Edice SVĚDECTVÍ
F. X. Nguyen Van Thuan
Svoboden ve víře Ze zkušenosti vězněného biskupa
Prožívat přítomný okamžik
Jmenuji se František Nguyen Van Thuan a pocházím z Vietnamu. Až do 23. dubna 1975 jsem byl biskupem v Nha Trangu. Tento úřad jsem zastával osm let. Nha Trang se nachází ve středním Vietnamu. Byla to první diecéze, která mi byla svěřena jako biskupovi. Cítil jsem se tam opravdu šťastný. Dodnes k této diecézi pociťuji ve svém srdci obzvláštní lásku. Dne 23. dubna 1975 mě Pavel VI. jmenoval arcibiskupem koadjutorem v Saigonu. Když se tohoto města zmocnili komunisté, prohlásili, že zmíněné jmenování je plodem mezinárodního spiknutí mezi Vatikánem a imperialisty, jehož účelem prý mělo být organizování boje proti komunistickému zřízení. O tři měsíce později jsem byl předvolán do prezidentského paláce, kde jsem byl zatčen. Vzpomínám si, že to bylo 15. srpna 1975, v den slavnosti Nanebevzetí Panny Marie. 9
Svoboden ve víře
Následující noci jsem musel podniknout 450 kilometrů dlouhou cestu, která mě dovedla až na místo mého nuceného pobytu. Té noci se v mé mysli rojily myšlenky a pocity jako smutek, opuštěnost, únava z velkého napětí posledních tří měsíců… V mém srdci se však najednou objevilo světlo; byla to slova monsignora Johna Walsche, misijního biskupa z Číny, která tento muž pronesl, když byl propuštěn z vězení po dvanácti letech strádání. Ta slova zněla následovně: „Polovinu svého života jsem pročekal.“ To je velmi hluboká pravda, protože všichni vězni, mě nevyjímaje, každou minutu čekají na své propuštění. Náhle jsem se rozhodl: „Nebudu jen čekat. Budu prožívat přítomný okamžik a snažit se jej naplňovat až po okraj láskou.“ Nejednalo se o nenadálou inspiraci, ale o přesvědčení, k němuž jsem postupně ve svém dosavadním životě dospěl. Jestliže prožiji darovaný čas pouhým čekáním, mohlo by dojít k tomu, že to, nač čekám, by nikdy nemuselo nastat. Jediné, co bezpochyby jednou nastane, bude má smrt. Ve vesnici Cây Vông, kde jsem musel nuceně pobývat pod nezastíraným, ale i utajovaným dohledem policie, jejíž agenti se smísili s místním obyvatelstvem, mě tísnilo následující pomyšlení: Můj národe, národe, 10
Prožívat přítomný okamžik
který tolik miluji, stádo bez pastýře! Jak navážu kontakt se svým národem právě v okamžiku, kdy potřebuje své pastýře nejvíc? Katolická knihkupectví byla zkonfiskována, školy zavřeny, řeholníci a řeholnice museli začít pracovat na rýžových polích. Toto odtržení od mého lidu pro mě bylo šokem, který mě zdrcoval. „Nebudu jen čekat. Budu prožívat přítomný okamžik a snažit se jej naplňovat až po okraj láskou. Ale jak?“ Jedné noci mi svitlo: „Františku, vždyť je to velmi jednoduché. Udělej to jako svatý Pavel, když byl ve vězení, a začni psát listy jednotlivým společenstvím.“ Následujícího rána – bylo to v říjnu 1975 – jsem k sobě přivolal gestem jednoho chlapce, sedmiletého Quanga, který se právě vracel z ranní mše. Tato mše svatá se slavila v pět hodin ráno, a proto byla ještě tma. „Vyřiď mamince, aby mi koupila staré kalendáře.“ Dalšího dne pozdě večer, opět už za tmy, mi Quang přinesl kalendáře. V říjnu a listopadu 1975 jsem noc co noc psal svému národu poselství z vězení. Chlapec přicházel každé ráno, aby převzal popsané stránky kalendářů a odnesl je domů, kde byla má poselství opisována. Dělali to jeho bratři a sestry. Právě tak vznikala kniha Cesta naděje, která pak byla publikována v mnoha jazycích. 11
Svoboden ve víře
