mohla být přinesena oběť za hříchy padlých v bitvě, protože myslel na nádhernou odměnu, která je uchována těm, kdo zesnou ve zbožnosti. Vzápětí autor uznale dodává: Svatá a zbožná myšlenka! Proto dal vykonat smírnou oběť za mrtvé, aby byli zbaveni hříchu.6 Církev od počátku obětovala za věrné zemřelé modlitby a dobré skutky. Svatý Isidor Sevillský již ve své době zaznamenal, že přinášení obětí a modliteb za věčné odpočinutí zesnulých je zvykem po celé církvi. Proto se má za to, že tento zvyk šířili již apoštolové.7 Mše svatá, která má nekonečnou hodnotu, je tím nejdůležitějším, co můžeme duším v očistci obětovat.8 Rovněž za ně můžeme přinášet odpustky získané zde na zemi,9 modlitby – zvláště pak svatý růženec –, práci, bolest, protivenství atd. Tyto úkony zbožnosti jsou nejlepším důkazem lásky k těm, kdo nás předešli a očekávají setkání s Bohem, přičemž v první řadě 310
2. listopadu – vzpomínka na všechny věrné zemřelé
se máme modlit za své příbuzné a přátele. Zejména rodiče mají v našich modlitbách vždy zaujímat čestné místo. Vždyť právě oni nám hojně pomáhají vyzískat duchovní dobra skrze společenství svatých. „Požehnané duše v očistci! – Z lásky, ze spravedlnosti a z omluvitelné sobeckosti – vždyť toho před Bohem tolik zmohou! – na ně velice pamatuj ve svých obětech a modlitbách. Když o nich mluvíš, kéž můžeš říci: ‘Mí dobří přátelé, duše v očistci...’“10 III. Snažme se činit pokání již v tomto životě, jak vyzývá i svatá Terezie: „Jak sladce bude umírat ten, kdo konal pokání za své hříchy a nebude muset jít do očistce!“11 Duše v očistci během odčiňování hříchů nezískávají již žádné zásluhy. Jejich úloha je velice nesnadná, obtížnější a bolestnější než kdykoliv předtím na zemi: prožívají veškerá muka jako člověk zmírající na poušti..., avšak tím nerostou v lásce, jako by tomu bylo na zemi, kdyby přijímaly bolest z lásky k Bohu. Očistec ale není místem vzdoru. Jejich touha po očištění je totiž taková, že i kdyby v něm duše měly zůstat do konce věků, nezměnilo by se nic na jejich pozitivním postoji. Kromě toho, že můžeme duším ulevit v bolestech a ukrátit dobu očišťování, máme možnost získat zásluhy i pro sebe a rychleji a účinněji se očistit od svých zvrácených sklonů. 311
2. listopadu – vzpomínka na všechny věrné zemřelé
Bolest, nemoc, utrpení jsou mimořádnou milostí od Pána k napravení našich chyb a hříchů. Pozemské putování, v naději, že jednou spatříme Boha tváří v tvář, by pro nás mělo být dobou očišťování. Díky pokání se duše omlazuje a připravuje na život v nebi. „Nikdy na to nezapomínejte: po smrti vás přivítá Láska. A v Boží lásce najdete i všechnu čistou lásku, kterou jste prožívali zde na zemi. Pán rozhodl, abychom trávili tento krátký čas svého života v práci jako jeho Jednorozený Syn a prokazovali dobrodiní (Sk 10,38). Zatím musíme být bdělí a naslouchat volání, které pociťoval ve svém srdci Ignác Antiochijský, když se blížila hodina jeho mučení: Jdi k Otci (Svatý Ignác Antiochijský, Epistola ad Romanos 7, PG 5, 694), jdi ke svému Otci, který tě toužebně očekává.“12 Touha přijít do nebe, aniž bychom museli projít očistcem, je jistě velice dobrá a vznešená. Musí však být zároveň účinná v tom smyslu, aby nás s pomocí milosti Boží vedla k očištění našeho života. Pokud se upřímně rozhodneme učinit ze svého života spatium verae paenitentiae, období nápravy za tolik zlých a neužitečných věcí, vyprosí nám k tomu naše Matka, Útočiště hříšníků, a tedy i naše, potřebné milosti.
JAN PAVEL II., Promluva na hřbitově Almudena, Madrid, 2. 11. 1982. — 2 Srov. Zj 21,27. — 3 Srov. SV. KATEŘINA JANOVSKÁ, Traktát o očistci, 12. — 4 SV. AUGUSTIN, Komentáře k žalmům, 37, 3. — 5 Srov. II. VATIKÁNSKÝ KONCIL, 1
312
2. listopadu – vzpomínka na všechny věrné zemřelé věroučná konstituce Lumen gentium, 49. — 6 2 Mak 12,45-46. — 7 Srov. SV. ISIDOR SEVILLSKÝ, Sobre los oficios eclesiásticos, 1. — 8 Srov. TRIDENTSKÝ KONCIL, Zasedání 25. — 9 Srov. PAVEL VI., konstituce Sacrarum indulgentiarum recognitio, 1. 1. 1967, 5. — 10 J. ESCRIVÁ DE BALAGUER, Cesta, bod 571. — 11 SV. TEREZIE OD JEŽÍŠE, Cesta k dokonalosti, Tiskárny Vimperk 1991, 40, 9. — 12 J. ESCRIVÁ DE BALAGUER, Boží přátelé, 221. Po smrti nezanikají pouta mezi námi a těmi, kdo byli našimi druhy na pozemské cestě. Dnes obětujeme své modlitby za všechny, kdo v očistci ze své duše smývají stopy hříchu. Kněží mohou dnes za ty, kdo nás již předešli, třikrát slavit mši svatou. Věřící mohou získat odpustky k dobru zesnulých.
*
313