Boží milost mi dala sílu, abych mohl pracovat a v díle vytrvat, a to i v těch na první pohled nejbeznadějnějších okamžicích. Knihu jsem napsal za jeden a půl měsíce, pracoval jsem výhradně v noci. Měl jsem strach, že dílo nedokončím. Bál jsem se, že budu opět přemístěn a mé kontakty se tak přeruší. Když jsem se dostal k číslu tisíc jedna, rozhodl jsem se skončit. Bylo to jako tisíc a jedna noc… V roce 1980, když jsem musel nuceně pobývat v Giang Xá v severním Vietnamu, jsem (opět po nocích) napsal svou druhou knihu Cesta naděje ve světle Božího slova a učení II. vatikánského koncilu. Následovala třetí kniha Poutníci na cestě. „Nebudu jen čekat. Budu prožívat přítomný okamžik a snažit se jej naplňovat až po okraj láskou.“ Učedníci by si raději zvolili snadnější cestu: „Rozpusť lid. Ať si jdou najít něco k jídlu…“ (srov. Lk 9,12). Ježíš chce ale jednat v přítomném okamžiku: „Vy jim dejte jíst!“ (Lk 9,13). Na kříži, když mu kající lotr řekl: „Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království,“ mu Ježíš odpověděl: „Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk 23,42-43). Ve slově „dnes“ cítíme veškerou sílu Ježíšova odpuštění i nesmírnou hloubku jeho lásky. 12
Ježíšův odkaz: milovat až k sjednocení
Zasvěcení Otče nesmírné lásky, ty jsi všemohoucí pramen mé naděje i mé radosti. 1. „Všecko, co je moje, je i tvoje“ (Lk 15,31). „Proste, a dostanete“ (Mt 7,7). Otče, pevně tomu věřím. Tvá láska nás přesahuje, protože je nekonečná. Jak by mohla láska tvých dětí soutěžit s tvou láskou? Ach! Jak nesmírná je tvá otcovská láska! Všechno, co je tvé, je i mé. Přál sis, abych se modlil s naprostou upřímností. Svěřuji se tedy do tvých rukou, Otče. Ty jsi přece dobrotivost sama. 2. „Všechno je milost.“ „Váš Otec ví, co potřebujete“ (Mt 6,8). Otče, pevně tomu věřím. Všechno jsi ustanovil k našemu dobru již od věčnosti. Nepřestáváš bdít nad mým životem. Provázíš mě na každém kroku. Čeho bych se měl obávat? Ležím tváří k zemi a klaním se tvé přesvaté vůli. Cele se odevzdávám do tvých rukou. Všechno se děje jen díky tobě. Jsem tvým synem, a proto věřím, že všechno je milost. 53
Svoboden ve víře
3. „Všechno mohu v tom, který mi dává sílu“ (Flp 4,13). „K chvále jeho vznešené dobrotivosti“ (srov. Ef 1,6). Otče, pevně v to věřím. Moc tvé prozřetelnosti nic nepřemůže. Tvá láska je nekonečná a já chci přijímat všechno s radostným srdcem, navěky tě chválit a vzdávat ti díky. Se všemi národy povznesu svůj hlas k chvále blahoslavené Panny Marie a spolu se svatým Josefem i se všemi anděly budu navěky opěvovat tvou slávu, Bože. Amen. 4. „Všecko dělejte k Boží oslavě“ (1 Kor 10,31). „Buď vůle tvá“ (Mt 6,10). Otče, pevně a bez váhání věřím tomu, že ve mně působíš a že jsem předmětem tvé lásky a něhy. Učiň ve mně všechno, co chceš ty sám. Nechci nic jiného než tvou slávu. To mi stačí, abych byl spokojený a naprosto šťastný. Právě toto mi leží na srdci. Právě toto je mou jedinou starostí. 5. „Všechno pro misii, všechno pro tvou církev!“ Otče, pevně tomu věřím. Svěřil jsi mi toto poslání, které je cele prodchnuto tvou láskou. Připravuješ přede mnou cestu, jíž mám kráčet. Nepřestanu se nikdy očišťovat. Stále se chci utvrzovat ve svém rozhodnutí pro tebe. Ano, jsem rozhodnut. Stanu se tichou obětí. Chci být nástrojem ve tvých rukou, Otče. Dovrším svou oběť, 54
Ježíšův odkaz: milovat až k sjednocení
okamžik za okamžikem, a to všechno z lásky k církvi. „Hle, jsem připraven!“ 6. „Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka, dříve než budu trpět“ (Lk 22,15). „Dokonáno je!“ (Jan 19,30). Předrahý Otče! Sjednocen s obětí, kterou nepřestávám přinášet, v tuto chvíli poklekám a pronáším před tebou slovo, jež vyvěrá z mého srdce: Oběť! Je to oběť, která přijímá ponižování jako oslavení, radostná oběť, oběť bezvýhradná a úplná jako celopal… Chci vyzpívat všechnu svou naději a celou svou lásku. Věznice v Phú-Khánhu (střední Vietnam), dne 1. září 1976, svátek Svatých vietnamských mučedníků.
55